Červen 2007

Okolnosti zrodu ČSR

Tomáš Krystlík

Motto:

Naše neštěstí začalo zánikem starého Rakouska (Emil Hácha)

Existenci samostatného českého státu začali státníci zemí Dohody připouštět teprve v posledních měsících války. Československé dobrovolnické legie, složené hlavně z Čechů a velmi málo Slováků, dislokované ve Francii, Itálii a v Rusku, byly součástí francouzské armády a dopomohly Masarykovi, Benešovi a Štefánikovi k uznání jako spojenecké síly, ačkoliv tvořily pouze dvě promile spojeneckých jednotek [John]. Raritami státu bylo, že většina obyvatelstva budoucího státu neměla v podstatě o snahách zahraničního odboje tušení, nesrovnatelně vyšší počet Čechů v porovnání s počtem legionářů bojoval v rakousko-uherských řadách. Vznikající stát se stal kuriozitou nemající dosud obdoby a mnohde byl ostře vyhrocen proti zvyklostem mezinárodního práva [John].

Masarykovy názory

Masarykovo pojetí historie se nebezpečně blíží totalitním představám: „historie není vědou a poučením o tom, co bylo a bylo dávno, je poučením a vědou o tom, co je a bude“ [Masaryk], „také já s mým vědomím a svědomím jsem historie“ [Masaryk 2]. Zde jsou asi kořeny jeho osobních cílů, pojetí politiky a jeho nezlomné vůle k uchopení moci a tím k zajištění si místa v dějinách. Mnohá z jeho tvrzení jsou nedoložená a sloužila vysloveně zlovolným politickým cílům, např. ve své knize Rusko a Evropa tvrdí, že „příslušníci katolické církve lžou více než protestanté.“ Masaryk chtěl po platónsku změnit společnost, přidělit vedoucí role filozofům-králům, tedy sobě.

Veřejný postoj, který zaujal v procesu s Leopoldem Hilsnerem ve věci rituální vraždy mu zajistil později podporu amerických židů v první světové válce, zejména Louise D. Brandeise, původem z Čech, z Nejvyššího soudu USA a přítele prezidenta Wilsona. S jejich pomocí obdržel v roce 1918 půjčku 10 milionů dolarů pro ještě neexistující Česko-Slovensko. Existenci Rakouska-Uherska považoval dlouho za nespornou, ale začátkem války zcela změnil svůj názor a sehrál významnou roli při rozpadu monarchie. Před válkou odsuzoval revoluční taktiku jako zastaralou, odporující vývoji a pokroku a zavrhoval ji, aby pak ve válce popřel sám sebe – stal se revolucionářem a válku nazval „světovou revolucí“ (viz také titul jeho známé knihy). Před odjezdem do exilu byl přemlouván a zapřísahán českými nacionalisty, aby bojoval za českou říši ve smyslu státního práva, nikoliv na etnografickém principu. Do vypuknutí světové války Masaryk nikdy nevyslovil požadavek rozbití Rakousko-Uherska a tvrdil, že by to mělo za následek anexi českých zemí Německem. Během války opustil své dřívější tvrzení, že Německo a Rakousko-Uhersko jsou ústavní státy, nazval je „teokraciemi“, s nimž prý „demokracie“ vedou boj v zájmu obnovení práv malých národů. To pravda nebyla.

V roce 1912 vystoupil historik Josef Pekař s kritikou Masaryka [Pekař]. Podle Pekaře české národní vědomí a český národní charakter nemohou být výsledkem reformace, jak tvrdil Masaryk, protože by tak nemohly přežít období protireformace po Bílé hoře. Masaryk záměrně přizpůsobil vlastním potřebám romantický přístup Františka Palackého k dějinám. Podle Johanna G. Herdera, s nímž jak Palacký, tak Masaryk vehementně souhlasili, by Slované měli být mírní, trpěliví a mírumilovní na rozdíl od agresivních Germánů. To implikuje zcela mylný závěr, že Poláci nebo Rusové jsou nebojovní, což je nesmysl.

Pekař kritizoval, že Masaryk z dějin vybírá cokoliv, co odpovídá jeho předem myšlené představě a pomíjí vše ostatní. Pak shrnul: Masaryk je spíše agitátor než vědec a jeho ctižádost, vášeň, antikatolické cítění a úsilí obracet okolí na svou víru snižují jeho schopnost rozpoznat strukturu reality. Pekař měl obrovské štěstí, že po válce nebyl trestně stíhán podle zákona na ochranu republiky z roku 1923 (č. 50/1923 Sb., § 11 Urážka presidenta republiky, odst. 3: „Důkaz pravdy i přesvědčení o pravdě je vyloučeno“; trest vězení do jednoho roku) jako katolický literát Jakub Deml za kritiku filozofického prohlášení Masaryka, které Masaryk ještě jako občan c. a k. monarchie učinil před válkou.

Začátek války

První světová válka vznikla vlastně souhrou okolností. Po zavraždění následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este v Sarajevu Srby (nesnášel jakýkoliv nacionalismus – i německý – takže se Srbům začaly rozplývat naděje na Velké Srbsko společně s balkánskými Slovany, následník trůnu hodlal Rakousko-Uhersko federalizovat), vypověděla c. a k. monarchie 28. 7. 1918 válku Srbsku, spojenec Srbska, Rusko mobilizovalo 30. 7., na jeho mobilizaci odpovědělo Německo vyhlášením stavu ohrožení a ultimatem Rusku. 1. srpna mobilizovala Francie. Tentýž den vypovědělo Německo válku Rusku a 3. 8. Francii. Německá vojska obsadila Lucembursko a překročila hranice Belgie. Toho využila Velká Británie a vypověděla 4. srpna 1914 Německu válku. Výsledek války po vzájemném vyčerpání sil rozhodly, zejména svou hospodářskou silou, USA. Válka jako boj o svobodu, spravedlnost, sebeurčení a demokracie, termíny šířené Wilsonem, Masarykem a dalšími jsou jen mýty. Válka se vedla o udržení nebo získání větší moci mocností.

Ještě v srpnu 1914 navštívil Masaryka v Praze Emanuel Voska, obchodník z USA, který přišel do Spojených států jako mladík, aby převzal, vraceje se z Evropy, údaje o vojenské a hospodářské situaci v Rakousku-Uhersku pro Henry Wickhama Steeda, politického redaktora a vedoucího zahraničního oddělení deníku The Times, dříve dopisovatele z Říma a Vídně, britského experta na Rakousko-Uhersko, úzce spolupracujícího s ministerstvem zahraničí, tedy britského špiona, se žádostí o instrukce, co má on, jako univerzitní profesor a poslanec vídeňského parlamentu dělat [Kalvoda 2]. Steed se s Masarykem již z dřívějška důvěrně znal. Masaryk byl anglofil a tuto Voskovu cestu za Steedem a ruským vyslancem ve Velké Británii hrabětem von Benckendorff s informacemi od něj označil jako „počátek“. Rakousko-uherská státní tajemství od Masaryka měl Voska ukryta v podrážkách svých bot a jeho dcera v korzetu.

Voska se před odjezdem do Londýna domluvil s TGM, že v Anglii, Rusku a Americe zorganizuje tajnou síť důvěrníků a kurýrní službu do Prahy a zpět (USA byly v té době neutrální stát). Masaryk mu také prozradil, že odejde pravděpodobně do zahraničí. Masaryk měl informátory, kteří mu dodávali vojenská, ekonomická, finanční a jiná data zpravodajského rázu, která pak předával Steedovi. Placen byl přes třetí osoby na konta v USA a z nich se telegraficky poukazovaly obnosy Masarykovi do Anglie. Tak vznikla Masarykova a Voskova soukromá zpravodajská služba, která informovala za peníze zejména britskou výzvědnou službu, později, po vstupu USA do války i Američany.

Britský špion Masaryk

Masaryk se pár měsíců před vypuknutím války v roce 1914 zastal veřejně policejního konfidenta Karla Švihy, přestože soud následně Švihovi dokázal, že byl policejním placeným informátorem pražského policejního ředitelství. Masarykovo renomé z hilsneriády se tím zcela zastínilo, ale na druhé straně mu to zřejmě dopomohlo získat cestovní pas během války. (Karel Šviha, předseda poslaneckého klubu národně sociální strany, učinil tajnou nabídku rakouské vládě, že bude za peníze zajišťovat hlasy své strany pro návrhy zákonů týkajících se obrany státu, což se dostalo na veřejnost, Národní listy jej obvinili z úplatkářství a policejního konfidentsví. Šviha je žaloval a soud prohrál - od té doby jsou ve slovní zásobě češtiny výrazy jako „průšvih“, „prošvihnout“.)

Masaryk vycestoval do Holandska. Po navázání styků s britskou Secret Service, která měla afiliaci v Holandsku, se vrátil zpět do Prahy a hovořil s politiky. Od Britů se dověděl, že se obávají vniknutí Ruska během války z Haliče do českých zemí a tomuto rozšíření mocenského vlivu Ruska do střední Evropy chtějí zabránit vytvořením českého státu. Na druhé straně si Masaryk byl vědom, že k tomu, aby vznikl český stát, musí získat souhlas Dohody k jeho vzniku a Rakousko-Uhersko prohrát válku. Z hovorů s jednotlivými českými politiky vyplynulo, že nechtějí samostatný český stát na etnickém principu (podle jazykových hranic), jak si představoval Masaryk, nýbrž v historických hranicích zemí Svatováclavské koruny – tedy i s více než třemi miliony obyvatel, jejichž mateřštinou je němčina. Masaryk považoval ale za nutné, aby vzhledem k obrovské německé menšině sousedil nový stát přes Slovensko (zahrnutí Slovenska do společného státu požadoval už předtím Karel Kramář - ovšem s jižními hranicemi po Dunaji až po Visegrád a pak směrem východním [Pichlík]) s Ruskem.

Sám pojem „historické hranice“ je zcela nesmyslný, protože hranice státu Svatováclavské koruny se často měnily a Češi by si mohli podle tohoto principu vznést nárok na stát rozprostírající se od Baltského k Jaderskému moři. K zemím Svatováclavské koruny tradičně patřilo i celé Slezsko (nikoliv pouze jeho torzo v Rakousku), ale Masaryk s Benešem je nikdy nežádali, jsouce si vědomi, že jeho připojením by měli v českých zemích německy mluvící obyvatelé rázem převahu. Motiv, proč Masaryk zavrhl své předválečné přesvědčení, že Rakousko-Uhersko musí být zachováno, byla zřejmě jeho touha po moci. Více o tom najdete v článku [Beran 3].

V polovině října 1914 obdržel Masaryk v Praze od Vosky první obnos – tisíc dolarů v německých markách (to byla v té době velká suma). Během druhé návštěvy Holandska poskytl Britům prostřednictvím Roberta W. Setona-Watsona, vyslaného za ním Steedem, velmi důležité zpravodajské informace o ponorkách Rakouska-Uherska, mobilizačních plánech Rumunska a podobně. Také s ním hovořil o podobě budoucího českého státu.

Po návratu z druhé cesty do Holandska se Masaryk opět spojil s českými politiky. Ti požadovali záruky od států Dohody pro vznik českého státu a ty přirozeně Masaryk neměl. Stále negativně působila jeho mýlka v relativně nedávné Švihově aféře, což spolu s Masarykovými názorovými změnami během posledních měsíců způsobilo, že se Masaryk octl na samém kraji českého politického spektra - jeho politický vliv byl bezvýznamný. O to více se zřejmě snažil zaujmout významnější pozici.

