Červen 2007

Jak nevládnout Ukrajině

Alexander Duleba

Viktor Juščenko dělá špatná politická rozhodnutí. Jistě, nepocházejí jen z jeho hlavy, ale jako prezident za ně nese odpovědnost. Letos se pokouší napravit své chyby z předchozích dvou let. Jenže za chyby se platí.

Juščenko promrhal mandát oranžové revoluce a připravil Ukrajinu o šanci na reformy, jež ji mohly vytrhnout z postsovětského marasmu. Tyto chyby nejenže postavily na nohy opozici, ale doslova ji přivedly k moci. Dnešní síla úřadujícího premiéra Viktora Janukovyče je přímo úměrná Juščenkově slabosti, která je zase synonymem jeho politické neschopnosti.

Třikrát a dost

Poprvé Juščenko selhal, když nedokázal přeměnit blok Naše Ukrajina v jednotnou politickou stranu. Již v prosinci 2004 bylo jasné, že do roka začne platit novela ústavy, která změní politický systém z prezidentského na parlamentní. Tedy že prezident Juščenko přijde o velkou část pravomocí na úkor parlamentu a hlavně premiéra. Alfou a omegou oranžové politiky v roce 2005 se proto mělo stát budování silné strany, která vyhraje parlamentní volby v březnu 2006 a sestaví stabilní vládu. Jenže Juščenko tento úkol svěřil byznysmenům Petru Porošenkovi a Romanu Bezsmertnému. Ti z Naší Ukrajiny vyštípali její politické jádro a podpora voličů klesla ze 40 na 13 %.

Dále Juščenko nezvládl konflikt uvnitř oranžové koalice ani osobní zápas mezi Porošenkem a Julií Tymošenkovou o post premiéra. Dnes si uvědomuje, že „svoji vládu“ bez Tymošenkové nesestaví. Jenže žádná jiná možnost neexistovala už od prosince 2004. Alternativou byla jen dohoda s Janukovyčem, což by ale znamenalo výsměch všem, kteří předtím mrzli na ulicích. Jenže Juščenko Tymošenkovou v září 2005 z postu premiérky odvolal, ač podpora jejího bloku rostla – časem ze 7 na 20 %.

Potřetí Juščenko selhal po parlamentních volbách v březnu 2006. Zvítězily sice Janukovyčovy Regiony Ukrajiny, ale další tři strany – Blok Tymošenkové, Naše Ukrajina a socialisté – mohly sestavit oranžovou vládu. Juščenko však odmítal zcela legitimní premiérský nárok Tymošenkové, potají vyjednával i s Janukovyčem, až socialistovi Morozovi po půl roce došla trpělivost, s oranžovým handlováním skončil a s Janukovyčem se dohodl sám.

Když se Juščenko letos rozhoduje, že zachrání „oranžový odkaz“ i sebe jako prezidenta, po boku mu jako jediný relevantní spojenec stojí Julie Tymošenková. Kolikrát musí strčit ruku do ohně, aby zjistil, že pálí? Někteří politici se nepoučí nikdy.

Peníze a jedna přes hubu

Současným fenoménem ukrajinské politiky je Janukovyč a doněcký klan. Tvrzení, že Doněčtí mají lví podíl nejenom na pádu Juščenkových oranžových vlád, ale i předchozího režimu Leonida Kučmy, vychází z reality – z jejich nástupu do velké politiky před pěti lety.

Až do parlamentních voleb v roce 2002 se Kučma opíral hlavně o kyjevsko-dněpropetrovskou koalici. Premiéři i ministři se měnili, leč Ukrajině vládl Kyjev a Dněpropetrovsk. Když ale volby roku 2002 poprvé vyhrála opozice v podání Juščenka, Tymošenkové, socialistů a komunistů, Kučmův režim zachránily doněcké peníze. Jak? Nákupem poslanců, aby se podařilo vytvořit prorežimní opozici. A protože do nákupu parlamentní většiny investovali zejména Doněčtí, jejich gubernátor Janukovyč se v listopadu 2002 stal premiérem.

Novum spočívalo v tom, že poté už se bez Doněckých vládnout nedalo. Prezident Kučma i šéf jeho úřadu Medvedčuk se začali bát více Janukovyče než skutečné opozice. Definitivně se jim rozsvítilo v okamžiku, kdy Doněčtí žádali pro svého lídra prezidentskou kandidaturu. Krize Kučmova režimu tedy začala nástupem doněcké skupiny, vyvrcholení o dva roky později bylo jen následkem.

Prezidentské volby v roce 2004 byly špinavé jen proto, aby mohly být zrušené a neměly vítěze. Byly zmanipulované nejenom proti Juščenkovi, ale hlavně proti Janukovyčovi. Jediné, s čím tehdy Kučmovi političtí technologové nepočítali, byl odpor veřejnosti. Navzdory jejich kalkulacím se lidé přestali bát – proto začala revoluce a Juščenko se stal prezidentem.

