Červen 2007

165 dnů druhé republiky - vyvření negativních národních vlastností

Franz Chocholatý-Gröger

Po 1. říjnu 1938 se značně zúžily alternativy dalšího vývoje republiky, územně okleštěný, hospodářský oslabený stát vázal svou existenci na velmi problematické garance velmocí. Po zhroucení pozic Hradu a abdikaci Beneše 5.října se dosavadní vnitropolitický systém a s ním rovnováha sil levice, středu a pravice rozpadla a vše směřovalo k autoritativnímu systému podobnému korporativnímu italského státu.

Rekonstruovaná vláda Syrového se snažila o navázání úzké spolupráce s Německem. Autonomistické a separatistické tendence na Slovensku a Podkarpatské Rusi dosahují svých cílů - 6. října je podepsán v Žilině Manifest slovenského národa (tzv. žilinská dohoda) dohoda slovenských politických stran požadující autonomii pro Slovensko. Následujícího dne je v Bratislavě ustanovena slovenská autonomní vláda dr. Jozefa Tisa a 11. října pak autonomní vláda Podkarpatské Rusi A. Bródyho.

Zklamání, deziluze, pocit krize a nejistoty vedly k opouštění demokratických a liberálních hodnot první republiky. Rozpad iluzorního “národa československého”, pocit vnějšího ohrožení a pád demokratických hodnot dal zelenou snahám o národní integraci, o vyloučení "nenárodních" prvků ze společnosti a hledání viníka za zánik první československé republiky. Pocit ohrožení vedl k projevům k nechutí proti “cizímu”, “jinému” v agresivní touze po jednotě , po národní spolupatřičnosti. Propaganda pravicových stran spojených ve Straně národní jednoty (SNJ) se obracela proti parlamentní demokracii, Benešovi a Masarykovi. Heslem dne bylo “ODBENEŠIT REPUBLIKU!”. Byly vyvinuty tlaky na vyčištění úřadů a kulturních institucí od demokratů, liberálů a socialistů - stoupenců režimu první republiky. Přejmenovávaly se školy, ulice, náměstí, kdysi pojmenované po Edvardu Benešovi, mizely jeho portréty a sochy a k 30. listopadu 1938 pozbyly platnosti i poštovní známky s jeho portrétem.

V rámci hledání vnitřního nepřítele, který údajně rozvracel jednotu českého národa, docházelo k oživení českého antisemitismu, který se s takovou silou projevoval naposled na přelomu 19. a 20. století v době tzv. hilsneriády. Tato nenávistná kampaň se zpočátku obracela především proti židovským uprchlíkům z Německa a ze Sudet, pro které prý nebylo v době národního ohrožení v republice místo. Prvním problémem, kde se projevil nový postoj vládních orgánů k židům, byl příliv uprchlíků ze zabraných oblastí. Možnost ”vybrat si bydliště”, uvedenou v mnichovské dohodě, úřady nerespektovaly a židovští uprchlíci z území zabraných po 1. říjnu byli posíláni zpět. Na druhé straně německé úřady vyhnaly celé skupiny občanů na české hranice a odmítaly jejich vrácení. V zemi nikoho tak živořilo několik stovek mužů, žen, starců a dětí. Nakonec mohli vstoupit na české území, ale pokud nebyli Čechy, nezískali české státní občanství a neustále jim hrozilo vyhoštění.

Odhaduje se, že do vnitrozemí přišlo asi 17 000 židů ze zabraných oblastí. Na příliv uprchlíků po ”křišťálové noci” pak ministerstvo vnitra reagovalo pokynem podřízeným úřadům, aby přes demarkační čáru nebyli z obsazených území propuštěni židé, kteří nemají na území okleštěné Československé republiky domovské právo. Tito židovští uprchlíci byli českými úřady na hranicích vraceni nebo byli nuceni trávit dlouhou dobu v zemi nikoho, neboť je ani jedna strana nebyla ochotná přijmout. Obdobně ostudně se Češi chovali k uprchlým německým antinacistům, sociálním demokratům uteklým do Česko-Slovenska ze Sudet. Vydávali je a s policejní eskortou je vlakem přepravovali zpět do říše.

