Červen 2007

Šílený i krásný Babylon

Jan Drábek

„Víte, jak se v cizině pozná Kanaďan? Má v turbanu zapíchnutý kanadský odznáček.“ Tenhle vtip se v Kanadě říkával před dvaceti lety, v době, kdy si rození Kanaďané teprve pomalu začínali zvykat na záplavu nových imigrantů, takzvanou viditelnou menšinu. Ne, že by snad dvacáté století bylo v množství přistěhovalců ke Kanadě skoupé – jen namátkou jmenujme židovskou imigraci za války, poválečné displaced persons, neboli osoby bez domova, a dále uprchlíky z Maďarska a Československa a taktéž mladé Američany, kteří se chtěli vyhnout válce ve Vietnamu. Pak ale přišly vlny daleko viditelnější. Z Ugandy dorazili tamější Indové, které Idi Amin vyhostil ze země, z Hongkongu vesměs zase bohatší Číňané, kteří se obávali pekingské vlády. A houfně přicházeli také Filipínci, Korejci, Vietnamci a Indové z Indie samé. Všichni hledali lepší životní podmínky právě v zemi vzniklé z imigrantů. Většina z nich se usadila ve městech: především v Torontu a ve Vancouveru, jehož téměř čtyřicet procent obyvatel se narodilo mimo Kanadu.

Tím pádem se ve Vancouveru slaví nejrůznější svátky: nejen Vánoce a Nový rok, jak je známe z Evropy, ale také lednové Vánoce ortodoxní, nový rok čínský, plný papírových draků a chřestítek, který je letos – prý bez nějakého hlubšího významu – rokem vepře. A do jisté míry se tu slaví také podzimní islámský ramadán, v červenci slunovrat a v listopadu americké Díkuvzdání. A samozřejmě to kanadské, které je začátkem října.

S pracovní kvalifikací přistěhovalců to ovšem není v Kanadě jednoduché. Problémy mají především lékaři. Provinční úřady, do jejichž pravomoci atestace spadají, jsou obviňovány z přílišného chránění rodilých Kanaďanů před přistěhovalci. Jinými slovy, na této rovině existuje určitá diskriminace, nikoli ovšem na rasovém principu, neboť i bílí lékaři z Anglie se s tímto problémem musí potýkat. Nedávno se objevil návrh řešení: Pokud se kvalifikovaný lékař-přistěhovalec uvolí několik let provozovat svou praxi v odlehlých severních oblastech, do kterých se kanadským lékařům příliš nechce, zajistí si tím existenci. Ukázalo se však, že takovýto požadavek je v rozporu se svobodou pohybu, již zaručuje kanadská charta práv. A tato nesmírně liberální charta nerozlišuje mezi Kanaďany a imigranty. Mimochodem z toho stejného důvodu nechtějí kanadské úřady zrušit vízovou povinnost pro Čechy a Slováky. Jedině tak je totiž možno zamezit tomu, aby určité skupiny houfně žádaly o azyl se snahou čerpat kanadskou státní podporu.

Asijská vlna

V etnickém složení Britské Kolumbie hraje pozoruhodnou roli fenomenální nárůst asijské imigrace. Je to znát i na vancouverském letišti, kde občas vypomáhám jako informační úředník. Přímých letů do Evropy je nyní poměrně málo. V zimě se létá v podstatě jen do Frankfurtu, Londýna a Amsterodamu, zatímco letů na západ odtud – na Filipíny, do Koreje, na Tchaj-wan, do Japonska, Číny a Austrálie – je habaděj. A to přesto, že do Evropy se dostanete asi za devět hodin, zatímco let na Filipíny trvá skoro dvakrát tak dlouho. Většinou nejde o turismus: například letadlo do Manily každý den obsadí početné filipínské rodiny s obrovskými balíky, údajně plnými dárků pro příbuzné v Pacifiku. Od těch šťastných Filipínců, co žijí v Kanadě, se to prý očekává.

Každá etnická skupina má své specifické požadavky. Nedávno například Indové na vancouverském předměstí Surrey žádali od města svolení k stavbě obytných jednotek větších, než je municipalita ochotna povolit. Odůvodňují to indickým zvykem, podle kterého několik příbuzných rodin bydlí dohromady. Městská rada naopak dbá o to, aby se koncentrace lidí v předměstských oblastech přespříliš nezvyšovala. A když už jsme u těch velmi viditelných Indů: před několika lety probíhala ve zdejších médiích debata o tom, zda věřící Sikhové zaměstnaní u policie mohou nosit turban jako součást uniformy. Také se řešilo, jestli žáci zdejších středních škol mohou mít v punčochách zasunutou tradiční dýku. Oběma etnickým požadavkům se nakonec vyhovělo.

Čínské zvyklosti jsou zcela jiného charakteru. Například filozofie feng-šuej. Některým z nás připadá směšné a pověrčivé, že zadní dveře rodinného domu nesmí být v rovině s hlavními dveřmi, protože pak se prý peníze a štěstí lehce z domu vytratí, ale zdejší obchodníci s realitami se už dávno přestali smát a naopak architekturu nových domků zásadám feng-šuej přizpůsobují.

