Červen 2007

Když už i dalajlama (Část 6)

Vlastimil Marek

Otiskujeme další pokračování z knížky fejetonů o době, duši, mozku a jiném myšlení.

O jiných

Aktivní lidé kolem mne si poslední dobou stýskají, že jim vadí zbytečně kritické reakce samozřejmě neinformovaných účastníků na tu či onu akci či situaci. Vše z druhé ruky, neověřeno, znáte to. Jedna paní povídala…

Kritizovat, hodnotit, srovnávat, komentovat, to jsou naprosto běžné a při našem způsobu vnímání reality nepostradatelné a jaksi nenahraditelné metody mysli – zvláště v rámci vizuálního (očního) programu našeho mozku. Když člověk otevře oči a podívá se na něco, nebo na někoho (či na výsledky něčí aktivity), automaticky kritizuje. Evoluce musela nějak zařídit, abychom v africké lesostepi přežili: zvláště my muži, lovci, jsme museli umět v mžiku oka vyhodnotit především to, jestli to mihnutí stínu ve vysoké trávě byl zajíc (a my se rozeběhneme a ulovíme ho), nebo tygr (a my utečeme a vylezeme na nejbližší strom a zachráníme si tak život). Pokaždé jsme ale nějakou dobu běželi, čímž jsme z krve a těla vyplavili všechen adrenalin, energetický mobilizátor… a byli jsme v pohodě. Dnes se stokrát denně rozčílíme (lekneme, vyděsíme, zareagujeme), ale zůstáváme sedět (u televize, novin, v práci, tramvaji či autu) – adrenalin není vyplavován a emoční závoje se vrství a usazují…

Zajímavé ale je, že takto automaticky kriticky nereagujeme, když oči zavřeme a vnímáme cvrkot kolem sebe ušima. Sluchem. Oko těká a hledá, věděli již staří Indové, ale ucho (musí dávat pozor, umí se koncentrovat) nalézá.

Indové totiž mají i jedno přísloví, které bych zvláště ve věku bulvarizace dnes prakticky veškerého tisku (a chatů a diskusních skupin a esemesek) zvláště doporučoval: „O jiných nemluv ani v dobrém!“

Pomohu si příkladem ze života. V 80. letech jsem jezdíval s přítelem po různých folkových festivalech (a klubech), takže jsem se osobně znal se všemi našimi tehdy zakázanými či nepovolovanými zpěváky, autory a tehdejšími i budoucími osobnostmi. Kromě hraní jsem ovšem dále samizdatově vyráběl a vydával své občasníky (vázané, aby vydržely neustálé kolování, ve čtyřech kopiích, protože víc fotek jsem nestíhal zvětšit), ve kterých jsem necenzurovaně komentoval dění kolem sebe. Tehdy jsem fotil a zpovídal např. Dášu Voňkovou-Andrtovou, ale také Oldu Janotu (mimochodem, nedávno se právě o něm objevil v víkendové příloze jedněch novin velký článek, a jednu z archívních fotek jsem tehdy fotil a Oldovi věnoval já. Potěšilo mne, že tak po těch dvaceti letech vím, že se mu líbila).

S tvůrčími lidmi typu Oldy Janoty je ale, z novinářského hlediska, často potíž. Jsou v přístupu k tématu, sobě, světu či své tvorbě tak poctiví, tak hlubinně hledající, že celkem logicky např. na otázky typu „A jak jsi přišel na tento námět… kdy vznikla tahle písnička… proč právě tohle spojení..?“ odpovídají stále znovu a znovu: „No, já nevím…“

Rozumějte, chápu to, dokonce oceňuji, ale pokud jsem v roli „novináře“, přece jen bych se rád dověděl (právě tak jako čtenáři) něco víc.

V době porubských folkových festivalů jsme pravidelně nocovávali, tak jako ostatně celá řada dalších zpěváků, ale i moderátorů, v Dolní Lhotě u Holušů, v jejichž domku se pravidelně do noci povídalo a hodnotilo a poslouchalo. Jednou jsem jedné takové společnosti vyprávěl, jak je obtížné z Oldy Janoty vypáčit nějakou skutečně relevantní informaci o jeho tvorbě. Všichni jsme se zasmáli (a všichni také věděli, že v mém vyprávění není naprosto nic pomlouvačného a negativního) a hovor šel dál.

Asi po roce jsem se s Oldou potkal na ulici, chvíli jsme povídali, a on se pak zeptal: „Ty, poslyš, proč o mně vyprávíš, že jsem debil, kterej se neumí vymáčknout?“

Tehdy mi došlo, jak pravdivé, moudré a varující je ono zmínění indické rčení. Na místě všichni věděli, oč jde, ale jak tu „historku“ vyprávěli její účastníci dál a druhým (taky jste určitě jako děti hráli na tichou poštu), smysl a původní kontext se vytratil a posunul jinam.

S Oldou jsme si to tehdy na místě vysvětlili a já od té doby mám jak příhodu ze života, tak vlastní zkušenost s platností staroindické moudrosti. A kde to jen jde snažím se nemluvit o jiných, ani v dobrém. A když už o jiných musím mluvit či psát, snažím se vysvětlit kontext a okolnosti, aby pokud možno nemohlo dojít k posunu významů a ztrátě souvislostí.

Navíc přece již od dob svých buddhistických studií vím, že to nejlepší, co člověk pro sebe a svou duchovní Cestu může udělat, je „starat se o sebe“. Není v tom pranic egoistického – to jen abych mohl pomoci jiným, musím nejprve a především pomoci sám sobě.

Souvisí to ovšem také s tím, že – jak dnes ví i „věda“ – podvědomí člověka nikdy nelže a pamatuje si (každou vteřinu života, každou událost, každou informaci). To je ono „čisté“ (či špatné) svědomí. Když zalžu, třeba úspěšně, mohu snad (a většinou jen krátkodobě) přelstít ty druhé, ale nikdy nepřelstím své (s)vědomí. A někde dole, v databázi emocí, je pak na celý život uskladněn jakýsi energetický „protivír“, který bude negativně ovlivňovat mé myšlení ve všech podobných a i nepřímo souvisejících situacích. Moudří odedávna ví, že snazší (a energeticky snadnější) je nelhat, nekrást, nerouhat se atd. Nezanechávat stopy.

Například svými řečmi (či komentáři na internetových diskusích) o jiných. Ani v dobrém.

Změna klimatu

Netečnost a do nebe volající ignorance nejen našich politiků evokují dvě věci: nutnost změny systému tzv. parlamentní demokracie, a nejvyšší čas si sebekriticky poklepat na čela a začít napravovat to, co se za pár desetiletí, nanejvýš století, projeví na tom, jak bude vypadat země, na které a ze které žijeme.

„Změny klimatu už nikdo (kromě snad našeho prezidenta, pozn. aut.) nebere jako teorii. Je to fakt. Už není doba na diskuse, zda oteplení musí nastat. Už se musí řešit, jak změnám, které přijdou, čelit,“ říká Jan Pretel, vedoucí oddělení klimatické změny Českého hydrometeorologického ústavu v Praze v reakci na poslední zprávu Evropské agentury životního prostředí. Čekají nás totiž extrémní teploty, nedostatek vody, ale také častější povodně. Jižní Evropa se promění v poušť, pod vodou zmizí třetina Holandska a severní Německo. A i kdybychom hned zítra radikálně omezili spalování fosilních paliv a vypouštění skleníkových plynů do atmosféry, stejně ničemu nezabráníme. Jediné, co můžeme dělat, je pokusit se nezhoršovat situaci, a naučit se přizpůsobit.