Již v prvních říjnových dnech byla rozpoutána silná mediální kampaň proti židům. Téměř všechna periodika se snažila prezentovat své postoje vůči židům, kteří byli označeni za přímou či nepřímou příčinu katastrofy ČSR roku 1938. Především v katolickém a agrárním tisku běžně vycházely antisemitské články a komentáře, v nichž byla židům přikládána vina za ponížení českého národa. Pro agrární tisk, který byl svázán s vládnoucí Stranou národní jednoty, byli židé a němečtí antifašističtí emigranti hlavním prvkem, kalícím snahy Beranovy vlády o dobrý poměr k Německu. Největšími hlasateli antisemitismu se staly zejména pražské večerníky a tiskoviny Stříbrného. Ty sledovaly a zprostředkovávaly protižidovské zákony a opatření v Německu a dávaly je za vzor řešení židovského problému.. Snažily se o prezentaci židů jako kriminálních živlů. Jsou nejrafinovanějšími kapesními zloději, vůdci tlup pro prodej omamných drog, nejlepší falešní hráči, pasáci a obchodníci s pornografií. O židech se začalo mluvit jako o parazitech společnosti. Tyto tiskoviny také žádaly přísnou segregaci Čechů od židů. Měl být proti nim uplatněn numerus clausus. Jejich majetek měl být vystaven přísné kontrole.

Za antisemitismus se samozřejmě schovávala i touha po větším hospodářském profitu a po zbavení se konkurence. Ta se snad nejvíce projevila v lékařských a právnických kruzích. Již 10. října 1939 se v memorandu adresovaném vládě dožadovaly, ”aby v budoucnu vůbec nebylo přístupno v zájmu nejdůležitějších statků národa, aby povolání lékařská, právnická a technická byla vykonávána židy.” Okamžitě požadovaly aspoň numerus clasus. Memorandum podepsali: Ústředí čs. právníků, Ústřední jednota čs. lékařů, Jednota advokátů československých, prezident advokátní, prezident lékařské a prezident notářské komory v Praze, dále pak Spolek československých notářů a prezident Inženýrské komory v Praze. Také integrální katolíci požadovali numerus clausus nebo úplné odstranění židů z veřejných a státních služeb, tisku, studia na vysokých školách a různých typech podnikání.

Také “ochranářské organizace” se zapojily do protižidovského běsnění. Sokol ve Vršovicích byla vlastně první organizace, která se už 9. října 1938 rozhodla vylučovat své židovské členy. V říjnu také vydala rezoluci k židovské otázce Čsl. obec sokolská. Jako kriterium židovství si zvolili jednoho prarodiče židovského původu. O přijetí do Sokola mělo rozhodnout také to, k jaké národnosti se hlásil žadatel při sčítací akci roku 1930.

Proti židům s velkou razancí a agresivitou vystupovaly fašistické skupiny. V říjnu 1938 vznikl sloučením některých fašistických organizací Národní tábor fašistický (NTF) v čele s R. Gajdou. Ta ve svých letácích požaduje, aby všichni židovští emigranti, ale rovněž němečtí sociální demokraté a komunisté, byli koncentrováni do pracovních táborů. Na důvěrných jednáních nabádá své členy k střežení a zadržení židovských obchodníků, kteří by se mohli pokusit o emigraci, k povzbuzování protižidovského smýšlení mezi obyvatelstvem a uspořádání protižidovských demonstrací ”až řešení židovské otázky se stane aktuální.” V říjnu také vznikla Akce národní obrody, která vyhlásila program nového sociálního češství a požadovala, aby na všechna klíčová a vedoucí místa byli dosazeni árijci a antisemité. Nejradikálnější skupina byla Vlajka. Ta hned v říjnu začala rozšiřovat velké množství letáků a nálepek varujících před židy, jako např.: ”Ženy pozor na ŽIDY,” ”Pozor na peníze, ŽID,” ”Nezapomeňte, Žid je nebezpečný” nebo prosté ”Pozor Žid!”. Také vyhrožovala teroristickými útoky: ”Žádáme ihned energický zákrok (proti židům), než u nás padne nějaký výstřel a začnou svítit synagogy”. Na jaře roku 1939 pak zdemolovali stoupenci Vlajky synagogy v Příbrami a Dobříši. Byli zaznamenány i pumové útoky na židovské obchody. Pořádali protižidovské demonstrace a výtržnosti jako vyhánění židů z kaváren apod.

