Červen 2007

Špioni ukradli Američanům atomovou bombu

Karel Pacner

Pluky vězňů stavějí v Kazachstánu na břehu řeky Irtyš atomovou střelnici. Město pro vědce, inženýry, techniky a vojáky. Kilometr od obytných prostor leží komplex laboratoří. A 70 km na jih je samotná pokusná plocha - mělká číše obkroužená vršky.

V květnu 1949 přijíždí vedoucí atomového programu Igor Kurčatov. Bomba má vybuchnout na vysoké věži. Okolo ní se v různých vzdálenostech staví budovy z rozličných materiálů a později se tam přesune i vojenská technika. Na nich se potom projeví účinky výbuchu.

Štěstí, že to vyšlo

Velitelský bunkr, odkud má být bomba odpálena, leží deset kilometrů od věže. Patnáct kilometrů severně od místa výbuchu budou odkryté pozorovatelny. Všude se montují měřicí přístroje spojené kabely se sledovacím střediskem.

Avšak mnohé stavby pokračují pomalu a nejsou příliš kvalitní. Například věž, na niž má být instalována pětitunová bomba, se ve větru povážlivě naklání... Dělníci nevědí, čemu to má sloužit, takže ji trochu odbyli. Ostatně zasvěcenci nemluví o bombě a o výbuchu. Místo toho používají termíny výrobek, práce, dosažení.

Někteří vědci navrhují uskutečnit výbuch na zemi, ale Kurčatov trvá na věži. Žádá Moskvu, aby dala příkaz k postavení nové. Za dva měsíce musí stát, jinak se zkouška opozdí. V Moskvě nejdřív nechtějí souhlasit... Šéf projektu trvá na svém.

Mezitím začínají montovat bombu. Odborníci dokončují výpočty předpokládané reakce a kontrolují měřicí aparatury. Přitom pokračují semináře fyziků k jednotlivým otázkám. Moskva požaduje hlášení o každé maličkosti.

Třebaže se Kurčatov snaží udržovat přátelskou a věcnou atmosféru, vždycky se to nedaří. Všude se totiž pletou důstojníci státní bezpečnosti, kteří nemají o vědecké práci ponětí, a přitom se snaží lidi kontrolovat. Když se někdo dostane do obtíží anebo udělá nějakou chybu, hned ho podezírají ze sabotáže či spiknutí. Jedině autorita Kurčatova tyhle strašlivé nepříjemnosti zahlazuje.

První pokus musí vidět sám Lavrentij Berija, obávaný šéf Stalinovy tajné policie. Nejdřív za asistence Kurčatova a dalších vedoucích pracovníků kontroluje střelnici. Potom volá telefonem z velitelského bunkru Stalinovi. Mluví spolu dlouze. Druhý den dostává Kurčatov souhlas k výbuchu. Bude to 29. srpna 1949 v šest hodin ráno místního času, hned po východu slunce.

Berija tráví celé dny v sále pod věží, kde specialisté pomalu a pečlivě montují bombu. A kromě toho se bez ohlášení objevuje na různých místech střelnice. Čtyři hodiny před výbuchem usazují bombu na její místo. Z velitelského bunkru není na věž s bombou vidět. Několik dnů předtím totiž Kurčatov nařídil, aby bagry pořádně zvětšily ochranný val před ní. Chvilku před výbuchem však otevírá postranní dveře směrem k lesíku a do pouště. Sám chodí netrpělivě po místnosti plné přístrojů a lidí. Všichni mlčí. Personál krytu napětím tají dech.

Berija přichází dovnitř ve chvíli, kdy začíná odpočítávání minut. Když se orientuje v situaci, do napjatého ticha začíná trápit Kurčatova: „Nic se vám nepodaří, Igore Vasiljeviči!“ „A proč, Lavrentiji Pavloviči? Určitě se to podaří!“ oponuje Kurčatov a odchází ke sledovacím přístrojům, u kterých už sedí Grigorij Flerov.

Operátor křičí: „Start!“ V té chvíli vykukuje Kurčatov ze dvířek. A potom pádí na vrchol valu. „To je ona! To je ona!“ nadšeně křičí, když před sebou v dálce vidí narůstající gigantickou kouli atomového požáru. V tom okamžiku z něho padá napětí. Teď už se nemusí bát neúspěchu, věznění, týrání, a možná i likvidace... Nakonec se ve velitelském bunkru všichni objímají. I Kurčatov s Berijou. Šéf bezpečnosti si přitom neodpustí poznamenat: „Bylo by to velké neštěstí, kdyby vám to nevyšlo...“

