Červen 2007

Do You Speak Hollywood?

Jan Čáp

Kdysi vychvalovaný český dabing spolu s překladatelskými honoráři upadá. Časem mu ale možná porozumíme. V konkurenčním prostředí více než dvaceti dabingových studií se zadavatelé českého znění snaží své náklady srazit co nejníže. Mnohdy na úkor srozumitelnosti.

Pavel K. je podnikatel v oboru informačních technologií a titulkovat „podomácku“ seriály začal, když chtěl epizody svého oblíbeného seriálu, na českých kanálech nedostupné, sledovat s manželkou a dcerou, které nemluví anglicky. „Čtyřicetiminutovou epizodu stáhnu přes vysokorychlostní internet za 15 minut. Většinou se o ní pak na webových titulkovacích stránkách pracovně podělí skupina lidí, kteří ji otitulkují do několika dní po americké premiéře. U populárních seriálů jako je 24 hodin, Ztraceni nebo Heroes kolikrát i dřív,“ vysvětluje Pavel, který si nepřál zveřejnit svoje příjmení.

Digitální samizdat, kterému se bez nároku na finanční odměnu podle odhadu aktivně věnují stovky Čechů, se po českých domácnostech šíří jako stepní požár. Je oblíbeným artiklem na onlinových burzách a lidé si ho předávají na CD i DVD nosičích. Jen na stránkách www.titulkykserialum. net existují odkazy na více než 360 pořadů s tisícovkami epizod. „Například teprve teď začala TV Nova vysílat sedmou řadu Hvězdné Brány, přičemž v USA právě skončila řada desátá. A tak si lidi hledají náhradní cesty,“ tvrdí Pavel, který dnes pravidelně stahuje tucet seriálů - včetně Prison Breaku, Zoufalých manželek nebo Battlestar Galactica.

Pirátským titulkářům však podle něj nejde jen o rychlost nebo prestiž před známými, kteří znají teprve předminulou řadu svého seriálu. Snaží se také o kvalitní alternativu k programům nabízeným velkými televizemi: „Třeba u seriálu Ztraceni, který je založený na postupném odkrývání tajemství, prozradí TV Nova na svém webu často už v upoutávkách všechno předem. Svoje zpracování navíc dokáží divákovi znepříjemnit neatraktivními a proměnlivými vysílacími časy, nebo špatně udělaným dabingem.“

V souvislosti s hlasovým zplošťováním a vymírající dramaturgií mluví etablovaní filmoví kritici v posledních letech o soumraku českého dabingu. Jazykovědci zas upozorňují, že nepřirozené dialogy televizních seriálů trvale mrzačí češtinu. Situace v českém filmovém znění zašla tak daleko, že si na úroveň překladů u Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) chtějí stěžovat samotní překladatelé a dabéři.

V záplavě zahraniční produkce, která se dnes jako sugestivně prolomené filmové akvárium na diváka valí z multikin, televizních obrazovek a počítačových monitorů, jsou Pavlovy domácí titulky pochopitelně jen okrajem příslovečné špičky ledovce. S podivnou filmovou „překladatelštinou“ se ale pravidelně setkávají i návštěvníci biografu a zejména televizní koncesionáři. I na oficiálních videokazetách a dévédéčkách kolují dramata z amerických nemocnic plných fyziků (physicians), kde namísto vajíček mají pacientky v těle oplodněná vejce. A kdo si doma televizi přepne na dokumentární žánr, může se (patrně v odkazu na vorvaně - sperm whale) dozvědět, že v oceánu pluje velrybí sperma nebo že na stromech v Amazonii posedávají makrely královské (zřejmě překladatelovou mezitřídní záměnou kingfish a kingfisher).

Filmová dálnice z Hollywoodu do Holýšova tak mnohdy připomíná tichou poštu s dobře utajenými původními významy. Nejen češtináři na jejím konci přitom podotýkají, že filmový překladatel má kromě předlohy odpovědnost také za češtinu, kterou diváci odcházející z multiplexu či zvedající se od televize mluví mezi sebou.

