Červen 2007

Podvedená armáda

Ondřej Kundra, Jaroslav Spurný

Politici a důstojníci společně rozkrádají státní rozpočet. Žijeme v míru, nejsme vojensky ohroženi. Dalo by se čekat, že tak příznivou dobu využije armáda na svou modernizaci, aby byla k něčemu v horších časech. Stát investoval do českého vojska za posledních deset let skoro čtvrt bilionu korun – a přesto máme dnes jen tři tisíce vojáků schopných opravdu bojovat. Chcete vědět, jak je to možné a kde ty peníze skončily?

Když ekonom Jan Pavel začal před třemi lety psát analýzu rozpočtu prvorepublikového ministerstva obrany, netušil, do jak nebezpečných míst se tím dostane. Ale stalo se. Při zkoumání nudného tématu armádních rozpočtů objevil tajné území, na kterém vládnou zcela neznámí, leč neuvěřitelně mocní úředníci. Jsou silnější než ministři, generálové, a dokonce diktují tajným službám. Veřejná kasa je pro ně dokořán a při čerpání peněz jsou zcela bez kontroly: když během jednoho roku schválí stamiliardovou útratu, veřejnost si toho vůbec nevšimne. A nejvíc fascinující na tom je, že tihle vládcové jsou zaměnitelní: je jedno, kdo z nich sedí na jakém postu, kdo musel s ostudou tajné království opustit, kdo do něj nově přišel. Na jménech prostě nezáleží, v křeslech se střídají členové „klubu“ a moc – maskovaná veřejně přístupnou mlhou nepřehledných údajů a čísel – se předává jako štafeta.

Ekonom Pavel se ale do těch nudných dat zakousl a přišel na omračující věc: jen za zkoumané tři roky nás rozhodování utajených úředníků připravilo zřejmě až o 25 miliard korun. To, že ekonom svůj objev pověsil na internet, mělo jediný dopad: z oficiálních stránek úřadu zmizela čísla, díky kterým se věc podařilo rozkrýt. Jinak se vůbec nikdo neozval. To není pokus o kafkovský příměr. To je ministerstvo obrany a armáda v současném Česku.

Změna je život

Pro začátek si připomeňme jeden případ. Před deseti lety psala všechna média o podezření na podvody kolem zakázky na armádní informační systém. Třímiliardovou zakázku dostala od ministerských úředníků firma, která skončila v expertním výběru až na druhém místě. Policie věc vyšetřovala jako možnou korupci, nic se neprokázalo. Štábní informační systém měl vyřešit docela zásadní problém: armádní a ministerské počítače spolu nekomunikovaly, takže lidé s pravomocí nahlížet do informací o financích, dodávkách, zásobách anebo strategických plánech museli mít na stole čtyři přístroje zapojené do čtyř různých systémů.

Tehdejší zakázka nic nevyřešila, armádní a ministerské počítačové systémy spolu dosud nekomunikují – a důstojníci pořád hledí do několika počítačů. Ale přede dvěma lety se rozjela nová soutěž o postavení systému, cena se odhaduje až na deset miliard korun. Dodnes není rozhodnuto, soutěž provází podezření z podvodů a korupce. Média ale o nové soutěži napsala zhruba stokrát méně článků než o podobném skandálu před deseti lety. Laiky armádní obchody už moc nezajímají, z evidentních průšvihů se stala samozřejmost, která už nevzbuzuje žádné vášně.

V roce 1998 se o podezřelé armádní zakázky a vyhlášené soutěže začal zajímat tehdejší ministr obrany Michal Lobkowicz. Jeho analytici zjistili, že o rok dříve se z osmi set zakázek ministerstva obrany na koupi nebo prodej vojenského materiálu pouze dvacítka uskutečnila podle zákona o veřejné soutěži. Zbylé zakázky šly rovnou dopředu vybrané firmě, v lepším případě bylo osloveno vybraných podniků několik.

