Květen 2007

Muž Západu Mušaraf

Tomáš Vlach

Parvíz Mušaraf se literární slávou vyrovná velikánům světových dějin. Paměti pákistánského prezidenta byly pasovány na bestseller dříve, než vyšly, a londýnské Timesy je tiskly na pokračování pod názvem V palebné linii. Přitom mají jen malou historickou hodnotu a neobsahují ani životaschopné státnické myšlenky.

Mušarafův život není strhujícím příběhem, ale vzpomínkami průměrného důstojníka, generála a nakonec křečovitého hráče, který manévruje mezi politickým přežitím doma a depešemi z Bílého domu. Kniha neobsahuje ani žádná šokující odhalení. Že CIA platila Islámábádu za každého podezřelého cizince tisíce dolarů, se ví už dávno. Totéž platí o amerických výhrůžkách bombardováním Pákistánu. A informaci o plánech radikálů unést letadlo ČSA a zpustošit s ním londýnské letiště Heathrow měly české tajné služby už v roce 2003.

Nicméně Mušaraf je prvním významným politikem, který o válce proti terorismu mluví bez servítků. Neřeší, že tyto výroky pak překotně dementuje Bílý dům. Dobře ví, že o co víc si toho může dovolit venku, o to opatrnější musí být na domácí půdě.

Vojáci za prosperitu a demokracii

Do čela Pákistánu vynesl Mušarafa vojenský převrat, v dějinách země nikoli výjimečná záležitost. V Pákistánu se říká, že armáda a byznys jsou jediné věci, které v této zemi fungují. Zatímco obchodu pomáhá minimum byrokratických zábran, armáda je elitářským státem ve státě. S oblibou mluví do politiky, a pokud se jí zdá, že demokracie překročila hranici chaosu, vezme řízení státu do svých rukou.

Právě to udělají v roce 1962 lidé kolem generála Ajúba Chána, junta pak vymyslí celkem civilizovaný politický systém: ústavu se silnými prezidentskými pravomocemi, parlament a rady vybírané na základě místních voleb. Současně dokáže získat rozsáhlou pomoc od USA a Světové banky.

Když v roce 1969 Chán onemocní, předá armáda moc civilistům, ale v červnu 1977 se o ni opět přihlásí prostřednictvím Zijáula Haka. Jestli se Mušaraf inspiruje u některého ze svých předchůdců, pak to je právě generál Hak. Když Sověti obsadí Afghánistán, Hak podpoří afghánské mudžáhidy a posílí spojenectví s Washingtonem. Pákistán získá exkluzivní roli hlavního distributora americké pomoci pro mudžáhidy.

Pro Islámábád z toho plyne řada věcí – obrovské a nesnadno kontrolovatelné peníze, možnosti formovat situaci v Afghánistánu podle vlastních představ, výhodný nákup tehdy supermoderních stíhaček F-16, ale i pořízení jaderné technologie s čínskou pomocí, zatímco Washington jen potichu přivírá oči.

Na domácí půdě Hak vyhlásí, že volby budou do tří měsíců. Uspořádá je až za sedm let, zato zvítězí s 95 % hlasů. Jenže v roce 1986 se z Británie vrací Benazír Bhuttová, dcera premiéra, kterého generál nechal oběsit, a začíná proti Hakovi agitovat. Jak by dopadly další volby, zůstane otázkou – 17. srpna 1988 prezident zahyne při nevyjasněné nehodě vojenského letadla společně s generalitou a americkým velvyslancem.

Není to náš člověk

Parvíz Mušaraf, narozený za soumraku Britské Indie v Dillí, absolvent elitních křesťanských škol i britské vojenské akademie, v té době jako důstojník výsadkářských commandos válčí v Kašmíru. Kamarádi z fronty o něm hovoří jako o nadšeném bojovníkovi, který, když je v roce 1971 podepsáno příměří, ve vzteku tříská vestou o podlahu.

Právě protiindické nadšení je podle knihy Stevea Colla Válka duchů jedním z důvodů, proč se Mušaraf odhodlá jít proti politikům. Premiér Nawáz Šaríf jmenuje málo známého Mušarafa na podzim 1998 náčelníkem generálního štábu. Na jaře 1999 tento velitel naplánuje úspěšnou ofenzivu, ale premiér – na nátlak Billa Clintona – nařizuje armádě stažení.

Mušaraf definitivně ztrácí trpělivost 12. října 1999, kdy se ho premiér Šaríf pokusí odvolat z funkce. Generál se na palubě letadla pákistánských aerolinií vrací z dovolené na Srí Lance. Stroj dostává zákaz přistání a s palivem na dvacet minut krouží nad Karáčí. V poslední chvíli zasahuje armáda, vyrazí na letiště – a do ulic. Výsledek? Mušaraf, už prezident, s téměř prázdnými nádržemi přistává, Šaríf putuje do vězení (později propuštěn do exilu).

Od puče si hodně slibují hlavně islamisté, ale Mušaraf je zklame. Chodí v civilu západního střihu, slibuje demokracii a reformy. Kontakty s kašmírskými guerillami sice úplně nepřetrhá, ale zavádí jasná opatření – od zákazu teroristického fundraisingu po rozpuštění některých radikálních skupin. Začíná jednat s Indií o Kašmíru. Ve Washingtonu si najme prestižního lobbistu Lannyho Davise, aby mu vylepšil image v Clintonově Bílém domě. Obrací se i na republikány, v dopise jim slibuje korektní přístup i (byť hodně neurčitě) spolupráci při dopadení Usámy bin Ládina.

