Červen 2007

Hraběnka rebelka

Alena Plavcová

Kristina Colloredo-Mansfeldová vyrůstala na Opočně v hladomorně a v osmi letech jezdila v Kanadě na traktoru. Provdali ji za rakouského prince, ale ona nesnášela etiketu. Byla kaskadérkou a modelkou a třikrát se rozvedla.

Představujete si, že se paní hraběnka nudí na sofa, kouří z dlouhé špičky nebo se nimrá v lanýžové paštice a komanduje služebnictvo? Jste vedle. V jednopatrovém opočenském domě, kde sídlí Lesní správa (a kde se mimochodem narodil malíř František Kupka), nám právě teď Kristina ColloredoMansfeldová (66) peče štrúdl, co chvíli odbíhá do kuchyně, aby ho nespálila, a pod nohama se jí plete pes neurčité rasy („prostě mi tak dlouho seděl v Řecku přede dveřmi, až jsem si ho vzala“). Přízemní apartmá ústí do malé zahrady s proutěnými pohovkami. Za komunistů tu bývalo zanedbané květinářství. „Kdybyste viděli, jak to tu vypadalo. Nábytek jsem většinou koupila v bazaru, tady ten stolek stál padesát korun, natřela jsem ho na červeno,“ říká malířka šlechtického původu, která má domov také v Kanadě, Řecku nebo Rakousku. Čtrnáct let se v Česku vleče její restituční spor o vrácení rodového majetku. Renesanční opočenský zámek, který rodině zkonfiskovali nejdříve Němci a pak podle Benešových dekretů komunisti, jí český stát nejprve odmítl vydat, v roce 2003 vydal, ale o dva roky později Ústavní soud všechny předchozí verdikty zrušil. Za pár dní po našem rozhovoru musela aristokratka, jak rozhodl pro změnu Krajský soud v Hradci Králové, rodové sídlo zase pěkně protokolárně odevzdat státu zpátky. Přesto se usmívala. Její čeština byla, pravda, místy komická. Na protest proti osudu chtěla totiž svůj dětský jazyk v emigraci kompletně zapomenout.

Jaká je vaše nejstarší vzpomínka z dětství v Opočně?

Určitě můj ocel.

Prosím?

Ocel, néé... osel!? Já tady měla krásný osel, měl bílé sedlo s červenými písmeny CM. Dokonce myslím, že osel bylo moje první slovo vůbec. Teprve pak jsem řekla máma, táta.

Byla jste jedináček. Vychovávali vás jako budoucí hraběnku?

My byli úplně normální lidi. Ani jsme nebydleli přímo v zámku, aber kousek od něj, v bývalé hladomorně. Chodila jsem do školy tady vedle (ukazuje oknem do úzké opočenské uličky) a hrávala si s dětmi na ulici. A docela často jsem bývala v sirotčinci. Dodnes si pamatuju, jak jsem tam poprvé rozdávala dětem čokolády. V postýlce tam ležel jeden dítě, kterému jsem čokoládu nesměla dát, protože by mu uškodila. A tak ji chtěl, takhle ke mně natahoval ruku, a já mu ji nesměla dát. To už budu mít pořád někde v hlavě.

Na co rodiče kladli při výchově důraz?

Na ja, hlavně abych měla dobré jméno. A taky abych neříkala žádné... jak se to řekne česky...

...neslušné slovo?

(směje se) No to už vůbec! Abych vždycky říkala pravdu, to pro ně bylo velmi důležité. Abych nezapomínala poprosit, poděkovat, pozdravit ... a uměla se dobře chovat u stolu.

Za války vám Němci zkonfiskovali veškerý majetek. Vybavuje se vám nějaká vzpomínka z té doby?

Museli jsme se vystěhovat do Rozběřic, kde jsme žili v takové hodně vlhké vile, rostly tam ... šampiňóny po zdi nahoru.

...myslíte plíseň?

Ano, ano. Tatínka totálně nasadili do škodovky v Hradci Králové, jezdil tam dvacet kilometrů na kole.

To musel být docela šok pro člověka, který měl doktorát, hovořil pěti jazyky a potrpěl si na vybrané způsoby. Slyšela jsem, že ve fabrice obědval na obráceném kolečku, kam si nejdřív prostřel bílý ubrousek...

To dost pochybuju, prostřel si tak leda kousek papíru. Nám Němci ani nedovolili vzít si z Opočna osobní věci. Ještě někde mám schovaný list papíru se seznamem oblečení, které si smíme odvézt, byly tam vyjmenované všelijaké seprané košile a spodky. Bílé ubrousky a podobné zbytečnosti určitě ne. V našem domě pak sídlil nějaký německý oficír.

Mluvilo se u vás doma o ztrátě majetku jako o tragédii?