Nedávno jsem dočetl pochmurnou sci-fi o blízké budoucnosti, ve které nepřetržitě vanou tak prudké vichřice, že města existují jen pod zemí.

Současné lidstvo (zkuste se podívat do Číny) si nevidí na špičku nosu. Připomíná mi to vše činnost většiny našich nadací, které vydávají miliardy na péči o poškozené děti, ale že by alespoň část peněz věnovaly na prevenci (a informovanost žen o důležitosti způsobu porodu na kvalitu života jejich dětí), aby v budoucnu nebylo třeba pečovat o poškozené děti, protože ty by se rodily zdravé, to je ani nenapadne.

Připomíná mi to usilovnou snahu ministrů všech našich vlád (zvláště ministrů školství a zdravotnictví) o záplatování již tak zalátaných (z ostudy) kabátů. Nebo nekonečné žabomyší spory jednotlivých aktérů naší politické scény, kteří své osobní animozity povýšily na stranické a státnické priority. Jan Ruml napsal již v roce 1997: „Celá tahle generace musí pryč. Klaus, Zeman, Havel, já, celý je to prolezlý osobní nenávistí.“

A bude hůř. Dnešní mladí, narození po roce 1989, jak naznačují oficiální průzkumy, chtějí být úspěšní, chtějí se učit jazyky, ale nechtějí pečovat o druhé. Zajímá je jen jak se prosadit a být tak nezávislí.

Chce to změnu klimatu.

Chce to „změnit klima“ i v parlamentu a senátu, ve vládě, na ministerstvech, v politických stranách, na školách všech stupňů, v rodinách. Co takhle volat všechny ty, kteří nás ještě nedávno přesvědčovali o tom, že tohle a tamto se nestane, a ono se to stalo, k osobní finanční a funkcionářské zodpovědnosti?

Tvrdím již řadu let, že ještě není tak zle, aby mohlo být lépe. Vida, vypadá to, že pokud se radikálně nezmění klima ve společnosti, ani změna klimatu v Evropě a ve světě nám v nejbližších stech letech nepomůže. Ukazuje se totiž, že Češi se z toho všeho zase jaksi po čecháčkovsku vyvléknou. Přestože si neustále, celá staletí, stěžujeme, žijeme si jako v bavlnce. Války se nás sice dotkly, ale jen tak trochu. Totalita řádila, ale ve srovnání s jinými státy jen tak trochu. Nemáme tu extrémní vedra, pravidelné lidem škodlivé větry, tornáda, a povodeň v roce 2002 v Praze se už už mohla stát tragickou, ale přece jen zastavila - o deset centimetrů - před skutečnou katastrofou. Zatímco v sousedních zemích změna klimatu radikálně změní téměř celou společnost, u nás budou sice větší horka, ale zase mírnější zimy. Bude sice méně vody, více sinic, více střevních onemocnění a víc škůdců na užitkových rostlinách, ale lépe se bude dařit lesům na horách a vegetační období se zkrátí až o měsíc (vše poroste a dozraje rychleji). Praotec Čech prý dobře vybral.

Měl jsem to štěstí, že jsem onu „změnu klimatu“, o které teď uvažuji, zažil na vlastní kůži. Nejprve v létě roku 1968, a pak v listopadu 1989. Trvala vždy jen chvíli, ale ve svých důsledcích posunula národ tak, jak se sám posunout za stovky let nedokázal.

Změnu klimatu nám všem přeji. Moc a moc.

Buddha a moderní technologie

Když jsem v časopisu MANA (v létě roku 1996) uveřejnil kompilační článek Nosil by Buddha walkmana, řada duchovnost vyzývajících lidí byla tehdy překvapena. Buddha (rozuměj: duchovno) a moderní technologie? Od té doby walkman zastaral, na trhu jsou desítky druhů psychowalkmanů, a stovky stále sofistikovanějších mobilů, ale v podstatě jde stále o totéž. Někteří hledači duchovna totiž i dnes vylévají s vaničkou až dogmatického lpění na tradičních (rozuměj: vnějších, formálních) hodnotách i dítě smyslu svého snažení.

Znám jógíny, kteří mobil nevypínají ani v noci, ale div se nekřižují při zmínce o psychowalkmanech. Jiní pilně čtou knihy tibetských učitelů meditace nebo nauky dzogčchenu, avšak setkání s lamou v tradičním rouchu, ale s mobilem na uchu a internetovou adresou na vizitce, je značně vykolejí. Přitom se pohrdavě smějí některým Američanům, kteří se při návštěvě naší republiky podivují, že tady máme televizi.

Jaksi jim, tedy těm, kteří si nedokáží představit Buddhu se sluchátky i-podu na uších, nebo před obrazovkou počítače s celým světem propojeného internetem, nedochází, že rozhodující je úmysl.

Napsal jsem již v polovině 70. let v jednom ze svých (samizdatově, ve čtyřech kopiích vycházejících) časopisů, že zatímco půllitr rozbitý v hospodě o hlavu kolegy opilce je agresí, půllitr rozbitý před mikrofonem v rámci koncertu je tvůrčí čin. Nůž v rukou tatínka, který svému synkovi vyrobí lodičku je zdrojem radosti, ale právě tak může zranit.

Rozdíl mezi současnými konzumně orientovanými spotřebiteli novinek a zábavy a hypotetickým Buddhou je v tom, že Buddha by neposlouchal každý týden novou pop hvězdu, ale mantry a léčivou indickou či jinou etnickou hudbu. Buddha by nesurfoval po stránkách plných lákavých lesklých avšak zbytečných vnucovadel, ale propojoval by buddhisty a o meditaci se zajímající manažery či jiné laiky, a radil by jim, jak poznat sebe sama. Buddha by nebyl obětí reklamy a výrobců (takže by nebyl nešťastný vždy, když by jeho model toho či onoho udělátka zastaral), naopak, různé ty technologie by jen potvrzovaly a vylepšovaly jeho vnitřní svobodu a nezávislost.

„Po večerní sprše sleduje televizi, zprávy, a čas od času i přírodní dokument. Přístroj stojí na domácím oltáři, přímo pod poličkami s duchovní literaturou“, tvrdí popisek pod fotografií dalajlamy, zveřejněné v české mutaci německého časopisu Geo z května 2006. Tenzin Gyatso uvolněně sedí za pracovním stolem, „nahoře bez“, jen v rouchu a kouká na obrazovku. Jiná fotografie ho zastihla na jiném velmi současném vynálezu – běžícím pásu (se všemi digitálními hejblaty a ukazateli): po modlitbách každý den čtvrt hodiny udržuje chůzi fyzičku.

Schopnost přizpůsobit se vnějším podmínkám totiž chrání vnitřní mír, vědí moudří a buddhisté již dva tisíce let. Meditací v klidu a pohodě udržovaná a kóany v neulpívání vytrénovaná mysl je totiž pružná jako bambus a přizpůsobivá jako voda.

Nejde o technologii, ale o to, co chce (a jestli vůbec chce) člověk pomocí té které technologie dosáhnout.

Rádio Jerevan

Svět kolem nás už zdaleka není co býval před lety. Nejen zdání klame, jak jsme říkávali kdysi. Slova už neznamenají co znamenala, čest a pravdomluvnost skončily někde na skládce. Lžou, vymýšlejí si a klamou nejen puberťáci, obchodníci, politici, ale i novináři.