V hlavní roli peníze

V 90. letech se nešvary v překladech zahraničních filmů vysvětlovaly neznalostí jazyka a reálií nebo masovým podnikatelsko zlatokopeckým boomem, kdy snímky pro narychlo vzniklá dabingová studia (jen v Praze jich prý bývalo na padesát!) nezřídka tlumočili kamarádi, manželky i sebevědomé au-pairs. I dnes, v novém věku technicky dokonalého synchronu a digitálních střižen, má však uvedení cizího snímku do kin nebo na obrazovku dva hlavní požadavky: rychle a levně.

Pod ekonomickým tlakem se tak podle předsedy dabingové sekce Filmového a televizního svazu (FITES) Petra Pospíchala české publikum často dostává nejméně o deset let zpátky, do doby, kdy přičinliví nadšenci v kuchyni namlouvali akční filmy i romantická dramata jedním monotónním hlasem uspávače hadů. „Ten ekonomický tlak platí pro všechny televize a začal zhruba před necelým rokem. Před deseti lety stála jedna minuta dabingu tisíc korun, dneska se platí třeba pod pět set. Satelitní televize vyplácejí i tři sta korun, což úplně uráží důstojnost profese,“ říká Pospíchal.

Podobnou praxi potvrzuje i úpravkyně textů Jiřina Hradecká, která dlouhodobě spolupracuje s Českou televizí: „Soukromá studia se dnes snaží získat stále nižšími cenami co nejvíce zakázek, takže se i honoráře tvůrců neustále snižují. Došlo to tak daleko, že vysokoškolsky vzdělaný překladatel je dnes nucen pracovat za méně peněz než třeba stavební dělník. Přitom překlad a úprava není zboží: za nižší honorář nelze odvést,úměrně horší' překlad či úpravu. A tak zkušení tvůrci začínají takovou práci odmítat, a výsledek je nabíledni: studenti či matky v domácnosti vezmou zavděk lecčíms.“

Na tento trend podle Hradecké přistoupila i veřejnoprávní ČT, která v rámci úspor přestala vyplácet překladatelům a úpravcům, tj. autorům, provozovací honoráře, ačkoliv například herci, kteří nejsou autory, nýbrž výkonnými umělci, tyto honoráře pobírají. „Vracíme se dnes k tomu, že filmy překládají brigádníci, a podle toho to taky často vypadá. Kvalita každého dabingu se přitom odvíjí od překladu. Když stavíte na šišatých základech, zákonitě vám z toho vyleze šišatý dům,“ shrnuje Pospíchal. Genezi problému ilustruje na příkladu společnosti SDI Media, která ještě koncem 90. let při překladech skriptů z angličtiny do češtiny spoléhala hlavně na emigranty v Británii, jimž platila standardní místní honoráře. Jako většina západních agentur však v době e-mailů a rychlé přepravy zásilek DVD přesunula své aktivity do Česka. Blíž cílovému divákovi a hlavně levnějšímu překladateli.

„Tahle společnost, která spolupracovala třeba s HBO nebo Cinemaxem, si tady vytvořila tým lidí, kteří dobře fungovali,“ vzpomíná Pospíchal. „Ale některá místní studia jejich překladatelům asi záviděla, a nabídla se, že tu samou práci udělají na klíč levněji, a cenu na trhu tak vlastně podtrhla. Jelikož zahraniční šéfové SDI mají kapitálová tykadla, rádi na to přistoupili. Komu se chce platit dramaturgovi dvě stě tisíc za rok?“