Masaryk tehdy spolupracoval nejen s Brity, nýbrž s nejvyšší pravděpodobností i s rakouskými úředními místy v Praze a ve Vídni. Když v prosinci 1914 se rozhodl vzít svoji psychicky labilní dceru Olgu na Capri, navštívil ve Vídni bývalého (i pozdějšího) ministerského předsedu Ernesta von Körbel, kterého ujistil svou loajalitou vládě nejen verbálně, nýbrž i písemně a rukoudáním. Jeho lehkomyslnost neopatrnost při styku a jednání s českými politiky později přece jen vzbudila pozornost rakouské policie a Masaryk byl poštou pomocí smluveného hesla varován, aby se z ciziny domů už nevracel.

Během svých prvních cest do Holandska po vypuknutí války si Masaryk od britské Secret Service vyžádal instrukce. Ta nepochybně věděla o Kramářově plánu slovanské federace v čele s ruským státem, která by znamenala expanzi vlivu Ruska do střední Evropy. Britové mohli zvolit menší zlo než vidinu ruské hegemonie ve střední Evropě a dát Masarykovi pokyn, aby prosazoval nezávislost českých zemí na Rakousku-Uhersku (není to prokazatelné). První Masarykovo memorandum britské vládě se nazývalo Independent Bohemia (Nezávislé Čechy) a sepsal ho koncem října 1914 v Holandsku Robert Seton-Watson s Masarykem. I ten byl velmi překvapen zcela novým (a opačným) stanoviskem Masarykovým, dobře znaje jeho předválečný postoj – Masaryk nyní požadoval český stát v historických hranicích a nikoliv už v etnických, protože věděl, že jinak nemůže počítat s podporou domácích politiků [Kalvoda 3].

V březnu 1915 se v Praze ustavil tajný výbor Maffie pro styk s politickými emigranty s vůdci Přemyslem Šámalem, Edvardem Benešem, Josefem Scheinerem, Karlem Kramářem a Aloisem Rašínem. Masarykovy naléhavé žádosti, aby se k zahraniční práci připojili další politici, zůstávaly bez odpovědi. Za války bylo velmi obtížné získat cestovní pas a velkým problémem byly i finanční prostředky na přežití v cizině (jediný Masaryk jimi nikdy netrpěl). Podařilo se to až 68letému Josefu Dürichovi, taktéž poslanci Říšského sněmu, kterému Kramář poskytl peníze, a on odjel v květnu 1915 do Švýcarska (oficiálně za svou dcerou a zetěm do Španělska).

Masaryk dostal peníze od Šámala, Scheinera, Beneše z Maffie a od sokolské organizace. Hlavním zdrojem jeho financí byly ale příjmy z prodeje zpravodajských informací svých a Voskovy organizace Britům, sbírky a bazary krajanů v USA. Voska vybudoval pro Masaryka velmi účinnou soukromou zpravodajskou organizaci s informátory v neutrálních, spojeneckých i nepřátelských zemí. Hlavním Voskovým informátorem byl poštovní úředník rakousko-uherského konzulátu v New Yorku, František Kopecký (krycí jméno Zeno), který obstarával dokumenty, zejména pravé cestovní pasy pro Voskovy (Masarykovy) agenty cestující do nepřátelských zemí. Současně dodával cenné informace o rakouských špiónech a agentech centrálních mocností, kteří operovali v USA. Pro zajímavost: paměti Františka Kopeckého nesměly vyjít – jejich vydání zakázalo čs. ministerstvo zahraničí v roce 1937 s odůvodněním, že by to mohlo zhoršit vztahy mezi ČSR a Velkou Británií [Kalvoda].

Masaryk udržoval stále kontakty k určitým osobám v Rakousku-Uhersku, které mu zasílaly informace. Například komorníka rakouského ministra vnitra Julia Kovandu, který se dostával k přísně tajným dokumentům vrchního velitele rakouských ozbrojených si, arcivévody Fridricha, prostředníkem mezi ním Masarykem byl zpočátku básník Josef Svatopluk Machar žijící ve Vídni. Dalším cenným zdrojem byl rytmistr Vilém Hoppe ze sborového velitelství v Praze, který byl důvěrně zasvěcen do rakouských mobilizačních plánů [Brož]. Masaryk a Voska předávali získané informace Secret Service britskými diplomatickými cestami, Masaryk také přímo. Informace používali i ve své propagandě a k podpoře britské snahy zatáhnout USA do války. Masaryk a Voska dostávali instrukce od Steeda, který se postaral o to, aby vyplácené finanční prostředky od britské tajné služby nebyly prokazatelné - převzal i funkci prostředníka mezi Masarykem a Charlesem Cranem.

Charles R. Crane, americký milionář, přítel Masarykův od začátku století, byl i přítelem a poradcem prezidenta Woodrowa Wilsona a také významným informátorem britské tajné služby. V roce 1912 mu významně finančně přispěl na jeho prezidentskou kampaň. U Craneovy rodiny pobýval před válkou ve Spojených státech Masarykův syn Jan, Craneovi o něj také pečovali za jeho pobytu v americkém nervovém sanatoriu, Craneovu dceru Frances Leatherby si v roce 1924 po jejím nezdařeném prvním manželství vzal Jan Masaryk za ženu (po šesti letech se rozvedli). Craneův syn Richard, tajemník amerického ministra zahraničí Lansinga, se po válce stal první vyslancem USA v ČSR, další syn John byl po válce poradcem TGM (placen čs. ministerstvem zahraničí), Muchův portrét druhé Craneovy dcery Josephine jako bohyně Slovanů Slavie sedící v koruně stromu byl na prvních čs. bankovkách. 3. května 1915 se obrátil Masaryk ze Švýcarska přímo na Cranea, žádaje od něj finanční prostředky pro získávání cenných informací, o jejichž charakteru se v korespondenci psát nemohlo. Masaryk předpokládal, že mu Steed vše již vysvětlil. Když žádaná suma (podle všeho se mělo jednat minimálně o 80 tisíc USD) nedorazila (Charles Crane jako politický poradce prezidenta Wilsona, nejvyššího představitel ještě neutrálních USA, se synem Richardem, náměstkem amerického ministra zahraničí, si nemohl dovolit poskytnout převodem peněz důkaz, že pomáhá nepříteli Rakousko-Uherska, a ohrozit tím svoji velmi důležitou roli informátora britské vlády), začal Masaryk peníze urgovat přes Vosku. Napsal mu, že částky, které mu Crane telegraficky poskytuje přes třetí osoby (asi 2000 USD měsíčně), jsou postačující jen pro jeho osobní potřeby, ale nestačí na velkou politickou akci. Craneův právní zástupce Williams pak založil ve prospěch Masaryka v USA bankovní účet, připsal na něj peníze od Cranea a Voska na něj později posílal výtěžky z amerických sbírek.

Masaryk propagandista

Masarykovým hlavním stanem se stal Londýn, kam přibyl v září 1915 se srbským cestovním pasem vydaným vyslanectvím Srbského království v Paříži. Krátce poté ho Seton-Watson uvedl k dvěma úředníkům britské armádní zpravodajské služby, kde jim Masaryk předal informace o rakousko-uherské armádě. Tak si Masaryk vybudoval přímý kontakt k britskému ministerstvu války. Masaryk u Britů posléze docílil, že za Voskovy zprávy platili pravidelně (od května 1916) tím, že jim předložil rozpočet Voskovy soukromé zpravodajské organizace. Voskova organizace měla pro Brity velkou výhodu, protože část Voskových zpravodajců byli američtí státní příslušníci, občané neutrálního státu, kteří se mohli pohybovat všude, a tam, kde to bylo nutné, používali pravé rakousko-uherské pasy, které opatřoval František Kopecký (Zeno) z newyorského konzulátu. V září 1915 přijal Masaryk docenturu v King´s College při londýnské univerzitě s pravidelným platem. Mnoho toho neodpřednášel, bylo to materiální zajištění ze strany britské vlády.

Voska se také pilně staral o kompromitaci Masarykových domnělých nebo skutečných nepřátel. Jako naturalizovaný Američan používal krytí jako tajemník Českého národního sdružení v USA a své funkce zneužíval k získávání a rozšiřování (i vymyšlených) kompromitujících materiálů vůči krajanům, kteří si nepřáli rozbití Rakouska-Uherska nebo měli výhrady k Masarykovi.

Voska měl silný, zřejmě nezvladatelný sklon k přehánění a pilně využíval svých styků k šíření britské a masarykovské propagandy. New York Times mu například otiskl zprávu, že dcera Masaryka Alice byla popravena v rakouské vojenské věznici. Když se Masaryk dověděl, že americká vláda na základě této informace intervenovala prostřednictvím svého vyslanectví ve Vídni, které docílilo, že Rakousko-Uhersko bylo ochotno propustit dceru Alici a dovolit jí spolu s matkou odjezd do USA, ihned telegrafoval Voskovi, že jeho manželka a Alice nesmějí v žádném případě opustit Prahu a přijet do Ameriky („WIFE AND ALICE NOT TO AMERICA. MASARYK“ [Brož]). Mělo to své důvody. Britové šířili v roce 1916 pamflet s názvem Rakouský terorismus v Čechách s předmluvou od TGM. V něm se psalo, že rakouský císař „nařídil masové věšení a střílení“, že „rozsudky smrti nad civilisty v Rakousku dosáhly od počátku války 4000; 956 z těchto obětí jsou Češi. Velkou část odsouzených tvořily ženy. Počet popravených vojáků dosahuje několik tisíc“ [Kalvoda]. Ve skutečnosti byli popraveni čtyři čeští civilisté za distribuci propagačních letáků, nebyla odsouzena žádná žena k trestu smrti, po amnestii politických provinilců bylo propuštěno téměř tisíc Čechů včetně odsouzenců k smrti. Masaryk také zcela nepravdivě tvrdil, že „rakouská vláda většinu poslanců uvěznila“ [Kalvoda]. Masaryk-propagandista tedy dobře věděl, že příjezd dcery a manželky do USA by ho v očích veřejnosti zcela jednoduše usvědčil ze lži. Pro zajímavost: Masarykův syn Jan byl vyznamenán za statečnost v boji a povýšen na nadporučíka c. a k. armády.

Kromě českých katolíků v USA nesouhlasili s nepravdivou Masarykovou propagandou i mnozí svobodomyslní Češi. Masaryka usvědčil ve svém časopisu ze lži František Iška, vydavatel a redaktor chicagského Vesmíru. Voska kvůli jeho kompromitaci neváhal vyslat své lidi s pravými rakouskými pasy od Kopeckého do Prahy a Vídně, kde nechali vyrobit podvržené stvrzenky „usvědčující“ svobodomyslného Išku (před válkou obdivovatele Masaryka), že je placeným rakouským agentem. Iška totiž nemohl pochopit diametrální rozdíl mezi Masarykovými názory těsně před válkou a během ní, zejména, co se týkalo zachování Rakouska-Uherska.

19. listopadu 1916 čeští poslanci ve vídeňské Říšské radě odmítli zahraniční odboj Masaryka a jeho druhů a vyzvedli význam c. a k. monarchie pro český národ. V květnu 1917 požadovali Češi přeměnu monarchie na federativním principu, jen velmi málo domácích českých politiků se projevovalo antirakousky [Groulík].

Francouzský špion Beneš

Beneš během války vycestoval pod záminkou své vědecké práce do Švýcarska a vrátil se. V září se na falešný pas dostal opět do Švýcarska a připojil se k Masarykově zahraničnímu odboji a odešel do Paříže. Beneš se naučil mnohému přímo v akci, zejména od svého bývalého profesora z Dijonu Louise Eisenmanna, který za války působil ve výzvědné službě francouzského ministerstva války. Beneš se byl jeho zaměstnancem a dodával mu důležité informace o poměrech v Rakousko-Uhersku a špionážní zprávy, které dostával z Prahy a Vídně [Kalvoda 3]. Podobně jako v Anglii ve prospěch československého státu působili Steed a Seton-Watson, ve Francii to byl historik Ernest Denis.