Nedáno mne v novinách zaujal velký titulek, který bombasticky tvrdil: „Recept na zdraví: podle vědců pivo a salám.“ Pijáci piva a jedlíci uzenin se určitě okamžitě zaradovali a někde uvnitř jásali: „No vidíte, vy vegetariáni všichni, tady to máte! Pivo a salám! To je zdravý jídlo, a ne to vaše obilí a zelí!“

Jenže když jsem se do příslušného článku začetl, zjistil jsem, že to nebyli vědci z Českých Budějovic, jak se uvádělo hned na počátku, ale výzkumníci z Ústavu klinické biochemie a hematologie Lékařské fakulty UK v Plzni, že nešlo o léčivost piva, ale o srážlivost krve, že se nejedná o jakékoliv pivo, ale jen o české pivo typu ležák, že se samozřejmě nesmí pít víc než jedno denně, a že příčinou tohoto „léčebného“ efektu není alkohol, ale obsah kyseliny listové a vitamínu B12. A že v případě salámu nešlo o uzeninu, ale o plesnivý salám typu uherák, který zraje jako jogurt a tedy vůbec není uzený.

Stále častěji tak nemohu nevzpomínat na Rádio Jerevan. Jako školák jsem totiž právě v takových souvislostech nehorázných lží a překroucených tvrzení často slýchal, že Rádio Jerevan např. hlásilo, že tank včera přejel v Moskvě stovku demonstrantů. Později upřesnilo, že to nebylo v Moskvě, ale ve vesnici Brezovskaja, že to nebyl tank, ale Vaska na kole, že to nebyli demonstranti, ale hejno hus, že to nebylo včera, ale před pěti lety, a husy to všechny přežily, jen Vaska měl natlučené koleno.

Jsme ovšem systematicky klamáni i tam, kde bychom to nečekali. Podvodné přelepování údajů o trvanlivosti některých potravin v supermarketech člověk už jaksi očekává. Ve velkém článku Potraviny, které nejsou tím, zač se vydávají jsem se ale dočetl, že celá řada sýrů vůbec nejsou sýry, ale výrobky z rostlinných tuků a škrobu! Věc, která vypadá jako sýr, a je označena jako Eidam, není sýr, a na etiketě je drobným písmem správně označena jako potravinový výrobek s rostlinným tukem. Etiketa je ale podle odborníků jednoznačně klamavá. Másla, která jsou balena jako másla a vypadají jako másla, nejsou másla. Podobně se dnes člověk může v samoobsluze splést, když si koupí šlehačku nebo kávu atd.

Možná, že by se i politické debaty, zvláště v předvolebním období, měly rovnou označovat za Vysílání televize Jerevan, a v novinách by podobné zprávy měly být tištěny v rubrice Noviny Jerevan. Klamou nás totiž i seriózní noviny. MF Dnes např. v minulém týdnu zveřejnila bombastický komentář o tom, že „CIA zadržuje a vyslýchá členy Al-Kajdy i v tajných věznicích v Evropě, kde podle listu Washington Post umístila okolo stovky teroristů…“ a jinde vysvětluje, že „smyslem je držet teroristy mimo území USA, a tedy i mimo dosah amerických zákonů, které v amerických věznicích nedovolují některé vyslýchací metody…“ List Washington Post (viz rozzlobený Jan Čulík ve svých internetových Britských listech) ale opatrně psal o „osobách podezřelých z terorismu“.

Filozofii Rádia Jerevan (hezké klišé, že?) používají i naši vrcholní politici. I oni klamou tělem a řečí. V rámci televizního duelu se předseda vlády jedné z nejzkorumpovanějších zemí Evropy předháněl s předsedou opoziční strany o to, kdo lépe spolupracuje na potírání korupce. „Poslal jsem za nimi šéfa svých poradců, který s nimi jednal a přinesl řadu podnětů“, vychloubal se Jiří Paroubek v reakci na nedávnou velmi nelichotivou zprávu Transparency International. Ale šéf ODS Mirek Topolánek se nedal zahanbit: „My na rozdíl od vás, kteří o tom mluví, už jsme s nimi společně napsali nový zákon o veřejných zakázkách a budeme s nimi spolupracovat i v zákonu o střetu zájmů!“

Jak uvedl týdeník Respekt, tou dobou u televize seděla i šéfka Transparency International, Adriana Krnáčová: „Nevycházela jsem z údivu a polila jsem se polévkou. Nikdo se o naši práci nestaral a teď tolik zájmu? S ODS spolupracujeme asi tři měsíce, ale žádný zákon s nimi nepřipravujeme. S Paroubkem jsme se setkali před měsícem, kdy slíbil, že se zasadí o to, aby zákon o střetu zájmů vešel v platnost nejpozději do června příštího roku. Předtím ale na naše podněty nikdy nereagoval.“

Rádio Jerevan, náš vzor, chtělo by se poznamenat a mávnout rukou. Jenže už naše babičky věděly, že stokrát opakovaný vtip už není vtipem, a jistý Goebbels věděl, že stokrát opakovaná lež se stává „pravdou“. Zprávy a klamavé etikety zboží typu Rádia Jerevan už totiž nejsou jen k zasmání. Zatímco furiantské přehánění a soupeření puberťáků nebo venkovských sousedů mohlo uškodit maximálně jim samým, supermarketové podvody mohou způsobit bolení břicha jenom tisícům svých zákazníků, televizí a médii atrofované furiantské vychloubání politiků ohrožuje celou společnost a dokonce i civilizaci. Zatímco někdejší vtipy typu Rádio Jerevan byly záležitostí jedinců, lži a arogantní výmysly vrcholných politiků mohou té které věci či situaci jen a jen přitížit v celonárodním či kontinentálním měřítku. To je nevýhoda a nebezpečí televizí a médii propojeného světa.

A bude hůř. Už totiž nelze věřit ani fotografii ze světově proslulého listu. Ono „na vlastní oči“, které novinářská fotografie donedávna symbolizovala, dnes „díky“ digitální technologii a snadnosti „retuše“, neplatí. Fotografie také lžou. V článku Novinářská fotografie lže a nepřípustně manipuluje překvapený čtenář zjistí, že slavná fotografie „Izraelský policista bije palestinského mladíka na Chrámové hoře“, kterou otiskl americký deník New York Times byla jako z Rádia Jerevan. Nebylo to totiž na Chrámové hoře ve čtvrti Jeruzaléma, kterou obývají Arabové, ale v židovské čtvrti, mladík nebyl Palestinec, ale židovský student, jehož taxík na cestě ke Zdi nářků byl přepaden, takže policista mladíka nebil, ale přišel mu na pomoc.

A nelze věřit ani dalším věcem: víte, že na trhu jsou k dostání spreje, kterými se stříkají koženkové potahy aut, aby voněly jako pravá kůže? Sprej s vůní čerstvě pražené kávy nebo horkého pečiva? Sváteční majitelé kultovních harleyů si zase mohou pořídit sprej, pomocí kterého si na přední sklo a blatník mohou (na důkaz, jek často a rychle jezdí) rozmlácené mušky.

No není to dokonalé Rádio Jerevan?

