Červen 2007

Mlýny boží i ďáblovy Část 4

Luděk Frýbort

S laskavým svolením autora i nakladatele přetiskujeme román Mlýny boží i dáblovy na pokračování.

III. Útěky

Běž, nebo leť, vezmi nohy na ramena,

běž radši hned, jsi-li hlava otevřená...

(Populární píseň z roku 1968)

Emigrant dělá sobě dobře a svojí zemi zle. To vypadá jako moudrá řeč. Ale jen vypadá. I kdyby se člověk rozkrájel, co si má v tom všivém socialismu počít, aby dělal zemi dobře? Může držet hubu a trpět, a pak není zemi nic platný. Nebo se může vzbouřit a není platný o nic víc, protože s ním bolševik zamete a nikdo se o jeho vzpouře ani nedozví. Tam, na té druhé straně, může emigrant dělat trojí dobře. Sobě také, a proč by ne. Může prospět zemi, do které přišel. A snad může trochou prospět i tomu, čemu říká vlast. Ale jen oklikou. Tím, že si udrží schopnost něčemu prospívat, kdyby přišel ten čas a tahle země by ji zase mohla potřebovat. Měla ji, ale prohrála ji. Ne vinou těch, co se teď chystají emigrovat.

15. Cestou připrchlictví

(Září 1977)

Šedavé chuchvalce mlh a mraků se na chvíli roztrhly a kamenitý chaos dostal tvar. Ještě před chvílí Zdeněk znepokojeně přemítal, jestli příliš nedůvěřoval mapě a svému orientačnímu citu, když ho zavedly do téhle suťovité pustiny. Značená turistická stezka tudy zřejmě nevedla, bůhví, kde z ní sešli. Nebyl v horách žádný nováček a skákat z balvanu na balvan mu nedělalo potíže, instinktem poznal, který sedí pevně a který se může zaviklat nebo převrátit, ale trnul obavami, když viděl pět kroků před sebou balancovat Sabinu s těžkým rancem sahajícím jí až nad hlavu. K tomu ne na dovolené, nýbrž za těchto okolností, jež by mohl nazvat dramatickými, kdyby měl sklon k tak vypjatému vyjadřování. Špatný krok, a všechno je v ... ani nechtěl vědět kde. Ale teď se mu ulevilo, suťového svahu zbývalo překonat už jen poslední kousek, než přejde do travnaté strminy. V ní byla znát bělavá pěšinka, vinoucí se vzhůru k sníženině ve vápencovém horském hřbetu. Ještě se v něm ozval skeptický hlas a našeptával mu zkušenost z mnoha horských túr: když už je vidět sedlo a za ním nic než modrá obloha, bývá předčasné se radovat, že je nekonečného stoupání zaplaťpámbu konec, protože se vzápětí ukáže, že hora za zdánlivým sedlem nabrala nových sil a stoupá s neztenčenou potměšilostí dál. Ale skeptický hlas umlkl. Nemohl se mýlit, ještě pár desítek metrů a dosáhnou sedla. Sedla, a tedy i ... hranice. Hranice!

Pocítil rozrušení až téměř k omdlení, stejně jako tehdy, když roztřeseně bral do ruky osudnou obálku se sdělením, že ano, že navzdory všem obtížím i své kádrové minulosti obdržel on i jeho rodina milostivé svolení k cestě do Jugoslávie. Ještě se rozhlédl, jestli v poslední chvíli neuvidí ... ale neviděl nic, zdálo se, že Jugoši opravdu svou hranici zvlášť bděle nestřeží, Karavanky nejsou žádná Šumava. Jen hluboko ve svahu pod sebou zahlédl čtyři postavičky vlekoucí se namáhavě vzhůru, to byli ti postarší mužští, jež původně nechtěl předběhnout, ale musel, když jim šel výstup tak pomalu. »Grüss Gott,« dal jim pozdravení, doufaje, že ho budou mít za Rakušáka. Zabručeli něco nesrozumitelného, nemusel se namáhat s předstíráním, byli to nejspíš místní, Slovinci. Na zádech mu ustalo zmítání, cítil, jak se mu o týl opírá dětská hlavička, Péťa konečně usnul. Musel ho celou tu cestu udržovat při zájmu, ukazovat mu do různých skalních koutů a poučně vyprávět, jací tam bydlí prťajzlíci a pidižvíci a co všechno tajemného vyvádějí, aby se nedal do rozmrzelého křiku, bééé, když už tam budeme, já chci domů. Zdeněk nebyl k vymýšlení pohádek zrovna v nejsprávnějším rozpoložení, ale aspoň ho odvádělo od mnohem znepokojivějších úvah. Jsme už opravdu u cíle? Neschumelí se na poslední chvíli ještě něco? A vůbec ... u cíle... Cosi se v něm probouzelo, co měl pochopit už za chvíli.

Sabina mezitím rychle překonala poslední metry stoupání a dosáhla sedla. Otočila se. »Poběž! Necourej se, ať nás... Víš, že dovedou honit lidi i přes hranici!«

Došel ji, téměř triumfálně vychutnávaje poslední kroky, načež se zastavil, obrátil se zpátky a rozhlédl se. Mraky se zatím rozptýlily úplně, viděl pod sebou hluboký dol a v něm pěšinku, vinoucí se odkudsi z údolí skrytého za bočním hřebenem. To nejspíš byla ta horská stezka, z níž někde sešli do rozlehlého suťoviště a tak trochu zabloudili. K západu se zvedal skalnatý hřeben s několika význačnými vrcholy, tak často zkoumal v mapě únikovou trasu, že znal nazpaměť i jejich jména: Vertača, Bielšica, Visoki Stol. Alpy, uvědomoval si málem s posvátnou uctivostí. Jakou nedosažitelností mu to jméno vždycky znělo! S jakou posvátnou roztoužeností hledíval z vrcholu Kleti, když se vzduch pročistil a byl znát vzdálený alpský horizont! Pohled k východu už nebyl tak stroze dramatický, hřeben Karavank se tam přerušovaně snižoval k Loibelskému průsmyku, východišti posledního úseku jejich dobrodružné pouti.

»Ale neboj se. Nikdo tu nehlídá, a kdyby. Máme ten šedivej pas a v něm nestojí, že nesmíme k hranici. Nebo jsi viděla nějaký zakázaný pásma? Nikdo nás honit nebude, nejsme v Československu.«

Díval se na ni a viděl, jak jí drnkají nervy, ale až teď. Do té chvíle nedala znát, co se v ní děje, zatnula zuby, sebrala vůli a šla. Tvrdá ženská, říkal si uznale, tvrdší než já, když na to přijde. Bylo to nesnadné rozhodnutí tam dole, nesnadnější, než si představoval, nechat auto stát a už se k němu nevracet. Čekal, že jí bude líto auta a vůbec všeho, co nechávali za sebou. Snad bylo, ale neprojevila známku zaváhání, zabouchla dvířka a už se neohlédla a neřekla ani slovo, když o pár set metrů výš trochu ustrnule zazírala na bronzovou, ve skále zapuštěnou tabulku, oznamující, že na tomto místě zahynul při plnění služby pohraničník ten a ten. Zdeňkovi při tom pohledu vystoupil do hrdla úlek, koukejme, tak ona se i tady plní pohraničnická služba bděle a ostražitě... Ale Sabina jen přidala do kroku, že jí sotva stačil. Uvědomil si, jak ji ještě stále poznává z nových stránek, nastanou-li situace, jež spolu dosud neprožili. Jaképak asi budou ty situace tam, na té druhé straně? Pocit, jenž se v něm probudil před chvílí, se o něco utvrdil, ale zatím ještě nenašel formu.

Posléze s jistou obřadnou pozvolností obrátil zrak k severu. Obzor byl k té straně daleký, z hlavního hřebene se oddělovaly postranní hřbety a spadaly k širokému, zamlženému údolí Drávy. I jejich jména znal z mapy, ale zněla už jinak, německy. Takže to je tedy Rakousko. Západ! Kamenitá stezička sbíhala strmým svahem k travnaté plošině mezi nižšími lesnatými vrchy a uprostřed ní sedělo nízké, rozlehlé dřevěné stavení. Klagenfurter Hütte, vyčetl z mapy. Tam by teď asi měli ... zatím si zapověděl myslet tak daleko. Uvidí se, až tam dojdou. Stezička k svobodě sice vedla kolem tabule, na níž stálo velkými literami slovinsky i německy, že turistického hraničního přechodu je dovoleno používat jen držitelům rakouského a jugoslávského pasu, ale Zdeňka uvedla představa porušení tohoto posledního příkazu téměř k rozjařené extázi. Musel se krotit, aby se bláznivě nerozesmál, nerozezpíval, neroztancoval. Vyšlo to, vyšlo, teď už nám můžete, bolševici... Měl chuť na paměť té slavné chvíle po sobě nechat nějakou upomínku, něco památného či spíš posměšného načmárat na výstražnou tabuli nebo vyrýt do kamene, ale Sabina netrpělivě kývala ... pojď! Tak pojď přece, nač ještě okouníš! Nechal slavnostních myšlenek a následoval ji dolů stezičkou, až to po nějakých sto metrech už nevydržel.

»Sabino ... zastav se na chvíli. Ty nic...?«

Poslechla a vypadala už přece jen o dost odlehčeněji. »Ale to víš, že jo. To víš, že jsem ráda, jak bych nebyla. Máme to za sebou. A děkuju ti; dobře’s to vymyslel. Jenže co s tím? Máme tady uspořádat bohoslužbu?«

»To zrovna ne, ale aspoň se zastavit. Rozhlídnout se, zapamatovat si tyhle kameny, tuhle pěšinu. Počkej, nemel sebou, musím ti dát pusu. Vidíš, a teď ještě ... ne, fotka nestačí, musíme si všechno vtisknout do paměti, až jednou budeme...«

»Právě. Až jednou budeme. Neoddávala bych se velkýmu jásání, protože tam...« zakývala dlaní k chatě v údolí, »tam na nás taky ještě něco čeká. Může to být všelijaký. Pojď.«

Nejasná myšlenka, jež mu podvakrát přišla a zase zmizela, dostala buď těmi slovy, buď polibkem, konečnou podobu. Jako obvykle, věcně střízlivá Sabina má zase pravdu. Něco se v tom sedle zlomilo, ještě naposledy zazvonilo slavným pocitem triumfu a zároveň zaniklo. Až do okamžiku, v němž přešli kolem výstražné tabule, byli uprchlíky. Složitě a v důmyslných oklikách připravovali svůj útěk, všechny jejich myšlenky směřovaly k překonání překážek, i nejnepravděpodobnějších, jaké by se mohly cestou vyskytnout. Strach z možného nezdaru, třeba chybou v plánování, třeba i hloupou náhodou, jim zabíral všechnu kapacitu mysli i citu. Hlavně aby nám na nic nepřišli. Aby nás nechytili, protože to by pak ... výslechy, možná kriminál, Péťu by strčili do nějakého dětského domova, zbytek života strávený v nejposlednějších nádenických dřinách ... hrůza a děs. To všechno je teď najednou pryč, spadla z nich tíže, jež je celé měsíce svazovala a měla se jim nadále vracet už jen v děsivých snech. Tím se však také uvolnila kapacita pro jiné pocity a ukázalo se, že sice tak nezní hrůzou, ale jsou neméně naléhavé. Je hodina před polednem ... kde budeme dnes spát? Co si počneme dál? Co všechno na nás čeká, než z nás zase budou normální, normálně pracující a normální život vedoucí lidé? A stane se to vůbec někdy? Neměli pravdu ti, kteří mluvili o Západu necitelném, Západu sice plném lesklých aut a všeho myslitelného přepychu, v němž ale nikdo pomocnou ruku nepodá, vlídného slova nepromluví? Role uprchlíka je svízelná a nebezpečná, ale rozhoduje se v ní sám. Ta role teď skončila. Od nynějška budou ... co vlastně? Uprchlík je člověk tam, odkud prchá; na druhé straně se z něj stává něco jiného a bylo by správné to nějak nazvat. V té chvíli si Zdeněk ten slovní novotvar ještě nezformuloval, to se stalo až později, když už stačil všechno strávit. Připrchlík. Za připrchlíka rozhodují jiní. O každou lžíci polévky, o místečko ke spaní, o všechno musí žádat a prosit a doufat, že to s ním ti cizí lidé, jimž se svěřuje, myslí dobře. Mohl spletitě, ale přece jen řídit svou cestu k vysokému sedlu v Karavankách, v němž stojí tabule s výstrahou. Teď bude těžké někam něco směrovat. Jen se odevzdat do vůle ... ne Páně, jak by asi řekl kamarád Jirka, ale do vůle kohosi určitějšího, kdo je tu od toho, aby přijímal uprchlíky a nasměroval jim další osud. A krom toho i do vůle tisíců jiných osob, jež potkají a na něž se budou obracet. Snad na nás budou hodní, protože ... srdce mu klesalo, měl ze Šumavy své zkušenosti a věděl, že tam, kam jdou, je dost lidí, kteří mají málo důvodů k tomu, být hodní na Čecha. Snad jim nepřijdeme do cesty, Bože. A když, snad to bude někdo takový jako pan Hartmann.

Při každém došlápnutí cítil pod chodidlem malý polštářek, měl ve vložce do bot zašitý sáček se šilinky, markami a dolary, kolik jich stačil povyměňovat u všelijakých veksláků. Každý druhý vekslák je přitom, to se ví, nějak spřáhnutý s StB, i to mohlo dopadnout nevesele, snad by to opravdu teď stálo za bohoslužbu nebo aspoň za pomodlení. Jenomže toho samozřejmě nebylo v botě zašito moc, na Západě je prý draho, za své by dlouho nevyžili. Zkusil nechat těch myšlenek, vzchopil se, málo nebo moc, protloukli se jiní, protlučeme se taky. Koupí dole v té chatě Péťovi limonádu a kousek koláče nebo dortu, ať na to praskne nějaký šilink. Aspoň kluk uvidí, že přišel do dobré země. Beztak celou tu cestu jako by se něčeho bál a něco v sobě dusil, kdoví, co se děje v takové dětské dušičce. Možná že i ona si vtiskává podobu nějakého kamení a pěšiny dolů svahem a zůstane to v ní, dokud bude žít, bude už napořád jiná.

»Sabino? Ještě počkej. Musím si vyndat z boty...«

»Kamínek?«

»Ne. Ty peníze. Myslím, že na ně dojde.«

Utrácet šilinky. Opravdové, směnitelné peníze, ne poukázky na zboží poskytované milostivým panstvem, nebo taky neposkytované. Devizové prostředky, jak se ona polozakázaná vzácnost nazývala tam, odkud přišli. Nemohl se s tou představou srovnat. Pln napětí rozřízl vložku a vyňal sáček, zřídil jsem je šeredně, lekal se, ale pohromadě ještě drží, i když špinavé a pomuchlané. Snad mi je vezmou.

Po nějakém objíždění našli v Bratislavě pumpu, u níž ani neměli pro nemoc zavřeno, ani dovolenou, ani tam zrovna nestál čerpací vůz a pumpařka se nebavila se závozníkem za zamčenými dveřmi, a doplnili benzin až po okraj nádrže. Dvakrát asi budou muset natankovat v Maďarsku, počítal Zdeněk, wartburg je žravá bestie. V Jugoslávii pokud možno ne, protože dinár je vzácný peníz, skoro jako marka, koruny za něj nevyměníš. Pod autem se mezitím vytvořila černá loužička ... převodovka? To by ještě chybělo, aby se ten krám někde vysypal. Honem ještě běžel přikoupit půllitrovku převodového oleje. Snad na hranici nikoho nenapadne se podívat pod vůz. Třeba by to přehlídli, ale třeba by nás taky hnaly spátky, oni hraniční orgánové dovedou být mrchy. Poté si přesedli a řízení se chopila Sabina, pohraničníci bývají milostivější, vidí-li za volantem pěknou ženskou. Přejeli Dunaj, k hraničnímu přechodu Rusovce už to bylo jen pár kilometrů, a ať se Zdeněk nutil ke klidu jak chtěl, cítil, jak se ho zmocňuje nervozita, již nedokázal ovládnout. Dokonce prsty jako by se mu začínaly třást, až měl sám na sebe zlost. Vybral úmyslně nejfrekventovanější přechod v naději, že teď o dovolených bude bohdá u hranice pořádná fronta a celníci to nebudou brát s prohlídkami tak zostra. Fronta byla, ale druhý předpoklad se zcela nesplnil.

»Na dovolenku? K moru?« děl zkoumavě muž v pomačkané uniformě, zíraje do pasů. Dlouho v nich listoval, pokyvoval hlavou, povytahoval si opasek, co chvíli nahlížel do auta, jako by počítal, kdo v něm sedí a nemohl se dopočítat. Jiné vozy přijížděly a zase po krátké chvíli mizely směrem k maďarské celnici, ale to byly ty, jejichž osádky byly vybaveny pasy zelenými, bez dodatečných dokumentů, opravňujícími nejvýš k cestám do bratrských socialistických zemí. Halířovic měli pasy šedivé, platné pro Jugoslávii, což bylo privilegium, ale právě teď o ně nebylo co stát. »Na dovolenku,« ujistil orgána Zdeněk, celý jako na trní. Hned si uvědomil, že měl nechat odpověď Sabině, ale už to bylo venku.

»Hm,« udělal si orgán. »Otvorte mi kufor.«

Zdeněk vzal klíčky, obešel vůz a otevřel zavazadlový prostor. Muž v zeleném strčil dovnitř hlavu a dlouze těkal pohledem v tom nepořádku. Další chyba, zatrnul Zdeněk, měli jsme ruksak a tu dětskou krosničku někam zahrabat, takhle...

»K moru, hovoríte. A čo to toto,« přešel ze zádumčivého tónu k vyšetřovatelsky zvýšenému, ukazuje na Sabininu horolezeckou krosnu, zavazadlo pro pobyt u moře, pravda, poněkud neobvyklé.

»Chceme si občas udělat malou túru,« zasáhla Sabina, která už mezitím také vystoupila, tušíc nepříjemnost.

»Tak, hej, túru. Občas. S tým chlapcom. Čakajte.« Odkvapil a oblak služební horlivosti za ním jen tak povíval. Dělat se nedalo nic, ten pacholek má naše pasy, uvědomil si Zdeněk a začal ho polévat strach. Ve zpětném zrcátku pozoroval, jak horlivý orgán zastavil kolegu, zřejmě nějakou vyšší šarži, a cosi mu za vydatné pomoci rukou vysvětluje. Zachytával útržky hovoru, v němž se střídaly dva hlasy, jeden do pisklava vzrušený, druhý hlubší, klidnější, skoro lhostejný.

»Hen ten wartburg ... súdruh kapitán ... oni majú ... tak sa mi všetko pozdáva, že chcú utiect!«

»Přišlo na ně něco?« tázal se s unavenou přezíravostí hlubší hlas. »Hlášení? Příkaz k zadržení?«

»To nie, ale...«

»Jestli ne, tak se na ně vyserte, člověče,« mluvilo to česky. »Koukněte se na tu frontu, když tady budeme rozebírat každýho, kdo má v kufru ruksak, můžeme tu bejt přes noc, žejo. A nikdo nám neřekne ani děkuju. Od toho jsou jiný, aby dělali detektivy. Berte to popořádku, a ať to odsejpá!«

»Choďte,« děl horlivec nevrle a hodil Sabině pasy, zjevně nespokojen, že mu unikla příležitost zaskvít se bdělostí. Rozjeli se, povytaženým okénkem vnikal čerstvý vítr, ale nervózní atmosféru vyvětrával jen zvolna. To tedy bylo o chlup, uvážili oba každý pro sebe. Snad nebudou na dalších hranicích tak komisní, protože štěstí je nestálá galánka a všude nemusí být po ruce takový lhostejný, službou otrávený šéf jako v Rusovcích. Ale aspoň maďarskou celnicí projeli málem bez zastavení, přece jen se to začíná lepšit, zatěšili se.

»Kontrolujou, ne že ne,« ozvala se Sabina potichu. »A pořádně.«

Byla to teď už o něco jiná hranice. Zastavili před ní v opatrné vzdálenosti a napjatě sledovali provoz. V Rusovcích jim mohl být na závadu podezřelý náklad, ale doklady měli v pořádku. Tady, na silnici ze Štýrského Hradce do Mariboru, nad ruksaky nikdo nebádal, zato bylo zdrávo se s šedivými pasy ani neukazovat. Řada aut s německými a rakouskými značkami se dost rychle posunovala, ale že by každý jen tak zpomalil a projel, jak Zdeňka doma ujišťoval jistý znalec, to tedy ne. Určitě by si jich Jugoši všimli, už podle písmenek CS. Třeba by jim jen nakázali obrátit se a jet pryč. Ale taky by je mohli zadržet a předat československým úřadům, to prý se ne zrovna vzácně stává, podle toho, na koho se narazí, oni i v Jugoslávii jsou komunisti. V koutě rozlehlého parkoviště se prostíral malebný zmatek, tábořili tam turečtí gastarbajtři z Německa v kruhu svých početných rodin, hodlající strávit prázdniny v rodné Anatolii. Byli obklopeni kufry, krabicemi, balíky, rolemi koberců a hromadami jiného zboží, velká auta obstarožních ročníků naplněná až vysoko nad střechu, což při pomalosti prohlídek skýtalo naději na celodenní, ba i delší čekání. Oddávali se mu s orientální odevzdaností, mužští posedávali a kouřili, děcka se honila mezi auty, z nesčetných magnetofonů zaznívala lkavá muzika, tu a tam prošel někdo ke kiosku a zase zpátky, nesa plechovku nějakého nápoje. Turci na rakouské i jugoslávské straně na sebe pokřikovali, poznávajíce známé, tu a tam se některý protáhl kolem závory, aby se objal s přítelem, jak káže mrav Orientu.

»Tohle by možná stálo za pokus,« vypravil ze sebe Zdeněk zdráhavě. »Vzít do ruky pikslu a dělat, jako když...« Tušil, že návrh nedojde souhlasu a také že nedošel.

»Na Turka nevypadáš. A s holejma rukama přijít na druhou stranu ... nojo. Jsou lidi, že nemají nic než ty trenýrky, co v nich skočej do moře a nechají se vylovit. Ale dokud to nemusí být... Ještě to můžeme zkusit na jiným přechodu. Za pár hodin jsme u italský hranice.«

»Jen to ne, holka,« zabědoval Zdeněk, mající své informace. »V italských lágrech se čeká i deset let, než se něco pohne, to je známá věc. A beztak by to u Terstu nevypadalo jinak.«

»Už si taky pomalu myslím. Takže co?« Podívala se zpod víček. »Vzdáme to? Jestli si to myslíš, nestyď se mi to povědět, já se ti vysmívat nebudu. Otočíme to někam k moři? Uděláme si pěknou dovolenou a pojedeme zase domů?«

Zatvrdil se. »Ne, dokud mě tam nepřivedou v řetězech. Spíš vzdáme tohle očumování u přechodů a vezmeme to přes hory, jak jsem beztak chtěl. Ještě jednou překlepeme noc někde v křoví a zejtra už můžeš spát v posteli. Podívej...« Rozložil na kolenou mapu a ukázal na červenou linii značené cesty z Loibelského průsmyku přes hřbet Karavank na rakouskou stranu. »Tudy. Už jsme tam mohli být, kdyby...«

Kdybych si nechala vymluvit svůdnou představu, že přijdeme na Západ i s wartburgem a se vším tím haraburdím, doplnila si mlčky Sabina a uznala, že ve střetu koncepcí podlehla. Dosud Zdeňkovu představu o běhání přes kopce brala s rezervou, znělo to jako ve starých povídkách o pašerácích, inu, náramně dobrodružné. Ale dobrodružství je věc vachrlatá a nemá se vyhledávat, stačí to, do nějž člověk spadne nedopatřením. U mužských, to se ví, je to už takový pud, ale rozumná ženská je tu od toho, aby svého chlapa v jeho spádech brzdila. Kromě toho wartburg ... klepe se a smrdí a cmrndá z něj olej, ale mít pro první čas auto, to by byla výhoda. Ne na dlouho; jen než by se zmohli na něco lepšího. Už si to něco lepšího s tajným potěšením malovala. Turecké hemžení ji vrátilo zpátky do skutečnosti, měla tu dobrou vlastnost, že netrvala umíněně na jednou vytvořené představě.

»Dobře. Jeď k tomu křoví. Někde přespíme a ráno to zkusíme s tím průsmykem. Já nejsem srab, chlapče, jenom mám ráda, když se ta nejmalebnější možnost vyzkouší až naposled.«

Rozlehlý lokál horské chaty měl nízký strop s mohutnými trámy, dřevěné ostění a zařízení tak barokně rustikální, až bylo znát, že celá ta vyřezávaná a malovaná selskost vznikla na rýsovacím prkně nějakého architekta. Nebyl příliš obsazen. Sedělo v něm několik ošlehaných mužů středního věku v horských botách, u nohou ruksaky, z nichž vyhlížela otřepaná lana a jiný horolezecký inventář. Před každým stála na stole sklenice sodovky, z níž upíjeli zdlouhavě a s velkými přestávkami mezi doušky. Jugoši, odhadl Zdeněk. U nás platí za poloviční Američany, ale v Rakousku jsou zrovna tak mrňaví jako my v Jugoslávii. Víc však bylo rodin s dětmi a jiného obecenstva obojího pohlaví, vybaveného rovněž velmi turisticky a alpinsky, avšak mnohem zánovněji; dalo se tušit, že se zde nezotavují z odvážných výstupů na horské štíty, nýbrž dorazili z některého parkoviště v údolí a dál se nehodlají namáhat. Nezírali též zasmušile do sodovky, ale dopřávali si kávy se šlehačkou, koláčů, někteří i opožděného oběda. Těm se to ... přistihl se Zdeněk při nevysloveném rčení, jakým zpravidla český lid komentuje nákladné hodování jiných, ale hned se opravil a zastyděl. Byla by to závist, a tu si musí vyhnat z hlavy. Nejen že není nic platná, ale asi by mu pořádně otrávila začátky v téhle zemi. Dost dlouho by mohl koukat do cizích talířů a říkat si, těm se to... Zarazil se a myšlenka se mu vrátila o větu zpátky. V téhle zemi? Byl pomalu čas něco podniknout. Uvědomil si tichý hovor po svém boku, Sabina mu něco naléhavě říkala a on nevnímal co. Nechal myšlenek a soustředil se.

»Neuděláme už něco? Neseď a nekoukej, umíš německy, tak jdi k tomu chlapovi a zeptej se, kde je tady policie. Musíme se někde přihlásit, nebo jak se to dělá. Sliboval’s, že dneska budeme spát v postelích. Zatím bych nevěděla kde.«

Usmál se nakřivo, že prý umí německy ... učil se ty poslední měsíce jak mourovatý, pravda, tloukl si do hlavy němčinu a ještě víc angličtinu, i drobty francouzštiny narychlo spolykal, kdyby náhodou ... dalo se stěží odhadnout, kde nakonec skončí. Teď poslouchal ty lidi kolem a zjistil, že nerozumí ani slovu. Možná nějaký dialekt. Nebo to asi trvává déle, než člověk může oprávněně říci, že umí německy nebo jakkoli jinak. Doma v Čechách žije samozřejmě velká spousta lidí, o nichž se obdivně říká, víte paní, pan Tenaten umí perfektně anglicky, francouzsky, italsky a německy. Zdeňkovi přišel začátek poznání, jež se mu mělo v brzké budoucnosti tisíckrát potvrdit: je jazyk, s nímž v hubě se člověk narodil, a jsou jazyky naučené. Nikdy a ničím se ten rozdíl zcela nevymaže a člověk, ovládající jakýkoli cizí jazyk perfektně, je tvor vzácnější nežli pták ohnivák. Kdokoli pak ovládá perfektně čtyři jazyky, měl by pravděpodobně potíže objednat si v Klagenfurter Hütte sodovku. Zvedl se.

»Nejdřív něco zkusím,« pravil poněkud roztržitě. »Jen ještě chvilku. Někam zavolám. Jestli z toho nic ... jde se na policii, vyptávat se nemusím, nebude to jinde než tamhle v údolí. Za hodinku jsme tam.«

Nečekal na souhlas, sestavil si příslušnou větu a oslovil mladíka u výčepního půltu. »Bitte, ist hier der Telefon?« Říká se der, nebo das Telefon? To kdyby věděl. Je to bída s tou mojí němčinou, pomyslel si sebekriticky. Býval by se rád ještě vyptal, funguje-li ten přístroj i do zahraničí, nedokázal však dotaz sestavit. »Da hinten,« ukázal si mládenec za záda a v hlase mu zazpívalo také něco nepříliš německého. Talián, odhadl ho Zdeněk, podivuhodně se tím zjištěním uklidniv.

Vzal papírový ubrousek a pozorně na něj napsal velkými ciframi číslo, jak je choval v paměti. Nejdřív 0049, to je Německo ... tady se dá volat do zahraničí přímo, bez ústředen a přepojování, inu pokrok. Poté číslo vytočil a napjatě čekal, až to v aparátu zaškvrkalo a ozval se mužský hlas, jemuž sice nerozuměl ani za mák, ale jméno Hartmann v tom přívalu rozeznal.

»Tady Halíř. Můžu mluvit česky? Halíř, ze Šumavy, jestli se pamatujete, ano, hledali jsme spolu ve sklepě, ano...« Hulákal do sluchátka, až se lidé obraceli, ještě dlouho si nemohl odvyknout nutkání křičet do telefonu, když je to taková dálka, až někam na konec Německa.

»Á, pán Hališ!« zajásalo to na druhé straně drátu. »Vy od kde volala?«

»Z Rakouska, z Alp, Klagenfurter Hütte,« vysvětloval Zdeněk už o něco klidněji. Všichni svatí, stůjtež při mně, jelikož jde o moc.

»Klagenfurter Hütte,« zamyslel se druhý hlas. »Já znala, to Kärnten. Vy utekla, pán Hališ, hab’ ich Recht, já hned myslela, že vy jednou utekla. Ale vy ne Österreich, Österreich nix moc dobry, teď čekala, já pšijedu. Vy počkala dole v...«

»Windisch Bleiberg,« vydechl Zdeněk.

»Genau, Windisch Bleiberg, to je to vesnice. Teď je ... vy čekala u ta kostel, já tam v osm hodiny večer, jestli nic špatný. Nic vy nebála, spolehla der alte Hartmann.«

Vykoktal slova díku a skoro se potácel zpátky. Když všechno takhle vychází, nečeká za nějakým rohem ještě smůla, aby nás trochu srazila z pejchy? Ale teď už by se smůla mohla jmenovat přinejhorším Traiskirchen, rakouský utečenecký lágr, žádná sláva prý, říká se. Österreich nix dobry, ale však i jiní už Traiskirchenem prošli a uchytili se... Nechal těch myšlenek, spolehla der alte Hartmann, a Zdeněk měl pevný dojem, že je proč. Leda by se der alte Hartmann někde cestou vyboural, což, smůla je mrcha pes.

»Zaplatíme a jde se,« vyrobil rozhodný hlas. »Kam? Ale ne, zatím žádná policie. Jen do Windisch Bleiberg, ke kostelu, jsou to dvě tři hodinky chůze, to ještě vydržíme. Pan Hartmann pro nás přijede, však víš ... jo, ten.«

»Ty potemníku jedna! Tak tys to celou dobu věděl a nechal’s mě potit...«

»Nechtěl jsem to moc vytrubovat, když jsem neměl domluvené nic najisto. Ale vyšlo to. Vyšlo. Snad už jo.«

Přikvapil vrchní s účtem, dvě kávy, limonáda, koláč, telefon, to máme ... sto sedm šilinků...« Zdeněk si to sdělení přeložil a málem se mu podlomily nohy, byla to skoro celá jeho šilinková rezerva. Dát si ještě o limonádu víc, už bych na ni neměl, připomněl si zadrhnutě, leda by se mi podařilo vnutit vrchnímu zbylé dináry. Ani nevěděl a postoupil zase o krůček ve zkušenosti připrchlíka: v tomhle světě si člověk musí odvyknout všechno přepočítávat na koruny. Nechal na té druhé straně tolik jiných věcí, není proč sem tahat zrovna to. Vlastně ne, rozpomněl se, povolené tři stovky československé měny ještě pořád měl s sebou, svědomitě vepsané do celního prohlášení. Otevřel peněženku a prohlédl si je, byly zelené, s vyobrazením všelijakých hutníků a ozubených kol ... nechám si je na památku, rozhodl se uspokojeně. Stejně jako výjezdní doložku a celou sbírku ostatních lejster určených k tomu, aby socialistický stát lépe uhlídal své poddané. A neuhlídali jste mě, soudruzi. Neuhlídali. Kiš kiš, heč, heč. Pocit triumfu se mu ještě jednou, bouřlivě vrátil.

16. U nohou nevěstky babylonské

(Vánoce 1967)

Na sklonku roku 1967 se Jindřichu Švachovi, nevýznamnému, leč nadějnému pracovníku Ústředního výboru Strany, přihodila jistá trapnost. Zakázal si na ni myslet se vší neotřesitelnou přehlíživostí, s níž registroval pošetilosti a dětinskosti jiných, ale nedařilo se mu to tak zcela. Něco znepokojivého do něj vniklo a znejistělo ho, a měl chvíle, kdy tušil, že už se toho nezbaví, že ho uchopila čísi ruka a vede ho směrem, jejž si nevybral.

Do rodičovského bytu to neměl daleko, ale chodíval tam značně nerad a také ne často. Jednou o Vánocích a jednou na máminy narozeniny, a tím by to tak mohlo být, rozhodl se už před časem, uvažuje, proč vlastně nenechá těch návštěv úplně, není přece žádný sentimentální magor. Co z toho má? Posledním rokem leda jisté znepokojení. Přicházelo mu pokaždé, jakmile si v mysli vybavil tu zatmělou předsíň s řadou bot, kuchyňskou almaru natřenou zažloutlým lakem, voskovým plátnem pokrytý jídelní stůl, tátův pokoj s americkými kamny a dvěma skříněmi plnými knih, do nichž ho nikdy nenapadlo nahlédnout. Z knih se blbne, usoudil na základě jistých příkladů už tehdy, když ještě běhával ve svazácké košili.

»Že tě taky člověk jednou vidí,« uvítala ho paní Švachová utrápeným hlasem, pozvednuvši zrak od válu s vánočním pečivem. »Jdi se podívat na tátu, je nějakej divnej.«

»Jak ... divnej?«

»Nevím. Stalo se s ním něco, když ho ... když šel do penze. Uvidíš. Dělá mi starosti.«

Vzal tedy za kliku, moc se mu nechtělo, ničemu nebyl tak vzdálen jako chuti dělat rodinného těšitele. Za slídovými okénky amerických kamen to blikavě plápolalo, v koutě stál poloustrojený stromeček, ale postavě, nehybně schýlené za masivním psacím stolem, to nějakou chvíli trvalo, než se probrala k pozornosti.

»Nazdar, sokole,« vyřkl pan Švach, navzdory jarému oslovení jaksi ztěžka a mdle. »Jak se máš? Ještě pořád jsi u těch bolševiků?«

Tohle je nové, ustrnul Jindřich; býval by se od táty narážek toho druhu nenadál. Také ho to trochu naštvalo. Ne že by byl na partaj tak háklivý, ale...

»Jsem komunista, jestli myslíš tohle. Ty snad ne?«

Starý pán u psacího stolu se narovnal a v očích mu něco zasvitlo, snad odlesk plamene za slídovými okénky. »Komunista,« opáčil zádumčivě. »Dobře, žes přišel. Hned ti něco ukážu.« Pootevřel zásuvku a chvíli ji prohledával. Posléze vyňal povědomou červenou knížku a zvolna v ní listoval, pokyvuje hlavou. Shledav, že se odchlípla příspěvková známka, naslinil ji a přilípl na své místo. Načež ztěžka vstal, přikročil ke kamnům, a než se Jindra zmohl na reakci, už se rudý průkaz, pýcha a láska každého straníka, obracel v popel.

»A je to,« pravil se zadostiučiněním, otíraje si prsty o kalhoty. »Udělej to taky tak. To je první dobrá rada, kterou jsem ti v životě dal.«

»Zbláznil ses,« vydechl Jindřich konsternován. »Z toho budeš mít hroznej...«

»Průser,« přikývl pan Švach skoro rozradostněně. »Průseru jest zapotřebí duši lidské, aby se očistila, tak praví svatej Augustin. Dělej, hoď tam taky ten hadr, nač čekáš?«

V kamnech, přiživených stranickým průkazem, to zahučelo, jako by se chtěla rozletět a vypustit požár posledního soudu. Jindřich měl naléhavý pocit, že musí něco udělat, zakročit, přerušit ten šílený sen, ale nevěděl jak, byl jako ochrnutý.

»Co jim řekneš, až za tebou přijdou?« Nic lepšího ho nenapadlo.

»Aby šli do hajzlu, soudruzi. A neřeknu jim to, ale už jsem jim to řek. Chtěli vědět, co se mnou je, tak to vědí.«

»To je krása,« vybreptl Jindřich a cítil, že je na nejlepší cestě se rozbrečet sebelítostí. »A že já kvůli tobě přijdu o místo, to je ti jedno.«

»Takový místo...« Pan Švach nedopověděl, maličko se odmlčel, načež vyřkl bez patrné souvislosti: »Byl tady Bašta.«

Jindřichovi se vybavil připlešatělý človíček, který v mlhavých časech jeho dětství v této místnosti práskl dveřmi, pověděv něco o svini. »A?«

»Odseděl si svých pár let a pustili ho, vždyť vlastně nic neudělal. Jenom že se taky nechtěl zasvinit tím červeným hadrem, vidíš, nakonec jsme na tom oba stejně. Povídal mi, že se na mě tenkrát zlobil, ale teď že už proti mně nic nemá. Vlastně že si tím kriminálem pomoh. Já mám prašivej důchod, on má prašivej důchod. On že má za sebou ale zameteno a nikdo už mu nemůže nic udělat, ani komunisti ne. To je ohromná věc, Jindro. Škoda že jsem ji pochopil až teď. Projdeš průserem a očistíš se, nikdo už na tebe nemůže.« Zadíval se nepřítomně z okna, jako by si něco srovnával v hlavě. »K ničemu to nebylo, Jindro. Myslel jsem si, kdovíjak nejsem chytrej, ale všechno se spočítá, když člověk jednou končí. Podtrhneš, sečteš, a vyjde ti hovno. Prašivej důchod a ta radost, když se za tebou přijde podívat aspoň nějakej Bašta.«

Jindřich si všiml neobvyklé frekvence neslušných slov v otcově projevu, tak dlaždičsky se dřív nevyjadřoval, nebo aspoň před ním ne. To nejspíš ten Bašta, v kriminále se takhle mluví. A táta se v něm, jak se zdá, zhlédl, jako by mu ten kriminál záviděl. Dalo se to ... pravda, když si Jindra bez všech okras připomněl tátovu kariéru, musel přiznat, že se to dalo čekat. Jo, milej tatínku, dělat kariéru mezi sviněma, to není pro každýho.

Pan Švach začal docela pěkně postupovat, před těmi dvaceti lety, ale brzy se ukázalo, že narazil na své meze. Najednou se někde vylíhli ti ještě chytřejší, ještě šikovnější, a on zůstal za nimi se svou staromódní poctivostí, jíž by se býval rád zbavil, ale nedokázal to. Byl nakonec rád, když mu dovolili tu a tam připosloužit, něco za ně sepsat, k čemu neměli chuť, něco obtížnějšího vyřešit, co si pak v případě, že to dobře dopadlo, přisvojili. Když nedopadlo, schytal to pan Švach. Takové Jindra znal. Podržtaška, říká se jim na Ústředním výboru. Zarazil ho trochu ten závěr - jsem já Grunclův podržtaška? Ne, rozhodl se. Nejsem, protože to přivedu dál. Výš. Věřil si. Táta se nikdy neměl pouštět do té hry, protože není svině. To se ví, každý podržtaška se nakonec něčím znelíbí, buď že mu to moc mluví, nebo že mu to nemluví vůbec, takže soudruzi nevědí, na čem s ním jsou. A nejpozději když přijde šedesátka, zametou s ním, co s dědkem. Podržtaška by najednou sloužil, do sedmdesáti, do smrti, ale nikdo o něj nestojí. Chápal by tátu, že je roztrpčený. Divnej, jak řekla máma. Ale tak divnej být nemusel, aby házel do kamen stranickou legitimaci, to už... Zamyslel se. Nějak musí z té šlamastyky ven, to je hotová věc. Zavolají ho a řeknou mu ... soudruhu Švachu, váš pan otec prý spálil stranickou legitimaci, je to tak? A on ... ne, prosím, já o ničem nevím, já tam nechodím ... moc by si nepomohl. To už spíš ... spálil, soudruzi, ale v pominutí smyslů. Stává se přece, že se starý člověk pomine rozumem, ne? Dětem pak nezbývá, než ho dát zbavit svéprávnosti. A nečekat už, až si ho vyšší soudruzi zavolají, ale běžet za nimi s tím oznámením sám a s předstihem. Ano, tak to bude nejlepší, jen se bude muset zeptat, jak se to dělá, s tím zbavením ... ne, ne, zeptat ne, jsou věci, na které je lepší přijít sám, kdyby...

»... on je teď v Americe, víš, a psal mu, že...« Probral se z úvah a uvědomil si, že otec ještě o něčem mluví. Nepřišlo mu to vhod. Řeči o Americe si může každý nechat.

»Kdo komu co psal? Proč mi to povídáš? Nech si to. Já na to nejsem zvědavej.«

»Ale měl bys, možná. Bašta mi ukázal dopis ... od Wienerta. Znáš ho? Ale ne, tos byl ještě děťátko. Wienert, taky z partaje, víš, ale ne z té vaší. Sociální demokrat, jako já. Nečekal, až se začnou rozdávat červený knížky, ale sebral se a zmizel do Ameriky. Je z něho velkej hlaváč, říkal Bašta. Šéf nějaký redakce nebo čeho. Napíše úvodník, a hned má peněz jako máku, vilu, sedum metrů dlouhý auto a zahradu s bazénem někde u New Yorku. Tak je to, chlapče, člověk tady leze, cpe se nahoru po tom bolševickým žebříku, jednomu se to chvíli daří, jinýho z něj shoděj ... aby nakonec, když vylezeš nejvejš... Zahraniční cesta, taková sláva, díky soudruzi za tu důvěru. Diplomatická prodejna. Italský botičky pro paničku. Extra pořadí na auto. Byt pro synáčka. Samý blbosti, který tam...« hodil rukou k oknu, »může mít každej popelář i bez Tuzexu. Byl jsem vůl, hochu. Měl jsem to udělat jako Wienert ... a ty taky, ještě teď. Jenže co bys dělal v Americe, když nic nejseš, jen bolševik z povolání.«

Lehce se otřásl. »No nic. Pojď, dostrojíme ten stromeček, než bude máma hotová s večeří. Máme Vánoce.«

Byly to i na Jindřicha dost trapné Vánoce. Táta už zase nemluvně seděl, pošťourával se v talíři a povzdychával, máma co chvíli odbíhala do kuchyně, a když se vrátila, měla červené oči. Jindra zapnul televizi, ale dávali v ní něco křečovitě veselého, co mu v té náladě připadalo pitomé, zvedl se tedy a zase ji vypnul. Kdyby mu táta aspoň nepřipomněl ten byt, co pro něj přes všelijaké známé sehnal; on, důležitý sekretář ještě důležitějšího činovníka na samotném ÚV, ale sám by si sehnal houby. Jinak to pochopitelně byly samé nesmysly, co táta z roztrpčení drmolil, ale ta věc s tím Wienertem ... jistě, v Americe asi nikdo nemusí být vysoký stranický činitel, aby měl auto a jeho synáček byt. Ani nemusí shánět bony na Tuzex, protože všelijaké fajnovější hadříky a cigarety Marlboro tam může mít v každém krámě. Táta to nikam nepřivedl, i když si myslel, že se vyzná. On ... přivede to, v tom se nedal zviklat. Ale nejlíp to asi opravdu udělal ten Wienert, bezpochyby taky pěkná svině, jinak by se nedostal k místu, které vynáší vily s bazénem, to nebude jinak ani v Americe. Neměl by si tátovi říct o adresu...? Hovno! Překřikl se. Hovno! Je bolševik z povolání, což možná není k ničemu tam na té druhé straně, ale tady ano. A on z toho vytluče maximum. Vstal, pochválil večeři, zastrkal dárky do kapes a měl se k odchodu. Hned na schodech se soustředil, přinutil se vypustit z hlavy všechny Bašty a Wienerty, a raději si rozmýšlel, co teď. Jestli je pravda, že za tátou přišli z partaje a on je vyhodil, stačí to na průser, i kdyby té legitimace nebylo. Takže ... jakáž pomoc, sentimenty stranou. Někde vpředu to zařinčelo, to se ví, ujela mu noční tramvaj, ale zabořil ruce do kapes a šel, přišlo mu, že si na zítřek domluvil s Andulou večeři na Valnovce, a po večeři ... ale nezatěšil se, měl co myslet na jiné věci.

(Léto 1968)

Dopínal si před zrcadlem košili a koutkem oka sledoval Andulku, jak se celá odkrytá vrtí na posteli a vysílá k němu milostné pohledy, zjevně mu dávajíc najevo, že by se k ní ještě mohl vrátit. Nechoval takový úmysl, či lépe, dal by si říci, ale musela by si milá Andulka něco vzít na sebe, noční košili nebo tak. Macatým ženským nahota nesluší, to by mohla vědět. Ještě pořád se mu nezákonné laškování líbilo, ale už ho poněkud odpuzovala ta výstava zpoceného tuku. »Vstávat, Grunclová,« oslovil ji úmyslně, jak neměla ráda. »Budeme muset jet.«

»Ále,« udělalo to. »Máme zaplacíno až do poledne, nebo ne?«

Máme zaplacíno, uvážil Jindřich nevlídně. Jako ty bys něco zaplatila. Nesešlo mu na koruně, ale už ho to pomalu mrzelo, pořád všechno za Andulu táhnout. Groš vlastní neměla, ten její krkoun jí nedal a na nákupu se ušetřit taky nedalo, ještě jí tuhle musel přistrčit dvacetikorunu, aby si měla zač koupit rtěnku. »Jo,« řekl nahlas. Ale ty se vypravuješ jak chudej král do boje. Dělej, nebo přijedeme do Prahy pozdě a ten tvůj ti zahraje.«

Neochotně se posadila na kraj postele a začala shledávat po zemi punčochy. »To je moje věc, jestli mi starej zahraje nebo ne. A neříkej mi Grunclová, hele. Beztak ... beztak bys už taky jednou měl...«

Nedokončila sentenci, jako by se zalekla vlastní smělosti, ale Jindřich zpozorněl. Co by už taky jednou měl? Sebrat se, skočit do auta a uhánět odsud, odpověděl si, a vyskytovat se napříště už jen tam, kde nehrozí možnost, že potká tuhle ženskou, to by měl. Jenže ona ... nedalo se věřit, že by si to dala líbit. Běhala by za ním a dělala maléry, tím spíš, že si z toho svého trouby už dávno nic nedělá. Podumávala tuhle docela o tom, jaké by to bylo, kdyby podala žádost o rozvod, a pokukovala po něm, co tomu řekne. Pochopitelně neřekl nic, ale poplašné zvonky se v něm rozezvučely naplno.

Trochu to všechno zašlo moc daleko, přiznal si. A nevěděl si rady. Nepomohlo mu ani, když si položil svou kardinální otázku, co v takovém případě udělá správná svině; svině v jeho pojetí byla na výši situace ve věcech politických, méně už v posteli. Přitom si všechno spískal sám; mělo mu stačit, když s Andulinou pomocí dostal toho starého vola tam, kde ho potřeboval mít, na stranu těch střelených reformátorů. Pak už ... moje stranická čest mi nedovoluje, abych podváděl soudruha, měl jí co možná koženě povědět. Vztekala by se, vyhrožovala by a brečela, ale to by vydržel. Jenže ono se mu v těch rejdech zalíbilo. S potěšením spřádal úskoky, jejichž pomocí Andula opouštěla funkcionářskou vilu nejdřív v nepřítomnosti svého přitroublého chotě a čím dál častěji i v jeho přítomnosti. Instruoval ji, jak mu má oznámit, že je nespokojená s údělem domácí slepičky a že se hodlá aktivně chopit svých životních šancí; a aby nějaké měla, že se bezpodmínečně musí vzdělávat, neboť není posláním socialistické ženy, aby setrvávala u kvedlačky. Všelijakých kurzů a školení si pro ni navymýšlel, po večerech a čím dál častěji už pochopitelně i přes noc, pěkně nenasytná se ukázala být milá Andulka. »Miluju tě,« šeptávala mu zaníceně. »Miluješ mě taky? Řekni, že mě miluješ!«

»Ale to víš, že jo,« odpověděl ne zrovna vášnivě. »Co bych tě nemiloval, porád.« Do prdele už jednou, dodal si v duchu, přemítaje, nenadešel-li čas, aby se ten starej vůl všechno dozvěděl, udělal rámus a vyhodil jak Andulu od lože a stolu manželského, tak i jeho z hodnosti pobočníka. Takto vzato, mohl ten čas právě nadcházet. Jako vždy mrštně a pohotově si už v Grunclově stínu stačil nadělat tolik vlivných a užitečných známostí na všech úrovních stranického aparátu a jeho reformního křídla zejména, že mohl pomýšlet na osamostatnění.

Jenže. Jenže ten starej vůl už Andule na její spády zřejmě přišel, ostatně by bývalo nesnadné na ně nepřijít, ale rámus neudělal, neboť se opět a jako vždy bál. Bál se, že by se Andulka urazila, odešla by a on by zůstal sám; a už by se asi těžko našel soudruh Rudolf, který by zmáčkl některou venkovskou děvečku tak, aby si ho zase vzala. Téměř stejně se bál vyhodit svého fámula. Zakoktával se před ním ve snaze dělat ukřivděné narážky, přitom se ale bál, že ho Jindřich sjede něčím, na co nedokáže odpovědět; a kdyby se býval třeba i vzchopil k jadrnějšímu obvinění, bál se, že Jindra může povědět - dobrá, když ty takhle, soudruhu, tak já tady nemusím být... Co by si pak počal. Všichni kolem mluví řeči, z nichž on není chytrý, bez svého tajemníka by zase byl všem k smíchu, jak by jen otevřel hubu. Úsloví ten vůl Gruncl se mu už dlouho nedostalo k sluchu a on věděl, že by ho zase dohnalo, a s ním ty rozpaky a ten zmatek a stud, jejž nelze přikrýt hodnostářským důstojenstvím. K tomu se mu už zase zdálo o statkáři Mackovi, z čehož usoudil, že se na něj něco valí. Nebylo mu lehce.

Jindřich to všechno s výjimkou čeledínských snů dovedl svému šéfovi jednak přečíst z očí, jednak se toho domyslel, a seznal, že konec, bude-li jaký, musí všemu udělat sám. Přitom to bylo zbytečné, ó jak dávno, od samého začátku bylo všechno zbytečné! Musel si přiznat, že jeho strategický odhad byl mizerný. Nafukoval se sám před sebou bystrostí své úvahy i neprůstřelnou kůží dokonalé svině, ale nemohl se už podvádět: byl naivní jako husopaska. Neboť kalendář toho roku osmašedesátého dostoupil do druhé poloviny srpna, a kdo měl oči, viděl: slavný obrodný proces i se svými sociology, literáty, ekonomy a jinými proroky socialismu s lidskou tváří stál před katastrofou. A kdo si na něj vsadil, byl vůl.

Přerušil chmurné myšlenky, neboť Andula mezitím dospěla k oblečení druhé punčochy do půle lýtka a ustrnula v té poloze. »A já ti něco musím říct,« proslovila, a v hlase se jí zachvěl sám Osud. »Eště dneska do toho říznu. Nemohu více žít ve lži.«

Ty krávo, okomentoval Jindřich v duchu náhlý obrat k spisovnosti, vyčtený z kdovíkterého sešitového vydání druhořadých románů. Zároveň zpozorněl: to bylo varování. Soustředil se a připravil k rychlé reakci. Žít ve lži ... jak tohle některá vypustí z huby, jest záhodno posbírat svých pět švestek, honem, kdepak mám ty boty, tak, kabát, tašku, a pak ven ze dveří a prchat a prchat co nejdál, na dlouhodobou služební cestu, hodit se marod, zavřít se a nereagovat na zvonek, neotvírat dopisy, nebrat telefon, a to tak dlouho, než ta děsná náklonnost, již neuváženě vyvolal, přirozeným postupem vyschne. To by měl. Ale jaksi to nešlo, nenašel v sobě příslušnou ráznost.

