Červen 2007

Gambit Garriho Kasparova

Alexandre Gajdamacký

Protestuje proti Putinovi. Ale stačí to na roli lídra opozice? Co táhne víc? Bývalý mistr světa v šachu, či jeden z lídrů opozičního hnutí Jiné Rusko? Ať tak nebo tak, pro Garriho Kasparova byl Pochod nespokojených dárkem k narozeninám.

V sobotu 14. dubna vyšlo do ulic Moskvy pět tisíc lidí. Ve srovnání s předchozím obdobím, kdy se protiputinovský tábor radoval i z pár stovek demonstrantů, je to bezesporu úspěch. Ale pro desetimilionovou megapoli je to kapka v moři. Jenže i ta dokáže vytočit mocné, zvláště v době spekulací o tom, že „temné síly Západu“ financují přípravu ruské revoluce a údajný scénář dle vzoru Srbska, Gruzie, Ukrajiny a Kyrgyzstánu je prý již hotov.

Proto přišly brutální policejní zásahy proti opozici nejprve v Petrohradě a teď v Moskvě. Proto byly v metropoli zatčeny stovky demonstrantů včetně Kasparova coby jednoho z lídrů protiputinovského odboje. Tisícirublová pokuta není pro legendu světového šachu likvidační ranou, nicméně tajná policie (FSB) Kasparova už několikrát předvolala v rámci předběžného vyšetřování. Prý mohl „extremisticky podněcovat ke svržení státní moci“, vykřikoval mimo jiné „Rusko bez Putina!“ či „Rusko – policejní stát!“. A to se dnes v Moskvě neodpouští.

S čím Putin nepočítá

Situace v Rusku se liší od toho, co se dělo v Srbsku v roce 2000 či v Gruzii roku 2003. Po více než sedmi letech vládnutí představuje Putin na první pohled neporazitelnou sílu. Je to samozřejmě iluze, neboť stabilita režimu závisí na ceně ropy a plynu, ale zároveň nelze popřít, že Putinův tým se z historie poučil účinněji a na možné problémy se připravuje lépe než řada jeho předchůdců.

Jaká rizika skýtá blížící se střídání moci? Vůbec největší problém by představovalo možné vyšetřování ve finančně-majetkové sféře. To už by nikoho nezajímalo, že Putin byl v podstatě sympaťák, sportovec, rodinný typ, neměl rád alkohol a jako první lídr od éry Lenina uměl pořádně alespoň jeden cizí jazyk. Nic z toho by ho nezachránilo, kdyby se například začalo vyšetřovat, jak Putinem vedený stát zničil největší ruskou společnost Jukos: nejenom proto, že Michail Chodorkovskij zašel příliš daleko ve svých politických ambicích, ale i proto, aby Putinovi lidé mohli majetek uvězněného oligarchy v klidu „zprivatizovat“.

Proto se politický souboj v Rusku tak přiostřuje. V zemi zatím neexistuje žádný demokratický mechanismus předávání moci, a nedojde-li ke „vzájemné shodě elitních skupin“, bude zle. Putin vystoupil na vrchol v roce 1999, když přesvědčil Borise Jelcina, že právě on zajistí kontinuitu režimu a beztrestnost pro svého předchůdce. A nyní je v téže situaci sám Putin.

Putin teď potřebuje někoho, kdo by se postaral o jeho klidný „politický důchod“, a rozhodně nepotřebuje opozici. Vždyť sám věnoval tolik času budování „řízeného systému dvou stran“, komedie, v níž roli pravice sehraje Jednotné Rusko v čele s předsedou Státní dumy Borisem Gryzlovem a roli levice zase Spravedlivé Rusko s šéfem Rady federace Sergejem Mironovem.

A to se skoro povedlo. Zatímco Putinovo Jednotné Rusko ovládá dumu s 68 %, svého času silní komunisté se musí spokojit s necelými 11 %. Parlamentní opozice tak sice čas od času demonstruje nespokojenost, ale ve skutečnosti jen řeší soukromé finanční problémy pomocí státního rozpočtu. Zkorumpovaná společnost produkuje jen zkorumpované politiky.

Kde tedy sehnat ikony opozice? Zbytky se najdou v mediálním světě, například rozhlasová stanice Echo Moskvy. Jenže i když s Putinem ostře polemizuje, patří Gazpromu, plynovému gigantu kontrolovanému prezidentovými lidmi. Putin jako by skrze její příklad naznačoval: Nebojím se opozice, která je již natolik marginalizována, že nechávám její pozůstatky být, ať v klidu imitují boj myši se slonem, já mám svých 70 % podpory stejně jistých.

Svého času se jako opoziční ikony mohli jevit oligarchové. Jenže i s nimi si Putin poradil – Borise Berezovského a Vladimira Gusinského přiměl k emigraci, Michaila Chodorkovského dostal do vězení. Jediné, na co Putin psychicky připraven není, je právě občanský vzdor v ulicích známý z „oranžové“ Ukrajiny. A tady se otevřela cesta pro Jiné Rusko i Kasparova.

Od šachů na náměstí

Garri Kasparov funguje jako přirozený revolucionář již od dob hlubokého komunismu. V 80. letech, v časech, kdy o podobných věcech rozhoduje politbyro strany, se odmítne podřídit rozkazu a podlehnout v souboji o titul šachového mistra světa s prověřeným partajním kádrem Anatolijem Karpovem.

