Červen 2007

Návštěva ve čtvrté dimenzi

Věra Pokorný-Scheufler

Za čtvrtou dimenzi bývá pokládán čas. V tom podvečeru, o kterém budu vyprávět, jsem pocit ze čtvrté dimenze, jako něčeho nepatřičného k trojrozměrnému vnímání, intenzívně zakoušela. A to jsem vypila jen jednu minerálku.

Navštívili jsme s manželem na pozvání „rozšířenou schůzi redakční rady“ jisté revue. Chtěli se, ti odvážlivci nerozumní, věnovat věcem daleko komplikovanějším, než je připojit čtvrtou dimenzi k trojrozměrnému prostoru. Chtěli věnovat jedno číslo své revue (kdysi samizdatu), přepisování národní historie, tedy legendám a mýtům, které se tvrdošíjně udržují jako historické pravdy v novodobých českých dějinách. Domnívali se, jak pravil text pozvánky, že po pádu komunismu padla i verze českých dějin, poplatná ideologii vlády jedné strany. Historicko materialistické hledisko prý už je postupně nahrazováno. Opravdu? A čím? Připadá mi to jako zásadní omyl. Komunisté všechno zakamuflovali, vydrželi a dnes mluví v Česku z duše i mnohým, kteří by se k nim byli dříve nikdy nehlásili. Už zase „drtivá většina pracujících odsuzuje“, tentokrát například zřízení amerického radaru v Česku. A kdo je pro, to je „hrstka zaprodanců a zrádců, kteří mají tu drzost za mrzký peníz západních imperialistů zastávat názory, které odsuzuje drtivá většina našich pracujících.“ Nejhorší je, že to souhlasí. Je jich opravdu většina. Protože v každé zemi je bohužel většina lidí poměrně snadno ovlivnitelných a řekněme si to upřímně, poněkud omezených.

Ano. Historicko materialistické hledisko stále existuje a je pro jistotu doplňováno či nahrazováno nacionalistickým pohledem na české dějiny, který má kořeny především v 19. století, v čase vzniku a formování českém nacionalismu. Překabátili se, zásadoví soudruzi, čamary oblékli a teď hájí národní zájmy. Berou jim totiž identitu představovanou syrečky, uleželým gulášem, tuzemským rumem, karlovarskými oplatkami, slivovicí, pivem, prostě to známé „rodinné stříbro“. I v televizi jsem viděla obstarožní kališníky s pivními břichy, bouřící se proti americké radarové základně. Sovětské rakety jim po dlouhá léta nevadily. Teď protestují proti „cizákům“, kteří je prý zase chtějí okupovat. Vidím, jak neviditelnými prkny obíjejí celou zem, aby jim tam nikdo nelezl. Ze Západu, jako obyčejně, na Východě bydlí bratři slovanští. Až na ty zatracené Maďary. Jak je musí mrzet, že už jsou zrušeny dráty nabité elektřinou, minová pole a pečlivě uhrabané pásy, ve kterých bylo vidět „stopy narušitelů“. Takhle mohou „revanšisté“ volně dovnitř, jaká hrůza.

Chci ale podat zprávu o tom setkání. Místo, kde jsme se sešli byla nevlídná podzemní místnost, ve které s cigaretovým kouřem bojovaly zbytky kyslíku, který tam zůstal ještě z té doby, když se dům stavěl. Nepohodlné židle, obsluha žádná. Přítomní po sobě pokukovali, nebylo jasné, kdo je kdo, někteří se už znali, ale po českém zvyku nikdo nikoho nikomu nepředstavil. Milý, ale velmi nejistý intelektuál, přivítal po delším váhání přítomné. Ty, kteří nebyli členy redakční rady a které neznal, vyzval, aby se sami představili a krátce něco o sobě řekli. Čekal na někoho významného. A opravdu, právě, když jsem se snažila stručně popsat kdo s manželem jsme, odkud přicházíme, co tam děláme a kam jdeme, vešel pan senátor. Pan senátor P. je člověk, který nás asi pronásleduje. Ať se hneme kamkoliv, v cizině, kde žijeme, a nebo jako teď v Praze, je tam on. Kdekoliv a o čemkoliv profesionálně řeční. K našemu údivu vítal před několika lety jménem vlády i účastníky na celosvětovém setkání členů Řádu sv. Lazara Jeruzalémského, kterého jsme s manželem členy. Nic o Řádu jistě nevěděl a je pravděpodobně ateista, jako většina obyvatel české kotliny. Ale, asi nebylo nikoho… nu, což.