»Jo,« pravil mdle. »Málem jsem ti zapomněl říct ... odvezu tě dneska jen k tramvaji, musím ještě večer do Pardubic ... co? Ale, taková jedna blbá konference, potrvá to do pátku...«

»Gruncl je u toho taky?« děla Andulka a v hlase se jí zachvěl lehký van podezření.

»Tvůj starej? Ne, ten ne, bude to tam samej intelektuál, co by on mezi nima ... chápeš. Ne, na telefonu nejsem. Zavolej mi v sobotu.« Měl výrazný dojem, že v sobotu už bude mít jiné starosti nejen náhlou počestností stižená Andulka, nýbrž i on sám a vůbec veškerá zreformovaná a k lidštějšímu socialismu spějící republika Československá. Přinejmenším že bude snadnější najít důvody k odložení dalších milostných schůzek. Dočasně, to se ví.

Obavy, jež se Jidřichovi honily hlavou, byly víc než oprávněné. Pražský lid byl ještě samý optimismus, nadšeně vítal své reformní vedení, vracející se z jednání se Sověty v Čierné nad Tisou, a nebyla mu nápadná vyhýbavost komentářů, předhozených veřejnosti k upokojení. Jindřich však nebyl odkázán na kusé zvěsti oficiálního zpravodajství a postupně si dával dohromady určitý obraz. Byl znepokojující.

Na chodbách a v koutech budovy Ústředního výboru jako by se cosi vznášelo. Napětí bylo téměř hmatatelné a dalo se vycítit, že existují jisté znalosti, uzavřené prozatím za některými z dlouhé řady dveří. Činovník Gruncl ovšem nevěděl nic; a vraštil-li čelo, začínaje tu a tam něco bez valného smyslu pomektávat, bylo možno odhadnout, že se jeho starost týká jiných věcí než složité politické situace. Jindřich se ani příliš nezdržoval v jeho blízkosti, šmejdiv raději mezi písařkami a sekretářkami, a pokoušel se ulovit útržky neveřejných informací. Příliš se mu to nevedlo, třebaže býval u nižšího ženského publika celkem oblíben a obvykle se mu dařívalo svést kancelářské tlachání tam, kde je chtěl mít. Místo toho mimoděk vyposlechl, když se bavily o něm, užívajíce termínu ten Grunclův pucflek. Měl cit pro zabarvení řeči a tón výroku ho utvrdil v podezření. Cosi se děje a on není z těch, jimž je určeno stát u kormidla příštích dnů.

Ostatně netrvalo dlouho a nepotřeboval vyzvídat mezi písařkami, aby věděl všechno. Vojska bratrských zemí se prý stahují k hranicím, proslýchalo se, ale nebralo zvlášť vážně; to oni jen tak starší, dohadoval se optimismu propadlý český lid. Nejsme přece žádné Maďarsko, jakápak u nás kontrarevoluce, říkalo se také. Jindra byl optimismu ze zásady vzdálen, takže se nakonec rozhodl, domluvil se s šoférem Břéťou a vyjeli spolu k nejbližšímu hraničnímu přechodu, podívat se, co je na těch řečech pravdy. Na první pohled bylo znát, že mnoho. Dlouhá kolona sovětských tanků stála před Hřenskem na úzké silnici, po pravici řeku, nalevo skalní stěnu, odstupy sotva na rozpažení. Nebylo třeba velkých válečnických znalostí k zjištění, že kdyby se obrněná vozba chtěla vrátit do výchozích pozic, musela by za účelem obratu buď couvat pozpátku až k Drážďanům, nebo prolomit šraňky na státní hranici a projet přinejmenším na křižovatku k Mezné; i bylo nasnadě, že se obracet nemíní. Cestou zpět se řidič Břéťa jednak pokoušel navazovat náhlým vlastenectvím prosycené politické hovory, jednak nabízel Jindřichově pozornosti košilaté vtipy, ale dostávalo se mu jednoslovných odpovědí. Ne dny, ale hodiny se odčítaly do okamžiku, kdy bude hraniční závora prolomena. Do té doby, opakoval si Jindra, sháněje dohromady rozbíhající se myšlenky, si musím něco vymyslet. Jeho strategie selhala a on ji bez velké lítosti opustil; šlo teď o to, čím ji nahradit, neboť není lesa tak temného, aby z něj nevedla stezička ven. Prozatím ale nevěděl kudy. Už se mu dokonce mihlo hlavou, neměl-li by využít svých známostí a najít si nějaký nenápadný, velkého úsilí nevyžadující, průměrně honorovaný důlek, a žít pak už vzdálen svodů té nevěstky babylonské, jejíž jméno jest politika. Ale obrátil ten nápad jen tak v mysli a s opovržením jej vypustil. Ne. Zvykl si sedět u nevěstčiných nohou a sbírat drobty z jejího stolu. Nepochyboval, že přes všechno dočasné selhání za ním jednou zasedne sám. Ostatně nic jiného neuměl.

Vzbudilo ho řinčení telefonu. Vyletěl rozespalý z postele, hodil okem po hodinách, tři v noci, kdopak má co... Probral se však z rozespalosti a vrátila se mu obvyklá skeptická rozvaha. To zrovna, řekl si. Už letím, hned jak si nějakej blázen ... beztak to bude nejspíš Andula, nemůže dospat a zkouší teď, jestli jsem opravdu v těch Pardubicích. Trhni si nohou. Zvonění po nějaké chvíli ustalo, Jindra zhasl a s úlevou se znovu zavrtal do přikrývky, ale ukázalo se, že ani on té noci nebude moci dospat. Rušil ho jakýsi vzdálený monotónní hluk a nechtěl ustat ... letadla? Z noci se dělalo šedivé ráno a k vzdálenému hukotu se připojil rámus velmi bezprostřední, rovnou pod okny. Kdosi tam krátce a vzrušeně zařečnil, načež se ozvaly výkřiky a změť rozhněvaných hlasů ... nojo. Setřásl zbytek ospalosti, šel a zapnul rádio ... nic, jen nějaká muzika. Ale nepotřeboval žádného zpravodajství, aby věděl, která udeřila, spojitost s tanky v soutěsce před Hřenskem byla bezpochybná. Někde nepříliš daleko se ozývala přerušovaná střelba.

Tak je to tady. Jeho první reakcí bylo zalézt zpátky do postele, prokazatelně to nejbezpečnějšího místa na světě, a nevylézat, není přece takový vůl, aby se dal kvůli nějakým hovadinám zastřelit. Vzápětí ale tu strategickou úvahu zavrhl, kdo hledá obživu u nohou nevěstky babylonské, musí za určitých okolností být takový vůl, jinak mu utečou vzácné a možná že nenávratné příležitosti. Trochu se mu stáhlo hrdlo, ale opanoval se, položiv si otázku - jsem posera? Nejsem, odpověděl si, jsem jenom opatrnej. Kdo není opatrnej, zaslouží průser. Oblékl se, sešel ze schodů a vyhlédl z domu, nevyskytuje-li se nablízku některý soused nebo jiný otrava, který by s ním chtěl zapřádat vlastenecké hovory. Neviděl však nikoho, a vydal se tedy obezřetně Varšavskou ulicí k náměstí Míru, ušklíbnuv se mimoděk tomu jménu. Žvanit o míru, to byla velká zbraň pokrokového zřízení. S tím dobře ladila střelba, jak se znovu ozvala někde vpravo a docela pěkně už zhlasitěla. Rozhlas, hádal Jindřich. U rozhlasu se to vždycky začne mydlit nejdřív. Usoudil moudře, že všechno má své meze, a kdyby chtěl hledat příležitost zrovna tam, zasloužil by si titul vola už bez pardonu. Jde se na Václavák, rozhodl se. Pod sochou svatého patrona země české se v těžkých okamžicích národa scházívají občané, kecajíce všelijaké blbosti. Tam, dalo se doufat, může někoho potkat, kdo mu vyjeví kam, kudy a s kým dál.

Všechny křižovatky byly obstaveny tanky s bílým pruhem na pancíři a dalo to nějakého obcházení parky a vedlejšími ulicemi. Když se ke svatému Václavovi konečně dostal, první, komu padl do rukou, byl jistý Tvarožný Otakar, někdejší spolusoudruh z aparátu Svazu mládeže a tím časem velká lidská tvář. Poslední dobou se s ním dost stýkal, pokládav to za užitečné.

»Že ale máš spaní, vole. Vyzváněl jsem u tebe jak ... co? Kam bys chodil, teď je co dělat tady,« odmítl Jindrův údaj, že musí někam honem jít, a hovořil neochvějně dál, vrtě sebou jako na obrtlíku. »Tohle máme za všechno. Pěkný spojenci, jen co je pravda. Těm jsme věřili! Ty jsme milovali! Ale my...« uchopil Jindřicha za klopu saka a zatvářil se zuřivě, »my si to nesmíme nechat od těch hajzlů ruskejch líbit! Je čas k činům! Poběž, něco ti ukážu.«

Na otázku, co že ukáže, sdělil Jindřichovi, že zná pár prima kluků z Laterny magiky a že se tam dějou věci. Sdělení to bylo mlhavé, ale Jindřich nevyžadoval upřesnění, nýbrž se ubíral krok za spěchajícím Tvarožným, dbaje toho, aby se rozestup poznenáhlu zvětšoval. Znal ho a neměl dojem, že by zrovna on byl z těch, od nichž může ve své situaci očekávat pomoc. Jako na zavolání se kolem prohnala skupina zlobně povykujících občanů s červenomodrobílými prapory; prosmykl se kolem ní a ztratil se Otakárkovi nadobro z dohledu. Pro jistotu přešel na druhou stranu náměstí a bez velkého plánu se ubíral k Můstku, zběžně pročítaje různé nápisy a veršovánky, v nichž pražský lid dával průchod svému odporu k okupantům. Některé byly docela vtipné, až se musel zasmát; jakživ by býval nevěřil, že se jednou bude potměšile radovat z fórků na účet sovětského spojence. Ne že by byl takový partajník, aby je nepřenesl přes srdce, ale zakázal si to; z protistátních srandiček nic nekouká, leda malér.

Zastavoval se s horlivě rokujícími skupinkami a od nějaké dívky si nechal přišpendlit trikoloru. Ani teď ještě nevyvanul z českých hlav optimismus, ba dokonce se zdálo, jako by jej jaksi přibylo. Ukázalo se, že posádky sovětských tanků jsou zcela bezradné, dokonce že ani nevědí, kde se ocitly a proč jim ti lidé na chodnících nadávají. Byla radost si z nich utahovat. Také český rozhlas už zase začal vysílat, nikdo nevěděl odkud, lidé chodili s tranzistorovými přijímači na uchu a sovětští vojáci jim je tu a tam zabavovali, aby zabránili šíření kontrarevoluční propagandy. Tu přišel někdo na nápad držet si u ucha povytažený ocelový metr a Rusové mu jej promptně zabavili také; a úspěchu se dočkal i muž, jenž si k uchu tiskl briketu s čnícím drátem. Na Příkopech, před budovou státní banky, stál a hlavní do všech stran otáčel sovětský tank, což zřejmě komusi nezabránilo, aby na zeď načmáral křídou:

Na obranu státní banky

nejsou třeba žádné tanky,

my to hovno, co tam máme,

sami snadno uhlídáme!

I jiné verše toho druhu se šířily a působily velký smích. Ti že by se na nás chtěli ... negramoti ... taková stepní hovada na vyspělý kulturní národ ... motají se jako splašený slepice, jen se podívejte, ještě nějakej den, a budou...

Jindřich odhadl situaci jinak. Nesdílel naději, že sovětské velení sezná svou stepní podřadnost a vydá povel k ústupu. Ano; ještě nějaký den, ale kulturně vyspělý český lid neuzří zadní světla v hanbě ustupujících bojových vozidel, nýbrž pomalu se upevňující moc těch, kteří uměli odolat pokušení stát se miláčky lidu a nevadí jim pro začátek nějaká nadávka. Chytřejší svině nakonec zase vyplavou navrch, ani tentokrát tomu nemůže být jinak, přírodní zákon nelze obejít ani uvysmívat. Byl blbec, že neodhadl, které z obojího druhů sviní jsou chytré a kde přívalem důvtipných řečí prosvítá naivita. Našel lešením obestavěný kout, zašel tam, odepnul si z klopy trikoloru a zahodil ji ke zdi, aby nikdo neviděl.

Ostrý hluk přerušil tok jeho myšlenek, neboť zpoza rohu se vynořil tank a osaměle hřmotil po dlažbě. V otevřeném poklopu stál starší muž v civilu, tvář měl přísně staženou a nezřetelnými pokyny řídil posádku k jakémusi cíli. »Zrádce!« zaburácelo to na chodnících. »Ty hajzle kolaborantská! Ty kurvo! Budeš viset!« Nevšímal si těch hrozeb, podoben soše osamělého revolucionáře, jejž se nedotýká zášť neuvědomělé lůzy. Tank odrachotil někam k Národnímu divadlu, zanechav Jindřicha neurovnaným pocitům, tentokrát opačným než prve. Neznám já toho chlapa odněkud? Jaké vlastně odněkud; jistě ho viděl na chodbách Ústředního výboru, kde jinde. Uznal, že mu může jen závidět. To je ta pravá kurva, přesně jak to provolávali ti na chodníku, ve své zabedněnosti nechápajíce skutečný smysl toho výrazu. Neboť být kurva znamená být prozíravý, mít dokonalý, iluzí prostý odhad, stát v pravé chvíli na pravém místě a pronášet správná slova před správným publikem. Publikum se měnívá a slova také, ale princip zůstává týž - být nakonec mezi těmi, kdož sklízejí plody triumfu, neboť čistý štít a neústupná zásadovost jsou na hovno. Měl jsem to vědět, já vůl. Mohl jsem teď navádět nějaký tank, asiže za někým, koho je třeba chytit a zmáčknout, jako ten chlap, co tudy před chvílí nevšímavě projel. V té chvíli mu to vynáší nadávky a snad i trochu rizika, ale v budoucnu se mu to bezpochyby velmi vyplatí, proč by to taky jinak dělal. Jenže já, pitomec, jsem si vsadil na ty obrodné blbosti a neměl jsem dost rozumu se jich včas pustit, ačkoliv se už dalo všechno předvídat. Včas ... ještě včera by bylo včas. Měl jsem ... jistě, měl jsem běhat po ÚV, provolávat slávu Brežněvovi a proklínat Dubčeka co nejhlasitěji bych dokázal ... reformátoři by se vztekali a možná bych dostal i nějakou po hubě, ale všimli by si mě ti správní lidé a zaznamenali by, že jsem se obrodil. Možná bych teď stál v poklopu tanku a zadělával si na odměnu v podobě nějaké parádnější funkce. Zamířil bych nahoru, teď už sám a ne s tím volem Grunclem. Jenže to jsem si...

Zlořeče sám sobě se obrátil a ubíral se zpátky domů, jelikož čas pokročil, inspirující setkání se nedostavilo a cesta na Vinohrady mohla být svízelná. Ani protisovětské veršovánky ho už tak nerozveselovaly, když tu ulpěl zrakem na jednom z nápisů.

Koldere, Koldere, nikdo ti to nežere!

Koukejme, Drahomír Kolder, že jsem si nevzpomněl. Šikovný člověk, opatrný, moc se neprojevoval, nespouštěl se s lidskými tvářemi, ani nebyl moc proti nim, nýbrž moudře čekal, až celá ta bublina splaskne. Jindra se s ním znal do té míry, jak se může znát podřízený sekretářík s vysokým partajním funkcionářem. Nicméně s ním měl jednou či dvakrát krátký rozhovor, jenž nevyzněl nelaskavě; dokonce od něho obdržel vizitku se soukromým telefonním číslem, které se pochopitelně nedává každému, ani se nevyskytuje v seznamu. To byl úspěch, a Jindra s uspokojením zařadil soudruha Koldera mezi ty vlivné, kteří si ho všimli. Teď možná nadešla chvíle, kdy by měl té známosti využít. Že ho k tomu musel přivést až ten přiblblý nápis, divil se sám sobě. Asi že se proti svým zásadám nechal unést náladou času, takže hledal příležitost v ulicích rozbouřených naivním hněvem. Blbost, blbost, káral se, jak jsem mohl být takové hovado a dělat jednu blbost za druhou?

Přidal do kroku a rozmýšlel. Kde teď najít Koldera? Na Ústředním výboru asi ne, nemá smysl tam někoho shánět, Dubčeka s tou jeho partou odvezli Rusáci už ráno, výbor obsadili a nepustí nikoho ani na dohled. Nejlepší by ovšem bylo si s ním promluvit osobně. Jindra věděl, že soudruh Kolder bydlí někde na Hanspaulce, kam by se dalo za hodinku dorazit, kdyby to vzal přes Hradčany a Ořechovku, jenže Rusáci prý hlídají mosty a nenechávají nikoho přejít. Také se nedalo čekat, že by soudruh Kolder za této situace ochotně přijímal návštěvy. Zbýval jen ten telefon.

Dospěv oklikami do svého obydlí, vyhledal hodnostářovu vizitku a vytáčel jeho soukromé číslo s krátkými přestávkami až do večera. Prozatím se nedělo nic, ale Jindra se nevzdával; věděl, že odpor lze zlomit neodbytností, je-li dost vytrvalá. Neodbytnost, to byla Jindřichova velká a osvědčená zbraň. Že by soudruh Kolder nebyl doma ... spíš dal pokyn sekretářce, aby nebrala telefony. Leda by... Ustrnul a zapřemýšlel, jaké leda. Poté vytočil číslo, nechal jednou zazvonit a položil. Opakoval operaci třikrát v odstupu dvaceti vteřin, doufaje, že tak na druhé straně vzbudí dojem naléhavého spikleneckého signálu. Nemýlil se, v sluchátku to zaškvrkalo a uslyšel ženský hlas. »Kdo ... ano, slyším, soudruh Jindřich Švach, ano, malý moment, já se zeptám.« Moment to byl opravdu malý, Jindra se sotva stačil nadechnout a ženský hlas se ozval znovu. »Tak bohužel. Soudruh Kolder vám vzkazuje, že pro vás nemá žádný úkol. Ne, mluvit s ním nemůžete, je teď velmi zaneprázdněn. Čest.«

Nemá úkol. To znamená, že... Jindra zvolna pokládal sluchátko a uvědomil si, že ho tedy odepsali, a kdyby jen odepsali. Nedalo se vyloučit, že už je zanesen do seznamu těch, kteří v klání ideových směrů podlehli a jimž se nyní začne šlapat na prsty. Tím je definitivně a neodvolatelně konec, nemělo smysl namlouvat si něco jiného. Přijde teď hodina těch, kteří dovedli aspoň moudře mlčet v tom tanci lidských tváří, takže se jimi budou obsazovat významná nebo přinejmenším výhodná místa. On, Grunclův pucflek ... nikdo neocení, že se obrodil, když se k tomu rozhoupal až jedenadvacátého srpna. Jak dlouho může trvat, než začnou brzy zrána obcházet hoši v kožených bundách, zvonit u dveří a říkat ... jste pan Švach? Pojďte s námi.« Vědět se dopředu nedalo nic, ani jak tvrdě dopadne proletářská pěst na poraženou kontrarevoluci, ani kolik času bude řečená pěst potřebovat, než přistoupí k ráznému pročišťování vlastních řad. Za Stalina by ... no, doufejme, že jako za Stalina to snad už nebude. Ale útěcha to byla slabá.

Sáhl do skříně pro láhev, a s pocitem, že decentní střídmost není namístě, si nalil rumu do nádobky od hořčice, jak bylo lidovým obyčejem toho času. Horká vlna mu projela hltanem, ale když dohasla, zjistil, že se kýžené osvícení nedostavilo; zřejmě lidový prostředek k takovému účelu nedostačoval. Zato se mu po chvíli účinek nápoje počal přemísťovat z útrob do hlavy. Pocítil malátnost smísenou se vzrůstající lhostejností vůči všemu, kterémužto jevu se mezi pijáky říkává zapomnění a bývá účelem podobných akcí. Přesto byla dávka nejspíš slabá, aby zcela potlačila zkušenost uplynuvšího dne. Vzpomínky rozjitřené alkoholem se Jindřichovi vracely, přerůstaly v zne- pokojení, v obavu, a z obavy vyrostl strach. Noc mu neulevila, spíš přinesla další změť neurovnaných, poplašných myšlenek, a tmou se honily představy co nejkatastrofálnějších situací. Teprve k ránu jako by se něco převrátilo, a Jindřich Švach pocítil cosi, čemu se vždy vyhýbal jakožto sentimentu neužitečnému, dobrému leda aby se člověk dostal do průšvihu. Byl to dusivý, plačtivý, agresivní vztek. V jeho pozadí pak jakési vnuknutí, jež v té chvíli nedokázal plně formulovat, ale než se nasnídal a oblékl, rozvinulo se v plán. V pozoruhodné podrobnosti se mu vracel zážitek posledních rodinných Vánoc a on v něm s jistým mrazením poznal signál. Netušil ještě přesně k čemu, ale cítil, že ho tyto heroické dny vyzývají k proměně, ba k přerodu. Buď jak buď, Koldera ani jiného z těch pupkáčů už shánět nebude. Jsou bohdá i jiné cesty, nikoli daleké toho, co provedl táta se stranickým průkazem.

Brzy z rána dvaadvacátého srpna vyskočil odhodlaně z postele a posnídav krátce, vyrazil z domu. Neohlížel se již opatrně, zda ho nepotká některý klábosení chtivý soused, nýbrž zastavoval známé i neznámé, vychrliv pokaždé věrtel temných pohrůžek a kategorických mravních odsudků na hlavu sovětského okupanta. Strávil takto asi půlhodinu, než se probil na konec ulice, ale nepokládal ten čas za ztracený; v kádrovém profilu má sousedské svědectví svou váhu, ať je sestavuje ten či onen. A kádrového profilu mu bude i nadále třeba. Ten, jejž si od svazáckého mládí důmyslně a obezřetně budoval, se událostmi včerejšího dne stal nepotřebným; nemá-li skončit mezi těmi, o něž už nestojí ani Bůh, ani ďábel, musí se postarat o nový. Nebo se aspoň o to pokusit, protože uznával, že do čeho se právě chystá pustit, může při zdravém uvážení vypadat značně šíleně. Přerušil tu úvahu a směle vykročil. Nevydal se už Varšavskou aniž žádnou jinou z odlehlejších ulic, nýbrž zamířil rázně k třídě dříve Fochově, poté Schwerinově, poté Stalinově, nyní Vinohradské, hlavní to tepně staroslavné pražské čtvrti téhož jména. Tramvaje nejezdily, takže mohl kráčet prostředkem kolejí, občas zvednout pěst a vypustit do povětří hrst nekompromisně vlasteneckých hesel. Lidé na chodnících se zastavovali a souhlasně pokyvovali hlavami, což opět kvitoval s uspokojením.

Takto dorazil až do blízkosti rozhlasu, kde mu sovětská hlídka dala jednoznačným pohybem samopalu znát, že má zmizet. Mizeli i jiní, a to do ulic směrem k Riegerovým sadům, z nichž v jedné vytvořili mohutný dav, prokvétající barvami státní vlajky. Bylo znát, že se dav kolem čehosi srocuje. Jindřich potlačil vnitřní hlas, pravící mu, že je blbost cpát se někam, kde můžou Rusáci každou chvíli začít střílet, a neohroženě postupoval k předmětu srocení. Ukázalo se, že jím je sovětský tank, již vyhořelý a až na příliš masivní části rozebraný na suvenýry. Měl jsem tady být včera, prolétlo mu hlavou ... nebo radši neměl ... to už je jedno. Chopil se dlažební kostky, jichž se kolem povalovalo dostatek, mstivě jí udeřil do zhanobeného vozidla a zvolal mocným hlasem: »Nasrat, Asiati! Nás nepokoříte!« Poté vyjmul z kapsy kus křídy, jejž si za podobnými účely přinesl z domova, a několika zručnými tahy narýsoval na věž tanku hákový kříž, jak velký se tam vešel. Neušlo mu, že na něj z davu zpytavě hledí několik osamělých mužských postav, o jejichž identitě při jisté zkušenosti nemohlo být pochyb, avšak nedbal toho a ještě jednou krátce, leč tvrdě zařečnil. Poté si vzal jeden z letáků, jež rozdával jakýsi výrostek, a uznav svou misi na tomto místě za skončenou, vykročil k Václavskému náměstí.

Dav shromážděný kolem sochy svatého Václava se už stal standardním jevem těch dnů, v nichž, jak šly po sobě, pouze přibývalo polepenosti řečené sochy vlastenec- ko-protisovětskými výzvami. Shlukem lidstva se prodírali reportéři západních rozhlasových i televizních stanic a hned tomu, hned onomu rozhořčenému občanu strkali pod nos své nářadí. Jindřich se k nim po nějakém úsilí probojoval a skutečně se mu podařilo vyslat do éteru několikeré poselství, jejichž znění už předem sestavil z drobtů své nevalné znalosti jazyka anglického. To bylo dobré, ale ještě stále to nebylo všechno; býval by potřeboval proniknout do těch tajemných míst, odkud vycházely letáky a tiskly se noviny, jejichž redakce se naváděčům sovětských tanků nejspíš nepodařilo včas rozehnat. Především pak do míst, kde se připravovalo rozhlasové, ba i televizní vysílání. Bylo to jako zázrak; do toho času se veškerá československá televize zmohla na jediný program a ještě bídný, a teď najednou, bez studia a bez vysílače, běžely tři, všechny ve výborné kvalitě. Jindřich trpce litoval své neprozřetelnosti, s níž včera utekl Otakárkovi Tvarožných. Laterna magika, uvažoval, to by mohlo být to místo. Já vůl, že... Jestli doma najdu jeho adresu, měl bych ještě dneska...

Vtom, jak zase hovořil do některého mikrofonu o hrubém násilí, které nemůže otočit zpět kolem dějin, ho opět zahlédl. Vzápětí si ho Otakar všiml také a jal se k němu klestit cestu, podívejme, jak mi dneska všechno vychází. »Thank you,« ukončil rychle proslov k světové veřejnosti. »Hele, Oto! Kams mi včera zmizel? Já za tebou ... a ty najednou nikde. Byl’s v tý Laterně magice, nebo...«

Otakar se zatvářil poplašeně a procpal se k němu skoro na dotek. »Nehulákej tak. Nemusí každej slyšet ... jo, byl. Myslel jsem, že jdeš za mnou, ale pak se otočím a nevidím tě, tak jsem si řek, že se ti třeba nechce...«

»Ale jo, chtělo se mi. Jenže jsem se za něčím ohlíd a... Smůla, holt. V tý tlačenici se člověk ztratí jedna dvě.«

»Nojo. Já jsem tě ještě chvíli hledal a pak jsem šel sám, nebo vlastně potkal jsem jednu holku, prima žába... Přišel’s o dost, to ti povím. Ještě se dá něco aktivně dělat, abys věděl, a my...« Zase sebou tak směšně zavrtěl, jako by nedokázal postát. Vole, pomyslel si Jindřich.

»Kdo my?«

»Lidi z divadel a tak. Rusáci hledaj, odkud vysílá televize, ale najdou hovno, zrovna jak’s to říkal tomu reportérovi. Ta věc je udělaná šikovně a hrubý násilí je na to moc blbý. Hele, ale to jsem nevěděl, že umíš anglicky. Třeba bys nám moh...« Otakárek přešel do šepotu, tajemně se ohlédaje. Naléhavě a dosti dlouho vysvětloval různé okolnosti a podrobnosti, zjevně nemoha odolat pokušení předvést se vším, co ví. Jindrovi to začalo být nepříjemné, moc ti to kecá, usoudil příkře. Jestli jste v té Laterně magice takovíhle spiklenci všichni, ani vás to hrubé násilí nebude muset dlouho hledat. To je holt, když něco vezmou do ruky amatéři. Naivkové. Normálně by se jim vyhnul obloukem, protože z toho kouká leda hroznej průser.

Jenže, uvědomil si, teď není žádné normálně. A průser ... možná. Ale z průseru se dá vyklouznout, když člověk není hovado a hlídá si únikové cesty. Ještě jednou si všechno rychle přebral, ano, zdá se, že s tím pitomcem Tvarožným měl štěstí, nesmí se ho už pustit. Veliké štěstí, když se to tak vezme. Šance, jediná, která mu zbyla, když si to u skalních soudruhů takhle zbabral. I trochu pomstychtivosti se mu do ní přimíchalo, nechcete mě, soudruzi, nechtějte, však já se zaobstarám jinde.

»Co je s tebou?«

»Ale ... nic,« probral se ze zasnění. »Jo, anglicky trochu umím, žádná sláva, ale když myslíš... Co bych neudělal pro správnou věc. Teď přišel ten čas.« Nadechl se a rozhodl. Že přišel čas ... zdá se. Čas frází, jaké mají takovíhle blbečkové moc rádi. »Musíme si ubránit plody obrodného procesu,« zařečnil, až se pár lidí otočilo. »Svobodu a pravdu! Pravda vítězí! Už nikdy kult osobnosti! Žádná oběť není...« Takovým způsobem hovořil ještě chvíli dál a skoro automaticky, fráze se mu líhly samy od sebe, měl v tom za ta léta cvik, až usoudil, že by to mohlo stačit. Otakárek koukal a uctivě přitakával, zřejmě na něho udělal dojem. »Půjdeme?«

»Do Magiky?«

»Jo. Jsem hrdej, že můžu něčím přispět. V jednotě je síla,« dopověděl a zkoumal, jestli Otakárek stráví i tuhle blbou frázi, ale zdálo se, že jím neotřásla. Tím uspokojen ho v těsném závěsu následoval, ještě stále trna podivem, jací jsou tihle vlastenci a obrozenci jelitové důvěřiví. Každému hned otevřou, jako ten Budulínek ... zasmál se letmo tomu příměru. A já budu ta lištička, co je poveze na ocásku, kam si vzpomene. Tak, správně, je výhodné být svině, ale někdy může být ještě výhodnější ze sebe udělat lištičku. Prošli Františkánskou zahradou, experimentální kino Laterna magika stálo před nimi a jeho temný vchod dýchal čímsi tajemným.

Domů na Vinohrady se vracel až k ránu. Nebylo to zvlášť bezpečné, Rusové byli v noci ještě nervóznější než za dne a z různých směrů se ozývaly krátké kulometné dávky. Na rohu Karlova náměstí jim dokonce padl do rukou, byli čtyři, jeden ho držel za rameno a vypadal, že ho chce prohledávat nebo někam strkat. Jindřichův první popud byl vytrhnout se a prchat, ale hned si uvědomil, že by po něm mohli začít střílet; i sebral veškerou zmužilost, velitelsky se napřímil a zahulákal:

»Ja činovnik komunističeskoj partii! I kto vy, tovarišč?«

Rusáček viditelně znejistěl. »Tovarišč činovnik?«

»Da! Vydajuščij!«

Měl v zásobě ještě další sebejistě hrozebné věty, ale nebylo jich třeba, rudoarmějci se od něho odpoutali a jeden po druhém začali kamsi mizet. Tak na vás, hovada, řekl si se zadostiučiněním. Zvěsti, jež vyšší soudruzi vozili z obdivuplných návštěv v Sovětském svazu a potají kolem sebe trousili, byly zřejmě pravdivé a výstižné. Jen na Rusa hodně nahlas rozevřít chřtán, a hned zkrotne. Von Paulus byl vůl, že s vámi u toho Stalingradu válčil, pomyslel si, měl na vás zařvat a pustili byste ho nejen přes Volhu, ale i k Stalinovi do postele. Jsou tihle Rusové už od přírody tak podělaní před každým, kdo vypadá jako pán, nebo to s nimi udělalo nevolnictví? Car? Nebo možná spíš ... Lenin? Půlstoletí poslušnosti, v němž bylo na pováženou se neskrčit, když někdo zařve? Ať to je, jak chce, osvědčilo se mu otevřít hubu. Zapamatuje si tu metodu, kdyby... Chvíli přemítal, jaké kdyby, až na to přišel: kdyby se projevila jako neschůdná cesta nejen přes známosti z Ústředního výboru, nýbrž i přes tyhle idealistické naivky, s nimiž pod Otakárkovou patronací strávil půl noci. Pak by zbývalo ... ano. Neztrácet čas s tou rozhádanou českou bandou, ale jít rovnou cestou za Rusákama. A kde by nemohl prorazit, hned rozevřít chřtán a řvát. Po kaprálsku, hrozebně, aby každý poznal, že má před sebou Někoho. Možná by se tak nakonec dostal i někam, odkud by mohl zařvat například na soudruha Koldera, což by nakonec nebylo špatné zadostiučinění. Zasmál se té představě, no, nejspíš v ní zašel moc daleko, ale úplně scestná nebyla. Může si ji nechat v záloze.

Šel dál a pomalu pouštěl tu střelenou úvahu z hlavy, musel si vyčistit mozek pro naléhavější věci. Všechno se vyvinulo, jak nečekal, ale nedalo se říci, že úplně negativně, dokonce jakási naděje mu vysvitla, i když dost fantastická. Jindřich ovšem na fantazie nebyl, dobře věda, že bývají to první, co se rozplyne, a blázen, kdo se k nim upíná. Jenže střídmé a rozumné prostředky už vyčerpal a ukázalo se, že nikam nevedou, takže zbylo jen bláznovství.

Do Laterny magiky se s Otakárkem Tvarožných nejdřív nemohli dlouho dostat, všechno se zdálo být bez života jako začarovaný zámek, až se nakonec přece jen vynořil kdosi, koho Otakárek zřejmě znal. »Jo,« děl ten mládenec, vyslechnuv jakési jméno. »Ale ten tu není, akorát Olda. A kdo jsi ty?« obrátil se na Jindřicha s jistou nedůvěrou v hlase.

»Švach,« představil se kuse, nepředpokládaje, že by ho někdo v divadelních nebo takových nějakých kruzích znal. Pokládal odjakživa veškeré umění a divadelní obzvláště zčásti za podvod, jímž si pár šikovných sviní vydělává na bezpracné živobytí, zčásti za blbinu, nehodnou prakticky uvažujícího člověka. Neznámý zaváhal, načež pravil: »Tak teda pojďte se mnou.«

Vedl je o několik domů dál do temného průjezdu a z něj ještě temnějším schodištěm do sklepní místnosti s dveřmi obitými plechem. Oplechováním pronikal vzrušený hovor. Vniknuv v Otakárkově závěsu dovnitř, rozeznal Jindřich trojici postav, zahalenou v modři cigaretového dýmu a oddávající se diskusi, v níž se nezdála panovat jednomyslnost.

»Jo ten,« zaklokotal posměšně mladík ve vytahaném svetru. »Komunista. Kam člověk koukne, všude je to samej komunista nebo aspoň svazák, to se ví, napravenej a obrozenej. S tím mi děte do háje. Jestli se spolíháte na takový, vy dětinové, můžeme hned všechno zabalit.«

»Dubček je taky komunista,« ozval se mračně rozložitý muž, zarostlý mocným černým vousem a s vlasy doprostřed zad, převázanými gumičkou. Jindřich k takovým choval hlubokou nedůvěru, jsa přesvědčen, že každý, kdo chce mluvit do politiky, má být oholený, ostříhaný a umytý, na nižším stupni ve fučíkovské rozhalence, na vyšším s kravatou, na těch úplně nejvyšších v klobouku, pro zimní období v papaše. Jinak je to zase nějaký fantasta a blázen. Nyní však zpozorněl, uvědomiv si, že se ocitl v kruzích, v nichž toto pravidlo neplatí, ba mohlo by mu být na škodu. Ostatně ať je ten chlap zarostlý nebo oholený, zdálo se, že by u něj mohl najít zastání, kdyby nějakým způsobem vyšla najevo jeho identita.

»Dubček,« nedal se první. »Prej se rozbrečel, když mu řekli, že Rusáci přistávaj na Ruzyni. To je všechno, na co se zmůžou, bolševici. Slavnejch řečí až na půdu, ale uslyšej o Sovětským svazu a hned se poserou. Koukněte, kamarádi: buď jsme proti Rusákům a tím i proti komoušům. Nebo se budeme pořád ohlížet, kterej komunista je hodnej a kterej není hodnej, až přijdeme na to, že stojej všichni za hovno, ale už bude pozdě. Nechce se mi na to čekat.«

»Víš, kolikátýho je?« vložila se do rozepře drobná, poněkud utahaně působící bledolící dívka, zamávavši cigaretou. »Dvaadvacátýho srpna. Udělej si čárku do kalendáře, abys za rok věděl, co se dělo. Jsme na tom tak, jak jsme, a nedá se dělat nic jinýho než čekat, s čím přijede Dubček z Moskvy. Já věřím,« rozhlédla se zaníceně, »že pro nás něco vyseká. Dějiny se nedaj otočit nazpátek. Musíme jen vydržet, aby svět viděl, že s okupací nesouhlasíme.«

»Jenom aby se vám z tý Moskvy nevrátil v bedně. A svět ... nedejte se zblbnout. Svět se na nás vyprdne, jako už vždycky. Svět prdí na ty, co nedovedou víc než kecat. Dejte mi vědět, až se budou rozdávat samopaly, pak si nás svět možná všimne. Do tý doby ahoj, já se rozhlídnu, jestli bych někde nemoh začít něco chytřejšího.«

Otočil se a šel, v náhle ztichlém sklepě doznívalo rozladění. Teprve teď jako by si ten vousatý a vlasatý člověk všiml, že přišel ještě někdo další. »Ahoj, Oto. Promiň, že jsem tě ... to víš, měli jsme tady takovou menší debatu. Koukám, že nejsi sám.«

»Tohle je Jindra,« hlásil Tvarožný. »Prima kluk. Náš člověk, znám ho z čéesem. Má styky a umí anglicky, a taky...«

Jindřich odhadl, že je čas se chopit své věci. Rozhodl se hrát trochu vabank, ale nebylo to za těch okolostí ani jinak možné. »Přesněji řečeno, měl jsem styky,« přerušil tok Otakarových chvál. »Uvidí se, jak se teď všechno vyvine a jestli ještě pak budou něco platný. Ale slyšel jsem tady takovou řeč. Že prej svazáci a komunisti. Musím hned něco povědět, aby pak třeba nebyly nějaký dohady. Byl jsem svazák, dokonce svazák z povolání. A komunista jsem taky, nebo přinejmenším jsem v partaji. Dělám na Ústředním výboru, i když v žádný náramný funkci. Možná že jsem se tady octnul na nepravým místě. Jestli jo, řekněte mi to a já zase půjdu. Samozřejmě že nebudu nikde nic vyprávět, umím držet hubu. Člověk se to naučí, víte, na tom Ústředním výboru.« Usmál se trochu nakřivo.

Ústřední výbor ... bylo znát, že ten údaj přítomnými otřásl. Byli ovšem zvyklí mít ve svém středu partajníky, ale ne v činné a vysoké službě, spíš svého času nadšené pěvce častušek a autory jásavých básniček v Mladé frontě, které to přešlo a teď se styděli. Tohle bylo na pováženou.

»Nemůžeme se teď na takový věci ohlížet,« přerušila trapné ticho bledá dívka a pohlédla nikoli nelaskavě na Jindřicha. »Ota řek, že jsi náš člověk. Já Otovi věřím. Myslím, že se na něj můžeme spolehnout, když někoho přivede.«

Vousatý muž, dosud ponořený v pochmurné rozjímání, nyní povstal a podal Jindrovi mohutnou chlupatou ruku. »Já jsem Olda. Vidím, že jsi rovnej chlap a nic nezamlčuješ. Dobře. Potřebujeme pár obětavejch lidí, který uměj politicky pracovat. A jestli jsi komunista ... já teda nejsem. Studoval jsem filozofii, než mě z ní vyhodili, a tím pádem se dost vyznám i v tomhle, jak tomu říkaj, vědeckým marxismu. Na základě hlubokýho studia ho pokládám za úplnou blbost. Můžeme si o tom jednou podiskutovat, jestli přijde nějaká klidnější doba. A kdyby jednou do týhle země měla přijít i demokracie ... ale jo, nešklebte se všichni, já věřím, že ještě není všechno v hajzlu ... můžeme pak hlasovat pro komunismus, nebo proti němu. Teď ale jde o něco jinýho. Chceme působit na lidi, aby se zase neotrávili. Až se vrátí Dubček z Moskvy, aby viděl, že národ stojí za ním a že se o nás může opřít. Marie má pravdu. Tohle je naše možnost, jinou nemáme. A může to vyjít. Rusáci jsou zatím s těma svejma tankama spíš pro srandu. To jen, aby bylo mezi náma všechno jasný.«

Odmlčel se a prohlédl si Jindřicha zpytavě. »Sedni si, a ty, Oto, taky, nestůjte mi tady jako u řezníka ve frontě. Musíme se dohodnout, jakej převezmeš úkol. Ota řek, že umíš anglicky, takže...«

Posezení se vcelku vydařilo, ale Jindřicha jako by pořád ještě něco nepříjemně svědilo, zapletl se do věcí, které se mu mohou sakramentsky nevyplatit; zavírá se i za míň. Pochopitelně, že brečlavý Dubček přiveze z Moskvy houby, jestli si ho tam vůbec nenechají. Přijdou pak hoši od estébé, povstalce sbalí a oni po pár fackách všechno vykecají, mimo jiné i na něj. Přesto měl dojem, že hodil udičku na správné místo. Ti ve sklepě na to nevypadali, ale zřejmě mají své styky, a to na užitečnějších místech než on: ve všelijakých kruzích a kroužcích na Západě. Zrádná emigrace, říká se tomu mezi partajníky. Revizionistické a trockistické živly v levičácké inteligenci, říká se jindy. Jinak je odhadl správně, důvěřiví dobráci jsou to, bez špetky oné zdravé podezíravosti, jíž se naučil a která velí neodhalovat se, a když, tedy jen maličko, po povrchu, výměnou za jiná odhalení. Člověk si má nechat dostatek prostoru, v němž je se svými strategiemi sám, a jiný do nich nemá co nakukovat.

Teď jen aby všechno rychle pokračovalo dál, než začnou obcházet hoši v kožených bundách. Především se bude muset podívat, jestli ještě má platný pas. Zatím jej příliš nepotřeboval, jednou byl u moře v Bulharsku a ukázalo se, že je to celkem otrava, ne, na nějaké velké cestování on nebyl. Asi si bude must zvykat. Jinak se dneska cestuje snadno, stačí jen ukázat obálku s pozváním, Olda, ten zarostlý, už mu slíbil, že to obstará. Pak ještě víza, letenky ... dá se odhadnout, že v říjnu, nejdéle v listopadu by to mohlo být tak daleko. Nemohl odolat, aby se nepochválil: zase mi všechno vyšlo, jak jsem si naplánoval, zalichotil si. Na okamžik mu vytanula na mysli Andula, vida, i té obtíže se zbaví. A až bude na té druhé straně ... pravda, nedovedl si příliš představit, jak to tam může koulet dál, tím spíš, že jako jedinou kvalifikaci má tohle své profesionální funkcionářství, v tom měl táta pravdu. Dá se čekat, že mu tam nebude moc platné. Ale nelámal si s tím hlavu, přírodní zákony platí na Západě jako na Východě, a ten nejhlavnější je, že svině se vždycky nakonec dostane navrch, je-li ovšem sviní dostatečnou. Trochu v tom ohledu poslední dobou zaostal, přiznal si sebekriticky, ale to nevadí, zase všechno dožene. Nakonec se nemohlo stát nic lepšího, než že obrodné síly včetně vola Gruncla teď nejspíš půjdou ke dnu a soudruh Kolder pro něj nemá úkol. Už zase našel cestičku, kde by ji býval nikdy nehledal ... jsi dostatečná svině, Jindřichu? Jsem, ubezpečil se. A nic mi nemůže jít šejdrem, neboť umím hledat cestičky.

Ještě se mu cosi nezřetelně mihlo myslí, jakýsi záblesk, přivolával jej zpátky, až jej zachytil: byl to ten trapný Štědrý večer. Už věděl, co ho k němu přivedlo: byla to tátova zmínka o tom jistém Wienertovi, co je teď v Americe a má vilu s bazénem. Je tam prý nějakým zvířetem u novin. U novin? Vida, to by pro něj bylo jak dělané. Novinář musí umět okecávat, a to on umí. Už tenkrát ho napadlo, že by si mohl pro jistotu opsat adresu, ale pro tu rozmrzelost to neudělal. Asi by to měl dohnat. Zkombinovat tátovu známost s instrukcemi od Oldy ... má teď i jiná spojení, nadějná, ale kdyby něco nevyšlo... Zajdu si k našim, rozhodl se, třebaže nejsou Vánoce. Hned, jak Rusáci přestanou hlídat mosty.

(Říjen 1969)

Jindřich si nasadil tmavé brýle a rozhlédl se. S výsledkem nebyl zvlášť spokojen, z poměrně světlé letištní haly se mu tím okamžením stala jeskyně, v níž jen s obtížemi rozeznával obrysy jakýchsi pohybujících se stínů. Napadlo ho, že špioni a jiní televizní fešáci musí být pěkní volové, když si dobrovolně sázejí na nos tuhle neprůhlednou rekvizitu. Ale pravda, vypadá to světácky a kromě toho mu nemůže nikdo čumět do očí, což byl důvod, proč se rozhodl pro tak nezvyklou výstroj. Po chvíli se přece jen rozkoukal a zjistil, že v jeho blízkosti postávají ještě tři jiní chlapi podobného vzhledu a sebevědomě se rozhlížejí. Frajeři, odhadl je nevlídně, neměl takové typy rád. Jeden byl ze špionského filmu úplně jak vystřižený, nízký klobouk vražený do čela, baloňák s ohrnutým límcem, brejle, jako by mu je někdo přetřel dehtem. Kdopak vy asi jste, mládenci, zadumal. Neviděl jsem já vás už někde ... jakýsi obraz se mu vnucoval, až maličko ustrnul ... tam u toho vyhořeného tanku? Co tu dělají? Že by po něm šli? Vzápětí se ale uklidnil a odvrhl to podezření, takové eso není, aby za ním lezli až na letiště. To bude tím napětím posledních dnů, že je přecitlivělý. Nejspíš taky někam letí, jako on. Fízlové pro práci v zahraničí, odhadl je, anebo panáci z nějakého exportního podniku, což je víceméně totéž. Měl adresu na nějaký exportní podnik, třeba jsou z něj. Jestli ano, nebylo by možná na škodu se s nimi už předběžně seznámit, takoví toho hodně vědí. Ukáže se, až jestli také poletí do New Yorku. Vtom se mu koutkem zorného pole mihl kdosi jiný, postava bezesporu ženská a také jaksi povědomá; strhl si brýle a zadíval se tím směrem, ale postava se mezitím kamsi ztratila. Zároveň už se také chraplavě ozval letištní rozhlas: »Prosíme cestující ... chrochty chrochty ... do Londýna, aby...« Hlášení se opakovalo ještě rusky a poté anglicky, Jindřich napjal pozornost zkoušeje, vybere-li si z něj něco, ale nevybral. Ti tři sebrali své tašky a odloudali se k odbavení, jeho představa o předběžném seznámení se rozplynula.

Pustil je z hlavy, nějak bude. Raději ... má všechno? Pro jistotu se ještě přesvědčil, ano, cestovní pas s výjezdní doložkou má v náprsní kapse, mimoto aktovku a v ní silnou obálku obsahující rozmanitá lejstra, co je narychlo posbíral po šuplatech. Většinou to byly koncepty všelijakých žvástů, jak bylo jeho údělem je skládat za pitomého Gruncla, nic velkého, ale západní novináři jsou prý na každou maličkost celí diví. K tomu adresa toho Wienerta, kterou ovšem nenosí v aktovce, ale v hlavě: Arnold Wienert, Glen Cove, NY, podle jména nejspíš žid, což by mohlo být dobré, oni židi mívají spoustu všelijakých styků, a ještě k tomu ... Vtom sebou trhl, čísi dlaň mu zlehka spočinula na rameni.

Chtělo se mu vyjeknout, ale upamatoval se a spolkl, co se mu dralo z hrdla. Před ním stála, shovívavě se usmívajíc, Andula. Bylo na ní znát, že konečně našla cestu jak k předním kadeřníkům, tak i k famózním švadlenám, neboť vyhlížela velmi elegantně v tmavomodrém kostýmku, nízkém kloboučku a lodičkách na vysokém podpatku. Dokonce i své boubelatosti se stačila zbavit za tu dobu, co ji neviděl, nebo spíš, co se jí úspěšně vyhýbal. Dáma. Jindřich v ní nikdy nepřestal vidět venkovskou děvečku, již osud zavlekl do města, ale teď se mu ten dojem vytratil.

»To koukáš,« pravila a usmála se ještě líbezněji.

Pudově reagovat na změněnou situaci bylo jednou ze silných stránek Jindřicha Švacha. »Jsi moc hodná, Andulko, žes mě přišla vyprovodit. Musíš odpustit, že jsem ti nestačil ... jak ses dozvěděla, že letím...«

»Do New Yorku,« doplnila, nepřestávajíc se mile usmívat. »Mám svoje informace, víš, jako ty. A nepřišla jsem tě vyprovodit, ale poletím s tebou. Máš taky jít za nějakým panem Baryáškem? On je tam něčím na obchodním zastoupení a... Copak, je ti něco?« S viditelným potěšením spočinula pohledem na Jindřichovi, jehož schopnost pudové reakce zřejmě našla svou mez.

»Ne, já jen... Co budeš dělat v New Yorku?« Baryášek. Proboha. Snad Andula taky nemá drát na ty v Laterně magice.

»To samý co ty, milej Jindříšku, to samý co ty. Ale nebudeme si teď všechno vykládat, jsou tu lidi. Hele, to jsem ale nevěděla, že jsi vystudovanej novinář. Ty jsi takovej tajemnej, nikdy jsi mi toho o sobě moc neřek. Ale teď budeme mít na sebe čas. Dneska večer...«

Nadechl se a chvíli zůstal tak, aby se přiměl ke koncentraci. Měl pocit, jako když se ho cosi chystá zavalit, a věděl, že nepodnikne-li proti tomu něco hned, už se ze závalu nevyprostí. Podcenil Andulu, není zřejmě taková nána, za jakou ji měl; jak to vypadá, využila času i k jiným známostem, a teď... Ke všemu tenhle Baryášek, z obchodního zastoupení, i to souhlasilo, jen jaký by mohl mít vztah k novinám, mu nebylo zvlášť jasné. Co znamená obchodní zastoupení, mu naopak jasné bylo až dost: fízl v extra pověření, jen trouba by mohl věřit na nějaké obchodníčky. Na pěknou adresu mě poslali ti pitomci, co taky se dá čekat od lidských tváří. Měl by z Anduly vymáčknout, od koho dostala ten kontakt, aby zjistil... Ne. Není čas na nějaké zjišťování. Musí to s ní skončit, a to hned. Nestálo ho mnoho přemáhání najít v sobě příslušnou tvrdost.

»Nebude žádný dneska večer. Končíme, Andulko, dělej si v tom New Yorku, co chceš, a o mě se nestarej, mám svejch potíží už takhle dost. Už dlouho jsem ti to chtěl říct. Ahoj a všechno nejlepší.«

Zastoupila mu cestu, úsměv jí poodlétl. »Počkej ještě s tím ahoj. Neutíkej. Nechceš přece...« Ohlédla se zkoumavě kolem, zabořila mu ukazovák do hrudi a pokračovala tiše, ale důtklivě: »Nechceš přece, aby tě Američani poslali šupem zpátky. Pokrokovej novinář na útěku před sovětskou okupací, a ono by se ukázalo, že žádnej novinář, ale poskok z ÚV KSČ. Jak se jmenujou ty noviny, co se tam máš jít představit? Mně tyhle americký jména nechtějí jít do hlavy. Třeba by se divili, že k nim chce někdo s padělaným vysvědčením. Bane, milej hochu, jsme si souzení, buď spolu budeme sdílet krušnej úděl exulanta, nebo spolu pomažeme zpátky. Pak mi můžeš říkat ahoj a končíme.«

Dostal ze sebe uštěpačné zasmání. »Tak to bude nejlepší, když hned všechno shodím sám a hned. Já se někde chytím, ale ty ... chápeš, doufám, že s Grunclem je amen. Nakonec ti nezbyde, než se se vrátit do těch tvejch Kotěhůlek.«

Zatvářila se skoro šťastně. »A jak ráda, Jindříšku, a jak ráda. Mohla bych krmit v JZD bejky, třeba by mi Lojza ukázal, jak to mám dělat, abych se jich nebála. Holka Vaňkátová zase zpátky doma v Újezdci, v tátově chalupě, jako by nebyl žádnej Gruncl, žádný tajný, žádná Praha...«

»A žádnej Jindra Švach. Proč to neuděláš rovnou, když by se ti tak líbilo v jézédé u bejků? Proč se místo toho cpeš za mnou do Ameriky?«

Dala hlavu s kloboučkem lehce na stranu a pohleděla na něj tak modrooce, jak ji ještě nezažil. »Protože tě mám ráda, ty chytrej, jestli víš, co to je. Ale koukej, už otvírají přepážku, dej sem ty letenky, já jim řeknu o místo u okýnka.« Zrezolutněla, zjihlá modrookost z ní opadla.

