Červen 2007

Strategie našeho „osvobození“

Ladislav Josef Beran

Masarykova politická pozice před válkou

Politický postoj Tomáše Masaryka v posledních desítiletích Rakousko-Uherska byl realismus. Co se týká národnostní otázky a tématu české samostatnosti znamenal tento realismus snahu o plné uplatnění váhy a vlivu českého národa, o vybudování jeho podílu na moci ve vztazích a strukturách mnohonárodního rakouského státu, v neposlední řadě jeho podílu na kulturním a morálním významu. Nemůžeme v této souvislosti mluvit o českých zemích, neboť ty byly tehdy z dobré třetiny osídleny Němci, a ti měli nadproporcionální podíl na významu a moci. V Rakousku zaručovala sice ústava národnostní rovnost, a sice jak individuální, tak rovnost „národních kmenů“. Němcům českých zemí zajišťovaly ale zvýšený podíl na moci především majetkové poměry, dané jednak dědictvím starší feudální minulosti, tedy vlastnictví půdy, jednak, a to hlavně a aktuálně, jejich více než dvoutřetinový podíl na průmyslovém, dopravním, obchodním a finančním kapitálu českých zemí, navíc vzniklý především v důsledku jejich podnikavosti, aktivity a píle v období industrializace. V těchto vlastnostech předčili také Němce alpských zemí (jejichž potomci jsou dnes nazýváni Rakušany), což jim v tehdejším mocnářství nepřinášelo jen sympatie. Přineslo jim ale hospodářskou a politickou moc v rakouském liberálním zřízení. Němci českých zemí byli předními bojovníky za demokratizaci Rakouska v revolučním období 1848/49, a po pádu neoabsolutismu 1861 pokračovali v tomto úsilí budováním liberálního zřízení. Zaujali v něm vůdčí postavení, a formovali je ve prospěch dalšího rozvoje průmyslu a obchodu.

I český národ doznal v době tohoto režimu neobyčejný, všestranný rozvoj a snažil se vůči Němcům v českých zemích se emancipovat. Každé snažení o zvýšení významu, síly, prosperity země znamenal zápas mezi oběma národnostními partnery a soky. Političtí realisté tedy viděli budoucnost národního rozvoje v osvobození od tohoto neustálého národního napětí a boje, kterého by bylo dosaženo teritoriálním – správním vzájemným oddělením obou národů v rámci mnohonárodnostního rakouského státu. Vcelku šlo v tomto smyslu nejen o naše oba národy, nýbrž o všech osm národů západní části říše. Národnostní oddělení by znamenalo zrušit dosavadní korunní země, toto dědictví historie, a vytyčit nové hranice podle skutečného osídlení jednotlivými národy, vzájemně je oddělit a zároveň spojit ve federaci národních států.

K tomuto řešení se klonily v posledních desítiletích mocnářství významné politické síly: politika některých šlechtických kruhů v čele s následníkem trůnu Františkem Ferdinandem, ale také sociální demokracie, jedna z nejvýznamnějších politických sil ve většině zemí mocnářství, a také političtí realisté typu Masaryka. Jeho odpůrci byli především nacionalisté, u nás tedy němečtí i čeští, kteří počítali s konečným ovládnutím země vlastním národem, Němci s budoucím převládnutím německého živlu a konečnou germanizací země, Češi s jejím počeštěním „až po ony hraniční hvozdy“. Budoucnost pro ně znamenala neustálý urputný boj až do konečného opanování země, tedy její germanizace nebo čechizace. Program etnické federalizace byl naproti tomu programem usmíření, uklidnění, národnostního partnerství při oddělení samosprávných národů ve společném střešním státu.

Masarykův postoj v době vypuknutí války

Problém Čechů a Němců v českých zemích nebyl zdaleka jediným v mocnářství. Na svá řešení čekala stejně tak napětí mezi Poláky Rusíny a Židy v Haliči, mezi Rumuny, Maďary, Němci a Židy v Sedmihradsku, mezi Němci a Slovinci v Korutanech, mezi Italy a Němci v jižním Tyrolsku a v neposlední řadě mezi Srby, Chorvaty a rakouskou správou ve Slavonii, v Bosně a Hercegovině (když uherskou část říše značně opomíjíme). Většina těchto rozepří měla spojitost s ohnisky mezinárodního napětí, především s těmi, která pak směřovala ke světové válce.

Ve všech zemích zachvácených předválečným napětím působily politické síly a osobnosti, které si přály řešení problémů válkou - a na druhé straně takové, které se zasazovaly o zachování míru. Doba bezprostředně před vypuknutím války znamenala ve všech zemích zápas mezi oběma typy politiků. Jedním z hlavních ohnisek nebezpečí bylo Srbsko se svými nároky sjednocení všech Srbů v jednom státě, na vládu Srbů nad ostatními jižními Slovany, na přístup Srbska k Jadranu, na odstranění rakouské správy na Balkánu, nároky, které byly v obou nedávných balkánských válkách (1912-13) zklamány a tím v politickém smýšlení posíleny až k fanatismu, a které se ideologicky spojily s militantním panslavismem.

V ruské říši to byli rovněž panslavisticky orientovaní politikové a ideologové, kteří směřovali k válce, jednak prosazováním bezpodmínečné podpory Srbska v jeho expanzivních snahách a z nich plynoucích konfliktech, jednak tendencemi revize západních hranic (/východní/ Prusko, polská území Ruska, Halič) opírajícími se o aktuálně pěstovaný, v Rusku nový antigermanismus.

Ve Francii přispíval k válečným přípravám nacionalistický revanšismus, opírající se o spojenectví s Ruskem, které podporoval v jeho balkánských ambicích i v nárocích na jeho západních hranicích. Toto spojenectví Francii také sloužilo jako prostředek nátlaku na Německo. Prezident Aristide Poincaré patřil ve vztahu k Německu k radikálům, vedl Francii do války s předním cílem znovudobytí Alsaska a Lotrinska. Stále - a v budoucnu zvláště - vlivný byl nepřítel Německa, bývalý a budoucí premiér, mezitím vydavatel novin Georges Clemenceau (premiérem pak od listopadu 1917, zároveň ministrem války, prakticky diktátorem, premiérem do roku 1920).