Masaryk v Rusku

V květnu 1917 přicestoval Masaryk do Ruska, aby vedl probritskou propagandistickou kampaň pro udržení Ruska ve válce, kterou ho pověřilo ministerstvo války, což bylo hlavním účelem jeho cesty, měl britský pas na jméno Thomas George Marsden - potvrzuje to i britský špión Sommerset W. Maugham, který s ním v Rusku spolupracoval. Masaryk udržoval v Rusku kontakt i s dalšími britskými agenty, jejichž prostřednictvím odesílal do Anglie zpravodajské informace. Aby splnil svůj úkol ovlivňovat ruské veřejné mínění, navštívil osobně vydavatele několika ruských novin [Kalvoda].

V Rusku otiskli Masarykovi v Russkich Vědomostech 17. 10. 1917 zprávu, že Rakousko-Uhersko popravilo 30 až 40 tisíc lidí a že „všichni političtí vůdcové a poslanci v parlamentě, kteří byli Čechy, Italy a j., byli uvězněni a odsouzeni k smrti“ [Kalvoda 3]. Pravdou bylo, že ze 107 českých poslanců ve Vídni byli jen dva, Kramář a Rašín odsouzeni k smrti, pak omilostněni a tři měsíce před tímto Masarykovým lživým tvrzením propuštěni z vězení.

Druhá role, ve které v Rusku vystupoval, byl vůdce československého odboje. V jejím rámci označil mezinárodní kapitalismus a Vatikán jako dva hlavní nepřátele československého odboje (sic), naléhavě vyzýval české a slovenské válečné zajatce k dobrovolné službě v čs. legiích. Agitaci zajatců ke vstupu do čs. armády zahájil Masaryk 6. 8. 1917 cestou po zajateckých táborech. Ve svém proslovu k jednotkám již ustavené české brigády zdůraznil svou činnost válku za boj Slovanstva proti Němectvu (sic), válku Spojenců nazval zápasem republikánského principu s monarchistickým (bez ohledu na spojeneckou Velkou Británii, Itálii a Rumunsko!), zdůraznil povinnost veškerého slovanstva postavit se proti němectvu, prohlásil, že „s národem německým není možný mír, s ním nutno bojovat nůž na nůž. Ano, nůž na nůž, až dokonce, což není nelidské!“ [Masaryk 3]. Pacifista a humanista každým coulem.

Náborová akce nebyla příliš úspěšná, z 250 tisíc českých a slovenských válečných zajatců v Rusku souhlasilo se vstupem do legií pouze 21 760 zajatců, tedy necelých deset procent [Kalvoda]. Koncem roku 1917 měly legie 40 tisíc lidí a to včetně ruských Čechů (s ruským občanstvím) a ruských carských důstojníků.

Masaryk zažil v Petrohradu Velkou říjnovou revoluci. Ale opět se pokusil si přizpůsobit svět svým představám, ignoruje realitu. Pro něj a pro svrženého předsedu ruské vlády Kerenského se nepřítel nacházel na pravici a nikoliv na levici, i když verbálně ještě odsuzoval bolševiky jako německé agenty. Masaryk měl tehdy zájem na slabém Rusku, tj. na stavu, kdy Rakousko-Uhersko jako nárazníková velmoc mezi Německem a Ruskem by kvůli slabému Rusku pozbylo svého oprávnění existence a mohlo být rozkouskováno, aby mohl vzniknout samostatný čs. stát. Chtěl dostat legie do Francie, na západní bojiště - v Rusku po brestlitevském míru bojovat proti Německu a Rakousku nemohly. Nic ho neplnilo větší hrůzou než představa čs. armády pochodující na Petrohrad a cestou přebírající moc. Je totiž velmi pravděpodobné, že legie mohly Petrohrad dobýt, udržet a skončit tak s celým bolševismem v Rusku hned v počátku. Nevycvičení a špatně vyzbrojení bolševici, kteří měli těžké zbraně jen na lodi Auroře, se nemohli ani trochu měřit s československou armádou, sestávající ze dvou divizí s přibližně 40 tisíci dobře vycvičených vojáků, vyzbrojených děly a podléhajících zkušeným carským důstojníkům [Kalvoda]. Následovali příkazů Masaryka a bojům se vyhnuli. Masaryk o 13 měsíců později tvrdil československé vládě, že pomocí čs. vojáků mohl zachránit Rusko před bolševismem [Boj o směr vývoje čs. státu].

Zajímavé je také sledovat postoj jednotlivých aktérů čs. odboje k bolševikům. Masaryk byl vždy zásadně proti použití legií v Rusku proti bolševikům, Štefánik, Kramář, Dürich, Voska se snažili o pravý opak, Benešovo stanovisko utilitaristicky lavírovalo mezi Masarykovým a spojeneckým, zejména francouzským, ale byl vždy proti boji s bolševiky, pokud Francouzi momentálně nepodporovali opačné řešení. Tehdy Dürich, nacházející se taktéž v Rusku, neměl už téměř vliv – Masaryk se Štefánikem ho vyloučili z Česko-Slovenské národní rady a posléze pomluvami zdiskreditovali - Masaryk kvůli tomu, že Dürich chtěl, aby čs. legie bojovaly proti bolševikům, Štefánik z konkurenčních důvodů [Kalvoda]. Dürich neměl, na rozdíl od svých kontrahentů, za sebou tisk, musel tedy prohrát. Masaryk s Benešem již během války (i po ní) vydávali velké sumy novinářům důležitých zahraničních deníků, aby o nich psali pozitivně a přetiskli to, co oni dva si přáli sdělit veřejnosti.

Masaryk, dokud byl na území Ruska, nikdy nezpochybnil legitimitu sovětské moci a nakonec z Tokia cestou z Ruska do USA, kde hodlal zajistit lodě pro přepravu legií a uznání své Česko-Slovenské národní rady v Paříži, navrhl Spojencům svým memorandem uznat sovětskou vládu. Štefánik se kvůli tomu velmi rozčílil.

9. listopadu 1917 Masaryk poslal zprávu všem důstojníkům a velitelům čs. sboru, že čs. jednotky nesmějí být žádným způsobem použity v nynějším boji mezi stranami [Beneš]. (Později byly čs. jednotky vinou bolševiků přece jen zataženy do boje, když se je bolševici pokusili na příkaz Trockého odzbrojit.) Masaryk odstranil z legií ruské důstojníky, kteří byli ochotni plnit rozkazy svých nadřízených – tím se stal vrchním velitelem legií on. Ačkoliv tyto jednotky původně složily přísahu věrnosti Rusku, uznávaly Masaryka za svého vrchního velitele. Situace se nezměnila ani poté, co se legie v Rusku (a v Itálii) staly součástí francouzské armády. Masarykova rétorika obsahovala i výroky tohoto typu: „Budeme k bolševikům naprosto loyálními, neboť my Čechoslováci milujeme Rusko a přejeme si, aby bylo silnou a svobodnou demokracií“ [Masaryk 3]. Kdyby byl dějepis přírodní vědou, dala by se dokazovat, že pozdější zachvácení velké části světa bolševismem umožnil nejen německý generální štáb, který vyexpedoval do Ruska v zaplombovaném vagónu Lenina s jeho druhy, nýbrž velkou měrou i Masaryk. Bohužel, dějepis nezná implikace typu „jestliže A a současně B, pak C“.

Masaryk si rád přisvojoval cizí zásluhy. V roce 1920 na svátek svatého Václava u příležitosti šestého výročí přísahy původní české Družiny v Rusku prohlásil: „Když jsem přišel do ciziny, uvědomil jsem si, že můj diplomatický zápas bude neplodný, pokud se neopře o ozbrojený odpor mého národa. Proto jsem se rozhodl vás zorganizovat.“ Ve skutečnosti neměl Masaryk s formováním Družiny nic společného. Dověděl se o její existenci teprve, když byla ustavena a poslána na frontu [Lazarevský, Kalvoda].

I v době, kdy se konflikt mezi čs. legiemi a bolševiky rozhořel naplno, domníval se Masaryk, že konflikt byl důsledkem rakouských a německých intrik a mohl být vyřešen mírovou cestou. Byl přesvědčen, že on, revolucionář dovede jednat s bolševiky, neb to jsou spolurevolucionáři. Neuvědomoval si, že jejich cíle jsou diametrálně odlišné. Nechápal podstatu sovětského režimu, ani jeho cíle. Vnímal situaci nikoliv na základě reality, nýbrž svých představ, spíše přání, a to ve svůj prospěch. Ignoroval shodu zájmů Centrálních mocností (Německa a Rakouska-Uherska) a bolševiků. Bolševici potřebovali mír na východní frontě, aby mohli uskutečnit své cíle v Rusku, Německo a Rakousko-Uhersko zase potřebovaly v Rusku bolševickou vládu, aby udržovala Rusko ve stavu vojenské a politické neschopnosti [Kalvoda]. Proč by jinak německý generální štáb posílal ze Švýcarska do Ruska bolševiky v čele s Leninem?

Podle údajů generálního štábu legií měly legie bezprostředně před střetem s bolševiky 51 309 mužů. Z nich pak padlo 1445 [Kalvoda]. To nebránilo Benešovi, aby v oficiálních zprávách Britům a Američanům nezveličoval počet legionářů v Rusku, nejčastěji udával jejich počet mezi 80 a 90 tisíci (Šámalovi do Prahy uvedl 120 tisíc) s tím, že jejich ztráty v bojích s bolševiky činily 40 až 45% (sic). Masaryk byl „velkorysejší“ - mluvil rovnou o sto tisících čs. vojácích v Rusku [Kalvoda]. Bojeschopnost čs. legií v Rusku upadala. Zejména jejich morálka byla pramizerná. 30. 7. 1919 informoval americký vyslanec Morris ve své zprávě z Omska svého šéfa Lansinga diplomatickou mluvou, že „česká armáda není v postavení dovolujícím postup na frontu nebo pokračování v nepřetržitém střežení železnice. Vojsko bude muset být postupně evakuováno do Vladivostoku“ [Kvasnička, Kalvoda].

Masaryk a Wilson

V Tokiu požádal vyslanec USA Masaryka, aby pro prezidenta Spojených států Woodrowa Wilsona sepsal memorandum o stavu Ruska a bolševismu. Masarykovo důvěrné tokijské memorandum určené prezidentu Wilsonovi z 10. dubna 1918, ale Masarykem rozdané i diplomatům spojeneckých zemí, hovořící o tom, že by Spojenci měli uznat bolševickou vládu v Rusku, vyvolalo velký skandál a nepěkně se mu pak vymstilo v USA, kam posléze přibyl. Úředník vlády USA, který mu uděloval vstupní vízum, se tak zdráhal učinit s odůvodněním, že Masaryk „chce navštívit Washington v zájmu ruské bolševické vlády“, a nadřízeným pak oznamoval příjezd „profesora Masaryka, alias Marsdena, člena bolševické vlády v Rusku“ [Kalvoda 2]. Ve Spojených státech Masaryk přidal k politickému uznání bolševické vlády v Rusku i požadavek ekonomické pomoci bolševikům ze strany USA [Kalvoda 3]. Woodrow Wilson si dal s přijetím Masaryka, přes všechna naléhání jejich společného přítele Cranea, téměř půldruhého měsíce čas. Masaryk jej ale dokázal přesvědčit o svých plánech a tak 24. 6. 1918 schválil americký prezident Wilson memorandum svého ministra zahraničí Lansinga, ve kterém navrhl, aby USA se bez výhrad vyslovily pro samostatné Polsko, Čechy a jihoslovanský stát. Spojené státy ale odmítly uznat Česko-Slovenskou národní radu v čele s Masarykem, kvůli jeho probolševickému postoji. Učinily tak 3. 9. 1918 jako poslední až po francouzském (1. 7. 1918) a britském uznání (9. 8. 1918). Mezitím, když Masaryk viděl, že jeho Česko-Slovenskou národní radu nehodlají USA uznat, oportunisticky otočil o 180 stupňů a v červenci 1918 najednou nejen souhlasil s vystoupením čs. legií na Rusi proti bolševikům, nýbrž začal doporučovat spojeneckou intervenci v Rusku, aby koncem srpna už přímo vyzýval Spojence k intervenci [Kalvoda 3].