O tři roky později udělal stejnou analýzu další ministr obrany Vladimír Vetchý. Prověřil šest tisíc zakázek a zjistil, že se nic nezměnilo: zakázky dál dostávaly hlavně favorizované firmy bez jakéhokoli výběru. O čtyři roky později udělal další výzkum – pro Transparency International – už zmíněný ekonom Jan Pavel. Opět se stejným výsledkem. Devadesát procent zakázek je zadáváno bez soutěže. Zajímavé je, že za tu dobu se na vysokých úřednických postech, ve kterých se odpovídá za majetek ministerstva a armády, protočila řada lidí. Všichni slibovali nápravu a někteří to zcela jasně mysleli vážně. Přesto za rok či dva opouštěli posty s ostudou, někteří dokonce s papírem oznamujícím jim, že je za jejich práci stíhá policie.

Od roku 1998 se přitom na postu ministra obrany vystřídalo sedm politiků, místo náčelníka generálního štábu za tu dobu obsadili postupně čtyři generálové, bylo vypracováno několik strategických studií a rozvojových plánů vyzbrojení armády. Ale v okatě podezřelém byznysu, který zajišťuje fungování vojsk, se nic nezměnilo.

Nejdražší éro světa

Přes totální neprůhlednost a tajuplnost opakovaných úřednických selhání, nebo možná právě kvůli nim, je velké dobrodružství pokusit se systém zadávání zakázek popsat a zjistit, kdo nebo co ho udržuje v chodu. I s tím rizikem, že miliarda korun, přibližně deset metrů vysoká věž postavená z pětitisícových bankovek položených na sobě, se pro nepozorné může po chvíli stát neustálým opakováním prázdným slovem.

Hru s čísly ale není možné pominout, proto se jí věnujme hned na začátku. „Psal jsem diplomovou práci o prvorepublikové armádě, včetně zakázek, které zadávala, a to mě přivedlo do současnosti,“ říká autor analýzy obchodů ministerstva obrany z let 2002–2004 Jan Pavel. Vysokoškolský učitel se analýzami zabývá soustavně, nedávno třeba zjistil, že ministerstvo zdravotnictví vydalo vloni zbytečně něco přes dvacet miliard korun. Výsledky jeho práce visí na stránkách Transparency International.

Během tří Pavlem prověřovaných let schválilo ministerstvo obrany obchody za sto padesát miliard korun. Zdá se to neuvěřitelné: roční rozpočet ministerstva je zhruba padesátimiliardový, takže by resort musel vynaložit všechny své peníze jenom na zakázky. „To je nesmysl, tolik peněz jsme do toho nemohli dát,“ říká také plukovník Alojz Múčka, který má na starosti publikaci čísel o armádních obchodech a odkazuje na armádní internetové stránky, kde je prý „vše podrobně seřazeno“. Problém je, že není. Ale plukovník Múčka se nedá zviklat: „Je to tam,“ tvrdí a současně odmítá říci požadovaná čísla sám. Vše uvádí na pravou míru až ekonom Pavel: „Ty údaje tam byly do konce roku 2005, mám je stažené na počítači. Pak je najednou dali pryč.“ Informace o penězích vynaložených na zakázky zmizely z internetových stránek krátce potom, co Pavel zveřejnil svou analýzu. A ta prokazuje, že ministerstvo zakázky za sto padesát miliard skutečně schválilo – řada z nich se bude splácet z rozpočtu v budoucích letech, proto ten nesoulad s ministerským rozpočtem. Opakovaný telefonát plukovníku Múčkovi přináší ale zase odpověď, že tam ta čísla jsou.

Proč by však nakonec ministerstvo nemělo být velkorysé, jsme členy NATO, bezpečnostních struktur Evropské unie, sdílená obrana něco stojí a naše investice mohou být signálem, že jsme v této oblasti prozíraví a moderní a že nechceme nechat spojence na holičkách. Jenže rozklíčování toho, kam investice jdou, vzbuzuje tichý úžas a určitě ne naděje, že budujeme armádu, která by dokázala svou výzbrojí jak bránit Česko, tak nabídnout pomoc našim spojencům.