Napětí mezi Velkou Británií a Německem nemělo hlubší kořeny, spočívalo spíš v rivalitě zájmů. Anglie nebyla ochotna trpět vedle sebe novou, ctižádostivou velmoc na vzestupu, ani konkurenta ve světovém obchodu, ani rivala na světových mořích (k nepřátelství zde značně přispěla výstavba silného německého válečného loďstva), ani konkurující koloniální velmoc, zvláště když Německo narušovalo poměry v anglických koloniích (podněcovalo tam např. povstání). Velká Británie dlouho vzdorovala válečné psychóze. Ještě uprostřed červencové mezinárodní krize navrhla konferenci čtyř velmocí k zachování míru. Návrh přijalo jen Německo; Francie a Rusko ji blokovaly. Vůči Rakousku příčiny nepřátelství Anglie prakticky neměla.

Německá říše podnikala ještě uprostřed krize kroky k zamezení války, jak návrhy na vyjednávání s Francií, tak telegramy petrohradské vládě, které se snažily zabránit ruským krokům k válce (mobilizaci). Německý generální štáb projevoval naproti tomu zřetelnou bojovnost a touhu po vojenské konfrontaci. Také císař Wilhelm podnikal kroky, které provokovaly k nepřátelství, hlavně v Anglii. Německo v době krize také nepřispělo k uklidnění zloby svého rakouského spojence vůči Srbsku, což by jistě k zabránění války citelně přispělo.

Jen tato zloba byla na rakouské straně jediným, ale zvlášť aktuálním popudem k válečné náladě, na druhé straně ovšem srbská zášť proti rakouské přítomnosti na Balkáně, dovršená vraždou následníka trůnu, srbský odpor proti přináležitosti v první řadě části Srbů (ve Slavonii a v Bosně a Hercegovině), v druhé řadě dalších Jihoslovanů k Rakousku. Významná část rakouské politiky byla pro mírové řešení krize, ale vysoce podrážděné kruhy, zvláště ministr zahraničí Berchtold a vraždou následníka zraněný dvůr, prosazovaly nesmiřitelnost.

Renomovaný humanista vysokého formátu by v krizovém červenci, po sarajevském atentátu, v době ultimát, extrémních popudů, stupňování válečné psychózy celých národů, v době vládních telegramů, návrhů konferencí a mobilizací (jen Německo mobilizovalo jako poslední, 1. srpna) musel jednat, publikovat, dávat podněty k mírovému řešení, spojit se s politickými silami mírového jednání a s osobnostmi, které se zasazovaly o usmiřující reformy režimů a vztahů.

Ne tak Tomáš Masaryk. Nedal se rušit ve svém prázdninovém pobytu a nechal válku vypuknout bez pokusu o zachování míru. Filozof, který údajně zastával všelidská stanoviska, který byl poslancem v rakouském parlamentu a údajně nenacionalistický Evropan, ukázal nyní zcela jinou tvář. Nezajímal ho zájem Evropy, smírného a pokud možno harmonického uspořádání jejích poměrů, pohlížel nyní na situaci „ze slovanského stanoviska“ (podle vlastních slov). Už v předchozích měsících se snažil o usmíření Srbů a Bulharů (v balkánských válkách znepřátelených) a pěstoval velmi přátelské styky se srbskými militantními panslavisty, pro něž bylo Rakousko až do nepříčetnosti zásadním nepřítelem. Všeslovanské síly chtěly tehdy válku. Masaryk sdílel jejich stanovisko, s velkou válkou přinejmenším počítal. Nebyl na české straně zcela sám, slovanofilní menšina české politiky, hlavně Klofáč, šéf národních socialistů a Dr. Scheiner, starosta Sokola, zastávali též slovanské představy, především připojení Čech k Rusku nebo vytvoření personální unie či nastolení člena dynastie Romanovců nebo srbské dynastie Karadžordževičů na český trůn.

Věděli ale, že se v mezinárodní politice nemají o co opřít. Ani ruská tradiční politika si nepřála rozpad stávajících říší. Existovaly sice ruské strategické plány obsazení Čech, které by mělo vrazit klín mezi obě Ústřední mocnosti, v průběhu války se však nepodařilo. Až pozdější ruská expanzionistická politika akceptovala, ovšemže s panslavistickou ideologií, myšlenku věnce malých států podle západních hranic, které by mohly sloužit jako ruské předpolí a oblast ruského vlivu.

V prvním válečném podzimu mohl Masaryk nerušeně, ale pro veřejnost a úřady skrytě, pracovat na své nové dráze, ne už jako rakousko-český realistický politik. V Praze, Vídni, Berlíně nevyhledal osobnosti, se kterými by chtěl pracovat k prospěchu mírové, demokratické, reformované Evropy, nýbrž vedl rozhovory s osobnostmi zastávajícími spíše extrémní pozice, s outsidery, tedy styky, které utvrzovaly jeho obrat od etické humanity k mocenským machinacím a nástrahám, od argumentace k propagandě. Mezi tehdejšími politiky slovanských národů nebylo prakticky možno nalézt seriózní osobnosti, které by byly protirakousky zaměřené. Masaryk však nyní hledal už jen ospravedlnění svého přeběhnutí na opačnou stranu fronty. Výroky svých německých idealistických a demokratických přátel z jeho tehdejší návštěvy Berlína, které byly v situaci válečné psychózy výrazem sebekritiky Německa, Masaryk později zneužil pro svoji válečnou protiněmeckou propagandu.

Významné bylo jeho setkání s anglickým přítelem Setonem-Watsonem v Holandsku na podzim 1914. Tam spolu vypracovali a rozeslali memorandum vládám Francie, Velké Británie a Ruska, v němž představili své představy poválečného uspořádání Evropy, ovšem především podle Masarykových názorů, i pro Seton-Watsona překvapivých svým nacionalistickým důrazem. Byla v něm představena Evropa nových národních států, především se samostatným velkým českým státem, se zmenšeným a znevýhodněným Německem a zcela malým Rakouskem. Představa, která se v poválečných mírových smlouvách v překvapivé míře uskutečnila, kterou ale na začátku války kromě Masaryka nikdo ani ve snu netušil.