Že se moc nesmějete? Já také ne…

Torzo anděla

Potápěči našli v rámci opravy mostních pilířů a ledolamů Karlova mostu na dně Vltavy torzo anděla. Prý se jedná o barokní část sochy sv. Václava, která stála na mostě po počátku 17. století, ale během povodně v roce 1784 spadla se strženou částí mostu do řeky. Václav byl nahrazen sochou sv. Ludmily, která byla na most přenesena z hradní rampy, a 220 let nikdo netušil, že všechno je jinak, a že původní socha sv. Václava, dílo Itala Ottavia Mosta (sic!) z Padovy, dnes umístěná v Lapidáriu, tak má jednoho anděla falešného (a ten co je vlevo tak patří vpravo). Máme my to, Češi, všelijak popletené, že?

Když jsem tak chvíli sledoval rej fotografů, televizních štábů a zmatených cizinců při vyzvedávání torza, myslel jsem na několik věcí současně.

Především jsem vzpomněl Karla IV. a jeho velkolepý, téměř realizovaný plán učinit z Prahy duchovní centrum světa. Sám most je tak pevný a vůči všem ideologickým i živelným pohromám odolný také proto, že byl založen v přesně vypočítané (posvátné) datum, a že svým obloukem spojuje dvě pozitivní zóny řeky .

Myslel jsem také na to, že každá povodeň (a obecněji vzato, každá přírodní katastrofa, tak jako různí ti bohové různých kultur) něco odnáší, boří a ničí, ale zároveň i něco jiného vyzvedává a čistí.

Myslel jsem také na tvrzení všech moudrých všech kultur, že svět není náhoda. Právě v době, kdy jak stále častěji a horlivěji esemeskovaná naivní a konzumní sebestředná pýcha, tak agresivní nedostatek pokory k přírodě i k lidským osudům, dorostly téměř mega či hyper rozměrů, přišla povodeň a připomněla nám všem, ale především politikům, že jsme jen jednou malou součástí světa a ne jeho vládci a ještě dlouho ne ani zahradníky.

Náhoda, ale hezká, že? Torzo anděla, část sochy patrona české země, pod jiným českým svatým, po (očistné) povodni, v době, kdy se to vše nezvratitelně váchalovsky řítí „do ďáblovy řiti“...

Zároveň jsem myslel na televizní pořad o tom, že duchovnost existuje , a že právě a jen duchovnost může zachránit lidstvo před ekologickou katastrofou (titulek jedněch našich novin v minulém týdnu už zcela natvrdo zněl: „Klima může zachránit už jen nový životní styl“), a novinové články o tom, že ten, kdo pravidelně medituje, je šťastnější (jistá část mozku, která řídí pocity štěstí a spokojenosti, je např. u buddhistických mnichů daleko větší a aktivnější, než u „normálních“, tedy nemeditujících lidí) - naposledy v páteční příloze LN z 30. ledna 2004.

Uvědomme si: torzo sochy anděla, který byl součástí sochy patrona české země, pohřbené více jak dvě století pod sochou našeho dalšího patrona, Jana Nepomuckého, odhalila „zlá“ velká voda (téměř dvouleté „zpoždění“ objevu jde na vrub liknavé byrokracii, protože ve fungujícím státě by dno řeky vyčistili hned po povodni). Odhalila tak ale ještě něco podstatnějšího. Odhalila tím i torzo naší duchovnosti.

Proč mne Karlův most a události na něm tak zajímají? Mám k tomu několik důvodů. V letech 1968, 69 a 70 jsem intuitivně trávil na jedné z oněch zón od časného jara do pozdního podzimu celé dny a noci ve společnosti Jardy Neduhy, Vlasty Třešňáka, Pavla Turnovského a dalších malířů a zpěváků.

Sedmnáct let jsem každý druhý den chodil přes most do „práce“ (hlídal jsem v galerii).

A od počátku 90. let občas chodím (někdy i ve skupině dalších nadšenců) při východu slunce pomalou meditační chůzí po mostě, abych mu tak pomohl udržet si (v té záplavě suvenýrů a spěchajících turistů) jakousi duchovní čistotu (před lety si nás natočil i štáb amerického cestopisného seriálu Lonely Planet, který se promítal v sedmdesáti zemích světa).

Před dvaceti lety se navíc stalo, že z jednoho šamanského kurzu odjela předčasně skupinka Němců. Chtěli odjet tajně, ale protože jsem kurz organizoval, tak mně důvod svého prozradili: „Jedeme do Prahy, protože ta je na tajném seznamu padesáti nejduchovnějších míst světa.“ Tehdy jsem jim neřekl, že rok předtím jsem si dopisoval s José Arguellesem, americkým znalcem mandal a Mayů a jejich kalendářů, který mi onen seznam poslal, ale když jsem na něm nenašel Prahu, poslal jsem Josému dlouhatánský dopis s výčtem důvodů (včetně Karlova úmyslu vybudovat v ní Nový Jeruzalém, a dat založení a dvou pozitivních zón na Karlově mostě), proč jsem si jist, že Praha na ten seznam patří. V jeho další verzi, kterou se řídili němečtí šamani, už Praha figurovala.

Karlův most je podle mne totiž něčím daleko víc než jen turistickou atrakcí, a čím snadněji jsme schopni a ochotni ho „prodat“ turistům, tím hlouběji padáme do ušmudlanosti žabomyších sporů o nedůležité věci: tím víc jsme slepí a hluší k odkazu nejen Karla IV.

Když člověk něčemu opravdu věří, pak se jeho víra otiskne i do jeho díla. Třeba jako u Otce vlasti, který byl v tehdejší Evropě nejhorlivějším sběratelem svatých ostatků, jež zabudoval do kaple na Karlštejně, a který promyšleným zakládáním kostelů, zbudováním náměstí na Novém městě, a dalšími „duchovními“ aktivitami, chtěl ze svého města učinit v čase posledního soudu jakousi přistávací rampu pro anděly spásy (neboť kde jinde by měli přistát, než tam, kde by to „svítilo“ posvátností, tedy v Praze?). Proto jsou také např. ikony, středověké holandské a jiné malby, ale i staletí uctívané sochy Buddhy, právě tak jako poutní místa, tak „zářivé“ a harmonizující .

Ona středověká duchovnost (dnešními slovy stav, který sjednocuje mozkové hemisféry a dává myšlenkám takovýchto lidí moc a sílu přetrvat staletí) tam stále někde je. Jen se na ni napojit. Rezonovat. To ale nelze, když je člověk turista, a ne poutník.

Zpět k tajnému seznamu posvátných míst. Co se stane, ptávám se zájemců, když do Prahy budou jezdit stovky nejen turistů, ale také duchovních (dlouhodobě meditujících a modlících se, a tedy šťastných) lidí (a po objevu a náležitém mediálním zpracování torza sochy anděla jich bude o to víc)? Dříve nebo později se někdo z nich napojí na ony staletými nánosy ideologických a konzumních nátěrů jakoby navždy pohřbené podzemní (chce se napsat undergroundové, viz onen na vizi Karla IV. navazující pocit Plastiků, že žijeme „tam, kde se jednou zjeví duch sám“) proudy víry a duchovnosti.

Torzo anděla, které se vynořilo z vod Vltavy a zjevilo z historie, je tak podle mne nejen důkazem tehdejšího umu a síly a víry (mimochodem, umělci a lidé z celé Evropy tehdy nepotřebovali pasy a víza), ale také první vlaštovkou – zprávou o tom, že ač to zrovna moc pozitivně nevypadá (ještě není tak zle, aby mohlo být lépe), věci se hýbou. Když jsem v dobách totality provázel své přátele z ciziny po mostě, vyprávěl jsem o oné tajné a v kameni ukryté duchovnosti a řečnicky se tázal, že ač přestože vnější podmínky nejsou zrovna příjemné a pozitivní, co to je čtyřicet let materialismu a komunismu oproti čtyřem stům rokům existence Karlova mostu a co znamená macho racionalita několika poškozených generací mužů (typu Marxe, Lenina, Hitlera, Stalina a spol.) ve srovnání s více jak dvěma tisíciletími duchovních tradic?

