Červen 2007

Francie na nové cestě

Jaroslav Formánek

Sarkozy vyhrál, protože po šestadvacetiletém období lží, demagogie, korupce a nepotismu Mitterrandova i Chiracova prezidentství Francouzům skutečně ztělesňuje změnu, kterou tato země potřebuje jako sůl. Je mladý, plný energie a oproti ideologicky zastaralým myšlenkám svých protivníků i odpůrců přináší novou vizi společnosti. Vše se přitom točí okolo jediného tématu – obrození Francie.

Nový prezident chce proto stávající francouzský ekonomický systém zásadně zmodernizovat, aby byla země schopná vykazovat silný hospodářský růst, jež by měl být zárukou i podstatného snížení nezaměstnanosti. Lék spatřuje v liberalizaci pracovního trhu, odstranění nadměrné reglementace, jež produkci brzdí, snížení fiskálních i sociálních poplatků, velkých investicích do výzkumu. Mimo jiné by se tak Francie měla opět stát atraktivní zemí, která bude přitahovat nejenom chudé ekonomické migranty, jak je tomu dnes, ale i investory či vědecké kapacity a talenty z celého světa.

Zároveň mu jde i o reformu samotného státu a jeho administrativy v zájmu snížení miliardových dluhů, které tento moloch za poslední léta nadělal, ale i o obnovení autority a zodpovědnosti institucí páté republiky. Například navrhuje posílení moci parlamentu, před nímž by svoji politiku a kroky obhajovala nejenom vláda, nýbrž i prezident republiky, který cíle a orientace svého kabinetu určuje, avšak až dosud měl vstup do parlamentu ústavně zakázán. A konečně Sarkozy touží i po vybřednutí z evropské krize, do níž se Francouzi dostali odmítnutím ústavy, ale i po přehodnocení zahraniční politiky. Zejména se mu příčí ústupky vůči Rusku i Číně, v nichž jeho předchůdce v Elysejském paláci namísto autoritativních a nedemokratických režimů viděl přirozené spojence proti Američanům.

Jeho spoluobčané tento ambiciózní program neodmítli, ale za rekordní volební účasti ho jasným určením vítěze přijali. Ve Francii zkrátka vyhrál zdravý rozum vycházející z premisy: pokračovat nadále stejným způsobem a směrem se rovná úspěšnému pokusu o sebevraždu. Jinými slovy, už nejsme tak výjimeční jako dříve a je třeba se poučit tam, kde problémy, jež nás sužují, dokázali řešit. Parafrází slavného citátu historika Raymonda Arona o tom rozhodla mlčící, ale většinová část této země.

Co s autoritou

Na jedné straně tedy nebývalá podpora a vítězství v době, kdy volby často končí nejasně nebo přímo patovou situací. Třeba loni v Mexiku či v Česku. Na druhé straně však není nepodstatný ani odpor, hraničící až s nenávistí, jejž Sarkozy u nezanedbatelné části Francouzů vyvolává. Nejsou to jen hlasy radikálních levičáků jako komunistů, trockistů a ve Francii i zelených. Socialistickou kandidátku Ségolčne Royalovou v druhém kole volilo 17 milionů Francouzů nejenom vlivem jejího programu, ale ze strachu před Sarkozym.

Lídrovi pravice jsou hlavně vyčítány osobní vazby na špičky kapitálového trhu, které prý budou z jeho volby především profitovat, autoritativní až diktátorské sklony, bezmezná touha po moci, absence sociálního cítění, opovržení imigranty a Francouzi cizího původu, kdy například prohlášením „vodním dělem vymeteme tu verbež“ hodil do jednoho pytle mladé francouzské delikventy, ale i revoltující barevné občany, kteří kvůli zjevné diskriminaci mají pracovní i existenční potíže.

Jak bylo řečeno, Sarkozy je pravičák a nikdy se tím netajil. Svoji politiku však staví na dvou důležitých pilířích – sociálním a občanském. Jeho vláda má jednat samostatně a rychle, ale na základě dialogu se sociálními partnery, jakými jsou třeba odbory, regionální sdružení a zástupci profesních kategorií, jichž se plánované ekonomické i fiskální reformy především týkají. To samé platí i pro evropské společníky při další integraci kontinentu, v níž Francie hrála a chce znovu hrát důležitou roli.

Oproti majoritě nafoukaných francouzských politiků, levicových či pravicových, kteří do veřejného života vstupují po absolvování jednostranně formující školy École nationale d´Administration, má však Sarkozy v tomto směru ještě jinou přednost. Jako bývalý advokát umí naslouchat, což ve Francii znamená, že neskáče svým protivníkům do řeči a nechá je domluvit. Navíc své myšlenky jasně a konkrétně formuluje, prostě mluví živým a srozumitelným jazykem. I z toho důvodu v televizní diskusi s Royalovou přesvědčil 55 % diváků oproti socialistce, již shledalo věrohodnou 34 % Francouzů.

Co se týče autority, tu by měla mít z principu této funkce každá hlava státu. Ostatně autoritativní byl každý z předcházejících prezidentů a prvky diktátorského rozhodování v důležitých otázkách nevykazoval nikdo jiný než zakladatel páté republiky, generál de Gaulle. Francie přesto zůstala demokratickým státem a za jeho vlády prosperovala jako nikdy předtím. V okamžiku, kdy ale odmítla prezidentův návrh reformy Senátu a regionálních správ, de Gaulle se moci vzdal a odstoupil. Podobné gesto se například marně očekávalo od prezidenta Chiraca po referendu o evropské ústavě. Často nevypočitatelné a věčně nespokojené Francouze asi může úspěšně vést jen silná a vyhraněná osobnost.

Šance pro socialisty

Katastrofou ale není ani porážka socialistické kandidátky. Royalová v průběhu kampaně obnovila důvěru k této straně, jakož i schopnost socialistů mobilizovat se. Příkladem může být diskuse před primárkami, v níž citelně zazněla dosud zamítaná nutnost vymanit se z archaických vizí, ale i probuzení elektorátu, díky jehož absenci socialista Jospin naposled nepostoupil ani do druhého kola. Oproti svému rivalovi však nedokázala účinněji prodat svůj kredit politického lídra a v polovině cesty do Elysejského paláce z populistických důvodů úplně zbytečně oprášila ekonomické a sociální vidiny let minulých, kterým už ale Francouzi naslouchat nechtějí. Otevřela však dlouholeté tabu – spojenectví s centristy, jež by ze socialistů mohlo konečně utvořit moderní sociálnědemokratickou stranu.

Co si od francouzských změn může slibovat Česká republika? Topolánkova vláda se s novým prezidentem jistě shodne na představě zkrácené evropské ústavy, kterou by schvaloval parlament, ale i v zálibě ve velkých národních podnicích či neochotě liberalizovat unijní energetický trh. Naopak Sarkozyho předvolební návrh krátit dotace z evropských fondů těm členům, kteří mají nižší daně než Francie nebo Německo, v Praze nadšení jistě nevzbudí. Jako každá země však bude Sarkozyho Francie především sledovat své vlastní zájmy. Což znamená i daleko větší smysl a porozumění pro oblast v okolí Středozemního moře než pro střední Evropu, jež je pro Francouze mnohdy vzdálenější než Maroko nebo Senegal.

(kráceno)

(Respekt, www.respekt.cz)