Červen 2007

Turecko hledá svou tvář

Zbyněk Petráček

Volba prezidenta mezi sekularismem a demokracií pro všechny. Obrázky z masových demonstrací v Turecku jsou pozoruhodné. Vidíme světu otevřenou mládež, ale hned vedle ní veterány ve starých vojenských uniformách. Ti první připomínají liberální Srby v roce 2000, kteří svrhli Miloševiće. Ti druzí zase srbské národovce, kteří Miloševiće bránili. Turecká zvláštnost je ale v tom, že liberálové i nacionalisté se hlásí ke Kemalu Atatürkovi a varují před ohrožením laického charakteru státu.

To vypovídá mnohé o současném dění. V úterý ústavní soud zastavil volbu nového prezidenta – prohlásil první kolo za neplatné. Očekává se, že dosavadní prezident Ahmet Sezer rozpustí parlament a vyhlásí předčasné všeobecné volby, zřejmě na konec července. Tento krok ale nic nemění na podstatě sporu.

Státní doktrínou Turecka je už 84 let sekularismus. Je doktrínou natolik silnou, že na její obraně se shodnou národovci s liberály a její dodržení čtyřikrát vymohla armáda. Kdykoliv se vynořila politická strana, která se hlásila k islámským kořenům, čelila zákazu a její lídři soudní žalobě.

V posledním desetiletí se poměry uvolnily, takže země má už dvojí zkušenost s „islamistickým“ premiérem, aniž by možné obavy došly naplnění. Jenže teď se přiblížil nejzásadnější zlom od Atatürkovy sekularizace roku 1923: kdyby se stal hlavou státu kandidující Abdullah Gül, Strana spravedlnosti a pokroku premiéra Erdogana by získala obě nejvyšší ústavní funkce, turecký sekularismus by ztratil pojistku a armáda možné zábrany.

Odtud se odvíjí občanský spor, který zasahuje až do Evropské unie. Vždyť Turecko je kandidátskou zemí. EU již prohlásila, že v této kvadratuře kruhu dává přednost demokracii a Gülovi před sekularismem v armádním balení. Naproti tomu podle analýz stále více Turků dává přednost domácímu řešení sporu před vyhlídkou na členství v EU. Nad bruselským křeslem pro Ankaru se tak opět stahují mračna, i když Turci svoji skutečnou tvář hledají poctivě sami – a v principu se tím neliší od Poláků, Španělů či teď Francouzů.

Sekularisté neuvěří

„Říkají, že se změnili, ale podívejte se na jejich ženy,“ citují noviny architekta Yalcina Turkdogana. Je to ilustrace smýšlení liberální turecké elity o religiózních spoluobčanech a jejich politické reprezentaci. Strana spravedlnosti a pokroku vládne už pět let, dovedla zemi ke vstupním rozhovorům s EU, prosadila hospodářské reformy vedoucí k 7% růstu, její lídři dodržují zákony, premiér Erdogan poslal své dcery studovat do USA, kde mohou chodit do školy v šátku, ale stejně se nezavděčí.

I sedmdesát let po Atatürkově smrti je kult „otce Turků“ natolik silný, že vede i k posuzování politiků podle jejich žen. Manželky Erdogana i Güla nosí šátek, tudíž jsou pro sekulární elity nepřijatelní i oba státníci. Naproti tomu se začalo mluvit o možné prezidentské kandidatuře ministra obrany Gönüla jen proto, že jeho žena šátek nenosí. Pro obě složky turecké společnosti jsou určující pocity ohrožení, i když se odvíjejí jen ze symbolů či náznaků.

„Jejich ústavou je Korán,“ pokračuje již zmíněný Turkdogan, jenž přišel na demonstraci poprvé po třiceti letech. Z čeho tak soudí? „Z jejich chování, jejich rétoriky, jejich myšlenek, jejich náboženské výchovy.“

Sevim Erzenová, státní úřednice v důchodu, si zase stěžuje na rostoucí počet žen s šátky ve svém okolí. Je to už druhá generace původně přistěhovalců z venkova, kteří se zabydleli ve velkoměstech a uspěli v drobnějším podnikání. Ale: „Začínají se na nás dívat svrchu. Chtějí se cítit jako vládnoucí vrstva.“

Poselství tohoto znejistění vysvětluje Metin Heper, profesor z Ankarské univerzity: „Životní styl těchto lidí je jim nepříjemný. Bojí se jich, ale tento strach je neopodstatněný. Postupem času zjistí, že se ti lidé od nich neliší.“ Jeho optimismus ale krotí bývalý americký velvyslanec v Ankaře Morton Abramowitz: „I kdyby Erdogan chodil po vodě, sekularisté mu neuvěří.“

Zakonzervovali Atatürka

Předsudkům opačného znaménka čelí druhý tábor. Religiózní Turci jsou obecně považováni za nevzdělané a chudé. Podle citovaného profesora Hepera právě tyto stereotypy kultivuje atatürkovská výchova: „Ve školách se učí, že jste-li praktikující muslim, jste ignorant, který chce zemi vrátit do středověku.“

Politolog Hakan Yavuz, autor knihy Islámská politická identita v Turecku, popisuje, jak byl šokován rigidním prostředím na „své“ katedře v Ankaře, když tam přišel: „Nebyl to dialog, ale spíše strukturovaný program indoktrinace.“

Podle analýzy listu The New York Times spočívá hlavní problém sekularistů v tom, že nikdy nepředefinovali Atatürkův odkaz. Jeho dědictví zůstává přes historický i společenský vývoj zakonzervováno beze změny. Právě proto prý Lidová republikánská strana, hlavní bašta sekularismu i vedoucí složka opozice, postrádá nápadité a charismatické lídry.

Výstižně to shrnuje Hakan Yavuz, který dnes působí na Utažské univerzitě v USA: „Turecko je jako transvestita. Duch a tělo jsou v konfliktu.“

Vážíme si senátu

Turecko se nachází ve složité situaci. Představme si, že u nás je jednokomorový parlament, vstupní klauzule do něj činí 10 %, takže vylučuje malé strany, a na prezidenta – jedinou pojistku ústavnosti s pravomocí vetovat zákony – kandiduje stranický kolega premiéra. To by bylo křiku a demonstrací. Takže turecký problém není v jádru ani islamistický, ani armádní, ale ústavní. Jenže ve světě se to vnímá jinak.

Obavy panují v Izraeli, který považuje Ankaru za jediného blízkovýchodního spojence. „Turecko, první světový příklad převážně muslimské země coby sekulární demokracie, tento status možná ztrácí,“ píše Linda Michaud-Eminová z institutu Gloria. Evropští politici se zdržují jednoznačných soudů, ale pesimismus vyjádřil list Frankfurter Allgemeine Zeitung: „Kdo nechce zavírat oči, musí se ptát, zda země v této konstelaci je zralá na přístupová jednání s EU.“ FAZ tedy nepohřbívá jen členství Turecka, ale už samotné rozhovory.

(Respekt, www.respekt.cz)