Janukovyč prohrál, ale satisfakci získal za rok, když se stal silným premiérem. Jinými slovy, Doněčtí nejprve ve vnitroklanovém boji porazili Kučmu a loni začali porážet i „oranžisty“. Jinou politiku než přímočaré „dobíjení soupeře“ prostě dělat neumí a oranžová moc je nic jiného nenaučila.

Manažerský styl, který si přinesli z byznysu do politiky, spočívá ve dvou zásadách – peníze a „jedna přes hubu“. Tento styl se mnohým nelíbí, v podmínkách Ukrajiny je však mimořádně účinný. Juščenko a oranžoví politici neudělali za poslední dva roky nic, aby to změnili.

V rámci této logiky Doněčtí vytáhli již vyzkoušené metody nákupu poslanců. Od srpna 2006 jich získali 15, nejvíce – jedenáct – letos v březnu. A protože na duben avizovali překabátění dalších 25 zákonodárců, začali se nebezpečně blížit k ústavní většině.

Juščenko, tlačený ke zdi, se rozhodl doněckému stylu vzepřít. Jenže už není jaro 2006, kdy ovládal dění, Naše Ukrajina mohla být ve vládě a Janukovyč lídrem opozice. To už je teď jen alternativní historie, a tak máme na Ukrajině další politickou krizi a Juščenko opět bojuje s Janukovyčem – s tím rozdílem, že tahá za mnohem kratší konec provazu.

2. dubna vydává Juščenko dekret, který rozpouští parlament a vypisuje předčasné parlamentní volby na 27. květen. To je jeho poslední pokus napravit vlastní selhání z uplynulých dvou let a zvrátit vývoj v zemi. Jenže Juščenko opět postupuje svým typickým způsobem – nadvakrát. Dekret z 2. dubna musí vzápětí nahradit dekretem z 26. dubna, který volby posunuje na 24. červen. Druhý dekret vydává nejen kvůli „realističtějšímu“ (i tak nereálnému) termínu voleb, ale i proto, že v prvním se „zapomněl“ odvolat na příslušný článek ukrajinské ústavy.

Způsob, jakým Juščenko začal svůj poslední zápas s Janukovyčem, znovu nastoluje otázku znějící stejně jako v březnu 2005, kdy odvolal z postu premiérky Tymošenkovou, i březnu 2006, kdy odmítl vznik povolební koalice s Tymošenkovou a Morozem: Ví Juščenko, co vlastně dělá? Má představu o druhém, třetím a dalších krocích v politické hře, kterou začal?

Přechody poslanců z opozice ke koalici skýtají možná důvod ke zrušení jejich mandátů, ale nejsou důvodem pro rozpuštění celého parlamentu. Ten zůstává usnášeníschopný a Janukovyč v něm má pohodlnou většinu. Juščenko sice může ochromit práci parlamentu tím, že bude vetovat veškeré zákony schvalované po 2. dubnu. Nedosáhne však na státní pokladnu, ta je v rukou vlády. A vláda podle očekávání peníze na chystané volby nevyčlenila.

Výsledkem Juščenkovy ofenzivy je pouze ochromení ústředních institucí moci, tedy vyvolání politické krize, ne její řešení. Ústavní řešení, které by znamenalo jeho vítězství, Juščenko nemá, neboť takové neexistuje.

Mezi dohodou a revolucí

Existují jen dvě možnosti řešení současné krize – politická dohoda, nebo nová revoluce. Dohoda je možná, ale pouze na bázi Janukovyčových podmínek: parlamentní a prezidentské volby letos na podzim, rozhodně ne v červnu, jak to dekretem vyhlašuje prezident. Se samotným faktem voleb Janukovyč problém nemá, neboť ví, že je vyhraje. Juščenko působí paradoxněji, když volby chce, ač ví, že je vyhrát nemůže. Jeho osobní i stranické skóre se pohybuje pod 10 %.

A revoluce? Ta se konat nebude, tedy určitě ne v celé Ukrajině (samotný Kyjev nestačí). Oranžová moc se v očích Ukrajinců zkompromitovala podobně jako kučmovská. I kdyby v západní části země proběhla projuščenkovská revoluce (nebo předčasné volby jen za účasti oranžových stran), výsledkem budou dva parlamenty a dvě Ukrajiny. Východ, jih a Krym podpoří Janukovyče a vyhlásí Východoukrajinskou republiku. Revoluce nebo použití síly ze strany Juščenka bude znamenat konec Ukrajiny jako státu.

Třetí alternativou je scénář dohody „bez Juščenka“. Předpokládá nárůst konfrontace a občanských nepokojů, tedy situaci, v níž Janukovyč s Tymošenkovou vytvoří „vládu národní spásy“. Záchrana státu je dostatečný důvod, aby takovou dohodu prosadili u svých voličů, Janukovyč na levém, Tymošenková na pravém břehu Dněpru, a Juščenka už k tomu potřebovat nebudou.

Začnou se psát postjuščenkovské dějiny Ukrajiny. Na školách se bude „na příkladu prezidenta Juščenka“ učit, jak se politika dělat nemá.

(Respekt, www.respekt.cz)