Tu seznal Jindřich Švach, bystrý hledač výhodných cestiček a svině z přesvědčení, že prohrál v střetnutí s venkovskou nanynkou. Neboť vše zvážil a vše zakalkuloval, jen lásku, cit, v nějž nevěřil a nikdy nepoznal ani neopětoval, nevzal v potaz. Otupěle následoval Andulu k přepážce s tabulkou New York, čipernou jako v časech své újezdecké bezstarostnosti. Nelze říci, že by v ten okamžik změnil své zásady nebo od nich dokonce upustil; toho byl sotva schopen, i kdyby se o to snažil. Jen tezi o dokonalých sviních, jimž se nemůže nic stát a nic je nemůže překvapit, si od toho dne raději nepřipomínal. Ztratil jistotu, že platí i pro něj.

17. Boží mlýny

(Září 1968)

Rakouská celnice se nalézala za mírným kopečkem a navíc ji skrývalo staré stromořadí. Náčelník Opatrný by býval rád pozoroval, co se tam děje a kdo se chystá přijet, ani ne ze služební horlivosti, ale jen tak, aby měl nějaké povyražení v služební nudě. Ale kvůli těm stromům to nešlo. Už o tom mluvil i s majorem od Pohraniční stráže a oba byli téhož názoru, že by se stromořadí mělo v zájmu bezpečnosti státu porazit. Sepsali dokonce v tom smyslu už někdy koncem zimy podnětný návrh, poslali na okres, z okresu šel na kraj, tam usoudili, že staré stromy spadají pod kompetenci památkového úřadu, až se nakonec ukázalo, že z toho nic nebude, jelikož vlast socialismu nemá na milé stromořadí chlupy. »Ve věci pokácení stromů bránících pozorování státní hranice se obraťte na rakouskou správu silnic se sídlem v Zwettlu...« stálo v odpovědi a náčelník Opatrný musel nějakou chvíli přemýšlet, jestli si ten ouřada z něj nedělá srandu. Nějaký ... nějaký dr. Mazáček, Ústředí památkové péče. Pro jistotu si to jméno poznamenal. Já bych ti dal památkovou péči, zmetku, řekl si. Dál nad tím ale nemudroval, uznav, že za hranici tábora míru nedosáhne ani sám prezident Novotný. Ostatně, jak přibývalo jara, začínalo se dít mnoho nezvyklých věcí, až i prezident Novotný zmizel v jakémsi víru.

Službukonající orgán Kadavý Bohuslav se potloukal kolem závory a pohlédl občas ke slunci, které jako by krátce zaváhalo nad krajem lesnatého návrší, načež se rozhodlo pokračovat ve své denní dráze a pomalu zmizelo. To byl okamžik, jejž obvykle komentoval slovy »zaplať pámbu«, neboť mu zvěstoval konec šichty. Dnes mu však úlevu nepřinesl. Byl znechucen a pobouřen; šéf ho seřval jako kluka, ani si nenechal nic vysvětlit.

»Držte hubu, čéče, uděláte mi průser a pak mi tady budete chtít něco vykládat! Máte po prémiích, Kadavý, a to ještě není všechno.« Náčelníkův prst se energicky rozkomíhal v rozpětí třiceti úhlových stupňů a jeho hlas hrozebně odsekával: »A to vám povídám. Ještě jednou budu kvůli vám mít takovouhle polízanici, a poletíte. Sám se postarám, aby vás nevzali nikam než ke kravám do jézédé. Tohle je na vás holt moc náročná práce, jste blbej jako vrata od chlíva ... co? Odchod! Stůjte, kam letíte! Ještě něco. Dneska tady zůstanete po službě, nekecejte, jste svobodnej, doma na vás nikdo nečeká, do hospody nechodíte, tak co vám uteče. Je tady popis: béžovej mercedes, linecká značka, chlap kolem čtyřicítky, brejle, účes na ježka. Co? Ale hovno, žádnej diverzant, bóže člověče, probuďte se, máme rok šedesát osm. Ne, podezření na drogy, přesněji na kokain. Bílej prášek, jestli nevíte, jak takovej kokain vypadá, no nedivte se, vám člověk musí všechno dávat polopatě. Prohlídnout ... prohlídnout, Kadavý, ne rozflákat! Jestli něco, zadržet. Jak dlouho že na něj máte čekat? Dokud nepřijede! I kdybyste tady měl tvrdnout po službě tejden! A odchod! Dejte si odchod, povídám, nestůjte mi tady jak to tele!«

Bohoušovi málem vyjelo z huby, že nějaký chlap v béžovém mercedesu tady zrovna před hodinou projel a choval se divně, ale rozhodl se nechat si ten poznatek pro sebe. Ať to tady diverzanti třeba roznesou na kopytech, on už se do ničeho nebude míchat. Byl uražen; všechno by snesl, ale že vrata od chlíva... Docela rád by býval za sebou práskl dveřmi, ale nešlo to, byly opatřeny jakýmsi hydraulickým zařízením, zkonstruovaným patrně proto, aby zhrzení podřízení nemohli dávat průchod vzbouřeným citům. Nějakou chvíli pak ještě dveře pozoroval zvenčí, a nemýlil se, neminulo pět minut, šéf vyšel, sedl na kolo a jel domů. Jede si, milostpán, a mě tady nechá. Cítil se ukřivděn a pronásledován osudem. Zase někde něco upekli, panáci v Praze nebo kde, a co do té doby platilo a bylo v pořádku, najednou je špatně. Tak on to má pořád, naposledy s tou krysou Milerem, když ho vyhazovali od StB. Zahleděl se k rakouské straně, to se ví, jak by mohl dneska přijet ten chlap z Lince, když už tu přece byl. Teď aby tady tvrdnul zítra a ještě zítra, a on třeba ani vůbec nepřijede. Možná si někdo udělal srandu, to se taky stává. Plivl znechuceně směrem, jímž ujížděl neužilý šéf.

Pomalu přecházel od budovy k závoře a přemítal o příčině svého ponížení. Prý mu poslali někoho k prohlídce, on někde něco ulomil nebo natrhl, a hned je z toho aféra. Stěžoval si ten poškozený až někde na Hlavní správě, páni ze správy sprdli šéfa a ten to zase hodil na něj. Jakživo se nic takového nestalo, stížností chodilo, že si s nimi celní správa mohla otapetovat úřadovnu, a najednou... Stalo se prostě pravidlem Bohoušova života, že ho zlomy dějin pokaždé zastihly nepřipraveného. Tenkrát napoprvé to ještě šlo: pokojně zametal špony kolem soustruhů a ani si nevšiml, že už tak nečiní pro vítězství říšských zbraní, nýbrž pro svobodnou republiku, když mu vtom dějiny zavelely chopit se pušky a řezat Němce. Nevěděl hned proč, ale vpravil se do nové situace a v řezání Němců nabyl značné zručnosti. Když Němců nebylo, řezal kulaky a jiné nepřátele lidu, jak mu je posílali, což bylo rovněž v pořádku. Jenže mu nikdo neuznal za vhodné sdělit, že se ze záslužné vyšetřovatelské činnosti mezitím stalo zvěrstvo, a on přišel o chleba u StB. A teď zase. Léta letoucí bylo v pořádku prohlížet přísně ty hajzly, co si jezdí sem a tam přes hranici, a když občas upadlo z auta zrcátko nebo hajzl odjel s rozervaným sedadlem, no bóže. Nebylo proti tomu námitek; jsme na hranici tábora míru, soudruzi, a musíme být bdělí, protože nepřítel číhá. Jenže mu zapomněli oznámit, že nepřítel už zřejmě nečíhá, takže je z bdělosti zase najednou průser.

Událostmi těhotný rok 1968 prošel kolem Bohouše téměř nepozorovaně. Vyposlechl sice, že se mezi kolegy vedou všelijaké debaty, vzrušeně se mluvilo o jakémsi obrodném procesu, jedni byli zaníceně pro, jako by si od toho něco slibovali, jiní zase byli proti, jako by se kdovíčeho báli, vzrušení dosáhlo vrcholu koncem srpna, ale Bohoušovi to bylo jedno. Co také záleží na něm, od toho jsou tu páni, aby si lámali hlavy. Obrodný proces se mu spíš ohlásil jistými změnami ve službě: najednou začalo jezdit přes hranici desetkrát tolik aut co předtím, a nebyli to žádní experti a referenti vývozních podniků na důležité služební cestě, s nimiž se už znal a pokaždé ho něčím obdarovali, kdepak, byly to obyčejné rodinky, jenom tak na vejlet. Do Vídně, na pozvání za tetičkou. Bylo až s podivem, kde se v té Vídni tolik tetiček nabralo. Z takových nekoukalo nic nebo skoro nic. Plnilo ho to pochmurným nesouhlasem, já bych vám dal Vídeň. Každý má makat, a ne si jezdit po světě. Z přiospalé služby se tak rázem stal hon, což Bohouš nelibě nesl.

Na druhé straně ale zase práce ubylo, jelikož už najednou nebylo třeba pátrat po zakázaných tiskovinách a jiných podvratných materiálech, místo nichž se předmětem bdělosti staly drogy. Tím se Bohoušovi značně změnilo zákaznictvo: neposílali mu už k prohlídce spořádané pantáty, plné starostí o zrcátka, sedadla, lak a takové věci, ale vlasatá individua v rezavých plechovkách, o nichž se už předem dalo soudit, že se od nich nedočká halíře, natož kousku zlata. Užíral ho hněv, když si vzpomněl na svou krabici, už dlouhý čas do ní nepřibyl ani prstýneček.

Nicméně se nejčernější Bohoušovy obavy nenaplnily. Netrvalo to týden, nýbrž hned přespříští odpoledne, skoro už k večeru, se konečně dočkal. Hrklo v něm a málem se rozklepal, když zpoza zatáčky vyjel béžový mercedes s lineckou značkou, vypnul rychlost a pomaličku, setrvačností dojížděl k závoře. Bohoušovi se zdálo, že mu to dělá naschvál, aby ho napínal. Sám tomu nerozuměl, proč je tak rozrušený. Okénko sjelo, zahlédl krátce ostříhanou hlavu, brýle, přesně podle popisu, je to on. Maně se ohlédl, jestli přede dveřmi ještě stojí šéfovo kolo, to se ví, nestálo. Měl takovéhle akce čím dál víc nerad. Všichni si odjedou a jeho nechají, aby tady za ně ... což, udělal by toho chlapa, a tu jeho káru taky, ale zase by ho sjeli. Nikdo mu pořádně neřekne co a jak, a měl už zkušenost, že ať udělá co udělá, bude zítra, až se šéf uráčí přijet, zase všechno špatně. Bude mu vyhrožovat, že do jézedé ke kravám ... pomalu mu ta představa nepřipadala ani tak zlá. Mužský podal oknem pas, nějaký Wosecky Roland, aspoň kdybys to uměl napsat, troubo, pomyslel si Bohouš. Zběžně prohlédl papíry od auta, zatím všechno souhlasilo.

»Zajeďte si na odstavnou plochu,« zavelel nevlídně. Doufal, že Němec rozumí aspoň posunku rukou, aby nemusel v paměti shledávat němčinu, protože jestli mu něco vůbec nešlo, bylo to tohle. »Kurz němčiny, Kadavý, pro vás povinně,« přikázal mu šéf už třikrát, ale nebylo to nic platné. Do kurzu se přihlásil, pár večerů tam odseděl, načež toho nechal, stejně chytrý jako když začal. »Já jsem holt na řeči blbej, soudruhu náčelníku,« ohlásil rezignovaně. »Kdyby jen na ně,« opáčil šéf, ale počtvrté už ho do kurzu neposlal.

Muž v mercedesu viditelně ustrnul. »Musí to být?« řekl k Bohoušově úlevě česky. »Já totiž spěchám, víte.« Hodil nenápadným pohledem kolem sebe, sáhl do náprsní kapsy, vyjmul z ní zlatý prstýnek a položil jej na palubní desku. »Kdyby to nějak šlo,« dodal uctivě.

Bohoušovi zasvitlo v očích, ale svit zase hned pohasl. Kdyby se starý domákl, že ten chlap přijel a on ho pustil... »Nepůjde,« udrolil tvrdě. Nemluvte a postavte se tamhle.« Napadlo ho, co by udělal, kdyby teď chlap šlápl na plyn, obrátil auto a chtěl ujet, skoro na to vypadal. Má střílet? Jistě by to bylo zase špatně, kulky by lítaly přes hranici, strefily by se do některého toho památečního stromu a byla by mezinárodní zápletka nebo přinejmenším průser. Nebo ho nechat ujet? Ale to by asi bylo ještě horší. Začínal dostávat vztek. Cítil, že se nejspíš neudrží, aby něco neurazil nebo neukroutil, ať si pak dá šéf třeba nohu za krk. Rakušák mezitím vystoupil, postával opodál a vypadal, že o něčem přemýšlí.

»V Praze se teď dějí velké věci, pane Wosecky,« pravil šéfredaktor, přebíraje se v hromádce novin. »Potřebovali bychom tam mít na nějaký čas svého člověka.«

»Byl bych rád, kdybych to nemusel být já,« řekl oslovený trochu zadrhnutě. »Nemám na tu zemi příjemné vzpomínky.«

Šéf uznale přikývl. »Já vás chápu, pane Wosecky, znám váš životopis. Ale jste novinář. V tomhle řemesle někdy přijde chvíle, že se člověk musí přinutit. Nemám kromě vás nikoho, kdo umí česky, rozumíte. A finančně byste na tom nebyl špatně, necháme si tu legraci něco stát. Co tomu říkáte?«

Trvalo několik vteřin, než pan Wosecky přikývl. »Zkusím to, pane Seidle. Máte pravdu, člověk se musí přinutit, ale jestli se smím tak vyjádřit, všechno má své meze. Měl bych jednu podmínku: abych nemusel jezdit za reportážemi do Brna.«

Jelikož bylo záhodno jednat rychle, než se československé reformní vření ponoří do minulosti, vyjel pan Wosecky do Prahy zatím jen na krátkodobé vízum, než mu na vyslanectví vystaví trvalejší. Vrátil se velmi zamyšlen. Neřekl nic ženě ani v redakci, ale že se s ním něco děje, bylo snadno poznat. Chodil na dlouhé procházky, a to sám, což nebývalo jeho zvykem. Usilovně během nich přemýšlel. Vybavovala se mu jistá dávná scéna a studivý vnitřní hlas ho upozorňoval, že přišel čas naplnit činem, co si předsevzal v oněch dnech pozdního května před třiadvaceti lety. Zaplašoval ten hlas, byl jen patnáctiletý kluk, když se ta věc stala, dnes je už rozumnější. Také někdejší zášť z něj vyprchala, ať vraha potrestá Bůh. Hned vzápětí se mu ale celá scéna vybavila znovu jako namalovaná: hromotluk s mazancovitou tváří a opičíma pažema, úder pažbou, suché křupnutí, krví zbrocený šedivý drdůlek. Kdyby aspoň tutéž tvář pod touž umaštěnou rádiovkou nespatřil znovu cestou z Prahy! Proč vlastně nejel jinudy, divil se sám sobě, například přes Dolní Dvořiště by to měl domů blíž. Jako by mu i jakási vyšší vůle chtěla připomenout už málem zapomenutý dluh.

Snad ... přece jen Bůh? Nebyl zvlášť nábožný člověk, ale v cosi nadřazeného věřil. Velmi rád by mu přenechal odvetu, do níž se mu nijak nechtělo. Jenže boží mlýny melou zatraceně zvolna, někdy tak zvolna, že zločinec mezitím stačí ve vysokém stáří a všem komfortu umřít. Snad pak bude ve své rádiovce sedět u piva i na onom světě, než... Postavil obojí proti sobě, boží mlýny a svůj náhle oživnuvší závazek, a co mu vyšlo, ho sice polévalo chladnými vlnami hrůzy, ale také vědomím povinnosti. Nemohl by se až k okamžiku své smrti podívat do zrcadla, kdyby se z ní teď vyvlékl. Přezkoumal rychle svůj strategický plán, postavený na zkušenostech řidičů užívajících častěji onoho hraničního přechodu, na němž se vyskytoval muž s rádiovkou. Je prý celý divý na zlato, málokdy se stane, aby za malý prstýnek nepolevil v úřední horlivosti, bylo mu řečeno.

Využil chvíle, kdy manželka chodila po nákupech, založil list papíru do starého psacího stroje, jejž kvůli četným závadám celá léta nepoužil, a jal se vyťukávat udání. Český pravopis už od školních let drahně pozapomněl, ale ať; zkomoleniny dopomohou dopisu k věrohodnosti, aspoň Češi nebudou bádat nad tím, nesesmolil-li jej ze msty nějaký místní dobrodinec. Upozorňuji tímto, že ve dnech ... automobil Mercedes Benz, béžové barvy, státní poznávací značka ... řidič středního věku, brýle, sestřih vlasů na ježka ... se pokusí převézt 250 gramů kokainu... Znovu si všechno přečetl, bylo to dobré, málem by sám byl ochoten uvěřit podrazu mezi dvěma znepřátelenými pašeráckými bandami. Chvíli přemýšlel, jak celý výplod zakončí, až se rozhodl pro výzvu: Chraňme naši mládež před omamnými jedy! Tak. A počkat: nejsou ty formulace jaksi až příliš novinářsky profesionální? Ještě jednou všechno přepsal, vsunuv do textu hrst malebných neobratností. Ukryl stroj a koncept pozorně spálil nad plynovým sporákem, třebaže bylo nepravděpodobné, že by se české úřady dokázaly domluvit s rakouskými a daly pátrat v jeho lineckém bytě, i kdyby pojaly podezření. Dávat dopis do schránky za rohem by byl nerozum, ale má zítra cestu do Vídně, zastaví se v Sankt Pölten a vyřídí to tam. Podle všech zkušeností potrvá kolem tří týdnů, než jej komunistická cenzura propustí na adresátův stůl, do té doby by mělo udání patřičně zapůsobit. Nezapůsobí-li ... bude to znamení, že Bůh přece jen hodlá věc svěřit svým mlýnům. Byla by to úleva.

»Pane kapitáne, jestli můžu prosit, dávejte trochu pozor,« pobubnovával pan Wosecky nervózně na střechu auta. Vědomě udělil Bohoušovi vysokou hodnost, jak to takoví trumberové mívají rádi. »Jestli dovolíte, vyndal bych ty sedadla sám. Beztak za nima nic není.«

»To nejde,« odtušil nevrle Bohouš, pokračuje v zhoubném díle. »Není dovoleno. Odstupte o tři kroky.« Němec ho dožíral, skoro by teď býval radši, kdyby neuměl česky. Kam ten pitomý kokain schoval? Jestli nic nenajde v obvyklých skrýších, bude muset sundávat kola a snad nakonec i rozebírat motor, to tak má zrovna rád. Pomalu by už mohl dělat někde v autodílně montéra.

Pan Wosecky na tu výzvu neodstoupil, jen poněkud snížil hlas a děl vemlouvavě: »Já chápu, pane kapitáne, je to vaše povinnost, že ano, ale přece jen ... koukejte, kdybyste se neurazil ... byly by tu nějaké zlaté mince a jiné věci, má to hodnotu i jako starožitnost...«

Bohoušův zadek v usmolených modrákách ustal v pohybu. Poté se z auta vysoukal i jeho vlastník, pohlédl nakřivo kolem pana Woseckého a zamručel hlasem, v němž se chvěla nerozhodnost: »Kolik je ... toho zlata?«

»Kolem dvou a půl kilo. Poklad, rozumíte, a ne malý. Schoval ho můj děda, když musel do odsunu. Byl to fabrikant, bohatej člověk, ale nedůvěřivej, místo aby dával peníze do spořitelny, kupoval za ně zlato...«

Bohouš vrhl pohled k služebně, nebylo by dobré, kdyby někdo pozoroval, jak tady s tím Němcem vyjednává. Pokušení s ním lomcovalo, ale bál se maléru; musel by hlásit, že v mercedesu nic nenašel, a je otázka, jestli by mu to šéf uvěřil. Už ho slyšel, jak říká ... zasejc nějakej prstýnek, co? Dal by ho vyhodit už bez pardonu, z celní stráže a možná i z partaje, kdyby se prošvihlo, že... Na druhou stranu zase ... málo se po vsích povídá o pokladech? Skoro každý Němec něco zazdil nebo zakopal, když ho hnali, jeden víc, druhý míň. Občas se asi něco najde, ale to se ví, kdo má to štěstí, ten o tom nevytrubuje, aby mu to zase nesebrali. Nějaký Šimkovič z Cetvin, takový kořala, odjakživa smrděl grošem, si nedávno zničehož nic pořídil auto, a žádnou chudinku, hned novou volhu, kde na ni asi vzal? Těžká věc, takové rozhodnutí; dát se vyhodit, kdyby to nevyšlo? Jenomže takový kopec zlata stojí za kus rizika, Bohouš se až zpotil, když si představil tu nádheru. Pak aťsi ho vyhodí; najde si nějaký důlek, kde by se nepředřel, pomalu a nenápadně bude ty mince odprodávat a bude mít vystaráno. Nebo si konečně může za ty prachy sehnat nějakého doktora, aby mu dal doporučení do předčasného důchodu, to by bylo úplně nejlepší. Ještě ale tušil háček; jakou cenu může dneska mít čtvrt kila kokainu? Že by víc než půltřetího kila zlata? Asi sotva. To by se ale tomu Skopčákovi ten kšeft přece nevyplatil; kdoví, co za tím ještě vězí. Musí to z něj dostat, než mu na to kývne. Rozhodl se ještě pustit hrůzu.

»Heleďte, člověče, nechte si toho. Vy na mě hrajete habaďůru, já vám to nesežeru, nejsem tak blbej. Buďte rád, že vás hned neoznámím. Když víte o tom zlatě, proč si pro něj nejdete sám? Proč o tom říkáte mně?«

»To je tak,« zrozpačitěl pan Wosecky. »Jistě bych si pomohl sám, ale potřeboval bych ty věci vyvézt přes hranici. To nemůžu bez vaší pomoci. Samozřejmě byste dostal svůj díl.«

»Díl,« udělal si Bohouš s nevolí, pochopiv, že se mu vidina zlaté hromady smrskla. »Jakej díl?«

»Dejme tomu ... nabídl bych vám ... připadlo by na vás ... dvacet procent?«

»Padesát,« vyřkl Bohouš nesmlouvavě. »Půl na půl.«

»Čtyřicet?« zasmlouval pan Wosecky.

»Řek jsem půl na půl. Jináč v tom nejedu. A hned to jdu oznámit.«

»No tak ... no tak jo, když... Ale je tu ještě malá potíž ... budu potřebovat doprovod. Vy jste uniformovaná osoba, rozumíte, a ta věc je v tom ... v pásmu...«

»Pohraničním,« děl Bohouš temně. »Víte přesně kde? Abysme se tamtadyma moc dlouho nemotali.«

»Vím, znám to tady dobře, jezdíval jsem jako kluk do jedné vesnice tady poblíž na prázdniny. Říká se tam Na Bidlech.«

Bohouš se o krásy okolí zvlášť nezajímal, ale to místo znal, protože tam občas chodil na houby. Opuštěná, dost divoká končina. V pohraničním pásmu už nějaký čas neleží, co začaly ty novoty, přesunuli dráty a všechno ostatní o hodný kus blíž k hranici, ale o tom nemusí tomu Němci vykládat. Chvíli se rozmýšlel, nechtěl vypadat, že je na ten handl moc žhavý, aby si Němčour nemyslel; ale už se rozhodl. Vidina škatule naplněné až nad okraj ho uhranula.

»Tak dobře. Půl na půl. A už abysme toho nechali, kecáme tu spolu půl hodiny, kdyby na nás někdo koukal, všechno by bylo v hajzlu. Kdy se na to půjde?«

»Zejtra.«

»To nejde. Mám službu. Za tejden v pondělí, až budu mít ranní. V pět na křižovatce k Mařeničkám, co jsou ty dva javory a křížek. Bez auta a sám. Budu potřebovat nějakej vercajk?«

»Ne. Stačí odvalit kámen,« řekl pan Wosecky a cítil, jak se mu cosi zadrhuje v hrdle, protože boží mlýny, jak se zdá, s konečnou platností ponechaly zodpovědnost na něm. Snad mu ta tíseň není znát na hlase. »Dobře. V pět u těch javorů. Přijedu z Prahy vlakem a pak pěšky. Můžu jet?«

Neodpověděl, posbíral nářadí a odklátil se. Jako opice, řekl si pan Wosecky. Zlá, vražedná opice. Teprve po chvíli si uvědomil absurditu toho srovnání. Skoro už se setmělo, když urovnal sedadla, naskládal do kufru rozházené věci a nastartoval. Světla osahala prázdnou silnici vedoucí do nítra země, již vlastně nikdy nechtěl spatřit. Cosi jako by se nad ní vznášelo ... už tušil, že ji opustí stejně otřesen jako poprvé.

Šli rychle, pan Wosecky o dvě stě metrů napřed, Bohouš za ním. Za krajem lesa na sebe počkali, teď už je snad nikdo neuvidí. Po nějaké chvíli se dostali na průsek a stoupali jím asi dvacet minut, než přešel v nepravidelné mlází a před nimi vyvstalo skalnaté návrší.

»Tady to je,« zahuhlal Bohouš. »Na Bidlech. Co dál?«

»Ještě kousek. Je tam taková škvíra. Tam je to schované, v té škvíře, pod kamenem v plechové krabici.«

»Jen jestli,« strachoval se Bohouš. »Jen jestli to už nějakej hajzl nevyhrabal. Jenom tak pod kamenem...« Na mysl mu přišel kořala Šimkovič a jeho volha, což, velký div by to nebyl. Poněkud ho uklidnila lokalizace pokladu, jak se o ní zmínil pan Wosecky. Označení škvíra bylo přinejmenším skromné, spíš se jednalo o hlubokou, balvany zavalenou strž, na jejímž dně promokvával nepatrný potůček. Jinak ji blíž neznal; houby na těch skálách nerostly a on se bál výšek.

Měkká lesní půda přešla do skalin, pod podrážkami ucítili ohlazený kámen. »Koukněte. Tam, co jsou ty dvě borovice, tam to je.«

»Nahoře?« otázal se Bohouš, doufaje, že nebude muset lézt do propasti.

»Ne, až dole. Vypadá to nepřístupně, ale já znám cestu, nebojte se.« Postoupil ještě o kousek a poklekl na kraji srázu. »Tam pod tím balvanem, co vypadá jako futrál od houslí. Roste kolem něj kapradí. Vidíte?«

»Jakej futrál,« zdráhal se Bohouš. »Vidím hovno.«

»Musíte blíž. Po kolenou, ještě kousek, no tak, trochu se nahnout, jinak nic neuvidíte. Balvan, vidíte ten kus bílého křemene u jednoho rohu? Tam se musí začít zvedat. Má to jít docela dobře, říkal děda. Truhlička se zlatem leží jen mělko pod vrstvou hlíny, stačí ji odhrábnout rukou.«

»Eště furt nic...« Zmínka o truhličce vzrušila Bohouše natolik, že zapomněl na strach z výšky, naklonil se nad téměř kolmý sráz a povytáhl krk jako želva z krunýře. V tom okamžiku ucítil strašný úder v temeni, kdyby se býval dokázal upomenout, bylo to v témže místě, kam kdysi dopadla pažba jeho pušky na malý šedivý drdůlek. Druhý úder, do zad, jímž ztratil rovnováhu a přepadl přes kraj propasti, už ani nevnímal.

Pan Wosecky sledoval tělo, odrážející se v pádu od skály až kamsi dolů, kde v balvaništi skutečně ležel kámen podobný pouzdru na housle. Dopadlo těsně vedle něj a zavřelo se nad ním kapradí. Pomalu vstal. Chtěl se upomenout, co měl v plánu udělat teď, ale cítil jen slabost a závrať, musel se přidržet borovice, aby se neporoučel za Bohoušem. Asi zase krevní oběh, pomyslel si, trpěl na vysoký tlak. Napadla ho nesmyslná otázka, jestli si dnes ráno nezapomněl vzít pilulku. Poté se zhluboka nadechl, aby zahnal mrákotu i dávivý pocit kolem žaludku, načež se obrátil a vydal se po stezičce zpátky. Za strží už se tmělo.

Celý čas se připravoval na ten okamžik a bál se myšlenek a pocitů, jež, jak se domníval, musí po takovém skutku následovat, ale necítil nic mimořádného. Podivil se, jak je vlastně snadné ... být vrah. Asi mnohem snadnější, než teď už napořád s tím vědomím žít. Jenže neudělat nic ... ten chlap zabil babičku a asi nejen ji. Ne člověk, ale zvíře, pro nic, jen z čiré zloby... Nechat ho běhat a spokojeně tloustnout, to jaksi nešlo, i z toho by měl zlé svědomí a pocit selhání. Pokračoval v chůzi, už skoro neviděl na cestu, když se ukázal kraj lesa.

Boží mlýny. Jejich kameny se otáčejí rychle a spolehlivě tam, kde jdou věci svým pořádkem. Kde zlému činu následuje vyhledání, důkaz, soud a trest. Jenže v téhle zemi se pořádek věcí vykolejil. Bylo vyhlášeno, že za jistých okolností zločin není zločin, ale zásluha. Že některé lidi není dovoleno týrat, ponižovat a vraždit, jiné však je týrat nejen dovoleno, nýbrž i záslužno, neboť zločin nezáleží v tom, co kdo spáchal, nýbrž jakým jazykem mluví. Přitom je to krásná země, kterou by mohl mít rád ... kdyby se dokázala vrátit do svých kolejí. Ale zatím to nedokázala, a jak se zdá, stěží už dokáže.

Nedovedl se těmi úvahami přesvědčit. Zabil toho chlapa, ale kdyby mu to i tisíckrát patřilo, vzal do svých rukou to, co náleží světské spravedlnosti, a není-li jí, božím mlýnům. Pro ten okamžik ho napadlo, že půjde a udá se ... ne, neudá, aspoň v téhle zemi ne. Snad až doma, kde je spravedlnost hodna svého jména. Vzápětí však od té myšlenky upustil. Pojede teď do Prahy, vykoná tam, co je od něho žádáno, a jak to půjde nejrychleji, vrátí se domů. Pak počká, co se stane. Pozná, provinil-li se nejen proti pozemskému, nýbrž i proti vyššímu zákonu. Jestli ano, dostihnou ho boží mlýny. Jestli ne ... mohl by snad věřit, že byl nástrojem v ruce spravedlnosti nadřazené lidskému soudu. Nástroj si nemá co vybírat, ani není ničím vinen.

Ukázalo se pak za krátký čas, že úleva, jíž se českým zemím dostalo rokem osmašedesátým, neměla mít dlouhého trvání. Už brzy rozhodla příslušná místa, že se tabule s nápisem Pohraniční pásmo, vstup zakázán vrátí tam, kde byly před létem pošetilých nadějí. Do území za tabulemi pak budou smět vstoupit jen mužové se samopaly v doprovodu služebních psů, a i ti jen za přesně stanovených okolností a ne všude. Tak se skaliny zvané Na Bidlech znovu ocitly v mrtvé zóně, kde se volně pohybovat směla pouze zvěř a ptactvo nebeské. Hluboká strž, balvaniště na jejím dně a jisté tělesné ostatky skryté v kapradí tak unikly pátrání, i kdyby k nějakému výraznějšímu bývalo došlo. Kdo chtěl, mohl v tom vidět zásah božích mlýnů.

Když se příslušník celní stráže Kadavý Bohuslav nedostavil v určený čas do služby, jal se po něm náčelník Opatrný shánět, prohlašuje, že jestli ten debil někde leží vožralej, zjebe ho, že z toho veselej nebude. Zjistilo se však, že po něm není stopy ani v žádné hospodě, ani na záchytce, ani v nemocnici, nevěděli o něm řidiči sanitek ani pomocníci Veřejné bezpečnosti, k nimž náležel v příhraničních obcích skoro každý s výjimkou dítek v pionýrském věku a jejichž zraku neuniklo skoro nic. Tu náčelník Opatrný vzdychl, zavolal oprávněné orgány a dal vylomit dveře Bohoušova příbytku, obávaje se pohledu, jaký se mu může naskytnout. Nenaskytlo se však nic, postel byla studená a staromládenecky rozházená, špinavá peřina zavlhlá a roztroušeně pokrytá myším trusem. Jen nález škatule s prstýnky vzbudil údiv a vzrušení, neboť ačkoliv se o Bohoušově mánii vědělo a sám náčelník Opatrný přivíral nad tou drobnou korupcí oči, nikdo se nenadál tak oslňujícího bohatství.

Škatule pak putovala od instance k instanci, pokaždé o hrstečku lehčí, až kdesi zmizela. Jisté je jen, že se stala majetkem lidu, nikoli však předepsaným způsobem. Mezitím začaly docházet na služebnu přípisy s razítkem Tajné, dožadující se podrobnějších posudků o osobě, třídním profilu a politických názorech celního strážce, dříve podporučíka StB Bohuslava Kadavého. Neboť jeho dokonalé zmizení dalo na vyšších místech podnět k podezření, že nebyl vzat na nebesa jako prorok Eliáš, nýbrž zradiv vlast i stranu zdrhl za čáru a dal se do služeb imperialistických rozvědek. Příležitosti k tomu měl zajisté dost. Náčelník Opatrný si o tom myslel své, dobře věda, že prostomyslný Bohouš byl až poslední, jejž někdo mohl podezírat z tak komplikovaného skutku; co se pak imperialistických rozvědek týkalo, moc by si s ním nepomohly. Ale jelikož chtěl mít konečně svůj pokoj, nakonec soudruhům z Prahy k té teorii přisvědčil.

Až po dlouhých desítiletích, když pohraniční pásma vzal vichr dějin a jejich ostnaté dráty, rozstříhané na malé kousíčky, se staly ceněným kusem pamětnických sbírek, se přihodilo, že do těch míst vtrhli turisté, lační prozkoumat území dosud uzavřenější než pralesy v povodí Konga. Jeden z nich našel v kapradí pod skalním srázem lokality Na Bidlech lidské ostatky a kousek jakési zteřelé tkaniny, snad čepici nebo co. Po původu ostatků bylo nějakou chvíli pátráno, ale jen ledabyle, jak to odpovídalo obyčeji toho času, jenž sám sobě udělil titul tržnosti, rozuměje pod ním ohledů neznající hon za jakýmkoli ziskem, velkým či malým, čistým či nečistým. Jelikož z identifikace nazelenalých kostiček nikomu žádný zisk nekoukal, byl případ uzavřen a uložen do desek s přetiskem Odloženo. Že by kostičky mohly náležet Bohuslavu Kadavému alias Mlátičkovi, nepřišlo nikomu na mysl. Byloť přece známo, že si ten hajzl emigrantskej válí šunky někde na Floridě, pobíraje dvacetinásobný plat než tadyhle poctivej českej člověk.

Pan Wosecky z Lince, dospěvší tou dobou do důchodového věku, nějaký čas čekal, nedostihnou-li ho boží mlýny aspoň teď, ale zpoza otevřené hranice se nic neozývalo. Kdyby býval chtěl, mohl se vrátit na místo svého činu a setrvat tam v modlitbě za klid Bohoušovy duše. Nevěděl přesně proč, ale ulevilo se mu, konečně přestal v živých snech vidět tělo, odrážející se v pádu od skály. Zemřel usmířen s Bohem i lidmi o nemnoho let později na následky srdeční mrtvice, ničeho si nevyčítaje.

18. Ke svobodnému břehu

(Duben 1964)

Důlní vláček se hrkavě zastavil. »Stanice Otrokovice! Vystupováát!« vyvolával kdosi vpředu. Z vagónků vylézali horníci, páteční ranní šichta se dávala na pochod spoře osvětleným překopem. Lamači o něco ochotněji, za nimi se poloudávali příslušníci nižších havířských kast, probírkáři, dřeviči, fedráci, jakož i všelijaká zločinecká sběř určená k nejneoblíbenějším pracím. V rozšířeném prostoru rozrážky, sloužící za sklad dříví, se všechno zastavilo, přišel štajgr a ty, kteří neměli stálé pracoviště, rozdílel k různým úkolům. Poté, jak se při pátku dalo čekat, zahájil agitaci pro dobrovolnou sobotní šichtu, ne soudružsky, s obvyklým poukazem na uhlí, jež potřebuje náš průmysl a pracující lid, ale zvysoka, jako šafář na panském. Nahoře se mohlo dít co chtělo, ale šachta zůstávala reziduem rozkazovačného feudalismu. Zatím se nezdálo, že by ho čekal zvláštní úspěch. Hlásili se vysokých výplat lační lamači z kategorie kladenských hladů, kteří se i bez výzev a popohánění drali o každou mimořádnou šichtu, ale pomocného personálu se nedostávalo; štajgr sklouzával pohledem po neochotných tvářích a viděl postavy, tratící se nenápadně z dohledu. Velké neštěstí to nebylo, nakonec tu byli trestanci, jež stačilo bez velkého ptaní k šichtě nakomandovat, ale rozhodl se ještě jednou dát zaznít své autoritě.

»A co ty, Macek? Nekecej, že nemůžeš, seš svobodnej kluk, ať tě tady zejtra vidím! Vyděláš si!«

»Ale když já opravdu nemůžu, pane důlní,« zahuhlalo to ze šera. »Musím si něco zařídit. Je to důležitý.«

Štajgr pronesl hrst silně oplzlých poznámek o tom, co důležitého mívají takovíhle k zařizování, a chtěl vědět, jestli na kanapi, nebo někde v roští. Shromáždění se úslužně rozesmálo, čímž se štajgr uspokojil, pokládaje svou stavovskou čest za zachrá- něnou, a obrátil se k jiným adresátům. Honzu přecházel vztek jen pomalu, za celou svou důlní kariéru si na tyhle móresy nestačil zvyknout. Hodil přes rameno sbíječku a špic, nepočkal, koho mu dnes štajgr přidělí za pomocníka, a odebral se k svému dílu. Ještě v podvědomé naději hodil okem za sebe, nebude-li pomocníkem Vlasta Hirschmann, ale to se ví, byla to darmá představa, Vlastu už před týdnem přeřadili na třetí obzor, patrně ne zcela náhodou. Mezi starokladenským havířstvem se to horlivými partajníky jen hemžilo a mezi zloději zase fízly a podrazáky, dalo se uhodnout, že některý z nich vyposlechl jejich podezřelé řeči a nahlásil všechno na patřičném místě. Honzův projevený názor, že pracantovi na samém kádrovém dně už nemůže bolševik nic udělat, byl správný jen zčásti; například rozhodit dva kamarády, aby spolu při práci nemohli spřádat státu a straně nepřátelské pikle, mohl bolševik velmi snadno.

Pomocník se přiklátil o chvíli později. »Zdař bůh, pane Macek,« pozdravil úsluž- ně. Honzou už zase začala škubat zlost, jestlipak mu tohle taky nedělají naschvál. Jednak že si ten chlap přijde jak na svatbu, bez nářadí, abych teď pro něj všechno sháněl, jednak že je to zase jistý Marjaník, sedmnáctkrát trestaný křivák, od nějž se může nadít leda té pomoci, že mu sežere svačinu, když si na ni nedá pozor. Dobré slovo se mu nesmělo povědět, aby je neobrátil podle svého a honem neběžel žalovat. Nebylo asi daleko pravdy, že ho pro jeho přátelství s Vlastou běžel udat právě on. »Dřeva na pár,« utrhl se na něj a byl rád, když viděl, jak se světlo muklovské lampičky ztrácí ve tmě.

Nevrlá vzdorovitost ho neopouštěla, štajgr se ho košilatými řečmi dotkl víc, než si byl ochoten přiznat. Kdyby aspoň měl proč. Nerad si uvědomoval, že Vlastovi závidí, i když to odporovalo jeho zásadám; kamarád kamarádovi závidět nemá, ani kdyby měl v matraci zašité miliony. Miliony ani ne, ale tu holku v Liberci.

Měl své ideály. Jeho svět, jaký má správně být, vypadal takto: polnosti, louky, kus lesa, dvůr se zvířaty, uprostřed toho samostatný hospodář a po jeho boku zdatná, pracovitá selka. Nemusí být zrovna učená, ale rozumná a inteligentní, protože s jinou se hospodářství nedá vést. Věděl samozřejmě, že za těchhle všivých okolností se dosažení svého ideálu nedočká, ale dobrá a spořádaná rodina, žena... Jenže byla otázka, kde k takové přijít. Ne že by si nedokázal namluvit holku; ale o mnoho dál než k namluvení se zatím nikdy nedostal. Jakmile došlo na jeho společenské postavení, už se od něho odtahovaly, najednou začaly nemít čas, nadějné známosti byl konec. Co také s ním. Na nejhlubší kádrové dno sražený kulak, nedobrovolný havíř, navíc poznamenaný dvojím pobytem v kriminále ... leda by si namluvil nějakou nánu tupou, jíž by stačila k spokojenosti výplatní páska popsaná numery relativně vysokého výdělku. Ale to zase nechtěl, z tupomyslné nány nemůže být pořádná selka. Až se mu konečně zazdálo, že by mohl mít štěstí: poznal jistou Irenku, holku ze selského, stiženou vcelku týmž osudem, ale zase to nebylo ono. Pochopil, že je v tom rozdíl: kulacký synek je odsouzen k lopatě, kdežto na kulackou dcerku nebývá kádrový osud tak přísný, takže se může stát aspoň kuchařkou v kantýně, šičkou ve fabrice, nebo dokonce sedět někde v kanceláři a zařazovat lejstra do pořadačů jako zmíněná Irenka. A když přijde na vdávání a takové věci, chce jít k oltáři taky s někým nejmíň z kanceláře a vůbec už ne s havířem ze svobodárny s uhlím zažraným pod oči, i kdyby měl na výplatní pásce napsané kdovíco. Teprve v uskutečněném socialismu funguje třídní společnost tak, jak snad ani sám Marx nečekal: železný kruh bezvýchodnosti, odstupu a povýšenosti, z nějž není úniku, nebo aspoň ne tak prostými cestami jako za Marxových časů, kdy rozumnému čeledínovi stačilo střádat groše, nepít, nehrát karty, až se zmohl na vlastní chalupu a pole.

Jinak řekl štajgrovi pravdu: měl na zítřek něco domluveného. Nechal si pro sebe, že to něco souvisí s únikem z komunistické třídnosti, o nějž se sice pokoušel už dvakrát, ale teprve Irenčinou zásluhou mu došlo, že před ním stojí víc než jen vzdorovitý čin, jímž by splatil kus svého dluhu soudruhům v černých autech. Nedostane-li se ani napotřetí tam, kde lidé přicházejí k svým postavením schopnostmi a ne podle toho, kolik hektarů měl jejich táta, může nechat pokusů se v tomhle vypelichaném kurníku nějak zahnízdit. Jsou lidé, jimž stačí málo, nejde to, nejde, říkají, jakáž pomoc, zeď hlavou neprorazíš. Silněji než jindy pocítil, že k nim nepatří.

Za zády mu to zarachotilo, zloděj Marjaník shodil svůj náklad na zem. Honza se už chystal ho hnát zpátky, samozřejmě že ze všeho dříví přitáhl to nejtenčí a nejkřivější, aby se moc nenadřel, ale spolkl hněv, vzal sekeru a začal v jednom z těch neduživých klacků vytesávat vrub. Co na tom, z čeho postaví pár. Proč by mu na tom vlastně mělo záležet. Sedlák za sebou musí vidět kus pořádné práce, to ano, ale ne v téhle zemi, kde se za poctivou selskou práci zavírá. Už dávno měl vědět, že jeho místo je jinde.

S pocitem, že se tím okamžikem rozjíždí něco neodvolatelného, podal Honza přes stůl svazeček bankovek. Mužský ve flanelové košili udělal pohyb, jako když je chce zasunout do kapsy, ale v půli se zastavil.

»Nejdřív si povězme, jestli má vůbec smysl, abyste se to toho pouštěl, pane Macku. Jak jste na tom s řečmi?«

»Dost jsem se učil pokaždý, když jsem to zkoušel ... no, však víte, přes kopečky. Německy a taky anglicky. Ale nevím, jak to bude, až na mě někdo spustí. Zatím nebyla příležitost to vyzkoušet.«

»To doženete,« děl uspokojeně ten muž. »Já jen ... víte, oni jsou lidi, že se hrnou na Západ, a přitom jim nikdy nenapadlo se naučit kus řeči. Myslí si, že jim to tam spadne samo. Takoví udělají nejlíp, když zůstanou doma.« Zběžně přepočítal peníze. Dvanáct tisíc,« pravil souhlasně. »To by bylo.«

»Šest vejplat,« ozval se Honza.

Jeho protějšek se na něho trochu káravě zadíval. »Ve skupině by vás to vyšlo laciněji, ale bohužel k vám nikoho nemáme. Jistě pochopíte, že musíme být opatrní a přijímat klienty jen na velmi dobrá doporučení. Jinak vás chci upozornit, že nejsme výdělečný podnik. Pane Macku, kdyby tuhle věc měl někdo dělat na výdělek, platilo by se ne tisícovkami, ale statisíci, a ani pak by nebylo jisté, jestli by to někomu stálo za to. Všichni počítáme celkem určitě s tím, že dřív nebo později špatně dopadneme. Počítejte s tím aspoň trochu i vy.«

Honza se zastyděl a trochu podivil, protože tohle mu bylo nové. Nakratičko zauvažoval, jestli na něj ten chlap něco nehraje, ale ne, není na šachtě ani v lágru, tomu, kdo ho za tím člověkem poslal, se dá důvěřovat. Jen se mu zplna vynořilo cosi, co se občas mihlo debatami na Klamovce, ale nebral to příliš na vědomí. Co se jeho týkalo, dokázal by se rvát za sebe, nasadit všechno za to, aby se dostal z klece, v níž mu ubili tátu a jeho o všechno připravili. Z klece, v níž kyne buď kriminál, nebo o málo lepší existence na takzvané svobodě. Ano, k tomu byl připraven, i kdyby vyhlídka neměla být větší než jedna ke stu. Dovedl by riskovat i pro kamaráda; naučil se vážit si kamarádství, jediného skutečného světla v téhle tmě, když už mu rozbili rodinu a vzali domov. Ale ten mužský na druhé straně stolu ho přece nezná. Není jeho kamarád, jakživi se neviděli. Jestli je pravda, co říká, a ona asi je, znamená to, že nějací lidé - jinak by nemluvil v množném čísle - riskují kriminál a možná i krk pro něco ... vyššího? Zatím měl sklon pokládat výroky na téhle úrovni za politrucké povídačky dobré tak pro komsomolce v sovětských filmech. Vyskytnou-li se v praxi, mají obvykle za účel přikrýt nějakou křivotu. Slyšel jich dost na vojně i v base od všelijakých vzdělavatelů a vychovatelů a už se nad nimi ani nerozčiloval, naučil se nechávat je bez povšimnutí plynout kolem uší. Možná že to byla chyba. Měl rozeznávat bolševické povídačky od věcí, pro něž slušným lidem stojí za to riskovat. A statečným lidem; statečnějším než on, který byl ochoten se prostřílet na svobodu, ale jen sám pro sebe.

»Já vím, pane, nezlobte se, ujelo mi to tak. Člověk se na šachtě naučí pořád počítat, co si vydělá dneska a co zítra, až nakonec nemyslí na nic než na prachy. Ne. Mluvil jste o klientech ... byl bych byl rád, kdybych nemusel být jenom klient. Chtěl bych vám nějak prospět.«

Hovor nakrátko uvázl, oslovený se zadíval oknem ven, byl jasný den krátce po Velikonocích, od řeky byl slyšet dětský křik a někde poblíž pleskání dlaní o míč, v osadě se hrál jarní volejbalový turnaj. Honza samozřejmě znal důvod, proč si ho pozvali zrovna do téhle starotrampské chaty nad Sázavou: stěží budou v jejích začouzených, starými novinami vytapetovaných stěnách schovaná nějaká odposlouchávátka. Přístupná byla jen po strmé pěšince mezi skalními bloky, a čeho bylo třeba, bylo do ní nutno pracně vynést na hřbetě; to už neznají ti, kteří si teď v okolí zřizují komfortní staveníčka a také jim říkají chaty. Romantika, to ano, ale aby se k ní dalo dojet autem. Romantika s televizí a pračkou. Jednou se v nich osada celá utopí. Snad je dobře, že odchází, aby už u toho nebyl. Kdyby zase ... pocítil záchvěv lítosti, ano, odchází, už nikdy neuvidí ... tyhle skály, les, řeku ... tuhle zem? Ještě včera by se býval ošklíbl, co dobrého mu tahle země kdy přinesla, aby ji oplakával jako čeští bratři na Růžovém paloučku. Zasviť mi, ty slunko zlaté ... prdlajs. Je vidět, že ještě houby věděli čeští bratři, když dělali ten svůj poslední z vlasti krok s pláčem a modlitbami a koukali při tom na nějaké slunko zlaté. Dneska se leze po břiše, potmě a sám. Kdyby s ním aspoň byl Vlasta, ten má v takovýchhle věcech jasněji.

»Ale ano, můžete prospět, dokonce s tím počítáme,« vytrhl se ze zasnění muž, jejž Honza z pochopitelných důvodů neznal jménem.

»Rád bych. Povězte jak.«

Trochu hořce se usmál. »Asi ne tak, jak si představujete. Spíš ... nemalujme si nic narůžovo, pane Macku, všichni tady jednou skončíme, a ne dobře. My všichni, chci říct, jak tady žijeme. Už teď se z téhle strany hranic dá dělat jen málo, a přijde čas ... věřte, že my víme svoje ... přijde čas, kdy nezbude víc než přežívat. Čekat, až přijde něco jiného, a doufat, že to bude lepší.«

»A přijde?«

Honza si vzpomněl na debaty, jež vedl kdysi se svým tátou a později s kamarády mukly, z nichž se také čím dál víc vytrácela naděje, zrovna jak to jiným způsobem říká tady ten člověk. Táta ještě věřil, že do jara, do Vánoc... Kamarádi z Klamovky byli celkem jednotné mysli v tom, že naděje zemřela, pokud kdy jaká byla. Že přinejmenším jim je souzeno, aby přežívali v systému, který se už ve své neschopnosti stabilizoval, a nejspíš i dalším generacím, kdežpak nějaké do Vánoc. Navěky je tady bolševik, tvrdili pošeptmu pesimisté, zahlížejíce ke stolu, za nímž osaměle seděl jim dobře známý fízl. Na sto let, měli za to optimisté.

