Červen 2007

Socialismus jako prvek úpadku ve vývoji demokracie

Luděk Frýbort

Britský historik osmnáctého století A. F. Tyler naznačil cyklickou cestu demokracie: z poddanství k duchovní síle, z duchovní síly k statečnosti, ze statečnosti k svobodě, ze svobody k blahobytu, z blahobytu k sobectví, ze sobectví k samolibosti, ze samolibosti k apatii, z apatie k závislosti, ze závislosti zpět do poddanství...

Nezbytnou vlastností demokrata je předvídavost; demokracie bez předvídavosti nekončívá dobře. Přiznám se dobrovolně, že jsem jí v onom dramatickém čase před půl druha desítiletím projevil právě tak málo jako každý jiný, vrcholných světel mezinárodní politiky nevyjímaje. Snad ještě nikdy nevykročil západní svět tak nepřipraven do dalšího vývoje, nikdy neprokázali jeho představitelé tak bídný odhad. S větším či menším nadšením přivítali rozpad sovětského impéria, předpokládajíce, že komunistického chomoutu zbavené národy se nyní budou ubírat rovnou cestou k demokracii. Milé národy se však vydaly jako jeden muž cestou postkomunismu, což je podstatně mizernější kvalita. Zdálo se tehdy, že nejobtížnější konflikt dějin je vítězně ukončen a nyní již bude následovat jen pokoj a rozumný řád bez konce, neboť která společenská idea by mohla soupeřit s demokracií. Jenže netrvalo dlouho a hle, jaká je skutečnost: společenská idea nemusí být zvlášť hlubokomyslná ani přesvědčivá - nebo aspoň pro náš západní mozek ne - aby mohla velmi úspěšně konkurovat demokracii, nebo ji dokonce zatlačit do ustrašené defenzivy. Ukázalo se v kruté zřetelnosti, že demokracie je plod západního myšlení a ničího jiného; a místo aby rozšířila své požehnání na veškerý svět, jak zněla pošetilá naděje, sama se ocitá v stále se svírajícím kruhu obklíčení. Mýlili jsme se, velmi žalostně jsme se mýlili.

A co víc, vyčerpal se a zplaněl sám princip zastupitelské demokracie. To, co mělo být jejím triumfem, se jí stalo kamenem úrazu: tím, že demokracie západního typu prokázala svou bezpochybnou nadřazenost ve srovnání s marxismem a jinými ideologickými výmysly, ztratila možnost se tříbit v konkurenčním zápase idejí a ustrnula. Západ - a s ním všechny země, které jeho způsob s větším či menším úspěchem napodobují - zůstal lpět na politickém systému, v němž veškerá moc nevychází z lidu, třebaže je tato hrdá věta vepsána snad do všech ústav světa, nýbrž z partají. Až do tektonického otřesu raných devadesátých let to celkem fungovalo: byla zde a veřejnosti k výběru svou nabídku předkládala odstupňovaná škála politických stran na celé šíři názorového spektra. Na levici měli své místo socialisté umírnění i divoce revoluční; střed zaujímaly programově poněkud rozplizlé občanské strany a poněkud obojetnické strany konfesijní; na pravici se usadili tlučhubové nabízející různé odrůdy konečných řešení až cucky lítají, ke kterémužto stylu se občas klonívali i štětiví nacionalisté. To byl ještě politický svět v pořádku.

