Červen 2007

Květnové Štěrboholy

Josef Forbelský

Před 250 lety se u Prahy odehrála bitva sedmileté války, jež ovlivnila i majetnické vztahy v Americe.

Na štěrboholské bojiště se vrátil pomník, který připomíná pruské vítězství nad císařovnou Marií Terezií. Vojenský střet tehdejších velmocí zahájil nový styl rozhodování o dalších osudech Evropy. Kdo se zajímá o osud Prahy, Čech, Evropy, a dokonce zámořské Ameriky, nemůže zůstat lhostejný k obci Štěrboholy, ležící na jihozápadě Prahy, u spojky mezi kolínskou a českobrodskou silnicí. Štěrboholy tolik vypovídají o minulosti, až vybízejí k návštěvě. Pokud se na ni skutečně vydáte a u zastávky autobusu se místně působící paní zeptáte, kde je nějaká památka na tu významnou bitvu z 18. století, odpoví: „Třicet let tady bydlím, ale o ničem takovém nevím. Možná, že něco bylo támhle u toho roštíčka.“ Cesta k „roštíčku“ vede mezi pěknými domy uprostřed zahrádek s rozkvetlými keři. Je slepá, končí u autoservisu Hyundai. Opodál za závorou a před regulovanou strouhou stojí jen útlé stromky, před kterými se popelí slepice. Na kousku zametené hlíny však leží cosi pestrého. Umělá kytice s modrobílými stuhami, bez textu. Víc tu k vidění není. Je květen 2006, rok před 250. výročím největšího vojenského střetu, k jakému od bělohorské bitvy z roku 1620 došlo v blízkosti Prahy.

Krvavé drama

V rámci sedmileté války a soupeření mezi Rakouskem a Pruskem se tu 6. května 1757 utkalo celkem sto dvacet pět tisíc pěších vojáků, dvě stě čtyřicet pět až dvě stě padesát pět jízdních eskadron a bezmála čtyři stovky lehkých a těžkých děl. Pruské vojsko Fridricha II. Velikého (1712–1786) vniklo uprostřed dubna do Čech několika sbory.

Jeden táhl od saské Kamenice, druhý od Drážďan, třetí z Lužice od Zhořelce a čtvrtý od slezské Svídnice. Soustřeďovaly se nálevkovitě do jediné síly, podle definice vojenského teoretika Clausewitze prováděly „koncentrický vpád“.

Císařská armáda byla proti nim rozestavená od Plzně po Olomouc a její hlavní sbor, zahrnující dvacet devět tisíc jedno sto mužů, ležel u Budyně nad Ohří. V prostoru před Prahou však nakonec k bitvě nedošlo, odehrála se na opačné straně města.

Prvního května přenocoval pruský král v letohrádku Hvězda a čtyři dny na to překročil za Podbabou, u Sedlce, Vltavu a nad jejím ohbím směřoval k Bohnicím a Čimicím. Bojištěm se měla stát krajina rozvírající se na jih od povodí Rokytky k povodí Botiče.

Císařská a královská armáda pod velením prince Karla Lotrinského (1712–1780), švagra císařovny Marie Terezie, a maršála Browna se rozhodla setrvat u Prahy a zaujala postavení na ose Žižkov – Hrdlořezy, čelem k severu, odkud pochodoval protivník. Staré Malešice za zády jí sloužily jako hlavní stan. Skladba jejích řad byla pestrá, mnoho granátníků a dělostřelců pocházelo z českých zemí.

Pruské oddíly nastupovaly k boji od páté hodiny ráno. Na vyvýšenině Proseku sledoval rozvíjející se bitvu král Fridrich, jehož prapory se v mokřinatém terénu mezi Hostavicemi a Štěrboholy stočily vůči císařským do kolmého úhlu a z boku zaútočily na jejich pravé křídlo. Octly se tak ve smršti rakouských dělových kulí, ale linii udržely. V té chvíli záleželo na švadronách císařských kyrysníků, dragounů a husarů, soustředěných jižněji mezi Štěrboholy, Dolními Měcholupy a Hostivaří, zda pruskému obchvatu, hrozícímu od Hostavic a Dolních Počernic, dokážou čelit.

První nápor pruské jízdy se jim podařilo odrazit, při druhém ustoupili. Prince Karla v této fázi bitvy stihla nevolnost, musel být ošetřen. Jeho maršál Browne, úspěšně předtím čelící pruské pěchotě, byl už zraněný. Vrchní velení přešlo na polního zbrojmistra Kheula. Bitevní sestava císařských byla rozvrácena a roztříštěna. Do čela druhého pruského sledu se osobně postavil král Fridrich. Bojovalo se do tří hodin odpoledne. O dvě hodiny později se část zdolané císařské armády uchýlila za pražské hradby. Padlých, raněných a nezvěstných bylo napočítáno zhruba 14 tisíc na každé straně. Mezi mrtvými byl Fridrichův nejlepší velitel, třiasedmdesátiletý maršál Kurt Christoph hrabě ze Schwerinu (1684–1757), původně sloužící v holandském vojsku.