»Ale ano. To je jediná jistota, kterou máme: jednou se komunismus vyčerpá a skončí. U nás i jinde. Ne nějakou vzpourou, ani válkou ne, i to byla taková naděje ... prázdná. Ale spotřebuje se vnitřně, nezbude z něj nic než slupka a tu pak nějak vezme vítr. Komunismus není schopný vývoje, sám si to zakazuje.«

»To může trvat hodně dlouho. Ani mě to zvlášť neutěšuje.«

»To jistě. Ale přesto je potřeba se připravit. Až ta chvíle přijde, aby na ni tahle země nekoukala jako neandertálec z jeskyně. Svět se do té doby změní, už teď se mění, ale tady všechno zůstává trčet ztuhlé jako v Šípkové Růžence. Západu už nikdo nerozumí, i když si kdekdo myslí, že ano, a z druhé strany je to taky tak. Až se to jednou obrátí ... nebude to lehké. Bude třeba lidí, kteří dokážou tu propast překonat. Možná to budou ti, kteří ještě vyrostli v jiných časech, ale ubývá jich a i oni se pomalu nakřivují, tenhle svrab nikoho nenechá nedotčeného. Spíš budou muset přijít jiní, tou mizerií nezkažení a také mladší. Zvenčí. Proto hledáme lidi, jako jste vy, a pomáháme jim na druhou stranu: aby mohli být prospěšní, až bude třeba.«

»Já? Jsem jen horník a kriminálník k tomu. Neznáte nikoho lepšího?«

»Právě. Šachta, kriminál, kriminál, šachta. Co jiného může čekat kulacký synek, že. Jestli se z toho kruhu nějak nedostanete, časem zopatrníte, opatrností zahořknete, doklepete to do důchodu. Na to je vás škoda, víme dobře, co ve vás je, i když si nevedeme žádné kádrové materiály. Venku můžete vystudovat, něčím se stát, získat vliv, majetek, jméno ... být něco platný, až... Tady byste nebyl.«

»Být něco platný, až...« soukal ze sebe Honza a ze dna duše mu vyvěralo něco naléhavého. »Dost dlouhodobá vyhlídka. Já nejsem na čekání, pane. Jestli se dostanu na druhou stranu, chtěl bych být něco platný hned. Bojovat. Proti tomuhle moru, přímo, se zbraní. Trochu napravit to, co se u nás zkaňhalo, když se bez odporu předala moc bolševikům. Byl jsem ještě kluk tenkrát v osmačtyřicátém...« Zamyslel se. »A mám co oplácet. Člověk by neměl po sobě nechat šlapat bez odplaty.«

Člověk za stolem zasněně pokýval hlavou. »Já vím. U nás se vždycky moc čekalo a málo bojovalo. Ale je to osamělé rozhodnutí, pane Macku, jestli si s tou myšlenkou jen tak nehrajete. Zoufalé. Možná že cizinecká legie ... ale nedporučuju vám to. Taky takový spolek zoufalců. Kdybyste se místo toho trochu učil čekat...« Trochu sebou trhl a podíval se na hodinky. »No, radši už dost. Zapovídali jsme se, koukám. Ne že bych si s vámi rád nevyprávěl dál, ale ... za půl hodiny byste měl být pryč. Nemusím asi pořád říkat, že jsou jisté důvody, že ano. Mluvme k věci.

Tady máte obálku, můžete ji otevřít, nejsou v ní žádné tajnosti. Jen pár mapek, pas na jméno Karel Blažkovič, naučte se napaměť všechny údaje, ať se nezapletete, kdyby se vás někde cestou vyptávali. Půjdete přes Polsko, nekoukejte zklamaně, přes kopce rovnou na Západ to dneska už nejde. Když do toho nic nepřijde, potrvá vám cesta kolem tří dnů, naši lidé si vás budou po úsecích předávat. První úsek vede přes Jizerské hory, do...« chvíli hledal v mapě ... »tadyhle, Gryfów Sląski. Odtamtud už vede dráha. To se ví, že nepůjdete přes hraniční přechod, bude lepší, když nebudete ukazovat pas víc, než je bezpodmínečně nutné, ono je na něm to falšování při lepším světle znát. Poslední úsek končí u moře, bude tam na vás čekat motorový člun a odveze vás na pobřeží někde mezi Trelleborgem a Ystadem, to už je Švédsko. Nebojte se, mělo by to jít dobře, máme u polských pobřežních hlídek své lidi. Ve Švédsku se ohlásíte u policie a požádáte o azyl. To je všechno. Teď ještě...«

»Ještě?«

Uvážlivě přikývl. »Ano. Zatím jsme si povídali o tom, jak budete postupovat, když všechno půjde podle plánu. Teď začneme s tím horším: co můžete udělat, kdyby všechno selhalo. Chápete, že nejsme cestovní kancelář, katastrofa může přijít každou chvíli. Ještě jednou si rozmyslete, jestli jste ochotný na sebe to riziko vzít. Jestli ne, vrátím vám peníze a rozejdeme se, samozřejmě s podmínkou, že ve vlastním zájmu o tom nebudete nikde vyzvánět.«

»Už jsem se rozmyslel. Riziko se jmenuje kriminál, a ten už znám. Peníze si nechte.«

»Je to vaše rozhodnutí. Přesto vám nejdřív chci pro ten případ poradit nejrozumnější možnost: všeho nechat a hledat jiný způsob. Jestli vás už nebudou sledovat - ale to byste asi poznal - vraťte se domů a jděte do práce jako obvykle. Nepřítomnost nějak omluvte, nebo ještě líp, požádejte předem o dva týdny dovolené. Nestyďte se za to, není to selhání, jen uznání reality.«

»Mám takových realit po krk. Nebudu se vracet. Pokračujte.«

Pousmál se. »Koukám, že mi vás popsali správně. Takže především: vezměte na vědomí, že vám nedoporučuju protloukat se na vlastní pěst. Je jen malá naděje, že se vám to povede, zvlášť dostat se bez organizované pomoci přes moře je velmi obtížné. Přitom je cesta přes Polsko pro lidi jako vy, kteří nemají naději, že by se za hranici dostali legálně, ze všech nejschůdnější. Co? Ještě pořád...? Tak dál. Zaprvé: obstarejte si nějaké polské peníze, kolik si myslíte, že byste jich mohl potřebovat. Moc platné vám ale nebudou, leda na vlak. V Polsku je bída, radši si přibalte do rance pytlík starého chleba, ještě vám bude chutnat. Zadruhé: vyhýbejte se místům, kde si vás měli naši lidé předávat, protože je možné, že tam budou mít policajti poplach. Napsal jsem je na cedulku, máte ji u mapy. Naučit se a spálit. Kdybyste se k tomu naučil trochu polsky, bylo by to ještě lepší. Zatřetí: kdyby všechno selhalo a musel jste se protloukat sám, nechoďte nikam bez rozmyšlení. Než někde vlezete do dveří, pokaždé chvíli pozorujte, jestli se někdo nepoflakuje kolem. Jestli ano, nepřibližujte se. Zvlášť si dávat pozor na auta, co v nich jen tak někdo sedí a kouká, obvykle dva chlapi. Začtvrté: jeďte do Štětína, a to vlakem, autostop pusťte z hlavy. Zachovávejte trasu Walbrzych, Wroclav, Poznaň, Štětín. Vlaky si vybírejte ty nejobyčejnější, čím přecpanější, tím líp. Zapáté: jděte do přístavu a pozorujte, jak to v něm chodí, opatrně, budou tam hlídat, je to hraniční pásmo. Jestli vám cesta nebude trvat déle než týden, a to by neměla, bude ve Štětíně čekat na náklad švédská loď Sten Sture. Zkuste se na ni dostat. Něco vám ještě poradím, ale moc se na to nespoléhejte ... je nějaká hospoda, jmenuje se Przy Dwórcu, podle jména někde poblíž nádraží. Měla by se tam vyskytovat jistá Brigita Kirschnerová, studovala v Praze na konzervatoři, ale něco na ni přišlo a vyhodili ji. Teď v té hospodě dělá děvečku pro všecko a pravděpodobně i všelicos jiného, ale o tom my tady málo víme, to spojení nefunguje, jak by mělo. Každopádně se zná s námořníky z různých lodí, je naděje, že i z toho Sten Stura. Povězte jí, že vás posílá Vašek z Jihlavy, měla by tomu pokynu rozumět. Víc vám poradit nemůžu. Pamatujete si ta jména?«

»Sten Sture, Brigita Kirschnerová, hospoda Při Dvorcu, Vašek z Jihlavy. Pokusím se to nezapomenout.«

»Občas si je opakujte. Dobře. Co bych vám ještě ... ano. Jste tramp, říkali mi, tak jenom žádnou usárnu, povídám vám, žádné kanady nebo co se tak pod Medníkem nosí. Sportovní pytel na provázek, trochu ušoupanější. Na nohy laciné křusky, jaké se fasují na stavbách. Taky žádnou bundu, v bundách chodí měšťáci na výlety. Staré sako.«

Honza porozuměl: takzvaná usárna byla mezi pravověrnými trampy té doby zrovna předmět uctívání, stará americká armádní torna ještě z dob první světové války. Praktická zvlášť nebyla, zato se vzdorně skvěla velkými černými písmeny US; kdo ji měl, pasoval se tím mezi trampskou elitu. Trochu ho zamrzelo, že bude tu chloubu svého mládí muset nechat doma.

»Rozumím. Vypadat jako drban.«

»Jako polský pracující,« vztyčil káravě prst muž ve flanelové košili. »Koukám, že nekouříte; to je sice dobře, ale přibalte si pár krabiček cigaret. Budou stačit na malé úplatky. Dejte si je do kapsy, aby byly po ruce. Hlavně ale ... žádnou zbraň. Jste mladý člověk a máte možná všelijaké představy, ale všechno byste tím jen zkazil. No, a to by tak mohlo být všechno. Ještě ... umíte se modlit? Třeba na takové věci nejste, ale zkuste to. Když na člověka přijde zoufalství, pomáhá mu, když ví, že není sám.« Vstal. »No tak. Já už musím jít, a vy taky. Nechoďte rovnou na zastávku, vemte to po zelené značce přes kopec do Žampachu. Nespěchejte, ve spěchu člověk nadělá nejvíc chyb. Jestli na nádraží uvidíte známé, vyhněte se jim. Všechno, co jsem vám řekl, platí už odteď. A dobré pořízení. My dva už se asi neuvidíme, leda ... až jednou.«

Podal ruku k rozloučení a Honza viděl, že se mu maličko zaleskly oči. Nedivil se tomu, taky byl naměkko. Až jednou ... až se tady všechno obrátí a zlepší? Chtěl v sobě najít takovou naději, ale nedávala se poznat. Místo toho viděl v duchu svého tátu, jak ho spoutaného želízky ženou dolů kopcem k černému autu, byl to výjev, který mu spíš ladil s obrázkem téhle země. A nejen země; co horšího, čím dál víc i lidí. A přitom jsou takoví, že se jim chtějí obětovat. Načatá myšlenka se porozvinula o kousek dál, mrak pochmurné rozhodnosti, již si od dětství nastřádal, začínal dostávat tvar a vycházelo z něj divné světlo.

(Červen 1964)

Žhnoucí body se pomalu blížily, provázeny tlumeným hovorem. Honza zkrotil svou udýchanost a bez hnutí čekal, až oba kuřáci přejdou kolem, dvě postavy v brigadýrkách, jejich siluety se tměly proti nočnímu nebi. Přinutil se setrvat přikrčeně v houští další tři minuty, až se dalo předpokládat, že stráže už bezpečně zašly a objeví se teprve při příští obchůzce, nejdřív za půl hodiny, jak byl poučen. Pak se obezřetně zvedl a rychle přeběhl průsek, snaže se netropit hluk, což bylo v neznámém terénu dost obtížné; větévky mu praskaly pod podešvemi, že to v jeho rozrušení znělo jako výstřely. Také už se mu povedlo upadnout v nějaké díře mezi borůvčím. Za půl nekonečně dlouhé minuty průsek překonal a vsoukal se do mlází na druhé straně. To by tedy bylo, uspokojil se ne zvlášť přesvědčivě. Bezpochyby byl za hranicí, bohužel zatím ne za tou pravou.

Pomalu se prodíral dál, někudy tu má vést cesta do údolí, k lesní osadě Czerniawa Zdrój, asi nějakým zpustlým lázničkám z německých časů. Nemělo ale cenu ji v téhle tmě hledat, lehne si někde, usnesl se, a přečká do rána. Jenom musí postoupit dál od hraničního průseku, aby ho polská hlídka neslyšela, kdyby proti očekávání usnul a dal se do chrápání, třebaže se mu to nestává často. Bylo se čeho bát, Jizerské hory sice nejsou žádná Šumava se zakázanými pásmy, ostnatými dráty a minovými poli, z české strany ji ani nikdo nehlídá, jen Poláci, ale takovíhle sotva dorostlí mameluci si rádi vystřelí, když vědí, že si to smějí dovolit.

Navzdory úspěšnému překročení hranice - ostatně žádný kumšt - zatím probíhala akce spíš neuspokojivě. Lépe řečeno, hned na začátku se celá složitá konstrukce zhroutila, přesně jak ten mužský v chatě naznačoval, že by se mohlo stát. Dorazil vlakem do Bílého Potoka přesně v devět hodin dvacet minut večer, jak zněl plán, bez vyptávání našel i popsaný domek, už přešel ulici a chtěl zaklepat na okno vedle dveří, když si vzpomněl na slova: nikam nechoďte bez rozmyšlení, pokaždé chvíli pozorujte, jestli se někdo nepoflakuje kolem... Opravdu, jakási figura popocházela opodál a druhá se na okamžik zjevila na zahrádce. Podíval se pozorněji a už nepotřeboval nic dál zkoumat, fízly, bachaře, estébáky a podobnou verbež znal až příliš dobře a dovedl je odhadnout už na dálku. Ještě se honem vrátil přes ulici zpátky, ale jeden z těch dvou už ho také zmerčil, zapadl do dveří a bylo ho vidět oknem, jak usilovně točí klikou polního telefonu. Nečekal už na nic, zašel za roh mezi stavení a dal se do běhu. Nevěděl, proč někam telefonují a nehoní ho rovnou, asi čekají na posilu. Nebo se prostě a jednoduše bojí udělat něco bez příkazu, jak to už tak bývá. Naštěstí znal Jizerské hory z mnoha trampských výprav a věděl, že podaří-li se mu zmizet v nedalekém lese a pošplhá pak přímou čarou do strmého svahu, dosáhne skal zvaných Paličník. Tam se schová. K hranici už odtud jsou jen asi čtyři kilometry a není prý pravděpodobné, že by po něm Poláci také pátrali, ony si orgány bratrských zemí navzájem nedůvěřují. Před krajem lesa se ještě ohlédl, od vesnice se rojily temné postavičky jako zlověstní mravenci, co jiného se také dalo čekat, ale zároveň už se snášela noc. Psy s sebou naštěstí nemají, musel by mít smůlu, aby ho našli. Ve spěchu se káral, už podlehl představě, že je všechno dokonale připravené a nic nemůže jít šejdrem, a to se v takovýchto případech nemá. Měl líp poslouchat, co mu vykládal ten člověk. Do letmých úvah se mu vmísilo i značné rozmrzení, takových peněz ho to stálo, že ho spolehlivě převedou do Švédska, už se ze samého nadšení začal učit švédsky, dalo to nějakého běhání, než sehnal odrbanou předválečnou učebnici... Něco se zbabralo.

No, zatím ho ještě nemají. Šel rychle, napůl utíkal, v ubývajícím večerním světle našel skály na Paličníku a v nich úzkou rozsedlinu. Nasoukal se do ní, kam až se vešel, zaházel se starým listím a ani nedýchal, když kolem sebe slyšel šoupání kroků a hlasy. Nepohnul se ještě dlouho poté, co ty zvuky dozněly, mohlo být před půlnocí, když se odvážil vystrčit nos. Dál to muselo jít po paměti. Ohmatal se, jestli v té skrýši něco neztratil, ale všechno bylo na svém místě: peněženka, obálka s mapou a doklady. Nahmatal i jiný, chladný a těžký balíček. Ten, který mu dával na tuhle cestu rozumy, ho zrazoval, je prý zbytečné brát s sebou zbraň. Nic tím nepořídíte, kladl mu na srdce, a kdyby se stalo a chytili vás, dopadne to s vámi ještě mnohem hůř.

Kdyby se něco stalo. Kdyby se něco stalo, vy dobráci, potřetí už do lochu nepůjdu. Buď prorazím, sám proti všem ... nebo... Já vím, co je život v kleci. Nestál by mi za to. Jistě, je setsakramentsky malá šance prostřílet se na svobodu. Ale nějakým bratrům Mašínovým se to prý povedlo, bylo kvůli tomu tenkrát mezi bolševiky veliké pozdvižení. Ta pravděpodobnost musí stačit i jemu. Zatím by ale bylo hloupé se prostřílet nikam líp než do Polska; rozlepí balíček, až bude v dohledu onačejší cíl.

Vstal s rozedněním, setřásl ze sebe lesní smetí a šel. Nenaspal toho moc, honily se mu hlavou nesourodé myšlenky, co chvíli strnul a zaposlouchal se: nejde někdo? Ale ne, byly to jen obvyklé zvuky nočního lesa, měl by je znát, nenocuje pod širákem poprvé. Ještě jiný pocit mu bránil usnout, něco jako by v něm ustupovalo a cosi jiného se probouzelo ... strach? Ne, strach to nebyl, ten nechal ve skalní škvíře pod Paličníkem. Nepokoj, to už spíš. Ostražitost. A ještě něco, co nedovedl pojmenovat, ale byla to jeho stará, lety nastřádaná pochmurná rozhodnost. Do té chvíle se projevovala spíš umíněnou vzdorovitostí, s níž snášel naschvály nepřátelského režimu. Teď ... zjišťoval, že poprvé může proti svému nepříteli něco podniknout i aktivně. Líbilo se mu to. Nebo ještě spíš, vyhovovalo to jeho selské povaze, v níž nebylo čekání, ale skutek. Obavy neustupovaly, ale zároveň se už také začínal málem těšit. Co bude zítra?

Usnul jakž takž teprve před svítáním, brzy se však zase probudil, protože větvemi nízkého smrku začal prokapávat déšť. Ukázalo se, že sotva deset kroků od jeho nocležiště běží svahem dolů pěšinka; trochu v něm hrklo, myslel jsem si, kdovíjak hluboko jsem nezalezl do divočiny, a ono zatím... Měl štěstí, že nikdo nešel kolem. Podle směru to vypadalo, že by pěšina mohla vést do Swieradova. Tam už je nádraží, jezdí odtud lokálka na nějaký ... jak se to tam jmenuje? Nějaký Gryfów Sląski. Jenže to byla trasa, kudy měl jít s tím panem Heinemannem, než by si ho převzal někdo jiný. Teď se musí naplánovaným místům vyhýbat, jak mu pro případ nezdaru bylo důtklivě doporučeno. Nezdar nastal, takže... Rozvázal pytel a ze dna vyhrabal mapku, byla na ní červeně značená stezka do místa jménem Szklarska Poręba, to bylo jiné místo, odkud se dalo jet vlakem. Opravdu, o malý kousek doleji odbočovala stezička k východu. Hned se po ní nepustil, hledal po stromech a balvanech, až ... tady je to, zašlé červené značení. Mapa tedy nelhala, tudy by měl dojít do té Poręby. Přesto se mu ta vyhlídka zvlášť nelíbila. Stezka běžela horizontálně podél svahu, pořád v dohledu hranice; každou chvíli může potkat hlídku. Poláci nemají žádnou hranici se Západem, a tak, aby měli plukovníci zač dostávat metály, předvádějí svou bdělost tady. Šel po stezičce, byla úzká, ztracená mezi kapradím. Prodíral se a přemýšlel, co by měl dělat, kdyby opravdu potkal polské pohraničníky. Povědět Dzien dobri a pochodovat dál? Nedej pámbu, aby musel polsky říkat i něco víc. Nebo honem zmizet v podrostu? Jenže to by na sebe teprve upozornil, vyhlásili by poplach, někde v tomhle okolí prý mají být hraničářská kasárna ... nebo jít, neříkat nic, doufat, že jeho šupácký převlek je dostatečně přesvědčivý... Nebo sáhnout do kapsy pro balíček? Neklidně si zvážil tu možnost ... snad až kdyby ho chtěli odvést. Stále tíživěji si uvědomoval, že úspěšný únik estébákům z Bílého Potoka byl jen začátek velmi nejistého dobrodužství. Kdyby už aspoň byl v té Porębě.

Jako by ji těmi úvahami přivolal, v tu chvíli vyústila stezička do široké cesty s vyježděnými blátivými kolejemi. Také les zřídl a Honza spatřil vysoký dřevěný plot s ostnatým drátem na temeni, strážní věž ... honem pryč! Zároveň si ale uvědomil, že kdyby horempádem utíkal, říkal by si o zadržení ... přinejmenším. Pomalu se šourat zpátky? Také ne; možná ho už pozorují. Vyšel tedy na cestu a dal se kolem plotu, pohvizdoval si a houpal svým sportovním pytlem. Minul rezavou bránu s nějakým nápisem, jako u nás, pomyslel si mimochodem, ledaže z jediného stožáru vlál poněkud ušmudlaně, leč hrdě červenobílý polský prapor. Nepotřeboval mít vedle sebe druhý, červený s vercajkem, jak tomu bylo zvykem v mnohem podlézavější československé gubernii. Nechal těch myšlenek, protože od brány k němu zamířil pohraničník, takový klouček usmrkaný, sotva devatenáctiletý.

»Prosze pana, dokumenty!« děl komisně. »Ajsvajs, ajsvajs,« dodal v podivné němčině, prozkoumav Honzův zjev. Ač předpisově šupácký, přesto nejspíš neodpovídal místnímu typu pracujícího.

Honza položil pytel na zem a pomalu sahal do kapsy. Chladný balíček ho ... ne, ještě ne, koneckonců má ten falešný pas. Jestli se s ním ale ten kluk nespokojí a povede ho někam k přezkoumání... Tu si vzpomněl na instruktáž, jak mu ji uděloval ten mužský v chatě nad Sázavou. Sáhl do kapsy pro desítku cigaret a nabídl ji přátelským gestem vojáčkovi. »Zakuř si,« řekl česky. Dělat Poláka už v té chvíli nemělo smysl, když nic jiného, nápis Lípa na krabičce hovořil dost srozumitelně.

Mládenec v uniformě nejdřív po cigeratách chtivě sáhl, ale hned nato znejistěl a ruku zase odtáhl, až v něm zřejmě uzrálo rozhodnutí. Hodil pohledem k bráně, načež krabičku rychle popadl, ukryl ji v kapse kalhot a bez dalších projevů se ubíral zpátky. Mohl jsem se ho ještě zeptat, kudy se jde k tomu nádraží, napadlo Honzu, ale uvědomil si, že by to byla drzost, za jakou božstva štěstí trestávají. Nic, zase jedna překážka je za mnou, řekl si a pokusil se nemyslet na to, kolik jich ještě může stát vpředu. Poodešel tak daleko, až dřevěný plot zmizel mezi stromy, načež sejmul pytel z ramene a vyhrábl z něj další tři krabičky cigaret. Zjevně mu poradili dobrou metodu k zažehnávání vtíravých duchů, aspoň těch nižších. Zároveň zjistil, že dostává hlad. Ale do krajíců suchého chleba, zvolna tvrdnoucích v pytli, se mu zatím nechtělo, ostatně by jimi měl šetřit. Snad bude ke koupení něco jedlého na nádraží. Blátivá cesta přešla do silně děravého asfaltu, objevily se první domky.

Během dní začal pochybovat, byla-li doporučená strategie tak úplně moudrá: vypadat jako obejda a pohybovat se přeplněnými lokálkami. Jakmile se dostal do vlaku, splynul s množstvím tlačících se strejců a tetek dokonale, o to nic. Ale byla tu nádraží, a bylo jich hodně; lokálkami velký kus cesty neurazíš, pořád někde musel přestupovat. Cestující se vyhrnuli mocným proudem ven a ubírali se každý za svou záležitostí, jen on pobloumával spoře osvětlenou místností s lavičkami, zkoumal jízdní řád a ubíjel čas, přičemž někdy unikl zrakům milice, jindy ne. První noc zkoušel proklimbat v čekárně jakéhosi venkovského nádraží a málem to špatně dopadlo. Jak by ne. Noční čekárna, poslední útočiště všech vyděděnců a neuspokojených ochlastů. Dva takoví se povalovali po lavičkách a vedli nesrozumitelné řeči, silně zapáchajíce, ale jich si dvoučlenná hlídka nevšimla a zamířila rovnou k Honzovi, jako by se s nimi domluvil na schůzce. »Prosze pana...« Už to znal. Věděl také, že začínat hned s cigaretami je neprozřetelné, dal by tím najevo, že se něčeho bojí nebo se chce něčemu vyhnout. S pasem to ale nedopadalo líp; milicionáři do něj chvíli brejlili, listovali, prohlíželi svrchu dolů a zase zpátky, pán z Čech, dalo se jim přečíst z krabatých čel, a válí se tu po lavičce jako ti ochlastové. Ti už také zpozorněli a přiblížili se, zřejmě doufajíce v milost velkomožného panstva, kdyby poukázali na něco podezřelého v cizincově chování. Honza z toho byl nesvůj a už začínal přemýšlet, nepřišel-li čas vytáhnout z kapsy tu ... tu třetí možnost.

Nakonec to zase spravily cigarety, leda že dal těm dvěma pro lepší účinek po krabičce, čímž se jeho zásoby ztenčily. Somráci se znechuceně odtáhli, aspoň cigaretku, bylo jim znát na nose, ale Honza nebyl v rozdávačné náladě. V Poznani si dodal odvahy a koupil si lístek na noční rychlík, tím spíš, že i zásoby tvrdého chleba už pomalu končily a koupit nebylo co, v tom polská nádraží značně přecenil. V rychlíku bylo volněji, našel si místo v koutě, přikryl si tvář sakem a po dlouhé době se vyspal. Když o sedmé ráno vystupoval ve Štětíně, cítil se skoro svěží.

Zkušeně zjistil, že se před jakýmsi hokynářstvím vytvořila dlouhá fronta, to nebylo doma příliš jinak, leda s tím rozdílem, že v Polsku jsou fronty delší, zato krámů mnohem méně. Kde je fronta, tam něco mají; a kde něco mají, tam je třeba se postavit a nevymýšlet si zvláštní přání, ale koupit, co je. K jídlu to snad bude. Když po hodině přišel na řadu, skutečně ukořistil láhev mléka, pět žemlí a krychličku jakéhosi nedosti vábného sýra. Odolal nutkání hned na chodníku všechno zhltat, aby zase nevypadal jako vandrák. »Nejdřív do toho přístavu,« rozhodl se a hned se zarazil - jsem už takový blázen, že si začínám mluvit sám se sebou? Nevěděl, že kvůli samomluvě nemusí být člověk blázen, stačí mu být pár dní sám, s hlavou plnou vrtajících myšlenek. Ale na to měl ještě přijít.

Měl bych se vyptat, kde tu mají ten přístav, dumal, ale věděl, že vyptáváním by na sebe zase upozornil, nic, musím najít cestu bez ptaní. Krom toho si nebyl jist, jak se řekne polsky přístav. Značně povšechná mapa mu také nebyla mnoho platná, ale měl v hlavě jakousi představu, podle níž se moře nalézalo na severu; přehodil si tedy své zavazadlo přes rameno a šel. Rázoval tak ulicemi dobré půldruha hodiny, stále tam, kde tušil sever, až poslední ulice vyběhla do rozježděného úvozu, octl se mezi poli, a tudíž se svou představou vedle. Nic, nenadávat si blbů, nic to není platné, zatnout zuby a zpátky. Bylo po poledni, když byl zpátky před nádražím a zjistil, že přístav je o pár ulic dál, jen se líp podívat.

Jděte do přístavu a pozorujte, jak to v něm chodí... nebylo mu příliš jasné, čeho se tady může dopozorovat. Kolem nosu mu jezdily náklaďáky a někde vpředu se pohybovala ramena jeřábů, ale také občas přejížděla auta s nápisem Milicija; bylo to dost zlověstné. Ozbrojil se vší rozvahou, prošel vrátky v drátěném plotě a co možná nenápadně se sunul směrem k jeřábům, doufaje, že vypadá jako dělník na cestě za nějakým pracovním posláním. Zatím si ho nikdo nevšiml, ani policajti v autech, teď možná zase bylo výhodné vypadat jako drban. Prošel i kolem jeřábů a zastavil se u betonové zdi ... ano. To pod ním, to tedy bylo moře. Nebo lépe, nemohlo to být nic jiného, ta zelenošedá, olejovými skvrnami pokrytá břečka, z níž líně vyčnívala hrdla láhví i jiné smetí. Při vší úzkostné obezřetnosti se cítil zklamán; poprvé v životě viděl moře, což byl moment, od nějž si sliboval něco slavnostně povznášejícího. Jenže jaké slavnostní pocity kvůli téhle špíně. Někde to zahoukalo, černá, ne zrovna zánovním dojmem působící loď se otočila v půlkruhu a pomalu najížděla k molu, ze zádi jí zplihle a ušmudlaně visela cizokrajná vlajka. Panamá, četl jméno domovského přístavu. Za normálních podmínek by v něm něco tak exotického vzbudilo okouzlení a volání dálek, jenže teď nebyly normální podmínky. Kde může být ten Sten Sture? A bude to taky taková rezavá, špinavě olezlá škatule? Snad ne. Snad mají Švédové pořádnější lodi. Těkal zrakem, kde by takovou zahlédl, když vtom zase projelo hlídkové auto, dokonce se zastavilo a byly vidět obrysy dvou policajtů, dívajících se směrem k němu. Sebral pytel a přidal do kroku, naštěstí se policajti zase rozjeli. Pokoušet dál osud nemělo smysl. Tolik už v přístavu zjistil, že vylézt po kotevním řetězu na palubu cizího korábu snad mohli piráti za časů kapitána Flinta, ale dnes je to beznadějná metoda. Takže už ze všech rad a instrukcí zbývala jediná: najít tu hospodu Przy Dwórcu. Jestli se nejmenuje podle nějakého jiného nádraží, nemohlo to být daleko. Co když to zase nebude nic platné? Bez úspěchu se pokoušel zahnat tu představu, při níž ho předmět v kapse ováleného saka začal opět tížit, jenže jinak než předešle.

Dvakrát se musel opatrně přeptat na cestu, než uviděl oprýskaný štít s nápisem Gospóda Przy Dwórcu. Stavení se zašedlou, opadávající omítkou stálo v zastrčeném zákoutí drobných uliček, sám by je stěží našel. Hodil pohledem ulicí dopředu i dozadu, ale nikdo podezřelý se nikde nepoflakoval, ani nikde nestálo auto s dvěma až příliš povědomými figurami. Vzal za kliku a vyvalil se mu vstříc kouř, pach zvětralého piva a směsice rozkurážených hlasů, zákaznictvo hospody se zdálo být už docela úhledně pod párou. Zaposlouchal se, ne, slovům toho povyku nerozuměl, polsky to asi nebylo. Hned vzápětí se rozvřískala harmonika, od stolů se zvedly dvojice chlapů a daly se do dupavého tance, jaký by měl sklon pokládat za scénu z kýčovitého filmu. Ale oni se námořníci v přístavní krčmě asi opravdu takhle baví, předpisově až k neuvěření. Prázdný stůl nikde neviděl, přisedl tedy ke dvěma z mužských, kteří se k tancování nepřipojili, majíce si zřejmě co důležitého vykládat. Těkal pohledem po místnosti, uvidí-li kde ženskou postavu, a bylo mu úzko: jestli selže i tohle... Ale ano, útlá dívčina s náručí plnou pivních sklenic se opravdu občas objevila, roznesla svůj náklad a zase zašla; k Honzovu stolu se zatím nedostala. Je to ona, nebo není?

Jeho spolustolovníci mezitím dopili a hlučně se domáhali dolití. »Piwo! Piwo!« křičeli skoro bez ustání, rozhánějíce rukama v povětří kouř. Za nedlouhou chvíli se dočkali úspěchu, děvče se vrátilo a postavilo před ně plné sklenice. »Prozse pana.« Poté přejela pohledem Honzu, jaksi zdráhavě, jako by se jí na něm něco nezdálo. »Piwo dla pana?« Potkali se pohledy a Honza zjistil, že se ho zmocňuje jisté vzrušení, i když nebylo zvlášť proč; dívka byla pomenší, jakoby povadlá a tělesnými půvaby nijak nevynikající, oděná v plandavou sukni nad paty a starý svetr neurčité barvy, na vlasech síťku. Šmudlinka, ohodnotil by ten zjev, kdyby nebylo jejích očí, velkých, znepokojivě zářících. Do lidské kategorie zvané holka z hospody se zdála nepatřit. Studentka z konzervatoře, vzpomněl si na někdejší informaci. To by ... ano, opravdu vypadala dost bohémsko-umělecky, to by mohla být ona.

Rychle přikývl. »Pivo, prosím. A ... znáte Brigitu Kirschnerovou? Přišel jsem za ní.« Měl bych se zeptat nějak opatrněji, napadlo ho, ale nevěděl jak. Aby tu větu sestavil polsky, na to se necítil; byl by ještě nápadnější. V dívčiných očích se zablesklo něco zvláštního, snad překvapení, snad úlek, ale ovládla se. Postavila sklenici, až se hladina zakymácela, a rychle se odvrátila. »Czekaj,« prohodila v půli obratu.

Čekal tedy, uspokojen výsledkem tak napůl: přinejmenším se zdá, že jí to jméno není neznámé, to by neřekla czekaj. Ale proč má čekat a jak dlouho, toho se nedokázal domyslet. Neměl ani kdy, protože námořnictvo na sousedních židlích si ho už také povšimlo. »Sä et ole puolalainen, du bist kein Pole, you are no Polish,« - ty nejsi Polák, oslovil ho starší z nich trojjazyčně. Než se stačil zamyslet nad tím, co byl ten první jazyk, bouchl mořeplavec pěstí do stolu a zařval na celou hospodu: »Polen gut! Piwo dobra! I like Stettin! Psia krew, kurwa, do pieruna zjebanego,« vychrlil málem zuřivě svou slovní zásobu. Mezinárodní družbě, jak se zdálo, se nedalo vyhnout.

»German? Deutsch?« zkoumal druhý.

»Ne,« přiznal Honza nerad. Ti chlapi mají zkušenost s jazyky a poznali by, kdyby ze sebe dělal, co není. »Jsem z Československa.«

»Aha!« zvolal první triumfálně. »I know, das kenn’ ich, znam, znam. Rjeka, Zadar, Šibenik, jebem ti boga, jebem ti majku, jebem ti dušu, i tri sto metara kod kuče!«

Honza se proti své vůli začal bavit. »Taky ne. Někde uprostřed. Praha.« Mořeplavci viditelně znejistěli - Praha, ne, o takovém přístavu ještě neslyšeli. Zájem ale neztratili, vypadalo to na dost klopotnou diskusi, ale nevadí, aspoň nějak uteče čas. Šenkýřčino czekaj se zdálo nabývat dlouhodobých forem. Také už zase dostával hlad; protáhl se mezi jásajícími námořníky k výčepu, aby zjistil, že kromě hromádky sešle vypadajících preclíků tam nemají k jídlu vůbec nic. Vzal si je všechny, byly tvrdé, ale rozchroustá je s pivem. Pořád lepší než jeho kůrky, jichž už ostatně také nezbývalo moc.

Dočkal se až velmi pozdě k půlnoci, když námořnictvo, držíc se kolem ramen, kymácejíc se nestabilně a bujaře halekajíc, se vyhrnulo ze dveří. »Ta Brigita jsem já,« pronesla dívka v předklonu polohlasem česky, stírajíc ze stolu rozsypaný popel. »Jsi z Prahy? Nevzpomínám si, že bych tě znala. Jak ses sem dostal?« Honzovi přišlo divné to vytrvalé tykání, ale pravda, mezi studenty to tak chodí.

»Posílá mě Vašek z Jihlavy,« řekl a znovu ho pojímala úzkost. Tohle je vteřina pravdy, za okamžik bude vědět, jestli se dostane dál, nebo ... nebo...

Zdálo se, že jí to sdělení zarazilo, ale trvalo to jen zlomek vteřiny. Stáhla ubrus a bedlivě z něj vytřepávala drobky. »Stůl u okna,« ucezovala skoro neslyšně. »Sedí tam fízl, ne, nekoukej se tam. Teď mi zaplať ... ale to je jedno kolik ... a jdi na záchod. Je to ve dvoře. Počkej tam na mě, přijdu hned.«

Tajný u okna, zjistiv, že se předposlední host má k placení, se zvedl také, poodešel k výčepnímu a chvíli se s ním o něčem bavil. Když se Brigita vrátila se smetákem a začala stavět židle na stůl, byl už pryč. Dokončivši úklid si vyzvedla na dvoře Honzu a vedla ho úzkým temným schodištěm do sklepa, z nějž to čišelo zatuchlinou a chladem.

»Tady,« otevřela malá vrátka na samém konci chodby. »Žádnej komfort, ale budeš tu muset vydržet pár dní ... chceš, předpokládám, za moře?«

Přikývl. »Do Švédska. Nějaký Sten Sture tady má čekat na náklad.«

»Sten Sture. Ten, kdo tě poslal, asi neměl zrovna ty nejčerstvější informace. Ne, Sten Sture už sem nezajíždí. Nevadí, jsou i jiný statky ... chci říct, lodi. Jestli ale do Švédska, to zatím nevím. Máš, doufám, čím platit? Lacino to nepůjde, je jich dost, co potřebujou podmáznout.«

Honzovi projelo leknutí až k žaludku a usadilo se tam. Už se viděl za vodou, obrazně i fakticky, a najednou tohle.

»Nemám ... nebo ne moc,« soukal ze sebe zadrhle. »Tři sta marek a nějaký polský peníze ... jestli to bude stačit... Zaplatil jsem už tomu ... tomu Vaškovi.«

Vypadala, že ví, oč jde. »To není veselá zpráva. Sem ty peníze nedošly, ani nic jinýho. To může znamenat, že už tu jeho skupinu mají.« Zamyslela se. »Vrátit se asi nechceš.«

»To ne. Šel bych rovnejma nohama do kriminálu, a já tam už byl dvakrát ... ne, to se mi opravdu nechce. Radši... Jinak máš pravdu. Ne že to může znamenat, ale jistě už je mají. Sám jsem utek jen se štěstím, byli mi sto metrů za zadkem. Měl jsem ti to asi říct rovnou.«

»Měl nebo neměl ... ale je tě moc slyšet. Mluv potišejc. Tři sta marek ... to teda opravdu není moc, aspoň ne pro to, jak se ta věc dělá normálně.«

»Jde to i nějak ... nenormálně?«

Zdráhavě se odmlčela. »Možná že jo. A možná taky ne. To by se muselo prozkoumat. V každým případě to nebude sranda a musíme riskovat, hlavně ty. Ale já taky, a ne málo. Ještě nevím, jestli se mi do toho chce.«

Nevěděl jak dál. »Brigito,« řekl prosebně. Ve sporém zbytku světla viděl její oči, a co v nich spatřil, nebylo zamítnutí.

»Jsem pitomá. Proč vlastně ... ale nic. Dobře, zkusíme to. Vzpomeneš si na mě aspoň, až budeš sedět u vás na Pankráci a já někde v lágru? Beztak mě to čeká.«

»Nebudu nikde sedět, Brigito. Potřetí už ne. Buď projdu, nebo...«

»Už nic neříkej. Nejsem na to zvědavá. Nechci vědět, čím máš naditou kapsu.« Odmlčela se. »Ty bys to ... udělal?«

Hlas se mu zasekl. »Udělal,« zachrčelo mu v hrdle a hlava se mu trochu zatočila, protože myšlenka, s níž si dosud jen hrál, se mu vyjevila v plné a nahé hrůze.

»Tak jo. Aspoň vím, že jsi chlap, kterej vydrží do konce. To není mezi váma mužskýma tak úplně běžný, víš. Jedu v tom s tebou, protože si nebudu za blázna, kdyby ses v nejlepším sesypal a já v tom zůstala sama.«

»Nevím, jaký znáš mužský.«

»Všelijaký. Když přijde do tuhýho, jeden se zatvrdí, druhej podělá. Aby o sobě člověk věděl, ke který sortě patří, musí mít za sebou situaci, kdy se to pozná. Co si kdo o sobě domejšlí, na tom houby sejde. Máš ji za sebou?«

»Ne jednu. A zatvrzuju se někdy až moc.« Zalovil v peněžence. »Těch tři sta marek.«

»Nech si je a nedožírej mě. Jsou věci, který se dělají zadarmo, nebo se nedělají vůbec. Koukej, už tady spolu kecáme dlouho, a já... Počkej, hned jsem tu s dekama.« Ještě se zarazila. »Nechrápeš, doufám. To by totiž byl malér, všim sis výčepního, jak si rozuměl s tím fízlem. Naštěstí tu nebydlí, ale kdoví, co ho může napadnout.«

Vrátila se za krátkou chvíli, položila na vlhkou cihlovou podlahu dvě staré matrace a navrch přikrývku. »Teď se posaď,« řekla. »Máme si o čem povídat. Poslouchej.« Pomalu před ním rozvíjela plán, o němž musel uznat, že je opravdu dost riskantní. Bláznivý, řekl by, kdyby zbývalo něco jiného. Rozhodl se jej přijmout. Ukážu ti, holka, že se dovedu zatvrdit.

»To by bylo,« uzavřela instruktáž. Buď tu trpělivej a nedělej rámus, já se na tebe přijdu podívat, když to půjde, a přinesu ti něco k jídlu. Vodu máš tamhle v tom kanystru. Světlo ti sem dát nemůžu.« Chvíli jako by o něčem přemýšlela. »Kdybys byl našinec, řekla bych, aby ses modlil. Ale vy Češi... No, dobrou noc.« Dvířka zaskřípala a byla pryč.

Koukejme, řekl si Honza, už podruhé ta rada. Modlit se. Což, maminka chodívala do kostela a učila ho modlitby, když byl maličký. Od té doby si na ně nevzpomněl, zdálo se mu, že si vystačí sám se svým rozumem. Ale také ještě nebyl v situaci, jako je tahle. Ještě nikdy nenahmátl v kapse chladně kovový balíček a neříkal si - buď se to podaří, nebo... Snad je opravdu nad všemi lidskými soudy nějaká nejvyšší odvolací instance, která pomáhá, když se podá žádost modlitbou. Nebo aspoň dává naději, usmiřuje, aby se nemuselo myslet na chladné balíčky. Zul se, složil se na matrace a začal lovit v paměti zasutá slova maminčiny modlitbičky, ale připadala mu prostá, dětinská. Napadlo ho, že se snad může k nejvyšší soudní instanci obrátit i sám, vlastními slovy a myšlenkou. Soustředil se a zformuloval ji do znění, jež by mohl najít i v Knize žalmů, kdyby věděl, jak v ní hledat:

Až dokud zpínati se bude nepřítel můj nade mnou? Vyslyš mne, Hospodine, Bože můj, osvěť oči mé, abych neusnul snem smrti! Aby neřekl nepřítel můj: svítězil jsem nad ním, a nepřátelé moji aby neplésali, jestliže bych poklesl.

Probudil se, či spíš se probral z ustrnutí, v němž trávil těžko rozeznatelné denní i noční hodiny. Na tmu si už zvykl a naučil se v ní rozeznávat okolní předměty. Nebylo jich mnoho, jen jakýsi polorozpadlý koš s nedefinovatelným smetím, sbírka latí opřených o prkennou přepážku a v rohu kbelík s dřevěným poklopem, sloužící za záchod. K jeho komfortu tu navíc byly dvě matrace z nějaké dávno rozpadlé postele. Matrace se pořád rozlézaly, až ho z toho bolela záda, protože nic jiného než ležet se v téhle těsné sklepní komoře nedalo. Jak dlouho v ní vězel, nedovedl odhadnout, jistě už pár dní. Tma teď byla o něco čiřejší a šeravý pruh pod stropem zmizel, z čehož usoudil, že je noc nebo přinejmenším pozdní večer. Kolem stěny přeběhla myš a ztratila se pod přepážkou; škoda, pomyslel si, býval by rád, kdyby chvíli postála, aspoň trocha života v té strnulosti, z níž jako by odkapávala věčnost. Ale myš si nedala říct.

Vtom si uvědomil, že ho ze strnulého polospánku vyrušil jakýsi šramot. Chvíli poslouchal, ale nic už se neozvalo. Také by to bývalo divné, protože Brigita u něj už před nějakou hodinou byla. Přinesla mu jídlo, pár krajíců chleba a kousek mazlavého sýra, k tomu velký hrnek bylinného čaje, chutnajícího po seně. Herbatka, říkala tomu lektvaru málem něžně. Sedla si k němu na matraci a tiše ho povzbuzovala, jen počkej, Janečku, ještě měj trpělivost, ještě den nebo dva, však ono to půjde. Vzal ji za ruku a ona ji lehce stiskla, pocit osamělosti jako by proudil z dlaně do dlaně a měnil se v náklonnost. Honza zjišťoval, že přes všechnu tmu a nudu se už tolik netěší na chvíli, kdy bude zajetí v tomhle sklepě konec a on pokročí na cestě, započaté v chatě nad Sázavou. Brigita. Nijak zvlášť nápadná ani vzhledná holka, rozhodně ne na předvádění a do do salonů, v nichž to šustí róbami a zvoní sklenicemi sektu. Zato by z ní mohla být ... selka. Skromná, pracovitá, vytrvalá, tiše moudrá. Chtěla by? Zdálo se, že by chtěla. Pustil dlaň, vzal ji kolem ramen a přichýlil se k ní, až se setkali tvářemi. Trochu se zachvěla a na okamžik pocítil na čele její rty. Vstala.

»Janečku,« hlesla. »Nesmíš. Máš jinou cestu. Já taky.«

Já vím, chtěl říci, ale uvědomil si, že o její cestě vlastně neví nic. Snad jen, že tohle nenápadné děvče bude asi zapojené do nějaké sítě, nejspíš podobné oné, která se rozpadla jednoho podvečera v Bílém Potoce. Kdoví, kde je teď ten člověk v kostkované košili, nebo spíš žádné kdoví. Všichni počítáme celkem jistě s tím, že dřív nebo později špatně dopadneme, říkal mu tehdy, a Honza si s úděsem uvědomil, že Brigita má tutéž jistotu a že o ní ví.

»Brigito,« zašeptal. »Až budu tam ... dám ti vědět. Přijď za mnou, spojíme si ty cesty.«

»Napiš,« řekla po chvíli mlčení. »Do téhle hospody, jinou adresu ti dát nemůžu. A přijít za tebou ... to víš, že bych ráda. Ale nejde to. Něco jsem slíbila. Nemá mě kdo zastoupit.«

»Já vím,« řekl se vzrůstajícím smutkem. »Ale psát si můžeme. Třeba jednou...«

»Třeba jednou,« souhlasila. »Třeba se jednou setkáme jinde než v tomhle sklepě.«

»V tomhle pitomým odrátovaným světě, v kterým se za poctivou práci zavírá.«

»Ne. Právě v něm, ale až nebude odrátovaný. Až se z něj nebude muset utíkat za moře. Ten den přijde. Nevěříš?«

»Skoro ne.«

»Věř. A jestli budeš mít chuť, čekej. Piš. Ne, neříkej nic, nechci, abys mi sliboval, co by se ti pak třeba nechtělo dodržet. Já ... jestli z nás jeden na druhého zapomene, já to nebudu, Janečku.«

Položila mu paže kolem šíje a dlouze ho políbila. Pak popadla z rohu kbelík a vyklouzla ven, ponechavši ho nesnadným myšlenkám o tom, co tady vlastně před chvílí proběhlo. Zamiloval se? To nevěděl tak přesně; představa jakéhosi pobřeží na druhé straně moře a konečně už jednou života bez ptáků kádrováků ho poutala s neztenčenou silou, což by se správnému milenci asi dít nemělo. Třeba to všechno vyplynulo jen z té samoty a z toho drnkavého napětí, jež ho v těch posledních dnech neopouštělo snad ani ve snu. Brigita je rozumná holka, že na něm nechtěla slib. A že by přišel ten den ... vyřkla to s tak horoucím přesvědčením, že tomu málem sám uvěřil. Teď se mu vrátila rozvaha a s ní skepse, bane, děvče, něco kolem nás přešlo, bylo to hezké a za jiných okolností nadějné, ale okolnosti jsou, jaké jsou, takže to asi končí. Škoda.

Šramot se ozval znovu a silněji, tentokrát už blíž. Posadil se na matraci, nebylo pochyb, někdo jde. Brigita k němu dvakrát po sobě nechodívala, takže... Vyskočil, spěšně sáhl po saku, vyňal z kapsy balíček a strhl z něj obal. Jestli zase všechno prasklo a přicházejí si ho odvést, je čas posledního prostředku. Zklidnil se podivuhodně tím pomyšlením a nehnutě čekal, v ruce odjištěnou pistoli. Šramot se změnil v kroky, dveře se otevřely, a...

»Schovej tu bouchačku a pojď,« zazněl tiše naléhavý Brigitin hlas. »Seber si svoje věci. Dělej! Jde se!«

»Kam?« ozval se Honza, ještě celý zmatený nenadálým vývojem situace, ale hned si uvědomil, že si mohl otázku ušetřit. Kam asi. Nejinam než na další úsek nejisté pouti, která může každým krokem zle skončit. Přehodil si sako, ke vší uválenosti navíc ozdobené sklepními pavučinami, chvatně zasunul pistoli do kapsy a sáhl pro svém chatrném zavazadle. Provázek se přetrhl, ještě tohle. Brigita se nenamáhala jeho kam zodpovědět, jen se zběžně ujistila, že jde za ní, a vyběhla schodištěm vzhůru. Prolétlo jím zaváhání a vzápětí se zastyděl, nakonec ještě budu litovat, že nechávám za sebou tenhle sklep a kbelík s poklopem. Ne. Jde se, kamkoliv, do čehokoliv. Uvidíš, že jsem chlap, který vydrží do konce.

V jinak vyprázdněné noční ulici před hospodou se odehrávala pozoruhodná scéna. Houf mužských se všemi průvodními znaky opilosti se zjevně hodlal nespokojit s obvyklým povykováním, nýbrž se zdálo, že se schyluje k pranici. Dvojice i malé hloučky stály nosy k sobě a hleděly si vyzývavě do očí, dlaně se buď svíraly v pěsti, nebo sahaly po čemsi do kapes, nad davem se vznášel nic dobrého neslibující hukot. »Finlandczycy,« okomentoval to dění spěchající pár a hlomozící shluk štítivým obloukem obešel. Lidé v baltických přístavech měli svou zkušenost: pod obraz zpití, k rvačkám náchylní námořníci obvykle pocházeli ze severských zemí, v značném rozporu s jejich jinak vynikající pověstí. Zejména Finové prosluli pohotovostí, s níž z nepatrné příčiny sahali pro své puukko, obávaný finský nůž. Zpoza rohu zazářily reflektory, ale policejní moskvič projel kolem v stejném odstupu jako předtím dvojice chodců. Dokud neteče krev, zdála se hovořit koncová světla, nemá smysl se plést do námořnických rozmíšek.

Honza by se jim býval nejraději vyhnul také, ale cítil, jak ho Brigita, pevně do něj zavěšená, strká zrovna do středu toho chumlu. Námořníci jim udělali místo, jako by mezi ně patřili. »Janečku,« řekla rozechvěle a vyprostila ruku z podpaždí. »Vzpomeneš si? Dej o sobě vědět, jestli...« Místo odpovědi ji vzal kolem krku a políbil, zůstali tak několik okamžiků v hlubokém a smutném spojení. Vysoký světlovlasý muž, o poznání starší než ta opilá čeládka kolem, se k nim obrátil letmým pohledem a pousmál se, kupodivu, nic opileckého na něm nebylo znát. Pak se spěšně odvrátila, protlačila se mezi mužskými těly, sahala jim sotva pod lopatky, a zmizela v osvětlených dveřích. V touž chvíli jako by z námořnického shromáždění vyprchala bojechtivost, před chvílí ještě znesváření mořeplavci se brali kolem ramen a plácajíce se po zádech se vydali na vrávoravý pochod. Někdo se dal do řvavého zpěvu a jiní se k němu přidávali, nad hlavami se kývaly dvě nebo tři poloplné láhve. Honzovi se pomalu vytrácel z duše tesklivý pocit loučení. A jsem v tom, řekl si. V čem, pochopil už také: celý ten ožralecký povyk je kulisa, sloužící jedinému účelu - skrýt ho a odvést pozornost milicionářů a jiných bdíčů z povolání. Brigita. Taková malá, trochu utahaná holka, a co je v ní síly, odvahy i chytrosti. To víš, že si vzpomenu. Od té chvíle, kdy ho poprvé sebrali a on musel nechat mámu ve zchátralém státním statku, nevěděl o nikom, na nějž by vzpomínal vděčněji.