V roce 2002 schválila armáda zakázky za čtyřicet miliard korun. Dvě třetiny z nich byly v konečném důsledku určeny Aeru Vodochody na program výroby a údržby letounů L 159. V roce 2004 schválilo ministerstvo útratu více než sta miliard korun, osmdesát čtyři z nich šlo na projekty Aera Vodochody. Připomeňme si ještě, že armáda koupila od Aera Vodochody na přelomu tisíciletí sedmdesát zmíněných letounů do své výzbroje a zaplatila za ně sedmdesát miliard. Může to vypadat, že do programu výroby letounů L 159 armáda nastrkala či nastrká sto osmdesát miliard korun. Ale tak jednoduché to není, kolik projekt zatím stál, je prakticky nemožné zjistit, protože nevíme, zda ve sto deseti miliardách na zakázky není skryta platba za nákup letounů nebo její část.

Připomeňme si, že koupě těchto podzvukových letounů byla velmi kontroverzním obchodem. Že projekt, schválený ještě vládou Václava Klause, nebyl v podstatě plánem na modernizaci armády, ale na záchranu důležitého tuzemského zbrojního podniku. Podnik se na pár let podařilo zachránit, ale armáda letadla k obraně nepotřebuje. Dnes je jich v provozu pouze dvanáct, zbytek stojí zakonzervovaný v hangárech a stát se je marně snaží někomu prodat. S jistou zlomyslností by se dalo říci, že jedna „elstopadesátdevítka“ přišla armádu či tento stát na patnáct miliard korun. Tolik, na co nás přišlo osm podstatně výkonnějších stíhaček Gripen.

Možná to bylo méně. Nikdo z ministerstva není schopný odpovědět, zda v těch sto deseti miliardách schválených pro Aero v oněch třech letech není skryta původní cena letadel, prostě jestli armáda nezačala nakoupené stroje splácet pořádně až v posledních letech a splátky nejsou součástí schválených zakázek. Ale pořád zůstává stodesetimiliardové minimum vynaložené na pořízení letadel, která jsou vojákům k ničemu. K reakcím politiků a úředníků na tyto počty se ještě dostaneme, zůstaňme ještě chvíli u analýz.

Ani náznak

Ke stejným závěrům jako Pavel došel další ekonom Alexandr Dyba, dnes zaměstnanec společnosti Deloitte & Touche. I on využil tříleté internetové otevřenosti ministerstva obrany a prověřil armádní zakázky za stejné roky jako Pavel a stejně jako on se domluvil s Transparency International na zveřejnění. „Armáda se v neuvěřitelně obrovském měřítku vyhýbá zákonu o veřejných zakázkách. Například v roce 2004 zadala zakázky otevřenou veřejnou soutěží pouze v šesti procentech případů,“ píše Dyba ve svém dokumentu. To samozřejmě není žádné skandální odhalení, to je pravda, kterou tady zná každý zainteresovaný politik či úředník od dob Lobkowicze. A všichni tito kompetentní lidé vysvětlují malý počet veřejných soutěží o zakázky několika důvody. Někdy prý jde o zásadní vojenskou potřebu, jejíž veřejné zadání by mohlo poškodit bezpečnost země (to byl třeba případ pronájmu gripenů, kdy nebyla vyhlášena soutěž a byli osloveni konkrétní klienti). Jindy je prý zakázku nutné zadat určité společnosti, protože by veřejná soutěž zakázku zdržela. Jindy se osloví jen tři firmy, protože prý jiné na trhu nejsou a výběrové řízení je zbytečné. Jiné zdůvodnění zní, že průběh veřejných řízení je často napadán neúspěšnými uchazeči, a soutěže pak nelze v termínu uzavřít. Jména autorů těchto slov nemá cenu zveřejňovat, začal s tím někdejší ekonomický náměstek ministerstva Miroslav Kalousek a přes další politiky a úředníky toto zdůvodnění doputovalo až do slovního arzenálu současné ministryně obrany Vlasty Parkanové.