Masaryk předložil 31. 8. 1918 Lansingovi dvacetistránkové memorandum s názvem Uznání Česko-Slovenské národní rady a čs. armády. Není divu, že tento dokument byl po válce v ČSR prohlášen za tajný. Masaryk v něm velkolepě lhal. Pár příkladů. Uváděl, že Česko-Slovenská národní rada byla založena v roce 1915 s plným souhlasem vedoucích českých politických stran. Ve skutečnosti bylo prohlášení Českého (nikoliv Česko-Slovenského) komitétu zahraničního z 15. 11. 1915 podepsáno jen Masarykem a Dürichem a zástupci českých a slovenských krajanů. Kramář byl ve vězení a většina českých poslanců podpořila prohlášení loajality vůči monarchii. Česká družina v Rusku byla organizována českou kolonií a nikoliv v té době ještě neexistující Česko-Slovenskou národní radou, jak v memorandu tvrdil Masaryk. Dále tvrdil, že František Josef I. nechal popravit kolem 30 až 60 tisíc osob - civilistů. Je známo, že jich bylo za války v celém Rakousku-Uhersku popraveno asi tisíc, naprostá většina v Haliči [Kalvoda]. Nepravdivá propaganda bývá za války obvyklá, nicméně Masarykovo lhaní udivuje – na pravdě, jak proklamoval, si přece údajně velmi zakládal.

19. 10. 1918 požádal Masaryk americkou vládu o půjčku pro Národní radu jakožto de facto spoluválčící vládu. Ministr zahraničí USA Lansing však začal zjišťovat, kdo pověřil Masaryka sjednat půjčku ve prospěch dosud neexistujícího čs. státu. Beneš informoval amerického vyslance v Paříži, že Česko-Slovenská národní rada byla založena v únoru 1916, její složení a federální pravidla byly přijaty v 6. 2. 1916 a pravomoce jejího předsedy - Masaryka - stanoveny dekretem z 10. 2. 1916. Nic z toho nebyla pravda, Beneš si to vymyslel a příslušné listiny ruče zfalšoval. Lansinga jako právníka zřejmě napadlo, že dokumenty předložené Benešem mohou být podvržené, a proto 25. 10. 1918 požádal amerického vyslance v Paříži, aby mu poslal jejich ověřené kopie. Nikým neověřené dokumenty dorazily do Washingtonu až poté, co Národní výbor v Praze vyhlásil 28. 10. samostatnost [Kalvoda]. Zajímavé je, že Beneš trpící celý život vášní pro dokumenty, tato svá falza nikdy nezveřejnil.

Budování jmění

Finanční požadavky Masaryka nebyly vůbec skromné. V prosinci 1914 požadoval, aby mu američtí Češi poslali 10 000 dolarů, v květnu 1915 chtěl už 50 000 dolarů, což České národní sdružení nesehnalo, takže do konce roku dostal jen 37 841 dolarů. Teprve jeho požadavek na rok 1916 byl překročen. Výtěžek z amerických sbírek používal pouze Masaryk, aniž kdy někomu z toho složil účty, navzdory tomu, že byly určeny i Dürichovi (americké sbírky byly určeny pro oba poslance Říšského sněmu). Částky, které dostával Masaryk z amerických sbírek, kromě odměn za zpravodajské informace od Britů a částek od Cranea, byly obrovské vzhledem k tehdejší kupní síle dolaru.

O tisíci dolarů převzatých jím v Praze již řeč byla, 3000 dolarů dostal v Rotterdamu (tam měli Britové afiliaci svých tajných služeb), 1250 v Ženevě. Pak se už domů nevrátil a jeho nároky se nedaly krýt ze sbírek Čechů v USA a z odměn od Britů za zpravodajské služby Voskovy organizace. V Americe tedy krajané organizovali v jeho prospěch dobročinné bazary – bazar v New Yorku vynesl 22 000, v Clevelandu 30 000, v Chicagu 400 000 (sic), v Cedar Rapids 25 000, v Texasu 54 000 a v Omaze 70 000 dolarů čistého zisku. České národní sdružení v USA vyhlásilo ve prospěch Masaryka a jeho spolupracovníků tzv. národní daň, která vynesla zisk ve výši statisíců dolarů [Kalvoda].

Masaryk s Voskou se stali zpravodajskými profesionály – nikdy neuveřejňovali své příjmy a výdaje (až na jeden jediný účet ve výši 19 956 USD za činnost Voskovy organizace mezi 23. prosincem 1915 a 14. červnem 1916 – srovnejte Voskovy výdaje za provoz soukromé zpravodajské služby se 68 až 84 lidmi /údaje se různí, uváděný počet lidí byl zcela určitě Voskou značně nadsazen, aby dostal od Britů více peněz do vlastní a Masarykovy kapsy/ za půl roku s příjmy TGM). Masaryk a Voska pečlivě dbali, aby původ peněz nebyl vysledovatelný, prali je před nastrčené osoby a organizace. Masaryk 28. 5. 1918, když byl dotázán na shromáždění Čechů a Slováků v Chicagu na původ financí: „Revoluce, při níž by se předkládaly účty, byla by pro děti a ne pro rozumné lidi.“ Nikdy své příjmy z války nevyúčtoval [Kalvoda].

Jaký to diametrální rozdíl oproti jeho kolegovi, poslanci vídeňské Říšské rady Josefu Dürichovi, který po návratu z Ruska vrátil Kramářovi, Švehlovi a Mattušovi 15 tisíc korun, které mu dali v roce 1915, aby mohl odjet do ciziny, a 120 tisíc korun, které obdržel od Kramáře a Švehly na pomoc ruským utečencům! Ačkoliv ho Masaryk a spol. obviňovali z prospěchářství, byl jediný z českých exulantů, který splnil, co ostatní jen hlásali, že totiž nelze brát peníze za práci pro národ. Masaryk, Beneš, Voska, ani Štefánik nikdy nevrátili, co za války dostali, a to ani po odečtení výdajů [Kalvoda]. V ženevském prohlášení čs. poslanců a delegátů Národní rady pražské z 31. 10. 1918 si Beneš nechal podpisy všech přítomných paušálně schválit dodatečně všechny akce pařížské exilové Národní rady za války. Na jeho žádost byla do prohlášení vsunuta pasáž, v níž signatáři schvalují „politiku a veškerou činnost, jak vojenskou, tak diplomatickou Národní rady československé, přeměnivší se v prozatímní vládu zemí československých, s dočasným sídlem v Paříži, jakož i závazky, jež jménem československého národa se Spojenci a spřátelenými mocnostmi učinila. Současně vyslovujeme jí vděčnost za veliké služby, jež našemu národu prokázala“ [Beneš, Kalvoda]. Tím byla cesta k pozdějšímu zpochybnění činů Masaryka, Beneše a Štefánika za války preventivně zahrazena.

Nepoměr mezi Masarykovými příjmy a výdaji je obrovský. Podle Masarykovy poslední vůle a závěti, sepsané 15. 4. 1917 před jeho odjezdem do Ruska, měl v Praze dluh, v Londýně v bance 1400 liber pro své dcery Alici a Olgu, dva další účty z tzv. amerického fondu a na nich dohromady něco přes 16 000 liber. V březnu 1923 věnoval každému členu rodiny (Charlottě, Janovi, Alici a Olze) po 2 050 000 Kč, Benešovi a jeho manželce po 1 035 000 Kč, celkem 10 250 000 Kč [Kalvoda]. V témž roce dal mladému novináři Ferdinandu Peroutkovi 500 000 Kč na založení Přítomnosti [Firt, Kalvoda]. Dlouho také podporoval finančně Jiřího Stříbrného, v němž spatřoval jednoho z nejperspektivnějších politiků [Klimek]. V roce 1925 dal Jaroslavu Stránskému na jeho Stranu práce milion korun (další tučné obnosy dodával Stránskému Beneš [Klimek 4]. Dala by se vyjmenovat dlouhá řada dalších případů.

Benešovy tajné fondy

Během války vybudovali Masaryk s Beneše vlastní tisk s časopisy Nation Tchčque, revue L’Europe Nouvelle, k nim patřil také Denisův Monde Slave; v Londýně začal vydávat Seton-Watson za české peníze The New Europe. Přes ně se šířily patřičně zabarvené zprávy z Rakouska i ze světové politiky, pokud se týkaly zápasu české emigrace, do všech metropolí dohodových, neutrálních i amerických zemí, podporovány Masarykovými, Štefánikovými a dalšími vědeckými, politickými, společenskými a osobními kontakty. To podstatně zvýšilo dosah a působnost české emigrační propagandy. Její efektivitu zvýšilo zejména spojení s velkým tiskem metropolí, které dokázali čeští emigranti navázat. Pro spolupráci byli získáni významní redaktoři a žurnalisté nebo i vydavatelé novin a časopisů jako v Paříži Le Temps, Journal des Débats, Le Matin, v Londýně Observer a Spectator. Tyto kontakty nebyly po válce přerušeny, nýbrž rozšířeny [Beran 3].

Beneš zaplatil během trvání první republiky z tajných fondů čs. ministerstva zahraničí desítky milionů korun zahraničním časopisům, novinářům a dalším jednotlivcům, aby pochvalně psali o Masarykovi, o něm a o politice čs. státu. Jen část z toho pocházela ze státního rozpočtu. Například Štefanu Osuskému, čs. vyslanci ve Francii, poslal Beneš na tyto účely v roce 1922 401 600 franků, aby v roce 1927 už to bylo 746 tisíc franků a v roce 1938 franky v hodnotě 3 346 534 korun, z posledních dostal Osuský k dispozici pro korumpování franky za dva miliony. Henry Wickham Steed dostal z Benešových fondů deset tisíc liber (cca. dva miliony korun) pro svůj časopis Review of Reviews, pak dostával dva roky tučné honoráře (až 100 000 Kč) za ještě nenapsané články, atd. [Urban, Kalvoda].

Ministerstvo zahraničních věcí subvencovalo z tajných fondů vydávání zahraničních časopisů a novin, které otiskovaly oslavné články na pana ministra zahraničních věcí a později prezidenta Edvarda Beneše ve Francii, Anglii, Švýcarsku, Jugoslávii, Rakousku a jinde. Například do září 1930 se vydalo vídeňskému „tiskovému fondu“ přes tři a půl milionu šilinků, v roce 1931 dostala bělehradská Pravda subvenci ve výši padesáti tisíc korun. Vyplácely se odměny redaktorům Daily Guardian, Sun and Daily Telegraph, Evenings News, Labor Daily a podobně. MZV se v roce 1928 zavázalo krýt schodek francouzského časopisu Le Monde Slave do výše 380 tisíc franků ročně, subvence dostávaly Liberté, Paris Soir, Temps, Paris National, Journal des Debats a podobně - celkem jich ve Francii bylo třicet. Ruský historik Miljukov, přítel Masarykův a Benešův, obdržel touto cestou např. v roce 1930 260 000 Kč, v roce 1931 200 000 Kč a v roce 1932 400 000 Kč. Beneš dostával státní peníze také rovnou do rukou, aniž uvedl, na co je potřebuje. Podle stvrzenek jím podepsaných převzal například jen během roku 1934 4,5 milionu korun [Kalvoda 3]. Ministerstvo zahraničí také prakticky vlastnilo vídeňskou Verneyovu tiskárnu a tři rakouské noviny Boerse, Stunde a Bühne [Klimek].