Průvod se trochu zklidnil a za polohlasného hovoru se ubíral k přístavu. Honza natahoval uši ... opravdu jsou to Finové? Rozumět se jim nedalo, ale přesto zachytával melodii řeči ... jistě, je to ten zřetelný, dobře se poslouchající jazyk, co už ho jím oslovil onen znalec přístavů u stolu. Že by ho vedli na finskou loď? To pomyšlení ho znepokojilo, ale odehnal podezření, je přece známo, že lodní posádky bývají namíchané. Ostatně si nemohl vybírat. Poté sebou shluk zamlel a obklopily ho jiné postavy, povykující už bezpochyby švédsky, dokonce tu a tam něčemu rozuměl. Skoro zpyšněl, vida, přece jen jsem se tu řeč neučil zbytečně. Také kus ulehčení pocítil, Švédové, už jako by s nimi zase byl o kus blíž tomu ... tomu pobřeží mezi Trelleborgem a Ystadem. Pamatoval si dobře ta jména, zněla mu úlevou a nadějí.

Úlevný pocit ho však rychle opustil. Poznával, kudy jdou, ještě chvíli a budou u drátěného plotu s brankou. Také že se chlapi kolem něj zase náramně rozhalasili a rozvrávorali, zpěv se změnil v hašteřivý povyk. Branka se přiblížila na dosah, z boudy vykročili dva komisně se tvářící uniformovanci a posuňkem dali povel k zastavení. Jeden vyňal psací podložku s razítky a hotovil se ke kontrole dokladů. Honza se stáhl pokud možno do pozadí, cítě, jak v něm klesá kuráž. Jak tohle může dopadnout ... doufal, že ti mládenci mají připravený nějaký plán, ale příliš jist si nebyl. Nejednou slyšel své přátele mukly mluvit o tom, jak hrozně naivní dovedou být tihle lidé ze Západu, horem dolem že se jim může vyprávět, jaké je to v bolševismu, oni chápavě kývají hlavami, ale nerozumí beztak ničemu. Nedovedou si představit nic než tu svou demokracii, v níž může sem tam být nějaký nepořádek, takže hned říkají - nojo, u nás je to taky tak.

Nestačil ale tu ideu rozvinout, protože se vpředu strhla rvačka, dobře polovina námořnického průvodu se změnila v zlobně hlučící chumel, zmítající sebou ze strany na stranu. »Komm. Go,« slyšel vedle sebe. »Keep going, skynda dig« - jdi dál, pospěš si. Světlovlasý čahoun ve svetru vyrolovaném ke krku, který před chvílí přihlížel jeho loučení s Brigitou, ho lehce uchopil za loket a vedl k brance. »Take this,« strkal mu do ruky láhev se zbytkem kořalky, čemuž se dalo porozumět. Honza přemohl pud, velící mu chovat se nenápadně, vymrštil ruku s láhví do povětří a rozhulákal se také. Strkanice jím zacloumala, někde v pozadí zahlédl placaté čepice, ale to už ho proud těl strhl s sebou a nesl ho ven z branky. Čtyři z před chvílí ještě divoce zápasících mořeplavců jako by teď zkrotli, zůstali pozadu a hrabali se v kapsách, hledajíce pasy. Složitě při tom strážcům cosi vysvětlovali, chytali je za rukávy a táhli je zpátky, kdykoli se zdálo, že by jim služební horlivost kázala rozběhnout se za neukázněným hloučkem.

Honzovi se chtělo ulehčeně vydechnout, ale zakázal si to, tušil, že rozhodná chvíle má teprve přijít. Houfec mezitím za intenzivního povykování a měníc tvar jako améba dorazil až k samé nábřežní zdi. Upoutána mocnými lany k železným kuželům tam stála nákladní loď, hlomozící jeřáby jí ještě stále podávaly nové a nové kontejnery. V boku jí čněl ve značné výši otvor, k němuž vedla dřevěná lávka s provazovým zábradlím. Jak se dalo čekat, vstup zahrazovala další dvojice ozbrojenců. Měli samopaly a místo brigadýrek vojenské čepice se stínítkem, což Honzovi připadalo ještě hrozivější. »Go, go,« nepřestával ho tlačit ten světlovlasý. Na dotek se před ním posouvala jiná tělesná masa a zvolna mu razila cestu, jsou to kusy chlapů, tihle Seveřani, uznal. Sotva jim viděl přes ramena.

Napravo se teď místo pranice rozlehl náramný jásot. Když se odvážil v tu stranu koutkem oka pohlédnout, viděl oba pohraničníky zcela beznadějně uzavřené v zástupu překypujícím projevy bouřlivé náklonnosti. Také na palubě se objevilo několik postav, zřejmě přilákaných tou podívanou, a hulákaly shora své připomínky. Řehot a mnohojazyčné sprostoty dávaly beznadějně zaniknout všemu, čím by je chtěli překřičet oba Poláci, navíc se znovu vzmohl rozeřvaný zpěv. Poslední Honzův pohled platil strážci, jemuž se kdosi pokoušel lít do úst kořalku rovnou z láhve, a když se nedal, rozbryndával mu ji štědře po uniformě. To už dosáhli konce můstku a vstoupili na palubu. Kdyby na to měl čas a pomyšlení, mohl si připadat slavnostně: tohle je tedy krok, jímž se ocitá mimo dosah všeho, co mu deset let užíralo život.

Chlapi na palubě na něj pohlédli trochu úkosem, ale neříkali nic a rozestoupili se. Blonďák vedl Honzu spoře osvětlenou chodbou a pak stále dolů, několika patry strmého železného schodiště do nákladového prostoru. Prosmykli se mezi kontejnery, námořník přistoupil k poklopu upevněnému šesti šrouby a otevřel jej.

»Här,« - tady, řekl tlumeně. »Here you stay«, tady zůstaň. Něco chvíli přepočítával... »Tjugo timmar« - dvacet hodin. Kývl hlavou a měl se k odchodu.

»Tack sa mycket« - děkuji pěkně, zaostýchal se Honza, použiv poprvé svou švédštinu. »Why do you do this ... for me ...« - proč ty ... kvůli mně...

»Ah, ingen orsak, no matter. I had my fun, you know« - měl jsem z toho legraci, víš, odtušil námořník a zřetelněji se usmál. »Jag är Stig«, přešel znovu do své mateřštiny a stiskl Honzovu pravici. »Jag är glad att jag kunde hjälpa Birgit« - jsem rád, že jsem mohl pomoci Brigitě. »Sit down and keep quiet. Don’t knock. Tyst!« Sedni si a buď zticha, neklepej. Tiše! Honza se protáhl otvorem a sotva stačil přejet pohledem úzkou komoru, sloužící zřejmě ke skladování lan a jiných krámů. Poté se poklop opět přivřel, zavrzaly utahované šrouby a byla tma. Páchla způsobem, jejž měl teprve později poznat jako typický lodní odér vzniklý smísením mořské vody a všelijakých mazadel. Vtom ho napadlo, že si měl s sebou vzít něco k pití ... no, nestalo se, nějak už to vydrží o žízni ... ale ne, u kovové stěny zakopl o láhev, zřejmě Stig myslel i na to.

Tjugo timmar ... jestli dobře rozuměl, dvacet hodin ho dělí od chvíle, kdy bude moci vystoupit na svobodný břeh. Svobodný břeh, opakoval si s pocitem triumfu, potlačiv svou nedůvěru ke slovům s příchutí fráze. Svoboda není fráze, nýbrž stav, v němž už nebude potřebovat svůj kovově chladný balíček, ani k tomu, ani k onomu. Mezi stočenými lany nahmátl podlahu, byly to jakési plechy s vyčnívajícími šrouby, pokryté čímsi, co na omak připomínalo staré pytle. Pistoli ... až odtud půjde, zahrabe ji tady, ať si ji pak někdo najde a diví se, kde se tu vzala ... nebo ne. Věděl něco lepšího. Až bude vystupovat, hodí ji do moře, pěkně zvysoka, aby to žbluňklo. Hned se ale napomenul, ještě to tak daleko není, ještě pořád může přijít nějaká prohlídka, kdyby například někomu byl podezřelý ten povyk dole u lávky. Loď sice platí za výsostné území cizího státu, ale spoléhat se na to nedá, komunista se řídí dohodami, jen když se mu to hodí. Natáhl se a napjatě čekal, brzy-li uslyší nebo ucítí známky vyplutí, ale zatím to bylo pořád jen nějaké vrzání, kovové rachoty, hřmot, jako když někde přejíždějí náklaďáky ... nebralo to konce. Teprve za dobré tři hodiny hlomozy utichly, za železnou stěnou se rozburácel motor, tak blízko, až se polekal. Za další půlhodinu se jeho úkryt plechově rozklepal a všechno jako by se maličko zhouplo ... tak už jsem z klece venku, potvrdil si a chystal se usnout. Nedařilo se mu to příliš mezi lany a železnými krámy, a také v roji myšlenek, jimž, jak časem zjistil, mu nebylo dopřáno zcela uniknout ještě po mnoha letech.

Jestli to bylo dvacet hodin, ten nekonečný čas polospánku, nedokázal odhadnout, ale náhle se motory rozhučely v jiném tónu, plechové klepání na chvíli zintenzivnělo a celá loď se otřásla, jako by do něčeho přidušeně narazila. Přistáli jsme, odhadl to dění. Potmě posbíral své věci a čekal kolem půl hodiny, než zavrzaly šrouby, poklop se otevřel a známý hlas ho vyzval: »Come. Get out.« Před ním stál Stig, ale proměněný: místo vyrolovaného svetru měl na sobě fešáckou tmavomodrou uniformu se zlatými proužky na rukávu, na hlavě plochou čepici. Honza se až lekl: že Stig nebude obyčejný námořnický ochlasta, to už tušil; ale on je to nejspíš nějaký důstojník. Kdoví jestli ne sám kapitán. A to všechno dokázala zařídit Brigita. Na zjihlé vzpomínky ale nebyl čas, spěchal za vyparáděným Stigem po železných schůdcích. Když stanuli na palubě, ukázalo se, že je pozdní večer, přístav byl zahalen v načervenalý zbytek světla a za ním se rýsovaly budovy nějakého většího města. Lávka už byla spuštěná a sešli k molu. Nikdo jiný se zatím na palubě neobjevoval.

Tak tohle je ... tohle jen ten svobodný břeh, říkal si posvátně. Švédsko. Bylo mu až divné, že kromě těch slov nic zvláštního nepociťuje, spíš jako by byl pořád před něčím na útěku. Stig mu šel neochvějně u boku ... proč vlastně? Nemusel by si dávat tu námahu, však on by se už na nějakou policejní stanici doptal, tolik švédsky umí. Ale Stig jako by jen přidal do kroku, neohlédl se, slova nepromluvil ... kam spěchá? Něco divného na tom bylo, jako by... Tu si vzpomněl, že vlastně chtěl hodit do moře pistoli, až to žbluňkne, ale v tom kalupu na své předsevzetí zapomněl ... no, nevadí. Zpomalil, sáhl si do kapsy, nahmátl zbraň a upustil ji kolem nohy na zem, jen to maličko kovově žuchlo. Stig jako by tím zvukem zpozorněl, ale neotočil se.

Došli k nízkému stavení, před nímž postával kdosi v tmavé uniformě ... ovšem, i ve Švédsku mají celníky a snad i pohraničníky, tomu se nebylo co divit. Měl by možná jít k tomu člověku a povědět mu tu větu, jak si ji připravil: »Jag är fran Tjeckoslovakien, söker asyl...« jsem z Československa, žádám o azyl. Stig ho vtom lehce zatahal za rukáv. »Vänta« - počkej, hlesl, pořád tak obezřetně, jako by se i tady bylo čeho bát. Poodešel k uniformované postavě a cosi jí zkrátka pověděl, Honza nastavoval uši, ale nerozuměl ani slovu. Šli pak nikým nezdržováni, až přístav přešel v městské ulice. Teprve tady se Stig zastavil. »Here we are« - tak tady jsme, řekl. Divný pocit se Honzovi ještě vystupňoval, je to v pořádku a není to v pořádku. Čert ví co.

»Stockholm?« ukázal zadrhle do ulic.

»Neeei,« zněla polohlasná odpověď. »You are in Helsingfors ... ah, Helsinki.« Honza ještě zadoufal, že se přeslechl, ale ne. V té chvíli se mu rozjasnilo, co tady není v pořádku. Svobodný břeh, to ano, ale ještě ne ten pravý. Hned naproti stál sloupek s nějakou cedulí ... Huomio! - Pozor! stálo na ní velkými písmeny a cosi dalšího menšími pod tím. Pochopil, jaká je to řeč, kde se ocitl, a proč si pořád ještě musí počínat opatrně. Je ve Finsku. A ve Finsku je radno si hubu s azylem neotvírat, to už věděl; ještě že ho Stig zadržel. Finové prý musí vydávat uprchlíky Sovětům, mají o tom s nimi nějakou dohodu ještě z doby, kdy prohráli válku. Takže zase dál, nenápadně, ve strachu před policajty, se štěstím, jež mu zatím bylo nakloněno, ale nedá se na ně spoléhat. Kdyby ho chytili, mohlo by to být horší než doma nebo v Polsku, protože by skončil ne v důvěrně povědomém kriminále, kde se konečně dá nějaký ten rok překlepat, ale na Sibiři. Magadan. Kolyma. Ta jména se pronášela mezi mukly na Klamovce šeptem a zněla mrazivou hrůzou, zlatý Bytíz. A já vůl jsem zahodil tu pistoli.

Uvědomil si, že mu Stig vykládá něco anglicky, a soustředil se, ale zjistil, že mu nerozumí. To ho tak poplašila ta finská cedule? Několik jmen mu z toho proudu přece jen proskočilo: »Kustavi ... Aaland, Mariehamn ... färja, Norrtälje.« Asi mi říká, kudy mám jít, aby mě nechytili. Mrzel se sám na sebe, už byl málem pyšný na svou angličtinu, ale ukázalo se, že je mu něco platná, jen když jde o věty o málo víc než holé. Nevěděl, že právě udělal touž zkušenost jako tisíce vystěhovalců před ním i po něm: rozumět bývá sakramentsky těžší než se naučit slovíčkům a mluvnici. To proto, že cizinec má zpočátku nastavenou anténu jen na pomalý příjem; než si přeloží dvě slova, jeho protějšek jich ze sebe vychrlí pět a souvislost je v háji. Bylo mu souzeno, aby k dokonalému příjmu dospěl až za velmi dlouho, vlastně teprve když zakotvil v anglicky mluvící zemi. To ale bylo v té chvíli, na kraji zšeřelých Helsink, ještě v nedohlednu.

»... and I hope to see you once again,« zakončil Stig proslov. Chvíli hledal po kapsách, až z nich vylovil v tom šeru nevalně čitelnou vizitku, mapku s červeně podtrhanými názvy a hrst papírových peněz. »Good luck, Honza. Lycka till! No, no, keep it,« odmítl jeho námitku, že nějaké peníze má. »Finska pengar, you’ll need it« - finské peníze, budeš je potřebovat. Zatřásl mu mohutně rukou, ještě se usmál a chystal se k odchodu.

»Stigu...« sestavoval Honza pracně své útržky angličtiny a švédštiny, maje zlost sám na sebe, že se mu nechtějí vybavit potřebné výrazy, třebaže by je měl znát. »Poděkuj za mě svým mládencům. Bez nich bych...« Nedovedl doříci co, nebo spíš nechtěl domyslet.

Vážně přikývl. »A Brigitě. Byla to hlavně její práce. Dobře. Vyřídím to.« Otočil se a odkráčel zpět k lodi, vzpřímeně a neklátivě, docela nenámořnicky. Honza zůstal stát jako dřevěný kůl a chvíli mu trvalo, než se zase vzchopil. Zdálo se mu, že se ještě nikdy necítil tak opuštěně.

Co se dělo dál, dával později často k lepšímu, ale v té chvíli v něm byla malá dušička. Ta úplně nejmenší se mu vytvořila hned téže noci, nebo lépe řečeno téhož divným světlem proniklého šera, jež se pomalu zase začalo obracet v den. Šel ztichlými ulicemi, jednou doprava, jednou doleva, ale pořád tak, aby mu jako výslednice vycházel sever. Stigova mapka sice do takových podrobností nezacházela, ale že Helsinky leží na poloostrově, se z ní dalo vyčíst. Uhnout kam nebylo, někde v tom směru musí být nádraží. Také že bylo. Hledal nějaké jízdní řády, všechno vypadalo jinak, než byl zvyklý, navíc psané naprosto nesrozumitelným jazykem. Kustavi... po nějakém úsilí zjistil, že červeně zatržené jméno toho znění označuje v jeho mapce jakýsi malý přístav na jihozápadním pobřeží, odtud asi vyplouvají lodi už konečně do Švédska ... ne, ne, jen na takové souostroví, Ahvenanmaa, stálo na mapě, pod tím švédsky Aaland. Ještě pořád ve Finsku. Do Kustavi samozřejmě nic nejelo, možná že tam vůbec nevede dráha. Bude muset do tohohle Turku, pak nejspíš autobusem ... v tu chvíli ucítil v týle, že se na něj někdo dívá. Zdráhavě se obrátil a spatřil dva policisty v šedých uniformách, jak po něm nedůvěřivě přejíždějí pohledem, od límce pavučinami olepeného saka až po zablácené křusky a odřený sportovní pytel s přetrženým provázkem. Že jsem ... napadlo ho v úděsu, ale nevěděl co. Nebylo jak upravit vzhled, který možná dobře odpovídal vzezření polského pracujícího, ale tady jím byl nápadný jako vandrák na bále.

»Ruski?« zkoumal policajt.

Honza si vzápětí uvědomil, jaká to byla chyba, ale v prvním momentě se dožral. Že by ho někdo považoval za Rusa... »Nět, ja Čech...« ozval se dotčeně a zmlkl. Vidina strážních věží v zasněžené pláni před ním vystoupila jako namalovaná. Kolyma. Nabral dech a chystal se vystřelit na útěk, ale byl jako zchromlý, nohy ho neposlechly.

Policajt, z té dvojice starší a vypadající na nadřízeného, vážně pokýval hlavou a chvíli cosi povídal kolegovi. Mladší pronesl něco na souhlas, odkráčel k východu a ztratil se. První přistoupil blíž a chvíli hledal v paměti.

»Tsekilainen« - Čech, potvrdil. »Du ... mit mir,« přešel do němčiny. »Mein Haus gehen,« dodal lámaně. Honzovo zděšení těmi slovy trochu polevilo. Mein Haus. Můj dům. Jestli to není nějaká lest - ale proč by byla - na Kolymu to zatím nevypadalo.

Všechno pak šlo dobře, ba výborně. Policajt ho vedl o několik rohů dál k zaparkovanému autu. Posuňkem mu naznačil, aby nasedl, a Honza tedy čekal, až mu odemkne; také policajt jako by poněkud bezradně na něco čekal, až se Honzovi rozsvítilo. Oni tady nezamykají! Nemají proč, tady se nekrade! Byl ještě plný toho podivu, když dorazili k dřevěnému domku v zahradě, samozřejmě také otevřenému.

Asi byl někdo doma, protože policajt Honzovi naznačil, aby se posadil v kuchyni a byl zticha. Za nějakou chvíli se znovu vynořil a přes ruku nesl náruč nějakých šatů. »Du probieren,« pravil. Všechno bylo čím dál jasnější a Honza zjistil, že mu do hrdla stoupá dojetí. Možná že tihle Finové musí vydávat uprchlíky Rusům, ale zřejmě je nemusí honit a chytat. A když na nějakého narazí, nestrkají ho hned za katr. Ta myšlenka se mu začala v cosi rozvíjet, když na další pokyn znovu nastoupil do auta. Nejeli dlouho, za několika rohy se ukázal kostelík v moderním slohu, zastavili u něj. Policista mu pokynul, aby zůstal sedět v autě, poodešel k domku hned vedle kostela a zmizel v něm. Když se znovu objevil, doprovázel ho bělovlasý pán v tmavém obleku. Honza nemusel dlouho bádat, kam by zařadil tu ctihodně laskavou tvář a důstojnou chůzi: farář. Koukali tak a chodili i v kriminále.

Usmál se přívětivě. »Kommen Sie nur weiter, mein Herr,« pronesl v dokonalé němčině. Policista se mezitím hotovil nasednout do auta, usoudiv zřejmě, že jeho poslání je ukončeno. Honza ze sebe začal soukat poděkování, nejlíp švédsky, švédština je prý v téhle zemi druhý úřední jazyk, ale oslovený jen kývl hlavou, krátce pokynul na pozdrav, nastartoval a odjel. Na velké obřadnosti zřejmě tihle Finové nejsou, usoudil.

Kdyby si býval občas neuvědomil, že se pořád ještě nalézá v jakémsi meziprostoru mezi svobodným a nesvobodným břehem, mohl si myslet, že se ocitl v ráji. Paní farářka ho uvítala s touž srdečnou vlídností, ledaže bez onoho nádechu profesionality, jímž se vyznačují aktivní duchovní. Přinesla koláč a kávu v pěkném starožitném porcelánu. »Hyvää ruokahalua« - dobrou chuť, děla s mateřským úsměvem ... co se na to říká? Pan farář ho vyvedl z rozpaků, za chvíli už věděl, že se sluší poděkovat slovem kiitos, na což se pak odpoví ole hyvä. Jako by se mu těmi slůvky pootevřela vrátka do onoho zjevně sympatického, ale dosud cizotou uzavřeného světa, jehož jméno je Finsko. Bylo zvláštní, jak snadno si je zapamatoval, jako by je už někdy znal a teď je slyšel znovu.

Němčina nebyla Honzova silná stránka, spíš se dohovořil anglicky, ale než se sešeřilo k světlému večeru, dokázal farářskému páru vypovědět všechno o svém dobrodružství s výjimkou toho, co se týkalo muže v chatě nad Sázavou. Zřejmě udělal dojem, protože pan farář ztratil svůj profesionální úsměv a vypadal zamyšleně, paní farářce se leskly oči. Pomodlili se pak mlčky kolem večerní tabule, i to bylo jaksi povzbuzující a uklidňující. Honza zjišťoval, že se opět cosi rozplývá a odplavuje, možná že měla pravdu maminka s její dětinskou modlitbičkou a ne táta, ten skeptik a pokrokář. Poté se vykoupal a ulehl v malé čisťounké světničce, všechno bylo tak úhledné, vlídné a čisté, i on jen vrněl skvostnou čistotou, ach Bože, jak jsem asi musel těm lidem smrdět potem a špínou, a oni mi nic... Opět mu stouplo do hrdla dojetí, musel se upomenout, že ještě není na takové pocity čas, ještě nemá úplně vyhráno. Zítra se ukáže.

Co se ukázalo, byla dlouhá a obřadná snídaně, po ní dojaté loučení, při němž paní farářka něco nesrozumitelného říkala a zase měla slzičky v očích. Poté pan pastor otevřel garáž a předjel s autem, o něco větším a zánovnějším, než měl včerejší policista. Honza s užaslou úctou zíral na trojcípou hvězdu nad chladičem ... mercedes! Hotový symbol kapitalistického luxusu, co by asi říkali kamarádi z Klamovky... Než se vypletli z Helsink a zamířili k západu, už si tak luxusně nepřipadal, když mercedes, tak mercedes, ostatně jím tady jezdí kdekdo. Člověk si rychle zvykne, i na kriminálnickou bídu, i na tuhle kapitalistickou parádu.

Trvalo to pak několik hodin mírně zvlněnou krajinou, mezi pastvinami a háji, občas někde probleskla vodní hladina, snad jezero, snad moře, míjeli hnízdečka dřevěných domků, drobná, kolem kostelíka shluklá městečka. Řidič mnoho nemluvil, asi aby ho nechal vcítit se do té scenerie, faráři jsou opravdu profesionálové duše, pochopil tu náhlou mlčenlivost. Vciťoval se tedy a cosi ho při tom napadalo, zprvu roztroušeně, ale jak kilometry míjely, myšlenka se zahušťovala, až našla konečnou podobu.

Svobodný břeh. Ještě pořád je tohle Finsko svobodný břeh, třebaže prohrálo válku se Stalinem a muselo od něj přijmout různé podmínky, například vydávat mu ty, jimž se nelíbí v komunistické kleci. Ale nedošlo to tak daleko, aby lidé té všivárně přičinlivě vyhovovali sami, plni škodolibosti a zlé vůle. To se děje ... ano, jen v klecích, mezi utlučenými a poníženými otroky, kteří se naučili být rádi, když je někdo na tom ještě hůř. Být v téže situaci doma, v Újezdci, na Kladně ... i když nebral za základ srovnání prvního člověka, s nímž se v téhle zemi setkal, jako z udělání zrovna policajta. Ale ani ti ostatní, kteří se tam doma mají za normální a slušné ... kdyby měl štěstí, snad by ho hned někdo neběžel udat. Ale také by mu, neznámému, sotva kdo pomohl, dal šaty, předal dalšímu ochotnému pomocníkovi, vezl přes půl země. V čem je ten rozdíl? Kde se vzal?

Je to možná tím ... že Finové prohráli válku? Honza se zajímal o nedávné dějiny a dobře se v nich vyznal; kdo je proti bolševikovi, musí vědět proč, poučil ho jeden starý a moudrý mukl, a Honza si ta slova zapsal za uši. Tenkrát, před čtvrtstoletím, by se Češi také bývali ochotně dali do pranice s nepřítelem, i když s jiným. Jenže z toho nic nebylo. Měli politiky, kteří usoudili, že dávat se do pranice nestojí za to, protože si spočítali, že by v ní pravděpodobně nezvítězili. Že by bylo krveprolití. Že by Hitler bombardoval Prahu. Že bude výhodnější se ohnout, pokořit, počkat, až to přejde, až nepřítele zaženou jiní, silnější. Až nás někdo osvobodí, české dějiny tohohle století jsou tak plné osvobozování a osvoboditelů, až to zaráží. Finové nepočítali, vyplatí-li se co nebo ne, nečekali na osvoboditele, snad že neměli tak chytrého, diplomaticky obratného prezidenta, jen nějakého maršála Mannerheima, který se, to se ví, hned pustil do pranice, na dvacetinásobnou přesilu se neohlížeje.

Tvrdě se bili Finové, statečně, plní sisu, tajemné síly severského člověka, která nastupuje, když jsou normální síly vyčerpány až do dna i pod ně. Nakonec podlehli přesile, ale neohnuli se, nepokořili, přijali nepřítelovy podmínky, ale ne jeho způsob. A Stalin se bál jim jej vnutit, protože si nebyl jist, co by udělali, kdyby je zahnal přes- příliš do úzkých. Tak nakonec zvítězili, protože vítěz není ten, kdo si na druhém vynutí ústupky, nýbrž kdo si zachová svůj způsob a tím svobodu. Honza se rozhlížel po mírné, čisté krajině a bylo mu smutno. Měli jsme válčit, tenkrát s tím Hitlerem, a prohrát. Třeba bychom teď byli jako ti Finové: hrdější, statečnější, neoslavující v jednom kuse všelijaké osvoboditele, což není nic jiného než prohra a poddání se. A když přišli komunisti s jejich národními frontami a jiným švindlem, měli bychom sílu se poprat i s nimi. Nenaletěla by tak hrozná spousta Čechů jejich žvástům, protože otroctví ochotně přijímá jen ten, kdo už je předem zotročený. Byl bych dnes já, Honza Macků ... sedlák na své půdě? Možná. Asi ano. Ale zase bych nikdy neviděl Finsko, které na to nevypadá, ale dříme v něm sisu. Cosi se o něj pokoušelo, musel těch myšlenek nechat.

Vodní hladina probleskávala břízami kolem silnice stále častěji, až zase přišlo nějaké městečko - Kustavi, stálo na tabuli. To tedy bude ten přístav, co se o něm zmiňoval Stig. Ani si toho titulu příliš nezasloužil, za posledními domečky čouhalo z moře cosi jako lešení ze silnějších klád, u něj malá boudička, a to bylo všechno. Vystoupili, zašli spolu do boudičky, pan pastor obstaral lístek do jakéhosi Hummelviku, Honza mu nemohl vymluvit, že ze Stigových peněz nestačil utratit ani marku a může si zaplatit přeplavbu sám. Rozloučili se. »...a přijďte se podívat k nám do Finska, až se zabydlíte,« vybídl ho německy, potřásaje mu důstojně, leč srdečně pravicí. Honza ani nepotřeboval být zaplaven novou vlnou vděčnosti, třebaže té větě úplně nerozuměl. To víte, Finové, že přijdu. Zapsali jste se mi do duše víc, než tušíte, vy a vaše země, zkrušená porážkou, ale nezlomená a v důsledku všech důsledků vítězná.

Plavba probíhala poněkud zdlouhavě, zato zajímavě. Z plavby na Stigově korábu si velký dojem o moři neodnesl, vlastně až teď je pořádně viděl, poprvé v životě. Musel si připustit, že si je představoval jinak a vlastně ani ne tak pěkně: kolem lodi míjely ostrůvky z ohlazené červenavé žuly, některé porostlé nízkým borovým lesem, jiné holé, některé neobydlené, jiné řídce posázené červenými domečky. Ostrůvků bylo místy tolik, že se mezi nimi mořská hladina málem ztrácela. U některých parníček zastavil, lidé vystupovali a nastupovali, teprve pozdě odpoledne přistáli v místě co možná ještě pustším, to tedy byl Hummelvik. Někdo odjel autem, jiní čekali na autobus, ale Honza se rozhodl jít pěšky, aby trochu vychutnal pod podrážkami tuhle zem. Kdoví, kdy budu moci splnit ten slib a vrátit se do Finska, když tady vracejí uprchlíky, rozvažoval. Asi až budu mít švédský pas, nebo nějaký jiný, stejně svobodný. Vykročil chutě, ale daleko to neměl, jen napříč nevelkým ostrovem k dalšímu přívozu. Prästö, vyčetl z nápisu na žluté převozní pramici jméno ostrova, tady už byly všechny nápisy švédsky.

Krátce pak podumal nad mapou ... teď tedy do Mariehamnu, hlavního města tohohle souostroví, jak mu doporučoval Stig, jestli mu ovšem dobře rozuměl. I to bylo snadné, postavil se k silnici a zvedl dlaň, hned první auto ho naložilo, ani ne za hodinku tam byl, až mu přišlo líto, že Aalandy projel jako švec. Čechy ... pravda, je to pěkná krajina, měnivá, na každém kousku jiná. Zemský ráj na pohled. Ale jsou i jiné zemské ráje, tady ty ostrovy například. Moře, kde je víc červené země než vody, červené domečky, červené kostelíky a maličké větrné mlýny, taky červené. Usmál se nakřivo, ještě nakonec budu bolševikovi vděčný, že mě vyhnal do světa. Doma na statku ... no jistě. Ale o něco bych byl chudší.

Když ho auto vyklopilo v Mariehamn, byl už večer, seversky světlý sice, ale přece jen večer. Trochu znepokojen zjistil, že loď vyplouvá až druhý den, a také ne do Norrtälje, nýbrž do nějakého místa jménem Kappelskär. Taky jedno. Co ale teď... Vydávat vzácné peníze za nocleh se mu nechtělo, a co kdyby ho chtěli zapisovat do nějakých knih a hlášení, aspoň doma v Čechách se to dělá. Nebo má noc proválet někde na břehu, to taky není nejjistější, někdo ho uvidí a... Ale už se naučil, že v téhle zemi je všechno jinak. Noc že není noc, policajt není policajt, a snad se ani nebude nikdo pozastavovat nad tím, když ji prosedí někde na kameni nad vodou, když je kolem tak hezky, moře i ostrovy celé ozářené čarovným světlem červencové noci. Druhý den běžel do přístavu, jako když ho honí, parník už tam stál, o něco větší než ten, který ho přivezl z Kustavi. Teď to tedy půjde naostro, uvědomil si a dušička v něm zase začala klesat. Mezi drobnými ostrůvky byl znát široký, ničím neohraničený obzor, tohle tedy je moře, jak má být. A na druhé straně, zatím neviditelné ... to už je Švédsko. Svobodný břeh ... což, na téhle straně je taky, ale Švédové nemají žádné dohody o vydávání. Zadíval se k nástupišti ... kontroluje tam někdo? Nějaká uniforma tam postávala, ale lidé chodili kolem, nezdálo se, že by se někdo zdržoval kontrolami. Dodal si odvahy a šel také.

Nějakou hodinku měl pak příležitost k romantickým pocitům uprostřed mořské pláně, dokonce to začalo docela povážlivě houpat, ale už se zase vynořily ostrůvky, bylo jich čím dál víc, až se zhustily v skalnatou, zeleně porostlou změť, průlivy a zálivy, šíje, mysy. Naposledy to už dál nešlo, objevil se přístav a za ním městečko, Kappelskär. Tam už nějací prohlížeči byli, rotili se dole na molu hned tři. Taky že si Honzu hned vyhmátli, jako by na něj čekali.

»Hur mycket?« otázal se jeden a ukazoval mu na zavazadlo. Přeložil si tu výzvu ... kolik? Kolik čeho?

»Co?« vydechl česky.

»Alkohol,« pravil ten muž tvrdě a srozumitelně. Honzovi se rozsvítilo, to se ví, oni tady mají takovou poloviční prohibici, proto taky bylo na lodi tolik ožralých. Kde je prohibice, tam jsou ožralí, to už je takový přírodní zákon, že největší sháňka je po tom, co se nesmí. U nás lidi tím víc poslouchají Svobodnou Evropu, čím víc ji bolševik ruší, a tady zase jezdí sem a tam mezi Švédskem a Finskem, ani nevystupují, jen aby si mohli nakoupit v lodním baru kořalek a pořádně si ožrat hubu, protože na mezinárodní vody je každá prohibice krátká.

»Ale já nemám žádnej alkohol, ty kluku švédská! Azyl! Rozumíš? Azyl! Potřebuju azyl! Dělej se mnou, co chceš, tady mě máš, já už dál nejdu, tak už něco dělej, od čeho tu seš!«

Uniformovaný muž vypadal dost zaraženě, jako by nevěděl, co si z toho nesrozumitelného přívalu má vybrat. Po vteřince si ale přece jen něco vybral: azyl. Ukázal Honzovi, že má počkat, a když všichni cestující vyšli, tu a tam některé zavazadlo bylo zkontrolováno a pokuty za kořalku nad povolenou míru uděleny, pokynul mu a odebral se s ním do přístavního domečku. Polisi, stálo na jedněch dveřích. Strčil ho dovnitř a zavřel za ním.

Honza byl připraven na všechno. Věděl, co bude odpovídat, zeptají-li se ho, proč a jak a kudy a kvůli čemu utíkal z Československa. Sesumíroval si řeč v angličtině i v němčině, a kdyby to nešlo, i pár švédských vět si dal dohromady. Měl připravené peprné kázání o komunistech a těšil se, jak si vylije ze srdce zlost. Chtěl povědět těm lidem tady, kteří takové věci neznají a holdují všelijakým pošetilostem, o svých kriminálech a o tom, co se dnes v Čechách dělá se sedláky, když nechtějí odevzdat svou půdu ničemům a lenochům. Jen jedno netušil: že ho bude zpovídat holka ... a jaká. Vysoká, urostlá, s vlasy zlatavě plavými a s očima ... nikdy takovou barvu neviděl. Jako zeleň ledovce v severském slunci, vzpomínal si později, když už tu zkušenost udělal.

»Hejsan,« řekla a usmála se tak mile a krásně, jako by ani na sobě neměla policejní uniformu a na věšáku odpovídající čapku s odznakem. Vstala a podávala mu ruku, ale Honza se jí nechopil, protože se musel chytit hrany stolu, aby se nesesypal. Najednou se s ním všechno zatočilo a on se rozbrečel úporně a nezadržitelně, celá úzkost a napětí posledních měsíců se odplavily těmi slzami, a snad i všechno ponížení a zlomyslnost, kromě nichž si vlastně užil máločeho od té doby, co tátu odvedli k černému autu. Ledovcově zelené oči se dívaly soucitně a udiveně a on jako by v nich něco četl. Nebreč a neboj se. Tady jsi na svobodném břehu.

19. Na vzdálené rande

(Květen 1965)

»Lenine!« zaznívalo od rozrážky. »Leninééé! Lenine, polez ven, bejku!«

Vlasta se vnitřně rozveselil tím voláním a na okamžik ustal v práci. Byl jistý Syrečka, asi čtyřicetiletý seladon a brigádník s tříletým úvazkem, na šachtě známá figurka. V dvacátých letech, kdy i mnohou českou myslí lomcoval zápal sovětské revoluce, ho pokrokoví rodiče obtížili jménem Lenin, domnívajíce se, že na ně bude hrdý, ale nebyl. Snášel je s nevolí, žádaje spoluhavíře: »Říkejte mi Láďo!« Jen zřídkakdy mu v tom však bylo vyhověno, neboť volat na někoho - Lenine, ty bejku, se jevilo být zdrojem legrace. Staří a kovaní komunisté, jichž bylo tou dobou na Kladně ještě dost, se kvůli tomu zlobili a zahlíželi na nebohého Lenina šejdrem: nositel tak posvátného jména, a přitom se ocitl na šachtě, protože ho vyhodili z místa vedoucího v jakési hospodě. Přišli mu prý na nějaká manka a jiné levoty, takže to silně smrdělo basou; byla mu však udělena úleva v naději, že se třemi lety na čestném hornickém pracovišti polepší. Zatím se k nějakému polepšení nezdálo schylovat, spíš šly řeči o tom, že se Lenin Říkejte mi Láďo kvůli dalším zlodějnám svého osudu přece jen dočká.

Ta chvilka rozptýlení přišla Vlastu draho. Stál vklíněn jako hadí muž mezi všelijak pokroucenými trubkami, polámanou výdřevou a jiným harampádím, to se ví, štajgr nedá povel k probírce, dokud se chodbou ještě protáhne kočka. Ještě se usmíval, když vtom zahlédl, jak se v uhelné stěně dělá trhlinka. Než stačil zareagovat, celá masa uhlí a hlušiny se odlomila od počvy až k fleci, zahučelo to a černě zaprášilo, a už v tom stál pohřbený až po prsa, ani prstem nedokázal pohnout. Ani dýchat pořádně nemohl, sevřená žebra se neměla kam rozepnout. Po vteřině se probral z ustrnutí. Je to všechno, nebo se bude poroučet i flec a zavalí ho tady nadobro? Prý člověku v poslední chvíli proběhne myslí celý život, ale neprobíhalo mu nic, snad tedy ta poslední chvíle zatím nepřišla. Zato slyšel provolávat zlostné nadávky, parťák Milda si zřejmě uvědomil, že ke vší rachotě teď bude muset odklízet i Vlastův zával, což ho rozhořčilo. Byla to práce navíc a zadarmo, na probírce zapisuje štajgr k výplatě jen postup, ne kubíky. Ale aspoň ho po nějaké námaze a dalším hojném zlořečení vyprostil z té hromady.

Krátce se prohlédl, kazajku měl potrhanou a pravou nohavicí prosakovala krev, teprve teď si uvědomil různé druhy bolesti po celém těle s výjimkou nosu a uší. Odřeniny, pohmožděniny, snad i ... ne, zlomeniny snad ne, vrávoravě sice, ale přece jen se mohl postavit na nohy, pohnout rukama a otáčet hlavou. Jen někde nad žaludkem ho bodalo a vzadu v týle tušil mokvající tržnou ránu, jak narazil hlavou na přírubu některé z trubek. Všechna ostatní zranění se slila do jednoho tupě bolavého pocitu. No, mohlo to být horší, pomyslel si odevzdaně. V tu chvíli se ozval další popuzený hlas, zpoza rohu se přiřítil havíř zvaný Fruncek, od nějž si před chvílí vypůjčil sbíječku. Vrhl se k zemi, našel vzduchovou hadici, špicem a lopatou postupoval kolem ní, až ho přivedla k jeho nástroji. Byl neporušený, zato se ukázalo, že hadici zával na několika místech zprorážel. Naplnilo ho to zlostí.

»Tobě tak eště něco pučim, frajere!« provolal na Vlastovu adresu, odkopl zneuctěnou hadici stranou a se sbíječkou v podpaždí zmizel v temnotách. Vlasta ještě nestačil zhodnotit ten projev vyhlášeného hornického kamarádství, když zablikala lampička a v předklonu se do chodbice vsunul střelák Malina, zastupující v tomto úseku štajgra.

»Co je to tady za bordel?« zaúpěl. »Hirschmann! Jak se ti to doprdele povedlo? A já abych teď všechno psal!« Vyhlídka na tu duševní útrapu ho zjevně rozrušila víc než pomyšlení, že zase jednoho pracanta málem nesli z díla nohama napřed. Usedl na povalenou stojku a neustále ukřivděně pobublávaje vyňal z brašny formulář. S nechutí se do něj zahloubal, postrkuje si prstem v kolonkách.

»Jak se to stalo?« zahájil výslech.

»Ani nevím. Najednou to všechno spadlo, koukni se,« ukázal Vlasta na dutinu za hrazením výdřevy. Vešel by se do ní dobře vypasený slon.

Střelák soustředěně slinil tužku, hledaje vhodnou úřední formulaci. Utrch sesnim uhel, zaznamenal posléze s ulehčením, že má první kolonku za sebou.

»Proč jsi neutek?«

»Nebylo kam. Byl jsem tak zapasovanej do těch trubek, že...«

Nemňelplac, odvíjel se zápis velkými krabatými písmeny. Šlo to tak dosti klopotně dál, autor formuláře zřejmě myslel na všechny okolnosti důlního úrazu, jen ne na tu, že jej bude protokolovat střelák Malina, na němž zanechala školní docházka pouze nepatrné stopy. Nakonec však bylo dílo dovršeno a Malina se zvedl s gestem kapitána, který právě proplul nebezpečnou úžinou.

»Můžeš chodit?« informoval se v obavě, aby ke všemu ještě nemusel volat někoho s nosítky. »Počkej na konec šichty. Řekni klukum, ať ti pomůžou, kdybys nemoh.« S těmi slovy na rtech odkvapil, ponechav Vlastu zahanbenému přemýšlení, má-li teď opravdu proflákat zbytek šichty. Věděl, jak nevalné pochopení mívají v takových případech parťáci: pán si tamhle dřepí a já abych na něj dřel, zní nevyslovená a někdy i vyslovená výčitka. Třeba by přece jen mohl ... sáhl po lopatě, ne, nemohl. Zase ho tak hnusně bodlo nad spodní hranou žeber. Aby ho štajgr nechal vyfárat rovnou, na to nebylo pomyšlení; přerušit těžbu by se odhodlal, leda kdyby šlo o život. A snad ani pak ne. Že je potlučený, bolavý, zakrvácený ... to vydržíš. Čekej a nekecej. Šachta je tvrdé, nelítostné místo.

Čekal tedy a přemýšlel. Pár dnů marodění by se mohlo dobře hodit, jestli mu doktor napíše neschopenku. Měl by ledaco k vyřizování a dovolenou si vzít nemůže, bude ji potřebovat ... kvůli té věci. Konečně bylo po šichtě, nacpal se do klece, vyfáral, omyl se, jak to šlo, a pln rozporných pocitů se ubíral k ošetřovně. Bylo mu známo, že šachetní doktůrek zachází s neschopenkami úsporně, pokládaje ze zásady všechny havíře a brigádníky především za potenciální simulanty.

»Jak jste se to osprchoval, člověče, jste jak prase, podívejte se na sebe, jak vás mám vyšetřovat!« zahovořil zástupce lékařské vědy nevlídně, nepřijav Vlastovu omluvu, že nemůže dobře hejbat rukou a tím pádem si dosáhnout na všechna špinavá místa. Byl to muž odměřeně vážný, pěstěného vzhledu, v neposkvrněně bělostném plášti a se stetoskopem kolem krku, jenž mu byl spíš kastovním odznakem než nástrojem. Dával si záležet na svém stavovském důstojenství, když už musel skončit jako šachetní felčar na samém dně své profese.

»Mno,« usoudil, ukončiv prohlídku. »Napíšu vám recept, budete si ty rány mazat dvakrát denně, rozuměno? Mazat, řek jsem, ne nakecat jako marmeládu! Dvakrát denně, nevykašlat se na to! Udržovat v čistotě! Mejt se každej den, i když nepůjdete do práce. Mejdlem, ne jenom opláchnout! Máte doma mejdlo? Dobře. Píšu vám neschopnost na tejden, pak se budete hlásit u doktora u vás doma. Vy jste z Prahy? Dobře. A tohleto...« ohmatával píchavé místo v žebrech, »s tím půjdete na rentgen. Rentgen! Víte, co je to rentgen? Dobře. Tady máte převodku. Dostavíte se tam střízlivej! Víte, co to je? Dobře. A umytej! Rozuměno?«

Nahatý jako Ašant, pln pokoření a vzmáhající se nevole, stál Vlasta před tabulí s vyobrazením jakýchsi vnitřností. Okno plné cákanců zaschlého mouru skýtalo výhled na rachotící soustrojí úpravny. Doktůrek mu dal mimořádně srozumitelně najevo, jak smýšlí o veškerém velebeném hornictvu: jako o bandě pologramotných - přinejlepším - primitivů zatmělého ducha, jimž je neznámo i slovo rentgen, neboť rozumějí leda tak lopatě, pivu a vesnickému fotbalu. Z velké části se ani nemýlil, ale Vlasta by si býval přece jen představoval, že dovede zapůsobit jinak. Zřejmě nedovedl. Potlučené nahé tělo s plochami špatně smytého uhelného prachu nedává tušit, že v sobě tají ročník dějepisného studia, značnou sečtělost i jiné kvality. Každý není tak neomalený jako tenhle ranhojič, ale poprvé ten pocit ponížení a vyvrženosti nezažil. »Študent,« ucezují jedni. »Inteligent.« Jiní se odtahují málem že ne štítivě. »Nádeník,« myslí si, ale jsouce jemnějších móresů nevyslovují. »Primitiv.« Měl toho tak zrovna dost. Zatoužil mít vedle sebe Heidi, ta jediná... Sebral ze stolu recept i převodku a bez poděkování se vzdálil.

Heidi, opakoval si, belhaje se k autobusu. Ta jediná, jistě. Ale neměl by její porozumění přepínat, ani ona není nadšená vyhlídkou, že by měla mít doma doživotního mistra lopaty. Ustoupil jejímu naléhání, aby spolu zmizeli za kopečky, ale ještě v něm příliš hluboko tkvělo hirschmannovské sokolské vlastenectví, než aby ten plán vzal opravdu za svůj. Teď ... cosi v něm překypělo, ano, Heidi, odpusť, tatínku, nezbývá nic jiného. Je čas začít život, ne překlepávání v kastě vyvržených.

Není vyloučeno, že Vlastův zával spískala sama Prozřetelnost, neboť jedva byl zapsán do stavu nemocných, dala o sobě vědět dvojí zprávou. První mu přinesl starý pan Hirschmann až k pohovce s tváří napůl uspokojenou, napůl pohnutě bolestnou, takže bylo hned znát, s čím přichází.

»Tady to máš,« děl, podávaje Vlastovi nějaký lístek. »Paní Nebeská, sedí na Čedoku, třetí patro. Jdi za ní. Ona už asi tuší, oč jde, ale nebojí se, protože má beztak před penzí.«

Vida, pomyslel si Vlasta uznale. Moc si od těchhle tátových Sokolů nesliboval, ale je to dobrá parta, lidé ze staré školy, poctiví a spolehliví. Takže se ledy pohnuly, jestli se ovšem ještě podaří sehnat všechny papíry, razítka a podpisy, co jich je k výjezdu do kapitalistické ciziny třeba. Obával se zejména překážek ze strany šachetního panstva, záludného a závistivého jako všechno na té poslední štaci socialistické existence. »Děkuju, tati. A kam jako ... ten zájezd...«

»Žádnej zájezd, ale odborářská exkurze a sympozium, Alkmaar, Holandsko. V listopadu, koukej začít s obíháním, abys všechno stačil. Jo, co ještě ... doufám, že jsi v ROH, jako pořádnej pracující.«

Odbory. Ó, Bože. Vedle zimníku v červenci nejzbytečnější věc na světě, jak zněl obecný soud o té instituci. V ROH se nedalo nebýt, každému prostě strhávali procento z výplaty, ať chtěl nebo nechtěl, za což si pak směl nalepit pestrobarevnou známku do červené členské knížky. Vlasta nenalepoval nikam nic, známky obvykle nosil nějakou dobu po kapsách a pak je celé uválené vyhodil. Snad aspoň tu červenou knížku někde najde.

»Tak já jsem odborářskej pracovník. Jestli mi to někdo uvěří...«

»O to taky nejde, ty chytrej. Takový sympozia jsou od toho, aby si mohli vyšší soudruzi zajít do hampejzu a jejich paničky fajnově nakoupit. Buď rád a připrav si dvanáct stovek. Něco šlo ze starého přátelství, ale pár lidí jsem musel podmáznout.«

»Ty, tati?«

»Divíš se, co. Jo, hochu, takhle jsme dopadli. Jinak ... ještě máš čas toho nechat. Nerozmyslíš se?«

»Ty bys chtěl?«

Starý pán odvrátil zrak. »Chtěl, ale neradil. Ať se ti dobře daří ... tam, a nezapomínej, že jsi Čech. Těch dvanáct stovek si nech, vyměň si je za marky nebo za co, ale už sám, dělám tyhle věci nerad, že ani nevíš.«

Ale vím, tatínku, pomyslel si Vlasta a byl naměkko. Jak trpké ti musí být dělat tyhle fígle, navíc v rozporu se vším, v co jsi kdy věřil. Snad mi nepřijde zatěžko zůstat Čechem v tom Holandsku, abych ti nezbořil aspoň tenhle poslední ideál. V Holandsku? To vlastně nevěděl. Budu si muset promluvit s Heidi, zapřemýšlel, jak je daleko se svou strategií.

Heidi se objevila hned nazítří, což zřejmě byl druhý ze zásahů Prozřetelnosti. Přijela dokonce v pracovní den, asi se také hodila marod. Bylo to nezvyklé, Heidi byla svědomitá holka a k švindlům se obvykle neuchylovala. »Něco ti musím...« začala váhavě a s tváří podivně ztuhlou, když za sebou pečlivě zavřela.

Takže je asi všechno v háji, usoudil z jejího výrazu, pocítiv směs zklamání i ulehčení. Jestlipak by čekal, že jemu strategie vyjde a jí ne. »Nepovolili vám tu návštěvu, viď. Nebuď smutná, můžeme ještě...«

»Povolili,« řekla a nepřestávala hledět dramaticky. »Jenže ne návštěvu, ale vystěhování. A musí to jít rychle, do týdne se přihlásíte o cestovní doklady, říkal ten chlap, jinak povolení propadá. Měla jsem ti o tom asi povědět, ale pořád jsem si myslela, že z toho nic nebude. Naši si podali žádost už dávno, spíš z trucu, nečekali jsme, že by nás opravdu pustili.«

»Taky jsem slyšel, že teď nechávají Němce vystěhovat. Změnilo se tím něco? Že vypadáš tak...«

Posadila se na kraj pohovky a vzala ho za ruku. »Vlastně nic. Jenom že už se nedá couvnout. Na návštěvu by se dalo nejet, kdyby... Ty bys stejně šel za kopce jen kvůli mně, ale jinak se ti moc nechce, neříkej mi nic. A já teď nevím: má cenu tě přemlouvat? Taková věc se musí udělat z vlastní vůle, jinak z toho kouká ... nevím přesně co. Ty, Vlasto ... kdybys nemohl nebo nechtěl, dobře, třeba bych ještě pověděla našim, ať se vystěhují sami. Ale nerada. Mám toho pomalu dost, pořád kolem sebe slyšet - ta Němkyně. Jak jsi daleko? Začal’s už něco shánět?«

Zatvářil se slavnostně. »Nejen začal, ale už sehnal. A jestli z vlastní vůle ... tu starost mi přenech. To se ví, že z vlastní vůle. Nebylo to vždycky, máš pravdu, ale už je.«

»Stalo se něco?«

»Ani ne. Jen taková poslední kapka. Taky už mám všeho pomalu dost.«

Přikývla, ještě plná napětí, ale už znatelně s ulehčením. »Tak jo. Takže se setkáme u tety Anity v Opladen, když všechno dobře půjde. Jo, a abych nezapomněla ... teta psala, že k ní na jméno někoho cizího přišel nějaký dopis. Ze Švédska. Ty tam někoho máš?«

Vlasta se vymrštil do sedu, nedbaje bodnutí pod žebry. »Holka! To je zpráva. Takže se to Honzovi povedlo, to už se to teď povede i nám. Pojď, nechme povídání, bude to nejspíš hodně daleko, kde si příště dáme rande, tak...« Nedopověděl, a ani nemusel. Posunula se k němu na pohovku, z předsíně zazněly tiché kroky a dveře se pootevřely, ale hned zase ohleduplně zaklaply.

