Červen 2007

O deglobalizaci a deliberalizaci

Luděk Frýbort

Když už jsme se v předchozích třech dílech této úvahy dali do obracení globalizačních pověr naruby, zmiňme se ještě o oblíbeném předmětu hněvu a kritiky, kterýž sluje Rozvírání nůžek mezi bohatým Severem a chudým Jihem. Západu je vyčítáno - nebo spíš sami sobě se zalíbením vyčítáme - že neděláme dost pro odstranění světové chudoby, a notný díl výprasku opět schytává globalizace. Bylo by v tom ohledu zajímavé znát sumu rozvojové pomoci, co jí bylo za poslední půlstoletí rozdáno. Bylo by též zajímavé vědět, proč, jak se zdá, tím chudoba světa nikterak nepolevila, spíš jako by jí přibývalo. Máme příklady zemí - nejen rozvojových - jimž nevelká finanční pobídka pomohla k nastartování hospodářského rozkvětu; máme mnohem hojnější příklady těch, do kterých kdybys miliony horem dolem sypal, z bídy je to nevytrhne, leda že si páni generálové nakoupí stíhaček a zlatých prýmků na čepici. Pravděpodobně proto, že nefunguje sám princip almužny. Ve všech velkých náboženstvích je zakotven příkaz pomoci chudým; kdyby se spočítaly veškeré almužny a milosrdné dárky od počátku psaných dějin, dala by se za ně veškerá Země pokrýt zlatem do výše lokte. Přesto je chudoba úkaz trvanlivější než helvítská víra.

Naskýtá se otázka, zda vůbec může někomu být pomoženo zvenčí; nemusí-li každá pomoc vzejít z vlastní snahy a schopnosti. Což už dnes zčásti víme a říkáme, že lepší než dát chudému rybu je naučit ho ryby lovit. Bohužel i to je sotva půl pravdy; ta druhá a truchlivější půle zní, že kdo je schopen lovit ryby, není třeba ho to učit, protože to už většinou umí dávno sám. Musíme si asi zvykat na pomyšlení, že nůžky chudoby se nerozvírají ani náhodou, ani čísi záludnou lstí, ale opravdu v důsledku globalizace, jejímž stěžejním zákonem je konkurence životních způsobů. Byl bych velmi rád, kdyby mě budoucnost usvědčila z omylu, ale bojím se, že neusvědčí.

Mohutného lání se z úst kritiků dostává nadnárodním korporacím s neustále rostoucí globální mocí, jak to definuje jeden moudrý článek, co ho mám právě při ruce. Zatlačování společnosti do stavu, kdy bude ovládána institucemi, tvrdí se v něm také. Rovněž že globalizace je nedemokratická, protože si její grémia nevolíme. Nu, zkouším si zrníčko těch idejí rozkousat, a abych tak řekl, nechutná mi nejhůř. Čítám české noviny, pozoruji ten bohapustý galimatyáš v mé staré vlasti, a říkám si, jestli by se opravdu stala taková škoda, kdyby místo vlády-nevlády pánů Paroubka či Topolánka vkročili hlavním vchodem do Strakovy akademie třeba zástupci nadnárodního koncernu Shell. Aspoň by se chovali hospodárně a ne jako z řetězu utržený rozmařilec, o temnějších hříších nemluvě.

Globalizátorská grémia si sice nevolíme, pravda, ale abych zahovořil jako za sovětských časů, takich priměrov v prirodě mnogo: počasí například si také demokraticky nevolíme, třebaže jsme kdysi hodlávali poroučet větru dešti. Stejně jako vítr a déšť, i globalizace je jev přírodní, jemuž jest těžko poroučeti. Raději se starejme, aby nám fungoval ten díl demokracie, na niž máme svůj občanský vliv; to bude užitečnější než se rozhořčovat nad volitelností pánů od Shellu. S tím též souvisí nářky nad poklesem významu národního státu, jak je můžeme slyšet nejen od odpůrců globalizace, ale například i od našeho drahého pana prezidenta Klause. Věru že jim rozumím: za ohrádkou zposvátnělého státu se dá provádět ledacos, co by nesneslo světlo zglobalizovaného světa. Jsemť toho náhledu, že bez velmi mnoha států by se lidstvo dobře obešlo, jiných by byla jen malá škoda, a těm, jichž by škoda byla, žádná globalizace na úctě ani prosperitě neubere.