Koncem roku 1938 došlo k výrazné ústavněprávní změně - 19. listopadu 1938 byl bez debaty Poslaneckou sněmovnou schválen ústavní zákon o autonomii Slovenskej krajiny(Slovenské země, č. 299/1938 Sb.) a téměř identický zákon o autonomii Podkarpatské Rusi (č. 328/1938 Sb.). Zákon obsahoval změnu ústavy. Slovenská krajina byla prohlášena za autonomní část republiky, která nadále nesla název ČESKO-SLOVENSKÁ. Úředním jazykem na jejím území se stala slovenština a uzákonila se zemská příslušnost. Záležitosti Slovenska byly zcela v kompetenci sněmu Slovenské země. Slovenští poslanci se v Národním shromáždění účastnili pouze projednávání věcí společného zájmu. Platil rovněž zákaz majorizace. Co se týče vlády, tak jí náležela celoúzemní působnost jen v těchto oblastech: zahraniční politiky, obrany, měny a státního rozpočtu. Slovenská vláda byla automaticky členem ústřední vlády.

Česko-Slovensko přijetím obou ústavních zákonů přestalo být unitárním státem. Vznikla zvláštní forma federace, kdy dva ze tří jejích subjektů mají vlastní vrcholné orgány, kdežto třetí ze subjektů je spravován přímo orgány ústředními (federálními).

30. listopadu byl prezidentem zvolen JUDr. Emil Hácha a 1. prosince byla jmenována nová vláda včele s Rudolfem Beranem, předsedou SNJ. Došlo k “zjednodušení” politického systému, v němž směly existovat pouze dvě strany – vládnoucí Strana národní jednoty (zahrnovala bývalé agrárníky, živnostníky, většinu Národního sjednocení, lidovce, české fašisty a malou část národních socialistů) a Národní strana práce (tvořená bývalými sociálními demokraty a většinou národních socialistů). Princip tzv. autoritativní demokracie popsal ministerský předseda Rudolf Beran v rozhovoru pro list Le Petit Parisien 5. prosince 1939 ”Chtěli jsme mít dvě strany, protože se chceme v novém státě přidržovat myšlenky demokracie ... Nicméně nechceme zavírat oči před určitými nedostatky demokratických systémů. Proto se budeme snažit o praktické rozhodování, což znamená osobní, a nikoli kolektivní odpovědnost. Tomu říkáme autoritativní demokracie. Proto si od parlamentu vyžádáme plnou moc, abychom mohli činit rázná a rychlá rozhodnutí.”

Ve svém ustanovujícím prohlášení Strany národní jednoty, proneseném v rozhlase 17. listopadu 1938, proklamuje znemožnění cizímu živlu, aby působil škodlivě na tvoření nového života: ”…vyřešíme rychle otázku emigrace, zvláště židovské”. Pod tlakem fašizujících kruhů v SNJ bylo v ní omezeno členství židů, i když původně byl přijat národní princip členství nikoli rasový ani náboženský. Vláda ve svém programovém prohlášení předneseném v poslanecké sněmovně 13. prosince říká o židech toto: ”Budeme také řešit otázku židovskou. Poměr státu k těm židům, kteří jsou již dlouho usazeni na území republiky a kteří mají positivní vztah k potřebám státu a jeho národů, nebude nepřátelský.” Původní znění prohlášení mělo ještě dovětek ”Za všech okolností musí zvláště ti z nich, kteří nesrostli s Čechy, Slováky a Rusíny, počítati s tím, že jejich postavení v našem životě a zvláště v hospodářství nesmí být neúměrné početní jejich síle, a to také v jejich zájmu vlastním.”

Následujícího dne byl ustanoven ministerský výbor, který měl za úkol vypracovat plán řešení židovských záležitostí. Pro židy mělo být uzavřeno povolání právních zástupců a podobné opatření mělo platit i pro lékaře. Připravoval se zákon, který měl zabránit židům vykonávat veřejné úřady, a zákon o majetkové dávce židů. Vnitřní život republiky pokračoval v odstraňování osob a institucí z první republiky. Židé odcházeli z veřejných míst, nejdříve z vyšších a nakonec i z nižších.

