Červen 2007

Odstrašující příklad multikulturní Británie

Jan Jůn

Kanada je pro Brity jednou z nejbližších zemí velmi rozmanitého Britského společenství národů, Commonwealthu. Jak se však vyvíjela kanadská „multikulturní inspirace“ na britských ostrovech, kam dospěla politika multikulturalismu a proč je v Británii dnes odsuzována – to je zcela jiný, smutný a absurdní příběh o podkopávání kulturních základů evropské civilizace.

Obohacující zkušenost

Politika multikulturalismu byla ve Velké Británii oficiálně formulována na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let a původní představy se od kanadských příliš nelišily. Svou roli přitom hrála i příslovečná anglosaská shovívavost a tolerance. Britové měli bohaté zkušenosti jednak s obyvateli Walesu, Irska a severu Skotska, hovořícími odlišným jazykem, ale navíc i s poválečnými přistěhovalci ze zemí svého bývalého impéria. Původní idea britského multikulturalismu prvních poválečných desetiletí nebyla nijak kodifikována a opírala se prostě o rozmanitost obyvatel britských ostrovů, vyjádřenou heslem „Jednota v různosti“. Tedy různá etnika snažící se udržovat své původní jazyky a kulturní zvyky se zároveň stále více začleňovala do hlavního, značně benevolentního anglosaského proudu. Dominantní anglosaský živel už přece kdysi asimiloval Vikingy a Normany a převzal od nich to, co uznal za vhodné.

Benevolentní byla anglická většina i k francouzským hugenotům, k židovské vlně středoevropských uprchlíků před druhou světovou válkou i k čtvrtmilionové polské armádě generála Anderse, která se po válce do Polska pod moskevskou vládou nehodlala vracet. Tito uprchlíci byli Evropané, neměli tedy zcela rozdílné kulturní zázemí a nehodlali se v nové vlasti nijak zvlášť oddělovat či uzavírat. Dnes je už možné konstatovat, že Británii kulturně obohatili. Trochu podobně to fungovalo i u první karibské, indické a pákistánské poválečné vlny. Tam zas hrála značnou roli dlouholetá britská koloniální správa oněch území i zapojení jejich jistým způsobem pobritštěných obyvatel do válečného úsilí. Příslušníci všech uvedených etnik se sice shromažďovali v určitých čtvrtích Londýna či jiných velkoměst, avšak netvořili v nich tak značné procento obyvatel, že by to zcela narušilo anglický ráz čtvrtí – spíše jim dodali barvitost, svéráz, a přitom se dokázali poměrně dobře začlenit do většinové britské společnosti.

Nebezpečí separace

V osmdesátých a devadesátých letech 20. století se ovšem začaly dít podivné věci. Přistěhovalectví – a to zejména z Pákistánu a Bangladéše – začalo vzrůstat nebývalým tempem. Téměř stejně rychle přibývalo přistěhovalců nelegálních, a z oněch barvitých enkláv se začala vytvářet uzavřená ghetta. Na rozdíl od poválečných vln to nebyli lidé z měst, kde se ještě dlouho po osamostatnění dané země od Commonwealthu udržovala kultura a civilizační zvyky bývalé britské správy, ale stále více jich přicházelo z nejzaostalejších a nábožensky nejfundamentalističtějších oblastí oněch zemí. Legální i ilegální přistěhovalci mířili do ghett, kde nemuseli měnit svůj životní styl a kde nepotřebovali angličtinu.

Místní samosprávy si v oněch čtvrtích často nevěděly rady a na mnoha místech se dostávaly pod kontrolu trockistických skupin extrémní levice labouristické strany, které viděly v přistěhovalcích laciné volební hlasy. Začaly proto prosazovat politiku nového a velice vstřícného druhu multikulturalismu, podpořeného extrémní pozitivní diskriminací. Ke komunikování samospráv s občany – od úřadů sociální péče až po zdravotní střediska – se tiskly brožurky až v patnácti jazycích indického subkontinentu. Našly se finance na budování mešit i na podporu nedělních muslimských škol a kulturních akcí či náboženských slavností. Došlo i k náboru imámů v Pákistánu a Bangladéši, bez ohledu na to, že neuměli anglicky a mnohdy reprezentovali ty nejfundamentalističtější proudy islámu.

Začaly se tak vytvářet komunity zcela separované od většinového obyvatelstva. Místo vzájemného obohacování rostlo napětí mezi obyvateli ghett a jejich okolím. Když se skupinky mladých muslimů odvážily mimo hranice ghetta, napadali je bílí výrostci ovlivnění ultrapravicovými idejemi Britské národní strany. To zpětně posilovalo muslimský extremismus – Al-Káida a na ni napojené extremistické skupiny tak neměly nouzi o rekruty.