Původ peněz, kterými po válce disponoval Masaryk a Beneš, není dodnes zcela jasný nejasný. Kromě výše uvedených zdrojů (sbírky a bazary krajanů, odměny za Voskovu zpravodajskou činnost, půjčky ještě neexistujícímu Česko-Slovensku) se nabízejí pouze dvě další možná vysvětlení: peníze pocházely z hospodaření čs. legií za jejich pobytu na Sibiři, případně z části ruského carského pokladu. Historik Z. Sládek [Klimek 2] prokázal, že Masaryk dostával desetimilionové provize od Legiobanky za zásahy v její prospěch „k účelům všenárodním“ (podrobnosti o Legiobance níže).

Beneš si potrpěl na luxus, který měl naznačovat jeho vysoké postavení. V Paříži si za války k bytu pronajal hned dva tenisové kurty, po válce si nechal zařídit i svá soukromá sídla nábytkem a obrazy ze státních zámků a sbírek. Obyvatelstvo ČSR nelibě neslo jeho zvyk si nechat tisknout jídelní lístky ke obědům a večeřím doma státní tiskárnou na drahém papíře a to i tehdy, jednalo-li se o zcela soukromou večeři ve dvou. Na zahradu své vily si nechal dovézt mramorový písek z Itálie. Na druhou stranu byl skrblík. Stříbrný popisuje, že Beneš zapomínal dávat obsluze spropitné, takže za něj musel diskrétně zaskakovat [Klimek].

Zametání stop

Je velmi pravděpodobné, že Masaryka nechaly rakouské úřady po vypuknutí války odejet do ciziny, předpokládajíce, že Masaryk bude dodávat vídeňské vládě cenné informace, že bude v zahraničí fungovat jako informátor - že jej zverbovaly pro špionáž. Vycházely zřejmě z Masarykova postoje v aféře Karla Švihy a z jeho slibu věrnosti bývalému ministerskému předsedovi Ernestu von Körbel. Nic z toho se nedá prokázat, protože sotva bylo počátkem listopadu 1918 sjednáno příměří, Voska se svou zpravodajskou skupinou přibyl do Vídně a zcela protiprávně odvezl z policejního archivu vídeňského ministerstva vnitra všechny spisy ve třech plně naložených železničních vagónech do Prahy, kde je prohledaly desítky historiků a úředníků [Irwing-Voska]. V únoru 1919 pak Voskovi lidé ilegálně vyvezli autem do ČSR soukromé dokumenty habsburské rodiny. Aby se vyhnuli celní prohlídce ze strany rakouských financů, přejeli hranici bez zastavení vysokou rychlostí. Zavinili pohraniční incident – stříleli po nich [Voska]. Ukradené spisy z policejního archivu muselo Československo s omluvou později Rakousku vrátit. Lze však předpokládat, že veškeré materiály kompromitující Masaryka a Beneše byly odstraněny, zřejmě zničeny. Naopak ostatní, týkající se politicky činných lidí, nebyly Rakousku vráceny, nebo byly alespoň ofotografovány a pak používány k nátlakům vůči nim, pokud se stali Masarykovi nebo Benešovi (Hradu) nepohodlnými.

Kromě toho všechna Masarykova memoranda z 1. světové války zůstala tajná až do skončení 2. světové války [Kalvoda 3].

Ruský imperiální poklad

Začátkem roku 1918 nařídila sovětská vláda evakuaci části (hovoří se o jedné třetině) ruského carského pokladu z moskevského a tambovského trezoru do Kazaně, kam 6. 8. 1918 dorazily čs. jednotky a pokladu se zmocnily [Sládek]. Náčelník finanční správy čs. vojsk v Rusku, později ředitel Legiobanky František Šíp a další již předtím hledali cesty, jak se zlata zmocnit. Šíp chtěl zcela oficiálně zabrat 2000 pudů (1 pud = 16,38 kg) zlata, které chtěl použít jako základ k emisi čs. měny [Sládek 2]. Důstojníci Karel Kutlvašr a Josef Jiří Švec ignorovali zákaz velitele volžské fronty Stanislava Čečka, že mají bránit důležitou železniční křižovatku v Samaře, protože riziko, že výpadem do 150 km vzdálené Kazaně k zabrání ruského carského pokladu mohou být jednotky zničeny, bylo vysoké, a pro poklad se vydali [Weikert].

Píše se: „Když Čechoslováci, požádáni samarskou vládou Komitétu členů ústavodárného shromáždění, převzali po pádu Kazaně ochranu ruského zlatého pokladu, bylo třeba k jeho dopravě sta vagónů. Po třinácti měsících stačilo už pouhých dvacet osm. A k tomu ještě, navzdory přísným opatřením, se v noci na 12. ledna ztratilo třináct bedniček zlata. Zrána 1. března 1920 se v Irkutsku objevili první vojáci rudé armády a ještě téhož dne byla utvořena smíšená rusko - československá komise, která měla předat státní poklad úředníkům sovětské vlády. Členové komise spočítali, že jeho obsah je uložen v 5143 bedničkách a v 1678 vojenských tlumocích" [Sak]. Tyto údaje potvrzuje i A report (čtrnáctideník Ministerstva obrany ČR - www.army.cz/avis/areport2005/ar5str.pdf). Co bylo obsahem oněch bedniček a tlumoků není v předávacím protokolu uvedeno.

Carský poklad, který padl v Kazani Čechoslovákům do rukou, obnášel: 61 500 pudů zlata v různé formě, k tomu stříbro, drahé kovy (platina, iridium, osmium), diamanty, drahokamy a celé bedny (několik železničních vagonů) platných rublových bankovek a taktéž štočků na jejich výrobu. Čechoslováci pak penězi platili za zboží a dokonce si peníze s nejvyšší pravděpodobností sami tiskli. Měli tiskárnu ve vlaku, instalovanou napevno ve vagónech. V literárních pramenech naleznete pečlivé součty, co všechno vytiskli (bankovky v tom nejsou), ale je zřejmé, že později, v Irkutsku, nestačili před odevzdáním ruského pokladu tisknout (co, to už se nepíše), protože si museli pronajmout další tři tiskárny ve městě, včetně tiskárny gubernie, což před tím nikdy neučinili. Povinností legionářských grafických dílen I.O.O., jak se nazývaly, s 80 lidmi stálého personálu (sic), přitom bylo tisknout deset tisíc exemplářů legionářského Čs. Deníku [Medek].

Málo je známo, že s ruským imperiálním pokladem padl v Kazani do rukou Čechoslováků i státní poklad rumunský, který se už nikdy nenašel, zmizel beze stopy. Poklad převezený do Samary byl při evakuaci naložen do tří vlaků po 40 vagónech [Weikert], tedy do 120 vagonů. Jiné zdroje hovoří o 80 nebo 100 vagónech [Sychrava, Sak]. Kutlvašr a Švec byli povýšeni. Snahu Františka Šípa o získání měnového zlata pro ČSR údajně překazil tehdejší náčelník štábu československých vojsk na Rusi Diterichs, který ruský imperiální poklad vydal omské vládě. Posléze vláda v Omsku přešla do rukou admirála Kolčaka. 8. listopadu 1919 musel Kolčak Omsk vyklidit před bolševiky a ustoupit na východ. Před Irkutskem na naprosto přehledné trati k havárii vlaku s ruských carským pokladem – najel na něj zezadu jiný vlak jedoucí stejným směrem. Protože železniční magistrála byla v rukách čs. vojsk, je havárie mimořádně podezřelá, vypadá jako zinscenovaná. Oficiálně při ní zmizelo ze 124 bedniček se zlatem osm. Celkový počet bedniček zřejmě neodpovídal skutečnosti, protože svědkové vypověděli, že se zlato válelo po dlouhém úseku zcela volně vedle trati a čekalo, až je někdo sebere [Na vlastní oči]. Pak se carský poklad opět dostal pod československou kontrolu 24. 12. 1919, kdy se Kolčak s pokladem uchýlil pod ochranu československých legií [Sládek 2]. Podle jiného zdroje nařídil nejvyšší velitel spojeneckých vojsk na Sibiři generál Maurice Janin, aby československé legie převzaly ochranu Kolčakova vlaku [Motl].

Již v červnu 1919 dostal člen poselství do Ruska dr. Blanda od ministra financí ČSR Aloise Rašína instrukci, že celý carský poklad má být dopraven „za každou cenu“ do ČSR. Obdobně instruoval legie v Rusku z Paříže i Beneš. Oficiální záměry s carským zlatem byly podle Benešovy odpovědi na parlamentní interpelaci Lodgmanovu a jeho druhů ze 4. 6. 1925 k ministru zahraničních věcí ČSR tyto: „Kolčakovo zlato má býti vzato pod ochranu spojeneckých vojsk a že má býti dopraveno do Vladivostoku, kde mělo býti tak dlouho, dokud spojenecké vlády v souhlase se zástupci ruské vlády nerozhodnou o jeho konečném určení“ [Lodgman, Beneš 3].

5143 bedniček a 1678 vojenských tlumoků bez udání jejich obsahu bylo nakonec předáno bolševikům Lvem Prchalou 1. 3. 1920 po odjezdu posledního vlaku s legionáři směrem Vladivostok v 18 železničních vagónech (některé zdroje hovoří o 28 vagonech, ale v předávacím protokolu, uložený v archivu MZV ČR je napsáno: „deset vagonů amerických a osm továrních“ [Na vlastní oči, Beneš 3]). Celková hmotnost byla odhadnuta na 18-20 000 pudů, tedy na cca jednu třetinu původní hmotnosti [Weikert]. V televizním pořadu TV NOVA Na vlastní oči se uvádí, že v Kazani padlo do rukou Čechoslovákům carské zlato v hodnotě 800 milionů USD (o jiných drahých kovech se pořad nezmínil), aby v Irkutsku předali zlato do rukou bolševiků už jen za 210 milionů USD. Správnější asi bude, že v této hodnotě převzali legionáři zlato od Kolčaka [Lodgman].

Kolčak zlatem z pokladu ručil za půjčky peněz od vlády anglické, francouzské a japonské a částečně angloamerickým bankovním firmám Baring Brothers a Kidder Peapody & Comp. ve výši 30 milionů jenů a asi 49 milionů dolarů. Další část pokladu poslala Kolčakova vláda dne 15. května 1919 do Vladivostoku, aby jím zaplatila nákupy v cizině. Zásilka byla zadržena kozáckým generálem Semenovem, jenž v roce 1925 přešel k bolševikům, byla částečně uložena v Čitě ve východní Sibiři. Říkalo se, že 150 milionů zlatých rublů později plnomocníci Semenovi převezli do Šanghaje, kde prý toto zlato bylo uložili v pobočce jedné ruské banky. O dalších osudech této části ruského zlatého pokladu není nic známo [Lodgman]. Podle textu článku z Osteuropäische Korrespondenz č. 11/1925 citovaného v Logdmanově interpelaci [Logdman], se měli Čechoslováci 7. 12. 1919 zmocnit části zlatého pokladu naloženého v Kolčakových vlacích a ujet s ním do čínského Charbinu. Pak také dává smysl skutečnost, že v Charbinu prodávali v roce 1920 Čechoslováci zlato v takovém množství, že způsobili obrovský propad jeho ceny – zlato bylo k mání za babku [Na vlastní oči, Lodgman].

Podle Lodgmanovy poslanecké interpelace ministra zahraničí Beneše se dovezlo do ČSR ruské carské zlato za 32,5 mil. USD, což Beneš popřel [Beneš 3]. Hodnota carského pokladu, která zůstala v rukou Čechoslováků byla pravděpodobně vyšší, ale nic z toho nelze prokázat. Že z něho nic nezcizili, už vůbec ne. Legionář, lékař a spisovatel František Langer napsal, že do ČSR se dostalo ruské zlato v hodnotě 500 milionů Kč. Ruští historikové Gak, Dvoranov a Papin v časopisu Istorija SSSR č. 1/1960 tvrdí, že českoslovenští legionáři uloupili z ruského imperiálního pokladu 30 563 pudů cenností ve zlatě v ceně 651 532 117 rublů 86 kopejek. Ostatní drahé kovy a kameny, šperky z nich a bankovky v tom nejsou zahrnuty [Motl]. Zřejmě se o tom, kolik z ruského imperiálního pokladu uvízlo za nehty československému státu a jednotlivým Čechoslovákům, už víc nedovíme.