Nejvíce prostoru k prosazování protižidovských opatření dostalo radikální křídlo v Mladé národní jednotě (MNJ). V jejich program uveřejněném v deníku Večer 24. prosince 1938 se o židech píše: ”...Proto židé, kteří jsou národem zvláštním, i když mluví některým slovanským jazykem, nejsou našimi národními příslušníky... budou vyloučeni ze státní služby a z vlivu na výchovu národa... přistěhovalectví jinonárodních živlů bude zakázáno. Bude provedeno přezkoumání všech státních občanství nabytých po 26. červenci 1914 a všichni židé, kteří se po tomto dni usídlili na území našeho státu, budou vystěhováni... Všeobecná branná povinnost bude u židů a cikánů nahrazena zvláštní povinností pracovní...”

Ve stanovách MNJ se hovoří jasně :..”Národ je útvar přirozený, daný krví, jazykem a půdou, k němuž nelze přistoupit pouhým projevem vůle.” MNJ se v čele s Dr. Lukavským pokoušela o vytvoření ozbrojených oddílů, které měly dohlížet na emigranty a příslušníky neárijského původu, jichž se chce národ zbavit a starat se o jejich vyhoštění za hranice. Aktivitou MNJ například v Hradci Králové bylo veřejné fotografování každého árijce, který vstoupí do židovského obchodu.

V samotné SNJ vznikla kulturní komise, pověřená vypracováním kulturní politiky nového státu. Ta požadovala vyloučení židů ze všech kulturních oborů, což vysvětlovala povinnou láskou k vlastnímu národu, protože rozkladný židovský vliv by mohl připravit národ o jeho duši. Židé se totiž nemohou kulturně asimilovat s českým národem, židé jsou kvasem rozkladu vší kultury.

10. ledna 1939 byly vytvořeny dvě vládní subkomise v rámci již zřízeného výboru pro řešení židovských záležitostí. První se měla věnovat podmínkám, za kterých bude povolován vývoz majetku židovských emigrantů a druhá měla neodkladně připravit návrh na řešení ”židovské otázky” v celé šíři. Ve věci vývozu majetku byl schválen tento postup: 50% svého majetku měla osoba, která se hodlá vystěhovat, uvolnit k nucené správě některé tuzemské instituci, za 40% měla nakoupit československé zboží a výtěžek z jeho prodeje v cizině si mohla nechat, 10% majetku bylo možno vyvézt. Tento plán měl zůstat naprosto důvěrný a nesměl být prozrazen do ciziny. Všechna takováto nařízení měla mít formu administrativní, nikoli však legislativní.

Československému ministru zahraničí Františku Chvalkovskému při návštěvě Berlína 21. ledna 1939 vytkl Adolf Hitler nedostatečnou rozhodnost při řešení "židovské otázky" v Československu. Bezprostředně poté rozhodla vláda o propouštění státních zaměstnanců židovského původu a 27. ledna bylo také schváleno nařízení o pobytu emigrantů. Všechny tyto osoby byly na příkaz zemského úřadu povinny opustit československé území ve lhůtě od jednoho do šesti měsíců. Dne 10. února pak vláda vydala upravující nařízení: o přezkoumání státního občanství a o pobytu cizinců emigrantů. Aby nařízení nemělo diskriminační prvky, bylo formulováno značně všeobecně a vztahovalo se na osoby, které nabyly státního občanství po 1. listopadu 1918, a ty, které měly své domovské právo na území, které po 30. září připadlo sousedním státům. Zároveň však bylo připojeno ustanovení, že se revize netýká osob, jež jsou podle přezkoumatelných znaků Čechy, Slováky a Podkarpatorusy. Za přezkoumatelné znaky se považovala národnost udaná při sčítaní lidu roku 1930 nebo např. školské vzdělání, účast v kulturních nebo jiných národních institucích. Téhož dne bylo ústředním úřadům nařízeno, aby zjistily své zaměstnance židovského původu (židovský původ byl dán tehdy, pokud oba rodiče příslušeli jen po určitou dobu k židovskému náboženství nebo národnosti). V pokynech ministerstva vnitra bylo zdůrazněno, že židé mohou zůstat ve státních službách, jen šlo-li o zaměstnance nepostradatelné a to jen tehdy, pokud nepřijdou do styku, a to ani písemného, s veřejností. Do 10. března mělo u židovských zaměstnanců dojít buď k dobrovolnému odchodu nebo penzionování, nebo měli být přeloženi na dovolenou s čekatelným. Nová nařízení o státních zaměstnancích připravila o živobytí asi 1000 osob.