Dvacet let, po které se v davu turistů na Karlově mostě nepravidelně, ale stále častěji vyskytují i duchovní lidé z celého světa, něco prokazatelně vyčistilo. Zjevené torzo je sice jen torzem (tak jako naší duchovnosti mu příznačně chybí hlava a ruce), ale optimista (pro něhož, tak jako pro duchovního a věřícího člověka, je ona metaforická láhev vždy z polovice plná, a který je díky tomu méně stresovaný a nemocný a infekčně agresivní) i v torzu dokáže vidět a cítit původní (a budoucí) celek. Svět každého z nás vypadá totiž tak, jak jej vidíme. Někdo vidí jen turisty, zmatek, břečku ze slaného sněhu, bulvár a štáby všech televizí jak loví senzaci. Karel IV. v Praze viděl budoucí duchovní střed světa. Já v tomto tak příznačně nalezeném torzu anděla vidím první hmatatelný a po těch letech veskrze symbolické upozornění na nevyhnutelnou duchovní revoluci v hlavě každého z nás.

Jinými slovy, torzo vyloveného anděla je pro mne symbolickým torzem anděla (zatím zanesené) duchovnosti v každém z nás.

A pokud nezačneme cvičit (meditovat, myslet a žít duchovněji), nejen o tom psát, číst a mluvit, bůhví jaká že to živelná katastrofa bude muset přijít, aby nám anděla v každém z nás zjevila.

P. S.: O tom, že s Čechy (i těmi svatými) je to vždycky nějak ušmudlaně jinak, svědčí i historka, proč měla socha sv. Václava u sebe dva anděly. On totiž kníže Václav prý jednou přišel hodně pozdě na císařskou audienci, a když se zjevil, císař ho chtěl potrestat, ale spatřil po jeho boku vznášet se dva anděly, a tak mu odpustil…

A jak že to bylo s tak statečným a později tolik obdivovaným mlčením Jana Nepomuckého? Antropologický výzkum jeho lebky celkem nedávno prozradil, že mu hned při první ráně u výslechu někdo zlomil sanici, takže prostě fyzicky nebyl schopen cokoliv říci…

Vlastimil Marek

Smysly a nesmysly (konspiračních teorií)

Troufám si tvrdit, že teroristických, havarijních a bouřkových událostí, a také článků podezřívajících nějaké ty nekalé mocné či mocnosti z vysílání destruktivních vln, které stále efektivněji narušují dobrou mysl nás občanů, bude přibývat.

Svět se dramaticky mění a my, včetně našeho způsobu vnímání světa, se musíme měnit s ním. Jenže s přibývající rychlostí okolních a globálních změn naše (stále zřejměji nevyhovujícím způsobem fungující) mozky přestávají stačit. A tak dělají to, co se naučily v průběhu evoluce - hledají a nalézají (někdy i konspirační) vysvětlení jevů kolem i v sobě.

Náš mozek potřebuje hledat a nalézat smysl (stále složitějšího) světa kolem sebe. Mysl našich předků také potřebovala vysvětlit záhady a hrůzy blesků, hromů, katastrof… Náš prapředek musel předvídat, kde se schovává tygr nebo zajíc a z náznaků stop se naučit (jako detektiv) vydedukovat co se stane v nejbližší situaci (nebo jestli bude příští zima krutější), což mu umožnilo přežít. Dnes už to víme jistě: lidský mozek sice reaguje na svět kolem sebe s půlvteřinovým zpožděním, ale naučil se předjímat a tušit. Dávat do souvislostí.

Nevysvětlitelné jevy dostaly svá jména (a zrodily se rituály a uctívání místních a pak společných bohů), člověk se zklidnil, našel smysl a úspěšněji přežíval.

Víra je tedy v zásadě pozitivní - pomáhá mysli najít řád v chaosu, tedy smysl (konání, existence, jevů). Její nositel a uživatel pak lépe funguje. Mysl potřebuje smysl.

Jenže naše smysly nás, jak dnes stále lépe víme, klamou. Dříve nám rituály a víra v bohy a duchy a místní energie (strašidla, jezinky, víly) pomáhaly emočně a světonázorově se přinejmenším sezónně a každoročně vyčistit. Dnes nám „civilizovaným“ právě nějaká ta víra, a s ní spojené očistné rituály stále očividněji chybí.

Konspirační teorie vyrábí velmi znečištěná mysl.Také mají svůj smysl: je to ovšem zase jen pokus mozku (a mysli) trochu se vyčistit a zbavit oněch úzkostí, strachů, apatií a jiných potíží. Spojím-li řadu osobních zdravotních či psychických obtíží pomocí stále více do sebe zapadajících teorií, že za to všechno může někdo jiný, neovlivnitelný (a navíc anonymně nedosažitelný), jednám pak právě tak, jako jednal náš praprapředek: ten si pomohl výše zmíněními bohy a strašidly či skřítky a vodníky. My můžeme vinu a zodpovědnost za své lidské katastrofy a neúspěchy a potíže svést na světové banky a bankéře, vojensko-průmyslový nebo dnes medicínsko-farmaceutický komplex, úředníky a ministry, Brusel, nebo tajná bratrstva a strategicky zdatně uvažující teroristy.

Problém je ale také navíc v tom, že víra, které příznačně říkáme „slepá“(třeba právě v konspirační teorie), člověku sice zdánlivě pomáhá, ale jen chvíli. Po nějaké době se zdánlivá výhoda stane nevýhodou a smysl se změní v nesmysl. Mozek si „zvyká“ a pokud trénuje jen konspirační a obviňovací uvažování, po nějaké době se pak ne a ne z něj dostat ven. A pro konspirační třísky potom člověk není schopen vidět břevno závislosti na svém podvědomém způsobu (konspiračního) uvažování. V extrémním případě to končí tak, že stále nerudnější dědek (nebo babka) vidí v každém sousedovi, pošťákovi a baviči na obrazovce, ale bohužel i v příbuzném a dokonce i členu rodiny někoho, kdo ho (ji) chce okrást, podvést, zneužít, ohrozit. A smysly takového člověka pak plodí, velmi přesvědčivě, paranoiu nebo nesmysly.

Tak trochu pracovní potíž je ale i na druhé, pozitivní straně mince. Člověk, který se dlouhodobě čistí nějakou tou duchovní disciplínou, musí počítat s tím, že je prostě citlivější (tak jako nekuřák na cigaretový kouř v saku kuřáka i po několika dnech).

Slyšíte nějaké bzučení? Taky mne kdysi překvapilo, ale pak jsem zjistil, že „slyším“ elektrický střídavý proud rozvedený dráty ve zdech místností a domů. Právě tak lze slyšet krev ve vlastních tepnách a žílách, provozní šum vnitřního ucha (vzpomínáte na mušli přiloženou k uchu? Slyšíme nikoliv moře, ale šum vlastního ucha.)… Nádajógíni se takto umí proposlouchat až ke zvukům na buněčné a neuronální úrovni.

Evolučně jsme naprogramováni na vnímání informací o starostech a radostech pár desítek svých soukmenovců a událostech na několika čtverečních kilometrech – dnes víme o každém mordu v Tanzánii. Cítíme-li, že mozek už odmítá vnímat, stačí vypnout tu záplavu zbytečných informací a dát si pár dnů pauzu (nejlépe v přírodě).