Drancování Sibiře

Velení čs. legií na Rusi vytvořilo zvláštní orgán týlového vojska: Technické oddělení, ve zkratce TECHOD. Šlo o obchodní a podnikatelský orgán, který vlastnil a řídil sibiřské doly, obchodoval se surovinami, nakupoval ve velkém drahé kovy, především platinu, surovou vlnu, kožešiny, kaučuk a podobně. Duší tohoto podnikání byl šéf finančního odboru politického vedení legií František Šíp. V archívu se zachoval jeho dopis z 5. 11. 1919, adresovaný čs. vojenskému velení: „Vzhledem ke zdejším celním poměrům jest nutno, aby náš známý kovový poklad byl co nejdříve poslán do Vladivostoku, dokud jest zde TECHOD, který obstará nalodění a dopravu domů“ [Motl].

V jednom z dokumentů štábu 1. divize se píše o utajovaném převozu 750 beden na lodi Sheridan z Vladivostoku do Terstu. K tomuto převozu došlo v létě 1920. Z Terstu byl tento náklad přepraven do Československa v sanitním vlaku - pod postelemi vojáků označených za duševně choré [Motl].

Uchoval se i další, velmi zajímavý dopis Františka Šípa (později se stal hlavním ředitelem Banky československých legií v Praze - Legiobanky). Dne 13. 4. 1920 svému strýci napsal: „... ulovil jsem v té době nějaké zlato, měli jsme chlupy na několik vagónů stříbra, ale nepodařilo se nám včas dostat lokomotivu. Zlato jsem přirozeně kupoval pro účet Legiobanky v drobných partiích a počínám Ti ho posílat. Zatím pošlu tři bedničky různými loděmi...“ [Motl].

Dne 18. 11. 1918 (podle jiných pramenů již 3. 8. 1918) vzniká na Sibiři Banka čs. legií (uváděná i pod názvy: Banka čs. legionářů, Legiobanka, Legionbanka) s kapitálem ve výši 18 mil. francouzských franků a pohlcuje československou Vojenskou spořitelnu se 7,5 mil. rublů kapitálu. Oněch 18 mil. franků základního jmění byly údajně doplatky pro čs. legionáře v Rusku, kteří byli součástí francouzské armády a brali žold ve francouzských francích[Sládek 2]. Vojáci z doplatku neviděli ani centim. Legiobanka měla pobočky ve Vladivostoku, Charbinu, Tokiu, Šanghaji, Manile, Singapuru, Terstu a nakonec i v Praze. Jejím šéfem se stal František Šíp. Jen v Rusku měla 245 zaměstnanců [Weikert]. Organizace zřízená v Rusku Legiobankou, tzv. Centrokomise (za svou dobu existence měla tři oficiální názvy, z nichž poslední byl Československá ústřední hospodářská komise ve Vladivostoku, jako Centrokomise se podepisovala pod telegrafní depeše) měla ještě více poboček po světě než Legiobanka a skupovala veškeré zboží vyráběné v okolí trati transsibiřské magistrály (za peníze v bednách z ruského imperiálního pokladu, natištěné bankovky ze štočků, prodané zlato) v podstatě za babku, protože se firmy se bály rekvizice zboží ze strany čs. legií, a obchodovala také se zbožím na celém světě. Čs. vojsku na Rusi podléhaly i četné továrny a závody kolem transsibiřské magistrály, včetně dolů a hutí, které pro ně vyráběly. S jejich výrobky Legiobanka a Centrokomise dále obchodovaly – proto tolik afiliací Legiobanky a Centrokomise po celém světě. Jen ve Vladivostoku zaměstnávala Centrokomise 301 osobu [Medek]. První větší její transakcí byla bavlna – zisk činil 100 milionů korun (sic).

Zboží se odesílalo z Vladivostoku najatými loďmi (na přelomu listopadu a prosince 1919 jich např. odplulo osm). Jaké zboží přepravovaly do vlasti legiemi zakoupené zaoceánské parníky Legie I a Legie II (podle Peroutky [Peroutka] byly čtyři, podle Sacharova [Spahn-Sakharow] jen jedna) mezi Vladivostokem, Hamburkem, Cherbourgem a Terstem, není známo. Zřejmě byly koupeny i za účelem utajit náklad před cizími zraky. Transport z evropských přístavů po železnici do ČSR se děl v pečlivě zaplombovaných vagónech [Weikert, Sládek 2]. Zisky z obchodů Legiobanky a Centrokomise zřejmě značně převýšily hodnotu části zlatého carského pokladu, který se podařilo Čechoslovákům uzmout. Legie například také zabavily měď, kterou koupili předtím Britové a drancovaly na Sibiři i zcela privátní majetky, nakonec i státní: „mnoho vagónů československého státního majetku vykradeno našimi vojáky“ (čs. legionáři), „čímž vzniká republice škoda mnoho milionů“ [Sládek 2].

Finanční správa čs. vojsk na Rusi dala Centrokomisi k dispozici kapitál Vojenské spořitelny [Medek], tj. doplatky žoldu za rok 1919, spořitelní vklady a fondy, zejména invalidní fond (podle Sládka - viz výše - to nedostala Centrokomise, nýbrž Legiobanka). Centrokomisi podléhaly i četné legionářské kooperativy (výrobní družstva), mezi nimi i továrna na uzeniny a vyhlášená restaurace ve Vladivostoku. Centrokomise byla pověřena likvidováním majetku čs. armády na Rusi, najímala i lodě pro přepravu zboží vojáků do ČSR (12 pronajatých lodí s tonáží přes 100 tisíc tun přepravilo cca 10 tisíc čs. legionářů), které zpět z Terstu přivážely do Vladivostoku zboží k dalšímu obchodování. Celkem dovezla Centrokomise do ČSR zboží za více než miliardu korun (sic), do dalších zemí za několik set milionů. Pronajaté lodi Centrokomise pronajímala dále jiným státům pro repatriaci svých zajatců - Německu, Rakousku, Maďarsku a Červenému kříži v Ženevě [Medek].

Představu, jaké majetky musely padnout do rukou Čechoslováků, navozuje též soudní proces v sovětském Rusku s Centrokomisí a jejími správci v listopadu 1923. Zbylé zboží v tamějších skladech Centrokomise, které se nestačilo vyvézt, propadlo ve prospěch sovětského státu a Centrokomisi byla vyměřena pokuta ve výši 2,6 mil. zlatých rublů za porušování celních předpisů. V oficiální bilanci Čs. ústřední hospodářské komise se odhaduje, že ztráta jen na zabaveném zboží v Rusku v souladu s rozsudkem (bez pokuty) činila 68 milionů korun [Sládek 2].

Čechoslováci bezohledně vyměnili 7. 2. 1920, admirála Kolčaka a členy jeho vládního kabinetu, kteří se uchýlili 4. 1. 1920 pod jejich ochranu s polobolševickým revolučním výborem v Irkutsku, kde měli bolševici převahu, za možnost odjezdu směrem Vladivostok - za Irkutskem byly tunely bolševiky preventivně zaminovány. Ve smlouvě o příměří, podepsané 7. 2. 1920 se taktéž zavázali, že nikoho z Kolčakovovy armády rozptýlené podél trati Irkutskem nevezmou s sebou (ti se probíjeli na východ pěšky, čs. legionáři na ně z vlaků plivali [Kalvoda 3]) a že odevzdají ruský imperiální poklad irkutskému revolučnímu výboru. Vrchní velitel čs. legií v Rusku, generál Maurice Janin sice nedal pokyn k vydání Kolčaka, ale smlouvu legií s irkutským výborem dodatečně schválil [Kovtun]. Čs. legie zamezili ruským jednotkám zahynulého generála Kappela pod velením Sergeje Vojcechovského (ruský důstojník přidělený k čs. legiím, rodilý Rus, pozdější čs. generál, v roce 1945 zavlečený z Prahy do Gulagu, kde zahynul), které se přibližovaly k Irkutsku, osvobodit Kolčaka. Po odjezdu posledního čs. vlaku směrem na východ předali bolševikům oněch 18 vagónů s ruským imperiálním pokladem.

Týž den, kdy podepsali s bolševiky smlouvu o příměří, byli Kolčak a mnozí další zajatci zastřeleni, protože se revolucionáři báli, že by je přece jen mohly osvobodit jednotky Kappelovy. Kolčak zemřel s výkřikem: „Spasibo vam, čecho-sobaki!“ (Děkuji vám, čeští psi! Čecho-sobaki je pendant k termínu čecho-slovaki.) Výraz čecho-sobaki Sibiřané (sibirjaki) znají dodnes.

Československé vojsko oficiálně přivezlo z Ruska tři železniční vagóny stříbrných mincí, které dostalo od samarské vlády a deset pytlů stříbrných mincí od jenisejského kozáctva. Za ně stržila Legiobanka přes 42 mil. Kč. Legiobanka nakupovala platinu a jiné drahé kovy. Oficiální odhad zní, že za prodané drahé kovy dostala několik desítek milionů korun, nejméně 50 mil. Dále se z Vladivostoku do ČSR oficiálně vyvezlo 4769 tun bavlny, 286 tun vlny, 23 tun velbloudí srsti, 8884 tun čisté mědi, 334 tun kaučuku, 150 tun hovězí kůže, 540 tun lněného semena, 650 tun kebrača (druh tvrdého tropického dřeva), 10 tun pepře, atd., atd. [Sládek 2]. Komodity dokládají, že Legiobanka a její dceřinná Centrokomise pilně obchodovaly s celým světem. Přitom se jim z ČSR nemohl vracet kapitál z prodeje dodaného zboží, neb v ČSR panovaly přísné devizové předpisy pro jeho vývoz. Ergo, musely mít k dispozici obrovský finanční kapitál. Čechoslováci na Sibiři měli tolik prostředků, že zcela vážně pomýšleli na odkoupení bajkalské oblasti pro Československo po vzoru Aljašky Spojenými státy [Weikert].

O tom, že část z ruského carského pokladu přibyla i do ČSR, svědčí implicitně i slova Karla Kramáře, pronesena jeho bezchybnou ruštinou v prosinci 1921 k studentům Karlovy univerzity, dětem ruských emigrantů: „Drazí ruští přátelé, vy, část ruské inteligence, která se z vůle osudu ocitla za hranicemi, určitě si kladete otázku, proč jsme my, Češi, projevili účast s vaším osudem a rozhodli se, abyste u nás získali vzdělání. Vám, lidem inteligentním se to může zdát podivným a určitě vás budou trápit myšlenky, jak je možné, že žijete z našich prostředků, které vám my, česká vláda, dáváme jako jakousi almužnu... Mohu vás ujistit, že vám to nedáváme jako almužnu, ale splácíme vám, to znamená Rusku, jen nepatrnou část toho dluhu, který jsme dlužni vaší vlasti. Detaily a podrobnosti nemohu a ani nemám právo vám říci či vysvětlit. Věřte mi ale – když dostáváte naši materiální pomoc, dostáváte ji ze svého" [Clementis]. Nakonec to nepřímo dosvědčují i ruské vzdělávací a kulturní objekty v Praze postavené mezi válkami.

Osobnost Masaryka a Beneše

Masaryk a Beneš se lišili nejen věkově, nýbrž i svými názory na svět. Masaryk dokázal připustit, že se dopouštěl taktických chyb a v diplomatické činnosti improvizoval [Masaryk 2]. Toho Beneš schopen nebyl a chlubil se, že hlavním důvodem úspěchu zahraničního odboje bylo, že „dělal vždy politiku vědomě vědecky“ - filozofii, sociologii a vědeckou metodiku aplikoval soustavně na politické problémy [Kalvoda].