Zlikvidujte zrádce!

Za necelé dva roky musí dokázat, nakolik to myslí vážně. Hned po 11. září 2001 na Mušarafa Američané přitlačí. Bob Woodward v knize Bushova válka píše o překvapení tehdejšího ministra zahraničí Colina Powella, když Mušaraf bez smlouvání přijme všech sedm bodů americké žádosti. I když se tím oficiálně vzdává podpory Tálibánu, ke vzteku islamistů i bezpečnostních složek včetně tajné služby ISI.

Během řádově měsíců je za mřížemi přes dva tisíce islamistů, přes 600 státních zaměstnanců přichází kvůli kontaktům s islamisty o práci. Dějí se předtím nemyslitelné věci: nedotknutelná kmenová území obsazuje armáda a po Pákistánu se prohánějí i agenti CIA.

Po pěti letech lze vnímat výsledky Mušarafova snažení různě. Hlasy, že by mohl dělat víc, zní hlavně z USA a Británie. Zejména od loňského srpna, kdy se přišlo na to, že podezřelí z teroristických útoků na Londýn absolvovali vymývání mozků v pákistánských medresách, náboženských školách. V únoru se pak do Pákistánu opírá americký viceprezident Dick Cheney a vyzývá generála k „větší aktivitě v boji proti terorismu“.

Doma Mušaraf čelí nařčením ze zrady islámu, jediného pojiva umělého a mnohonárodního Pákistánu. Má za sebou tři pokusy o atentát, cestuje málo, výhradně za pancířem a v těžce vyzbrojené koloně. Útočí na něj i lidé vycvičení kašmírskými guerillami, kdysi druhy ve zbrani, které nakonec odzbrojil. Spolupráce s Američany je v očích islamistů neodpustitelný hřích a „zrádce“ Mušaraf je pro ně podobně lukrativním cílem jako George Bush. Nemohou mu zapomenout, že Pákistán předal Američanům několik set lidí podezřelých z terorismu (polovina ze 14 předních teroristů ve věznicích CIA byla zadržena v Pákistánu).

Díky Mušarafově vstřícnosti ale procházejí Pákistánu na Západě věci, které by jiné zemi přinesly velké problémy. Když OSN chtěla monitorovat tamní jaderný program, Mušaraf odmítl. Stejného přístupu se dočkala Mezinárodní agentura pro jadernou energii, když chtěla zjistit, zda Pákistán spolupracoval s Libyí a Severní Koreou.

Bhuttová zvažuje návrat

V dubnu 2002 si Mušaraf referendem zajišťuje dalších pět let v úřadě prezidenta, letos tedy má svůj mandát obhajovat. Situaci nemá snadnou – na lidnatém venkově ho většinou rádi nemají, navíc začínají váhat i příslušníci městské střední třídy, kteří mu donedávna fandili.

Například spisovatel Mohsin Amid na internetu píše, jak v roce 2002 ještě skousl, že mu tajný přímo ve volební místnosti kouká na prsty. Tehdy prý stále věřil, že generál naplní svá slova o „rozumných reformách“. Znechutilo ho ale, když Mušaraf letos v březnu odvolal předsedu Nejvyššího soudu Muhammada Chaundryho a nechal vypnout televizní kanály ukazující demonstrace na jeho podporu. Vládce Pákistánu zasáhl tam, kde si to zatím ještě nedovolil: proti soudní moci a médiím.

Chaundry své odvolání vysvětluje zájmem o kauzy 400 lidí, kteří zmizeli během války proti terorismu. Podle spekulací pákistánského tisku byl ale důvod jiný, u Nejvyššího soudu se sešlo několik žalob na právní stránku Mušarafova postavení. Generál už skoro sedm let zastává současně funkci prezidenta i nejvyššího velitele armády, ačkoli to zákon nedovoluje.

Mušaraf se stále může opírat o republikány z Bílého domu. Jenže ve Washingtonu už se začala angažovat bývalá premiérka Benazír Bhuttová, i ona si najala lobbisty, aby jí pomohli získat podporu pro případný návrat do vlasti. Podle listu New York Times ale Bushova administrativa Bhuttové nedůvěřuje. Ví, že armáda by se na ni dívala skrz prsty, a pak jsou i její demokratické ideály k ničemu. Představa, že by se k pákistánským jaderným zbraním dostal někdo skutečně nebezpečný, je pro Bushe daleko horší než generál Mušaraf se všemi chybami a výstřelky.

Parvíz Mušaraf

Narodil se 11. srpna 1943 v Dillí, v muslimské rodině koloniálního úředníka;

1947 – po rozdělení Britské Indie se rodina stěhuje do Pákistánu;

1949–56 – pobyt v Turecku, kde otec přechodně pracuje;

1961 – začíná studovat vojenskou akademii;

1965 – jako poručík dělostřelectva bojuje ve válce s Indií;

1971–87 účast v bojích o Kašmír, studuje vojenskou školu v Británii;

1991 – jmenován generálem;

1998 – náčelník generálního štábu pákistánské armády;

1999 – v čele převratu proti Nawázu Šarífovi, prohlašuje se prozatímním vůdcem země;

2001 – oficiálně se prohlašuje prezidentem, spolupracuje s USA ve válce proti terorismu;

2002 – ve zmanipulovaném referendu získává pětiletý mandát;

2007 – v rozhovorech vyslovil zájem o další mandát.

(Respekt, www.respekt.cz)