Červen 2007

Noblesní herec Svatopluk Beneš

František Černý

Svatopluk Beneš, s nímž se dnes (03. 05. 2007 - pozn. red. CS-magazínu) navždy loučíme, byl herec, který se k naší radosti příliš neměnil. Byl to umělec, jenž si to, co si na něm zvlášť ceníme, uměl uchovat až do stáří. Působil totiž stále mladě a mužně. Měl také pořád svůj jemný, ironický humor. Především nás ale v každé své postavě, kterou nám poslal z jeviště, filmu, rozhlasu nebo z televize, neúnavně obdarovával vzácnou noblesou. Vysoký, štíhlý muž kultivovaného vystupování, po celou uměleckou dráhu spjatý s pražskou městskou scénou a s českým filmem, hrával dlouho milovníky. Jedním z nich byl i Ríša v Mrštíkově Pohádce máje. Pro mne i mnoho mých generačních druhů byl před válkou a za německé okupace v raných letech středoškolských – tak jako Nataša Gollová – představitelem mládí, protože ti jeho zamilovaní muži nebyli líbivé slupky plné duševní prázdnoty, jak tomu tehdy bylo u milovníků zejména ve filmu. Jsem rád, že jsem mu mohl říci dokonce na jevišti Národního divadla, když jsem mu předával Cenu Thálie za celoživotní uměleckou tvorbu, čím pro mne v letech dospívání byl.

Po válce se však již jeho repertoár rozšířil. Oblíbenými Benešovými typy se poměrně brzo stali i různí aristokraté či inteligenti širokého IQ, kteří patřili spíše do světa včerejšího než dnešního (ač existují i v soudobých přebalech), a služebný lid s nimi existenčně spjatý. Když byl někdy někde v Čechách v posledním půlstoletí potřeba lord, kterému by se dalo věřit, nebo třeba jen muž schopný působit skutečně vysokou společenskou kulturou, běželo se téměř vždy za Benešem.

Ne náhodou mu ke konci starých časů svěřil režisér Štěpán Skalský roli Tomáše Garrigua Masaryka, když chtěl filmem Člověk proti zkáze svobodomyslněji, než bylo po léta možné, ukázat Karla Čapka.

Do Rokoka se chodilo na jeho hraběte z Cavershanu ve Wildeově Ideálním manželovi, skvělý byl jeho Sherlock Holmes – ano: Sherlock Holmes! A co všichni roztomilí lokajové! Všem těm postavám, vytvářeným s plným soustředěním, byly vždy velmi společné dobré mravy, získané buď výchovou, tradicí nebo dodatečně – často nakvap a nezažitě – osvojené. Beneš si s tímto typem k naší radosti v různých variantách, někdy i silně odlišených, jindy sobě hodně podobných, pohrával, jemně je zlehčoval, ironizoval. Uměl například skvěle vyhrát i nudu, jalovost, prázdnou formálnost, absurdně logické myšlení, vlídnou nadřazenost. Do všech těchto lidí většinou ne zlého srdce ukládá však i povznášející noblesu. V poloze svého humoru i tou krásnou lidskostí šel po stopách Františka Smolíka a třeba i Oldřicha Nového. V době, která vyzvedala hodně jiné lidské typy a kdy se Benešovu člověckému typu nepřálo, i když se to hlasitě neříkalo, rozjasňovalo setkání s ním ve filmu a na divadle životy jeho diváků. Když se ale tak dívám na divadlo i život kolem sebe, sotva bych se odvážil tvrdit, že Beneš přispěl k zjemnění mravů naší společnosti, našeho cítění, myšlení, chování, slovních projevů, oblékání, ač i v tom či onom případě to vyloučit nelze. Vím však bezpečně, že jeho obrazy kultivovaného lidství mi snad vždy dělaly radost. Co myslíte? Že jsem nebyl sám?

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)