Víte, to všechno tehdy byla tragédie, nejenom ztráta našeho majetku. Nejdřív Hitler, pak Stalin a komunisti, otec prohlašoval, že to je tragédie celé Evropy. Taky řekl, abychom se smířili s tím, že už nikdy nebudeme žít jako dřív.

Vyvlastnili vás nejdřív nacisti a pak komunisti. Co pro vás bylo horší?

Obě totality se zachovaly stejně. A můj otec byl přesvědčen, že to nikdy neskončí, že tu komunisti zůstanou navěky. Takže se rozhodl, že už se do Čech nikdy nevrátí.

Nerozmyslel si to ani po listopadu?

Ne, nikdy, až do své smrti v roce ’90. Měl tvrdou hlavu, zařekl se, že už sem nevkročí. Kdežto můj strýc, jeho bratr, sem jezdíval každý rok.

Když jste po emigraci v roce 1947 žili v Kanadě, věděli vaši spolužáci, že máte modrou krev?

Jednou jsem jim začala vyprávět, že jsme měli v Čechách zámek a služebnictvo. Ale oni se tomu smáli, mysleli si, že mě chytil fantas. Tak jsem o tom už nikdy víc nemluvila.

Otec měl v Kanadě farmu a pěstoval ovoce. Musela jste pomáhat?

Ano. Dokonce mi platil, když jsem pomáhala trhat broskve. Ale já nejradši jezdila s traktorem, bylo mi osm a už jsem řídila traktor. Člověk se všechno naučí. Já se naučila vařit a dodnes vařím moc dobře pro pejska a pro mě. Třeba udělám sytou polévku s masem a zeleninou, já dostanu polévku a trošku masa a pes má jen maso.

Jakou řečí jste tehdy doma mluvili?

Anglicky, i když maminka uměla i česky, byla Rakušanka. Když jsme přijeli do Kanady, už jsem nechtěla slyšet ani slovo německy nebo česky, rozhodla jsem se ty jazyky zapomenout. Bylo mi sedm a anglicky jsem neuměla ani slovo, ale naučila jsem se za tři měsíce a dodnes je to můj nejlepší jazyk. Mluvím ještě německy, francouzsky, řecky a špatně, jak slyšíte, česky. Když jsem byla nedávno v televizním pořadu Všechnopárty, jeden divák mi pak napsal, že by mě učil česky. Ale nevydržím někde sedět a učit se. Musím poslouchat, jak lidi mluví, a pak to přijde samo. Zajímavé je, že když jsem se sem po listopadu vrátila, vůbec žádná česká slova jsem si nevybavovala, i když jsem tu chodila rok do školy. Kde jsme to skončily?

V Kanadě. Stýskalo se vám tam po vašem oslovi?

Tatínek mi pořídil nového, dokonce jsem na něm jezdila do školy.

Na oslovi? To muselo být napínavé, jestli dorazíte včas...

On byl úplně spolehlivý a strašně hodný. Dokonce skákal přes metrové překážky, jako malý kůň. Promiňte, musím se podívat na štrúdl! (odběhne na chvíli do kuchyně)

Je pravda, že jste v pubertě byla hippie?

To je pravda, mně květinové děti imponovaly, často jsem s nimi byla, i když jsem nežila v žádné komunitě. Bylo to v době, kdy jsem už nebydlela u otce, s přítelkyní jsme studovaly na umělecké škole a pronajaly si spolu velký pokoj ve starém domě v Torontu. V té době jsme znaly všechny místní hippies. Trochu jsem si ale od nich, jako ostatně od všeho v životě, držela distanc. Milovala jsem jejich nevinnost a jejich muziku, ale neměla jsem ráda jejich nepořádek, špínu. Já byla tehdy velká rebelka, otec se ze mě mohl zbláznit, ale nedělala jsem všechno jako skutečný hippie.

Co například? Free love?

Volná láska, to mě fakt nebavilo. Mimochodem, moje hippie období nebyl první skandál v naší rodině. Moje babička, vzdělaná paní, která mluvila šesti jazyky, se kdysi zamilovala do takové velké černé star, černošského zpěváka Ronalda Hayse, odjela s ním na turné po Evropě, měli dceru. To byl v našich kruzích obrovský skandál. Mému otci bylo tehdy asi osmnáct, studoval ve Švýcarsku a nesl to velmi těžce.

Jak snášel vaše rebelské období?

Měli jsme spolu velké problémy. Hlavně proto, že on byl, na rozdíl ode mne, velmi asketický člověk. Vyžadoval, abych za žádných okolností nebudila pozornost, abych byla nenápadná, pro něho byl hřích žít v nějakém luxusu. Zakazoval mi flirtovat. Ale já se chtěla líbit, nosit šaty jako Marilyn Monroe, aber já nic neměla, žádné krásné šaty mi nedovolil, musela jsem si je půjčovat od kamarádky. Taky jsem se chtěla malovat. Když jsem se poprvé nalíčila, to mi bylo asi třináct, zfackoval mě, že vypadám jako běhna.

