Červen 2007

Poláci a Ukrajinci. Krvavé dějiny

Luboš Palata

Šedesáté výročí Akce Visla připomnělo křehkost usmíření mezi Varšavou a Kyjevem. To, co se dělo právě před šedesáti lety na ukrajinsko-polském pohraničí, nebylo stejné jako vyhnání sudetských Němců z českého a moravského pohraničí. Bylo to horší. V Česku druhá světová válka skončila devátého května a až na pár výjimečných případů se už někdy od června nikde nebojovalo. Zvěrstva páchaná některými Čechy z „revolučních gard“, děsivé příběhy provázející divoký odsun, to všechno není nic proti tomu, co se dělo mezi Poláky, Ukrajinci a Sověty na polsko-ukrajinské hranici.

Spor bez konce

Polsko-ukrajinské „potýkání“ o oblast, které někdy nepřesně říkáme Halič, má s tím česko-německým společný nejen konec, ale i průběh. Tak jako se třeba v Praze Češi a Němci přeli o Karlovu univerzitu, hádali se Poláci a Ukrajinci o univerzitu ve Lvově. Ale zatímco v roce 1918 se o Sudety nebojovalo, o Halič se vedlo válek hned několik. Ukrajinců proti Polákům, obou proti Sovětům, bílých proti rudým, všech proti všem.

Podobně končila i druhá světová válka. Na okraji „velké války“ mezi nacisty a Sověty probíhalo několik „malých válek“. V nich mezi sebou bojovali Poláci a Ukrajinci, kteří přitom válčili i s oběma „okupanty“. Polská Zemská armáda a Ukrajinská povstalecká armáda (v Česku známá pod pejorativním názvem „banderovci“) se vůči sobě i civilnímu obyvatelstvu chovali s nemilosrdností, která ještě dnes nahání děs.

Upalování za živa, vraždění žen i dětí, čtvrcení, to všechno bylo i v této „válce“ na denním pořádku. Řádění, které do značné míry vyhovovalo jak Sovětům, tak nacistům – a proto ho někdy i podporovali – padlo za oběť mnoho desítek, možná i stovek tisíc lidí.

Pro Ukrajinskou povstaleckou armádu (podobně jako pro část polské Zemské armády) bylo vítězství Stalina na Hitlerem jen jiným druhem okupace. Posun hranic Polska, při kterém přišla Varšava ve prospěch Moskvy o většinu východních území včetně Lvova, neznamenal ani konec sporu mezi Poláky a Ukrajinci.

Na jihovýchodě Polska totiž stále žilo na půl milionu Ukrajinců. Část Ukrajinců byla „vyměněna“ do Sovětského svazu za Poláky vyhnané z východu meziválečného Polska. Část ale zůstala, především v horách na jihu Polska. Ty totiž ještě mnoho měsíců po válce tvořily oblast, kterou ve svých rukou držela silná partyzánská armáda „banderovců“.

V těžko přístupném terénu si „banderovci“ vybudovali celá opevněná města a čekali, že přijde třetí světová válka mezi Západem a Sověty a oni budou moci osvobodit Ukrajinu, která v jejich představách zahrnovala i onen jihovýchod dnešního Polska.

Polská armáda ani s pomocí Sovětů nebyla schopna ukrajinské partyzány porazit. A tak bylo na jaře 1947 rozhodnuto, že všichni zbylí Ukrajinci, kterých žilo v biesczadských horských vesnicích na sto padesát tisíc, budou odsunuti. „Akce Visla“, poslední velké poválečné vyhnání, začala právě na počátku května 1947. Ukrajinci byli deportováni na západ Polska, jejich vesnice vypáleny a vymazány z map. Deportace provázely masakry, ne nepodobné řádění některých Čechů v pohraničí o dva roky dříve. Zbytky banderovských partyzánů, odříznuté od zdrojů potravin, se pokusily Slovenskem a Českem přejít do americké okupační zóny v Německu. A přes rozsáhlou operaci československé bezpečnosti a armády se to části z nich podařilo.

„Akce Visla“ a vše, co jí předcházelo, byly až donedávna nepřekonatelnou zátěží polsko-ukrajinských vztahů. Snaha polských a ukrajinských emigrantů kolem legendárního pařížského časopisu Kultura, kteří se snažili dosáhnout usmíření, narážela na nepochopení ještě na konci devadesátých let.

Pro Poláky i pro Ukrajince bylo těžké přijmout, že hrdinské kapitoly jejich historie, tedy jak „banderovci“, tak polský odboj, mají své stinné, dokonce zločinné stránky. „Akce Visla“ je v tomto sporu jen součástí mozaiky, vyústěním celé mnohaleté krvavé pře o území.

Před několika dny se při příležitosti šedesátého výročí začátku „Akce Visla“ sešlo v divadle v ukrajinském Lvově shromáždění ukrajinských vyhnanců, kteří na tuto dobu s hořkostí vzpomínají. Ukrajinský prezident Viktor Juščenko však nevyužil shromáždění ke kritice Polska, ale k novému pohledu na tuto – jak řekl – „tragickou kapitolu ukrajinských dějin“. „Viníkem Akce Visla byl totalitní komunistický režim. Ten musí být odsouzen,“ prohlásil ukrajinský prezident, podle něhož musí žádat od odpuštění nejen Poláci Ukrajince, ale i Ukrajinci Poláky.

Nejen mistrovství Evropy

Polsko a Ukrajina společně získaly pořadatelství mistrovství Evropy ve fotbale 2012. V současnosti se na tom nezdá nic nepřirozeného. Ale až do ukrajinské oranžové revoluce, kde Polsko sehrálo obrovskou roli, by něco takového nebylo možné.

Polsko-ukrajinské překonání minulosti je však stále křehkou stavbou, která se může kdykoli zhroutit. S tím by se nezhroutily jen plány na úspěch mistrovství, ale celá vznikající architektura nové východní Evropy. V pařížské Kultuře kdysi vzniklo heslo: „Není svobodného Polska bez svobodné Ukrajiny.“ Napadlo nějakého Čecha něco podobného v souvislosti s Německem?

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)