Jenže co dělat, když se jedna z nabídek definitivně osvědčila a vše ostatní se projevilo jako jalové, nefunkční, ideový odpad, směšní obchodníci s neuchopitelnými chimérami? Co, když se všechno shluklo do jednoho klubka v politickém středu a na levém i na pravém kraji spektra zbyly jen nevěrohodné hloučky blouznivých extremistů? Strany si podržely své tradiční názvy, ale kromě nich už jim z programové originality zbylo máloco; v předvolebních týdnech ještě předstírají malebně rozsršené protivnictví, ale ve skutečnosti jim není zatěžko se dohodnout a také se dohodnou, jen co dohasne volební vášeň. Pohleďme, co velkých koalic urodil poslední čas, v Německu, v Rakousku i jinde, až se zdá, že vláda dvou politických nosorožců při neexistenci za řeč stojící opozice se v evropské demokracii pomalu stává pravidlem. Není to vůlí partajních vůdců ke kompromisu v zájmu řádného chodu státu, ale tím, že mezi partajemi dohromady není rozdílu. Domnělá levice či předstíraná pravice, na levou nohu už zchromlí pokrokáři a na pravou kulhající konzervativci, všichni se nakonec sejdou nad hromádkou daňových příjmů, která nikdy není tak velká, aby stačila pokrýt všechny potřeby stále bytnějícího byrokratického státu. Neustálým přepočítáváním daňových hromádek se politika mění v účetnictví; a účetnictví doplněné lhostejností, bez postihu za selhání, o vyložených zlodějnách nemluvě ... nedivme se, že to dopadá všelijak.

To ovšem je pro řadového občana - smí-li ještě být tak nazýván - velmi chatrná motivace k iniciativnímu zájmu o politiku, bez nějž není skutečné demokracie. Pohled na velkomožné panstvo, obrněné ve svých nedostupných hradbách a hrající spolu vrhcáby o posty, platy, příplatky a finanční náhrady, výsady, vliv a styky, místa v dozorčích radách, výhodné kšeftíky na hraně zákona nebo už dávno za ní, každou chvíli některý letí přes cimbuří, protože to se svou chamtivostí přehnal i v měřítcích privilegované politické kasty ... kdo by ještě hořel nadšením pro takovou demokracii. Nemaluji zde jen obraz českého postkomunismu; tak se provozuje vládní řemeslo víceméně všude, rozdíl je pouze v míře bezostyšnosti a beztrestnosti. Demokratickým světem se rozléhá nářek nad klesající volební účastí; kdybychom se měli něčemu divit, pak spíš skutečnosti, že navzdory všemu ještě nějaká je. Někdo jde k volbám z atavistického pocitu občanské povinnosti, jiný pro ten kus vzrušení, jímž se volby podobají fotbalovému zápasu, pro možnost si vítězně zajásat, ale představa lidových zástupců, nesobecky cedících krev a pot pro dobro veřejnosti, je dávno směšná všem. Pravda, volební účast se vesměs zvyšuje ve vypjatých situacích, kdy se uvědomělejší části občanstva zdá, že tentokrát jde opravdu, ale opravdu o všechno. Krátce po volbách se pak obvykle ukáže, že šlo houby o všechno, jen o trochu přestavěvené kulisy téhož do omrzení stejného divadelního kusu. Tím hlubší je zklamání veřejnosti, tím hubenější účast v dalších volbách. A nic si nenamlouvejme, jiná možnost není. Všechny ty řeči o občanské společnosti, jež pomocí různých iniciativ tvoří protiváhu oficiální politiky, jsou liché, protože politika je nastavená na partaje a ne na iniciativy. Občanská iniciativa se podobá houfu bosých sedláků, hotovících se ke zteči zámecké hradby: může křičet, může vzbudit trochu pozornosti a ohlasu, ale hradba se nehne.