Na to navazuje program SNJ schválený 16. února . ”Jest proto… židy pokládati za národ zvláštní, ať užívají kteréhokoliv jazyka. Jejich právní postavení bude upraveno zákonem… Nemohou mít účast na státní a veřejné správě a buďtež zbaveni všeho vlivu na duševní a fyzickou kulturu národa” Toto je vyvrcholení politiky vládních kruhů vůči židům. Židé začali být omezováni ve výkonu povolání a byli propouštěni ze státní správy. Lékařské, advokátní a další profesní organizace usilovaly o vyloučení židů a odstranění nepříjemné konkurence. Stejně jako tomu bylo v Německu, i české průmyslové kruhy spatřovaly v židovském majetku bohatou kořist. Byl omezován volný převod majetku emigrantů do zahraničí. Jedná se o úplné vyloučení židů z občanského života a počíná se kolem nich vytvářet jakési právní ghetto.

Dochází také k jazykovému očištění země a národa. Česká rodová jména měla být chráněna zákonem, všechny změny příjmení po roce 1918 měly být podrobeny přísné revizi, aby se zjistilo, kdo se podvodně vydává za Čecha a mohl být pak z národa vyloučen. Prakticky hned po mnichovských událostech se začaly vývěsní štíty předhánět s názvy a jmény obsahujícími co nejvíce háčků, čárek a měkkých samohlásek. Jazykový purismus zasáhl především názvy převzaté z francouzštiny a angličtiny , tyto musely být přejmenovány. Odstraněny měly být i názvy na počest cizinců (Wilsonovo nádraží). Zákonným nařízením měla být počeštěna všechna příjmení Čechů, občan měl být povinen zkouškou prokazovat znalost českého , tj. státního jazyka. Této zkoušce se měli podrobit i cizinci žijící v zemi déle než rok pod hrozbou nuceného vystěhování.

Byla založena profesní společnost Národní kulturní rada. Ta zavedla prověrky vhodnosti spisovatelů pro národ, její čistky se zaměřily na veřejné knihovny, nakladatelství, grémia pro literární ceny, literární agentury, umělecké instituce, rozhlas a školní učebnice. Moderní slovesné a umělecké směry byly označené za umění zvrácené. Literaturní tvorba měla vytvářet a propagovat vzor energického, hybného, pracovitého člověka zítřka. Úkolem umělce bylo pomáhat vládní politice vnášet do národa budovatelský optimismus, lásku k národu, rodné půdě a k bohu.

Do boje za mravní čistotu uměleckou se pustili literáti kolem listů Večer, Řád, Národní obnova a Znova a jedinou záchranou z hrozivé situace je návrat k “křesťanským kořenům” ve smyslu vize spisovatele Jaroslava Durycha z dvacátých let. Tvorba má být ohraničena nedotknutelností hodnot jako vlast, národ, hrdinství, kázeň, řád, Bůh.