Po těchto přípravách Masaryk shledal, že pro své nové cíle může nejlépe pracovat v západní cizině, předal vedení Benešovi, Šámalovi a Rašínovi a 17. prosince 1914 odcestoval do Itálie, pokračoval do Ženevy a konečně do Paříže. Zde navazoval potřebné styky, rozvíjel a prohluboval své plány „nové Evropy“ a publikoval z nich, co bylo propagandisticky aktuální. Až v září 1915 se k němu připojil Beneš. Spolu nejprve vytvořili jako základnu své činnosti samozvané politické zastoupení českého národa, za tím účelem reorganizovali a aktivovali už v listopadu 1916 Český národní výbor v Paříži, o který se Masaryk už před tím opíral.

Stanovit válečné cíle!

Tehdy ještě nebyly představy politiků ovládnuty představou, že válkou má být protivník totálně zničen, jakou přinesl až další průběh 20. století. Válka měla podle tradičních představ přinést mír, se ziskem pro vítěze a ztrátou pro poraženého, ze kterého se ale měl spíše stát budoucí spojenec.

Když po dvou letech války, do které mocnosti sklouzly, protože měly jedna ze druhé strach, nebylo žádného z bezprostředních cílů dosaženo, Paříž nebyla dobyta, stejně tak jako ani Berlín, Vídeň, Praha. Válka ustrnula v zákopových pozicích a nebylo jasno, za co se vlastně bojuje.

Tuto situaci Masaryk vystihl a pochopil, že mu nabízí příležitost stát se poradcem vlád velmocí, ovšem při náležité smělosti soukromníka, předkládat vládám v memorandech a rozhovorech svá mínění a prosazovat své plány. To vše bylo ovšem možno jen za předpokladu, že jeho působení vzbuzovalo dojem kvalifikovanosti jak společenským a diplomatickým vystupováním, tak jazykově i věcně, vzdělaností. V těchto ohledech podával Masaryk výkon skutečně obdivuhodný a mimořádný, získával téměř všude respekt a důvěru, jeho rady si zjednávaly vliv, okruh jeho přátel se zvětšoval. Stal se znenáhla nejmenovaným poradcem vlád velmocí.

Šířil přesvědčení, že rozhodujícím faktorem uspořádání Evropy má být nacionalismus, především nacionalismus menších a malých národů; podle jeho vyjadřování jejich státní samostatnost, suverenita. Tento postoj se tak ujal, že dodnes určuje mezinárodní politiku. Jeho prosazení tehdy ale předpokládalo porážku Ústředních mocností. A k prosazení vedení války až do úplného vítězství bylo zapotřebí velkého diplomatického úsilí. Neboť válčící mocnosti projevovaly únavu z války a tím i myšlenky na jednání o příměří.

Ty byly též opakovaně podporovány stanoviskem proklamovaným prezidentem Wilsonem, podle něhož budoucí mír má být mírem bez vítězů a poražených. Mírem vyrovnání by ovšem nebylo Rakousko rozbito a samostatný český stát by nebyl možný. Potírat Wilsonovy postoje nebylo oportunní, Masaryk musel proti nim vystupovat nenápadně, ale vytrvale, postupným přesvědčováním jednotlivých politiků a vlád.

Se svojí „poradenskou“ aktivitou začal Masaryk se Seton-Watsonem zmíněným memorandem z Rotterdamu z podzimu 1914. Oba společně pokračovali na jaře 1915 londýnským memorandem vládám dohodových mocností, v němž opět dokládali potřebnost poválečného samostatného českého království se slovanskou panovnickou dynastií, nezbytně zvětšeného a posíleného.

I v následující propagandě, hlavně od roku 1916 se Masaryk snažil dokazovat publicisticky a v přesvědčovacích rozhovorech s politiky záhodnost nových malých samostatných států ve středovýchodní Evropě a rozdělení Rakouska, oslabení Německa, posílení Ruska, likvidaci Turecka. Začal rozvíjet novou zlovolnou ideologii, podle níž jsou staré Rakousko a Německo překážkou rozvoje demokracie a pokroku ve střední a východní Evropě a ve světě vůbec, propagandu, jež se snažila protivníka zničit morálně a reálně, která v dalších dějinách způsobila mnoho zla; lze říci, že připravila hitlerismu cestu k moci. Ruský a panslavistický nacionalismus naopak bagatelizoval a snažil se prokázat, že patří přednacionalistické, nezkaženě lidové epoše.

Ve svém propagandistickém úsilí se Masaryk opět spojil se starými přáteli a největšími nepřáteli Rakouska, se srbskými exilovými nacionalisty, kteří sledovali stejný cíl: nedopustit skončení války, dokud nebude Rakousko zničeno.

Je charakteristické, že Masaryk, vzdor svému slovanofilství, neměl nikdy vztah k politikům chorvatským, na rozdíl od vřelého poměru k srbským šovinistům. Chorvati usilovali o samostatné postavení své země v Rakousku (a v Evropě), ke kterému měli vztah v podstatě kladný, snažili se především zabránit na jedné straně italskému vlivu nebo dokonce ovládnutí západního Balkánu, hlavně Dalmácie, Itálií a na straně druhé srbské nadvládě nad Chorvatskem. Stáli tedy na opačné straně fronty než Masaryk. Ale mocenskopoliticky nebylo třeba se o Chorvaty už starat, byli na prohrávající straně fronty. Angličané naslibovali Italům za jejich zradu Ústředních mocností takové výhody a zisky na Jadranu a Srbové si u dohodových mocností vysloužili takové vůdčí postavení mezi Jihoslovany, že Chorvatům zbyly nakonec jen oči pro pláč. Také to byla zásluha Masarykova, přinejmenším od prvních let války propagoval federaci Jihoslovanů pod vedením Srbska.

Beneš měl počátkem roku 1916 na Sorbonně přednášku „Zničte Rakousko-Uhersko!“, která znamenala protiklad jeho vlastní disertace z Dijonu. Toto kompendium jednostranné protirakouské propagandy bylo hned vydáno jako brožura a prokazovalo pak v dalším průběhu Masarykovy a Benešovy psychologické války cenné služby.

Bylo také užitečným podkladem pro téměř současný Masarykův rozhovor s předsedou vlády Briandem v únoru 1916. Ve francouzské vládě se objevovala určitá bezradnost, co se týká smyslu dalšího válčení. Masarykem předložený program rozdělení Rakouska byl pro ni zcela novou myšlenkou, která zazářila myslím francouzských politiků jako nový cíl a ospravedlnění válečného úsilí. Nebyli pro něj ihned zcela získáni, ale slibný počátek se Masarykovi podařil. Zničení Rakouska-Uherska Francie mezi své válečné cíle postupně zařadila.