A když si s vámi nevěděl rady, poslal vás do internátu ve Švýcarsku.

Přesně. Víte, on mě poslal do internátu, o kterém slyšel, že je dobrý. Ale ve skutečnosti byl děsný, škola na nic, učili nás trošku vařit, trošku francouzsky, zkrátka to, co potřebuje dobrá manželka. Otec si myslel, že studuju, ale já ve skutečnosti vedla dost divoký život. Když to viděl, přehlásil mě do jiné švýcarské školy, ještě horší. Taky mě hned vyhodili, byla jsem drzá na direktora... Toho jsem načapala, jak se líbá s jednou příšernou zdravotní sestrou. A to mě pak vyhodili docela rádi. (směje se)

Bavilo vás tehdy vůbec něco?

Koně, koně, koně! Strašně jsem toužila chodit do jezdecké školy. Na koních ale stejně jezdím celý život, i tady v Opočně bych měla ráda koně, ale bohužel kůň potřebuje každodenní péči a já tu nejsem pořád.

Tipla bych si, že tak problémovou dceru bylo dobré rychle provdat...

Jistě. Svého kanadského milence jsem musela pustit k vodě a na jednom šlechtickém plese v Mnichově mi dali dokonce vybrat, strýček se rozhlédl a prohlásil, že je tam asi sedm mužů, kteří by připadali v úvahu. Bylo mi devatenáct, volba nakonec padla na rakouského prince Fürstenberga, o sedmnáct let staršího. Docela pěkný pán, vysoký... Chudák.

Proč chudák?

Na ja, opravdu to se mnou neměl lehký. On si myslel, že mě hravě zvládne, byl to rozvážný a zkušený muž, ale to nešlo. Já byla hrozná. Tedy ne že bych na něj nebyla milá, ale nesnášela jsem všechnu tu etiketu. A nejvíc jsem nesnášela, když se neříkala pravda, takovou tu společenskou přetvářku. Viděla jsem lidi, jak jsou okouzlující, ale jen co se zavřely dveře, začali pomlouvat. Možná proto celý život tolik miluju zvířata. Kde je vlastně můj pejsek teď? Promiňte, aber já musím podívat, kde je štrúdl a pejsek. (na chvíli odejde, vrátí se jen se psem) Tohle je můj nejlepší kamarád, který se mnou všude cestuje.

Máte dnes raději psy než muže?

(bez rozmýšlení) Ano. I když já mám mnoho kamarádů a mám je ráda, protože muži mají trochu jinou hlavu než ženy a je to amusing, zábavné.

Třikrát jste se provdala a třikrát rozvedla. Neměla jste šťastnou ruku při výběru partnerů?

Já spíš myslím, že nejsem stvořená pro manželství. Mám velkou kapacitu pro přátelství, ale žádnou pro manželství. Mám moc ráda svoje děti a svoje vnoučata, jsme velká rodina, dobře spolu vycházíme. Ale jako manželka jsem asi moc dobrá nebyla. Mně totiž vadilo, že mě ten muž vždycky chtěl předělávat.

Kdy vám bylo v životě nejhůř?

Určitě ve škole. Ale můj nejstrašnější životní zážitek byl, když mi zemřela dvanáctiletá dcera při autonehodě v Polsku. Jelo jich v autě víc, nikomu se nic nestalo, jen ona zemřela. Můj život nebyl vždy lehký, ale byl hodně interesantní, žádná nuda. V Kanadě jsem se třeba živila jako kaskadérka na koních, hrála v televizních reklamách, dělala modelku... To už jsem měla dvě děti a nebavilo mě sedět doma.

Bylo to pro vás těžké rozhodnutí, vrátit se po listopadu do Česka?

Moji tři synové byli v té době už dospělí. Tak jsem si řekla, že musím zkusit získat zpátky náš majetek. Cítila jsem to jako povinnost. Říkala jsem si: Zatím jsi byla pořád rebelka, už je na čase, abys dělala něco pořádného.

Jaký byl váš první dojem z Česka?

Opravdu hrozný, říkala jsem si, že tady přece nemůžu zůstat. Všechno bylo nějaké šedivé, nikdo se nesmál, lidi koukali úkosem, zamračeně. V duchu mě napadlo, jak jsem šťastná, že jsme tu nezůstali. Kdoví, jak bych skončila, nejspíš někde v gulagu. Ale zlepšuje se to.

Našla jste ještě po těch letech v zámku nějaké památky na své dětství?

