Červen 2007

Jsem zkrátka Sudeťák. Dvanáct dopisů Jendovi

Rudolf Schnittner

Otiskujeme se svolením autora na pokračování knihu Rudolfa Schnittnera Jsem zkrátka Sudeťák. Dvanáct dopisů Jendovi, které vydalo Nakladatelství H & H Vyšehradská, s. r. o., 2006, stran 192, 169 Kč, ISBN 80-7319-045-1,

3

Jendo,

jako osmileté dítě jsem prožil svou první lásku anebo snad lépe – svůj první erotický zážitek. Vedle našeho domu v Rumburku stál lihovar firmy Laube. Po roce 1945 tam přišel nový majitel nebo národní správce, jakýsi pan Basovník. Měl (podle mých tehdejších osmi let) překrásnou manželku, dcerku Danu (nebo možná Dášu) a syna Romana. Ačkoli jsme se s Danou skoro nemohli domluvit, trávili jsme spolu téměř veškerý volný čas. Chodili jsme sáňkovat, seděla na sáňkách přede mnou a já ji snad až přepečlivě držel. Jednou dostala Dana od své krásné maminky vařečkou na zadek. Mě to bolelo možná víc než ji, rozhodně jsme bolestí brečeli oba. Jakýmsi uskutečněním možná nejenom mých erotických citů bylo, že jsme se jednou vedle sebe na půdě vyčurali. S napětím a netrpělivostí jsme pozorovali, jak se ty dvě loužičky (ta její byla větší) k sobě přibližovaly. až se konečně spojily. Bez dostatečných jazykových znalostí jsem už ve svých osmi letech poznal nebe i peklo milostné vášně. Co asi dělá to plavovlasé děvče dnes? Připadala mi tenkrát jako můj anděl. Tak nějak musejí přece andělé vypadat! Ted je j už přes šedesát. Kdepak a jakpak ten anděl-babička asi žije?

Její otec, národní správce, byl asi nejenom dobrý obchodník, ale musel mít i srdce na správném místě. Má teta, která bydlela u nás v domě, měla být se svým dvouletým synkem odsunuta do Německa. Vzala si do hlavy, že si vezme s sebou i šicí stroj. Myslela si, že v tom neznámém prostředí uživí šitím synka i sebe. Němci se museli shromažďovat v Buschmühle, bývalém mlýně; do roku 1945 to bylo skladiště a bytové jednotky, teď je tam myslím internát. Tam byli teta s bratrancem umístěni před vlastním odsunem. Pan správce Basovník za nimi přivezl do lágru tetin šicí stroj – a tak byla teta odsunuta i s ním (čemuž ovšem výrazně pomohla basa kořalky). Po roce 1948 se pan správce se svou krásnou ženou i s mojí první láskou vrátil kamsi do vnitrozemí.

Ach, Jendo, čas nám tak utíká! Ted jsme oba v důchodu. Jako děti jsme soutěžili, kdo lépe kreslí. Tvé oblíbené téma byli Indiáni. Nevím, kde jsi ty krásné skici okoukl. V každém případě mě vždy vyprovokovaly k tornu, aby moji rytíři byli ještě hezčí. Musím se přiznat, že jsem tenkrát trošičku podváděl. Dvůr naší měšťanky byl po „osvobození" místem, kde se shromažďovaly německé knihy. Byly jich tam hromady. Po anšlusu nacisté spálili knihy od Brechta, Kafky, bratří Mannů. Prostě literaturu, která se jim nehodila do krámu, i když to byla právě ta důležitá a hodnotná. Po válce byly vyhozeny zbývající německé knihy na dvůr. Jako kluk jsem tam „raboval" a v bundě jsem si odnesl, co se mi zdálo, že za něco stojí. Mezi těmi knihami, Jendo, byla taky jedna o rytířích. A právě z té jsem „své" rytíře bral. To jsou momenty, které ovlivní celý život. Jak víš, Jendo, těch knih bylo kolem tisíce. Tato „nádvorní" knihovna se pak stala zárodkem mého úspěšného podnikání. Půjčoval jsem knihy za mírný poplatek německým občanům, kteří o vlastní knihovny přišli. To jsem se nachodil, vždy se strachem, aby mně nikdo neviděl a hlavně, aby mě nechytla parta českých kluků, těch nových Rumburáků. Byl to takový jejich sport, vždycky v pěkném klubku tě honit, chytit a pořádně ti nařezat, což se jim také vícekrát povedlo, a nikdo ti nemohl nebo nechtěl pomoci, ani papá. (Vzpomínám na to hlavně teď, když jsou hlavně ve východním Německu cizinci pronásledováni na ulicích.)