Emanuel Mandler pronesl úvodní slovo, mělo to prý být „do pranice“, ale nikoho příliš nerozkatilo. Až když náš přítel, který také „zavinil“, že jsme byli na setkání pozváni, jasně a zřetelně pohovořil pars pro toto o mýtech, které se tvrdošíjně tradují - „o nás bez nás“ a o vyhnání českého obyvatelstva ze sudetského pohraničí v roce 1938 - nastala mela. Jistý nesnesitelně pomalu mluvící vědec mu vrhl na hlavu, že je to NEOMALENOST, co řekl. Zajímavé bylo především to, že ho neobvinil z toho, že neříká pravdu, ale v jeho očích bylo pravděpodobně neomalené ji říkat. Kvílel, že byl také jako jinoch vyhnán z pohraničí. Kupodivu jsem v Googleu snadno zjistila, že vždy žil jen v Praze a v Poděbradech a do gymnázia chodil za války v Nymburce, aby po válce vystudoval a po uchopení moci komunisty se stal asistentem na vysoké škole.

Líčil děsivý příběh českého krejčího, který se rozhodl v Sudetech zůstat, od kterého asi půl roku nikdo nekupoval kalhoty. Na mysli mi vytanulo, jak rád by si to asi byl s tím krejčím vyměnil kterýkoliv německý politický vězeň, skomírající v koncentračním táboře, kam byl Hitlerem a jeho pomocníky vržen už krátce po roce 1933.

Setkání pokračovalo v oné zvláštní čtvrté dimensi. Přestože se dalo předpokládat, že všichni účastníci jsou intelektuálové (nás vyjímaje, my jsme prostě jacísi cizáci a čumilové), vznesla do nastalé vřavy jedna dáma otázku, cože to jsou vlastně ty mýty, ať jí to teda někdo vysvětlí.

Dostalo se jí odpovědi, která mne doslova fascinovala: To je prý přece všechno to krásné, co máme z minulosti, Libuše, Přemysl, Horymír a jeho Šemík - až k Babičce od Boženy Němcové. Tak vida, já se dosud mylně domnívala, že se beletrie do mýtů nepočítá. Což je ovšem moje chyba, protože mám vědět, že většina Čechů pokládá romány pana Jiráska za české dějiny. Chudák pan profesor Jirásek je v tom možná nevinně, asi mu toho dost našeptal jeho přítel, známý fanatický Chod MUDr. Josef Thomayer. Asi proto napsal, že Chodové mají odjakživa ve znaku hlavu vlčáka a podobné drobnosti. Nikdy také netvrdil, že píše dějiny, ale prostě psal historické romány, různými kronikami (například od Václava Hájka z Libočan, kterého označil za lháře i sám Palacký) inspirované a přizdobené podle fantazie.

Pak nastalo všeobecné chválení mýtů, jejich dobrého vlivu na lid obecný a záměrem napravovat mýty dějinné se už nikdo nezabýval. Míra snesitelnosti byla naplněna. Naštěstí vyhlásili přestávku, která nám umožnila nenápadně odejít. Jsme zvědavi, zda ono speciální číslo vůbec vyjde a jak bude vypadat.

Měla bych pro ně motto. Od samotného profesora Josefa Thomayera: „Ve svém pokročilém věku jsem přesvědčen, že římský aforismus – svět chce být šizen – bych byl vynalezl sám, kdyby nebyl původu tak starého.“

Takže si nedělejme starosti. A nic neopravujme. Jaképak „pravda vítězí“? Kdo to jakživ viděl! Taková NEOMALENOST!