Titulkovat film je sice několikanásobně levnější než ho opatřit českým zněním, ale dnešní český divák - na rozdíl třeba od toho skandinávského, kterému na pozadí originálního zvuku běžně naskakují titulky v mateřštině - je na soustředěné sledování textu a obrazu příliš pohodlný. Ratingová čísla Filmového klubu na ČT 2 ukazují, že to platí i o náročných fanoušcích filmového umění. Jelikož pokles posvátné sledovanosti nechce v konkurenčním prostředí a v soutěži o reklamu riskovat nikdo, drtivá většina satelitních kanálů nadále sází (i v rámci tradice) na dabing. Ten se však často realizuje bez jakéhokoli dramaturgického záměru a opírá se o rychlé a laciné překlady. Podle Pospíchala by dnes nejnižší cena za stránku filmového překladu neměla klesnout pod 70 korun, v reálu to ovšem vypadá jinak: „Na překladatelském semináři nám nějací Brňáci vyprávěli, že šedesátistránkové filmy překládají třeba za dva tisíce.“

Nejen odborné časopisy, ale i populární tisk - a v posledním roce také deníky a týdeníky - si začínají uvědomovat důležitost kvalitního překladu pro českou kulturu a dávají tomuto problému čím dál větší prostor. Články věnované kritikům i překladatelům samotným se ovšem nejčastěji soustřeďují na převody knižně vydávané prózy a poezie nebo překlady divadelních her. Dnes asi nejvlivnější televizní a filmové médium zůstává přitom poněkud stranou. Je to tím, že kritika filmového překladu je proti teorii překládaného verše mladší a méně rozvinutá, nebo snad náročný divák uprostřed masově vysílané produkce vymírá?

Někteří dabingoví režiséři tvrdí, že běžný filmový a televizní divák, který při vysílání vaří nebo uklízí, dává přednost snadno poslouchatelnému toku informací. Těžko se to však může vztahovat na úsměvné nesmysly, které člověk mohl zaslechnout například ve filmu Skála, kde hrdinové telefonovali o radu dnes už legendárnímu „generálu Attorneymu“ (generální prokurátor v USA). Opravdu podobné nonsensy a špatnou kvalitu českého filmového znění nevnímá konzument tak výrazně jako odborníci z branže?

„Pusťte si televizi a poslouchejte jen zvuk. Když i bez obrazu poznáte, že nejde o původní český film, ale o dabing, pak to není dobrý dabing, protože vás něco ruší, ať už je to jazyková stránka nebo nevěrohodný výkon českých dabérů,“ říká Hradecká. „Domnívám se, že tohle je průměrně vzdělaný divák schopen rozeznat. Otázkou je, zda mu to vadí a má reptat, nebo ne.“

Ahoj, já jsem státní zástupkyně

Přestože se novinky stříbrného plátna překládají pro filmovou distribuci, pro televize, videokazety a DVD v několika verzích zvlášť, nemá divák ohledně jejich kvality často na vybranou. Z toho podle Hradecké vyplývá odpovědnost dabingových tvůrců: „Právě dabing má jedinečnou možnost diváka jazykově kultivovat nebo naopak český jazyk mrzačit a utvrzovat všechny kolem, že je to vlastně normální. Na zadavatelích dabingu záleží, zda budou kvalitu za důstojný honorář od tvůrců vůbec požadovat, nebo zda budou před kvalitou preferovat kvantitu,“ říká Hradecká a upozorňuje, že opakované chybné vazby, nečesky a nepřirozeně znějící dialogy se postupem času mohou stát normou.

„Ó můj Bože, jseš určitě v oukeji?“ „Definitivně,“ přitaká divák, jemuž by pomalu mohl začít „narůstat zobák“ podle hollywoodských inscenací, tedy spíš podle jejich zpitvořených verzí, které mu dnes poskytují kabelové kanály, ale i celoplošné televize, včetně té veřejnoprávní. Cizí mluvní stereotypy a anglicismy všeho druhu zanáší do češtiny mluvená publicistika, jazyk reklamy nebo internet, ale kontakt s jinými kulturami stejně účinně zprostředkovávají překladatelé filmů a televizních seriálů.