Jsme unaveni, vyčerpáni dříve než obvykle? Podáváme denně vrcholné tělesné výkony právě tak jako vrcholoví sportovci – jenže ti na rozdíl od nás jen občas a po svém výkonu (ale i každém tréninku) pár hodin rehabilitují a regenerují. Atd.

Ano, starý způsob vnímání a zpracování smyslových vnějších i vnitřních informací přestává fungovat. Evoluce nepočítala s celou řadou civilizačních vynálezů, které práci našich mozků ruší: s počítači, elektrickými sítěmi a vysíláním televizí a dnes mobilů, s botami s gumovými podrážkami, se stadiony kde dvacet tisíc lidí najednou řve gól, a s televizními přenosy zahájení her Olympiády nebo koncertů Live 8. Přidejme sluneční skvrny a protuberance (tedy po dvou třech dnech, až na Zem doletí těžké částice), kosmické záření - vlivů, které nás negativně ovlivňují, je nespočet (a proto ona biopředpověď v rámci předpovědi počasí, protože už i pragmatičtí vědci si všimli, že když dojde např. k výjimečně silné geomagnetické bouři, víc lidí bolí hlava a na silnicích řidiči více bourají). Atd. Těch signálů, na které naše mozky nejsou připraveny, nebo které přinejmenším narušují ony superjemné frekvence výměn elektrických signálů v miliardách neuronů našeho mozku, geometrickou řadou přibývá, a tak je pak mozek nestačí zpracovávat a naše „windows“ začnou padat nebo jednají jako zavirované.

Navíc většinou neumíme pracovat se svými emocemi, ale ani se sny (nočními čističi emocí) a místo očisty nočními můrami přiléváme olej do ohně rozbouřené psychiky. Přidejme i stále významnější lidský faktor, tedy extrémní výkyvy počasí, změny politických režimů, snižující se energetickou a psychicky výživnou „kvalitu“ potravin a nápojů, chemikálie a ženské umělé hormony v potravinovém řetězci, různé ty další jedy v naších tělech a nečistotu ovzduší, ozonové díry, každovečerní horory v televizních zprávách a filmech… a to vybírám jen ty nejzřejmější možné příčiny – nedivme se pak, že očistná a regenerační kapacita našich mozků a těl přestává stačit.

Tak jako už víme, že musíme (a setsakra se nám vyplatí) převzít zodpovědnost za to, co jíme, pijeme, dýcháme (a na co se díváme, co posloucháme a co čteme), je nejvyšší čas převzít zodpovědnost za stav své mysli. Když prší, vezmeme si deštník nebo pláštěnku. Když se nadprůměrně zvýší sluneční aktivita (viz hodnoty prezentované na osudu), měl bych na to mozek a mysl připravit třeba tím, že ho nebudu špinit a zatěžovat řadou dalších zbytných aktivit (nebo preventivně, cvičením, zvýším jeho odolnost).

Zatímco snížení škodlivých emisí a znečištění lesů, vod a strání je věcí všech a zvláště osvícených vzdělaných a emočně vyrovnaných politiků budoucna, tělesná a duševní domácí očista a zefektivňování práce mozku je věcí každého jednotlivého z nás. Včetně umění naslouchat svému tělu (a umění předcházet pak případným zdravotním problémům - takový člověk cítí, že se něco začíná dít, ještě než se to dít začne, a může preventivně zasáhnout).

A to už jsme u způsobů obrany před tím, co někdo nazývá „manipulace“ (či pokusy na vnitřním nastavení lidí): jsou známy již nejméně 2500 let a každý taoista, buddhista i jógín se o ně s vámi rád podělí.

Pašák

Když se na nedávném letním týdenním kurzu hovořilo o tom, že nás všeobecně málo chválí (že chlapečci do 7 let by měli být, ve jménu šťastnější budoucnosti jich samotných, ale i jejich rodin a okolí, chválení neustále), a že i my se málo chválíme, jedna účastnice předvedla, jak si „dává pašáka“: pochválila se pohlazením a poklepáním po ramenech. Jako by sama sobě říkala „Jsi pašák, holka.“

Ihned se to ujalo a všichni jsme si, vždy když se nám něco povedlo, pilně dávali pašáky. Zkuste to také. Pomáhá to.

Bavili jsme se také o (nejen) buddhistickém umění „nezanechávat stopy“. Tedy nejen ty viditelné, které lze případně nějakým tím vnějším nebo vnitřním úklidem napravit, ale zvláště a právě ty neviditelné, charakterové, emoční, ekologické.

A tak bych se rád zamyslel i na závažnější než individuálně psychologicko-emoční téma.

Přítel mi totiž poslal článek z Britských listů o energetické (naftové) spotřebě světa, zvláště USA jako největšího Otesánka (USA mají méně než 5% světové populace, ale spotřebují zhruba 26% světové spotřeby ropy. Registrují 25% světového počtu automobilů, ale jejich výfuky proženou 40% světové spotřeby benzínu a motorové nafty. Svět spálí v silniční dopravě 55% celkové spotřeby ropy, ale v USA tento podíl činí neuvěřitelných 70%, takže 18% světové spotřeby slouží automobilové dopravě ve Spojených státech). Byl doprovozen ironicky míněným, ale přece jen celkem racionální doporučením Jana Lundberga, bývalého analytika a investora, který, jak píše autor článku Jan Kalous, zběhl z branže a stal se aktivistou v oblasti renesance komunit, ochrany životního prostředí a v poslední době i propagátorem způsobů, jak čelit ropnému zlomu. Pod možná poněkud ironicky míněným názvem Jak zachránit svět sepsal pár stručných zásad, které mne vyprovokovaly k tomuto „pašáckému“ zamyšlení. Poznámka pro notorické rejpaly - dávám si následující pašáky ne abych chválil sám sebe, ale abych vyprovokoval k následování (příklady prý táhnou).

* Kupte si ojeté auto místo nového (nebo si nekupujte žádné, a stávající prodejte: jde to i bez auta velmi dobře), radí Lundberg. Dávám si velkého pašáka: nikdy jsem auto nevlastnil a vlastnit ani nebudu. Rád jezdím vlakem, metrem a autobusem..

* Nakupujte všechno v bazarech, na bleších trzích, doporučuje dále. Další pašák: moje žena asi nejlépe potvrdí, že tohle dělám celý život. Boty za 2000 se mi rozpadnou za rok právě tak jako ty za 300 a triko z kamenného obchodu, které stojí nesmyslných pár set korun, propotím a properu za stejnou dobu, jako tričko ze secondhandu pár desítek korun.

* Vypěstujte si tolik vlastních potravin, kolik můžete, nebo aspoň schraňujte kompostovatelný materiál pro zahradníka. Když jsme bydleli v Praze, moc to nešlo, ale teď jsme se přestěhovali (také kvůli uchování finanční svobody – nájem, plyn, elektřina a služby budou v Praze raketově stoupat) na venkov a hned první úroda dýní Hokaido nás nadchla.

* Kupujte jen místní nebalené potraviny (plasty jsou nejhorší materiál na balení ze všech), radí Lundberg Američanům. Dávám si polovičního pašáka, protože tohle ani tady na venkově dost dobře nefunguje. Vozím si ale svoje tašky a pokud používám ty plastové (které jinak, spolu s PET lahvemi, recykluji), tak je pak druhotně využiji jako obal na odpad (který samozřejmě třídím: papír jednou za čas spalujeme v kotli, bio odpad sežerou zvířata rodičů mé ženy atd.).