A mohl bych takto a podobně ještě nějakou chvíli pokračovat, ale už toho nechám, protože špatností globalizace je velká hromada a všechny bych na vymezeném prostoru probrat nestačil. Takže, abych udělal předběžné shrnutí: víme už, co všechno je globalizaci vytýkáno a co všechno by mělo nebýt. Otázka zní, co by tedy dle náhledu osvícených hlav býti mělo. Jeden návrh mám před sebou na papíře a jeho jméno zní deglobalizace. Z čeho by měla pozůstávat ... inu, z nejrozličnějších dobrovolných uskrovnění, jakož i ze zpětného rozkouskování světa na vzájemně se nedotýkající a neovlivňující útržky, jak tomu bylo v blažené minulosti lidstva. Blažená minulost, vězme, je rovněž jednou z oblíbených filozofických chimér, jejíž přijetí vyžaduje značné neznalosti dějepisu. Ale vraťme se k věci a čtěme, co doporučuje mudrc. Tak například produkci a spotřebu je dlužno soustředit do nevelkých regionů, aby se třeba máslo nevozilo z jednoho konce Evropy na druhý, když stačí produkt místních kraviček. Veškerý vývoz se má omezit, ne-li potlačit. Jak toho má být v praxi dosaženo ... stojí za to ocitovat příslušnou pasáž: ekonomický regionalismus nesmí být poháněn zákonitostmi volného trhu, ale vyžaduje polouzavřené a tedy chráněné místní trhy. Co míní tou polouzavřeností, autor neupřesňuje.

Což snad stačí jako ilustrace. Nic nového pod sluncem, ani recept na deglobalizaci nezná v zásadě jinou prováděcí metodu, než jakou nám nabízeli i jiní proroci světlých zítřků, a pokaždé z ní vyčuhuje totéž: štěstí na komando, idyla pod erárním dohledem, a kdyby se někomu zachtělo z ní vybočit, tumáš po palici, aby sis nevyskakoval. Jelikož se i velké a slavné ideje rodí z osobních a často egoistických hnutí mozku, můžeme uhodnout, oč jde hlasatelům deglobalizace: o nadvládu. O moc nad námi hříšnými, aby nás mohli komandovat, tohleto spotřebovávat budeš, tamto nebudeš. Lidé prý jsou v takové malé, do sebe uzavřené regionální společnosti k sobě pozornější a solidárnější, ale ani s tím se mi nechce souhlasit. Mám svou zkušenost s erárně stanoveným uskrovněním, a ta mi říká, že spíš než pozornost a solidaritu plodí závist. A papalášskou kastu vyvolených, jichž se ovšem žádná omezení netýkají. Jiná zkušenost praví, že umělý nedostatek nevede k šetrnému nakládání s životními zdroji, nýbrž k plýtvání, jelikož každý maže si z nedostatkového koláče pro sebe urvat co nejvíc, než ho předběhnou ostatní. Ale to by asi kazatelé takových představ museli nějaký čas žít v jejich uskutečněném ideálu.