Ale Dyba při svém výzkumu odhalil, že to nemůže být pravda. Tuto logiku výběr metod zadávání zakázek prostě nemá. Například v roce 2004 našlo svého vykonavatele klasickou veřejnou soutěží pouze devět zakázek; proč zrovna těchto devět, a ne stovky dalších podobných není možné z uveřejněných informací zjistit. Takže veřejná soutěž byla vypsána na nákup koksu, vodojemu čáslavského letiště či třeba leteckého petroleje, zatímco na výstavbu kanalizace, nákup radiostanic nebo stříhání trávníku zvolilo ministerstvo stejný režim zadání zakázky jako při nákupu gripenů.

„Z analýzy vyplývá, že vytvořené korupční prostředí je pro spoustu firem bariérou pro vstup do odvětví. Není důležité, zda máte nejlepší řešení nebo nabízíte nejlepší cenu. Pokud nejste zadobře nejlépe se všemi šestnácti akvizičními pracovišti armády, která zadávají obchody, nebudete ohledně připravovaného státního nákupu vůbec osloveni, a pokud proběhne soutěž, dozvíte se o ní až ex post,“ píše v analýze Dyba. K podobným závěrům došel i Jan Pavel. „Devadesát procent zakázek je řešeno přímým zadáním jednomu uchazeči. Systém je tak velmi netransparentní a není otevřen ani českým, ani zahraničním konkurentům. V řadě případů nelze identifikovat ani náznak objektivních důvodů pro uzavření smlouvy,“ píše ve zprávě o zakázkách.

Udělal všechno

Jakou logikou se řídí výběr dodavatelů armádních zakázek nebo způsobu soutěže, není možné vypátrat ani přímo u úředníků ministerstva obrany. Zmíněných šestnáct akvizičních pracovišť, která drtivou většinu zakázek vyřizují, komunikuje jen přes tiskový odbor. Pokusili jsme se požádat o odpověď přímo ministryni obrany Vlastu Parkanovou. Opět přes tiskový odbor. Ten slíbil rozhovor zprostředkovat, nakonec přišly jen e-mailové odpovědi zase vypracované tiskovým odborem. Takže odpověď na pokusy objasnit systém zadávání zakázek bychom měli najít na jednom a půl listu formátu A 4.

Stručně přepsáno a s použitím autentických formulací. Ministerstvo obrany má značné množství nemovité struktury i movitého majetku. Každoročně investuje mnoho miliard korun. Logicky platí, že čím větší balík se formou veřejných zakázek rozděluje, tím větší je riziko korupčních jevů. Ne za každým podezřením však musí být korupce, někdy jde o šuškandu, jindy o konkurenční boj. Probíhá nepřetržitá kontrola akviziční činnosti prováděná Inspekcí ministryně obrany i nadřízenými stupni akvizičních pracovišť, která zásadní pochybení nezjistila. To je zhruba všechno, pokus upřesnit tyto nic neříkající teze končí sdělením tiskového mluvčího ministerstva obrany Andreje Čírtka, že pro vyčerpávající odpověď „udělal opravdu všechno“.

„To je problém, který znám už z doby svého působení na obraně,“ říká dnešní ministr práce Petr Nečas. „Ministerstvo a jeho návaznost na armádu je nutné reorganizovat, současně bych ale dodal, že armádní obchody jsou často specifické a není vždy možné vyhlásit výběrové řízení kvůli bezpečnostním důvodům. Problém armádních zakázek známe nakonec už z dob první republiky,“ poučuje Nečas. Bývalý ministr obrany Karel Kühnl se prý pokusil systém změnit. „Ale měl jsem málo času,“ říká s tím, že na podrobnější odpověď by se musel připravit. Další bývalý ministr Jaroslav Tvrdík se prý také pokoušel omezit přímá zadání, ale „vyhlášení veřejné zakázky nemusí být vždy efektivní a museli bychom vše zkoumat případ od případu“.