(Říjen 1965)

Soudruh Příhrada, předseda ROH na šachtě Nástup, obracel lejstra v ruce už popáté nalíc a zase narub, ale pořád se nedovedl rozhodnout, co si o nich má myslet. Razítka, jak se zdálo, byla pravá a znal i některé z kompetentních činitelů, kteří k nim udělili podpis; z té strany by snad nebylo nutno se obávat průšvihu. Přesto ho neopouštěl divný dojem. Že by ten mládenec, nemluvně stojící před jeho úředním stolem, byl významný odborový pracovník, dokonce z těch, kteří se vysílají na zahraniční sympozia, se mu nechtělo zdát. K takovému důlku se lidé dostávají až po dlouhých letech pilné odborářské služby; však i on si musel odkroutit pětadvacet let jako rubač, přitom připravovat schůze, vybírat příspěvky a vůbec dělat zadarmo spoustu ne zvlášť zábavné práce, než ho vytáhli ze šachty a posadili za tenhle stůl. Asi nějaká známost, jako vždycky, usoudil posléze. Neměl tohle strejčkování rád, ale smířil se s ním, je to pořád stejné, za uhlobaronů jako za socialismu. Kdyby zase nebylo toho, že někdo se strejčky takového kalibru obvykle nemaká na šachtě jako dřevič. Nepasovalo mu to dohromady.

»Hirschmann,« zadumal se odborový činitel. »Ne že bych tě znal. Kde děláš?«

»Na třetím,« zněla lakonická odpověď.

»Ve straně jsi?«

»Ne. Nejsem,« děl zjev před stolem a zíral nepohnutě.

Soudruh Příhrada se cítil čím dál víc nesvůj: co s tím? Na uhlí ten kluk jistě dělá, je mu to vidět na šedavě bledém obličeji se stopami zažraného uhlí, takový si nikdo nepořídí, ani kdyby chtěl. V partaji ale není ... a přitom že ho posílají ... to ať si vypráví svojí babičce. K tomu podle řeči a vystupování jistě nějaký inteligent, což, je jich na šachtě pro všelijaké škraloupy habaděj, ale takoví k němu obvykle nechodívají s žádostmi o výjezd do kapitalistické ciziny. Poskládal si poznatky dohromady a vyšel mu jediný závěr: jsou v tom nejen strejčkové, ale i nějaká všivárna navíc. Ale jaká? Měl by asi jít do kádrového a vyžádat si materiály na tohohle Hirschmanna. Zároveň se bál toho, co by v nich možná našel. Kdo skončil jako brigádník na šachtě ... co když má v materiálech: živel nepřátelský socialismu, kádrově pochybný element nebo tak něco. Musel by pak zakročit, takovíhle se do kapitalistické ciziny nepouštějí, soudruzi, jistě je to škůdce, chce možná nezákonně opustit republiku a dát se do služeb cizích rozvědek, kdoví, jak se vetřel do přízně zodpovědných činitelů... Jenže vzepřít se, nedat razítko ... taky by si tím nemusel posloužit. Když někdo bez postavení přijde s takovouhle věcí a má ruce plné doporučení s podpisy velkých pánů, nemuselo by se velké zkoumání vyplatit; do všiváren těch úplně nahoře je neradno šťourat. Ne, jen radši do žádných kádrových materiálů nekoukat. Se sveřepým výrazem sáhl po razítku, ještě okamžik zaváhal a bouchl jím do polštářku, až se barva rozstříkla. Vlastova sbírka potvrzení tím byla téměř kompletní.

»Děkuju,« řekl v zjevném ulehčení. Soudruh Příhrada měl dojem, že by mu měl popřát šťastnou cestu nebo tak něco, ale nechal ho odejít a neřekl nic. Ještě pořád se mu, sakra a krucinál už jednou, na tom něco nechtělo zdát. Stává se málokdy, že velcí páni k něčemu kejvnou, nechají se od někoho ukecat nebo podmáznout, a když je z toho pak průser, odskáče to podřízený funkcionář? Měl pocit, že je mu naléhavě třeba vyšší inspirace, i povytáhl spodní šuple a vyňal z něj láhev oblíbené lidové lihoviny. Nelze-li najít řešení, lze aspoň problém pustit z hlavy.

(Listopad 1965)

Vstal a dovřel okno, do kupé vlétávaly saze, koženkové sedadlo jimi bylo pokryté v skoro souvislé vrstvě. NDR, výstavní skříň socialismu, říkalo se, ale setrvává na čmoudivých parních lokomotivách, když se dávno jezdí na elektřinu dokonce i v Československu. Snad se někde budu moci umýt, staral se, aby mi na tom Západě zase někdo neříkal - vypadáte jako prase, pane. V pomalu houstnoucím šeru ubíhala kolem trati jednotvárná enderácká krajina, teď v urousané pustotě pozdního listopadu obzvlášť zasmušilá. Nic než široširá oranice bez kouska háječku od obzoru k obzoru, občas šedivá, připozchátralá vesnička, jézedáctví v německém pojetí dovedlo dát kraji ještě mnohem pochmurnější výraz než jeho lajdáčtější česká podoba. Byl v kupé sám, poslední spolucestující vystoupil už v Magdeburku. Do té chvíle všichni pokukovali po jeho červené krosně, zavazadle v těch krajích zřejmě nezvyklém, někteří se dávali i do hovoru, rozuměl jim bídně nebo skoro vůbec ne, ale tolik pochopil, že vyzvídají, odkud je a kam jede. Když jim klopotně vysvětlil, že do Kolína nad Rýnem, kde má přestoupit na vlak do Amsterdamu, zmlkli, začali si odsedávat, jeden se docela zvedl a šel si sednout jinam. Mají strach, usoudil. Strach, aby je někdo neudal, že se bavili s podezřelým cizincem jedoucím na Západ. Nebo ani ne pro strach, spíš jen tak, ze zásady. Češi jsou připosraní, ale takhle moc přece jen ne. To je ulbrichtovský bolševismus ještě o tolik tvrdší? Vlezlejší? Nebo že už jsou Němci prostě takoví, poslušní vrchnosti a jejích rozmarů, ať jí je pruský feldvébl nebo komunistický tajemník? Kmitly mu hlavou tátovy soudy o tomto národě, možná že na nich něco bude. Kdyby tomu zase neodporovala zkušenost s Heidi a jejími rodiči, sice omezená, ale přece jen nějaká. Uvidí se. Až bude na té druhé straně, ukáže se, co byla ulbrichtovská připosranost a co duch prajský, poslušně ukázněný.

Vzdálenost se vůčihledně krátila, zběžný pohled na mapu mu oznámil, že teď už přijde jen stanice Oebisfelde, a za ní ... a za ní... Zjistil, že se mu už zase třesou prsty a nedokáže je uklidnit. Jako ráno, když vlak vyjel z Děčína k Drážďanům. Za Labem se mihlo Hřensko - tak tedy vypadá ten poslední z vlasti krok, pokoušel se dát svému znepokojení lehčí tón, ale nevedlo se mu to. Vojáček péesáček otevřel dveře a s komisním výrazem ve tváři se jal zkoumat cestovní doklady. Do jeho pasu se zahloubal déle, ale nic podezřelého v něm neshledal, nemohl, aspoň v tom měl Vlasta jistotu. Jen kdyby mu ty bláznivé nervy chtěly dát pokoj, než si toho péesák všimne. Tu se starší paní vedle něj zlehka usmála a položila mu na třesoucí se prsty vrásčitou, babičkovskou dlaň. Oba víme, oč jde, ale nemusíme to dávat znát, zdál se napovídat ten úsměv. Kupodivu to pomohlo. Péesák odkvačil, a když Vlasta nabral dech a rozhlédl se, vlak už uháněl kolem nějakých tabulí s neklamně cizojazyčnými nápisy. Takže jsem v Německu, ulevilo se mu, třebaže zatím jen v tom východním, komunistickém. Aspoň první etapa je za mnou.

Teď se zdála ta chvíle vracet, jen s tím rozdílem, že nikde nebyla vlídná, moudrá babka, která by poznala, k čemu se chystá, a uklidnila ho. Ksakru, napomínal se. Vždyť se mi už nic nemůže stát. Zadržet, vyvést z vlaku, na vachcimře profilcovat, po vysvědčeních, skrytých markách a jiných podezřelostech pátrat, a i když nic nevypátrají, šupem poslat zpátky, to mohli Češi; tady ti, ať jsou jací jsou, mi můžou jen zkontrolovat pas, výjezdní doložku, celní prohlášení a všechna ostatní lejstra, co si jich tábor míru a socialismu navymýšlel nádavkem k ostnatým drátům a jiným atributům třídní bdělosti. Jiskry za oknem začaly létat pomaleji, zase nějaká záloha na zpoždění ... ne. Vlak vhrčel na plevelí zarostlé, asi nepříliš používané kolejiště, a se skřípotem zastavil. Po levé straně se ukázalo stavení nažloutle skvrnité barvy s opadanou omítkou a nápisem Oebisfelde. Poslední metry estébáckého světa. Teď to přijde, trnul Vlasta. Nedovedl se přesvědčit, že by ho bolševik propustil tak snadno.

Na nástupišti se ozývalo nějaké běhání a dupání, vojácké poštěkávání, poté otvírání a zavírání prázdných kupé, až se rozrazily i dveře Vlastova oddělení a stanul v nich uniformovaný muž. Byl malý, paťatý, navlečený v šedozeleném stejnokroji s mnoha řemením, na hlavě rozměrnou brigadýrku, na nohou vycíděné jezdecké holínky jako příslušník hulánského pluku. Doširoka se rozkročil, zasunul si palce za opasek a lehce se kývaje vpřed a vzad upřeně zíral. Esesák, zatrnul Vlasta. Úplně jako ty typy, co je ukazují v koncentráčnických filmech. Teď ještě otevře hubu a začne řvát los, los, halt Maul, nebo co takoví pořvávají. Už podruhé ho napadlo - do čeho to lezu? Jestli jsou takoví všichni, nebude asi těžké zůstat Čech. Ale snad se dá z Německa přesídlit někam jinam. »Ty čumíš,« uklouzlo mu.

»Bitte? Bitte?« zaštěkal uniformovanec. Napětí v kupé se dalo krájet.

»Ich nichts Deutsch verstehen,« vydechl Vlasta úmyslně špatně, aby zamezil případným dotazům. Nebylo toho třeba, muž v olivovém mundúru ještě chvíli stál a kýval se, poté mu vyškubl z ruky pas, listoval jím zepředu dozadu a zase zpátky, načež jako by ho bodlo, beze slova mu hodil cestovní doklady a dupaje holínkami jako ježek vyběhl z vagonu. Čas určený k odbavení uplynul, což je výhoda všech, kdož v nezákonném úmyslu překračují ostře střeženou hranici, neboť bdělost, na rozdíl od auta a jiných prostředků, má ve vlaku svou lhůtu. Venku se mezitím udělala černočerná tma, jen kdesi vpředu ve směru jízdy ozářená záhadnou světelnou stěnou. Ještě pět minut se nedělo nic, poté sebou vlak trhl a rozjel se. Světelná stěna se přibližovala, až nebylo nic než moře světla ze všech stran, seshora, zleva i zprava, snad jako by i sama země zpod kolejí zářila až k oslepnutí. Říše temnot si ještě naposledy chtěla posvítit, kdo jí to uniká ze spárů. Děsivé divadlo trvalo pár vteřin, než zase převládla tma, vlak přehučel přes jakýsi potok a světelná stěna slábla, až se vytratila úplně. Vlasta se váhavě ujistil, že je na Západě. Bylo to k neuvěření, k nepochopení.

Trhnutím otevřel okno a vyklonil se, nedbaje plechové tabulky, v mnoha jazycích zapovídající takové počínání. »Vlezte mi na hrb, soudruzi!« hulákal do tmy jako posedlý. »Už mě nedostanete, už jsem vám zahnul! Heidi! Heidi! Už jedu!!« Klesl zpět na učouzené sedadlo a ještě stále se otřásal záchvatem bláznivého smíchu. Drnkající nervy si konečně našly ventil.

Míjela léta a z let se dělala desítiletí, obrazy těch časů bledly a Vlasta už své někdejší hrůzyplné napětí nedovedl skoro ani pochopit. I výjezdní doložku, potvrzení o vojenské knížce a jiné dokumenty toho druhu uzavřel do složky s nadpisem »Bolševická lejstra« a nechal je zvolna se obracet v muzeální doklad šíleného času, jen esesácky poštěkávající postava v rajtkách mu setrvávala v představivosti jako čerstvá, že by ji mohl obkreslit, kdyby měl takové nadání. Copak ty asi dneska děláš, figurko komisní, nadýmavá? zamýšlel se. Kde je tě konec, partajníčku přehorlivý, co bys mě tenkrát nejradši hnal někam k výslechu, viď, jen kdyby sis na mě něco dokázal vymyslet? Kde teď vyhlašuješ, jaký jsi byl odjakživa demokrat, jak jsi nesouhlasil s režimem, jak jsi tajně obdivoval svobodný Západ, ba jak ses, kde je konec drzosti překabátěnců, i do nějakého hnutí nenásilného odporu zapojil? Ó, bys studený byl anebo horký, jak praví svatý Jan! Kdybys byl poctivý bolševik a k svému bolševictví se znal, mohl bych si tě ... ne snad vážit, ale aspoň tě mít za soupeře v odvěkém potýkání hlouposti s rozumem. Takhle, larva slizká, uhýbavá, neuchopitelná, dle potřeby tvar i barvu měnící ... pravím, dost zlý byl komunista, ale snad ještě horší, protože každé proměny schopný je jeho potomek a plod, postkomunista. Budiž proklet.

20. Vroubek poručíka Jankovského

(Listopad 1968)

Tomáš spěchal dlouhou chodbou v rozrušení, jež nedokázal potlačit: co mu chtějí? Diblík útěchy, stvořený k buzení lichých nadějí, mu našeptával do jednoho ucha, že snad něco příjemného, ba skvělého: táhl to u StB už devátým rokem a nepokládal za nemožné, že se mu šéf chystá slavnostně oznámit povýšení. Taky by bylo načase; povyšují všelijaké lemply, a on... Nic za celou tu dobu vysloveně nezvoral, několik menších ryb se mu podařilo pochytat, a ta věc s protistátní skupinou Holec a spol. se mu povedla tak, že i ostřílení matadoři, sloužící na skryté frontě od samých předúnorových počátků, uznale kývali hlavami a mluvili o nadaném mladíkovi, který to někam může dotáhnout. Nadporučík Tomáš Jankovský ... nechtěl hodnotit své zásluhy přiliš vysoko, ale byl názoru, že by si ten titul zasloužil. Do druhého ucha mu ale šeptal mnohem ježatější rarach, a jak se blížil k šéfově kanceláři, převážilo v něm úzkostné tušení, že se asi někde něco semlelo, co povede k podstatně nemilejším koncům než k připnutí další hvězdičky na nárameník. Jinak by k němu do dveří jenom tak nestrčil půl hlavy nějaký Rachaj a neštěkl: »Jankovský! K starýmu, ale hned!« K povyšování a jiným příjemnostem se zve obřadněji. Co se mohlo semlít, toho byl bohatý výběr. Dějinami osudový rok osmašedesátý se chýlil k zimě a mlelo se toho v něm stále ještě dost, třebaže v tom hlavním už bylo zřejmě rozhodnuto, jak se dalo soudit z toho, že šéfové hned koncem srpna zatrhli řeči o Rusácích a jiné výlevy téhož typu.

Kapitán Kádner, zvaný Žáno, seděl zabrán v rozhovoru s kýmsi v civilu, ale zvedl se a přerušil schůzku, vida Tomáše poněkud plaše postávat v pootevřených dveřích. »Posaďte se, soudruhu poručíku,« děl velice zvolna a ztichle, když návštěvník zmizel, pozůstaviv za sebou závoj cigaretového kouře. Dodatečná hvězdička jako by se v něm rozplývala. Tomáš znal svého nadřízeného; obvykle mluví zostra a uštěpačně. Když teď začíná takhle polehoučku, nevoní to ničím kalým. Nějaký nový a nejspíš nepříjemný úkol? Kdyby aspoň.

»Vezměte si ... ale vy nekouříte, že. Nevadí.« Soudruh kapitán schoval krabičku a chvíli setrval v záhadném mlčení, vypouštěje ke stropu obláčky dýmu. »O politické situaci si nemusíme, doufám, nic vyprávět, žáno,« děl posléze. »Někteří soudruzi v ní selhali, žáno, a my se s nimi budeme muset rozloučit. Naštěstí jich nebylo moc, v tom se asi reakce přepočítala. Víc bylo těch opatrných, kteří se pro jistotu nevyjadřovali ani tak, ani onak. Taky žádná sláva, ale možná že ještě dostanou příležitost. Uvidí se, až jak se budou chovat.« Opět zmlkl a pobubnovával prsty po stole.

»Asi se divíte, proč vám to říkám. Zčásti proto, abyste si dal pozor, protože jste o sobě taky nedával zvlášť vědět, Jankovský. Služba na úsporný plamen, dalo by se říct, žáno. No nic, nebyl jste sám. To by ještě...« Sejmul z hromádky lejster před sebou vrchní list, chvíli do něj pozorně zíral, načež jej odložil a ulpěl na Tomášovi nic dobrého neslibujícím pohledem.

»Jenže je tady taková věc. Jankovská Alena, svobodná, narozená jedenáctého čtvrtý devatenáct set třicet devět ... je to vaše sestra?«

Vyplašeně přikývl a cítil, jak se mu do loužičky tekoucích nervů mísí zlost. Alena. Jen samé potíže mu strojí, navíc s nepřehlédnutelným potěšením. Že jsem ji tenkrát šetřil, já vůl. Co mi zase vyvedla, ta škodolibá mrcha? Odpověď měla přijít vzápětí a srazila ho do hlubin zoufalství.

»Vaše sestřička ... byla zaznamenány opakované návštěvy rakouského velvyslanectví a jeden telefonát podezřelého obsahu,« deklamoval kapitán Kádner bezbarvým hlasem, načež vzhlédl, přidržev si ukazovák na řádce. »Co tomu ... ale nic, to by se konečně nějak ... jenže to nejlepší teprv přijde. Neříkal jsem vám tenkrát, když jsme vás přijímali, abyste si ji hlídal? Vy jste si asi myslel, že jen tak kecám, co. Byl to rozkaz. Vy jste se na něj ... víte, co to je, vysrat se na rozkaz, chlape? Jen si poslechněte, co nám tady o ní píšou: Jankovská Alena, nevrátila se z cesty na pozvání do Německé spolkové republiky a zdržuje se nyní protiprávně v kapitalistické cizině... No, jen nekoukejte, jako byste se o tom dozvěděl zrovna teď, žáno. Jak to, že jste to nepřišel hlásit, člověče? Dopustil jste se zatajení trestného činu, víte, doufám, co to znamená! Co mi k tomu řeknete?«

Tomáš neříkal dobré půl minuty nic, neboť nebyl mocen slova. »Takovejch teď je...« bylo jediné, nač se po uplynutí té doby zmohl, pocítiv okamžitě, jak nedostatečná je to omluva.

Kapitán Kádner vytvořil škleb, jímž mu poklesl pravý koutek ještě povážlivěji, takže na sebe vzal podobu starého, v podlostech a zlomyslnostech zkušeného ďábla. »Takovejch je,« opáčil sarkasticky. »Tisíce. Pozvání napíše za padesát korun každej černoch ze strahovskejch kolejí. Ovšem. Jenomže se to obvykle neděje příslušníkům Státní bezpečnosti, žáno. Kdybyste...« lovil chvíli v paměti, »kdybyste tenkrát skončil místo u nás u lesního závodu, byly tady, tuším, takové návrhy, žáno, moh jste dneska říkat takovejch je ... co?«

»Ale já jsem opravdu nic nevěděl, soudruhu kapitáne, až vy jste mi teď ... já se s Alenou moc nestýkám, víte, nebyl jsem za našima dobrýho půl roku...« Tomáš úzkostí málem kvílel. U lesního závodu, prokristapána. Zase je tady to strašidlo bezesných nocí. Ještě chybí, aby starej Žáno řekl něco o Pepkovi Waldbauerů. Pocítil nutnost důraznějšího ospravedlnění, ale žádné nenacházel.

»Ale měl jste se stýkat, Jankovský! Takhle se vymlouvá každej trafikant, když mu uteče rodinnej příslušník ... já se nestýkám.« Odfrkl si opovržením. »Jednou jste oblík tuhle uniformu, žáno ... a řekněte vaší paní, ať vám hergot přišije pořádně ten knoflík, kejvá se vám tam jako, jako ... Jankovský, vy jste nejen trestuhodnej lajdák, vy jste i pitomej. Co by jinej za to dal... Jankovský, já vím, vy si teď o mně myslíte, že jsem pes. Ale abyste věděl, já jsem se za vás přimluvil, protože jinak byste letěl, rozumíte, když ne hned, tak za čtvrt roku nebo za půl, jen co se situace znormalizuje a bude se to bílit. Pokuste se pochopit, že máte poslední šanci.«

Zatáhl ústní koutky téměř do vodorovné polohy a zlehka pokyvuje hlavou se zahleděl na Tomáše tak chápavě, až mu připomněl pana Vojtu. »Co by jinej dal za váš třídní profil, Jankovský, a vy si to takhle kazíte. Buďte zticha, kruci, neříkejte mi, že nemůžete za to, co vyvádí vaše sestra, to se ví, že za to můžete, žáno, přinejmenším jste na ni kladně nepůsobil. Místo toho jste připustil, aby na ni měly vliv nepřátelský živly, žáno. Helejte, ono se to nemá, ale já vám povím, co se pro vás chystalo, nebýt tohohle zakopnutí. Že povýšení, to by ještě bylo to nejmenší; ale měl jste být přeřazen do zahraniční služby. Na vyslanectví, do Paříže nebo tak někam. Odsloužil byste si tam rok nebo dva a pak by vás strana doporučila k členství v Národním shromáždění ... no, nekoukejte tak vyjeveně, jste mladej, z dělnický rodiny, otec komunista od založení strany, takoví mají všechny možnosti před sebou. Místo toho...«

»Moh bych...« vydechl Tomáš, chápaje se stébla, »moh bych za Alenou zajet a přivézt ji zpátky.«

»Nebo tam s ní taky zůstat, žáno,« uchechtl se kapitán nemilosrdně. »To je právě to, Jankovský, co jste si zkazil. Nedá se vám už věřit. Jste riziková osoba, jak se u nás říká. A protože jste riziková osoba, nemůžete už čekat žádné významnější úkoly. Je vlastně otázka, jestli má cenu vás tady vůbec držet, když... No nic, skončeme to. Připravte se na trochu nepříjemnou prověrku. Že by vás vyhodili, to nejspíš ne, v nejhorším byste skončil u Veřejné bezpečnosti, šlapat chodníky a balit po nádražích povaleče. Ale ještě jeden vroubek, rozumíte, a... Můžete jít. Stát! Co se říká?«

»Soudruhu kapitáne, dovolte mi odejít!«

»No proto.«

Zdrcen a do dřeně kostí ponížen se Tomáš stáhl do své pracovny. Klesl do židle a rozhlédl se po stroze vybavené místnosti u vědomí, že by v ní nemusel sedět dlouho. Pomalu přejížděl pohledem řádku regálů se spisy, obstarožní psací stůl s odchlíplou dýhou a inkoustovými skvrnami, pod oknem květináč s uschlým muškátem, dala mu ho Jiřina, prý aby to u něj nevypadalo jako v márnici, ale on nechal muškát zajít ... telefon, nezbytné obrazy státníků v laciných rámech... Něco se mu vybavovalo, nějaká nezvyklá, provokující myšlenka. Byl to týž starý, navyklý kumbál, a přece jej najednou začal vidět jinak. Studené, pochmurně záludné to všechno bylo, přesně odpovídající představě, již lidé tam venku chovají o instituci zvané Státní bezpečnost. Márnice. Jiřka ani netušila, jak výstižně pojmenovala tohle prostředí.

Vstal, vzal za bimbající knoflík, vztekle ho utrhl a mrštil jím do kouta. Tak. Ať mi Žáno políbí šos. Zdrcenost mu vystřídala vlna vzdoru, měl chuť vyběhnout na chodbu a křičet jako kdysi jeho tatík s krabicí bezcenných peněz v podpaždí ... sežerte si to! Sežerte si tenhle mundúr, za nějž aby se slušný člověk styděl, sežerte si celou tu vaši fízlovinu! Nicméně tak neučinil, jen se vrátil do své židle a už trochu uklidněněji přemýšlel. Když si uvážil všechno kolem a kolem, představa vyhazovu od StB měla něco do sebe. Šlapání chodníku asi nebude honorováno obzvlášť štědře, ale zase by to byla služba jednoduchá, v níž by se nemusel na každém kroku hlídat, jestli se nezprotivil příkazu, jehož smysl mu nikdo neuznal za vhodné ozřejmit. Nebo by se konečně mohl vykvajznout na všechny služby a mundúry, má své tři ročníky stavařiny, třeba by ho někde přijali za technika...

Jiřka by se ovšem vztekala a pětkrát denně by mu omazávala o hubu těch pár stovek, o něž by přinesl domů míň. Mlátíc nádobím by mu řičela do uší o nemehlech, která to nikdy nikam nepřivedou. Pěkně brzy se vybarvila, už dávno to nebyla ta skromná, přítulná myšička, celá vděčná, že se dostala pod čepec. No, nechal by ji, ať se vzteká, to už se naučil, prásknout dveřmi a jít, když ne a nechtěla zavřít klapačku. A kdyby toho bylo moc ... zrovna mu při tom pomyšlení zatrnulo nenadálou nadějí ... vida, jestlipak by potvoře Aleně vlastně neměl být vděčný, že mu uchystala krásnou příležitost vyklouznout jedním vrzem z obojí boudy, co ji na něj ušili pan Vojta i tenhle Žáno s tou jeho křivou hubou. Konec vnucené služby, konec stejně vnuceného stolu a lože manželského, jo, to by bylo vysvobození. Celý se roztesknil tou blahou představou, jíž jako by se vrátil do domečku v kolonii Šanghaj a znovu měl všechnu budoucnost před sebou. Teď už by jí dovedl využít jinak, ne se podělat před první hrozbou nějakého pana Vojty.

Jenže. Jenže tu jsou děti. Tomu se stěží dalo vyhnout, do lože manželského se občas zaleze a pak už ani tolik nevadí tenké nožičky a ksichtík, na nějž je lepší ve dne moc nekoukat. Ba ani soudruhem Žáno ušitá bouda nevadí, tak mocný umí být pud matky Přírody. A matka Příroda je nerozumné božstvo, nemyslí na alimenty. Tomáš zkoušel spočítat, nač by ho asi při dvou dětech vyšly, no, moc by mu z platu nějakého technika nejspíš nezbylo. Z toho by bylo jen jedno východisko, jít na stavbu někam do Horního Dřevákova v Kočičích horách, kde by dostával diety, na ty by mu chamtivá Jiřka nedosáhla. Že by se mu moc chtělo, to tedy ne; měl rád svůj pořádek a pohodlí, hauzírování po Dřevákovech se mu protivilo, třebaže za diety.

A přišel by o byt. Rozvedenému chlapovi s alimenty na krku byt nenechají, zvlášť když je to byt služební, estébácký. Dali by mu díru dvakrát tři metry ve svobodárně, pokud možno ještě napůl s nějakým ožralou cikánské národnosti, nakonec by mu nezbylo než zůstávat ve stavebním baráku v tom Dřevákově. Měl při své službě několikrát příležitost seznámit se s figurami, které tak skončily: viklavá postel z trubek, pod ní lepenkový kufr s pár krámy, na hřebíku fasovaná prošívaná kazajka a v koutě gumáky. Dvě nebo tři piva večer v kantýně a jinak už nic, leda jít s jinými ztroskotanci téhož typu přes les do hospody a kecat tam s nimi u pobryndaného stolu o práci. S výjimkou samotného kriminálu je to dno socialistického osudu, nad něž není nic truchlivějšího. Uznal, že tak by dopadnout nechtěl.

Kromě toho by vůbec nemuselo být snadné si sehnat místo nějakého technika, oni na podnicích ani velcí soudruzi nestojí moc o to, nasadit si do kožichu estébáka s kdovíjakým škraloupem. Heslem Čechů tohoto času již není Nepřátel se nelekejte, ani Pravda vítězí, nýbrž To chce klid. Klidu každý šéf dosáhne nejlíp tím, že si drží od těla fešáky, které sice vyhodili od tajných, ale fízlovat budou dál a ještě usilovněji, aby svůj škraloup vymazali a byli vzati na milost ... kdepak. Šlapání chodníku se jevilo jako nejpravděpodobnější alternativa.

Jenže Jiřka je taky u StB, i když jen jako agentík v tom svém Centrotexu. Chodí tam z ciziny všelijaké spisy a ona dává pozor, co v nich stojí a jestli to nemá nějaký utajený význam. Poznala se za tu dobu s některými dost vlivnými lidmi a dovedla by mu zavařit, kdyby chtěla. A to ona by určitě chtěla, ta mrcha, neskončilo by všechno rozvodem, alimenty a šlapáním chodníků, ba možná ani stavebním barákem v Kočičích horách. Stín Pepka Waldbauerů už pomalu vyblédal, ale manuální práce byla mez, za niž nechtěl jít. Ani vzhledem ke své vrozené vadě nemohl.

Takže jsou to všechno úvahy na draka, usoudil závěrem. Vzdychl a začal si oblékat plášť, byl čas jít domů, ke stolu a loži manželskému. Bude muset sloužit dál a poslouchat Jiřininy řeči o tom, proč ho už taky jednou doprčic nepovýší, podívej se na toho a podívej se na onoho, nastoupili po tobě a už jsou z nich nadporučíci a kapitáni, jenom ty, hňupe... A dávat pozor, aby si nějakou smůlou nebo nepozorností nevysloužil ten konečný, definitivní vroubek. Chtěl obrátit mysl jinam, znovu se rozsoptit na Alenu, která si utekla na Západ a jeho tu nechala v té polízanici, ale zjistil, že mu hněv nejde z duše. Alena udělala asi to nejrozumnější, co se v téhle době a v téhle zemi dá udělat, a on by to měl zkusit po ní. Jenže bojovníci na skryté frontě mají různá privilegia, jenom ne si vyjet na kdovíodkoho splašené pozvání na Západ jako každá prodavačka hřebíků. Ostatně se dalo čekat, že by to už nestihl, i kdyby takové privilegium měl. Zdálo se být otázkou krátké doby, kdy bude veškerých pozvání konec.

(Předjaří 1969)

Drobně, ale hustě pršelo a Alena spěchala, aby jí nezplihl účes a ona zase nevypadala jako ševcovský učedník po ránu. Mohla se vyhnout té starosti, kdyby jela tramvají, ale tramvaj stála marku čtyřicet a ona neměla marek nazbyt. Když před časem dostala první malou zálohu, cítila se přímo bohatá, ale zaplatila nájem a trochu toho živobytí a nezbylo jí skoro nic. Nebo aspoň ne tolik, aby mohla navštěvovat kadeřnické salony; napůl už se rozhodla, že si nechá růst vlasy nějak nadivoko, například svázané do útvaru zvaného koňský ohon, o nějž by mohla pečovat sama a ne strkat peníze do holičů. Musela uznat, že si představovala život na Západě krapet jinak. Všelijakých krás a exkluzivit kolem bylo, až oči přecházely, v tom všeobecná pověst nelhala. Bylo však nutno na ně mít peníze, což není zrovna stav azylanta, který přišel s taškou v ruce do prázdné cimry a musí kupovat od té kvedlačky všechno. Tady nůž do kuchyně, prkénko na krájení, tam zase smeták, záclony do koupelny ... všechno po pár markách, ale když se to sečte, aby člověk byl Rotschild. Holky v krámě tam doma se ovšem dozvěděly, nač si přijde prodavačka v západním Německu, přepočítaly tu sumu v běžném veksláckém kurzu a pokoušely se o ně mrákoty. Šestnáct tisíc má taková bestie! Šestnáct tisíc! To věřím, to se jí to nakupuje, tu šatičky, tam botičky, na Mallorku se jezdí... Alena podlehla šatičkovému vábení jen jednou a dlouho nevěděla, jak tu díru v rozpočtu zalepit. O Mallorce raději pomlčet. Ze začátku ji párkrát napadlo, jestli by neměla všechno včetně šatiček nacpat do téže koženkové tašky, s níž na podzim přijela, a prvním vlakem se vrátit zpátky do Prahy. Zatím to nutkání pokaždé zapudila, prodávat hřebíky ve Vysočanech taky není žádné terno a holky by se jí smály. Říkaly by, že je blázen a že ony by se do toho svrabu nevracely. Aby to zkusila sama, to se ví, k tomu se nerozhoupe žádná.

O dost horší bylo pomyšlení na mámu, to zapudit nemohla a ani nechtěla. Co ona teď, sama v tom panelákovém bytě, chladném jako psí čumák, nic než beton a olezlý umakart, postavili tu barabiznu před pár lety a už vypadá, že měla nejpozději loni spadnout. Ani popovídat si tam není s kým, ani na mandlu, ani jinde, každý je zalezlý jako krtek do své díry, ta stará boudička v kolonii ještě proti tomu byla učiněný ráj sousedské družnosti. Kdyby byl ještě naživu táta, nedělala by si z toho takové svědomí, ale... Potkala náhodou nějaké místní Čechy, k tělu si ji, emigrantskou začátečnici, pochopitelně moc pustit nechtěli, ale aspoň ji utěšili: vždyť můžete, slečno Alenko, k sobě maminku pozvat, až budete z nejhoršího venku. Z nejhoršího. Kdy to bude?

Vzpomínka se jí proměnila a zhořkla. Toni, mizera. Ne že by ji vysloveně ponoukal k emigraci nebo ji dokonce zval za sebou do Vídně; co se toho týkalo, hlídal si domácí mír svého hnízdečka velmi důsledně. Ostatně ho viděla naposledy před devíti lety, když měl ten svůj malér. Od té doby se ozval jednou dvakrát do roka nějakou pohlednicí s pěti slovy, vlastně ani nevěděla, co se s ním děje. Ale aspoň že na ni úplně nezapomněl, z čehož odvozovala různé představy.

»Alénka,« říkával jí za těch blahých časů ve chvílích rozněžnění, »kdyby ty jednou...« Obvykle se pak ulekl, jestli nezašel moc daleko, ale ona už věděla, co kdyby jednou. Co může udělat česká holka, která už přičichla k jinému způsobu života, než jaký nabízí ten ucouraný socialismus, nic než šeď a nuda, postávání ve frontách a vytrubování připitomělých hesel, jež k posledku už nebral vážně ani její táta, bolševik nejkovanější, všech kovaných bolševiků futrál. Odkládala to rozhodnutí, jako by ji doma čekalo kdovíjaké štěstí, pár amantů a nápadníků ještě přišlo a minulo, ale to se ví, s každým jen vyhlídka na rodinné štěstí u plotny, a v neděli taky u plotny, jenže na chatě. Šeď, šeď, šeď. Když nakonec jednoho dne v houfu ostatních prodavaček pozorovala, nos přitisknutý na výloze, projíždět kolem krámu kolonu sovětských tanků, zaregistrovala všeobecné pozdvižení a slyšela o lidech, kteří se sebrali a zmizeli, protože si od budoucnosti neslibovali nic dobrého, nechala váhání. A konec, řekla si. Jsem už stará koza, když ne teď, tak nikdy. Jede se.

Šlo ještě o to, kudy a kam a především ke komu. Zatím jí z té úvahy nevycházelo nic než mizera Toni, protože česká holka před třicítkou, s profesionální kvalifikací prodavačky hřebíků a s cizojazyčnou o nic zvlášť lepší, by musela být moc velká dobrodružka, aby v širém světě hledala své štěstí na vlastní pěst. Hlavně nějak začít. Pak už jistě sežene nezadaného pána, který se dá okouzlit jejím půvabem, v tom ohledu si věřila. Byla tu však jistá potíž; celý ten čas chovala v paměti Toniho adresu, ale když mu před časem zkusmo poslala lístek, vrátil se jí po několika týdnech zpátky. Nicht zustellbar, Empfänger verzogen, stálo na něm. Odstěhoval se a nedal vědět ... co také mohla čekat. To už tedy neplatí ani telefonní číslo, usoudila, ale na mysli neklesala. Co nejpečlivěji se oblékla a nalíčila, načež se vydala na rakouské vyslanectví. Tam vykládala nějakou chvíli příjemnému pánovi o příbuzném z maminčiny strany, na nějž bohužel ztratila kontakt; příjemný pán zprvu nevypadal, že by chtěl hned letět a ten kontakt zjišťovat, ale když na něho udělala jednu ze svých nejmilejších a nejprosebnějších tvářiček, změkl, a za týden byl kontakt tady, dokonce i s novou adresou v jakési lepší vesnici za Vídní. To je teď na Západě taková móda, že kdo na sebe drží, nechce bydlet ve městě a radši do něj bůhvíodkud dojíždí jak mourovatý.

To by tedy bylo; teď ještě odkud do té lepší vesnice zavolat. Doma telefon nebyl, protože co do vynálezů a vůbec rozmařilostí se táta blížil odříkavosti tibetských asketů, a ani po jeho skonu nezavládly u Jankovských modernější mravy. Žádat pak o zatelefonování známé byla věc vachrlatá, jelikož každý věděl, že hovory do západní ciziny jsou bez výjimky odposlouchávány, na čemž nic nezměnil ani obrodný proces. Když ne hned, tedy později se mohla taková nepředloženost nevyplatit, protože návrat starých časů se všemi jejich atributy už nepřeslechnutelně klepal na dveře. Alena však byla dívka zkušená a věděla, že snadnější bývá využít jednou navázané známosti než shánět nové; i obrnivši se nutnou porcí neodbytnosti i obzvlášť milou tvářičkou, vydala se krátce po skončení úředních hodin znovu na vyslanectví. Ani tentokrát ji instinkt nezklamal, příjemný pán se nezdráhal ani tolik co poprvé a sám vytočil žádané číslo. Pan Zischka, vysvětlila mu s rozpačitým úsměvem, je totiž jediný, s nímž může v důležité rodinné věci komunikovat, nejsouc mocná jiného jazyka než českého.

Což asi bylo dobře, protože z aparátu bylo slyšet nejdřív dívčí zapípání, poté zralejší ženský hlas, a teprve na německy proslovenou žádost se dostavil i někdo třetí. »Prosím,« děl příjemný pán, předávaje sluchátko. Vstal poté a diskrétně se vzdálil, ti lidé ze Západu se dovedou chovat, ocenila ten krok Alena. Ještě pořád bylo všechno dobré.

O málo později už se všechno tak dobré být nezdálo. Pan Zischka, zaslechnuv jméno byť i co nejroztomileji zašvitořené, se zřetelně ulekl, poté rozkoktal, načež následovala dlouhá, předlouhá odmlka. Teď mi sekne s telefonem a všechno bude v háji, zatrnula Alena, ale naštěstí nesekl. I byl s neutuchající roztomilostí uvědoměn o tom, že jeho někdejší zajíček, Alenka Jankovská, v nejbližších dnech vystoupí z vlaku na nádraží Wien Süd. Co se dalšího postupu týče, že jí není nic tak vzdáleno jako se vnucovat něčí pohostinnosti nebo dokonce zavdávat příčinu k rozbrojům v rodině Zischků; nicméně že by Alenka uvítala, kdyby se jí její starý a milý přítel mezitím poohlédl po nějakém skromném bydlení a přiměřené pracovní příležitosti, nevyžadující vysoké kvalifikace. Vše ostatní že už si troufá obstarat sama. Jen kdyby mělo dojít k nějaké nesrozumitelnosti, což bohužel není po telefonu v mezinárodním styku vyloučeno, dovolila by si ho osobně vyhledat na adrese, již jí poskytl ten kavalírský úředník.

Ticho, jež se poté rozhostilo v sluchátku, se dalo krájet. Znělo nevyslovenými prokletími na adresu všech roztomilých zajíčků a kavalírských úředníků, a teprve po hodné chvíli bylo ukončeno hlasem, jenž se zdál patřit komusi rdoušenému. »Alenka, ty nic Wien, Wien zu drahá Pflaster, práce moc špatná teď, já lepší nápad, ty ještě čekala, já pošta dopis.«

»Za jak dlouho,« chtěla vědět Alena.

»Trži týdna,« hleslo to na druhé straně. Alena ještě chtěla dodat něco o tom, co by už bez dalších řečí následovalo, kdyby do trži týdna žádná pošta dopis, ale v sluchátku to klaplo a byl konec. Rovněž příjemný pan úředník se znovu objevil a dvorně odmítl Aleninu nabídku, že ten drahý telefonát samozřejmě zaplatí. Poděkovala tedy co nejlíbezněji a vydala se na cestu domů, dumajíc, jak to ty tři týdny vydrží v zasmušilém bytě s mámou, která obcházela s ustaranou tváří, jako by cosi tušila, jakož i sama se svým svědomím. Neboť ať to obracela jak chtěla, nechává ji tu samotnou, možná nadosmrti, protože se nedalo čekat, že by se o ni postaral ten krysa Tomáš. Postarat se je odjakživa údělem holek, páni synové nejsou na stará kolena rodičům k ničemu. Zatvrdila se, pocit té nespravedlnosti nechal její svědomí na chvíli ztichnout. Nevěděla ještě, že úzkostný rozpor mezi potřebou vlastního smysluplnějšího života a pocitem provinění vůči těm, jež za sebou zanechává, je věčné trauma každého vystěhovalce již od dob Komenského.

Už se pomalu chystala, že nechá čekání a pojede do té Vídně udělat domácí skandál, když našla ve schránce dopis s rakouskou známkou. Tak přece jen, málem by Tonimu křivdila. Klíčící vděk povadl vzápětí, když prsty téměř se třesoucími roztrhla obálku: nevyjmula z ní papír se známým rukopisem, ale jakési novinové výstřižky, v nichž byla tu a tam některá řádka zatržená zeleným fixem. Vyplývalo z nich jednoznačně, co beztak čekala: že Toni, nemůže-li jí už jinak zabránit v zaječím úmys- lu, ji aspoň chce mít od sebe co nejdál. Jeden z výstřižků byl dokonce celý zeleně zarámovaný a doplněn vykřičníky téže barvy; její němčina stačila tak právě k zjištění, že nabízí dámám dobrého vzhledu ne starším pětatřiceti let místa hostesek a animátorek - ví ďas, co to je - v jakémsi podniku, jehož adresa byla připojena. Hannover, Stein ... co? Steintorstrasse. Musela si jít pro svůj starý školní atlas, aby našla město toho jména: bylo v Německu, pochopitelně v dostatečné vzdálenosti od rakouské metropole, aby ji přešla chuť na případné návštěvy. Ty srabe. Měla sto chutí hned téhož večera sednout na vlak a rozjet se do Vídně, ale uklidnila se a zasunula výstřižek do kabelky. Když Hannover, tak Hannover. Ukáže mu, holomkovi, že si vystačí sama, bez pomoci mužských, obzvláště pak ženatých vídeňských obchodníků, plných strachu o rodinný poklid.

Vystoupila z vlaku v časných odpoledních hodinách a ještě na nádraží si koupila plán města, pět marek za něj chtěli, takových peněz. Pětasedmdesát korun za kus potištěného papíru! Zato byl plán slušně přehledný, s připojeným seznamem ulic, Steintorstrasse v něm bez obtíží našla a k svému uspokojení zjistila, že to není daleko. Jen, jak se blížila svému cíli, se vlídně rušné prostředí města jaksi měnilo: potkávala stále víc postav výrazně neněmeckého vzhledu, i skla výkladních skříní byla popsaná čímsi nesrozumitelným. Zabočila do kýžené ulice, vyzařující jakousi zneklidňující atmosféru, již nedokázala v té chvíli rozluštit; tu se k ní důvěrně přitočil jakýsi chlapík, cosi s pokřiveným úsměvem mlel a jevil snahu ji někam postrkovat. To už ani nepotřebovala zjišťovat pravý charakter všech podniků a zařízení v tom okolí. Rovněž význam termínů hosteska a animátorka se jí nad všechnu pochybnost vyjevil v pravém světle. Vytrhla se chlapovi, obrátila se a spěchala pryč z toho pochmurně narůžovělého prostředí, zatím nevěděla kam.

Takže Toni ze mě chtěl udělat kurvu, sevřela se jí dodatečně hruď hrůzou. To bylo to jeho Alénka, kdyby ty jednou. Víc jsem pro něj nebyla už tenkrát, když mě vozil po hotelích a sem tam utrousil tuzexový bon. Já husa, já tuplovaná, důvěřivá, zamilovaná husa. Počkej, sviňáku. Byla už jednou svědkem upečení velmi zdařilé boží oplatky a nevylučovala, že by Stvořitel mohl svůj výkon zopakovat. Ostatně se dá oplatkám i napomoci, když je člověk vytrvalý a nepouští svůj záměr ze zřetele.

Tím se částečně upokojila a obrátila svou mysl k problému, hlásícímu se s náhlou naléhavostí. Co teď? Zpátky domů? K mámě a do paneláku? V návalu zklamání nebyla daleka toho řešení, ale potíž byla v tom, že nepočítajíc s návratem, neměla v kabelce příslušný peníz. Ono i jízdné z Prahy do Hannoveru bylo pěkně mastné, málem se zhroutila, když jí na Čedoku oznámili cenu, což teprve v téhle zemi, kde i kus potištěného papíru stojí tolik, zač se doma dá dojet rychlíkem až do Bratislavy. Leda by se nechala poslat domů šupem, jak se od nepaměti posílají nemajetné dívky, jimž splaskla vidina animátorství. O řečený šup by se musela nejspíš přihlásit na policii. Ale když na policii...

Zvolna, krok za krokem ji osud řídil směrem určeným onomu valnému dílu českého emigrantstva, nemajícímu v kapitalistické cizině rodinné zázemí a tím i usnadněné přijetí na všech prazích uprchlické kariéry. Zároveň se jí rozplývala tradiční česká představa o vlastní výtečnosti, jíž je souzeno, aby chytrostí a šikovnými kličkami přednostně dosáhla toho, k čemu se jiní pracně dobývají předepsaným postupem. Dodala si odvahy a s plánem v ruce zastavila slušně vypadajícího pána: »Polizei?«

Sáhl do kapsy pro brýle a ukázal jí to místo, také to nebylo daleko, jen na půli cesty k nádraží. »Bitte sehr,« pravil. Málem bez dalšího slova odkvapila, co také, když už věděla své, ale rozpomněla se a udělala na pusince vděčný úsměv. »Danke.« Zdálo se, že pán na to slůvko čekal, divní lidé, ti Němci, potrpí si na formálnosti. Že se některým druhům formálnosti může říkat i zdvořilost a že ji dokonce bude velmi postrádat u vlastních krajanů, až se po více než dvaceti letech znovu ocitne na rodné půdě, nemohla ještě tušit.

Seděla pak značně znepokojena v předsíni policejní úřadovny, čekajíc, až vyvolají její jméno. Znepokojení plynulo z běžné české zkušenosti s druhem tvorstva zvaným policajt: jejího vlastního bratra nevyjímaje, nedalo se od takových čekat nic než podlost a zlomyslnost. »Asyl!« vyřkla hlasem, jaký náleží poníženému prosebníku, když na ni došla řada, načež se rozpomněla a dodala ještě: »...bitte.« Tak oni to mají rádi.

Běželo pak všechno přiměřeným tempem, bez chytrých kliček, ale také bez šikan a škodolibostí, dokonce s jakousi vlídnou vstřícností, až začala zneklidněně hloubat, není-li za tím nějaká křivota. Nebyla. I to se jaksi zdálo patřit k zemi, v níž se říká danke a bitte, a nabízelo se zjištění, že mezi obojím jevem existuje jakási souvislost. Uléhala toho včera na skromné lůžko azylantské ubytovny ve společnosti všelijakých Polek a Rumunek a ještě chvíli přemýšlela o tom, jak vlastně šlo všechno rozumně a normálně hned od té chvíle, co pustila z hlavy šikovnosti, jimiž se dosahuje přednostní obsluhy. Mohla si ušetřit námahu s pátráním po Tonim jakož i následný vztek a zklamání, jen udělat rovnou to, co každý uprchlík toho času: jít na policii a přihlásit se. Usínajíc si ještě vzpomněla na bratříčka Tomáše, že mu nejspíš zavařila na pěkný průser, ale soucitem ji to pomyšlení nenaplnilo.

Ukázalo se však, že zlověstně ohlašovaný průser se udržel v celkem přijatelných mezích. O málo později, když i méně významnými pracovišti zmítala prověrková epidemie, byl povolán na kárný koberec též poručík Tomáš Jankovský. Dle obyčeje socialistického řádu, v němž podobně jako u některých pasteveckých etnik bývá za zhřešilého jedince pohnán k zodpovědnosti celý klan, mu bylo vyslechnout mnoho příkrých soudů o neodpustitelném chování jeho sestry, o tom, jak nežádoucí je pro příslušníka bezpečnostních orgánů mít v blízkém příbuzenstvu černou ovci toho ražení, o stycích, jež je bezpodmínečně nutno přerušit, o kádrové poskvrně, již může zčásti zahladit pouze příkladnou a iniciativní službou bez dalších vroubků. Taktéž o záviděníhodném třídním profilu se vedla za mnohého hlavou kývání řeč, jakož i tom, oč hůř by to s ním dopadlo, kdyby takový po svém příkladně dělnickém otci nezdědil. Kdyby na to býval byl v rozpoložení, mohl se poručík Tomáš zamyslet nad další pozoruhodnou shodou, tentokrát s nejčernějšími klerikálními kruhy, které podobně jako Státní bezpečnost rovněž vycházejí z předpokladu dědičného hříchu.

Jsa v poslouchání výtek cvičený doma od Jiřky, nechal si je proudit kolem uší, zaznamenav pouze s uspokojením, že o vyhazovech zatím nebyla řeč. Že nějaké kádrové opatření bude nevyhnutelné, toho se ovšem nadál; když ne vyhodit, tak aspoň přeložit. Malou chvíli zatrnul, jestli ho nechtějí strčit do nějaké zapadlé díry v pohraničí, jelikož si dovedl představit, jak by Jiřka vyváděla; pohovor však pokračoval a ukázalo se, že půjde jen o přeřazení k útvaru známému mezi bojovníky skryté fronty pod názvem sledovačka. Byl s tím srozuměn, ba víc než srozuměn. Živly nepřátelské socialismu jakož i agenti imperialistických rozvědek konají své rejdy dnem i nocí, takže jejich sledování slibovalo značnou nepravidelnost. Náhlé a nepředvídatelné úkoly v kteroukoli hodinu mohly být proti mysli spořádanému otci rodiny, ne však jemu, který ve spořádanosti už dávno neviděl žádnou přednost a mimoto si potřeboval občas vyrazit, aby Jiřka nevěděla. Vyskytla se totiž jistá soudružka příslušnice, s níž se občas mimoslužebně sešel, pochopitelně když i ona si mohla vyrazit, aby ten její nevěděl. Řád Státní bezpečnosti sice shlížel na nemanželské techtle mechtle značně nevlídně, ale vždyť on s Katkou nic tak prostopášného nevyváděl. Jen spolu chodili Stromovkou, občas ji málem nedopatřením vzal za ruku a jednou spolu byli ve vinárně. Díval se v zalíbení přes stůl na její tvář, náhle zkrásněvší ve světle svící a za zvuků tiché hudby, čemuž nebylo divu, protože ve srovnání s tím, co měl doma, by hleděl se zalíbením i na středně vyvinutou příslušníci konžského kmene Pygmejů. Co se skrývalo v nižších patrech Katčiny postavy, mohl jen tušit, protože chodívala v kalhotách; že to ale nebudou hůlkovité nožičky nejposlednějšího průměru, v to pevně a důvodně doufal. Byloť by i pro mimořádně potměšilý osud nesnadné najít jim podobné nejen v řadách Státní bezpečnosti, nýbrž snad ve veškerém táboře míru a pokroku.