Získat a angažovat Francouze pro vlastní zájmy (které vydávali za zájmy českého národa) se Masarykovi a Benešovi osvědčilo jako cesta, která umožní obejít a vyřadit Wilsonovy návrhy na mír bez vítězství. A osvědčila se po celou dobu zápasu o český stát, přes uznání pařížské Česko-Slovenské národní rady jako vlády nového Česko-Slovenska Francií v červnu 1918, až do poválečných mírových jednání, kde Francouzi prosadili české požadavky a Američané, spolu s Angličany, nakonec rezignovali na ovlivnění nového uspořádání Evropy podle svých představ a přenechali je Francii, hlavní kontinentální vítězné mocnosti.

U Angličanů a Američanů naši osvoboditelé takových úspěchů, vzdor všemu přátelství, nedosáhli. Ve Velké Británii ujišťuje ještě 5. ledna 1918 ministerský předseda Lloyd George na shromáždění odborů, že zničení Rakouska-Uherska není válečným cílem jejich země. A tři dny později píše prezident Wilson v poselství s jeho Čtrnácti body, z nichž desátý zní: „Národům Rakousko-Uherska mají být zajištěny co nejsvobodnější možnost autonomního vývoje a chráněné mezinárodní postavení.“

To zdaleka neodpovídalo Masarykovým a Benešovým plánům. Autonomní pozice českého národa na malém území jím skutečně obývaném neznamenalo mocenské postavení českého státu na území zvětšeném, s jinými ovládanými národy, s vahou státu středně silného na strategicky významném místě. A hlavně: neznamenalo postavení prvního z nich jako nové hlavy státu, uctívané přinejmenším jako císař nové malé koloniální říše (na koni) a pro druhého jako jeho nástupce na trůnu (radši bez koně).

Zamezit uzavření míru!

Západní fronta ustrnula a stala se bitvou válečného materiálu s úděsným množstvím lidských obětí na obou stranách, bez vyhlídky na konec. Na východě se Ústředním mocnostem podařilo ruský parní válec zastavit a dokonce posunout zpět. Západní mocnosti měly ale mezitím možnost, na rozdíl od ústředních, přes jimi ovládané moře nashromáždit obrovské materiální rezervy. USA zůstávaly neutrální. Ještě v lednu 1916 prohlásil Wilson: „Vlády vytáhly proti sobě vzájemně do války. Lid národů to ale, pokud si jen mohu vzpomenout, tak nikdy neučinil. Tato vláda je vládou lidu, a tento lid se nikdy nerozhodne pro válku.“

Na druhé straně ale působily ve prospěch vstupu Ameriky do války významné síly. Morgan a další velké americké banky nabídly mocnostem Dohody miliardové půjčky. Ve skutečnosti to byly sázky na vítězství nad Německem, před válkou hlavním konkurentem Ameriky ve vládě nad světovým obchodem. Válečné zakázky dohodových zemí zajišťovaly americkému průmyslu plnou zaměstnanost a vysoké zisky a budoucí ovládnutí západoevropského hospodářství v důsledku válečné zadluženosti. To vše by bylo americkým vstupem do války posíleno a zajištěno. Vytvořilo se tak silné zájmové společenství finančního a průmyslového kapitálu („vested interest“), které pro svou propagandu získalo většinu amerického tisku. Vzplál vnitřní zápas o vstup USA do války.

Prezident Wilson vystupoval dosud rozhodně pro mír vyjednáváním, proti míru vítěznému politiků-válečníků. Na základě sondování ve vládách válčících států ohlásil v únoru 1916 návrh mírové konference, který byl v dubnu a v květnu opakován. V případě, že Německo na návrh nepřistoupí, byl odhodlán vést Spojené státy do války. Německo signalizovalo, že je ochotno vyjednávat. Velká Británie též, ve skutečnosti ale zdržovala reálné kroky a sázela zatím ve skutečnosti na válečné štěstí a naději na vítězství. Wilson byl mezitím pod vnitřním nátlakem rozhodnut pro vstup do války, ale vůdcové jeho demokratické strany byli proti vstupu, a prosazení války proti jejich vůli by znemožnilo Wilsonovo znovuzvolení prezidentem na podzim 1916. Musel tedy vyčkat.

Jiná mírová iniciativa vyšla ještě za života císaře Františka Josefa z Vídně. Obě vlády Ústředních mocností, berlínská a vídeňská, připravovaly mírový návrh, ale vliv německého nejvyššího vedení armády v něm znemožnil formulaci, která v něm mohla zajistit skutečnou politickou účinnost: zřeknutí se dobytých území a vyklizení Belgie a Srbska. Prohlásili alespoň nezávislost nového Polska (bývalých ruských území), načež byl návrh prostředníky 12. prosince 1916 předán protivnické straně. Situaci zhoršil zcela nepředvídaný armádní rozkaz císaře Viléma, v němž se prohlašuje za vítěze a nepřátelům hrozí zničením v případě, že ve válce budou pokračovat. Mírový návrh tak zůstal neúčinným. Na druhé straně novou naději vzbuzovala nóta prezidenta Wilsona, jíž vyzval válčící strany, aby formulovaly a oznámily své válečné cíle. To by vytvořilo základní podmínky pro mírová jednání.

Následovaly další iniciativy, tentokrát z neutrálních zemí. 22. prosince rozeslala švýcarská Spolková rada (vláda) nótu s mírovou výzvou, jíž se připojila k Wilsonově iniciativě, následovaly skandinávské státy a Vatikán.

Nová Clam-Martinicova vláda ve Vídni s ministrem zahraničí hrabětem Czerninem pokračovala v mírových snahách předchozí vlády. V následujících týdnech prosakovaly v Paříži zprávy o tajných jednáních Francie s Německem a s Rakousko-Uherskem. Částečně byla zprostředkována se srozuměním německé vlády socialistickými zástupci. Nabídka Ústředních mocností spočívala ve vyklizení Belgie při garanci přístavních práv v Antverpách, vyklizení francouzského území včetně Alsaska-Lotrinska, odstoupení východní Haliče Rusku, nezávislé Polsko, a vyžadovala záruku spojenců, že nebudou zasahovat do vnitřních záležitostí Ústředních mocností.