Ministři změnu nezvládli a média čas od času připomínají podezřelé obchody. Stačí zmínit jen ty uveřejněné ve sdělovacích prostředcích za první květnový týden. Třeba přiznání švédských výrobců gripenů, že ve dvacetimiliardové zakázce pro Česko rozdělili zprostředkovatelům na provizích „několik miliard korun“ a nevědí, co se s penězi dál dělo. Nebo můžeme připomenout informaci, že mezi podezřelými osobami z poslední policejní akce, která odhalila podvody v zakázkách za půl miliardy korun, je Kühnlem jmenovaný šéf majetkové sekce ministerstva Václav Regner. Jak z kolotoče opakovaných skandálů při armádních nákupech vystoupit, nevědí ani zmiňovaní analytici. „Snad by pomohla centralizace a dokonalejší kontrola. Snad,“ říká Jan Pavel.

Vyměňte Krejčíka

Systém zadávání zakázek prostě přežívá bez ohledu na to, kdo šéfuje armádě, kdo velí vojskům nebo kdo řediteluje vojenské tajné službě, bez ohledu na to, jak silně je v řečech projevován zájem celou organizaci změnit. Jak je to možné? Stojí za tím konkrétní osoby, šedé úřednické eminence, které vše řídí z tajemného pozadí, nebo jde o lákavou korupční vějičku, stroj na peníze, jemuž podlehnou i ti, kteří přišli prodávat a nakupovat vojenský materiál s těmi nejlepšími úmysly?

Zkusme pátrat u armádních expertů. Jedním z hlavních kritiků systému i lidí v něm je bývalý šéf Národního úřadu pro vyzbrojování Jaroslav Štefec. „Na konci 90. let jsem se pokusil zlomit korupční provizně poplatkový systém vyhazování peněz na obranu, připravil jsem reformu akvizičního systému. Stálo mě to pozici a málem i život,“ říká dnes Štefec. O tom, kdo nebo co ohrozili jeho život, nechce příliš mluvit. „Na obraně se vytvořila silná klika úředníků, většinou různých plukovníků a kapitánů, kteří v tom umějí chodit,“ naznačuje Štefec, ale jména odmítá sdělit. Zmiňuje sice některé své nadřízené z doby, kdy post opustil (důvody mu nebyly sděleny, prý prostě nezvládal svou práci), ale to je nutné brát s rezervou, může jít o vyřizování účtů. „Nevěřím tomu, že to někdo změní, není zájem a točí se v tom opravdu velké peníze,“ dodává dnešní podnikatel rezignovaně.

Když před čtyřmi lety opouštěl post šéfa Vojenského zpravodajství Andor Šándor, naznačoval, že za jeho vynucenou rezignací stojí znervóznělí úředníci a lobbisté, kterým se snažil překazit nějaké plány. Jaké? „Jsem stále vázán mlčenlivostí,“ krčí rameny Šándor.

Současný šéf Vojenského zpravodajství Miroslav Krejčík je taky na odchodu z funkce, ministryně Parkanová tvrdí, že ztratil její důvěru. Krejčík a jeho podřízení – nepřejí si být pochopitelně jmenováni – jsou přesvědčeni, že za šéfovým odvoláním stojí operace vojenské tajné služby, které prověřovaly, jak úředníci zadávají zakázky, proč nevyhlašují soutěže a proč armáda uzavírá deseti- i dvacetileté smlouvy s firmami na dodávku materiálu nebo služby, když jejich efektivita je zpochybnitelná. To se prý úředníkům nelíbilo.