Extrémních prvků přibývá

V Británii dnes funguje kolem čtyř tisícovek madras, náboženských doučovacích škol, nad nimiž nemá ministerstvo školství nejmenší kontrolu. Není sice pravdou, že tyto školy slouží primárně k radikalizaci dětí a mládeže, ale výsledky fundamentalistické indoktrinace se začínají projevovat. Podle jednoho z posledních průzkumů veřejného mínění má mladá generace muslimů ve věku mezi šestnácti a čtyřiadvaceti lety silnější fundamentalistické postoje než jejich rodiče. Více než třetina z nich by chtěla, aby zákonodárství šaría mělo v Británii přednost před zákony země a aby konvertita z islámu na jinou víru byl potrestán smrtí, zatímco totéž si přeje jen sedmnáct, resp. devatenáct procent jejich rodičů a lidí starších. Tři čtvrtiny mladých a jen jedna čtvrtina starších si přejí, aby ženy nosily vlasy zahalené šátkem hidžáb. Celých třináct procent mladé generace obdivuje organizace, jako je Al-Káida – oproti pouhým třem procentům skupiny starší pětapadesáti let. Skutečnost, že ředitelka zpravodajské služby MI5 Eliza Manninghamová-Bullerová před časem prohlásila, že její agenti sledují zhruba šestnáct set podezřelých teroristů, je v uvedeném kontextu více než výmluvná. Není tedy divu, že deník The Times nedávno pod titulkem „Naše mešity importují džihád“ uveřejnil protest jedné muslimky, jež chce vyburcovat tisíce dalších muslimských žen proti oněm fundamentalistickým fanatikům, kteří dnes v Británii „většinou“ islám reprezentují. V místních samosprávách zavládla ideologická bezradnost. Na jedné straně jim byli muslimští extremisté přirozeným spojencem v ideologickém boji „antikapitalistické fronty“ proti Americe a později proti takzvané okupaci Iráku a Afghánistánu, na straně druhé jim začaly některé požadavky militantních muslimů v rámci „boje proti diskriminaci“ přerůstat přes hlavu. V pěstované kultuře „ukřivděnosti“ však bylo těžké se jim vzepřít.

V obvodech, kde dnes muslimské obyvatelstvo tvoří většinu, ale nezřídka i tam, kde je stále v menšině, nosí muslimské děti šátek hidžáb jako součást školní uniformy. Pro srovnání: v sousední Francii je ve všech státních školách tento šátek zakázán. Britským školám, které si samy stanoví pravidla uniforem, se ovšem nelze divit, vždyť tento šátek mohou nosit policistky (olemovaný vkusně policejní kostkovanou obrubou), zdravotní sestry nebo personál Britských aerolinií (které nedávno propustily z práce zaměstnankyni nosící na krku malý křížek, neboť prý nebyl povolenou součástí uniformy, ale posléze s ní prohrály soudní spor). Za stejně bizarní výstřelek podnícený extrémním typem multikulturalismu lze považovat nedávný případ muslimské kadetky-policistky, která odmítla podat ruku vrchnímu policejnímu veliteli, neboť takový tělesný kontakt s cizím mužem je pro ni nepřípustný (jak bude tedy řešit například resuscitaci oběti zločinu?) a muslimské prodavačky, která odmítla prodat zákazníkovi cigarety, neboť je to prý v rozporu s její vírou. Ano, i k takovému chování může vést extrémně pojatý multikulturalismus ŕ la Velká Británie.

V současné době se fundamentalisté pokoušejí prosadit celkové zahalení tváře muslimských žen, takzvaný hikab. Školy a soudy se zatím brání, neboť mimika obličeje je v evropské kultuře značně důležitou součástí komunikace. Jiným požadavkům se však ustupuje. Birminghamský magistrát například loni nahradil Vánoce festivalem zimy zvaným Winterval, aby prý to neuráželo náboženské cítění muslimů (a zároveň byl podpořen sekularistický světový názor), ale poněkud se přepočítal. Muslimům se to příliš nezamlouvalo a společně s křesťany proti výnosu demonstrovali.

Britský tanec mezi vejci

Pro úplnost je třeba připomenout, že v Británii dnes žijí zhruba čtyři miliony příslušníků menšinových etnik včetně zhruba dvou milionů muslimů. Značná část z nich nežije v ghettech a postupně se asimiluje do britské společnosti. Právě tito muslimové, kteří pomalu začínají být znechuceni chováním svých fundamentalistických souvěrců, by měli podle odborníků jednou přivodit reformaci západního islámu.

Projevy umírněných muslimů, jejichž počet najednou rychle vzrůstá, ovšem boří jeden z hlavních mýtů a zaklínadel různých, povětšinou extrémních teoretiků britské levice, kteří v praxi zprofanovali multikulturalismus: že totiž muslimský fanatismus a terorismus zapříčinila „islamofobie“. Tento „strach z islámu“ mezi většinovým bílým obyvatelstvem, který se projevuje jejich nevraživostí, podezřívavostí a diskriminačními postoji, prý dělá z muslimů nevinné oběti a vlastně je vrhá do náruče extremistů. Teze „obětí“, rozšířená v Británii a jinde, však podle jednoho z posledních průzkumů nehraje tak zásadní roli, jaká je jí připisována. Občané si uvědomují, že značnou míru viny za fundamentalismus nese podřadný status žen uvnitř muslimských komunit.

Jak vůbec lze v nastalé situaci proti všem nebezpečným důsledkům onoho extrémního druhu multikulturalismu bojovat, není tedy dnes zdaleka jasné. Tažení proti němu začal zhruba před rokem sám sir Trevor Phillips, šéf Komise pro rasovou rovnoprávnost, původem černoch z Jamajky, který proponenty vně i uvnitř muslimské komunity obvinil z podpory rasové a náboženské segregace. Nejnověji se také díky výsledkům zmíněných průzkumů veřejného mínění rozpoutala v Británii debata o tom, jak vštípit mladé generaci včetně muslimů pocit „britskosti“. Problémem je, že nikdo dnes vlastně neví, co „britskost“ je nebo co by měla v moderní multikulturní společnosti vlastně být. Většina obyvatel Britských ostrovů se cítí spíše Angličany, Skoty či Walesany, a nikoli Brity. Tím méně britskou identitu přijímá muslimské etnikum. Británie se bude muset zamyslet, jakou politicky korektní výuku dějin, politiky, kultury či náboženství pro školy i společnost vymyslet, aby nejen neurážela menšiny, ale aby z nich vychovávala zdravě patrioticky cítící občany Spojeného království i Evropské unie.

(Prostor)