Sám na koni a s plukovním praporem v ruce, snažil se bodákovou ztečí zvrátit nejistý průběh bitvy.

Schwerinův odkaz

Vítězství Prusů si zvláště v době vyostřeného nacionalismu rádi připomínali pražští Němci. Dnešní Vinohradská (předtím Stalinova) třída nesla za protektorátu (1939–1945) Schwerinovo jméno a na místě vítězné bitvy se konaly vojenské akty, při nichž byl položen i věnec říšského protektora.

Už od začátku 20. století tu Schwerinovu smrt a bitvu připomínal nový pomník, pořízený nákladem pruské vlády. Uvádí se, že štěrboholské bojiště svého času navštívili Mikoláš Aleš, Josef Václav Myslbek, anglický historik Thomas Carlyle, nemluvě o řadě vojáků, jako byl generál Hindenburg. Egon Erwin Kisch o hřbitovu dokonce napsal skicu Lenora.

Místní však vzpomínají na pamětní místo jen útržkovitě: „Ano, vojenský hřbitov a pomník byly tam, kde někdo položil kytici,“ tvrdila uprostřed vonících štěrboholských zahrádek neznámá dáma. „Když tu regulovali potok, našlo se ještě hodně kostí. Zdejší pan kronikář to místo dobře zná, byl tam pomník a hroby byly očíslované. Teď přijíždějí cizinci a ptají se po pomníku. V roce 1945 se to odstranilo. Kovovou část prý jeden člověk vezl do šrotu. Pan kronikář snad litinu zachránil. Vedení obce pomýšlí na nějakou obnovu. Po roce 1945 a později to nebylo možné, byla úplně jiná doba...“

Jako kontrapunkt ke štěrboholské tradici byla ještě za první republiky založena poblíž, u silnice na Český Brod, legionářská osada Jahodnice. A v revoluční atmosféře roku 1945 vzala symbolika Štěrbohol vskutku radikálně za své. Koneckonců sedmiletá válka a konflikty 18. století svým charakterem jako by z obrozensky pojatých dějin vybočovaly. V roce 1753, čtyři roky před událostí, o níž je řeč, teprve přichází na svět zakladatelská osobnost českého obrození Josef Dobrovský (1753–1829), jehož kritický předchůdce Gelasius Dobner (1719–1790), syn malostranského truhláře, ještě mluvil německy a díla Glossarium historico-biographicum nebo Monumenta historica Bohemiae psal latinsky. Češtinu se tento učenec a iniciátor pomocných věd historických naučil za studií u piaristů. Když k nim potom i vstoupil, přijal řádové jméno Gelasius a Sancta Catharina a pruský vpád zažil jako prefekt na gymnáziu v Celetné ulici. Na čí stranu se měly za oněch pohnutých let přiklonit české sympatie? K Rakousku (a Francii), nebo k Prusku (a Anglii)?

Mocenské konstelace

Ze starších historiků se předešlému prusko-rakouskému střetnutí věnoval spisem Válka o země koruny české (1740–1742) Jaroslav Goll. Ten v roce 1915 vyslovil obavu, aby rozklad „státoprávní skupiny zemí koruny České“ nevedl také k „rozdělení a roztržení její hlavní z e m ě , království Českého“.

Vznik Československa (1918) však přinesl jinou možnost, a sice státní a ideovou orientaci na francouzskou republiku. Aktuálními se od té doby staly nové vzorce mocenských konstelací a do převratného 18. století dodnes důkladněji nahlíží řada českých historiků. Například zájmem o vojevůdce Evžena Savojského (Vít Vlnas), o rakouského generála Dauna a o bitvu u Kolína, tentokrát vítěznou pro Rakušany (Pavel Bělina), zájmem o bavorského kurfiřta a „nekorunovaného českého krále“ Karla Albrechta (Milan Hlavačka) nebo o sedmiletou válku v evropských souvislostech (František Stellner).

Příčina, proč v roce 1945 Schwerinův pomník zmizel, byla dána nejen pruským vojenským kultem praktikovaným na tomto místě za druhé světové války, ale i přeměnou místa na posádkový hřbitov, na kterém vedle ostatků ze štěrboholské bitvy a kostí přenesených z jiných míst a pohřebišť – v roce 1905 také od Invalidovny z Karlína – tlejí někteří příslušníci zbraní SS, jak se to dočítáme u polistopadových autorů a vojenských archivářů. Šlo o vojáky, kteří zemřeli na zranění a nemoci v pražských lazaretech a zdejších posádkách.