Co si přesně se svým objevem dál počne, na to se zatím zdráhal pomyslet. Ne že by se ho nezmocňovaly velmi konkrétní představy. Nové postavení mu nabízelo kýženou příležitost a ani Katka, jak se zdálo, se nemínila upejpat víc, než jak je obyčejem společnosti, jejíž řád smetl náboženské, buržoazní i mnohé jiné předsudky. Kdykoliv však pocítil nutkání postoupit od procházek a vináren k výraznějšímu činu, pokaždé se mu v pomyslných oblacích zjevil prst, píšící písmem ohnivým výstražná slova Mene, Tekel ... nejsa čtenářem bible si nevzpomněl, co bylo to poslední. Třeba Druhý vroubek.

21. Odvážní muži na létajícím stroji

(Podzim 1965)

Na kreslicí papír dopadl stín a pan Holec se zakabonil. Když někdo chce jeho obrázek vidět, ať si řekne, a on mu ho ukáže. Ale ať mu nečumí takhle zezadu přes rameno. Trochu popuzeně se obrátil a zlost se mu změnila v překvapení.

»Tvoje paní mi řekla, že tě tady nejspíš najdu. Zdravím tě, bratře. Rád tě zase vidím.«

Pan Holec položil nářadíčko na kámen a vstal. Stín, dopadající zezadu na skicák, náležel muži, jenž ho svezl kus cesty toho dne, kdy se vracel domů umřít. Že k tomu nedošlo, za to samozřejmě děkoval především Evě, ale svým dílem i tomuhle člověku, prvnímu, který neměl pro jeho donkichotský pokus posměch. Byl to on, kdo mu vlil naději do černých myšlenek.

»A ty jsi Pepek. Taky tě rád vidím. Vyčítal jsem si, že jsme se tenkrát tak honem rozešli, ani jsem se tě nezeptal, kde bydlíš.« Měl bych mu ještě poděkovat, rozjímal, možná mi zachránil život a neví o tom. Ale ostýchal se.

»Vypadal’s špatně. Rád věřím, žes na kamaráčofty neměl pomyšlení. Ale koukám, že jsi už našel mízu. Byl jsi vždycky malíř, nebo ses na to dal až teď?«

»Malíř je moc velký slovo. Ne, jen si tak kreslím. Vlastně jsem to zatím nezkoušel jinak než tužkou. Ale mám co dělat a lidem se to líbí.«

»A ... uživí tě to?«

»Uživení, kamaráde, by znamenalo kriminál. Nedovolené obohacování, řekli by, a už bych jel. Ne každej, ale já jo. Ale občas někomu ukážu obrázek a on mi za něj dá nějakou pětku. Nebo taky nedá, říkat si o peníze nesmím, abych si něco nevykoledoval. Stovku nebo dvě do měsíce mi to ale udělá. Když má někdo dvě stě jedenáct kaček sociální podpory, nemůže nad tím mávat rukou. Taky ti dlužím padesátku.«

»Na tu se vyser. A co dál?«

»Dál už asi nic. Co by ještě mělo být dál?«

Pokyvoval hlavou, jako by tu odpověď čekal. »Něco jsem ti tenkrát říkal, pamatuješ se? My slušný lidi musíme stát při sobě, aby nás hajzlové a komouši nesežrali zaživa. Přišel jsem za tebou, protože mě něco napadlo. Třeba by ještě mohlo být něco dál.«

»V téhle zemi... Mně bude stačit, když si spolu občas popovídáme, jestli ti to bude stát za to.«

»To se ví, že jo. Přijedu a budu koukat, jak maluješ.«

»Přijeď. Barčou?«

»Ale kdepak,« zasmál se. »Držela se, holka, ale nakonec přece jen vypustila toho svýho plechovýho ducha. Jezdím teď na motorce, ale už mám zase rozdělanýho něco jinýho. Budeš koukat co. Já jsem totiž takovej Ferda Brabenec, všechno udělám, všechno spravím. Až to bude, naložím tě a odvezu k nám domů, ukázat dětem, jak vypadá statečnej člověk. Kluci potřebujou vzory. Těch je dneska málo.«

»Ale dej pokoj. Většinou si lidi myslí, že jsem byl blázen, a já někdy taky. Nevyčítám si ale nic, leda že jsem těma kouskama ze svýho kluka udělal nádeníka. Moh mít lepší život, kdybych se nekasal. Nech svoje kluky na pokoji s takovejma vzorama. Však oni si vyberou sami.«

»Teď se mejlíš, bratře. V tomhle svrabu si není co vybírat. Buď budu jako jiný tátové, budu říkat - jo, choď do toho Pionýra, nos červenej šátek, poslouchej, co ti říkají o Fučíkovi a jak nás osvobodila Rudá armáda, jo jo, je to tak, u nás se máme dobře, ale na Západě spěj nezaměstnaný pod mostem. To se ví, kluci se dozvědí od kamarádů, jak je to s tím Fučíkem i se spaním po mostem a budou si myslet - máme tátu vola. To bych nerad. Nebo jim všechno řeknu popravdě. Riskuju tím, že to ve škole vykecají a bude průser, ale vychovám z nich rovný lidi. Přijde na to, čemu kdo dá přednost.«

»Možná. Možná. Asi bych to dřív dělal taky tak. Teď už ... nevím. Můžeš si myslet, že jsem to vzdal.«

»Byl bys první, kdo by na to měl právo. Ale nemusíš. Před chvílí jsi říkal - v týhle zemi. Jsou i jiný země. Měl bych návrh.«

Pan Holec se zahleděl melancholicky do dáli, kde se už dost našedle jevil táhlý hřbet Kozákova. »Měl jsi s ním přijít před třinácti lety, hochu. Jenže bych tě tenkrát neposlech, poněvadž jsem si myslel, že převrátím svět. Teď už ... hrst tužek, papír, pěknou krajinu, pár stovek k obživě, to všechno mám a víc nepotřebuju. A taky už mi je třiapadesát. Nevím, co by si se mnou v těch jinejch zemích počali. Ten vlak mi ujel, kamaráde.«

Hovor jaksi uvázl, zjevně bratr Pepek páně Holcovy důvody uvážil a ujetí vlaku, jakáž pomoc, vzal na vědomí.

»Leda bych v něm nechal místo jinýmu,« ozvalo se po chvíli z pana Holce jaksi zadrhnutě.

»Komu?«

»Klukovi. Koukám na něj a vidím, jak to tady vede, od ničeho k ničemu. Ještě by si na to zvyk. Jo ... Pepku? Ani nevím, jak ti říkají příjmením.«

»Waldbauer. Nejdřív si s ním ale promluv. Třeba se mu nebude chtít. Jsou lidi, že se jim nechce.«

S veškerou nevlídností dolehly na Richarda Holce strázně vrtáckého živobytí. Povýšil sice z postavení poprdy na berličného, jak se nazývala střední hodnost v hierarchii toho řemesla, zato všechno ostatní stálo vysloveně za pendrek. Z hlubokých lesů křivoklátských, kde voněly houby, zlátl podzim a vrtalo se v pevné, celistvé hornině, takže stačilo dvakrát za šichtu zapustit nářadí a pak už se jen slunit a vykládat si životní příhody, bylo mužstvo vrtmistra Tádla převeleno do rovin kdesi za Kouřimí. Jevily se v pošmourné náladě dohasínajícího listopadu jako mlžný kraj bez horizontu, prosycený pokapávající vlhkostí, z nějž trčelo několik bezlistých stromů jako duše zatracenců na zaniklém hřbitově. Kolíky, označující budoucí vrty, čněly z hluboké, červenavé, listopadovými dešti rozbředlé oranice, nad niž si nelze představit protivnější pracoviště. A horninou byl porézní pískovec s tenkými polohami jílu, v němž šly návrty rychle za sebou, zapustit nářadí, krátce povrtat, vytáhnout, vyklepat jádro, vyměnit korunku, přidat třímetrovou tyč a zase nanovo, ani nestálo za to se posadit do boudy k naftovým kamnům. Výplachová voda, odtékající stružkou do šmantlochu, jak sluje ve vrtácké terminologii jímací jáma, se zahušťovala jílem do kašovité břečky, jíž se nedalo zabránit, aby se neroztlapala kolem a nesmísila se s ornicí do matlavého bláta, v němž Ríša i s novým poprdou zapadali až po kolena. Cokoli se pustilo z ruky, zmizelo v blátě jako v bezedné tůni; i bylo radno být opatrný. A pořád se stěhovalo. Třicet, padesát metrů hluboký vrt, za dvě hodinky to bylo hotovo, všechno nářadí složit, zbourat boudu, zaházet šmantloch, sklopit věž a zase o kus dál. Bláto, zima, dřina, vše pronikající vlhkost z deště i z věčného máchání ve výplachové vodě. Vrtácký chlebíček nejkrušnější a navzdory stovkám navrtaných metrů nijak zvlášť výnosný, protože měkký pískovec stojí v tabulce norem až na samém konci. Aspoň kdyby chtělo přimrznout, aby toho brodění bahnem nebylo. V takový čas přísahá nižší vrtáctvo, potácejíc se namáhavě marastem, že tohle je opravdu už poslední zima na vrtu a že se místo toho půjde na Kladno dolovat uhlí, jelikož v šachtě je aspoň teplo a vydělají se tam pěkné peníze. Někdy svou hrozbu i splní, takže se na vrtu objevují nové tváře, které právě s podobnými přísahami na rtech opustily šachtu, tvrdíce, že na vrtech si aspoň člověk užije čerstvého vzduchu a vydělají se tam pěkné peníze. Krom toho, že jsou vrtáci samé volno.

S tím volnem to byla částečná pravda. V maringotce uprostřed polí nebo za humny odlehlé vesničky ztrácela osmihodinová pracovní doba charakter sociálního výdobytku a stávala se obtíží: co si počít po šichtě? Utloukat čas u stolku pokrytého popelníky a špinavými hrnky, ve výparech z gumovek a zaolejovaných vaťáků? Už v počátcích toho řemesla v zemích českých se ustálila praxe jiná, vedeními průzkumných podniků neschvalovaná, nicméně mlčky trpěná: pracovalo se dvanáct i šestnáct hodin denně včetně nedělí a svátků, načež se nastřádané hodiny oděly v podobu mnohadenního volna. Pohled na vrtáctvo, oddávající se slastiplné nečinnosti či rozličným domácím fuškám, ovšem popouzel sousedy k větám, začínajícím slovy těm se to ... to si tak někdo... jakož i k zlobným žalobám na vyšších státních i stranických instancích, jak už tak bývá v Čechách obvyklou reakcí na čísi záviděníhodné výhody. Vzít na sebe nekonečné šichty v deštích a slotách uprostřed rozmoklé oranice, k tomu byl ochoten málokdo.

Uprostřed jednoho takového volna se k Holcům do Českého Dubu dostavil vrtmistr Tádl. Byla to dost nezvyklá událost; členové vrtných osádek se na sebe nakoukají během práce dost, než aby byli na tytéž tváře zvědaví i ve svém soukromí.

»Vítám tě u nás, doktore,« zadrhával se Ríša, očekávaje ze všeho nejspíš nějakou Jobovu zvěst z podniku. »Co tě...«

»...sem čerti nesou,« dopověděl host pokojně. »Hned ti to povím. Můžeme někde být hodinku sami?«

»Něco jsi mi vyprávěl, když si u mě začínal. Chtěl bych vědět, jestli to ještě platí, než spolu budeme mluvit dál.«

Ríša se zamyslel. O čem tehdy spolu mluvili ... jistěže si vzpomněl. O jistém fízlovi, který se zasloužil tátovi o devět let v lágru a jemu o tuhle nevalnou existenci. Ale jestli je to ještě teď...

»Jestli to ještě platí ... skoro už nevím. Ten fízl tenkrát...«

»Krycím jménem Souhrada Jakub. Trvalo to, ale už víme, jak se jmenuje doopravdy. Nějaký ... Tomáš Jarkovský, Jarchovský nebo tak nějak, jméno se v těch papírech vyskytuje jen jednou a rozmazaně, možná že ne náhodou. Ale to už dáme dohromady.«

»Tomáš ... neznám,« nevzpomněl si Richard s úlevou, jsa rád, že to není žádný z jeho známých.

Stávaly se takové věci. »V jakých papírech?«

»No...« zaváhal vrtmistr, »nemělo by se to... Ale dobře, snad víš, že nemáš nikde nic vyprávět. Takže ... přeběhl mi přes cestu jeden ze starých kolegů, víš. Ještě pořád slouží, nevyhodili ho tenkrát jako mě, protože se včas dal do partaje. Nedůvěřoval jsem mu, ale ukázalo se, že je to slušný člověk. Jednou napíšu studii o tom, pro co všechno se lidé dávají do partaje a co to s nimi udělá ... ale nic. Trochu jsem ho oťukával a nakonec jsem se zeptal, jestli by mi nemohl něco vyhledat v soudních spisech z roku 1955. Byl to jen takový pokus, koneckonců se nemohlo stát nic horšího, než že by mě s tím vyhodil.

„Moc vám na tom záleží, pane Tádle?“ zeptal se.

„Mně ani ne,“ povídám. „Ale jednomu mladému člověku, kterému bych nepřál, aby musel nadosmrti zůstat u lopaty.“

Chvíli se rozmýšlel. „Vy víte, že bych neměl. Je to proti předpisům. Ale já už mám těch dnešních předpisů ... buďte rád, že u toho nejste, pane Tádle. Počkejte týden, najdu vám ten spis.“

A našel. Teď, Richarde ... vlastně jsem si s tím nápadem jen tak hrál. Ale už máme jméno toho udavače. Osobu pachatele. Případ se rozvinul, nemůžeme toho nechat, to pořádný právník nedělá.«

»Třeba to byl chudák, ten Jarkovský nebo Jarchovský. Takových je dost, že se z blbosti zapletou s tajnejma a pak se z toho nedovedou vymotat.«

»Jistě. Spíš z blbosti, protože těch zapálených, co to dělají z nadšení, už je dneska málo. Nebo taky z chytráctví, myslí si takovej trouba, že si trochu přilepší a pak že se ze všeho vyvlíkne. A ze zbabělosti. Je jen málo křivoty, která by se nedala odvrátit kusem odvahy. Kam ale můžeme zařadit našeho fízla, je nejistá věc. Ještě jsem ti neřekl všechno: z protokolů vyplývá, že to není amatérský pomocníček, ale nižší důstojník StB. Teď ... nejde o to, co ten chlap udělal tobě a tvému tátovi, ale jestli to bude dělat dál. Jestli představuje nebezpečí pro veřejnost. Když ne, můžeme ho nechat. Když ano, měli bychom ho postavit před soud. Ale žalobce jsi ty.«

»Před soud,« zamyslel se Richard. »Před jaký? Vzít spravedlnost do vlastních rukou? Jako na Divokým západě?«

»Tak trochu. Vidíš, Divoký západ. Nevím, jestli to bylo přesně tak, jak se píše v kovbojkách, ale jestli ano, nefungovala v těch dobách státní moc. Muselo ji něco nahradit, protože jinak by společnost ovládl zločin a zvůle. To něco byla vzájemná dohoda slušných lidí, že se spravedlnosti chopí sami, aby zamezili zločinné zvůli. Není proč se nad tím ošklebovat. A teď se podívej sem, na tenhle divoký Východ: jak tady funguje státní moc?«

Ríša se zamyslel. »Přinejmenším dost divně, i když bych se jako laik neodvážil úplně všechno hodnotit. V každém případě je státní moci všude víc než dost. Strká nos i tam, kde by se bez ní lidi klidně obešli.«

»A přitom nefunguje. Stát je instituce, kterou si společnost zřídila, aby jí dala pevný řád a ochránila ji před lumpy. Ale nemá být svůj vlastní účel. Má společnosti sloužit, ne si ji podmaňovat. Nevydávat zákony k vlastní potřebě, ale k potřebě lidí. Když to nedělá, je to špatný stát. A když místo společnosti slouží partě lotrů a kořistníků, je to lotrovský stát. Občan vůči němu nemá žádný morální závazek a je oprávněn se proti jeho zlovůli bránit. Dokonce má tu povinnost, jinak by si svoje nevolnictví zasloužil. Proto jsem tady. Ty taky, leda bych tě špatně znal. Žijeme v kovbojce.«

»Připomínáš mi tátu.«

Pokývl s uznáním. »Je mi ctí.«

»Budiž. Připusťme, že jsou zvláštní okolnosti a my tu jsme od toho, abychom vzali spravedlnost do vlastních rukou. Dejme tomu, že toho fízla postavíme před soud a odsoudíme, jak říkáš. Ale k čemu? Mám za tím chlapem jít s železnou tyčí a...«

Právník Tádl se záhadně usmál. »Jít na to zhurta si může dovolit ten, kdo je v té pranici silnější. To my nejsme. Ale Japonci znají takový způsob zápasu, četl jsem. Mrňavý Japončík může přeprat metrákového chlapa tím, že proti němu užije jeho vlastní síly. Čím je útočník silnější, tím dřív leží na zádech. V čem je síla takového fízla, to víme. Teď ještě jak ji obrátit proti němu. Přemýšlej o tom. Tak do měsíce bych měl znát kromě toho jména i adresu a pár jiných podrobností. Snad mezitím přijdeme i na ten japonský chvat.«

Ríša cítil, jak se mu v hrudi usazuje něco mrazivého. Což o to, pomstychtivými myšlenkami se zabýval celá ta léta, třebaže poslední dobou ne zvlášť intenzivně. Také je neodíval do právnické terminologie. Na vhodný chvat při tom ale přišel. Mohl by být velmi působivý a každého režimního přícmrdu, estébáckých provokatérů nevyjímaje, by musel dokonale zničit. Ale vyžadoval by tak dalekosáhlých kroků, že se k nim zatím nedokázal rozhodnout. Ten hovor jako by ho posunul ... kam? K cestě, na níž už nebude možné se obrátit zpátky? Chce to? Nevěděl ještě tak přesně.

»Možná bych už nějaký chvat znal. Jenom ... poslyš, doktore, proč ty se do tohohle pouštíš? Smrdí to kriminálem, kdyby to prasklo. Je to přece moje věc, moje a tátova. Tobě ten hajzl nic neudělal. Stojí ti to za to?«

»Možná by ti odpověděl tvůj pan otec, co za co stojí. Já ... no, mám taky svůj dluh, ledaže o pár let starší. A taky u toho byl práskač. Třeba to byl jen posera, ale nemyslím si, že je to polehčující okolnost.« Zamyšleně se odmlčel. »Máš pravdu, nestálo by za to se pouštět do ošemetných kousků, kdyby šlo jen o pomstu. Tu si můžeme nechat zajít. Ale jde o zásadu. Já jsem starej soudce, hochu, a soudce je trochu jako kněz, nebere na sebe ten úkol jen do penze nebo do vyhazovu, ale nadosmrti. A skládá z něj účet jen Pánubohu a svému svědomí. Moje svědomí mi říká ... ještě pořád máš svou soudcovskou zodpovědnost, i když žiješ v tomhle režimu. Nevyvlíkneš se z ní, leda by ses dal zotročit. Teprve otrok necítí zodpovědnost za nic. Tenhle režim se jednou zhroutí, jako všechno, co je založeno na nesmyslu. Můžeme jeho pád svou troškou urychlit.«

»Že by to vypadalo na zhroucení ... ale dobře. Máme zodpovědnost, říkáš. Jak chceš urychlit ten pád?«

»Tím, že fízlíci a práskači dostanou maličko strach. Zjistí, že se neschovají za falešná jména ani za estébácké nárameníky. Kdyby například někdo případ tvého pana otce předal Svobodné Evropě, se všemi podrobnostmi...«

»To ne. Takovej kovboj nejsem, abych nechal tátu kvůli zásadám sbalit. A k ničemu by to beztak nebylo, z hlášení ve Svobodce by fízl měl jen trochu ostudy mezi sousedy. A nejspíš ani tu ne, estébáci žijí v erárních bytech mezi ostatními estébáky, ti by mu nic nevyčítali. Ještě by ho nakonec povejšili, že mu, chudákovi, třídní nepřítel tak ubližuje. Kdepak. Věděl bych něco lepšího. Povím ti co...« Ríša krátce zmlkl, tohle je poslední okamžik, kdy ještě může zařadit zpátečku, »...až si ten nápad pořádně rozmyslím.« Polkl. »Doktore ... jsme cvoci, my dva? Nenecháme toho ještě? Táta se chtěl obětovat pro tuhle zemi a nebylo to k ničemu, ještě se mu všichni smáli. K čemu bude tahle věc, jestli se z ní taky stane oběť? To bych chtěl vědět, než začnu ... rozvíjet ten nápad.«

»Tvůj táta je hrdina a hrdinové dělají velké věci, včetně vlastní oběti. To my dva nemusíme. Nám jde jen...«

»O spravedlnost?«

»Spravedlnost,« opakoval doktor Tádl zádumčivě, mna si špičku nosu. »Justitia. Taková ta ženská, co má přes oči pásku a v ruce vážky. Dost domejšlivá bohyně, řek bych.« Zachytil Richardův poněkud nechápavý pohled. »Bohyně Justitia si myslí, že může notorického lumpa převychovat. Že ho trestem přivede k tomu, aby se nad sebou zamyslel a podruhé už to nedělal. Taky jsem si to myslel, dokud jsem ještě nosil talár. Teď už...« Vzdychl si. »Trest, Richarde, může být upozornění tomu, kdo teprve klopýtl, ale ještě se neupsal filozofii lotroviny. Dokud si nezačal myslet, že je chytrý, chytřejší než všichni ostatní, a ti troubové, co se chovají slušně, že tu jsou od toho, aby žil na jejich útraty. Že, krátce řečeno, slušnost - když už nemluvím o zákonu - je pro blbce, ale on si může dovolit být bezohledný. Pak už není žádná náprava možná a trest ztrácí svůj význam. Jak chceš trestat vlka za to, že kouše? Hada, že má jedovaté zuby? Jak chceš převychovat psa, aby mňoukal? Když byla řeč o spravedlnosti - je spravedlivé trestat někoho za to, kam ho přivedly jeho vrozené vlastnosti? Kdoví od kterého předka zděděné sklony? Člověk je nádoba pudů a dědičnosti; jak můžeme někomu klást za vinu, že se narodil s geny gaunera? Spravedlnost, vina, trest ... aspoň v polovině případů je to všechno k ničemu. Dělat se s tím dá jen jedno: majitele gaunerských genů izolovat. Oddělit ho od slušných lidí, aby jim nemohl škodit. Pokud jde o našeho fízla ... pokusme se domyslet, co z toho pro jeho případ vyplývá.«

To byl pro Ríšu nový svět. Člověk asi musí chodit nějaký čas v taláru, aby do něj pronikl. Kdyby zase nebylo toho, že doktor a vrtmistr Tádl k těm závěrům došel, až když ho bolševik z taláru svlékl. Jsou asi souvislosti, které se dají líp pochopit z bláta kolem vrtu než ve vznešenosti soudní síně.

»My neznáme toho chlapa,« prokousával se váhavě tou myšlenkou. »Nevíme přesně, co nosí v tom svém pytli pudů a dědičnosti. Ani jestli už, jak říkáš, přijal filozofii lotroviny, nebo je to jen slaboch, který se jí nedovede bránit.«

»V případě pochyb v prospěch obžalovaného,« děl doktor Tádl poučně.

Ríšovi se začala hra na soud zamlouvat. »Dobře. Předpokládejme tedy v jeho prospěch, že není od nátury lotr, jenom připosraný chudinka. Co z toho odvozuješ?«

»Že není potřeba ho izolovat od slušné společnosti, ale jen od prostředí, ve kterém může škodit. Nebo lépe a přesněji, zařídit, aby ho vyhodili od StB. Zatím bych nevěděl jak. Ale ty jsi před chvílí něco naznačil.«

»Mám ... mám takovou představu. Dala by se vyzkoušet. Ale jestli se do toho pustím, úplně mi to přeorá život. Musím si rozmyslet, jestli mi to stojí za to.«

Doktor Tádl se zvedl ze židle a sáhl po klobouku. »Rozmysli. Je to tvoje věc. Povíš mi o ní, jestli se ti bude chtít, když ne, nebudu na tobě vyzvídat. Jinak ... o těchhle věcech v maringotce mluvit nebudeme, dám ti vědět sám, kdybych se domákl něčeho zajímavého. Jo: a dej si pozor na toho novýho, je to taky fízl. Vyhodili ho od tajných kvůli chlastu.«

»A do prdele,« uniklo Ríšovi. »Eda? Že chlastá, to už jsem si stačil všimnout; ale že ... co o něm víš?«

»Pracoval u StB v oddělení pro potírání levicové úchylky ve straně,« vypjal se právník s posměšnou důležitostí. »Neříkal jsem ti, že tenhle režim jednou musí zajít na svou vlastní pitomost? No nic, já už musím pomalu na autobus. Uvidíme se na šichtě. Zatím se měj dobře.«

Richard osaměl a zjistil, že se nedokáže uklidnit. Otevřel knížku a přejížděl očima po řádkách, až si uvědomil, že neví, co čte. K něčemu se schylovalo. Nejdřív táta s tím jeho Pepkem, teď i doktor Tádl ... každý jinými slovy mu sděluje, že nadešel čas nechat tohohle mizerného, ale pohodlně bezmyšlenkovitého živobytí. Pochopil, že mu rozhodnutí nepřijde snadno. Minula mu třicítka, už dávno nebyl maturant, který sedával na stráni pod Hlavaticí a představoval si dobrodružné výpravy do končin, kam dosud noha bělochova nevstoupila. Listopadový déšť přešel do mrazivého mrholení, na zmoklý kraj usedala mlha. Ne zvlášť utěšený pohled. A přece ... je to domov. Mám...

»Máš,« odpovědělo mu něco uvnitř duše.

(Srpen - září 1966)

»Já jsem se skautama seděl v kriminále,« pravil pan Holec přemýšlivě. »Jsou to skvělý lidi. Absolutně čestný a spolehlivý. Jestli někdo ví, co je to kamarádství, jsou to oni. Říkal jsem si kolikrát, jestlipak není škoda, že ten jejich Baden-Powell založil jenom takový dětský spolek, protože kdyby... Ale na druhou stranu se člověk v kriminále naučí podezíravosti. Když je někdo čestný, neznamená to ještě, že není úplnej magor. Snílek a věčný plánovač, který nic nedovede do konce, a když dovede, bylo by lepší, kdyby nedovedl. Pepka Waldbauerů jsem si ale prohlíd dost dobře. Myslím ... ne, vím to. Pepek není věčný plánovač ani magor. Byl jsem u něj na chalupě a viděl jsem, co dokáže. Když něco podniká, znamená to, že všechno předem dokonale promyslel. Rozhodnout se musíš sám, ale řek bych, že když jde o to, s kým se pouštět do vachrlatých podniků, lepšího nenajdeš.«

»Ale tohle je přece jenom hodně vachrlatej podnik. Skoro bych řek, že šílenej. Ještě pořád nevím. A mám špatný svědomí z toho, že bych měl tebe s mámou...«

»Dávám ti předem rozhřešení. Mámě všechno povím sám a myslím si, že tě nebude tahat zpátky pod křídla jako kvočna. A platnější nám můžeš být tam, kde budeš, než v tomhle svrabu. Jiná věc je s tím šíleným podnikem. Přijde na to, jaký kus rizika na sebe chce člověk vzít. Asi nejsem nejlepší příklad, ale taky jsem se svýho času pustil do šílenýho podniku. Jestli je u tebe riziko selhání třicet, čtyřicet procent, u mě to bylo devadesát nebo sto. Taky že to špatně dopadlo. Ale že bych něčeho litoval, Ríšo, to tedy nelituju. Běž. Založ si na rozumnější život. Jednou by ses trápil pomyšlením, žes měl tuhle příležitost v ruce, ale pustil jsi ji, protože jsi neměl dost odvahy riskovat.«

Zahleděl se stranou. »Odvahu, říkáš. Snad mi úplně nechybí. Ale nevím, jestli jí mám dost. Budeš se na mě zlobit, kdybych se do toho nepustil?«

»Nebudu. Ale zklamal bys mě.«

»Ne Jarchovský, ale Jankovský. Jinak by to sedělo.«

»Vy ho znáte?«

»Hele, nevykej mi porád, doprčic. Jmenuju se Pepek. A jestli ho znám ... moc bych se divil, kdyby to nebyl on. Malej, uťápnutej, tichošlápkovskej šmejd. Kouká pořád, jako když čeká facku, ale mstít se umí.«

»Za co?«

»Ale, zkoušel si namlouvat Dášu, vlastně nevím, co si u toho myslel. Slíbil jsem mu pár přes držku, když toho nenechá. Nechal toho, ale zařídil, aby mě vyhodili ze školy. Možná měl ty svoje estébácký styky už tenkrát. Jakej vroubek má u tebe?«

Ríša cítil, jak se vnitřně chvěje a zase mu cosi chladného projíždí útrobami. »O trochu větší. Kvůli němu byl táta devět let na Bytízu a já dodneška na těch podělanejch vrtech.«

Pepek pomalu vstal. »Tak to teda...«

»Jo,« řekl Ríša a všechna nerozhodnost jako by z něj tím slůvkem spadla. »Ale nemluvme o tom teď. Třeba jsem pověrčivej, ale až ... až na tý druhý straně. Jestli se to vůbec povede.«

»Povede, bratře, povede,« děl Pepek slavnostně. »Teď teprv se mi všechno uzavírá a já mám jistotu. Nesebral jsem tenkrát na silnici tvýho tátu náhodou, když se vracel z kriminálu, ale přivedla mi ho do cesty Prozřetelnost. Boží mlejny. Chtěly, abysme se setkali, my dva - nebo vlastně my tři. Boží mlejny vědí, co dělají. Jinak máš pravdu, o šmejdovi Jankovským se budeme bavit až pak. Takže jak jsme se domluvili: kdy a kde?«

»Prvního září v pět ráno, na okresce mezi Žernovem a Tatobitama, přijedeš traktorem, já budu jako stopovat a ty mě vezmeš.«

»Správně. Moc dlouho se po silnici nepotloukej, ať ti nezastaví nějakej dobrodinec a ty mu nemusíš vysvětlovat, proč s ním nechceš jet.«

»Dám si pozor. Pepku...« pohlédl si přes rameno, dveře do kuchyně byly otevřené, ale nikdo v ní nebyl, ticho v baráčku bylo až zarážející. »V tom traktoru ... pojedeš sám? Nechci vyzvídat, ale ... kde máš rodinu? Táta mi vyprávěl o tvojí paní. Myslel jsem si, že ji poznám.«

Zadíval se stranou. »Jo, Dáša. Odstěhovala se s klukama do Prahy. K mamince.«

Že jsem se ptal, já vůl, káral se Ríša a kousala ho trapnost. »Aha. Nojo. To se mi taky ... ale myslel jsem si, že vy dva...«

»Klidně si to mysli dál.« Přiobrátil se, takže mu bylo vidět do očí. Zdálo se, že se zachvívá tichým vnitřním smíchem. Ríša z toho nedokázal být chytrý.

»Ale abysme se vrátili k věci,« vysvobodil ho Pepek z rozpaků. »Kolik vážíš?«

»Něco přes osmdesát.«

»Trochu moc. Nic si s sebou neber, ani kartáček na zuby, ani náhradní fusekle, a hlavně žádný lejstra. Jídlo a trochu pití na ten den, nejlíp v igelitovým sáčku, pak ho zahodíš. Jinak nic, jen občanku a to, co máš v hlavě. Já taky nebudu nic mít. Nesmíme dát dohromady víc než sto šedesát kilo. Připrav se, bude to pernej den. Pojedem na starém lesáckém traktoru, a čeká nás na tý rachotě kolem dvou set kilometrů.«

»Rozumím. Ty, Pepku, kde ses naučil lítat?«

Neodpověděl hned. Kde se naučil létat ... vlastně ani nevěděl. Jako kluk chodíval nejen ke skautům, ale také do plachtařského oddílu. Když na něj došla řada, dovolili mu splachtit sto, dvě stě metrů ve starodávném, na gumových lanech taženém kluzáku. Pak i to skončilo, protože plachtění bylo jen pro spolehlivě prověřené mládež- níky, a on náležel k těm, jimž se mezi soudruhy říkalo »živel«. Na motorové letadlo si sotva stačil sáhnout. Ale od první chvíle, kdy zažil ten úžasný okamžik, v němž se hmota letounu oddělí od země, tušil a snad i věděl, že tohle je jeho živel, jeho předurčený osud, třebaže na pilotní výcvik nebylo ani pomyšlení, takže se nechal zapsat na stavební fakultu. Z kýmsi propašovaného anglického časopisu se dozvěděl o novince, která se teď na Západě začíná šířit, o létání s takzvaným Rogallovým křídlem. Narýsovat takové zařízení, spočítat jeho nosnost, připojení motoru, a nakonec všechno z všelijak posháněných trubek a šusťákové látky ve staré stodole za chalupou sestavit, to jeho technickému nadání nekladlo nepřekonatelné překážky, ledaže to nějaký čas trvalo. Že se nakonec s celým dost divoce vyhlížejícím přístrojem také vznese a bude jej umět řídit, v to víc než doufal, tím si byl jist. Jen ohledně přistání jako by se mu někde v koutě mozku líhla jakási divná předtucha.

»Udělám ti kafe,« oznámil a nevyčkav odpovědi se odebral do kuchyně, neboť pocítil potřebu být chvíli sám. Opřel se o rám malého okénka a zahleděl se do krajiny. Nad vršky se rozjasnilo, deštěm nabité mraky táhly kamsi k jihovýchodu a jejich okraje se zbarvily do zlata a do růžova. Musel se odvrátit, aby mu zase nebylo všeho líto, nikdy by býval neřekl, že mu ten podhorský kout tak přiroste k duši.

Byl to opravdu značně perný den. Z Dubu do Železného Brodu a pak dál k Tatobitům tak brzy ráno nic nejelo, Ríša musel pěšky. Vyrazil hned po půlnoci, bylo větrno, občas se přehnala přeprška, aspoň že teď, koncem léta, bylo ještě celkem teplo. Trochu si odpočinul v hájku u okresky, přesně v pět přeskočil příkop a vzápětí uslyšel kašlavé rachtání traktoru, Pepek byl na minutu přesně tady.

»Polez,« vyzval ho. »Pozor, na náklad ne, moh bys něco rozsednout, jsou to choulostivý věci,« hodil palcem přes rameno k hromadě zakryté potrhanou plachtou.

»Je to...«

»Jo, je. Experimentální konstrukce pro teplovzdušnej kurník podle metody akademika Čubčina, kdyby se někdo cestou ptal. Vejdobytek pokrokový sovětský vědy. Dokumentace přímo ze sovchozu Rudý proletář v Nižním Udinsku. Pocem, sedni si tady ke mně, na blatník. Nesmí ti vadit, že tě bude bolet prdel, budeme se střídat. Umíš jezdit s traktorem?«

Ríša se nasoukal vedle řidičského sedadla, rozjímaje o tom, jestli by Pepek opravdu někomu vykládal tuhle blbost, kdyby na to přišlo. Vypadal, že ano. Co se traktoru týkalo, řídit uměl, jako skoro každý vrták z pojízdných souprav. Ale zatím vždycky jen po poli od vrtu k vrtu a přetahovat cisternu s vodou na výplach; na silnici se nepouštěl, bál se. »Nemám řidičák,« zaváhal.

»No jo,« uvážil Pepek. »Kdyby to chtělo bejt to jediný, co musíme risknout, bratře. Už sedíš?

Pořádně se drž, ať tě to neshodí. Potřebujeme se dneska s tímhle verkem dostat až za Stříbro. Neboj se, když se do toho dá, umí uhánět kolikrát až dvacítkou, viď, Harry. On se totiž jmenuje Harry Truman,« potvrdil tu informaci plácnutím na kryt motoru, až plechy nadskočily.

»Pěknej křáp,« ohodnotil Richard vozidlo. Kabinu nebo aspoň stříšku nemělo, což při nevlídném počasí toho rána slibovalo mnohou újmu; dřevařská práce zanechala nejeden šrám a bouli na jeho dávno zašlém laku a vlekl se za ním krátký, ale silný řetěz, otloukající se za jízdy o silnici a vydávající řinčivý zvuk.

»Neurážej ten skvělej stroj. Není to žádnej podřadnej bolševickej krám, ale pravej američan, ještě z Unrry. Žádnej ho neudrží v provozu, ale mě poslouchá. Kupředu! Svobodu a jiný dary dá nám jenom Truman Harry! Vpřed, dědku!«

Ríša se ještě stačil pousmát veršíku z chuligánské písničky někdy ze začátku padesátých let. Vzápětí se stroj rozburácel, trhl sebou, divoce poskočil a vydal se na klopotnou cestu, zapadaje co chvíli do nesčetných děr zmolovité vozovky. Před Rovenskem přišel kvalitnější asfalt a jízda se ztišila, ale zjevně neměl Pepek v úmyslu se dlouho zdržovat na hlavních trasách, kde se každou chvílí mohla vyskytnout dopravní kontrola; a šlo to dál po okreskách bídných a ještě bídnějších, někdy i polní cestou, hodinu za hodinou, kupodivu bez mapy. Buď Pepek všechno všudy znal, nebo musel nastudovat cestu až do poslední meze. Bezpochyby akci předem dokonale promyslel a připravil, jak to předvídal táta. Ríša se tou vzpomínkou trochu roztesknil, skalní stěna Mužského se ještě neztratila z dohledu, ještě stále se s ním loučil rodný kraj. Nedalo se předpokládat, že by se do něj ještě někdy vrátil, leda z lapáku, kdyby se Pepkův projekt zhroutil. Konečně vykonali obchvat kolem Mladé Boleslavi, vjeli do rovin a pocit domova se vytratil.

»Vlez si za to,« kázal Pepek a přiměl Harryho k zastavení. »Určitě máš bolavej zadek.«

Vděčně přijal tu nabídku, při neustálém nadskakování na ostré hraně blatníku byl pojem »bolavej zadek« holý eufemismus. Střídali se po hodině, vyhýbajíce se městům a rušnějším silnicím. Někde za Mšenem potkávali svátečně vystrojené děti a prchavá tesknota se mu vrátila ... chodí tam někde za Šumavou děti také dnes domů z prvního školního dne? Jak tam vlastně vypadají všechny tyhle obyčejné věci, jichž si člověk valně nevšímá, ale které se mu bolestně připomenou, když je vidí naposled?

V Rakovníku museli natankovat, Harry jako správný američan konzumoval benzin, a ne málo. Kodrcali se pak kolem Královic, Manětína, velkým obloukem se vyhnuli Plzni, za Stříbrem už se pomalu dělala tma, ale i v ní se Pepek, jak se zdálo, vyznal. Konečně odbočil z okresky a dal se úvozem mezi nízké, lesnaté vršky. Když byl z dohledu silnice, zhasl světla, a po půlhodině jízdy skoro naslepo lesem zůstal stát pod širokou borovicí na kraji úzkého, mírně se svažujícího strniště. »Tak, Harry, to by bylo, držel ses hrdinně. Dej ti pámbu lehký rezavění, protože ocaď už s tebou nikdo neodjede,« děl s nefalšovaným dojetím a stáhl páčku ručního plynu k nule. Ticho, které se rozprostřelo, zrovna zvonilo v uších a bylo v něm napětí, očekávání a úzkost.

»Může bejt tak deset,« odhadoval Pepek. »Jsme tu moc brzy. Zalez někam do křoví a spi. Vstává se ve čtyři.« Chvíli ještě podupával po strništi a patou zkoušel únosnost. »Zatím by to šlo. Modli se, aby v noci moc nepršelo. To by rozměklo pole a byli bysme v pytli.«

Zmizel v temnu, neposkytnuv k svému oznámení žádnou vysvětlivku. Ríša po hmatu našel místo v trávě mezi kořeny a ulehl, ale spánek se nedostavoval, neustále musel poslouchat, nepřijde-li někdo a neobjeví je, to by mohlo být všechno v pytli důkladněji než nočním deštěm. Teď ... ano, motorový hluk, zatím někde daleko, ale blížil se ... má vzbudit Pepka? Ne, uklidnil se, hluk se opět zdál vzdalovat, nejspíš jede nějaký jézedák traktorem z hospody, co by dělal zrovna tady. Někde šramotily myši, po chvíli se dokonce ozvalo jakési praštění a lámání a málem na dosah od jeho nocležiště předusalo stádečko divokých prasat. Dostal trochu strach, ale prasata o něj zřejmě neměla zájem a zmizela v podrostu. Poslouchal dál, každé zašelestění znělo skoro strašidelně ... až mu najednou čísi ruka zatřásla ramenem. »Že máš ale spánek,« slyšel Pepkův naléhavý šepot. »Neválej se, polez ven z toho roští, máme zpoždění. Za tři čtvrtě hodiny svítá. Jde se na to. Sundej plachtu!«

Ríša se dal do rozvazování uzlů, ale Pepek ho odsunul stranou. »Moc se s tím sereš,« sykl mezi zuby. »Není čas.« Vzal nůž, přeřezal provazy a vylezl na valník. »Ber, jak ti to budu podávat. Skládej všechno opatrně na zem a s ničím nehejbej.«

Šlo to pak ráz na ráz, Ríša nestačil koukat, jak se z látkou potažených trubek stává obrovské netopýří křídlo ve tvaru širokého V, jak dostává kolečka, jedno vpředu a dvě po stranách, jak pod křídlem roste jakési závěsné zařízení se spoustou páček a lanek, až Pepek zavelel: »Pojď sem, pomůžeš mi zvedat. Opatrně, je to těžký.« Byl to motor z nějakého auta, podle tvaru a velikosti nejspíš z trabanta. Ríša teď čekal složitou montáž, ale Pepek připevnil motor několika hmaty, přivlekl kanystr a nalil benzin do nádržky. Nakonec vzal z valníku poslední kus a téměř posvátně jej zasadil do zadní stěny motoru. Byla to velká štíhlá vrtule, mistrovský kus jeho umu, na němž dlouhé měsíce vyřezával, brousil, leštil, znovu a znovu přeměřoval. Poté odstoupil a dvě vteřiny se zadostiučiněním pozoroval své dílo. Ríša tomu gestu rozuměl. Zdědil od svého táty kus uměleckého citu a pochopil, že to je jako s portrétem: teprve když se do prázdné tváře vkreslí oči, obraz obživne. I tady se připevněním vrtule ze změti trubek, páček a šustivé látky stával víc než stroj; ta věc pod Pepkovýma zázračnýma rukama konečně dostala duši.

»To by bylo,« děl tvůrce uspokojeně. Vytrhl u kraje pole hrst trávy, vyhodil ji do vzduchu a pozoroval, kam se snáší. »Víc k západu s tím větrem,« zvolal výhrůžně do prostoru. »Deset čárek dál k západu!«

»Co blbneš,« ozval se Ríša znepokojeně.

»Ale ... to se musí. Jsou takoví trpajzlíci, rozumíš, co dělají vítr. Někdy ti to vysvětlím, ale teď zalez do toho řemení, počkej, já ti ukážu ... tak. Drž se tady tý trubky, jinak se ničeho nedotýkej. Startujeme.«

Ríša našel spolehlivou polohu a začínal být zvědavý, co se bude dít dál, když vtom...

»Pepku! Někdo jede!«

Opravdu, po lesní cestě, sotva tři sta metrů za zády, se objevila světla a roztřeseně se blížila. »A do prdele,« hlesl Pepek. »Myslivci jdou na prasata. Teď to musí jít fofrem.« Skočil, zalomcoval vrtulí a motor poslušně spustil dvoutaktní rámus. Rychle se nasoukal do závěsného postroje, pozorně posunul jednu z páček, vrtule se rozsvištěla a celý stroj se kodrcavě rozjel. Někde za nimi se rozlehl zmatený křik a bouchání dvířky. »To je blbý,« slyšel Ríša vedle sebe přidušeně říkat. »Snad nebudou mít vysílačky. To bysme byli...«

Jestli měli myslivci vysílačky, nebylo zřejmé, ale určitě měli flinty, protože vytřeskl výstřel a hned po něm druhý. Stříleli nejspíš nazdařbůh, nezdálo se, že by Pepkův stroj něco zasáhlo. Dosáhl už značné rychlosti a nadskakoval na hrbolatém strništi jako koza. »Zvedej se, bestie! Zvedej se!« křičel Pepek jako posedlý. Jako by na tu výzvu čekal, přestal se stroj natřásat a zprvu neznatelně, ale po chvilce už zcela zdatně začal stoupat. V nevelké výši nad korunami Pepek stoupání zastavil. »Musíme letět nízko,« překřikoval motor i hučení větru, »aby nás nechytili radarem!«

»Co myslivci,« staral se Ríša, přemáhaje úzkostný pocit. Bylo to dost na pováženou, viset takhle nějakých čtyřicet metrů nad zemí jen v postroji z řemení a nohy ve smyčce. »Myslíš, že nás...«

»Nejmíň jeden fízl mezi nima zaručeně je. A kdyby i nebyl, budou se bát jeden před druhým. Určitě pojedou ohlásit, že z toho pole něco divnýho odstartovalo. Musej ale dojet do vesnice ... někoho vzbudit ... najít telefon ... aspoň dvacet minut máme pokoj.«

»Budeme už za hranicema?«

»Ne. Před nima. Chybí nám čtvrt hodiny. Může to bejt veselý.«

Ríša už neříkal nic, jen pozoroval, jak se odzadu, od východu, dělá šero a z šera světlo. Krajina se v něm jevila lesnatá a vrchovitá, s malými pruhy luk a polí, tu a tam domeček, za jiných okolností to mohlo být pěkné. Někde vpředu se louky i domečky vytrácely a vrchovina se zvedala do vyššího, temného hřbetu. Pepek lehkými pohyby řídil křídlo stále nad lesem, vyhýbaje se světlým plochám osídlení, což bylo pochopitelné. Jedněch myslivců bylo dost.

Motor za zády řval až k nesnesení. Ríšovi se zdálo, že se na ten rámus musí seběhnout všichni pohraničníci, oficíři, esenbáci, dobrovolní pomocníci a jiná verbež až po samou Plzeň, ale zdánlivě se nedělo nic, jen kdesi stranou se stužkou silničky šinulo autíčko. I na tu dálku se v něm dal rozeznat pohraničářský gazík, ale jelo a nezastavovalo se. Letíme už dvacet minut? Ve studeném větru mu ruce skoro přimrzaly ke kovové trubce, ale k prasknutí napjaté nervy mu nedovolily se zabývat tak nevýznamnou okolností. Viděl Pepkův obličej pod poletujícími vlasy, zračilo se v něm vrcholné soustředění a ... obava? Nedalo se poznat. Jen křídlo kleslo ještě o něco níž, až Ríšovi k ostatním pochybám přibylo i očekávání, brzy-li škrtne nohou o vršek smrku. Temná plocha nepřerušovaně zalesněné vysočiny se mezitím přiblížila. Napětí vyvrcholilo, ale místo aby se z něj vydestiloval strach, proměnilo se mu v otupělost. Skoro bez účasti pozoroval, jak z jednolité rozlohy lesa vystupuje vymýcený pruh, v něm vysoký plot a v pravidelném odstupu strážní věže. Za nimi už nic, jen pás neobdělané louky až k potůčku, vinoucímu se po kraji mlází. Západní hranici se vším, co k ní patří, pochopitelně nikdy neviděl, ale zhlédl v televizi dostatek hrdinsko-oslavných reportáží, aby nebyl na pochybách, k čemu se blíží. Teď to přijde.

»Drž se,« slyšel vyštěknout Pepka, a skoro zároveň udělalo křídlo ostrý obrat doleva, až potahová látka zapleskala a trubková konstrukce se povážlivě zkroutila. Smysl manévru pochopil hned; z lesa čněla strmá skalka, asiže ostrůvek nějaké vyvřeliny, jak pochopil svým geologickým smyslem. Když se Pepkovi podaří proletět kolem ní dost těsně, budou vystaveni eventuální palbě jen z jedné strany. Trochu zaraženě přemýšlel, jestli ti kluci po nich budou opravdu střílet. Nedalo se to vyloučit. Jednak že mají strach jeden z druhého, jednak že si takový pitomec devatenáctiletý neodpustí tu slast, když si jednou může po někom beztrestně picnout. Manévr se podařil, temná skála po levici míjela konec křídla skoro na dosah a strážní věž měli jako na dlani. Úplně zřetelně byla znát dvojice zmatených obličejů pod vojenskými čepicemi a vzápětí zvedající se hlavně samopalů. Pepek se pokusil přeletět přímo nad stříškou věže, aby těm dole zabránil střílet, ale nepovedlo se mu to úplně.

V tu chvíli se otevřelo peklo. Pepek strhl páčku a křídlo se mocným skokem vzepjalo; zároveň zatřeskaly dávky z dvojího samopalu a v potahu se udělala série dírek. Látka se rozklepala, začala vydávat drnčivý zvuk, a i neznalce Ríšu pojala obava, jestli se v příštím okamžiku neroztrhne napodél. Samopaly se ještě jednou rozštěkaly, ale už nic nezasáhly. Zatím letěli, i když jaksi nakřivo.

»Kdybysme aspoň schrastli tamhle,« ukázal Pepek dlaní dopředu, sotva ho bylo v tom pleskotu, vrzání trubek a kašlání motoru slyšet. Ke všemu vzruchu se někde z dálky ozval jiný rámus, bez všech pochyb vyluzovaný tryskovými stíhačkami, a rychle se přibližoval ... to všechno kvůli nim? Snad vyvolali poplach v celé Varšavské smlouvě. Byla ale naděje, že se stíhačky neodváží tak blízko k hranici. Let se zřetelně zpomalil a rozkymácel, přesto ještě překonali táhlý hřbet a otevřel se jim nový obzor. Po další minutě se les začal znovu rozestupovat, udělaly se v něm větší i menší světliny, a jak se zdálo, i nějaké osady. Že by už...?

»Zkusím přistát,« křičel Pepek, a jak mu jen dovolovalo rozvolněné řízení, směřoval k rozlehlé lučině, kde manévr neohrožovaly žádné ploty a zídky. Jen jakési kupky po ní byly roztroušené, velké a temné, a jak se dostávali blíž, vypadaly stále povědoměji.

Ríšovi se leknutím málem zastavilo srdce. »Pepku! To jsou tanky! Jsme v...« Slyšel už o případech, kdy si uprchlíci gratulovali, že jsou bezpečně za čárou, a najednou koukali do pohraničářských hlavní.

»Nejsme v prdeli, bratře, nejsme,« slyšel mluvit Pepka zjihle a velmi slavnostně. »To jsou pattony. Šedesátky. Koukej ... vidíš ty bílý hvězdy? Dostali jsme se Američanům do nějakýho cvičáku. Měli bysme letět ještě kousek dál, jestli to ten krám vydrží.«

Tanky s bílou hvězdou na pancíři. Panebože! Na tenhle pohled čekal táta půl života, kvůli němu zosnoval ten svůj zoufalý podnik a málem že nezemřel v kriminále. »Přistaň, Pepku,« chytil ho za předloktí. »Kvůli tátovi. Přistaň u těch tanků.«

Dřív než stačil objasnit důvod té prosby, ozval se drnčivý zvuk a otvory v tkanině se spojily do souvislé trhliny. Rychle se šířila dál, až přesáhla od jedné hrany trubkového rámu k druhé. Stroj se nachýlil ke straně a dosti strmým, ale ještě stále klouzavým letem se blížil k zemi. Pět metrů nad ní se potah rozerval definitivně, křídlo provedlo vrtulovitý obrat a koncem se zarylo do louky. Rachot, pleskot, řev motoru, který se nárazem uvolnil ze zakotvení, změť trubek, poletujících hadrů a třísek z vrtule, to všechno už Ríša skoro nevnímal. Když se probral z šoku, zjistil, že se nad ním sklání člověk v tankistické kukle, bez vší pochyby černoch. Smál se od ucha k uchu.

Čímž by mohlo končit líčení té epopeje, ledaže ještě zbývá doplnit, co se s jejími hrdiny, přesněji s Pepkem, dělo dál. Jedna poněkud trapná záhada se před Ríšovými zraky rozuzlila skoro hned: v baráku provizorní ubytovny požádal Pepek, smí-li si někam zatelefonovat; bylo mu velkoryse vyhověno a téhož večera vyklopilo čísi auto před barákem ne zrovna dívčí, ale ještě pořád dost vzhlednou ženskou postavu. Bouřlivě se s Pepkem objala, čemuž z odstupu jednoho kroku přihlíželi dva malí kluci ve vysokém stupni vyjevenosti. Další podrobnosti se Ríša dozvěděl během hovoru, při němž všichni seděli kolem termosky s kafem a koláčů, jež paní Dáša na tu slávu přivezla s sebou.