Pro Rusko, přesněji celý Sovětský svaz, teprve se probírající z letitého brežněvovského bezčasí, to působí jako zjevení – je to v podstatě kamuflovaný disent mladého šachisty. Kasparov odjakživa miluje riziko, vždy balancuje na pokraji průšvihu, porážky, ale díky mimořádným schopnostem nakonec vítězí.

Když před několika lety svou šachovou kariéru ukončil, uchyluje se k politice, zakládá své demokratické hnutí a snaží se dostat do parlamentu, avšak bez úspěchu. Přesto je zřejmé, že Putin v Kasparovovi vycítí potenciálního vážného soupeře, a tak provládní média začínají hon na šachistu. Prohlašují, že je financován ze Západu, že peníze na politické aktivity mu dodává i hlavní démon postsovětského Ruska – londýnský vyhnanec, miliardář Berezovskij. Je to šikovný tah, neboť uškodí Kasparově autoritě, založené na jeho šachovém úspěchu a image intelektuála s obrovskými osobními schopnostmi.

V dnešním Rusku je opravdu těžké „dělat do politiky“, je-li tato činnost spojena se jménem Berezovského. Poslední olej do ohně přilil on sám v rozhovoru pro britský Guardian, když prohlásil, že chystá revoluci, kterou hodlá zaštítit finančně i ideologicky: „Ke změně režimu v Rusku je nutné použít sílu, neboť tento režim je protiústavní.“ Není tedy divu, že Kasparov hledá i jiné spojence.

Již dříve se rozhodl spojit síly s řadou menších politických partnerů. Loni v červenci tak vzniká Jiné Rusko jako seskupení několika opozičních stran a hnutí. Od prosince pak tento blok pořádá Pochody nespokojených coby formu občanského protestu, a to především v Moskvě a Petrohradě.

Už proto má Jiné Rusko daleko k homogenitě. Na jeho činnosti se podílí Ruský lidově-demokratický svaz bývalého premiéra Michaila Kasjanova, Sjednocená občanská fronta Garriho Kasparova, ultralevicová Národně-bolševická strana někdejšího disidenta a spisovatele Eduarda Limonova, Republikánská strana Ruska poslance Vladimira Ryžkova i řada dalších organizací mládeže a lidskoprávních skupin.

Máme-li porovnávat politické váhy, Kasparov – přes veškerou šachovou slávu – je určitě ve stínu Kasjanova (50) či Limonova (64). Kasjanov čtyři roky řídil ruskou vládu a má obrovské finančně-manažerské styky. Policie ho během moskevské demonstrace nezatkla prý jen proto, že jí v tom zabránila kvalitní Kasjanovova ochranka. Limonov je v opozici od počátku 90. let, jeho dnes již zakázaná strana má velké zázemí zejména u mladých, on sám již vícekrát pobýval ve vězení a nyní je asi největším charismatikem celé ruské opozice. Vidíme tu jakousi bělorusizaci ruské opozice – pravice se pomalu sjednocuje s levicí proti vládnoucímu režimu.

Krize v klidu stability

Kasparov tvrdí, že jeho cílem není vítězství ve volbách (to je skoro vyloučené), ale samotné volby – svobodné a rovné třeba v přístupu opozice na hlavní televizní kanály. Vydrží-li však spolu Jiné Rusko půl roku, dostane i šanci na vítězství, říká Kasparov v interview pro Sunday Times. Ke koalici by se pak mohly přidat síly, které „prohrají bitvu o Kreml a budou hledat jiné cesty“. A neschopnost Putina organizovat přechod státní moci může vyprovokovat krizi.

Podle Kasparova je třeba hledat nového ruského lídra spíše nalevo, neboť ve společnosti roste sociální nespokojenost i počet chudých. Může tu zafungovat jeden ze základních politologických zákonů: největší problémy pro státní moc nepřicházejí za velké krize (jak tomu bylo v Rusku roku 1998 po finančním krachu), ale v době relativní stability – lidé vyřešili základní věci a teď chtějí něco navíc.

Třeba takovou maličkost – svobodu.

Garri Kimovič Kasparov

Narodil se 13. dubna 1963 v ázerbájdžánském Baku v rodině technických vysokoškoláků židovskému otci a arménské matce. Absolvoval vysokou školu cizích jazyků, rád hraje fotbal, tenis, zabývá se atletikou, gymnastikou a plaváním, z prvního manželství má dceru Polinu, s druhou ženou Julií syna Vadima;

1968 – začíná hrát šachy;

1972 – účastní se soutěží dospělých, je žákem světového exšampiona Michaila Botvinnika;

1979 – nejmladším velmistrem na světě;

1981 – šachovým šampionem SSSR;

1982–83 – vítězí nad Alexandrem Běljavským, Vasilijem Smyslovem a Viktorem Korčným;

1984 – první souboj se světovým šampionem Anatolijem Karpovem, končí remízou;

1985 – mistrem světa;

1986–90 – další vítězství nad Karpovem;

1993–95 – šestinásobným mistrem světa po výhrách nad Nigelem Shortem a Vishvanatanem Anandem, sedminásobným olympijským vítězem;

1996–97 – hraje se superpočítačem Deep Blue firmy IBM;

1999 – vítězí v internetovém souboji se „zbytkem světa“, který organizuje Microsoft, během čtyř měsíců navštíví speciální webovou stránku několik milionů lidí.

Od roku 1987 se zabývá charitativní činností, poskytl pomoc různým skupinám ve výši několika milionů dolarů. Již 15 let spolupracuje s listem The Wall Street Journal.

(Respekt, www.respekt.cz)