Mír byl po nezměrných válečných utrpení touhou všech národů. Ale ne všichni si mír přáli. Italští politikové se obávali, že v případě „předčasného“ míru přijdou o územní zisky, slíbené spojenci, když Itálie přecházela na stranu Dohody. Vyhlídky na mír v zimě 1916/17 vyvolaly zvláště úděs u českých bojovníků za „osvobození“, ohrožovaly celé jejich plány. Plnou intenzitou rozjel Masaryk s Benešem přes Národní radu ve Francii tiskovou kampaň proti rakouským mírovým manévrům a německé mírové návrhy se snažila vydávat za podvod.

Česká zahraniční akce vytvořila zvláště během roku 1916 významné předpoklady pro agitační kampaně. Vybudovala především, díky finanční podpoře amerických krajanů, vlastní tisk s časopisy Nation Tchčque, revue L’Europe Nouvelle, k nim patřil také Denisův Monde Slave; v Londýně začal vydávat Seton-Watson, prakticky též ve službách „české“ věci, The New Europe. Tyto orgány šířily patřičně zabarvené zprávy z Rakouska i ze světové politiky, pokud se týkaly zápasu české emigrace, do všech metropolí dohodových, neutrálních i amerických zemí, podporovány Masarykovými, Štefánikovými a dalšími vědeckými, politickými, společenskými a osobními kontakty. To podstatně zvýšilo dosah a působnost české emigrační propagandy. A dále její efektivitu zvýšilo spojení s velkým tiskem metropolí, které bylo tehdy navázáno. Pro spolupráci byli získáni významní redaktoři a žurnalisté nebo i vydavatelé novin a časopisů jako v Paříži Le Temps, Journal des Débats, Le Matin, v Londýně Observer a Spectator. Tyto kontakty byly v poválečné době dále pěstovány, rozšiřovány a používány pro československou propagandu, „spřátelení“ žurnalisté byli dobře placeni z československých financí.

Koncem roku 1916 počala také mírová iniciativa Sixta prince z Parmy, bratra rakouské císařovny Zity, vysokého belgického důstojníka, který měl zprostředkovat návrhy na vyjednávání císaře Karla I. o separátním míru Francouzům a pak i Angličanům. Byl přijat ministerským předsedou Briandem a vedl s ním přípravný orientační rozhovor. Po jednáních s císařem Karlem následovala později další s Briandem, Poincarém, Lloydem Georgem a věc dostávala do jisté míry nadějnou podobu, to znamená francouzská i anglická politika uvažovaly o separátním míru s Rakouskem. Návrhy císaře Karla byly západními politiky shledávány jako skutečně možný základ vyrovnaného míru. Proti tomu nasadili Masaryk a Beneš všechny páky v tisku i v osobních stycích. Také Italové proti nim začali horečně intrikovat. Mnoho také zkazil sám císař Karel tím, že se neodvážil poskytnout informaci o této aktivitě svému německému spojenci, což iniciativě nakonec, také v souvislosti s velkoněmeckými záměry ministra zahraničí Czernina, podrazilo nohy a oslabilo rakouské postavení ve spojenectví s Německem. Od této epizody bylo už i Rakousko prakticky podřízeno německému nejvyššímu armádnímu vedení.

Také ze strany ruské fronty se naši Češi dověděli o další „hrozbě“ s upozorněním, že musí vážně počítat s brzkými mírovými jednáními a uzavřením míru. Podle těchto zpráv jednal rakouský ministr zahraničí hrabě Goluchowski v Ženevě s ruskými politiky o předání východní Haliče Rusku za jeho souhlas se samostatným (dříve ruským) Polskem. Vládnoucím vrstvám Ruska zřejmě podle těchto zpráv velmi záleželo na ukončení beznadějné války, neboť už pociťovali první náznaky revoluce.

V souvislosti s ruskou iniciativou byla Česká národní rada vyzvána, aby oznámila své požadavky „v rámci monarchie“. Činila tak jen velmi nerada, protože si naši osvoboditelé už zvykli na představu vrcholných postavení v suverénním státě. Být součástí i dobré federace neodpovídalo jejich maximálním plánům a vidinám. A v korektní federaci by mohli sotva požadovat a uskutečnit nadvládu nad Němci českých zemí, spíše museli počítat s omezením jejich plochy na česky, nanejvýše snad též slovensky osídlená území. Beneš se radši uchýlil k tomu, znevažovat publicisticky ruskou mírovou iniciativu jako zrádné snahy germanofilních kruhů v Rusku.

Česká emigrace už za sebou všechny mosty spálila, už se i veřejně přiznávala k tomu, že stojí na straně těch sil v Evropě, které chtějí prodloužit válku až do konečného vítězství. Beneš později píše: „Aby nedošlo k předčasnému konci a tím k málo trvalému míru, za to jsme museli vší silou bojovat, i když nás to uvrhlo do tragických konfliktů s naším svědomím. Věděli jsme, že můžeme dosáhnout našich národních cílů, jen když bude válka trvat tak dlouho, dokud nepřipravíme naše vítězství.“

Pro mírové naděje bylo také nepříznivé, že Ústřední mocnosti se ve své odpovědi na Wilsonovu výzvu z 27. prosince 1916 vyhnuly přesné formulaci svých válečných cílů, což učinilo špatný dojem na veřejné mínění ve Spojených státech a napomohlo nepřátelům mírových jednání ve všech zemích, ovšem i české emigraci. Londýn oznámil Wilsonovi své politické cíle a mezi nimi formuloval „uznání národního principu a svobodné existence malých států“, jako takové ale jmenoval jen Belgii a Srbsko.