Přesto měli mnoho společného. Oba měli silnou tendenci zaměňovat politické iluze za realismus a střízlivost, což dokládá Masarykův postoj k bolševikům a Benešovo okouzlení Společností národů, spojeneckými smlouvami a později Stalinem. Oba, Masaryk a Beneš definovali český národ jako výsledek kmenového společenství; pojem politického národa jim byl cizí. Ve svých spisech podřizoval Masaryk politiku etice - v praxi se tím vůbec neřídil. Nevyšší morální hodnoty, jako je například obrana pravdy, byly Masarykovi cizí [Kalvoda].

Masaryk, Beneš, Štefánik a Voska byli špióni, Masaryk a Voska britský (Voska později také americký), Beneš a Štefánik francouzští. Morálka, jakou praktikují špióni, není, jak známo, morálkou etického člověka, který nelže a nic nezatajuje. Tedy jejich politická praxe bývala často amorální, ba nemorální a v přímém rozporu s jejich vyhlášenými etickými principy a demokracií, zejména nápadné je to u Masaryka.

Masaryk byl chladný člověk, bez zjevných emocí. Rád jezdil na koni, ale k němé tváři jej nevázal žádný cit. Když zchromil koně, prostě ho vyměnil a o jeho další osud se nestaral – byl mu prostředkem k vlastní tělesné svěžesti [Klimek]. Masaryk převzal do svých služeb bývalého komorníka císaře Františka Josefa (nabízí se otázka, proč zrovna jeho?). Ten si pak stěžoval: Jen kdyby se pan prezident jednou usmál a ztratil s ním jediné slovo! Už rok mu otvírá dveře a on se ani jednou nezeptal, jak se mu daří, to císař pán byl v tomto ohledu jiný [Klimek]. Franz Josef I., když vešel k němu do místnosti, vždy smekl a poprosil jej o to či ono [Groulík]. Masarykův majordom Felix Nevřela, bývalý legionář vzpomíná na Masarykovy rozkazy beze slov, jen pohybem ukazováčku a dodává: „Za sedmnáct let služby prezidentovi slyšel jsem ho jen jedenkrát vyslovit pochvalu a to ještě tak nepřímo, rozuměj nikomu konkrétnímu, neadresovanými slovy: ,Hm, tož to je pěkné´“ [Klimek]. I s pracovníky Kanceláře prezidenta republiky jednal Masaryk velmi odměřeně. Referovali mu vlastně v pozoru a též náčelník Vojenské kanceláře prezidenta republiky Otakar Husák vzpomínal, jak si musel stále uvědomovat, kdy má s hlášeními skončit podle Masarykových gest – dva vztyčené prsty, pohyb špičky nohy přehozené přes koleno nebo utkvělý pohled znamenaly: „Dost!“ [Kalvoda, Husák].

Neshody

Jako Masaryk a Štefánik nesnášeli Düricha, neměli se rádi Štefánik a Beneš. Zejména Beneš byl žárlivostí vůči Štefánikovi, posléze pomstychtivostí, přímo posedlý. Byl schopen tři hodiny rozkládal o „tomto astronomovi, jenž se domnívá být vojákem, tomto rolníkovi, který se považuje za aristokrata, tomto politikovi, který se pokládá za génia, ale ve skutečnosti je pouhým popletou“. Beneš totiž nedokázal bez závisti pozorovat auru, kterou byl Štefánik obklopen. Nutno dodat, že Štefánik mu to oplácel krátkými poznámkami o Benešovi jako „o prvořadém socialistovi, papírovém revolucionáři a pokřiveném diplomatu“ [Kalvoda]. Oba, Beneš i Štefánik, aspirovali na post ministra zahraničí, na nějž Masaryk, bez konzultace s kýmkoliv, jmenoval Beneše. Korespondence mezi Masarykem a Benešem prozrazuje, že se chystali Štefánika odsunout na nějaký diplomatický post [Kalvoda]. Kdyby k tomu došlo, mohlo by se stát, že by výbušný Štefánik promluvil o jejich činnosti za války, kterou pečlivě tajili před jinými.

Podle dvou zaznamenaných svědectví, měl Beneš prohrát za války ve Francii v ruletě vysoké sumy z jemu svěřených peněz, o čemž psal i list Le Petit Parisien. Na schůzce ve Švýcarsku trval Štefánik na Benešově vysvětlení. Beneš zrudl a odepřel odpověď. Štefánik tehdy prohlásil, že to po válce vyjasní národní soud doma [Ludvík]. Ovšem, představit si asketického Beneše, jak prohrává velké obnosy v ruletě, vyžaduje nadměrnou dávku fantazie. Nicméně, ona svědectví patří do orální historiografie. Beneš v důvěrném dopisu Rudolfu Markovičovi z 9. dubna 1919 napsal: „Se Štefánikem jsem měl konflikt. Je třeba, abyste to věděl, ale je to jen pro Vás. Je mezi námi konec - myslím úplně“ [Ďurica]. R. Markovič se pak stal čs. vládním komisařem pro Zvolenskou župu.

Hypotézy, které nelze prokázat

4. května 1919 se Štefánik vracel italským vojenským letadlem do vlasti, na letiště Vajnory u Bratislavy. Zahynul těsně před přistáním, při zřícení letadla z malé výšky. S československými vojáky, kteří se zúčastnili sestřelení jeho letadla a nedrželi jazyk za zuby, byl ještě v roce 1919 zahájen neveřejný soudní proces. Již po prvních policejních výsleších začali náhle umírat. Při přeletu letadla nad kasárnami totiž na rozkaz vystřelili na letadlo letící asi ve stometrové výšce salvu z pušek a pak pálili jednotlivě. Letadlo začalo hořet. „Dostali jsme rozkaz, že přiletí nepřátelské letadlo a že ho musíme sestřelit“. Dav, shromážděný na letišti, hluk střelby také slyšel. Dva z oněch vojáků, Jiří Forman z Plzně a Oldřich Fořt z Litomyšle, zpozorovali, že jsou předmětem státního zájmu a raději se spasili v témže roce útěkem do Francie, kde se živili tapetováním a malováním pokojů. Vrátili se zpět do vlasti až po odletu Beneše do Anglie na podzim roku 1938. Zjistili, že z jejich kolegů jsou v ČSR naživu jen dva, kteří udrželi jazyk za zuby. Hned v květnu 1945 byli všichni tito poslední čtyři bývalí vojáci zatčeni a odsouzeni na 16 a 20 let vězení [Ludvík]. V oficiálním protokolu vyšetřování havárie letadla se Štefánikem se uvádí jako příčina náhlý poryv větru při přistávacím manévru. Štefánik byl nalezen dále od ztroskotaného letadla než italští letci, takže spíše z letadla vyskočil kvůli plamenům, než byl při pádu vymrštěn. Vyskytla se i vážně míněná tvrzení, že italští letci vezli s sebou Štefánikovu mrtvolu, protože byl v Itálii zavražděn, nebo že Štefánik při pádu třímal pevně v rukou originál Pittsburské smlouvy. Jakákoliv jiná verze smrti Štefánika než oficiální se nedá dokázat.

Další, kdo se pravděpodobně sháněl po penězích přivlastněných si Masarykem, Benešem a po devizách Legiobanky a Centrokomise pro československý stát, avšak neveřejně, byl první ministr financí ČSR Alois Rašín. Rašín byl právník, ekonom-samouk. Jeho nacionalismus nepřipouštěl kurs koruny vůči světovým měnám než vysoký – pokles hodnoty koruny považoval za národní potupu (navzdory jeho přání k velmi výrazné devalvaci koruny později došlo). Jako ministr financí vyznával politiku vyrovnaného rozpočtu, nechtěl stát zadlužovat, obával se inflace. Činil tak různými způsoby, zejména rigidně střežil výdaje. Oddělil čs. měnu od rakousko-uherské okolkováním (po dobu kolkování i uzavřením hranic) a uchránil ji tak před devalvací, neb rakouská tiskárna tiskla nové peníze bez jakýchkoliv omezení. Málo se ovšem ví, že polovinu okolkovávaných bankovek zabavil – majitelé je museli při kolkování poskytnout státu jako půjčku za neslýchaně nízký úrok 1% [Peroutka] - stát je tím stáhl z oběhu. Tím a vysokým kursem koruny Rašín velmi poškodil čs. hospodářství, protože investorům pak léta scházel vlastní kapitál na investice, tedy i na technický rozvoj, čs. banky měly velmi málo volného kapitálu nazbyt, takže nepůjčovaly, směnečný kurs koruny bránil vývozu zboží. Dá se tedy říci, že výrazně zbrzdil rozvoj čs. průmyslu a hospodářství na více než desetiletí a snížil tím už tehdy nevalnou konkurenceschopnost a technickou úroveň průmyslu (po průmyslovém zboží byla před válkou v zemích rakousko-uherského mocnářství velká poptávka, prodalo se vše, na rozdíl od Německa scházel tlak k inovacím). Byl tak neochotný vydávat devizy, že například odmítal podepsat jejich uvolnění pro nákup lokomotiv a železničních vagónů, které republika nutně potřebovala [Peroutka]. Musel ovšem sledovat, jak Masaryk, Beneš, Legiobanka a jí podřízená Centrokomise v Rusku disponují obrovskými devizovými prostředky, jež se mladému čs. státu zoufale nedostávaly. Kolik konkrétních důkazů nebo indicií měl ohledně státu neodevzdaných deviz, není známo. Byl zastřelen levicovým anarchistou, když vycházel ze svého domu. Policejní vyšetřování bylo uzavřeno bez jakýchkoliv pochybností. Ale komu především prospěla jeho smrt? Je zaznamenáno svědectví, že Jan Masaryk se v soukromí obával, aby ho „neodpráskli jako Rašína“ [Ludvík]. Nic z výše uvedené hypotézy o příčinách jeho smrti se nedá prokázat.

Případ Karla Perglera

Vůdcem české politické akce v USA za 1. světové války byl Karel Pergler. Po válce se stal prvním diplomatickým zástupcem (chargé d´affaires) československého státu ve Washingtonu, posléze, v roce 1920 vyslancem v Japonsku. Benešovi se nelíbil a tak s ním do Tokia poslal spolupracovníky, kteří měli najít záminku pro jeho odvolání. Jeden z nich, Barbara Eliášová bezelstně psala Haně Benešové: „Byli jsme, jak víte, posláni s Perglerem, abychom mu zlomili vaz.“ Hlásili třeba do Černínského paláce, že Pergler se obohacuje prodáváním klavírů vyslanectví (E. Beneš tuto nehoráznost přednesl v parlamentě) [Klimek], nebo na základě zfalšovaných dokumentů si udělovali pochvaly a zvyšovali platy, jednoho zatkla japonská policie pro podvodné vylákávání peněz [Kovtun. Klimek]. V Japonsku se Pergler asi dostal na stopu obrovským obchodům Legiobanky, Centrokomise a čs. legií v Rusku, které se děly hlavně přes Japonsko. Když se valná část obvinění proti Perglerovi neprokázala, Beneš zničil jednoho ze svých emisarů, kterého poslal do Tokia s Perglerem, aby ho usvědčil, Jana Reichmanna (svého spolužáka) – byl disciplinární komisí vyřazen ze státních služeb [Klimek 2]. Karel Pergler byl pak spíše na pokyn TGM, než Beneše v roce 1921 odvolán s odůvodněním, že měl ve vyslanectví nepořádek. Dověděl se o své suspendaci z novin. Vyobcován z československých diplomatických služeb setrvával v USA, kde kritizoval především Beneše a vystudoval práva. Podle Perglera postrádal Beneš základní znalosti o mezinárodní politice a dokumenty předložené v britském parlamentě jasně dokazovaly, že Beneš na pařížské mírové smlouvě lhal. Z Ameriky Pergler neustále naléhal na federalizaci čs. státu ve formě zemského systému.