Leda by iniciativa nechtíc podpořila hru mocných. Jejich zájmem je co nejobsáhlejší kontrola všech oblastí veřejného života; možnost co nejhlubších zásahů do hospodářství a vůbec všude tam, kde se líhnou peníze; co nejhustší provázanost sítěmi byrokratických příkazů, zákazů a reglementací, bez nichž není skutečné moci, ať partajní nebo osobní. Pozorujme, jak přibývá lejster a paragrafů, a uvidíme, jak hyne demokracie. Politik by však nemohl co nejobsáhleji panovat, kdyby k tomu neměl po ruce co nejvhodnější nástroj. Jím ze samého principu nemohou být zásady konzervativně liberální, zdůrazňující zodpovědnost jednotlivce na vlastním osudu. Dovedena do důsledku vyústí konzervativní idea v zjištění, že je jen velice málo oblastí veřejného života, v nichž je nezbytný zásah státu, protože naprostou většinu svých záležitostí si svobodný občan dokáže obstarat buď sám, nebo v omezeném rámci své obce. To ovšem není nic pro baživce moci. Ty nejlépe uspokojí idea z opačného konce názorového bidélka, všeobjímající idea socialistická, dohlížitelská, zaopatřovací. Čímž se dostáváme zpátky k starožitnému pravolevému schématu, arciže v jeho úpadkové, zdeformované podobě. Čerta starého sejde politikovi tohoto času na Marxovi, Kautském, Bakuninovi a jiné veteši, on chce držet v rukou opratě moci. Proto se kloní, třeba bezděky, ne k socialistické ideologii, ale k socialistickým praktikám. Kontrolovat. Řídit a nařizovat, nakazovat a zakazovat. Uvádět v závislost. Ucpávat skulinky, jimiž by se ještě mohla vydat nezávislá občanská vůle. Je rozkošný pohled na vrcholného státníka - ne že bych chtěl na někoho prstem ukazovat - jenž si nadouvá ústa řečmi o konzervativních hodnotách, o ryzí pravicovosti, o tržních zásadách, přičemž s nejvyšším opovržením odmítá možnost, že by občanovo demokratické právo mohlo spočívat v něčem víc než že jednou za čas vkreslí svůj křížek do předtištěného lejstra. A když dojde na lámání chleba, rozumí si pravicový velikán zcela v logice této úvahy nejlíp se socialisty. Nu, odpusťte, trochu jsem odbočil.

Proto se obávám, že demokracie ve své konečné fázi znamená socialismus, a to v jeho nejtupější, bafuňářsko-dirigistické, cynické, myšlenkově impotentní a pokrytecké, všem ideálům vzdálené podobě. Směřuje k tomu už teď evropská politika (americkou se necítím oprávněn soudit, ač přemnozí tak s velkou chutí činí) s jejími stranami, z nichž takzvaně pravicové nebo aspoň občanské sahají k socialistickým praktikám pomaleji a zdráhavě, takzvaně levicové ochotněji a s úsměvem vítěze na rtech. Když se po čtyřech letech vymění vládní garnitury nebo je upletena o něco pozměněná koaliční dohoda, stojí občan vždy před týmž nadělením: o něco vyšší daně, o něco rozrostlejší armáda byrokratických trubců, o něco nakynulejší veřejný dluh, ještě o něco žravější stát. A ovšem řeči o snížení daní a omezení byrokracie, které, jak ukazují klínopisné tabulky, se vedly už v říši babylonské.

Točme to, jak chceme: svoboda je co největší šíře vlastního rozhodování, jejíž hranice leží až tam, kde naráží na svobodu druhého. Poznávacím znakem skutečné demokracie je co nejrozsáhlejší a nejpřímější občanova účast na správě věcí veřejných. Souhlasí-li tyto dva axiomy, musíme doznat, že se současná demokracie nachází v krizi, ne-li v úpadku: šíře občanova rozhodování o vlastních záležitostech je byrokratickými zásahy stále víc zužována, jeho účast na věcech veřejných degradována na občasný volební rituál, z nějž stejně vyjde ne to, po čem by toužil on, ale na čem se ustanoví privilegovaná kasta demokratů z povolání. Tak demokracie dospěla k stupni, jejž citát uvedený v záhlaví tohoto článku zve závislostí; a je otázka, zda se ten neblahý vývoj zastaví aspoň u něj, nebo bude pokračovat na své cyklické cestě až k bodu poslednímu, jímž je poddanství. Když uvážíme, jak lacino je k mání titul demokratický a jaká pakáž tohoto světa si jej také dovoluje vepsat do svých praporů a znaků, není taková vyhlídka nijak vyloučená.

Je z toho kola cesta ven? Musí se demokracie točit svou vlastní logikou jako pes za vlastním ocasem od poddanství k poddanství, nebo je ještě nějaká jiná možnost? Odpověď zní: je, a velmi konkrétní a vyzkoušená. Ale o ní si povíme někdy jindy.