Tím více zintenzivnili Masaryk a Beneš své úsilí, aby v odpovědi Wilsonovi francouzská vláda mezi svými cíli české nároky zmínila. Beneš při tom narazil na námitku vysokých politických kruhů, že slibem samostatnosti Čech by bylo slíbeno zničení habsburské říše, k čemuž se Francie nemůže a nechce zavázat. Znamenalo by to podle této námitky prodloužení války do nekonečna. Beneš na to vydal memorandum, v němž uvádí, že podle zpráv Maffie je Rakousko-Uhersko následkem českého odporu vnitřně zcela dezorganizováno. Memorandum bylo sepsáno v naléhavé situaci a zcela lživě. V řadě rozhovorů zpracovával Beneš francouzské politiky různých stupňů a postavení ve stejném smyslu. Vláda o tomto stanovisku jednala, ale byla zatím na váhách. Pak ale zahájili Češi další tiskovou ofenzívu za součinnosti spojenců ve francouzských a britských novinách. Journal des Débats uveřejnil „Původní zprávu z Rakouska“, zcela podle Benešových manipulovaných instrukcí. Takové jednotné mínění francouzského tisku a veřejného mínění se neminulo účinkem a odpověď Wilsonovi uvedla jako válečný cíl Dohody „osvobození Československa“; toto označení se (poprvé) podařilo Benešovi prosadit. Byl to veliký úspěch propagandy české emigrace. Nikdo z podepsaných pod nótou neměl ani tušení o hranicích budoucího státu, za který se tímto zasazovali, ani o etnickém složení jeho obyvatelstva.

Nóta Dohody byla těžkou ranou pro síly, které zápolily o mír dohodou, neboť proklamovaným „osvobozením Československa“ byl také vyřčen požadavek rozpadu Rakouska. Nebyly ale ani zdaleka poraženy, naopak během roku 1917 se z různých stran ozývaly a vzbuzovaly tak naděje na brzký mír.

Marná úsilí o mír a o vyvážené poválečné poměry

Jedním z nejrozhodnějších zastánců míru vyjednáváním byl prezident Wilson. Svůj postoj vyjádřil jasně např. v projevu před Senátem 22. ledna 1917: „Musí se dospět k míru bez vítězství... Vítězství by znamenalo mír, který by byl poraženému vnucen, podmínky vítěze, které by byly poraženému uloženy. Byly by přijaty v ponížení a pod nátlakem a znamenaly by neúnosnou oběť. Zanechaly by po sobě hanbu, pokoření, hořkou upomínku, na nichž by podmínky míru nemohly být pevně založeny, nýbrž jen tak, jako kdyby spočívaly na sypkém písku. Jen mír mezi rovnými může být trvalý.“ Jak víme, tento postoj podlehl (i po válce) a v mírových jednáních v pařížských předměstích se prosadily zájmy francouzských „totálních vítězů“ na kontinentu, Německu byl uložen mír neakceptovatelný, který vedl k nacismu a k druhé světové válce.

I při vstupu do války zastávaly Spojené státy zdravé názory o rovnováze v Evropě, chtěly pouze zamezit vítězství Ústředních mocností a tím nadměrnou poválečnou převahu Německa. Uvažovaly o jiných nežádoucích převahách, o nebezpečí expanze Ruska, varovaly před tím, aby se Německo pro evropské mocnosti stalo trvalým nepřítelem, nechtěly naprosto přispět k totálnímu vítězství, které se pak ve Versailles, atd. prosadilo.

Přispěly k tomu nesporně také válečnické síly v Německu a v Rakousku. Německé vedení války bylo v rukou nejvyššího armádního vedení, se zarytými válečníky jako Tirpitz a Ludendorff v čele. V Říšském sněmu zastupovala třetina poslanců sociální demokracii, která plaidovala pro mír, k táboru umírnění patřila také katolická strana centra, i v měšťanských stranách vzrůstala nespokojenost s junkersko-militaristickou převahou. Ale jako výsměch vlastním německým politikům vyhlásilo armádní velení neomezenou ponorkovou válku. 3. února přerušily USA diplomatické styky s Německem a 6. dubna mu vyhlásily válku. Německý parlament většinou zasazující se o uzavření míru přesto, i v tak beznadějné situaci, neustal ve svém snažení a vydal 19. července 1917 mírovou rezoluci. Její politický význam byl, zvláště na mezinárodní scéně, znehodnocen současnými postupy armádního velení. Také říšský kancléř Hollweg s svou mírovou iniciativou byl vyšachován.

Také v Rakousku měly mírové strany v parlamentu většinu, sociální demokraté s křesťanskými sociály disponovali 117 mandáty proti 99 mandátům německé nacionální koalice (když sledujeme jen německé strany). Mírové síly byly ve svém jednání silně omezovány opatřeními válečného režimu. Bohužel rakouským mírovým politikům nenapadlo hledat spolupráci s podobně orientovanými silami v Německu. Spojenectví obou mocností se omezovalo na vůdčí kruhy ve spojení s armádami. Spolupráce politických, parlamentních mírových sil by ale oslabila vládu válečného militarismu. Také císař Karel se při své vyjednávací iniciativě pouze obával odporu německého vedení a naneštěstí nepomyslel na možnou podporu mírovými silami v Německu a jejich mobilizaci pro jeho vlastní záměr.

Mezinárodní mírová snažení socialistů vyvrcholila Stockholmskou konferencí socialistických stran z válčících a neutrálních zemí počátkem léta 1917; popud k ní dala holandská sociální demokracie. Francouzští účastníci nedostali výjezdní víza, belgičtí odmítli zasedat s Němci a Rakušany, čímž byla konference do značné míry ochromena, probíhala pak formou separátních rozhovorů výborů s delegacemi. Nicméně se sjelo 32 stranických delegací z 22 států. Zástupci české sociální demokracie (Šmeral, Habrman, Němec) označili ve svém memorandu jako podmínku trvalého míru, aby konstrukce evropských států uskutečňovala co nejpronikavěji zásady demokracie a sebeurčení národů. V tom smyslu prohlašovala delegace: „Požadujeme pro náš český národ vytvoření samostatného českého státu v rámci federativně organizované dunajské říše“, spolu se Slováky. Na základě Brněnského programu rakouské sociální demokracie z roku 1899 předpokládala etnické hranice pro český stát, tedy bez německy osídleného pohraničí.

Šmeral na tomto stanovisku setrval a vystupoval vytrvale proti velkému mnohonárodnímu Československu. Na konci války obvinil ostře Masaryka a Beneše, že svojí bezohlednou akcí vedou národ do nové katastrofy, která bude horší než důsledky porážky na Bílé hoře. (A víme, že kdyby byl býval Hitler jen poněkud stratégem a nevyprovokoval k válce proti sobě téměř celý svět, Šmeralova předpověď by se naprosto vyplnila.)