Pergler se posléze dostal v roce 1929 do čs. Národního shromáždění jako kandidát Ligy proti vázaným kandidátkám (rozuměj: proti vázaným poslaneckým mandátům, což byla písemná prohlášení, kterými se poslanci vzdávali svých funkcí, jimi podepsaná, avšak nedatovaná, která odevzdali před nastoupením do poslanecké funkce svým politickým stranám). Pak požádal v Národním shromáždění, aby parlament na své půdě vyšetřil způsob, jak vládní představitelé a poslanci včetně Beneše nabyli svůj majetek - a byl z parlamentu vykázán. Okamžitě byl obviněn, že poslanecký mandát získal neoprávněně, neb nemá československé občanství. (To je sám o sobě podle mezinárodního práva nesmysl, protože člověk jmenovaný diplomatickým zástupcem některého státu už tímto aktem získává jeho občanství. Navíc v hradním trezoru byly dokumenty, že čs. občanství měl [Klimek 2].) Čs. soudy, dokonce i nejvyšší soudní instance, odmítly verifikovat Perglerův poslanecký mandát. To už bylo horší - čs. soudy ztratily nezávislost, plnily přání vládnoucí kliky (Hradu). Roztrpčenému Perglerovi byl vysloven zákaz pobytu a pozdějšího vstupu do Československa, ale na cestu do USA mu však chyběly peníze. Pár set tisíc korun se pro něj z tajných fondů Masaryka a Beneše nakonec našlo a Pergler v roce 1932 navždy odjel z Československa [Klimek 2]. V USA se stal vysokoškolským profesorem a pak i děkanem Právnické fakulty Národní univerzity ve Washingtonu.

Za aférou Perglera v parlamentu se skrývala oprávněná obava, že by zkoumání způsobu nabytí majetku politiků mohlo vést k velmi překvapivým odhalením, zejména u Beneše, a mohlo by to nakonec zasáhnout i Masaryka. Hrozilo akutní nebezpečí, že by mohlo vyplout na povrch, že si Masaryk za války nejen přisvojil obrovské sumy od amerických Čechů a Slováků, nýbrž že také dostával od Britů za zpravodajské informace a propagandistické služby velmi dobře zaplaceno. Masaryk z toho za války financoval živobytí své, dcery Olgy a Edvarda Beneše [Kalvoda]. Po válce avšak jak Beneš tak Masaryk tvrdili , že v exilu žil každý z prostředků vlastních.

Patnáct let po završení své snahy o českou samostatnost prohlásil Pergler na velkém veřejném shromáždění v Chicagu, že režim Masaryka a Beneše v Československu není právním státem, jak ho předepisuje československá ústava. Práva jednotlivců, kteří se jim znelíbili, nejsou respektována a cenzura je mnohem horší než byla v Rakousko-Uhersku za bachovského absolutismu. Ve státě řádí tzv. „realistická" klika, jež má však tentokrát k dispozici státní moc, což předtím neměla. Navíc paragraf 11 zákona na ochranu republiky (č. 50/1923 Sb.), zabývající se prezidentem republiky, zakazuje jeho kritiku a nepřipouští důkaz pravdy každého takového obvinění před soudem. Prezident byl ve skutečnosti nad zákonem. O jeho činech a výrocích, byť filozofických, se nesmělo pod hrozbou trestu odnětí svobody pochybovat.

Karel Pergler kritizoval také zacházení se Slováky, protože v roce 1929 zašel Masaryk tak daleko, že označil Pittsburskou dohodu (Česko-Slovenská dohoda uzavrená v Pittsburghu, Pa., dňa 30. mája 1918) za padělek; byla prý „míněna pro Ameriku a americké podmínky", jako kdyby se autonomie Slováků v Československu mohla uplatnit v USA! V roce 1918 Masaryk potřeboval finanční, politickou a morální podporu amerických Slováků a proto navrhl a podepsal tuto dohodu. Revoluční Národní shromáždění ratifikovalo 12. listopadu 1918 všechny závazky učiněné Masarykem a on sám 14. listopadu, v den své první volby prezidentem Československé republiky, podepsal znova kaligrafickou kopii Pittsburské dohody. Byl to jeho druhý podpis tohoto dokumentu. V ní stálo mj.: „Slovensko bude mať svoju vlastnú administratívu, svoj snem a súdy“. Po válce už jejich podporu nepotřeboval a tak Pittsburskou dohodu ignoroval.

Pergler nebyl prvním pronásledovaným Hradu za snahu vyjasnit, kam se poděly peníze ze sbírek Čechů a Slováků v USA. Již před ním se veřejně dotázal po osudu peněz vybraných mezi krajany v USA Vácslav Vondrák, zakladatel první české vojenské jednotky v Rusku, České družiny. Masaryk jej vzápětí křivě obvinil a Vondrák se kvůli zákonu na ochranu republiky z roku 1923 nemohl bránit, důkaz nepravdy prezidentových výroků se podle zákona nepřipouštěl. Znechucený Vondrák v roce 1927 svou vlast opustil [Kalvoda 2].

Závěr

Historik Herbert A. L. Fisher, za první světové války britský ministr, popsal ve svých Dějinách Evropy, mnohokrát již od roku 1935 vydaných, vznik ČSR takto: „Pravděpodobně nejvýraznějším pomníkem úspěchu válečné propagandy je náhlé vynoření se republiky Česko-Slovenské... Většina států byla vytvořena mečem či vyrostla z kolonizace. Česko-Slovensko je dítětem propagandy" [Klimek 4]. A propaganda se skládá, jak známo, ze zamlčování důležitých skutečností, pomluv a lží.

Celý svět si přál krvavou zákopovou válku skončit, jen československý odboj ne. Masaryk, Beneš, Štefánik a Voska odmítali a snažili se zmařit každý pokus o mír do doby, než bylo jasné, že vznikne Československo, tj. bez čtyř měsíců po celou dobu války. Jejich styky s vlivnými osobami států Dohody jim to umožňovaly a měli úspěch. Jsou tedy významnými spoluviníky hekatomb mrtvol a zbytečného dalšího utrpení způsobeného světovou válkou. Výčitkami svědomí ale nikdy netrpěli. Beneš to později napsal diplomaticky, ale jasně: „Věděli jsme, že můžeme dosáhnout našich národních cílů, jen když bude válka trvat tak dlouho, dokud nepřipravíme naše vítězství“. Tím se ale už zabývá článek Ladislava Josefa Berana Strategie našeho „osvobození“ [Beran 3].

Literatura:

Beneš, Edvard: K budoucímu míru, Praha 1919

Beneš 3, Edvard: Odpověď ministra věcí zahraničních na interpelaci posl. dra Lodgmana a druhů o

spojitosti mezi ruským zlatým pokladem a legionáři (tisk 5211/IV) z 24. 08. 1925, http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t5337_01.htm

Beran 3, Ladislav Josef: Strategie našeho „osvobození“, CS-magazín 06/2007, www.cs-

magazin.com

Boj o směr vývoje československého státu, Praha 1965

Brož, Ivan: Masarykův vyzvědač, Mladá fronta, Praha 2004

Clementis, Svätoboj: Zlaté preklatie, www.prop.sk/zlate.htm

Ďurica, Milan S.: Dejiny Slovenska a Slovákov, Slovenské pedagogické nakladateľstvo, Bratislava

1995

Firt, Julius: Knihy a osudy, Köln, 1972

Groulík, Karel: Böhmens Irrweg durch das 20. Jahrhundert, České Budějovice 1994

Husák, Otakar: Můj Masaryk, Praha 1948

Irwing, William Henry, Voska, Emanuel Victor: Spy and Counterspy, New York, 1940

John, Miloslav: Čechoslovakismus a ČSR 1914-1938, Baroko & Fox, Praha 1994

Jaksch, Wenzel: Cesta Evropy do Postupimi, Institut pro Středoevropskou kulturu a politiku,

Praha 2000. Pozor! České vydání je neúplné, z pěti kapitol německého originálu jsou v českém vydání pouze tři

Jaksch 2, Wenzel: Europas Weg nach Potsdam, Wissenschaft und Politik, Köln 1970

Kalvoda, Josef: Geneze Československa, Panevropa, Praha 1998

Kalvoda 2, Josef: Role Československa v sovětské strategii, Dílo, Kladno 1999

Kalvoda 3, Josef: Z bojů o zítřek, Moravia Publishing Inc, Toronto 1995, 1996, Dílo 1998

Klimek, Antonín, Boj o Hrad, Panevropa, Praha 1996, 1998

Klimek 2, Antonín: Velké dějiny zemí Koruny české XIV., Paseka, Praha 2002

Klimek 4, Antonín: Velké dějiny zemí Koruny české XIII., Paseka, Praha 2002

Kovtun, Jiří: Republika v nebezpečném světě. Éra prezidenta Masaryka 1918-35, Torst,

Praha2005

Kvasnička, Ján: Československé légie v Rusku 1917-1920, Bratislava 1963

Lodgman, Rudolf: Interpelace poslance dra Lodgmana a druhů ministrovi pro věci zahraniční o

spojitosti mezi ruským zlatým pokladem a legionáři ze dne 04. 06. 1925, http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t5211_01.htm; větší část interpelace tvoří citace článku z Osteuropäische Korrespondenz 11/1925 „Osud bývalého ruského zlatého pokladu a česká emigrační politika“

Lazarevský, Vladimír: Rusko a československé znovuzrození, Praha 1927

Ludvík, Zbyněk, Bureš, Václav: Černá kniha minulosti, Frankfurt am Main 2001

Masaryk, Tomáš: Rukověť sociologie: podstata a methody sociologie, Naše doba, 8/1901

Masaryk 2, Tomáš: Otázka sociální, Praha 1947

Masaryk 3 a revoluční armáda, Praha 1922

Medek, Rudolf (ed.): Za svobodu. Obrázková kronika československého revolučního hnutí na Rusi

1914-1920, Za svobodu, s. s r. o., Praha 1929

Motl, Stanislav: Ukradli češi ruské zlato?, Reflex 43/2006

Na vlastní oči, TV NOVA, 28. 3. 2007

Pecháček, Jaroslav: Masaryk, Beneš, Hrad, München 1984

Pekař, Josef: Masarykova česká filosofie, Český časopis historický, XVIII/1912

Peroutka, Ferdinand: Budování státu, Lidové noviny, Praha 1991

Pichlík, Karel: Bez legend. Zahraniční odboj 1914-1918. Zápas o československý program,

Panorama, Praha 1991

Sak, Radim: Anabáze: Drama československých legionářů v Rusku (1914-1920), H&H, Jinočany

1996

Sládek, Zdeněk: Ruský zlatý poklad v Československu?, Slovanský přehled č. 3/1965

Sládek, 2, Zdeněk: Evakuační akce československých vojsk v sovětském Rusku (1919-1920),

Československo-sovětské vztahy IV, Univerzita Karlova, Praha 1975

Spahn, Martin, Sakharow, Konstantin W.: Die Wahrheit über die tschechische Legion im Weißen

Sibirien, Berlin 1936

Sychrava, Lev: Duch legií, Památník Odboje, Praha 1921

Urban, Rudolf: Tajné fondy III. sekce. Z archivu ministerstva zahraničních věcí Republiky česko-

slovenské, Praha 1943

Voska, Emanuel Victor: Paměti kapitána E. V. Vosky, Jas VII-XIX, Praha 1933, 1934, 1935

Weikert, Josef: Wie ein „Kuttelwascher“ und ein „Schuster“ einen Goldschatz erbeutet haben,

Sudetenpost, Linz 4/2007

Zpátky