Byl udržován dojem, že totalitarizace země je pouhou opravou demokracie s důrazem na kázeň a řád a nikoli nekontrolovatelnou vládou několika jedinců. Program SNJ z 16. února usiloval o vytvoření právního řádu vycházejícího z koncepce korporativního státu a jeho uvedení do praxe se již nezdařilo, neboť zbývalo již jen 26 dní existence republiky. Druhá republika a její ústavní systém 14. března 1939 vyhlášením nezávislého a samostatného slovenského státu zanikla a následujícího dne německá vojska “zbytek Česko-Slovenska” obsadila. Okupace a vznik protektorátu zabránil úplné totalizaci země a národa vlastními mocenskými prostředky a vlastními ideovými zdroji a vybudování české verse totalitního a antisemitského režimu.. Protektorát se tak pro mnohé stal omluvou, že to co dělali, dělali z donucení cizí moci. V časech druhorepublikového paskvilu, kdy se k moci draly nejrůznější osoby i hnutí pochybného charakteru viděl Dr. Ladislav Rašín : „tak mnoho podlosti, zbabělosti a bezcharakternosti, jako nikdy předtím.” Názorové obraty v tomto období ukázaly, že militantní nacionalismus, antisemitismus a udavačství byl skryt jen pod kašírovanou skořápkou prvorepublikové humanitní společnosti. Měli bychom se zabývat otázkou, zda některé z těchto vlastnosti, jako je pokrytectví, sžírající závist, otrocká mysl, špehování, nevěrnost, obrovská lačnost po cizím majetku, lživost, nejsou národními vlastnostmi. To by nám pomohlo odpovědět si na otázku, proč se lidé tak rychlé měnili po 1. říjnu 1939. Druhá republika byla ve vývoji národa určitým zlomem, dochází k zlomení charakteru a vyvření nejhorších lidských vlastnosti ve snaze přežít. Tento stav se táhne celou polovinou minulého století a česká společnost již má v sobě zakódováno, že je nutno se obdobně chovat v krizových momentech.

Na závěr nutno pomoknout, že ne všichni propadli nenávistné vášni. Našli se také zastanci pronásledované menšiny a demokracie. Šlo však jenom o výjimečné projevy demokratického a svobodomyslného ducha.

Literatura

• Miroslav Kárný: Politické a ekonomické aspekty "židovské otázky" v pomnichovském Československu, in: Sborník historický, č. 36, 1989, pp. 171-212

• Fred Hahn: Židé a druhá, Česko-slovenská republika, in: Střední Evropa, roč. X, č. 38-39, 1994, pp. 190-196

• Jan Rataj: O autoritativní národní stát. Ideologické proměny české politiky v druhé republice 1938 - 1939, Karolinum, Praha 1997

• Bohumil Černý: Emigrace Židů z Českých zemí v letech 1938 - 1941 , in: Terezínské studie a dokumenty, 1997

• Jaroslava Milotová: Ústředna pro židovské vystěhovalectví v Praze. Geneze a činnost do počátku roku 1940, in: Terezínské studie a dokumenty, 1997

• Petr Bednařík: Antisemitismus v denících Venkov a Večer v období druhé republiky, in: Helena Krejčová, Jana Svobodová (ed.): Postavení a osudy židovského obyvatelstva v Čechách a na Moravě v letech 1939 - 1945, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR - Maxdorf, Praha 1998, pp. 118-144

• Tomáš Pasák: Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939-1945, Práh, Praha 1999

• Jiří Pernes, Na povrh vyplouvá to nejhorší, in: České průšvihy aneb prohry, krize, skandály a aféry českých dějin let 1948-1989, Barrister&Principal 2004, s.123-129

• Jan Kuklík, Jan Gebhart, Druhá republika 1938-1939, Svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě, Paseka 2004

• Erik Tabery, Běsi druhé republiky, Jak se stalo, že Masarykovou zem ovládl zástup démonů, in: Nemilosrdné příběhy českých dějin, Abonent ND, R-Presse 2006, s.63-70

• David Grossmann Reflexe druhé republiky v židovských týdenících Rozvoj a Židovské zprávy, Brno 2000 http://home.tiscali.cz/~cz625935/bac/bac.htm

• Tomáš Krystlík :Období, o němž se raději mlčí - 22. dubna 2006 20:50 | Odhalení Tomáše Krystlíka http://idrexler.blog.cz

• Antisemitismus za druhé československé republiky 1938 – 1939 - http://www.holocaust.cz/cz2/resources/documents/antisemitism/cz_2rep/cz_2rep

• Druhá republika - http://www.holocaust.cz/cz2/history/jew/czech/2rep

• Manifest slovenského národa (tzv. žilinská dohoda)- http://www.just.wz.cz/view.php?cisloclanku=2006072106