Irský maršál

I při vědomí citlivosti této novodobé historie nás štěrboholská bitva, označovaná někdy jako bitva u Prahy, ještě po 250 letech zaujme. Pozornost zaslouží například osud Schwerinova protihráče, rakouského maršála irského původu Maxmiliana Ulyssese Browna (1705–1757), jenž měl za Marie Terezie jako vojenský velitel Čech za sebou boje v Itálii a v Sedmihradsku.

Zásah děla mu u Štěrbohol roztříštil nohu, ale Prahu nevydal. Prusové přitom město obléhali šest neděl a sevřeli je dělostřeleckými bateriemi rozloženými od Podbaby po Zlíchov a od Michle po Libeň. Pouze Troja svou členitostí unikla jejich pozicím. Jejich ostřelováním byla poničena řada vzácných budov, včetně Svatovítského chrámu. Maršál Browne podlehl svému zranění necelé dva měsíce po hraběti Schwerinovi (27. června 1757) a pohřbený byl v pražském kapucínském kostele sv. Josefa, na dnešním náměstí Republiky.

Zámořské kolonie a ulice

U Radiály Jiným a podstatnějším důvodem, který nás vybízí zajímat se o štěrboholskou bitvu jako součást sedmileté války, je historie Ameriky a dalšího zámoří. Také ta se totiž touto válkou utvářela. Fridrich Veliký připravil sice císařovnu Marii Terezii o Kladsko a Slezsko, ale prusko-rakouským konfliktem probíhal od r. 1755 rovněž souboj mezi Francií a Anglií o nadvládu v Severní Americe a Indii. Rakousko, jehož zahraniční politiku měl v péči kancléř Václav Antonín hrabě z Kounic (1711–1794), tvořilo koalici s Francií, do které příležitostně patřilo Švédsko a Rusko.

Naproti tomu slabší Prusko Fridricha II. spojilo své záměry s Anglií, kde politiku tehdy obratně řídil William Pitt starší (1708–1778). Směřovala k oslabení Francie, vítězné kontinentální mocnosti z časů třicetileté války, po vestfálském míru. Pitt bývá dodnes citován kvůli výroku, že „Kanadu lze získat ve Slezsku“, kterým naznačil, že zámořskou kolonii je možné pomocí koaličního vojska dobývat na evropské půdě. Politikovi budujícímu základy britského impéria, jež do minulého věku dominovalo severoatlantické, středozemní a východoasijské sféře, daly tehdy dějiny za pravdu.

V důsledku sedmileté války převzala Anglie mírem, uzavřeným 10. února 1763 v Paříži, od Francie Kanadu a od Španělů, tehdejších spojenců Francie, zas Floridu. Francie se musela rovněž zříci části Louisiany, ležící na východ od řeky Mississippi. Západní část této země, nazvané podle krále Ludvíka XIV., připadla i s městem New Orleans Španělům. Od těch si ji Francouzi v roce 1801 vynutili nazpět a v roce 1803 ji za patnáct milionů dolarů (zaplacených tenkrát v librách šterlinků) prodali Spojeným státům, které jih Louisiany přijaly do Unie roku 1812.

Napoleon při jejím prodeji předpověděl, že „yankeeové“ se jednoho dne mohou objevit na evropské pevnině. Na jeho slova došlo, když armády Spojených států amerických, mocnosti, která se vymanila ze španělské, francouzské a anglické strategické nadvlády, stanuly v Evropě za první a druhé světové války (1917, 1944).

Sedmiletá válka znamenala v dosavadní mocenské skladbě světa podstatnou změnu. Otevřela epochu, kdy se vláda na moři a v zámořských državách (dosud ne ve vzduchu) stala stejně důležitým činitelem jako vzájemné postavení tradičních evropských mocností. Velká historická rozhodnutí měla v pozdější době padnout už mimo Evropu.

Od naší návštěvy uběhl rok. Po mírné zimě se v roce 2007 do přírody vrátilo jaro. V Štěrboholech, na konci ulice U Radiály, mezitím vznikl důstojný parčík. Uprostřed něho byl za spolupráce místních úřadů slavnostně a s poctami vztyčený pomník. Kovová deska na kamenném kvádru stručně říká, že se to stalo na památku vojákům obou soupeřících stran, kteří 6. května 1757 padli v bitvě u Štěrbohol.

Vítězství Prusů si zvláště v době vyostřeného nacionalismu rádi připomínali pražští Němci. Na místě vítězné bitvy se konaly vojenské akty, při nichž byl položen i věnec říšského protektora.

Sedmiletá válka otevřela v mocenské skladbě světa epochu, kdy se vláda na moři a v zámořských državách stala stejně důležitým činitelem jako vzájemné postavení tradičních evropských mocností

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)