V rumburském hotelu Sever se scházeli každou neděli filatelisté. Všiml jsem si, že mají známky nalepené v notýscích, pěkně vložené do lepicích růžků, pod nimiž jsou napsané ceny. Dalo se vypozorovat, že si vystavené známky víc prohlížejí, než kupují. Navrhl jsem prodávajícímu, zda-li by neměl zájem se mnou udělat pokus prodávat známky ve škole. Netušil jsem, že se z toho vyvine obchodní činnost na pět roků. Jak, Jendo, víš, také pan učitel Liška ode mne kupoval. Všechny přestávky byly vyplněny obchodem. Můj podíl činil 30 %. Obchodování tím ovšem nekončilo. Odpoledne po vyučování jsem prodával pravý včelí med od pana Štryncla. Zde však byl můj podíl jen 20 %.

Když na to dnes pomyslím, byl můj vývoj dosti podstatně ovlivněn už tenkrát. Tomu, co kluci normálně v osmi devíti letech společně dělají, tj. bruslení, lyžování nebo řádění na koupališti, tornu jsem se pochopitelně vyhýbal. Později, kdy se situace trochu normalizovala, to mi mohlo být už takových dvanáct třináct let, jsem se styděl jít na koupaliště. Byl jsem hubený a dlouhý a neuměl jsem plavat. Budeš se smát, Jendo, ale to mi zůstalo: dodnes neumím ani lyžovat, ani bruslit a plavat. Ale vůbec tímhle snad vážným nedostatkem netrpím. Mohuu těm klukům, kteří mně tenkrát honili, často i chytili a seřezali, upřímně říci: „Navrhovat pod tím vším nějakou tlustou čáru (tady je ta čára na místě), to může jenom ten poškozený, ale nikdy ten, kdo škodil. To je citová otupělost." To se pochopitelně týká také českých dětí, které za okupace prodělaly obdobnou situaci.

Když nám, Jendo, bylo asi jedenáct let, přišel k nám do školy zástupce boxerského klubu Velveta Varnsdorf. Hledal kluky, kteří by měli o tento sport zájem. Ty si to asi nebudeš pamatovat, box byl přece pravý opak tvého duchovního ustrojení. Mlátit se s někým, to nebylo nic pro tebe. Ty jsi raději hrál na klavír Ježkův Bugatti step (když to ovšem tvůj táta neslyšel). To byl tvůj nejvlastnější zájem a tím jsi také vyplňoval volný čas. U mne to bylo trochu jinak. Jednak jsem se alespoň tím boxováním zařadil do skupiny, kde jsem byl najednou všemi normálně přijímán, protože tam národnost nehrála žádnou roli. Jednak jsem se tam učil (a pak jsem toho byl najednou i schopen) sám se bránit a ubránit. Jak podle mého psaní můžeš soudit, chytil jsem tu příležitost rázně za vlasy. Trénoval jsem velmi horlivě a asi tak po dvou letech jsem byl dobrý, dokonce dost dobrý: boxoval jsem ještě za dorostence v Liberci. V šestnácti jsem toho nechal. Ten pětiletý trénink splnil svůj účel. Provozovat tenhle sport nadále mi bylo „proti srsti". Ubližovat druhému jenom proto, abych vyhrál, bylo už tenkrát proti mému smýšlení a charakteru.

Ale těch pět let zanechalo ve mně docela zajímavé stopy. Získal jsem jednu vlastnost, která mě už doprovází celý život: nevyhýbat se žádným nepříjemnostem, žádnou situaci „neokecávat" a hlavně už nikdy před nikým neutíkat. Zní to ode mne možná podivně: vždyť ne že bych se pral o život pěstmi, ale získal jsem velikou jistotu – a to skoro ve všech životních situacích – nepodceňovat svého soupeře, pozorně ho sledovat, studovat jeho vlastnosti, jeho silné i slabé stránky. Vždyť vlastně celý život stojíš v neviditelném ringu ať už politickém, společenském, sociálním, kulturním atd.

Jak vidíš, Jendo, můj vnucený pobyt v Čechách mi přinesl i hodně zkušeností, které jsem uplatňoval po celý pětašedesátiletý život. Naučil jsem se přitom mít i pochopení pro toho, kdo byl poražen, a zachovat se k němu jako k cítícímu člověku. Mezi roky 1945 a 1947 jsem každodenně chodil do kláštera za páterem Leonhardem, který byl mým soukromým učitelem smyslu římsko-katolického pojetí. Nepovažuji za důležité, jestli Kristus prošel zavřenými dveřmi, ale že jeho poselství skrze tyto dveře vskutku proniká. „Miluj bližního svého..." Česky jsem tehdy neuměl a ani jsem neměl žádný důvod se to učit, protože jsme stále čekali na odsun. Hodně jsem četl ty knihy, které jsem si odnesl ze dvora, hrál šachy a hlavně jsem hodně maloval a z plastelíny jsem si modeloval sošky. To mi zůstalo, jak víš, Jendo, dodnes. Domek mám plný obrazů, taky jsem několikrát veřejně vystavoval a můj malý parčík (s těmi čtyřiceti stromy) je plný velkých skulptur. Při všech obtížích, které mě kdy provázely, zůstalo umění důležitou součástí mého života, doprovázelo mě stále a dávalo mi v těžkých chvílích sílu.

(pokračování)