Červen 2007

Odešla legenda Pražských jar

Antonín Matzner

Patří k vzácné kategorii interpretů, kteří překračují rámec svého umění a dokáží změnit náš pohled na život, napsal u příležitosti šedesátin Mstislava Rostropoviče magazín New York Times. Tehdejší ruský exulant, vyhnaný ze své vlasti, je slavil v Kennedyho centru ve Washingtonu, kde byl od roku 1977 ředitelem a šéfdirigentem tamního Národního symfonického orchestru. Na slavnostním koncertu osobně řídili k jeho poctě tři nové skladby Leonard Bernstein, Španěl Cristobal Halffter a Polák Krzysztof Penderecki, během večera, uváděného hercem Gregorym Peckem, účinkovali Yehudi Menuhin, Isaac Stern, Jean Pierre Rampal, Yo-Yo Ma i mladičký americký klavírista Murray Perahia.

Umělcovi předci Rostropovičiusové pocházeli z Litvy a žili ve Varšavě, kde se jeho prapraděd oženil s Češkou. Sám se kvůli neméně strastiplnému putování svých rodičů narodil 27. března 1927 v ázerbájdžánském Baku, kde otec i matka vyučovali na konzervatoři. Když museli řešit problém dalšího hudebního vzdělávání svých dětí - Mstislava, který si v deseti zvolil otcův nástroj violoncello, a jeho sestry Veroniky, hrající na housle -, přestěhovala se rodina do Moskvy.

Na začátku války, rok po otcově smrti, nastoupil šestnáctiletý Sláva Leopoldovič podle jeho poslední vůle do třídy známého pedagoga Semjona Kozolupova na moskevskou konzervatoř. Ještě jako její student přijíždí v roce 1947 do Prahy, kde získává laureátský titul v soutěži Světového festivalu mládeže a studentstva. O tři roky později se do Československa vrací a stává se vítězem první mezinárodní violoncellové soutěže Pražského jara, pojmenované po českém virtuosovi Hanuši Wihanovi. Od tohoto okamžiku se datují nejenom dlouhodobé Rostropovičovy kontakty s naší zemí a především Prahou, ale také počátek jeho hvězdné mezinárodní kariéry. Doma ve vlasti byl Rostropovič za tento úspěch odměněn nejvyšší možnou poctou -Stalinovou cenou.

Fascinující Dvořák

Na Pražské jaro se vrátil podruhé v roce 1952, kdy doslova uhranul zdejší publikum fascinujícím provedením violoncellového koncertu Antonína Dvořáka. „Rostropovičův Dvořák kypí mladým životem, radostí z pohybu, z melodie, prodchnuté optimismem, a na druhé straně zase mladým poetickým zasněním,“ psaly tenkrát Hudební rozhledy. Na festivalu skladbu dirigoval Karel Ančerl, ale ještě ve stejném roce Rostropovič natočil dílo pro Supraphon s Českou filharmonií a Václavem Talichem, jemuž bylo tenkrát znemožněno veřejné vystupování. „Mistře,“ oslovil pětadvacetiletý virtuos tehdy už devětašedesátiletého dirigenta, „moc vás prosím, naučte mě, jak mám Dvořákův koncert hrát.“ Výsledný snímek je dodnes odborníky považován za referenční nahrávku Dvořákova mistrovského díla. „Tuto nahrávku Dvořákova koncertu považuji za svou vůbec nejlepší. A i když jsem později tento koncert nahrál ještě sedmkrát, znamená pro mě nejvíc. Celý život jsem zůstal věrný tomu, co mě naučil Václav Talich,“ vyznal se umělec ještě po letech.