* Jezte syrové potraviny a pěstujte si výhonky, abyste omezili vaření, naučte se žít bez ledničky, provokuje Lundgberg, protože pokud jste žili v USA, víte, jak obrovské lednice tam používají. Dávám si polovičního pašáka, i za sérii svých fejetonů právě na toto téma. Třicet let jsem semivegetarián, propaguji alternativní směry i v téhle oblasti. Navíc dávám přednost stravě jednoduché, nepřeplácané (např. není nad brambory s tvarohem), a pokud někam chodím, tak do stále laciné harekrišnovské jídelny Góvinda nebo indické dhaby Beas (abych tím také podpořil tyhle bohu a žaludku libé aktivity nadšenců), ne do těch nejmenovaných luxusních, kam řasy a fazole dovážení letecky z Japonska nebo Peru.

* Změňte zaměstnání, jestliže dojíždíte (s výjimkou dojíždění na kole), najděte si práci blíž nebo se přestěhujte blíž k zaměstnání. Dávám si velkého pašáka, protože pracuji záměrně již šestnáct let doma, a do města dojíždím vlakem. Po Praze jsem odjakživa chodil spíše pěšky (např. do galerie na Hradčanském náměstí z Vinohrad), zvláště pak když jsme pět let bydleli u Staroměstského náměstí a u čtyři roky u Karlova mostu).

* Pořiďte si kolo, když je potřeba, přivěste za něj vozík. Uděluji si velkého pašáka, jezdil jsem na kole i v Praze, ale teď a tady, na venkově, je mi bicykl s nákupním košíkem na zadním kole nejlepším přítelem.

* Nevypůjčujte si peníze od institucí (např. hypotéky); plaťte nájemné. Nikdy si nevypůjčujte ani sami nepůjčujte peníze na úrok. Dávám si gigantického pašáka, protože jedinou půjčku v životě, 2000 Kč, jsem si vzal na počátku 70. let, abych si koupil svůj první fotoaparát (byla to Exacta z NDR, a poté, co jsem si koupil lepší, jsem ji věnoval Vlastovi Třešňákovi, který na ní začal svou fotografickou kariéru).

* Přestaňte cestovat letadlem, protože nejvíc poškozuje atmosféru a spotřebuje nejvíc paliva na osobu ze všech druhů dopravy kromě aut s jedním cestujícím. Dávám si pašáka, protože letadlem jsem sice letěl, ale jen z velmi dobrých důvodů, čtyřikrát v životě (přes SSSR na cestě do Japonska do zenového kláštera v roce 1979, do Irska na konferenci transpersonální psychologie v roce 1994, a do USA v roce 1995 na svatební cestu – tehdy nám ještě v obchodech dali vybrat, jestli chceme nákup zabalit do papírové nebo plastové tašky, a v roce 1999 na další konferenci a na studijní pobyt – to už ovšem všude dávali jen plastové tašky).

* Mějte jen jedno dítě, nebo žádné, ale adoptujte. Pašák, protože přesně to jsem udělal před více jak pětadvaceti lety: jednu dceru jsem adoptoval, druhou zplodil.

Jestli na to máte čas, navyšuje dále náročnost svých doporučení Jan Lundberg, protestujte proti novým záborům půdy, které zvyšují spotřebu energie nebo ukrajují z orné půdy, nuťte své radnice a krajské úřady přijímat opatření, která udrží peníze ve městě nebo kraji, místo aby přinášela zisk cizím společnostem, neplaťte za služby, které nepoužíváte nebo se kterými nesouhlasíte, i když ostatní platí automaticky nebo protestujte formou občanské neposlušnosti a nespolupráce, abyste změnili místní politiku a poukazovali na provinění vlády, korporací a institucí.

A pak se dostává k jádru věci:

* Zpomalte tempo, jestli se snažíte hodně pracovat a připadáte si uhonění, využívejte každou příležitost, abyste strávili více času s rodinou a přáteli. Běžte za svými sny, dopřejte si v životě více lásky, žijte v míru sami se sebou a pečujte o své zdraví místo zbožňování toho, co „se dělá“. Bavte se. Dávám si velkého přepychového pašáka. Kromě několika brigád, půlroční práce ve skladu elektroniky a pětileté práce ve skladu potřeb pro výtvarníky (kde jsme ovšem s kolegou celé dny poslouchali své oblíbené Doors, Pink Floydy, Zappu a Jethro Tull, hráli ping pong a vzdělávali se) jsem sedmnáct let pracoval pár minut denně (jako noční hlídač v galerii), abych měl čas na své koníčky a záliby (s dokázal jsem uživit rodinu se dvěma dětmi) a od sametového převratu jsem na volné noze. Své sny jsem všechny realizoval. Nepiji, nekouřím, nesladím, neřídím a přesto, nebo právě proto, jsem šťastný, dělám jen to, co mne baví, žiji v míru se sebou a ostatními (a teď jsem si navíc i sem na venkov koupil pingpongový stůl, abych o to víc pečoval o své zdraví).

Jsem pašák.

A co vy: také si dáte pár pašáků?

Tlupa šimpanzů

Stále víc negativních jevů a stále více se prohlubujících paradoxů věku televizí a mobilů potvrzují , že i na počátku 3. tisíciletí naší moderní historie žijeme stále se softwarem paleolitického lovce jelenů. A také kam to vede, když nedbáme na to, jak rodíme a vychováváme své potomky. Tvrdím již léta, a většina lidí to stále nechápe dost hlubinně, že evolučně (emočně, psychicky) nejsme na televizi (a zvláště reklamy), potažmo média, připraveni. Neumíme s nimi zacházet, neumíme se jejich vlivu bránit.

Jak by to asi dopadlo, kdybyste tlupě šimpanzů nechali na mýtině v konžském pralese kupu nabitých a nezajištěných kalašnikovů? Podobně mají nikým nevolení, nijak neproškolení a na dopad svých činů naprosto nepřipravení jedinci v rukou osud lidstva – ale jsou to právě tak zranitelní a chybující lidé, jako my ostatní. Ještě před sto lety by jejich chyba poškodila maximálně sousedy někde na vesnici nebo v malém městečku, dnes jsou jejich nedomyšlená a chybná rozhodnutí šířena prakticky do celého světa.

„I dobří, mírumilovní studenti se mohou stát agresivními a chovat se násilně vůči ostatním, pokud dojde k jejich deindividualizaci, tedy pokud mají pocit anonymity a skrytí vlastní identity (pokud nikdo neví kdo jsou a jejich existence nikoho nezajímá),“ tvrdí již celé roky americký psycholog Philip G. Zimbardo, který letos dostal od Nadace Dagmar a Václava Havlových cenu. A pokračuje: „Mé terénní výzkumy ukázaly, že se vandalismu a kriminalitě daří tam, kde úplně normální občané obývají městská prostředí, jež živí pocit anonymity ve všech, kteří sdílejí její neosobnost a trpí nedostatkem smyslu pro společenství.“

Opakuji, člověk je tvor nedokonalý, evolučně nepřipravený na vlivy, tlaky a mediální nátlaky moderní společnosti. Že jsou například panelová sídliště ideálním semeništěm agresivních part zfetovaných mladých lidí víme i u nás, tak jako to vědí Francouzi, již nejméně třicet let. A nejsme schopni s tím nic udělat, protože to nepovažujeme za dost důležité. Že naše jako nemocnice stavěné porodnice a naprosto zastaralé školy, ve kterých se stále učí metodami 19. století, jsou „továrny na poškozené výrobky“, víme u nás nejméně patnáct let. A nejsme schopni s tím nic udělat, protože to je „pod rozlišovacími schopnostmi“ politiků a zodpovědných ministrů a pedagogů.