Také delegace ostatních národů Rakousko-Uherska požadovaly ve Stockholmu národní samostatnost, případně sjednocení (Poláci, Ukrajinci, Bosna a Hercegovina – v posledním případě žádali sjednocení všech Jihoslovanů nebo alespoň sjednocení Jihoslovanů Rakousko-Uherska). Německá sociální demokracie Rakousko-Uherska (Victor Adler, Karl Seitz, Karl Renner, Anton Hueber, Ludo Hartmann) uznávala důležitost národního principu pro mír i válku, ale předkládala k uvážení skutečnost, že národní sídelní oblasti jsou natolik promíšeny, že přesné hranice není možno vést, a kromě toho by existence malých států znemožňovala politický a hospodářský rozvoj národů a sloužila jen k prospěchu panství buržoazie, která by tak mohla národy snáze proti sobě vzájemně štvát a tak je ovládat.

Jiná, pozdější skupina německé rakouské sociální demokracie (Friedrich Adler, Otto Bauer) se koncem války přiklonila k rozpadu Rakouska na malé národní státy a připojení německého Rakouska k Německu.

Sociální demokracie Němců českých zemí si byla už uprostřed války vědoma nebezpečí, které jí v případě samostatného českého státu hrozí, ač takové politikum nebylo ve vlasti vůbec aktuální. V září 1916 se shromáždili v Brně delegáti německého dělnického hnutí Čech, Moravy a Slezska na Sudetoněmeckém dělnickém sněmu a pozvedli zde hlasy proti vytvoření nepravých národních států. Josef Seliger jako hlavní řečník tam prohlásil: „Jako požadujeme pro všechny národy právo na sebeurčení, tak chceme zabránit každému pokusu, který německému národu na jeho půdě neposkytuje totéž právo, a jsme pevně rozhodnuti bojovat proti každému řešení, které by nás, Němce sudetských zemí oddělilo od celku německého národa v Rakousku.“ I sudetští Němci měli tedy už uprostřed války informace o snahách a činnost české emigrace, která je ohrožovala tím, že se o nich nikde nezmiňovala, ač se snažila je vsadit do nového státu.

Také němečtí měšťanští politikové z českých zemí se snažili jednat ve prospěch poválečného řešení a jejich autonomie v něm. Rudolf Lodgman von Auen vystoupil na shromáždění důvěrníků v květnu 1917 ve prospěch (sudetského) autonomismu. Ale byla to tvrdošíjná víra německých radikálů v poválečné Rakousko s německou dominancí, která tehdy zhatila tyto snahy zajistit poválečné sebeurčení a vůbec možnost Němců z českých zemí celistvě politicky jednat.

V prosinci 1917 se podnikla poslední akce k záchraně Rakouska, a sice z iniciativy Jihoafričana. Někdejší vůdce Búrů, člen britské válečné vlády, požívající zvláštní důvěru Lloyda George, generál Jan Smuts, navázal s premiérovým vědomím kontakt s rakouskou vládou. Vedl spolu s tajemníkem britského premiéra v Ženevě přímá jednání s rakouským zástupcem, hrabětem Mansdorff-Pouilly o otázce, zda se Velká Británie a Rakousko-Uhersko mohou dohodnout na zastavení nepřátelství a na společném jednání o budoucím uspořádání evropských poměrů. Že britský premiér nepřímo taková jednání vedl, svědčí o tom, že zničení Rakouska pro něho, vzdor odpovědi Dohody Wilsonovi a vzdor tajným slibům rakouských území za spojenectví Itálii a Rumunsku, nebylo zničení Rakouska pro Velkou Británii a pro Lloyda George rozhodnutou a žádoucí záležitostí. Anglická politika byla spíš přesvědčena, že poválečné, silné, státoprávně nově, z autonomních národů zbudované rakouské soustátí zajistí ve střední Evropě zdravou protiváhu k Německu. Také USA si rozpad Rakouska v podstatě nepřály, což dokazuje skutečnost, že tato ženevská jednání vedla ještě v lednu 1918 k významným prohlášením Wilsona a Lloyda George ve prospěch zachování Rakousko-Uherska.

Naše „osvobození“ zvítězilo

Ale jak víme, žádná z těchto iniciativ se nesetkala s úspěchem. Lavinu ničení a rozkladu už nebylo možno zastavit. Masarykova idea a propaganda jeho „nové Evropy“ tuto lavinu rozpoutala a zůstala její hybnou silou. Přitom bylo každému jasné, že poválečné dunajské soustátí by bylo moderními Spojenými státy, na jejichž státoprávní výstavbě se bude podílet mezinárodní společenství, a které poskytnou i českému národu všestranně výborné životní podmínky. Muselo to být jasné i Masarykovi. Ale předstíral demagogicky, že bojuje za likvidaci zaostalé utlačitelské monarchie a každému pokroku a demokracii vzdorující, reakční „teokracie“, jak její režim označoval.

Zachování dunajského soustátí by ovšem přineslo dvě nevýhody, ale pravděpodobně jen zdánlivé: hranice jeho dílčích států by byly bezpochyby vedeny podle etnických hranic a český stát by v něm následkem toho zůstal malý, bez německy osídlených oblastí. Tím by byla jeho váha v soustátí, především hospodářská, daleko menší než byl význam dosavadních českých zemí v Rakousku-Uhersku. Ale měli bychom to, co nám poctivě skutečně patří a co z toho vlastními silami uděláme. Neměli bychom, co nám Masaryk s Benešem vybojoval: malou koloniální říši, v níž český národ, tvořící v ní sotva polovinu obyvatelstva, disponoval koloniální nadvládou nad pěti národnostmi. A v případě obnovení starého soustátí by se český národ nemohl těšit z takových hlav svého státu, jako byli naši dva bojovníci, to by byla ona druhá nevýhoda.