„Angličtina ovlivňuje náš jazyk nejrůznějšími komunikačními kanály, ale v případě filmů a seriálů překladatele podezřívám, že na zakořeněné poloviční překlady, známé třeba z vnitropodnikové komunikace, trochu hřeší,“ říká profesor Petr Mareš z Ústavu českého jazyka a teorie komunikace FF UK v Praze. Jako citáty používají lidé v hovoru nejčastěji „hlášky“ z domácích filmů (a horečnatě se s nimi snaží držet krok i současná televizní reklama na Gambrinus), ale reagovat v hovoru americkým hej (ve smyslu moment!), udivovat se citoslovcem wow! nebo přitakávat už zmíněným definitivně jsou řečové zlozvyky zaznamenané u divaček Sexu ve městě, Západního křídla a Ally McBealové.

„Podobně jako reportéři TV Nova v terénu napodobují vzrušenou intonaci anglosaských žurnalistů, i dabing kopíruje anglickou, respektive americkou intonaci a slovosled cizí věty,“ říká Mareš. „Překlad filmu navíc nezřídka nivelizuje řeč všech postav do jedné roviny - převážně obecné češtiny, takže nakonec herci často mluví lidově a hlavně všichni stejně.“

Typickým dabingovým rysem podle Mareše také je, že postavy, které se mezi sebou vůbec neznají, se ve filmu zdraví důvěrným způsobem, takže můžeme slyšet i absurdity jako „Ahoj, já jsem státní zástupkyně“. „Pro jazyk filmů překládaných z angličtiny je typické třeba komunikačně nenáležité nadužívání otázky ,Jsi v pořádku?‘,“ říká jazykovědec. „Postavy si tuto otázku kladou i v případech, kdy by Čech nic podobného neřekl.“ Dalším plevelným stereotypem bývá zvratné zájmeno „svůj“, které, jak spočítal jeden trpělivý divák, se v jednom čtyřiceti pěti minutovém pořadu kanálu Animal Planet objevilo šedesátkrát.

Za všechny nepřirozenosti ve filmové mluvě však nemůže jenom doslovně kopírovaná angličtina. Ten, kdo se dříve smál dialogům ve Star Treku nebo v Dallasu, dneska možná úpí u argentinských telenovel, kde urostlé a vyzrálé ženy šišlají v českém znění na svého vrstevníka Juana Josého jako malé děti, jen aby délka jejich replik seděla.

Co divák ještě zchroustne

„Dostala jste také nechtěnou poštu, paní Burtonová?“ ptá se se sluchátky na uších herečka a spisovatelka Ivanka Devátá. Dnes už skoro podesáté. Stojí u pultíku s mikrofonem a dialogovou listinou, před sebou má několik obrazovek s nemilosrdným počitadlem.

„Jen se mrknem, jestli to nebylo o chlup delší,“ souhlasí režisér Michal Vostřez a v postprodukčním studiu České televize, kde se právě dabuje další epizoda detektivek se slečnou Marplovou, se rozsvítí červená lampa. Jede se nanovo a na obrazovce začnou znovu odbíhat desetiny sekundy. Náročnější smyčky se natáčejí často víc než patnáctkrát, dokud se obraz přesně nesejde se svým novým ozvučením. Všechny retnice a vokály musejí sedět, stejně jako rytmus promluvy. Žádná slabika nesmí „šumlovat“ a všechno má navodit iluzi, že oblíbená hrdinka Agathy Christie vyřešila další záhadu přímo česky.

Kritici dabingu, kteří rádi vzpomínají na zlatá 60. léta minulého století, tvrdí, že jediné, co z někdejšího řemesla zbylo, je právě snaha o přesnou synchronicitu. Ne všichni profesionálové živící se dabingem v Česku ale rezignovali na vyšší umělecké cíle. „Dabing se musí hrát, ne číst. Nevím, jestli se mnou budou všichni kolegové souhlasit, ale v tomhle řemesle by se mělo k filmu přistupovat jako k rozhlasové hře,“ říká Pospíchal, který režíroval například dabing oscarového snímku Zamilovaný Shakespeare. „Troufám si říci, že při dobré dramaturgii můžete klidně u filmu zavřít oči a víte přesně, kdo mluví. Ale to může platit, jen když používáte pestrost školených hlasů, ne když vám desítky postav mluví jeden dabér, který navíc dialogovou listinu vidí poprvé a o zápletce filmu nic neví.“ Dnes ale nejsou výjimkou případy, kdy šedesátidílný seriál dabuje jen hrstka herců, vedených režisérem hlavně k tomu, aby v co nejkratším čase stihli co nejvíc epizod. Pochopitelně na základě narychlo přeloženého skriptu. „Považuji za projev ostudné arogance, když autor nad filmem půl roku přemýšlí, dalšího půl roku snímek točí a dlouho pečlivě stříhá, a pak to tady u nás dají nějakému Josefu Novákovi, který to celé v klidu za dva tisíce přeloží přes noc,“ říká Pospíchal.