Ty důvody jsou uvěřitelné. V roce 2003 pověřil tehdy nový ministr obrany Miroslav Kostelka čerstvého šéfa Vojenského zpravodajství Krejčíka, aby jeho služba prověřila, co stojí za stovkami podezřelých armádních zakázek týkajících se stavebních prací v kasárnách a dalších objektech. Krejčíkova služba narazila na podivné obchody vojenských ubytovacích a stavebních správ. Pod armádou je jich celkem pět. Jeden z blízkých Krejčíkových podřízených tvrdí, že razzie, kterou policie provedla letos koncem března v kancelářích úředníků ministerstva obrany, hlavně zaměstnanců zmiňovaných správ, je výsledkem několikaleté práce vojenských zpravodajců. Podle něj došlo při rekonstrukci kasáren nebo jejich prodeji či převodu na města k podvodům snad až za tři miliardy korun. Při jedné domovní prohlídce bylo nalezeno falešné losovací zařízení – postavené na systému zmagnetizovaných karet, které úředníci rozdali svým favorizovaným firmám. A pak už bylo jednoduché „férově losovat“ vítěze.

„Při pátrání po okolnostech podvodů nám začal před očima vyrůstat neuvěřitelný propletenec důstojníků armády, úředníků, majitelů firem, jejich zaměstnanců, kteří odešli předtím z armády,“ říká jeden z vojenských zpravodajců. Propletenec, který se prý zdaleka netýkal jen lidí z Vojenských ubytovacích a stavebních správ.

Propletený kolotoč jmen potvrzuje i jiný zdroj, bývalý významný příslušník Vojenského zpravodajství. „To byste se zbláznili, něco v tom najít,“ říká. „O peníze bojovalo několik skupin důstojníků a úředníků, ti se vzájemně pomlouvali, udávali, vyhazovali. Systém vznikl vlastně už začátkem devadesátých let, to byla nejdůležitější doba, kdo se tehdy chytil mezi těmi, kdo rozhodují, a mezi těmi, kdo zakázky dostávají, už asi nebude nikdy vyhozen z kola. Ti lidé se znají a kryjí, všimněte si, jak vždy v médiích něco naznačí a nedořeknou – třeba Štefec. Ale nikdy nic nedopovědí. Kdyby dopověděli, mohlo by dojít i na ně.“

S municí navěky

Krátké exkurzi do minulého tisíciletí neunikneme. Komunistická armáda, která utajovala před „západními imperialisty“ i před tuzemským obyvatelstvem skoro vše. Každý, kdo pro ni něco dělal – zedníci, topiči, účetní, pekaři, filmaři, výrobci zbraní a další –, musel být její zaměstnanec. Tento systém byl ve vznikající demokracii neudržitelný, běžná demokratická armáda stojí na zakázkách od civilistů. V roce 1993 nastoupil do funkce ekonomického náměstka ministra obrany Miroslav Kalousek, zlomil komunistické hospodaření a zavedl systém zakázek z civilního sektoru. (S tou výhradou, že řada zbrojních podniků dodnes patří státu a je spravována ministerstvem obrany.) Podle znalců se tehdy v podstatě živelně zrodil korupční systém, který dodnes ovládá armádu a který nastolil moc armádních a ministerských úředníků.

S Kalouskem přišel první akviziční plán. Desetiletý výhled počítal s investicemi zhruba ve výši sto dvaceti miliard korun, na konci měla stát nová, přezbrojená a moderní armáda. Těch deset let máme už čtyři roky za sebou. Sto dvacet miliard vypadalo jako fantasmagorie – aspoň tváří v tvář tehdejšímu třicetimiliardovému ročnímu rozpočtu ministerstva, který se navíc tehdy kompletně projídal a utrácel na výplatách. Úplně přesná čísla není možné zjistit, ale když nepočítáme běžné náklady na výplaty, proinvestovalo ministerstvo obrany od té doby zhruba dvě stě padesát miliard korun.