Přesto však není spokojen: „Jak vypadal výbuch u Američanů?“ Okamžitě telefonuje Meščerjakovovi na severní pozorovatelnu. Tento fyzik sledoval spolu s jedním plukovníkem státní bezpečnosti na pozvání Američanů na tichomořském ostrově Bikini v roce 1947 jejich pokusy. „Michaile Grigorjeviči, podobá se to americkému výbuchu? Opravdu? Není to něco jiného? Nevytírá nám Kurčatov zrak? Že je to stejné?! Dobře. To znamená, že můžeme soudruhu Stalinovi ohlásit úspěch.“ Berija pokládá telefon a dává pokyn generálovi, který slouží jako spojař, aby mu okamžitě dal po přímé lince Kreml, soudruha Stalina. V Moskvě bere telefon osobní tajemník Alexandr Poskrebyšev: „Josif Vissarionovič už šel spát.“ „Je to důležité! Musíte ho vzbudit!“ Za několik minut Berija slyší nepříjemný nosový hlas: „Co chceš?“

„Josife, máme úspěch! Výbuch byl takový jako u Američanů...“

„Už vím a chci spát!“ Prásk - telefon oněměl.

Berija zbrunátněl a začíná řvát na generála, že ho zničí. Protože kdo jiný by mohl Stalinovi ohlásit úspěšnou explozi? Ale současně si bezmocně uvědomuje, že i on je pod Jeho neviditelnou kontrolou.

Po návratu do Moskvy k sobě Stalin zve Kurčatova a jeho nejbližší spolupracovníky. Rozdává jim vyznamenání a dary - podle seznamu, který už dřív připravil Berija. Titul hrdiny Sovětského svazu, luxusní auto, byt, chatu plus další privilegia dostali ti, kteří měli být v případě neúspěchu zastřeleni. Leninův řád připínají těm, kteří by jinak putovali do koncentráků.

Mimořádně cenné informace

Na začátku druhé světové války se naše rozvědka dověděla o plánech Angličanů, Američanů a Němců na postavení atomové bomby. Ale to bylo všechno. Potom už naši vědci vyvíjeli atomovou bombu sami, žádnou pomoc vyzvědačů, kteří by jim dodávali zprávy o britských a amerických výzkumech, nepotřebovali... Tohle hlásala sovětská propaganda dlouhá desetiletí.

Toto tvrzení mělo mezi obyvateli zemí ovládaných Moskvou vytvářet představu, že sovětští odborníci jsou géniové. Pravda začala vycházet najevo velmi pomalu ve druhé polovině osmdesátých let 20. století za vlády Michaila Gorbačova. Tento vůdce sovětských komunistů vyhlásil glasnosť čili otevřenost, která umožnila mluvit a psát o mnohém, co bylo dosud tajné.

První zmínka o sovětském atomovém špionu Klausi Fuchsovi se objevila ve filmu Riziko, který uvedla moskevská televize na podzim v roce 1987. Ale ještě o dva roky později se snažil Stanislav Pestov v týdeníku Argumenty i fakty tvrdit, že Fuchsovy zprávy neměly pro Sověty rozhodující význam.

Přelom přinesl rozhovor se šéfem rozvědky generálem Leonidem Šebaršinem otištěný 22. ledna 1990 v deníku komunistické strany Pravda. „První informace o tom, že Američané vyvíjejí atomovou zbraň, dostalo sovětské vedení v říjnu 1941,“ řekl Šebaršin.

„Později přicházely takové zprávy pravidelně. Rozvědka navrhla, aby byl vytvořen zvláštní orgán pro koordinaci našich vědeckých sil v této oblasti. Výsledkem toho bylo vytvoření Laboratoře číslo 2 v čele s Kurčatovem, s nímž rozvědka dlouhé roky úzce spolupracovala.“

O materiálech získaných rozvědkou Kurčatov prohlásil: „Zprávy o atomové energii měly pro naši vědu a stát neocenitelný význam.“ Hlavní konstruktér bomby Julij Chariton později v měsíčníku Ogoňok uvedl, že špion Fuchs systematicky posílal z Los Alamos „mimořádně cenné informace o postupu prací“. „Dověděli jsme se například, že nejvhodnějším materiálem je plutonium, třebaže se hodí také uran 235. Fuchs rovněž podrobně popsal systém detonátorů, na kterých záleží funkce kulovité implozní (dovnitř směřující) tlakové vlny na plutoniové jádro bomby. Bylo rozhodnuto nic vlastního nevynalézat a řídit se získanými informacemi. Ovšem absolutní spolehlivostí jsme si jisti být nemohli, mohlo jít o dezinformaci...“

Ale další vědec Goldanskij uvedl: „Kdybychom neměli připravenou školu fyziků a fyzikálních chemiků, neměly by zprávy rozvědky žádný význam. Ale bez těchto informací by naši fyzici stejně bombu vytvořili, možná o dva roky později.“

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)