Negativní jsou ale podle Zimbarda i další „běžné“ atributy moderní společnosti: „Lidé podceňují sotva znatelné síly, které mohou v určité chvíli působit na kohokoliv prostřednictvím sociálních norem, pravidel, uniforem, symbolů moci, statutu a skupinové dynamiky. Máme sklon k přeceňování vlastních schopností vydržet působení takové síly. Tato iluze nezranitelnosti pracuje proti nám, protože jen zvyšuje naši zranitelnost např. vůči podvodným prodejním postupům, nebo těm, kteří verbují pro nejrůznější kulty, nebo názorům většiny, či slepé poslušnosti příkazů nespravedlivých autorit.“

Jinými slovy, autoritativní nátlakové stereotypy v armádě, škole a společnosti (v diktatuře

viditelné, v tzv. demokracii ukryté pod nálepkami vzletných idejí liberalismu a humanismu), zvláště když jsou pak zesíleny pomocí těmito strukturami či jednotlivci ovládanými médii (viz Berlusconi v demokratické Itálii, jména dalších diktátorů jinde dosaďte sami) jsou dokonalé katalyzátory vzniku systému zabetonovaných politických elit, které se o to, co je skutečně důležité, nemají čas a schopnost starat. Dokud tedy nezměníme systémy, pomocí kterých naše společnosti (ne)fungují, nemá smysl lamentovat nad korupcí, zneužíváním moci a neschopností politiků snížit si platy nebo odepřít prebendy.

Zimbardo o nebezpečí liberálních přístupů západní demokracie ví také: „Čím více svobody obětujeme iluzi bezpečnosti, tím víc děláme práci teroristů za ně samotné. Jejich hrozba sama o sobě stačí, aby se demokracie začaly chovat jako ustrašené diktatury. Hrozbě terorismu je třeba čelit nikoliv prostřednictvím mezinárodních konfliktů, ale tak, že zasáhneme přímo srdce a mysl potenciálních teroristů. Musíme jim dát naději na lepší budoucnost prostřednictvím vzdělání a dostatečných zdrojů, aby mohli prožít smysluplnější život bez násilí.“

Vraťme se k metafoře šimpanzí tlupy. I šimpanzi v tlupě mezi sebou bojují, a pokud se nenajde někdo, kdo zjedná nápravu, několik agresivních samců terorizuje samice a mláďata. Tak to chodí u většiny tlup šimpanzů. Jsou ovšem známy případy, kdy se samice domluvily a prostě samce ignorovaly – a za nějaký čas je plně zpacifikovaly. Jinde je znám případ, kdy agresivní samci postupně, na silnici, na kterou si zvykli chodit pro snadno získanou potravu, zahynuli. Zbylí mírumilovní samci spolu se samicemi vytvořili stálo, které žilo v klidu, míru, pohodě i v další generaci. Jeden z druhů šimpanzů zase všechny případné sváry v tlupě řeší sexem a v tlupách bonobů vládne mír, klid, pohoda a spolupráce.

I v našem světě lidí dnes malé procento násilníků a teroristů drží v šachu (zastrašuje a ochromuje rozvoj společnosti) většinu populace. Satelitní arabské a muslimské televize štvou a rozněcují odhodlání znuděných puberťáků, zvrácené ideje Bin Ládina (ale i každého zloděje, podvodníka a agresora) jsou dnes a denně zdarma prezentovány, propagovány a šířeny médii politicky a rasově naivně korektního Západu.

Nejnovějším do nebe volajícím případem je Turecko, kde se jako bestseller prodává politická sci-fi o tom, jak v roce 2010 Turecko vyhraje třetí světovou válku, protože dobude (a s Ruskem se podělí o) Evropu (USA budou plně zaměstnány boji s Čínou).

Psychologové také vědí, že lidský mozek stále více nestíhá, a že „slepota ke změnám“ (člověk, který myslí na jednu věc, často přehlédne jinou) je jednou z hlavních příčin dopravních nehod. Slepota ke změnám řidiče způsobí havárii jednoho nebo dvou aut, ale stejná slepota politika může způsobit a působí daleko hrozivější katastrofy, ne-li války.

Zoologové zase zjistili, že když jedna skupina opic (v tomto případě se jednalo o malpy) dostane svou odměnu, zatímco jiná ne, vyvolá to bouři protestů: malpy z druhé skupiny byly ošizeny! Co se stane, když velké skupině mladých potomků nedávných imigrantů z Afriky a arabských zemí dovolíme chodit kolem výkladních skříní, překypujících nejnovějšími konzumními idoly mladé generace Evropy, ale nenabídneme jim možnosti, jak si to vše legálně získat?

Mladíci se naštvou, protestují, a my to pak přenášíme televizí do celého světa a dáváme tak příklad dalším tisícům mladých. Televizní ale i rozhlasové zprávy systematicky oslavují každého násilníka a teroristu, propagují každou katastrofu a podrobně popisují detaily každé autohavárie. Některé zprávy pak jsou dokonalými a podrobnými návody na organizaci provokační manifestace nebo způsobů jak svolat po internetu nebo pomocí mobilů kamarády k nočnímu zapalování aut.

Vzpomínám, s jakým překvapením sledovalo pár stovek asi třináctiletých školáků a školaček v Mladé Boleslavi v rámci protidrogového programu přednášku jednoho „odborníka“ na drogy, který si nevšiml, ke komu mluví, a udiveným dětem podrobně vysvětloval a názorně ukazoval, jak si odborně a kvalitně píchat drogu a kde se dá získat.

Přitom by stačilo domluvit se a přestat zveřejňovat negativní zprávy a fotky teroristů a vrahů a zlodějů. Přitom by stačilo dohlédnout na to, aby hlavně děti nebyly pod přímým vlivem štvavých duchovních a populistických politiků a tak účinných filmů, ve který se kouří a zabíjí.

Přitom (pozitivní zpráva!) poprvé v historii lidstva už díky moderním zobrazovacím metodám výzkumu mozku a díky psychologům jako je P. Zimbardo víme, kde a jak děláme chyby. Jen se poučit a neopakovat je. Jen přestat systematicky a nepoučitelně rodit poškozené potomky a vychovávat své budoucí teroristy a nespokojené agresivní (nejen muslimské) mladíky, jen přestat propagovat násilí a katastrofy… Stačilo by začít propagovat pohodu, schopnost porozumět si a spolupracovat.

Mírumilovná tlupa šimpanzů, zbavená agresivních samců, by nám mohla jít příkladem.

Zatím jsme spíše nepoučitelná tlupa rozhádaných šimpanzů než civilizace druhu homo sapiens sapiens…

(Vlastimil Marek: Když už i dalajlama. Fejetony o době, duši, mozku a jiném myšlení, Nakladatelství Stehlík, Volary 2006, 178 stran, doporučená cena 170 Kč, ISBN 80-86913-00-7, kontakt k autorovi: barakan@volny.cz. Knížku si je možné si objednat v Nakladatelství Stehlík, Brixovy Dvory 194, 384 51 Volary, tel. 388 333 519, e-mail: ivos.stehlik@tiscali.cz, www.knihystehlik.com)

(dokončení příště)

Zpátky