A o podíl na vedlejších korupčních ziscích (provizích, předražených zakázkách, nákupu zbytečností) se dnes podle vojenských zpravodajců dělí lidé, kteří pochopili výnosnost obchodů s armádou už v devadesátých letech. Malý ilustrativní příklad. Richard Háva patří dnes k nejvýznamnějším zbrojařům této země. Jeho firma Zenit se podílela na zakázkách armády už v první půli devadesátých let, šlo hlavně o letecký průmysl – stála třeba za výměnou tuzemských Mig-29 za polské vrtulníky, dodávala náhradní díly pro letadla, celkový objem jejích zakázek s ministerstvem obrany se odhadoval koncem devadesátých let na čtyři miliardy korun. Pak přišla závažná chyba: v roce 2001 prodaly Hávovy firmy armádě za 80 milionů korun bulharské rakety, o nichž se později zjistilo, že jsou vadné a nepoužitelné. Zdálo se, že se zbrojařem je ve státním rybníku konec: tehdejší ministr obrany Jaroslav Tvrdík podal na Hávu trestní oznámení a sdělil, že ministerstvo s ním už nebude obchodovat. O měsíc později musel svůj názor korigovat. „Firma má s armádou uzavřené smlouvy, které nemůžeme zrušit,“ řekl a Hávův podíl na obchodech se nezměnil. Dlouholeté – strategicky neospravedlnitelné – smlouvy na dodávky armádě mají další desítky firem. Třímiliardový projekt na likvidaci desítek tisíc tun nepotřebné munice získala bez výběrového řízení a na neomezenou dobu společnost Poličské strojírny, firma DICOM má zase už od první poloviny devadesátých let podepsanou prakticky nevypověditelnou smlouvu na armádní dodávky VKV vysílaček. A tak dál.

Husí kůže

Ale přece jenom. Systém vypadá neprůstřelně, mohl by však fungovat bez politického krytí? Bez toho, že by jej ministři a jejich zástupci schvalovali a podporovali? Protože ten systém může zajistit nerušený, armádními utajovacími procesy posvěcený přítok slušných sum do stranických pokladen.

Vojenští zpravodajci upozorňují, že ministerstvo už patnáct let ovládají lidovci. Pravda, osm let rozhodovali ministři delegovaní sociálními demokraty, ale během té doby byl dlouho ekonomickým náměstkem lidovec Jaroslav Kopřiva. Na lidovce odkazují třeba poslanci ODS a členové poslaneckého výboru pro obranu, když jim položíte otázku na situaci v armádních kšeftech. „Rozhodují lidovci, těch se musíte zeptat,“ odpovídá předseda výboru Jan Vidím na otázku ohledně zakázek. A dodává, že poslanci se často o podezřelých soutěžích dozvědí až z tisku. A když pak interpelují ministry a jejich náměstky, dostávají jen kusé a rámcové informace.

Vlasta Parkanová nechce podle tiskového odboru nic slibovat, dokud nebude mít přesné informace. Trvá prý na provedení auditu, který by měl ukázat nedostatky při hospodaření armády a „měl by zjednodušit organizační strukturu a optimalizovat procesy řízení“.

„Po takové odpovědi mně naskakuje husí kůže,“ říká vojenský zpravodajec. „Už z těch slov je cítit, že všechno zůstane při starém. Takových řečí už tady bylo,“ dodává. On sám se chystá odejít do civilu. „Nemá to cenu, když mně vyhazují šéfa, kterému věřím a o němž jsem přesvědčen, že jako první do těch špinavých kšeftů aspoň trochu říznul, nemám tu co dělat,“ říká.