Feng-šuej koneckonců nepředstavuje pro nečíňany zase takový problém. Horší to bylo s těmi pečenými kachnami, co visí v čínské čtvrti v nechlazených výlohách téměř každého hokynářství. Což je proti přísným místním hygienickým předpisům a všudypřítomní městští inspektoři rozdávali pokuty hlava nehlava. Protože však valná většina postižených hlav měla šikmo zasazené oči, čínští podnikatelé i spotřebitelé to považovali za diskriminaci. Ale i tento spor se vyřešil způsobem ve Vancouveru obvyklým: předpisy se nezměnily, ale v čínské čtvrti podstatně ubylo inspektorů.

Před deseti lety jsme na vancouverském předměstí vlastnili starý dům v tudorském stylu. Před ním rostl mohutný javor, který domu nesporně dodával majestátnosti. Dokud se ovšem do sousedního domu nenastěhovala paní Čchenová z Tchaj-wanu a nepožadovala jeho odstranění. Zděšeni jsme se ptali, proč. Prý ubírá jejímu domu světla. Dodatečně jsme zjistili, že Číňané vesměs stromům příliš nehoví, a to ani těm, jež představují symbol kanadské státnosti. Tehdy jsme se s paní Čchenovou dohodli, že javoru uřežeme několik větví, aby na její balkon proniklo více slunečních paprsků. A nakonec jsme se stali nerozlučnými přáteli.

V sedmdesátých letech jsem učil na zdejší střední škole pojmenované podle slavného indiánského náčelníka Khatasahalano, jehož jméno v angličtině bylo zjednodušeno na poněkud italsky znějící Kitsilano. Škola se nacházela uprostřed řecké čtvrti a v padesátých letech byla známa díky nesmírné píli svých řeckých studentů. Další generace těchto studentů se však naučila po kanadsku odpočívat a usnula na vavřínech. Zato potomci emigrace asijské, kteří začali na Kitsilano pronikat ve velkém počtu, posunuli laťku daleko výše nad kanadský průměr.

Pohnutá historie a současná pestrost

To však neznamená, že Asijce u kanadských břehů vítala vždy otevřená náruč. Začátkem minulého století bylo přistěhovalectví z Číny silně omezeno, a musela se dokonce platit jakási přistěhovalecká daň. V roce 1923 kanadský parlament odhlasoval zákon o zákazu vstupu orientálců, který byl zrušen až teprve o čtvrt století později. A v roce 1914 japonská loď Komagata Maru strávila dva měsíce ve vancouverském přístavu, aniž kanadské úřady povolily vylodění těm skoro čtyřem stům Indům na palubě.

A japonská přistěhovalecká sága na západním pobřeží Kanady je snad ještě smutnější. Zdejší jízdní policie měla za druhé světové války takový strach z invaze, že Japoncům, kteří se v Britské Kolumbii tehdy živili převážně rybařením, zkonfiskovala lodě a násilím je přesunula do vnitrozemí. Mnozí z nich byli už jen potomky japonských přistěhovalců a mateřskou řečí se nedorozuměli. Na základě této události vznikla klasika kanadské literatury – román Obasan (Babička) z pera Kanaďanky japonského původu Joy Kogawaové.

Statistiky kanadských úřadů o příslušnících etnické skupiny zvané první národy jsou zpochybňovány samotnou indiánskou menšinou, reprezentovanou sdružením Spojení domorodci. Ta si připisuje asi šedesát tisíc příslušníků, což by znamenalo čtvrtou příčku mezi nejpočetnějšími etnickými skupinami ve Vancouveru. Bohužel indiánské jazyky ve Vancouveru a vlastně v celé Britské Kolumbii už téměř vymizely a nezaměstnanost a zločinnost indiánů daleko převyšují kanadský průměr. Navzdory mohutným vládním subvencím a své významné historické roli jsou na tom indiáni ze všech etnických skupin nejhůře.

Multikulturní pestrost má dnes na životní podmínky v Kanadě nesmírný vliv. Dalo by se to vyjádřit naší osobní situací: když jsem se po devíti letech v Evropě a v Africe vrátil na přelomu století do Vancouveru, uvědomil jsem si, že naše společenské okolí bude nyní velmi obohaceno cizími kulturami. Naše rodinná paní doktorka i účetní jsou totiž původem Číňanky, náš zubař je Iráčan, uklízečka Indka z Fidži a kadeřnice je Vietnamka. Umím si představit, že vládnout Kanadě, tomuto šílenému babylonu s dvaatřiceti miliony různobarevných obyvatel s velmi odlišnými národnostními zvyky, skutečně není snadné. Vyžaduje to nejen toleranci a trpělivost, ale i smysl pro humor. Na druhé straně lidský život je zde v důsledku toho nesmírně bohatý. Možná i proto tahle vlastně ještě mladá země patří k nejžádanějším místům na světě.

(Prostor)