Dopátrat se přitom konkrétního původce věcných i jazykových omylů v českém znění není snadné, jelikož po odvysílání pořadu se divák často nedozví víc, než že „český překlad pro Hallmark připravilo studio XY“, což je podle odborníků celkem běžné porušování autorského zákona.

Co může dělat divák, který nechce televizi rovnou vypnout? Spoléhat na internetové připojení a na pirátské titulky, jako to činí Pavel K., asi nelze - navíc to není legální cesta. Situací, jakou po vzniku Napsteru řešila hudební nakladatelství, se možná už brzy bude zabývat i filmový průmysl. Množící se domácí překlady připravují totiž televize po celém světě o sledovanost, a tím pádem snižují jejich příjmy z reklamy. Mezi samizdatovými překladateli se navíc objevují chyby ještě častěji než mezi placenými „fušery“. Pokud v kině u celovečerního filmu Bratři Grimmové kroutíme hlavou nad hrubými chybami v úvodních titulcích, v pirátském světě narazí člověk klidně také na „Bazylej“ nebo na návod na to, jak si „ulýt prachy“.

„Asi nejhorší zpracování jsem zažil u seriálu Alias. Některé party překladatelů v něm neznámé reálie často vysvětlují vsuvkami, což nestihnete číst. Ale většina seriálů má už dneska svoje dvorní překladatele, a ti se převodům i korekturám věnují několik let, stále se zlepšují a mají podle mne profesionální úroveň,“ říká Pavel o domácím titulkování. Přestože si s rodinou občas zajde i do kina, do budoucna spoléhá spíš na samovýrobu a sdílený software.

„Jednou z možností, jak situaci v dabingu ovlivnit a ukázat, že samotným tvůrcům není lhostejná, je každoroční ocenění těch nejlepších v rámci Ceny Františka Filipovského,“ upozorňuje Hradecká. Udělování ocenění ve Filipovského rodné Přelouči, kde se v těchto dnech uzavírá příjem nominací pro 13. ročník, jistě dodává nejkvalitnějším hercům, překladatelům, úpravcům textu i dialogů, dramaturgům a režisérům zaslouženou prestiž. Podobně jako internetové pranýře, žluté karty a anticenové skřipce varují před nejkřiklavějšími překladatelskými botami. Při propadajících se cenách a množícím se počtu satelitních kanálů však zatím karavana mnohdy kulhajících překladů jde na obrazovkách nerušeně dál.

Předseda dabingové sekce FITES se domnívá, že poměry v českém dabingu jsou zralé na regulaci: „S kolegy překladateli a zástupci dalších kulturních institucí, jako jsou Jednota tlumočníků a překladatelů, herecké asociace, Ústav pro jazyk český nebo Obec spisovatelů, předložíme Radě pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) v několika týdnech petici, která na neúnosnou situaci upozorní,“ tvrdí Pospíchal. Nápravu si slibuje od zřízení komise, která by na jazykovou úroveň filmových překladů dohlížela a zajistila, aby za konkrétní překladatelská díla zodpovídali konkrétní lidé. „Ve Francii, v Německu i na Slovensku na tohle pamatují jazykové zákony, tak proč si zas Češi nechají všechno líbit? Vždyť dneska už televizní diváci zchroustnou snad cokoli. Tomuhle je nesmírně důležité nastavit mantinely zejména teď, kdy se už snad konečně budou vydávat licence na digitální vysílání.“

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)