Na Pražském jaru Rostropovič účinkoval sedmkrát, na celkem patnácti koncertech s odlišnými programy. V roce 1952 i v některých jiných ročnících účinkoval dokonce na třech různých večerech. Památné a pro Rostropoviče osudové bylo jeho třetí hostování na Pražském jaru v roce 1955, kdy zde kromě koncertování sám zasedal v mezinárodní jury violoncellové soutěže - v tehdejším hotelu Alcron, kde byli ubytováni sovětští umělci, potkal svoji celoživotní družku, osmadvacetiletou pěvkyni Velkého divadla z Moskvy Galinu Višněvskou. Po nekonečných procházkách po Malé Straně a po Petříně, při nichž vynalézavě unikali bdělým pohledům strážců, kteří na ruskou výpravu dohlíželi, se - čtyři dny po návratu do Moskvy - vzali, aniž předtím Sláva slyšel z hrdla Galiny Pavlovny jedinou notu. Obyvatelům města, jehož kouzlo a atmosféra měly podle jeho slov nemalou zásluhu na tomto seznámení, se manželé Rostropovičovi odměnili deset let poté na společném koncertu v Rudolfinu, při kterém k našemu tehdejšímu všeobecném údivu doprovázel už světově proslulý violoncellista svoji ženu celý večer zpaměti na klavír.

Tento koncert se stal na dlouhá léta posledním Rostropovičovým vystoupením na Pražských jarech, když po srpnu 1968 na protest proti okupaci Československa sovětskými vojsky odmítl nadále v Praze koncertovat, dokud odtud neodejde poslední sovětský voják. Ještě předtím, na podzim roku 1967, došlo k dalšímu umělcově osudovému setkání - se spisovatelem Alexandrem Solženicynem. Necelé dva roky poté se Solženicyn z místa svého pobytu ve vzdálené Rjazaňské oblasti na jeho naléhání přestěhoval do letní dači Rostropovičových v Žukovce u Moskvy, kam ho brzy následovaly dvě další spoluvězenkyně z gulagu. Někteří ze sousedů, mezi které patřil i další známý disident Andrej Sacharov, to ironicky komentovali, že u Rostropovičových dělá hlídače nositel Nobelovy ceny. Vilka přímo uprostřed tzv. speczóny, vyhrazené převážně privilegovaným členům vlády a stranickým funkcionářům, se ovšem od této doby proměnila v jedno z center ruského disentu, odkud se mj. šířila samizdatová vydání Solženicynových literárních prací, rozmnožovaných na kopírovacím přístroji, který Rostropovič ilegálně dovezl ze zahraničí.

Zákazy, exil a nakonec návrat

Začátkem sedmdesátých let se nad rodinou Rostropovičových začala postupně stahovat mračna. Když na jaře 1972 připojil umělec svůj podpis k petici Sacharova, Jeleny Bonnerové, Viktora Někrasova a dalších představitelů disentu, adresované Nejvyššímu sovětu SSSR, v níž byly požadovány amnestie pro politické vězně a zrušení trestu smrti, byla mu okamžitě znemožněna dirigentská vystoupení ve Velkém divadle, jeho jméno na plakátech koncertů zakrývaly přelepky a posléze na nátlak KGB rušili pořadatelé i vystoupení obou manželů v čím dále odlehlejších koutech země. Koncem května 1974 bylo Rostropovičovi umožněno vycestovat do zahraničí, kam ho záhy následovala Galja s dětmi -ovšem bez možnosti návratu.

Na návštěvu vlasti se mohli vrátit až v roce 1990. Na Pražské jaro přijel z osobní iniciativy prezidenta Havla ještě o rok později: 15 dnů poté, co zemi opustil poslední příslušník okupačních vojsk generál Voroblev. Tehdy jsme také mohli znovu slyšet jeho nedostižné provedení milovaného Dvořákova koncertu, ale zároveň v 8. symfonii jeho přítele Šostakoviče poprvé obdivovat Rostropovičovo dirigentské umění. Díla obou skladatelů byla na programu znovu při pražskojarním koncertě před deseti lety, kdy jsme také naposledy slyšeli Dvořáka na jeho vzácném nástroji Duport Stradivarius z roku 1711.

Ještě o rok později přijel v listopadu do Prahy, aby v Karolinu převzal Cenu Karla IV. a další den se znovu setkal se svými přáteli Dagmar a Václavem Havlovými. Tehdy také ve faxu, kterým rektorovi Univerzity Karlovy oznamoval svůj příjezd, napsal: „Zlatá Praha byla prvním městem za hranicemi SSSR, které jsem navštívil. Od té doby láska k tomuto městu a Vaší překrásné vlasti navždy přirostla k mému srdci.“

„Celý život jsem zůstal věrný tomu, co mě naučil Václav Talich,“ vyznal se umělec ještě po letech

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)