Pustili mě do dědečkovy pracovny na zámku. Já byla malá, když umřel, ale pamatovala jsem si jeho židli, jeho psací stůl, jeho knihy, okamžitě se mi to vybavilo. Bylo to, jako kdyby to všechno spalo padesát let. Jako z nějaké smutné pohádky o Šípkové Růžence. („Pardon, už hodně voní ten štrúdl,“ nasaje nosem fotograf.) Oukej, máte pravdu, už tam běžím. (Vrací se s kouřícím talířem.)

Když vás tak vidím péci, nepředpokládám, že byste měla služebnou, jak by se na paní hraběnku slušelo. Dodržujete ještě něco z aristokratického způsobu života? Chodíte například na hony?

To ano, dokonce tady pořádám každý rok velký bažantí hon. Ale já sama do ničeho nestřelím.

Jak se k vám Češi po návratu chovali?

(vzdychne) Na ja... ne moc dobře. I když zase někteří byli výborní, třeba paní Valášková tady ze zámku, zkrátka ti, co si nás ještě pamatovali. Ale jinak ze začátku mi nikdo neřekl ani dobrý den. Jako by mě neviděli. Ale víte, já jsem vevnitř tvrdý člověk. A koneckonců, až budu mít všeho dost, prostě se seberu a pryč odsud.

O Češích se říká, že jsou rovnostáři a aristokraty nemají zrovna v lásce, průzkumy veřejného mínění to potvrzují.

Myslím, že nás opravdu nemají rádi. Víte, že mi například odposlouchávali telefon? To poznáte, udělá to takové krkrkr ve sluchátku, prostě to slyšíte. Tak jsem vždycky schválně říkala svým známým do telefonu: „Víš, že tu používají odposlouchávací metody jako někde v KGB? Ale jak zastaralé, kdyby aspoň měli něco moderního!“ (směje se) Ať si mě poslouchají, to jsou vyhozené peníze. Oni mi zkrátka nechtěli vrátit majetek, zkoušeli vše, aby to nemuseli udělat. A zdaleka to není uzavřeno, bude to ještě dlouhý proces. Vrátili mi lesy, zaplaťpánbůh, s tím nejsou problémy. Ale je problém se zámkem a s předměty v něm. Přitom já nemám v úmyslu nějaké obrazy nebo nábytek odvážet, co bych s tím dělala, přece si neudělám z bytu muzeum?

Co budete dělat, jestli vám zámek definitivně nevrátí?

Co bych dělala? Budu tady pořád trošku žít, i když asi míň a míň. Můj nejstarší syn sem teď začal jezdit, on vystudoval lesnictví, chce se o všechno trochu starat. Musím říct, že naši lesníci tady jsou výborní a loajální. Ale já pořád doufám, že nám zámek vrátí. Tedy jestli tady opravdu je demokracie. To přece nejde něco ukrást, vrátit zpátky a pak znovu ukrást!

Řekla byste, že jste bohatá?

Ano. (zarazí se) Bohatá... já se cítím bohatá, protože mám všechno, co potřebuju, a mám dost, abych mohla žít, jak chci. V Řecku jsem před třiceti lety koupila dům, to byla jedna z nejlepších věcí, co jsem v životě udělala. Ráda tam maluju. Po ničem zvláštním netoužím. Když letím letadlem, tak turistickou třídou. A nepotřebuju žádné jewely, šperky, nebo kožichy. Teda jeden kožich mám, ale jsou v něm nejspíš moli.

Přijít o majetek musí být hrozné. Bylo na tom taky něco dobrého?

Zcela určitě, protože se ze dne na den octnete v naprosto jiné situaci. No jen si představte, že v Kanadě můj otec pracoval sám na farmě, kdežto dokud jsme byli tady, vždycky jsme měli zahradníka. A náš zahradník býval z otce nešťastný, často si k mamince chodil stěžovat: „Prosím vás, paní hraběnko, pro živého boha, řekněte panu hraběti, aby se mi v tom nehrabal, vždyť on tomu vůbec nerozumí!“

Colloredo-Mansfeldové původně italsko-rakousko-německý rod, získali opočenské panství (konfiskát po Trčcích z Lípy) za třicetileté války, po smrti Albrechta z Valdštejna, jako odměnu za věrnost císaři. V roce 1942 byl majetek C.-M. zabaven Němci pro nepřátelský postoj k říši (C.-M. se připojili k vlastenecké deklaraci české šlechty prezidentu Benešovi). Po válce jim na základě Benešových dekretů majetek zabavil československý stát. Sporné je hlavně to, zda byl otec Kristiny Josef C.-M. říšským občanem. Český stát po listopadu vydal Kristině C.-M. část lesů, obytné domy v Opočně a na Rychnovsku a část obrazů.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)