Červen 2007

Počeštěné Čechy

Emanuel Mandler

V dobré náladě jsme s panem Machálkem usedli v restauraci Na Kahánku. Byl teplý jarní večer, modrá obloha pokukovala přes chomáče bílých oblaků a já jsem pociťoval potřebu říci něco hezkého. Povedlo se mi to. Řekl jsem panu Machálkovi, že jak víme, měli jsme původně osídleny nikoli Čechy, nýbrž Böhmen a teprve postupně a lopotně naši předkové tuto zemi počešťovali.

Bodejť by ne, přerušil mě zarputile pan Machálek. Naši předkové se určitě lopotili, ale byli tu ještě jiní a ti se o tuto zem také zasloužili.

Jenže v budoucnosti tu už nebudou. Nemusím vám snad říkat, že Krajský soud v Hradci Králové zámek Opočno, ve východních Čechách, který v restituci získala hraběnka Colloredo-Manfeldová, vrátil českému státu. Bylo by podivné, kdyby podobná rozhodnutí týkající se jiných památek, nenásledovala. Na druhé straně nevím docela jistě, co si o tom mám myslet. Šlechtické rody, katolická církev, jsou to cizorodé buňky v naší české zemi? Je to rozhodnutí soudu spravedlivé? Pravda, říká se to a hlavně píše.

Hmm, zabručel pan Machálek, ono se toho napovídá a namluví hodně. Jak já to vidím, zakrátko poté, co český soud odňal katedrálu sv. Víta katolické církvi, postupuje kupředu starý, obnovený proces počešťování českých zemí. Je veden ideologií, která stanoví, že památné budovy, paláce, hrady, zámky a vůbec památky patří pouze nám všem (Čechům), jinými slovy nesmějí být soukromým majetkem. Ta myšlenka sama není nová, ale stala se součástí národního vědomí. Přiznejme tomuto procesu, že mohl mít jisté oprávnění po roce 1918, v době vzniku československého státu, kdy se uskutečňovala tzv. pozemková reforma. Jednak se v revoluci těžko dá zabránit těm, kteří touží po zvětšení svého nedostatečného majetku, jednak půda se liší od staveb, dílen a dalších (byla od vzniku Československa opravdu česká) a konečně ve srovnání s tím, co následovalo, probíhala tehdejší pozemková reforma mírněji. Samozřejmě, realita je o dost složitější, než jak se o ní zmiňuji, nicméně není tak složitá, aby nebylo zřejmé, že myšlenka počeštit úplně vše památné a velké se ve své obludné formě vyvíjela až v druhé polovině 2. světové války – zejména v zahraničním i domácím odboji – a uskutečnila se hned po osvobození země v roce 1945. Tehdy „národ“ získal obrovské jmění prostřednictvím zestátnění. Byly zestátněny nejen všechny velké a větší podniky, a k tomu si stát přisvojil české a německé pohraničí (tedy včetně půdy). Šlo to hladce: půda a majetek náležely německému obyvatelstvu, , a když tedy bylo ze země vyhnáno, bylo celé pohraničí „počeštěno“. Po únorovém převratu 1948 pak stát počeštil vše, co českým občanům zbylo, včetně řemesel a živností; půda byla zestátněna úplně všechna. Byl to zvláštní druh socialismu: socialismus národní. Jeho pozůstatky jsou ve vědomí obyvatelstva a chybovali bychom, kdybychom tvrdili, že nejsou značné. A tak není divu, že i po roce 1989 český stát stále ještě není po národní stránce dokonalý.

Co je to nedokonalý v nacionálním smyslu?, zeptal jsem se nepříliš důvtipně.

Zůstali totiž, odpověděl pan Machálek „cizorodí“ vlastníci: šlechta, pokud získala část svého majetku v restitucích 90. let, a katolická církev.

Řekl jsem, že když o tom přemýšlím, vlastně ani nechápu, komu to může vadit.

Pan Machálek řekl, že jistě dobře vím, jak velké množství je lidí, kteří jsou přesvědčeni, že jmění vzniká pouze vlastnictvím kolektivu. Někdy je s takovým názorem spojena závist, jindy utopie, kdo ví. V každém případě je od takového mínění jen kousek k tomu, že Opočno nesmí vlastnit potomek šlechtického rodu, ale jen „my všichni“. Je to pozoruhodné. Národ může získat jmění, samozřejmě jen prostřednictvím státu a jeho institucí. Ale hlavním jměním národa jsou lidé, jeho občané, jejich práce a majetky. Jde-li o demokratický, pluralistický stát, pak souhrn majetků občanů je součástí národního jmění a nikdo jiný než jeho vlastník nemá právo s ním manipulovat. Jde-li o stát autokratický (který jsme tu na své kůži zažili po několik desetiletí), pak si nevšímá soukromého vlastnictví a manipuluje s majetkem jednotlivců, jako by patřil jemu a ne jim. Tak je tomu s katolickou církví v Česku a s majetky potomků šlechtických rodů.

Připomněl jsem, že s demokracií jsme u nás pořád dost na štíru.

Jistě, souhlasil pan Machálek. Pakliže se střetneme s pokusem kteréhokoli z těchto potomků o navrácení rodového jmění, měli bychom očekávat reakci veřejnosti zcela jinou, než jak toho jsme svědky. Logické by bylo, že bychom měli být spokojeni. Jak potomci šlechty, tak jejich majetek rozmnožují národní vlastnictví. Ale ve skutečnosti je reakce velké části veřejnosti opačná: většina našich spoluobčanů a české instituce (soudy), dělají, co mohou, aby se Česká republika těchto lidí a jejich vlastnictví zbavila. Proč? Koneckonců je to druh rasismu: nepovažujeme je za Čechy. Je v tomto pohledu něco racionálního? Určitě ne. Liberální státy 21. století ho už dávno zavrhly. Není však vyloučeno, že rasismu se bude v Česku dařit jako podpoře minulého i současného počešťování. Vždyť jaký je rozdíl mezi odnímání majetku cizincům a tvrzením, že cizinci jsou cosi v našem národním organismu neblahého? Na tento druh xenofobie jsme si tak zvykli, že následující žertovný článek Ivana Mládka z internetového deníku Bohemia hodně z čtenářů vzalo docela vážně:

„Jsem pro rovnost všech národů, ras a náboženství, ale nesmí se spolu mísit. Přísně se tají různí bastardi a zrůdy, které například vznikají v mnohonárodnostních Spojených státech. Křížením různých etnik vznikají také podivní jedinci, kteří na pohled vypadají normálně, ale zmatená a rozpolcená je jejich duše. Taková individua s rozporuplnými a nesourodými vlastnostmi jsou nepředvídatelná a nevypočitatelná.“

Bylo by moc hezké, kdybychom obsah článku (a texty jim podobné) dokázali psát v Česku jenom jako humor a také je tak chápali. Ani my nejsme imunní proti rasistickým ideologiím, přestože víme, z čeho vznikl holocaust a podobná vraždění.Také pro naši budoucnost představují tyto ideologie velké nebezpečí a bylo by tedy přirozené, kdybychom se i nad současným počešťováním českých zemí dokázali v této souvislosti zamyslet.