Zkusme ty „špinavé kšefty“ trochu rozebrat. Kam ty peníze zmizely? Jak to, že po investování takových miliard máme pouze tři tisíce bojeschopných vojáků? Za prvé, peníze šly do zakázek, které v danou dobu nebyly součástí strategického plánu rozvoje armády. Strategický plán se prostě přepsal, aby se doložila oprávněnost nákupu. Například v době, kdy ministerstvo vyhlašovalo soutěž na nákup gripenů, strategické plány armády s nákupem stíhaček nepočítaly, respektive počítaly s ním až v delším časovém horizontu. Pak se strategický plán přepsal a stíhačky se v něm staly prioritou. Když se vypisovala před deseti lety soutěž na modernizaci tří set padesáti tanků, nedokázal tehdy žádný generál odpovědět, proč jich budeme potřebovat přesně tolik. Nakonec po průběhu soutěže plné podezřelých rozhodnutí, jejímž výsledkem byla kontroverzní smlouva, se modernizuje pouze třicet pět tanků a podle posledního strategického plánu to bude stačit. Nakonec i poslední velký nákup – dvě stovky obrněných transportérů za dvacet pět miliard – není podložen strategickými úmysly. Na zahraniční mise jich potřebujeme pár desítek, zbytek se stane luxusní a nadstandardně vybavenou výzbrojí jednotek, které se bez ní obejdou.

Za druhé, investuje se do rekonstrukce majetku, který armáda nepotřebuje. Ale kdysi se na jeho rekonstrukci podepsala smlouva se soukromou firmou a zakázku je nutné dodělat. Armáda například opravila za půl miliardy kasárna v Janovicích a pár měsíců poté je převedla bezúplatně na tamní obec. A za třetí, zakázky zadané přímým oslovením jsou předražené. To přesvědčivě prokazuje Jan Pavel ve své analýze armádních obchodů za první republiky.

Odborníci mimo mikrofon vysvětlují, že za stávajícího nezájmu občanů a médií systém prostě nejde zlomit. Je posvěcený „shora“, nákup gripenů, letounů L 159, transportérů byl politickým rozhodnutím vlády. Potom se těžko mění systém nákupů prováděný vojenskými úředníky v hodnosti plukovníků, kteří postupují stejně nekoncepčně, nehospodárně a korupčně.

Dost důkazů

Přesně rozplést ekonomickou nevýhodnost a korupčnost současných zakázek nejde. Analytici nemají k dispozici přesná čísla, obchody jsou opatřeny razítkem tajný. Nicméně jako vodítko nám může sloužit analýza Jana Pavla, který prozkoumal prvorepublikové armádní zakázky, kde jsou informace dávno odtajněné.

I prvorepubliková armáda mohla zadávat zakázky třemi způsoby. Veřejnou soutěží, oslovením několika zájemců a zadáním jedné firmě. Korupci se tehdy nepodařilo nikomu prokázat, ale závislost výšky cen na otevřenosti soutěže a připuštění větší konkurence vyplývala z řady analýz tehdejšího Nejvyššího kontrolního úřadu. Tak třeba o výstavbu pohraničních bunkrů projevilo zájem sedmnáct uchazečů. V roce 1937 postavili vítězové otevřené soutěže čtyři tisíce bunkrů, o rok později další vítězné firmy sedm tisíc bunkrů. Jejich cena přitom vzrostla za rok jen minimálně, kdežto třeba ve výrobě pancéřů na tanky, kde byla oslovena jediná firma, rostly ceny za dodávky za stejné období patnáctkrát rychleji. Teprve poté, co armáda pustila do dodávek pancéřů konkurenci, snížil se růst jejich cen desetinásobně.

Podobných důkazů našel Pavel ve své analýze opravdu dost na to, aby to začalo zajímat současnou armádu. Tím spíš, že současné ministerstvo nemá žádnou analýzu růstu cen zakázek v závislosti na tom, zda se zadává veřejnou otevřenou soutěží, nebo oslovením jednoho výrobce. Pavlův dokument by mohl být pro naše úředníky inspirující.

(Respekt, www.respekt.cz)