Asi nepochybím, prohlásím-li, že veškerá deglobalizace je produkt umělý, z poblouzněného mesiášství vzešlý, a nemající proto nejmenší vyhlídky na zdárné uskutečnění, leda na kolosální průšvih, kdyby se to s ní z dopuštění božího zkusilo. Mám ale obavu, neexistuje-li něco mnohem reálnějšího, protože bohužel přirozeného, jiný a daleko ne tak hypotetický proces. Ten, nad nímž se tolik rozohňují kritici globalizace, vede od izolovaných útržků hospodářského, společenského a jiného způsobu k slučování do stále se rozšiřujících celků. Druhý a už dost daleko pokročivší, jejž nazvěme rovněž po latinsku deliberalizace, vede od svobodného jednotlivce k ovládané mase, přičemž můžeme pozorovat jistou personální rovnováhu: kdo se může pominout nad špatnostmi globalizace, bývá nevědomým či vědomým šiřitelem deliberalizace. Nikoliv. Spíš než rozmachem nadnárodních koncernů bych byl znepokojen úpadkem demokracie, která už málokde odpovídá tomu, co naznačuje význam onoho z řečtiny pocházejícího slova. Bylo by mi svědivo při pohledu na občanskou společnost, ochotně se proměňující z množiny lidí schopných a ochotných spolurozhodovat o zdaru obce v poslušné stádo, hrnoucí se za tím, kdo mu co nejvelkohuběji slíbí bezmyšlenkovité zaopatření. Zapochyboval bych o existenčním oprávnění partají, jimž z celého spektra názorové nabídky už zbylo jen rozdílení vlivu, moci a výnosných prebend mezi úzký hlouček zasvěcenců. Ale to už zase jsem se odchýlil od tématu, promiňte.

Ono je nakonec všechno velice lidské. Páku k vychýlení zemské osy, platný návod k předělání přírodních mechanismů ještě nevynalezl žádný reformátor, můžeme pouze konat v souzvuku s tím, co vznikalo miliony let, nebo ztroskotat. Dějiny nás zavedly do etapy, jíž bylo dáno jméno globalizace. Je v ní skryta, jako ostatně ve všech etapách předchozích a pravděpodobně i následujících, nejedna obtíž a patálie, lecjaký rébus k nesnadnému rozluštění, jakož i mnohý bolestivý zvrat a v našem lidském pojetí nespravedlnost. Můžeme se pokoušet o jejich zmírnění, protože odstranění není v naší moci. Chceme-li dosáhnout něčeho víc než hlučného plesknutí do vody, vězme, že cesta vede vždy jen rozvíjením toho, k čemu už vývoj dospěl; nestalo se to nazdařbůh ani omylem, ale vnitřní nesmírně komplikovanou logikou. Můžeme zdokonalovat, neúsporné nahradit úspornějším, nevýkonné výkonnějším, nesnesitelné snesitelnějším. Cest zpátky do idyly ale není. Ani idyl není a nikdy nebylo. Co se nespravedlivostí a nerovností světa týče, můžeme se snažit o jejich zmírnění, pokud nám síly a prostředky stačí. Ale musíme vědět, že nejsou neomezené a že jim jsou dány hranice, překročitelné jen za předpokladu vyřazení z funkce zákonů přírody a vesmíru.

Ukončuji tuto čtyřdílnou úvahu s vědomím, že jsem dost možná ve všem nevyhověl čtenářovu očekávání, a ani já jsem nevyslovil všechno, co a jak bych chtěl. Tuším, že se mnou mnohý bude ze srdce nesouhlasit, mnohého jsem asi svými vývody naštval či pobouřil. Počítal jsem s tím; kdybych měl psát jen to, s čím každý souhlasí, nemohl bych nabídnout víc než sbírku povrchností. Jsem hotov přijmout nesouhlasný názor a poučit se z něj; jsem vděčen za každý podnět z úhlu, z nějž mě ještě nenapadlo na věc pohledět. Jen prosím, jestli se spolu budeme hádat: vynechme z diskuse fráze. Povinné plytkosti, jak je vyžaduje konvence této doby, davší si do štítu politickou korektnost. Pamatujeme všichni čas, který se bez ní obešel, a přijde čas, který ji odvane. Věčné pravdy zavánějí směšností.