Vidíme, co nám naši osvoboditelé vybojovali, jakou to dosud mělo historii a jaké štěstí to národu přineslo. Ale především si musíme uvědomit, za jakou cenu to vybojovali. Jednak to byla osobní cena. Před oním bojem to byli, zvláště Masaryk, muži ducha, pro které byla mravnost měřítkem života a jednání, mravnost sociální, politická, kulturní. Jakmile ale vstoupili do boje za samostatný stát, věnovali tomuto boji všechno, nevybírali si prostředky a způsoby, stali se intrikány, propagandisty všech záměrů v zájmu boje, včetně zamlčování důležitých skutečností, pomluv a lží. Byla to jejich osobní mravní katastrofa, vyvážená nebo spíše překrytá jejich postavením, vážností a mocí za republiky.

Do služeb tohoto boje dali všechno, co uznali, bez ohledu a zodpovědnosti vůči mezinárodním souvislostem, vůči Evropě, vůči národům a jejich částem, vše v zájmu toho, co sami uznali jako prospěch českého národa, tedy jeho samostatného státu. Je zásluhou jejich snažení, že dunajské soustátí bylo rozbito, soustátí vyrostlé staletími, které mělo vnitřní potenciál stát se moderním svazem národů a jedním ze základů nové, vyvážené a v budoucnu spojené Evropy.

Po celou dobu svého zápasu o nový stát zamlčovali jeho etnické složení, takže nikdo ze západních politiků, kteří se na základě propagandy české emigrace nakonec o český stát zasazovali, neměl ani tušení o třetině Němců v českých zemích. Záměrné a cílevědomé zamlčování tří a půl milionu obyvatel není právě projevem politické mravnosti. Přitom se oba s problémy jeho dvojnárodnosti před válkou důkladně zabývali a došli k výsledkům zcela opačným: Masaryk na příklad ve své realistické politice, zmíněné shora, Beneš ve své doktorské práci, v níž došel k výsledku, že problém soužití obou národností v českých zemích lze řešit jedině jejich vzájemným politickým a správním oddělením. Dokonce bez ohledu na vlastní přesvědčení připravovali nyní mlčky vnucené včlenění milionů Němců do nového českého státu.

A neváhali ani zasazovat se propagandisticky, diplomaticky i intrikánsky o pokračování, o prodloužení nezměrného válečného utrpení a umírání evropských národů v zájmu své fixní ideje. V této záležitosti „jen“ přispívali k pokračování války, protože řada mezinárodních faktorů silně působila ve stejném smyslu, takže nejsou za tragický výsledek, miliony dalších mrtvých, odpovědni sami. Působili ale v rozhodující míře; bez jejich úsilí by k rozpadu Rakouska bezpochyby nedošlo, stejně jako ani k založení velkého českého samostatného státu obsahujícího miliony, tedy žádnou menšinu, Němců a další národnosti, které si toto včlenění nepřály.

Výkon zakladatelů tohoto státu byl skutečně obdivuhodný; je téměř neuvěřitelné, jak dva muži, původně jen soukromé osoby, dokázali podnítit a dovést až k realizaci tak závažné procesy v mezinárodní a válečné politice. Nasadili své mimořádné osobní schopnosti, vzdělání, neúnavnou práci, iniciativu a hlavně obzvláštní pohotovou prozíravost. Ve srovnání s nimi jednali ostatní evropští politikové jako v polospánku, a to zvláště ti na opačné straně fronty, ale do značné míry i spojenci.

Státu, který založili, dali ale do vínku těžké mravní dědictví, jehož následky musí svými dějinami nést. Místo toho se zatím snaží toto dědictví sám před sebou i před světem skrývat.

Závěr

Jak českému národu malá, ale naše koloniální říše, zvaná Československo, prospěla? Poměrně brzy dospěla do katastrofální situace, protože kolonizované národnosti českou nadvládu, nerovnoprávnost a všechna znevýhodňování nechtěly a nemohly trvale snášet. Malá říše se rozpadla. Nastala druhá světová válka a pilnému Edvardu Benešovi se opět podařilo, že jsme z ní vyšli mezi vítězi. To nám poskytlo příležitost zbavit se té nejproblematičtější kolonizované národnosti, „zpupných“ Němců a naši zemi od nich etnicky vyčistit. Rusíny si přivtělil Sovětský svaz, aniž se někoho ptal, nejméně jich samotných. Později se od nás odloučili Slováci, které jsme měli tak rádi, oni nás, bohužel, byť pochopitelně, podstatně méně, a vzali si s sebou své, námi vybojované Maďary. Zbyli nám jako jediní Poláci, ale těch je příliš málo na to, aby citelně rušili. A tak máme konečně klid.

Tento text se opírá o odpovídající pasáže II. dílu (kapitoly) knihy Wenzela Jaksche Europas Weg nach Potsdam. Schuld und Schicksal im Donauraum, nově zpracované a doplněné vydání (úplné vydání na rozdíl od českého s vynechanými dvěma prvními díly /kapitolami/ z celkových pěti), Wissenschaft und Politik, Köln 1970. Jaksch, pocházející z chudých poměrů Šumavy a z praxe sezónních prací stavebního dělníka ve Vídni, byl od mládí činný v Německé sociálně demokratické dělnické straně v Československu, od roku 1937 její předák, vystoupil spolu s kolegy z aktivistických stran s programem novoaktivismu za záchranu soužití v republice v situaci akutního ohrožení, bránil republiku proti nacismu do poslední chvíle. Během války v exilu v Londýně, počítal se samozřejmým pokračováním republikové spolupráce, byl pak ale Benešovou zákeřnou politikou pozvolného prosazování „odsunu“ postupně politicky odstraněn. V článku je do jisté míry zachováno Jakschovo socialistické hledisko, což jinak jeho autoru článku nekonvenuje. Jaksch nebyl badatel v oblasti historie. Jeho kniha je výsledkem zpracování a srovnání dobových dokumentů, na kterých ukazuje jejich vzájemné souvislosti a vztahy k dějinným událostem s jedinečnou kvalifikovaností zkušenostmi praktického politika a zúčastněného pozorovatele evropských politických dějů. Pracuje s texty politických dokumentů a především zpracovává texty, vzpomínky, komentáře, vysvětlování, vyznání aktérů dějinných procesů ve zde reprodukovaném časovém úseku, především Masaryka a Beneše samotných: Světová revoluce, Vzpoura národů, Nová Evropa, Založení státu, Světová válka a naše revoluce, Setona-Watsona Masaryk in England, Jaroslava Werstadta Československá státní idea v osvobozovací revoluci během světové války a mnohé další.