Červen 2007

Někomu život, Čurdovi smrt

Zbyněk Petráček

Hrdinství a zrada spolu často kráčejí ruku v ruce. Kdo jiný se spíše dostane pod tlak vedoucí až k selhání než ten, kdo je motivován k nasazení života? Nedávno jsme to viděli přímo v televizi. Zradili britští námořníci, když jako rukojmí Íránu vystoupili ve službě tamní propagandy? I takové názory se objevují. Nicméně hlasy volající po tom, aby byli postaveni před válečný soud, jsou považovány za extrémní. To vše si můžeme připomenout v neděli, kdy uplyne šedesát let od popravy Karla Čurdy. Jeho zrada je sice nepochybná, ale nemotivovala ji nějaká vrozená zrůdnost.

Čurda si získal neblahé renomé zrádce kamarádů parašutistů. Nebýt jeho udání na gestapu, nacisté by nevypátrali úkryt atentátníků na Reinharda Heydricha. To je historický fakt. Přesto se Čurda nestal celonárodním archetypem padoucha.

Nepřetrvala nadávka „ty čurdo“ podle příkladu policejního konfidenta z 19. století Rudolfa Mrvy. Čím to? Dílem proto, že za komunismu se vytěsňoval nejen londýnský odboj, ale i jeho pochybení. A dílem proto, že po revoluci by taková připomínka vrhala špatné světlo na památku již svobodně oslavovaných hrdinů. Až během času se skládá plastický obraz situace roku 1942 a jejích aktérů.

Karel Čurda se narodil 10. října 1911 ve Staré Hlíně u Třeboně. Základní vojenskou službu stráví u pěchoty v Jindřichově Hradci, pak v armádě zůstává a v roce 1938 nastupuje k finanční stráži. Po okupaci odchází přes Polsko do Francie, po její porážce je evakuován do Británie a tam absolvuje paradesantní výcvik.

V březnu 1942 se v rámci výsadkové skupiny Out Distance vrací do vlasti. Ale už přistání naznačuje potíže. Tři muži jsou místo u Tábora vysazeni u Telče, takže se rozejdou po příbuzných. Desátník Ivan Kolařík ztrácí své fingované doklady, kde má – přes zákaz – fotku své snoubenky. Když potom k rodině dorazí, už po něm pátrá gestapo. Kolařík sice včas spáchá sebevraždu, ale zapomene u sebe darované potravinové lístky, což – podle zjištěné série – stojí další lidské životy. Velitel nadporučík Adolf Opálka míří k tetě na Moravu, rotný Čurda ke své matce na Třeboňsko. Konspirace se narušuje.

Ostatní skupiny jsou úspěšnější, z Pardubicka je navázáno spojení s Londýnem a vše směřuje k atentátu. To už je Čurda v Praze, kde se shromáždí celkem osm „Britů“. Heydricha zabijí Kubiš s Gabčíkem 27. května, a pak začíná peklo. Nacisté zuří, rozjíždějí represe a výsadkáři musí zmizet. Sedm mužů z pražské „osmičky“ odchází do krypty cyrilometodějského kostela, Čurda, který se o úkrytu nedozvěděl, odjíždí opět za matkou.

U Třeboně prožívá své peklo i on. Slyší o hromadných popravách i vypálení Lidic. Matka a sestra na něj apelují, aby využil amnestijní nabídku nacistů. Čurda nejprve napíše dopis adresovaný četnické stanici v Benešově: „Zastavte zatýkání a popravy, ježto pachatelé jsou jistý Gabčík ze Slovenska a Jan Kubiš, jehož bratr je hostinským na Moravě.“

Nic se neděje, a tak 16. června jede do Prahy přímo na gestapo. Tam zopakuje jména Gabčíka a Kubiše, ale když chce polknout cyankáli, gestapáci mu v tom zabrání – a pak už z něho dostanou jména pražských kontaktů. Začíná tragické finále vrcholící 18. června marným bojem v kryptě a o týden později vypálením Ležáků.

A sám Čurda? Od nacistů obdrží 5 milionů korun odměny a falešnou identitu. Jenže v květnu 1945 je zatčen, souzen za zradu a 29. dubna 1947 oběšen. Dnešní postoje k jeho motivacím jsou ovšem pestřejší.

Historik Vojtěch Šustek považuje Čurdu za zrůdu. Specialista na heydrichiádu Jaroslav Čvančara, autor známé knihy Někomu život, někomu smrt, není tak přísný: „Jde o klasický případ cesty do pekel dlážděné zprvu dobrými úmysly.“ Podobně i voják Vladimír Maděra, který za války parašutisty sám cvičil: „Jeho čin je odsouzeníhodný, poslal hodně lidí na popraviště. Na druhou stranu nikdo z nás nedokáže odhadnout, jak by se pod takovým psychickým tlakem zachoval.“

(kráceno)

(Respekt, www.respekt.cz)