Její příběh nebyl zcela neobvyklý a dal se očekávat, kdyby nebylo Pepkovy poněkud zavádějící informace o choti, která se odstěhovala k mamince do Prahy. Váhou by se Waldbauerovic rodina bývala ještě jakž takž vešla do parametrů létajícího stroje, ale nebylo na něm pro čtyři osoby místa. Z toho plynulo, že se paní Dáša s kluky musí dostat na Západ jinak. Tehdy, při pozvolném usínání třídní bdělosti v poslední fázi režimu Antonína Novotného, nebyl zvláštní problém obstarat si povolení k výjezdu do kapitalistické ciziny, mohl-li se člověk vykázat pozváním nějakého příbuzného. Příbuzný se našel v osobě údajné Dášiny tetičky ve Vídni, jejíž identita nebyla zvlášť pečlivě přezkoumávána. Tak dalece by všechno šlo. Kámen úrazu tkvěl v dosud platné praxi, nedovolující překročit hranice tábora míru kompletním rodinám. Východisko se také našlo, ledaže poněkud drsné: předstíráním manželské roztržky a podáním žádosti o rozvod. Takto ukonejšen dal bolševik svolení ke kýžené návštěvě a o nemnoho později se vznesl ze strniště létající stroj s náhradní posádkou.

Druhé překvapení se dostavilo za necelý měsíc v podobě dopisu s americkou známkou a nedosti srozumitelnou hlavičkou. Ukázalo se, že hlavička náleží letecké společnosti Southwest Airlines, operující na jihozápadě Spojených států. Obsahem dopisu byl uctivý dotaz, zda by Mr. Joseph Waldbauer, sláva jehož kousku po několik dní plnila bavorské noviny a zřejmě se už stačila rozletět i za oceán, neměl zájem o účast na jednoletém pilotním školení ve městě Phoenix, stát Arizona. V případě úspěšného absolvování by ho řečená společnost zaměstnala v hodnosti druhého pilota. Netřeba uvádět, že se Pepek té nabídky dychtivě chopil, vida svůj životní sen nejen splněn, ale i vysoce překonán.

Tím zmizel Pepa Waldbauer, konstruktér létajícího stroje a důmyslný Ferda Brabenec, z Richardova obzoru, do nějž se vracíval občasnými dopisy. Osobně se měli setkat až po tuctu let za poněkud kuriózních okolností.

22. Na přelomu dějin

(Leden 1988)

Václav obracel vánoční pohlednici v ruce a nevěděl, co si má myslet. Na zásilky ze západní ciziny byl zvyklý, ale obvykle to byly různé časopisy, výroční zprávy, pozvánky na sympozia a takové věci, koneckonců byl teď člen a dokonce předseda toho pracovního kroužku, co pro něj vykouzlil obratný soudruh Týrle. Sledovat nejnovější vývoj ekonomie v kapitalistickém světě už nebyl jeho tajný koníček, nýbrž povolání, dokonce už i do západní ciziny několikrát služebně vyjel. Osobní poštu ale dostával zřídka, vlastně skoro nikdy; kdyby si takovou myšlenku připustil, mohlo být zarážející, jak málo je těch, jimž stojí za to, aby mu napsali pár řádek. Ani po tom zvlášť netoužil, jednak že by musel odepisovat a vymýšlet si sentimentální fráze, což pokládal za ztrátu času, jednak že nebyl zvlášť družný člověk. Tu a tam slyšel povzneseně mluvit o hodnotě pravého přátelství a trochu se divil: co na tom všichni mají? Stalo-li se, že se k němu některý kolega pokusil přiblížit v mimoslužební důvěrnosti, nevzbuzovalo to v něm vřelé pocity, ale ostražitost: co ode mě ten chlap bude chtít? Bylo před Vánocemi, blahopřání se mu však sešlo jen málo, leda od pár příbuzných, kteří se od toho pošetilého obyčeje nedali odradit ani zatvrzelým mlčením. Tohle bylo cítit něčím jiným. Přiměl se k podrobnější prohlídce zásilky, jako by čekal, vydá-li ze sebe nějaký skrytý význam či tajné poselství.

Zatím na něm neshledal víc než obrázek zasněžené venkovské krajiny. Vévodil jí kostelík s cibulovitou bání, nad nímž se v oblacích vznášel zlatě vyražený nápis Fröhliche Weihnachten und ein glückliches neues Jahr. Druhá strana pohlednice pak nesla obvyklou vánoční frázi v češtině, psanou úhledně energickým ženským písmem, a krátké sdělení Děkuji za lístek. Podpis Jana. Nic víc.

Někdo mi tady děkuje za lístek, podívejme se. Posílal jsem někomu nějaký? A komu? Jaké Janě? Zná nějakou Janu? Ale už věděl, že si otázku jen namlouvá, jistěže ji zná, nebo lépe řečeno znával. Znávával, jestli se to sloveso dá takhle použít. Vzpomínka mu vystoupila z mysli a nabyla přesnější podoby. Jana Burgerová, provdaná kdovíkterá, jeho sestřenice přes dvě kolena. Jako kluk ji někdy vídal u tety Emilky v Klánovicích, blonďatou holku s dlouhýma nohama, o dva roky mladší, zato ale větší než on, což ho štvalo. »Běž, Vašíku, jdi si hrát s Janičkou,« posílali je ven a oni tedy šli a hráli si, on rozpačitě, protože nebyl na holky zvyklý, ona mlčky, s uštěpačným nadhledem, což ho štvalo ještě víc. Pak ji dlouhá léta neviděl, až na svatbě, když se vdávala za toho svého Němce. Musel uznat, že se z ní za ten čas udělala velice pěkná ženská, o tři řády hezčí, než cokoliv si kdy dokázal sehnat on. Popřál jí hodně štěstí, přičemž dokonce vyrobil pod nosem úsměv a ona mu jej blahosklonně oplatila, ale vděkem k ní zrovna nezaplál. Sestřenice řádně vyvdaná na kapitalistický Západ se ovšem v kádrových materiálech vyjímá pořád ještě líp než sestřenice zdržující se nezákonně v emigraci, ale v době, kdy na kádrových materiálech zase začínalo záležet, k ozdobě také nesloužila. Naštěstí se nezdálo, že by z té poskvrny chtěl někdo nahoře dělat maléry, a sestřenice Jana se mu z Německa nehlásila, takže ji časem pustil z hlavy. Teď najednou tohle. Znamená to něco?

Intenzivně se zamyslel, ale tentokrát se chladnou, exaktní, všech sentimentů prostou rozvahou nedokázal ničeho dobrat, ačkoliv to byla jeho silná stránka. Nechal jí tedy a čekal, napoví-li mu něco instinkt; třebaže od kosti rozumář, nepodceňoval jej. Instinkt se dostavil a sdělil mu, že lístek z Německa nejspíš něco znamenat bude. Vybavil si obrázek dlouhonohé blonďaté holčičky s jejím mlčenlivým nadhledem, a nedovedl si představit, že by se jí najednou zachtělo napsat mu jen tak, že jsou Vánoce. Pravděpodobnější bude, že je ten zasněžený kostelík se zlatým nápisem něčeho začátek. Nějaký opatrný, ale zřetelný signál. Čeho? Nenadálého postranního tahu, který zkomplikuje jeho postavení na šachovnici? Nebo mu ukáže mezeru v soupeřově obraně, do níž pronikne a vychýlí hru ve svůj prospěch? Těžko hádat. Připravit se bude muset na obojí.

Představa mu přelétla jinam a předvedla jistou rezavou palici s vyčnívajícím chrupem. Má ji zasvětit, kdyby se vánoční lístek projevil nějakým dalším vývojem? Tomu, o čem se s ní dohodl tenkrát na té lavičce, by to jistě odpovídalo. Jestli by to také bylo účelné, to už nevěděl tak jistě. Ze soudruha Týrleho se stále určitěji stával pan Týrle, dokonce už to pravověrné oslovení i nerad slyšel. Jeho zájem o kapitalistickou ekonomii nepolevoval a žákem se ukázal být dosti bystrým; nezanedbával však zřejmě ani ekonomii socialistickou, neboť do Václavova kroužku pronikly jakési zvěsti o tom, že se má stát ředitelem jistého státního podniku, a to nikoli nepatrného.

Takže, jak se zdá, to pomalu začíná být tady. Vaška napadlo, že by mohl panu Týrlemu vyčíst porušení smlouvy; přejít z významného místa ve Státní bezpečnosti do vedení státního podniku jistě nebylo jen tak, ale jeho se o svých záměrech neobtěžoval informovat. No, aspoň na něj něco má, kdyby mu taky chtěl vyčítat nějakou neohlášenou akci. Nevylučoval, že by k ní mohlo dojít, například prostřednictvím sestřenice Jany nebo toho jejího mužského; co tak věděl, má to být nějaký hlavoun v bance nebo tak někde. Neubránil se, aby nekombinoval dál: možná by nebylo scestné nečekat, až jestli se mu Janička ohlásí podruhé, ale zkontaktovat ji sám a jejího hlavouna trochu oťuknout, samozřejmě v rámci svých studií nesocialistické ekonomie. Jenže milá Janička nenapsala na lístek adresu a on ji také neměl, dostal od ní tenkrát na svatbě vizitku, ale vyhodil ji jako neužitečnou a kompromitující. Vyhledat ji podle jména v německém registru adres ... snad by se toho mohl odvážit. Ale kdyby se rozkrájel, ani na jméno se nedokázal rozpomenout. Netušil, že mu je osud připomene ze strany, z níž to mohl očekávat, kdyby měl odvahu plně a do důsledků domyslet, s kým se dal v zájmu svého třetího šachového tahu do spolku.

Paní Jana Meinecke, rozená Burgerová, se zamyšleně probírala stránkami silně opotřebovaného adresáře, uvažujíc, komu by ještě bylo vhodné nebo aspoň slušné popřát šťastných Vánoc. Je to sice formalita, ale člověk by neměl úplně opovrhovat formalitami, mohou mít svůj význam. Mimoto se jí tak dařilo udržovat některé známosti, ne zvlášť významné, jimž by ale přesto nerada dala zahynout: jedna kartička o Vánocích a druhá z dovolené, a plamínek přátelství sice skomírá, ale žije.

Prst se jí zastavil na stránce označené písmeny Sch, na niž si zvykla zazamenávat i různé Šímy, Šedivé a jiné takové. Na nejvrchnější lince stálo jméno Šajnoch Václav; přešla je, ale zase se k němu vrátila. Vašek, Vašíček. Pomenší klouček s ulízanými, pěšinkou rozdělenými vlásky v krátkých, doprostřed kolen sahajících kalhotkách a v kazajce s námořnickým límcem; už za oněch časů to byl dětský kroj značně archaický, jenž se dal se vysvětlit pouze vládcovskou rukou tety Emilky. Byla to dáma z lepších předválečných kruhů, lnoucí k reliktům z dob, kdy ještě byl svět v pořádku. Jana se pamatovala, že jí bratránek nebýval dvakrát sympatický, už v útlém věku jevil pozoruhodný sklon k poučovatelství, cokoli mu řekla, všechno vždy věděl líp a správněji a přes jistý ostych ji nelenil opravovat. Neříkala mu tedy raději vůbec nic a jen ho sjížděla přezíravým pohledem, pozorujíc, jak je blízek vyskočení z kůže.

Ztratila ho pak na dlouhý čas z dohledu, a když se opět vynořil, byl z něj úhledný mladý muž, na němž bylo znát, že na sebe dbá. Ledaže byl pořád jaksi nevzrostlý, nebo aspoň v poměru k ní. K tobě, hochu, bych si vysoké podpatky vzít nemohla, přelétlo jí myslí. Ani to nepřicházelo v úvahu, jelikož se právě vdávala za Meinecka, k němuž si vysoké podpatky brát mohla, ba musela. Jinak, uvažovala s odstupem, si ti dva byli něčím podobní.

Meinecke jí imponoval, to si nemohla zapřít. Ramenatý, skoro dvoumetrový světlovlasý mužský, Viking, napadlo ji v první chvíli, a ukázalo se, že se ani příliš nemýlila. Stáli vedle sebe na Národní třídě u nějakého stolku s listinami, jakých se v oněch vzrušených srpnových dnech vyrojila po Praze velká hojnost. Usmál se na ni poněkud nemotorně a otázal se, co to všichni ti lidé podepisují. Vysvětlila mu, pokud to její klopotná němčina dovolila, že subskripční archy, na nichž občané dávají průchod svému rozhořčení nad okupací sovětskými vojsky a míní je poslat Organizaci spojených národů; i pokýval uvážlivě hlavou a podepsal se také. Postáli pak spolu nějakou chvíli ve zdráhavé konverzaci, načež, jako by se to rozumělo samo sebou, se pustili společně dál. Šli nazdařbůh tím mumrajem a zdálo se, že rozhovor jaksi vázne, moc řečný tedy není, odhadla. Ale nejevil ani snahu se poroučet, takže se mu po nějaké chvíli svěřila, že by neškodilo si na chvíli odpočinout a že ví o jedné denní vinárně, která není v těchhle dnech zavřená a kde by se mohli na chvíli posadit. Zaváhal maličko, ale uznal, že ani jemu by takové posezení neškodilo. Tím byla ne zrovna ruka v rukávě, ale aspoň čtvrt prstu; a ona s jistým napětím čekala, jak se teď věci vyvinou dál. Celá rodinná historie jí napovídala, že jestli se vrátí kádrovácké časy - a při pohledu na bratrské tanky byla jen malá naděje, že by se nevrátily - pšenice jí v téhle zemi nejspíš nepokvete.

Kdyby byla ochotná přijímat takové signály, mohla si už tehdy všimnout, že strkání ruky do tohoto rukávu nemusí vést ke kýženým výsledkům. Na zavrženíhodnosti sovětské okupace se se svým novým přítelem ovšemže shodla; ale nezdál se souhlasit, když mu předestřela názor, že celé to slavné pražské jaro mohlo mít smysl jen jako první krok procesu, na jehož konci by stála opravdová demokracie a poměry jako u nich na Západě, pokud možno bez jakéhokoliv socialismu, ať s lidskou tváří nebo bez ní. Naopak, sdělil jí omluvně, ale v nezlomném přesvědčení. Pouze socialismus je idea, na jejímž základě lze vybudovat jiný, lidštější a spravedlivější svět. Moskevští byrokraté ideu socialismu zdiskreditovali, ale československý příklad ukázal, že je životná a uskutečnitelná. »Socialismus s lidskou tváří,« potvrdil. »Je to jediná možnost. Es bleibt nichts anderes übrig.« Rovněž jí ozřejmil, že přijel do Prahy jen proto, aby byl svědkem tak významného experimentu, o němž je přesvědčen, že jej není možno udusit pod pásy tanků.

Nechala ho při tom, slyšela už víckrát, jací jsou tihle lidé ze Západu nemožní naivkové, kterým kdyby komunisti pětkrát denně kroutili ušima, stejně nic nepochopí. Vyzvídala tedy, z kterého kouta Německa pochází, na což s nemalou hrdostí oznámil, že z města Flensbór; vida, že si s tou informací neví rady, upřesnil, že jde o Flensburg, ale on že to jméno vyslovuje po dánsku, jelikož vlastně není Němec, nýbrž Dán, jako spousta lidí u nich v Šlesvicku. Nebo je aspoň Dán po matce, rozené Pedersen. To začínalo být zajímavé, Jana měla vždycky slabost pro cizí kraje a pro Sever obzvláště. Moci se takhle jednou podívat třeba do Norska, až někam daleko, kde v létě slunce nezapadá a v zimě tam svítí polární záře... Ale Dánsko by v nejhorším taky stačilo. Ten okamžik rozhodl, jak si později uvědomovala. Asiže neměl.

Hovor pak přeskočil na zaměstnání a mohla pozorovat, že se jej ujal s náramnou chutí, vlastně teprve teď do něho vjel život. Ukázalo se, že je čímsi v bance nebo dokonce na burze, zjevně se jeho nadšení pro socialismus nekřížilo s činností v templu kapitalismu. Od té chvíle už ze sebe chrlil jen samá čísla, smlouvy, obchody, akcie, devizové kurzy, takový index, onaký index, investice, fondy, portfolia, prstem namočeným do vína pln zaujetí kreslil na stole jakési křivky, zkoušela ten proud sledovat nebo aspoň o něj předstírat zájem, ale nakonec to vzdala. Závěr posezení byl vysloveně otravný.

Nedala se tím zviklat. Bylo jí dvaadvacet a měla za sebou pár semestrů farmacie, což skýtalo vyhlídku na kariéru v podobě šoupání zásuvkami a prodávání prášků neduživým babičkám. Soukromější vyhlídka se týkala patrně také nějakého apatykáře nebo jiného středního kádra, s nímž by se strastiplně dopídila družstevního bytu, postávala ve frontách, pomalu stárla a pozorovala, jak střední kádr pupkatí, družstevní byt chátrá a svět plný vzrušujících příležitostí ubíhá kolem, oddělen zadrátovanou nepřekročitelností. Hlásily se různé známosti, některé i slibné a sympatické, ale nedopustila, aby se z nich stal závazek. Byla si vědoma své atraktivity a rozhodla se využít jí jinak než k živobytí v tomhle šedivém, ušmudlaném socialismu. Trvalo ještě půldruha roku dopisování a návštěv, než byla ruka v kýženém rukávu. Za dalšího půldruha roku nabyla jistoty, že udělala chybu.

Vlastně byl Jens Meinecke docela hodný a příjemný člověk, do něhož bylo možno se za příznivých okolností dodatečně zamilovat, když už ty začátky byly poněkud vynucené. Jenže příznivé okolnosti se jaksi nemínily dostavit. Jensova socialistická pravověrnost byla ještě ze všeho nejpřijatelnější. Štvala ji sice, ale dalo se jí vyhnout tím, že kdykoli začínal s politickými úvahami silně levicového zaměření, nereagovala na ně a nasměrovala rozhovor k všedním tématům domácnosti, dovolené a drobných neduhů. Zklamaně, ale tolerantně vzal na vědomí její nezájem, čímž byl démon politiky z příbytku Meineckových prozatím zapuzen. Potíž byla v tom, že ho nenahradilo nic poutavějšího.

Politický démon se za čas vrátil v podobě voleb do Spolkového sněmu a způsobil první vážnější roztržku mezi manželi Meineckovými. Roztržka nabyla o to povážlivějších forem, že se právě dostavila na návštěvu tchyně z Flensbóru. Se shovívavou laskavostí se otázala, komu že Jánička - to jméno se až na to dlouhé á naučila vcelku obstojně vyslovovat - věnovala svůj občanský hlas; avšak vyslechnuvši informaci, že jistému Raineru Barzelovi, kandidátu strany CDU, shovívavá laskavost jí odtála na rtech. Neříkala nic, což bylo znamením nejvyššího a rozhořčeného nesouhlasu, neboť paní Meinecke-Pedersen byla dáma a jakožto taková mlčela tam, kde se příslušnice prost- ších lidových vrstev dají do květnatého nadávání. Její syn však nemlčel, nenadával sice také, ale vyjádřil se v tom smyslu, že lidé, jimž bylo právě uděleno občanství a účastní se prvních svobodných voleb svého života, by se měli nejdřív vyptat zkušenějších, než zahodí svůj hlas ve prospěch nějakého pravičáckého tmáře. Zbytek večera proběhl v upjaté nemluvnosti, během kteréhožto času se Jana věnovala zkoumání záhady, co vlastně v téhle zemi přitahuje příslušníky nejburžoaznějších vrstev k ideám různého stupně narudlosti. Všimla si toho jevu už dřív: hned jak prošla rodinnou prověrkou a byla přijata za snachu, ji paní Meinecke s sebou vzala na schůzi místní organizace sociálně demokratické strany v zjevném úmyslu ji do toho bohulibého spolku zapojit. Naštěstí to zatím nešlo, protože žádost o občanství ještě ležela na obecním úřadě. Přes- to si zažila jisté překvapení. Bývala by řekla, že se v lůně strany tak vyhlášeně dělnické setká s muži tvrdých dlaní a ženami toho typu, jaké bývají zobrazovány na prvomájových plakátech; avšak byvši představena spolustraníkům zjistila, že náleží z dobrých dvou třetin k stavu učitelskému, zbytek pak je tvořen nějakými advokáty a jinými měšťáckými elementy. Také jeden hrabě se našel, jen dělník se nevyskytl žádný. Trvalo jí ještě několik let, než pro ten jev našla vysvětlení.

Spojí-li svůj osud dvojice tak disharmonických postojů a zájmů, má si aspoň poskytnout vzájemnou svobodu. Tíhne-li jeden k peněžnictví a tráví svůj čas analyzováním burzovních zpráv, má dovolit druhému docházet do kurzu španělštiny nebo do klubu košíkové. Avšak milý Jens tiše a rozpačitě, leč nepotlačitelně žárlil. Těžko snášel, neměl-li svou choť v těsném závěsu; po svém zdráhavě, ale jednoznačně odmítl její záměr najít si nějaké zaměstnání, aby měla vlastní příjem a trochu nezávislosti. Není toho třeba, dovozoval, protože má svých prostředků dost, ostatně jeho maminka, rozená Pedersen, také nikdy do práce nechodila, čímž mu umožnila šťastné, harmonické dětství. Maminka rozená Pedersen začínala jít Janě značně na nervy, třebaže ji nevídala často, jen o svátcích a ovšemže u příležitosti společné dovolené na ostrově Sylt, kde se nalézalo druhé rodinné sídlo.

Netrvalo dlouho a přiznala si, že jí jde na nervy i ostrov Sylt, a to velmi a zejména. Byl větrný a deštivý a po většinu času se na něm nedalo dělat nic jiného, než si navléci kdeco nepromokového a špacírovat sem a tam nad pobřežními srázy v davu jiných výletníků, tvářících se bujaře a tvrdících o té slotě, že je zdravá. Zdravých věcí bylo ostatně v klanu Meineckových víc včetně dost nezáživného způsobu stravování; i přiřadila také je k okolnostem, jež jí šly na nervy. Jak čas šel, začaly řečené okolnosti převažovat nad těmi, jež jí na nervy zatím nešly, nebo se tomu pocitu dokázala ubránit. Ostrov Sylt ale byl v tom ohledu mimořádný. Dumala, čím vlastně krom té zdravé nepohody, až na to přišla. Bylo to vězení. Snívala o širokém, pestrém světě plném zajímavostí a zážitků, a zavrhla socialistické živobytí především proto, že ji od jejího snu oddělovalo. Tady to nebylo o nic lepší, ba vzhledem k nevelké rozloze ostrova spíš horší. A nebylo naděje, že by přiměla Jense i s jeho maminkou rozenou Pedersen, aby se jednou vydali někam jinam, třeba jen do toho Dánska, jehož břeh se rýsoval v mlhách za mořskou úžinou. Natož nechat maminku maminkou a rozletět se do širokého, pestrého světa sami. Někdy brala ze zásuvky svůj nový pas a zasmušile obracela jeho stránky. Byly bez poskvrny čisté, bez hraničních razítek či jiných známek, že už byl někdy použit. Odkládala jej s povzdechem. Aspoň to Dánsko, když už jí není dopřáno podívat se tím směrem dál do skandinávských zemí. Sever byl už od dívčích let její touha, třebaže si nedovedla přesně vysvětlit proč. Výhodným přivdáním do zámožné německé rodiny se mu nepřiblížila ani o coul.

Pomalu se začala rozhodovat. Nevyvzdorovala si svobodu na socialismu proto, aby ji vyměnila za harémové nevolnictví. Našla si jistou farmaceutickou firmu, ochotnou akceptovat její nedokončené vzdělání; ve stavu značně rozrušeného ducha se šla představit, ale rozrušení bylo zbytečné, přijali ji, zřejmě dokázala udělat dobrý dojem. Doma nežádala o manželské svolení, nýbrž své rozhodnutí krátce oznámila, neberouc na vědomí řeči o mamince rozené Pedersen a o harmonickém dětství. Korunu všemu nasadila, když odmítla dovolenou na zdravém ostrově Syltu se sdělením, že si místo toho z vlastnoručně vydělaných peněz zaplatila pobyt u švédského jezera Torneträsk vysoko nad polárním kruhem. Tehdy se rozhodlo o tom, že její manželství s úspěšným burziánem a kritikem kapitalismu Jensem Meineckem dospělo ke svému konci.

Přerušila vzpomínky a vrátila se k jménu v adresáři. Vašek, bratránek. Příbuzenská lhostejnost byla vzájemná, ani on o ni nikdy zvlášť nestál, kdyby nebylo té svatby, měla by ho dodnes v paměti jako kloučka v námořnickém oblečku. O to zvláštnější bylo, že od něj dostala před nějakým týdnem pohlednici. Adresa sice byla stará, ještě z dob, kdy bydlela s Meineckem, ale pošťáci jsou na neplatné adresy odborníci, našli si ji. Pozdrav z Hluboké, stálo na ní, tvůj V. Šajnoch. Divný rukopis, podivila se, rozházený a školácký, nebyla grafolog, ale nějak se jí k té pedantské figurce nehodil. Co že si tak najednou vzpomněl? Dosud se nedokázala rozhoupat k odpovědi, dobře, že jsou teď ty Vánoce.

Pan Rudolf Týrle, ředitel významného státního podniku, se zběžně seznámil se svými povinnostmi, jichž nebylo moc a nelišily se příliš od toho, čím se zabýval dřív. Poté sáhl po telefonu, aby přivolal služebního šoféra, ale zastavil ruku v půli pohybu. Jsou místa, o nichž nemusí každý pitoma vědět, že k nim má spojení, i když to chytřejší lidé uhodnou. Ostatně to neměl ke své bývalé úřadovně daleko, dalo se jít pěšky a při tom si všelicos rozmyslet.

Chtěl vlastně, nebo nechtěl vyklouznout z té estébácké služby? Měl své informace, už nemusel čekat, utrousí-li kdo něco z tajemství moskevských pijatyk, aby věděl, že čas okloboukovaných soudruhů a prvomájových tribun se nachyluje. Přejít do civilnějšího povolání, a to s předstihem, nic rozumnějšího se dělat nedalo. Přesto mu všechno přišlo ... líto? Snad ani ne. Ale prožil v službě na skryté frontě všechen svůj aktivní čas a měl pocit, že opouští cosi velmi užitečného. Cosi, co si sám důmyslně a nikomu nic nevěše na nos vybudoval. Svůj soukromý archiv například. Ukládal do něj kopie posudků a jiných osobních dat, aby měl na každého něco, kdyby se toho ukázala nutnost, jako že se občas ukazovala. Byl by blázen, kdyby jej teď nechal v plechové skříni, každému moulovi napospas. Ještě se může, ne, ještě se bude hodit. Neboť neotřesitelné pravdy přicházejí a zase mizí, mění se i tváře pod funkcionářskými klobouky, ale šiky schopných, zajímavých, občas nebezpečných lidí, kteří mohou pomoci i uškodit a jež je proto dobré neztrácet ze zřetele, zůstávají.

Spěšně prošel kolem ostrahy u vchodu. »Čest, soudruhu podplukovníku!« ozvalo se a on stejně mechanicky odpověděl, ani mu nepřišlo na mysl, že vlastně už není podplukovník, aspoň ne aktivní, a že by ho strážný správně neměl pustit dál. Vyběhl po schodech a uspokojeně zjistil, že mu pracovnu zatím neobsadil nikdo jiný, takovou moc ještě měl, že si to pro první čas zakázal. Také plechová skříň stála nedotknutá, zajištěná pečetí. Zamyšleně ji odtrhl a skříň odemkl, byla plná, až se málem vydouvala. Teď si teprve zplna uvědomil, co toho za ta léta nashromáždil, a všechno bude muset odnosit sám, po aktovkách, aby nevzbudil zbytečnou pozornost. Vybíral složky, některé po kratším prolistování zasouval zpět, nad jinými se zadumal a posléze je vložil do aktovky. Koukejme, Kadavý Bohuslav, neměl by ten krám už dát ženským do písárny ke skartaci? A jistý Božidar Baryášek, starý dobrý známý, i když ne zrovna přítel. Rovněž bývalý vedoucí obchodního zastupitelství a newyorský rezident. Nějak narychlo mu ale rezidentství skončilo, čímž také pozbyly aktuálnosti jisté plány, jak se na nich svého času v téhle místnosti dohodli. Proč skončilo ... nu, asi že mu Američani na něco přišli. Prozatím se nedalo vypátrat na co, takže to muselo být něco většího, co ani jedné, ani druhé straně nestojí za roztrubování. Chvíli podumával i nad možností, že by Američani na nic nepřišli, ale soudruh Baryášek za nějaký tisíc dolarů přeběhl na stranu nepřítele... Nebyl by první; on sám nevěděl přesně, jak by se zachoval, kdyby mu třídní nepřítel zamával kolem nosu dostatečně tlustým štůskem dolarů. Ale ne, ne, další listy tu domněnku popíraly a mluvily o novém, ještě utajenějším poslání.

Co jím přesně bylo, vyplývalo z toho kopce papírů jen mezerovitě. Rozhodně už žádná trvalejší rezidentura, spíš se soudruh Baryášek na čas vrátil k tomu, co dělal v kapitalistické cizině prvních pět let. Měsíc tam a šest neděl tuhle, jako muž akce, když něco hořelo. Objevil se v Indonésii právě včas, aby stihl pokus o komunistický převrat, a musel utíkat, když se pokus nevyvedl a šlo o krk jak věrným synům strany, tak i jejich rádcům z tábora míru. Dvakrát či třikrát v Libanonu. O něco déle v Angole, na dosah Jižní Afriky, prostě všude, kde se to buď řezalo, nebo schylovalo k pranici za ... dejme tomu za osvobození z koloniálního jha a světový mír. Musel se v těch akcích velmi osvědčit, protože za nimi následoval ten New York, zjevné povýšení, jakého se nedožije každý. To už se tolik nepovedlo, takže zase zpátky k různým řežbám a kraválům, v Berlíně na vrcholu studentských demonstrací, bylo pozoruhodné, jak pravidelně se kapitán Baryášek zjevoval všude, kde vzápětí vypukly demonstrace pokrokové mládeže. Odtud už pak nenastoupil na žádné další bojiště dějinného zápasu se silami mezinárodní reakce, nýbrž byl odvelen do Moskvy. Čímž také informace končily, nebo v nich přinejmenším zela mezera několika let. Až úplně na posledním listu našel pan Týrle další záznam: přibližně v téže době, kdy se on stal z podplukovníka StB ředitelem významného podniku, svékl uniformu i soudruh Baryášek a stal se panem Baryáškem, poradcem různých ministerstev a snad i něčím navíc. Patrně že má také dobrý nos a tuší, oč teď půjde. Nebo se to tak prostě vyvrbilo ... ne ne, u StB se nic nevrbí, všechno má nějaký význam. Bude muset vypátrat jaký. Měl pocit, že kápl na pravého člověka, asi nejpravějšího ze všech. První pokus se zvlášť nevydařil, ale teď s ním musí bezpodmínečně navázat styk, jen co si doplní chybějící údaje; je nemoudré se dávat do háklivých obchodů s někým, v jehož minulosti zejí mezery. Chvíli se ještě nazdařbůh probíral složkou, ale nic nového už z ní nevydoloval, i sklapl ji a přiřadil k dokumentům v aktovce.

U příštího svazku se zastavil jen krátce, byl objemný, převázaný gumičkou, aby z něj lejstra nevypadávala, a zdobil jej nadpis Ekonom. Bude užitečné v něm ještě jednou a velmi důkladně zabádat. Otevřel brašnu a uložil do ní i tento spis. Chytrý mládenec, ten Václav Šajnoch, ale ne tak chytrý, aby se nedal chytit do smyčky. On, Rudolf Týrle alias Studený, zůstane podplukovníkem Státní bezpečnosti, až celou Státní bezpečnost i s veškerou socialistickou republikou vezme čert. Václav Šajnoch, vedený pod krycím jménem Ekonom, zůstane za týchž okolností Ekonomem, třebaže si myslí, jak znamenitě všechno navlékl, aby užil výhod oboustranného paktu a přitom se nezavázal k jisté choulostivé spolupráci. Zavázal se, chlapec, jsou chapadélka lepkavá, jichž stačí se dotknout a už tě mají, už tě nepustí.

Záhadu náhlého návratu soudruha Baryáška ze Spojených států amerických pan Týrle po nějaké snaze rozluštil. Provedl několik telefonátů, dal si dohromady jejich opatrné výpovědi a vyšlo mu z nich, co už beztak tušil: že se soudruh Baryášek ani tak z té Ameriky nevrátil, jako ho spíš vyhodili. To je sice mrzuté, ale stává se to; Američan dobře ví, že každý východní diplomat či obchodník je v první řadě špion. Sledují ho, a když mu na něco přijdou, vyhostí ho jakožto nežádoucí osobu. S tím se celkem počítá a nikomu se ani takový malér nezazlívá. Bezesporu chytrý, dobře použitelný člověk, vyplatí se mu občas připomenout. Ledaže se použitelnost vyhoštěním o něco snížila, což obvykle mívá za následek pověření nějakou misí druhého či třetího řádu, jak se také stalo.

Byla tu ovšem ta okolnost, že soudruh Baryášek po všelijakých těžko sledovatelných Afrikách a Berlínech neběhal trvale, ale poslali ho do té Moskvy. Nad tím bylo nutno podumat, i když se na první pohled nemuselo jednat o žádnou zvláštnost; do Moskvy putují činitelé vyšších i nižších šarží v celých houfech za účelem různých školení, z nichž se pak vracejí ideově posilněni. Když se však někdo z tohoto centra globální moci v přiměřené době nevrátí, a jde-li dokonce o osvědčeného pracovníka tajných služeb, znamená to pouze jediné: znovu povýšil, a ne málo. Z řad běžných agentů, byť i ve vyšší pozici, přešel mezi výběr politické moci, do úzkého kruhu těch, kteří nevykonávají příkazy, nýbrž určují v omezeném rámci této nevelké země, co se bude dít dál. Pan Týrle nerad uznal, že mu tenhle vlak ujel. Bádá tady ve svém soukromém archivu a je na něj tak náramně pyšný, a události už ho předběhly, už asi nebude snadné si vyskočit na vrchol vlny, když na něm sedí takovíhle Baryáškové. Bylo jim co závidět.

Pohledem do papírů zjistil, že dotyčný nemá daleko do šedesátky, to už si tedy neposedí na vlně dlouho, ale přesto. S čím přišel z té Moskvy? To byla záhada o něco obtížněji k rozřešení. Osvědčenou metodou dotazů mezi obvykle dobře informovanými známými se dlouho nedopátral ničeho podstatného, odpovědi byly vyhýbavé s jistým nevysloveným varováním: jsou věci, do nichž je ve vlastním zájmu lepší nerýpat. Pak se záclona poodhrnula: kolega Božidar Baryášek údajně v Moskvě docházel na instituci zvanou Prognostický ústav, jejž si vlast proletariátu za časů soudruha Andropova zřídila místo křišťálové koule, neboť další osud nejpokrokovějšího zřízení začínal být nejasný. Ještě pozoruhodnější bylo, že jedva se ze svých moskevských studií vrátil, vznikl stejnojmenný ústav i v Praze. I méně bystrého pozorovatele, než byl pan Týrle, by trkla možná souvislost.

Že se pod povrchem zdánlivé nehybnosti cosi peče, tušil už dlouho. Teď se tušení zpřesnilo: místem pečení je Prognostický ústav v Moskvě, prý pod velením jistého generála Ljubimova, a v menší míře závažnosti pak jeho pražská filiálka. V prvním hnutí mysli by se málem dal do obíhání vlivných známých za účelem přijetí do toho centra dění, ale dostal se mu do rukou jmenný seznam jeho pracovníků a nechal té snahy. Je to tam samý nejmíň kandidát věd, a on se mohl pochlubit leda venkovskou reálkou bez závěrečné zkoušky. Neztrácel ještě kuráž, kam se nedá vstoupit přímo, můžeme se nabourat bokem, zněla další z jeho životních pouček. Ostatně některé z řečených kandidátů znal a měl na ně také složku.

Takto vybaven a posílen se vydal za soudruhem Baryáškem do Prognostického ústavu. V seznamu zaměstnanců ho tam neměli, ale věděli o něm dosti dobře. Dalo to pak nějakého naléhání i skrytých náznaků, ale nakonec se s ním zase dohodl, jako se už vždy nějak dohodnou dva rozumní lidé, dobře poznavší, jakými pouty je spjal osud. Co mohl pan Týrle nabídnout výměnou za pohled do pekárny dějin, bylo nabíledni: svůj plechový, do boulovata naplněný archiv.

Ale to ještě mělo nějaký čas trvat. Zatím stál před otevřenou skříní, přemýšleje, co stojí za uložení do aktovky a co může počkat. Tu mu přišla vzpomínka: co se vlastně stalo s tou ... s tou Annou Grunclovou? Platná mu mnoho nebyla, v tom se asi unáhlil. Měla mu pomoci nahlédnout do amerických poměrů a neztratit kontakt s tamní rezidenturou, což by ale nejspíš dokázal i bez ní. Ostatně se zakrátko někam vytratila, kdoví jestli ne v souvislosti s vypovězením rezidenta Baryáška. Nejistá stopa vedla do jakési venkovské díry, Vermont, čert ví kde to je. No, ať si je, kde je, nebude ji tam shánět, tak důležitá mu není. Vzal objemný pořadač nadepsaný Manželky, vyřadil z něj do poloviny popsaný list a po chvíli váhání jej odložil mezi doklady určené ke skartaci.

Zcela bez zjevné souvislosti se náš hrdina odhlásil ze stranické organizace a do jiné se nepřihlásil, stav se tak ze soudruha Týrleho panem Týrlem. Téhož skutku se dopouštěli v jeho okolí i jiní, takže po sobě nezanechal mnoho vzruchu. Stranická kázeň zjevně upadala. Příslušník reakčních kruhů by v tom mohl spatřovat naději příchodu nových, svobodnějších časů, což by ovšem svědčilo o jeho značné naivitě.

(17. listopad 1989)

Václav spěchal na místo schůzky podivně znepokojen: co mu ten chlap tak nahonem chce? Zvykl si už na pravidelné semináře o jednom přednášejícím a jednom posluchači, oceňoval jeho uctivý zájem a na oplátku pozorně vstřebával lehké náznaky, z nichž při dobrém rozvážení vyplývalo, jak se asi teď věci vyvinou dál a nač bude vhodné se připravit. Jenže si domluvili úterní večery a zatím ten termín dodržovali. Teď je pátek. Stalo se něco mimořádného? Pozoroval ovšem nějaký nepokoj, mezi studenty to prý vře, slyšel z několika stran, ale moc na to nedal, pár policajtů s pendrekem a je po vření. Jako už vždycky se všemi těmi chartisty a jinými blázny. Něco má přijít, to by už poznal i slepý, ale takovíhle jen všemu překážejí.

Pan Týrle ho přijal v novém působišti, plný zubatého úsměvu jako vždy, a Václav se pomalu uklidňoval. Sem vnější nepokoj nezasahoval, ledaže povinný obraz státníka visel dosti našišato, jako by chtěl v příštím okamžení spadnout. Snad v tom někdo mohl spatřovat znamení osudu. Taktéž měl pan Týrle na nose brýle v silné tmavé obroučce, což bylo nové, asi že si jimi chce dodat ředitelské ctihodnosti, to znal. Přesto se rozhodl ho zpražit svým nejkamennějším pohledem, aby si nemyslel, že ho může volat kvůli každé pitomosti a on hned poslechne a poletí.

»No, pane Šajnoch,« děl zubatý muž, »nemusíte koukat tak nasupeně, já jen pro vaše dobro, není-liž pravda. Víte, jak to bylo v tý rakouský hymně: když se ruka k ruce vine, tak se dílo podaří.« Bodře se zasmál. »Mám tady pro vás něco zajímavýho.« Sňal gumičku z objemného spisu, z nějž mezitím stačil zmizet nadpis Ekonom. Chvíli v něm listoval, až si přidržel ukazovák na jakémsi dvakrát podtrženém jménu.

»Ragnhild Astrid Meinecková-Pedersenová. Znáte ji?«

Do Václava jako by v tu chvíli uhodil hrom, okamžitě se upamatoval. Meinecke, to je to jméno, které hledal, ale ne a ne si na ně vzpomenout. Jenže co s tou Ragnhild ... jakou? Znal západní posedlost dvojitými jmény, jíž propadli obzvlášť lepší lidé levicovějšího vyznání, a nezdála se mu. Člověk se má jmenovat krátce a vyslovitelně. »Uznávám jen jedno dvojité jméno, a to Müller-Thurgau,« říkával občas ve společnosti, aby se lidé smáli, ačkoli jinak sklonem k humoru nevynikal.

»Ne. Neznám. Co dál?«

Pan Týrle nabyl vážného vzezření, schovav řezáky za horní ret. »Neznáte, neznáte. Ale třeba byste si mohl vzpomenout na její snachu. Má to být, jestli nemám špatné informace, vaše sestřenice. Jana, rozená...«

»Burgerová,« usykl Václav uznav, že další předstírání nevědomosti by bylo nevěrohodné. »Vím jen, že je vdaná někde v Německu. Jinak se s ní nestýkám, takže mi to jméno vypadlo z paměti. Je s ní něco? Doufám, že tady nejsem u výslechu.« Zaváhal, nemá-li se zmínit o nenadálém vánočním lístku, ale rychle usoudil, že raději nemá. Čím míň zmiňování před těmihle typy, tím líp.

Oslovený sňal brýle a téměř jimi praštil o stůl. »Heleďtese, pane Šajnoch, já jsem uznalej člověk. Ale už mě s tou vaší podezíravostí namouduši serete. Uvědomte si laskavě, že co jsem chtěl získat já od vás, to už jsem dohromady získal. Teď jde hlavně o váš užitek. Stojíte o něj ještě? Jestli ne, klidně to řekněte a můžeme to tady ukončit.«

»Ale ano, stojím o něj,« děl po krátkém uvážení Václav a zmírnil poněkud kamennost svého pohledu. »Jen nevím, co by s ním mohla mít společného sestřenka. Žádná velká láska mezi námi nikdy nepanovala.«

»Taky že nejde o sestřenku, ale o tu Ragnhild Astrid. Vdova po ... počkejte ... aha, tady to máme. Karlheinz Meinecke, kapitán Bundesmarine, to je západoněmecké válečné námořnictvo. Užitečný člověk, i když sebou trochu škubal, ale to dělají všichni.« Zaklapl desky a znovu si nasadil brýle. »Pane Šajnoch, vy na mě koukáte jako na jedovatýho hada, nekecejte, já vám to vidím na nose, žejo. Přitom riskuju hroznej průser, kdyby se provalilo, s čím se vám teďka svěřuju. Já vám věřím. Ale vy mi hergot už jednou taky věřte. Mám pokračovat?«

Přikývl. »Pokračujte. Co je s tím válečným kapitánem?«

»Pokrokovej člověk, marxista z přesvědčení. Měl dokonce trhání se dát do DKP, to je jejich komunistická partaj, ale rozmluvili jsme mu to, protože by mu z té Bundesmarine nejspíš vylili perka a my bysme měli po ptákách. Takovejch blbů, pane, mají tam na Západě spousty, bez nich bysme se nebejvali nikdy ... ale nic. Milej pan Meinecke nám dodával cenné zprávy o jejich válečném loďstvu, a zadarmo, jiný za to chtěj prachy. Bohužel umřel, jestli se u takovejch volů dá říkat bohužel. Ale ještě je tu ta jeho Ragnhild Astrid, vdova. Taky moc pokroková dáma. Dostali jsme se přes ni do německé sociálně demokratické partaje, a dost vysoko, nevěřil byste... Oč teď jde, je tohle: na politický ovlivňování už dneska sere pes. Ale přes tu bábu a její partajní kamarády, a taky přes jejího synka, manžela té vaší sestřenky, vede cesta ... k bankám. K burzám, investicím, k velkýmu kšeftu. Co?«

»Nic. Poslouchám. Ještě nevím, co je jádro věci.«

»Hned k němu přijdu. Vy teď ... jo, abych nezapomněl, ten kroužek pro bádání nad kapitalistickou ekonomií se nám asi nepodaří udržet. To nevadí, můžete dělat něco lepšího, vzpomínám si, že jste si něco takového přál.«

»Je tady nějaký Prognostický...« zmínil se Václav opatrně, jsa zvědav, co to s panem Týrlem udělá. Zaznamenal, že pan Týrle viditelně znejistěl, vyceniv svůj chrup naplno ne na znamení žoviálního veselí, ale že se zapomněl.

»Ústav,« doplnil zadumaně, když se probral z ustrnutí. Je to kus hajzla, tenhle Šajnoch, že by už taky tušil, co se děje v té líhni nastávajících kariér? »Ano. Bylo by to jistě účelné a já sám bych ... jenže nemůžu sloužit. Nemám do těchhle sfér kontakt. Nevadí,« pokračoval rychle, aby předešel dalším řečem na to nevhodné téma. »Zatím by tu bylo jedno místo v pojišťovně, žádná špička, ale s možností vzestupu. Později má vzniknout nějaká nová banka, no nedivte se, ono asi bude víc státních monopolů, co teď padnou, a tam byste už mohl dělat většího pána. Mít ruku na penězích. Prachy jsou, pane, to nejdůležitější na světě. Ale ty správný prachy. Dolary, marky. To teď bude váš ... ne, úkol ne. Nikdo vám nebude nic nařizovat. Jistě sám poznáte, kde vám kvete štěstí, že.« Zamyslel se dlouze a roztržitě se přebíral ve spisu.

»Ale zpátky k bábě Meineckové: v tom já nejedu, zahraniční práce nebyla nikdy můj obor. Seznámím vás s nějakým ... pan Baryášek. Ohlásí se vám. Bejval to náš člověk ... no, to je jedno kde. Poví vám podrobnosti. Zatím jen tohle: já vám dám tadyhle cedulku, je na ní adresa té vaší sestřenice, co vám vypadla z hlavy. Navažte s ní srdečnej příbuzenskej styk a s tím jejím mrťafou taky, třeba jí zatelefonujte, číslo tu máte ... co? Ale to už je jedno, ať si odposlouchávaj. Nebo ještě lepší, zajeďte do toho Hamburku za ní, osobní styk je osobní styk. No to se ví, že ne za vaše peníze, je tu podnikový fond. Pak uvidíme. Platí?«

»Platí,« vysoukal ze sebe zadrhle. »Ano, platí, jistě.«

Vracel se v hlubokém zadumání, tak až sem to všechno došlo. Měl říkat »platí«? Zapletl jsem se s tajnými, já mezek, vyčítal si, a teď se zaplétám ještě víc. Jenže co by se stalo, nezaplést se? Kdyby býval neřekl - platí? Asi nic velkého. Pan Týrle by sbalil lejstra, vaše věc, pane Šajnoch, hlavně nikde nekecejte, a bylo by, jak on říká, po ptákách. Jenže s pracovním kroužkem bude amen, ne že by mu tak přirostl k srdci, ale kam odtud? O Prognostickém ústavu z různých stran slyšel, nic příliš určitého, jen že se tam něco důležitého peče. U toho by rád byl. Ale nepůjde to, pan Týrle nemá kontakt. Jidáš. Kdo už má mít v tomhle režimu kontakt, když ne podplukovník od tajných? Jenže ono to bude jako tenkrát s tou partají: ne že by nemohl, ale nechce. Pěstuje si ho jako soukromého černocha na něco, do čeho by se nerad sám namočil, tak to nejspíš bude. Rozladilo ho to a urazilo, nic mu nebylo vzdálenější než dělat někomu černocha. Praštil by dveřmi, vlezte mi na záda, pane Týrle, i s tou vaší kapitánskou vdovou, ale co bez něj? Do nějaké fabriky, dělat podnikového ekonoma? Což, v nejhorším... Ale pravda, jestli teď opravdu padnou státní monopoly, bude to mít své následky i pro jiné zaběhlé věci, kdoví, jestli fabriky budou ještě potřebovat ekonomy. Zpátky na fakultu, k podrazáku Rothovi ... odfrkl si opovržlivě. Ještě tak zalézt do redakce nějakého ekonomického časopisu, to se ví, za pár pětek, ale zvlášť by toho nelitoval. Pěkně by psal, ne pro křiváka Rotha, ale pro sebe, a třeba by rozvinul i nějakou novou teorii. Dovedl by do konce svou představu konečné, ideální formule, podle níž funguje kapitalismus, a postaral by se, aby se dostala na Západ, ať se odborný svět diví. Docela by ho to ... nejen bavilo. Cítil by se jako nový Galileo. Jenže Galileo sem, Galileo tam, nevydržel by s Claudií, měl’s řeči o elitách, a teď ošoupaná židle v redakci. Ctižádostivá ženská se identifikuje s postavením svého chlapa, tedy až na těch pár, co se k němu dovedou protlouct samy, ale o ty není co stát. Odpustí mu, není-li hned z kraje kdovíjaké, ale musí se činit. Paní náměstková, paní generální ředitelová, paní poslancová ... a co ten váš, paní Šajnochová? Pořád v té redakci? Je tam spokojený? »Ale jo, docela spokojený,« musela by odpovídat. »Na kolik že si přijde ... ani vám pořádně nevím. Moc toho není, to víte.« To by mu nedarovala. Z manželské smlouvy by se stal poddanský dekret.

Byl z těch úvah čím dál mrzutější. Vzchopil se, zakázal si je, k ničemu nevedly. Uražené pocity stranou, co teď: zajet za Janičkou do toho jejího Hamburku a navázat, jak říkal ten hajzl, srdečné styky. Sednout si do nějaké pojišťovny a čekat, až se přihlásí jistý pan Baryášek a přes Janiččina mrťafu a ze svých špionských známostí uplete cosi, z čeho poplynou prachy. Dejme tomu. Či spíš, nepůjde to jinak, i kdyby chtěl. Dost nerad si připustil, že to není on, kdo v tomhle mariáši rozdává karty.

Ještě jiné pomyšlení ho hnětlo. Pan Baryášek - to tedy znamená, že se jeho kompaktáta s veverčím chrupem pana Týrleho rozrostla o dalšího člena. Třeba je to nezbytné, ale s každým dalším spřísežencem roste ... nebezpečí? Že by si jednou pro něj brzy zrána přišli, půjdete s námi, pane Šajnoch ... no, to snad ne. Spíš že na něho v mariáši zbude nejhorší karta, nedá-li si sakramentský pozor, jak už to bývá mezi takovými karbaníky. Ti dva přijdou ke svým prachům, a on... Ale jde mu vlastně o prachy? Jsou to nejdůležitější na světě, jak znělo vyznání páně Týrleho? Zpomalil krok, aby si rozlouskl jádro té ideje. Ne, rozhodl se. Ne že by odmítl tisícovku navíc, kdyby mu ji někdo nabízel, ale dovede vést celkem uspokojivý život i bez ní. Jsou jiné hodnoty. Být vpředu, být první. Svět je pyramida a jde o to, stát na její špici nebo někde úplně blízko, to si stanovil už dávno. Prachy jsou ... řekněme že malta, jíž drží pyramida pohromadě. Ale smysl existence v nich není, aspoň ne existence Václava Šajnocha, ekonoma a šachisty. Kdo stojí blízko vrcholu pyramidy, prachy už si k němu najdou cestu samy. Trochu zaváhal, události se nevyvíjely úplně, jak by měly, ale věřil si, že je přivede na správnou cestu. Výš.

Spěchal domů, aby se navzdory rozmrzelosti, jíž se ještě před chvílí poddával, podělil o své myšlenky i pochyby s Claudií. Náhle cítil mimořádnou potřebu se jí svěřit, třebaže všechno jí povědět nemůže, natolik už si zvykl porušovat manželskou smlouvu. Byl sychravý listopadový večer, kdesi od Národní třídy zazníval divný křik, rozhodl se však nevšímat si jej. Možná že se opravdu něco láme. Ale ne kvůli nějakým študentským randálům a demonstracím, povykováním v ulicích se dějiny nedělají.

(pokračování příště)

Luděk Frýbort: Mlýny boží a ďáblovy, ANNONCE, k. s., Praha 2006, ISBN 80-900125-9-0, stran 488, doporučená cena 349 Kč

Zpátky