Červen 2007

Ústav paměti ukáže, jací jsme opravdu byli

Martin M. Šimečka, Jaroslav Spurný

Nejvyšší soud definitivně ukončil stíhání komunistického špiona Pavla Minaříka za jeho více než třicet let staré teroristické plány bombového útoku proti Rádiu Svobodná Evropa v Mnichově. Osvobozující verdikt jen podtrhl důležitost Ústavu pro studium totalitních režimů, jehož vznik schválila Poslanecká sněmovna vzápětí po rozsudku. Dokumenty, které bude mít ústav k dispozici, už špiona do vězení nedostanou, ale mohou nám zachránit paměť. Díky ústavu by v ní Minařík nemusel uvíznout jako nevinný hrdina staré nesrozumitelné operety. Naopak bychom jeho případ konečně mohli nahlédnout jako dodnes aktuální obraz doby, kterou jsme žili a která je mnoha nitkami spjata i s naší současností.

Banální zlo

Pro svůj ambiciózní cíl – studovat a rozkrývat totalitní minulost – dostane ústav do ruky silný nástroj: kompletní archivy všech složek StB včetně utajených spisů, které až dodnes vlastnily současné tajné služby. Obraz, který se v archivech skrývá, není možná kompletní pamětí – byly miliony lidí, o které se StB nijak nezajímala. Ale z archivu bude – alespoň podle toho, co vypovídají už známé dokumenty – možné vyčíst statisíce důkazů o naší odvaze, zbabělosti, o obětech i jejich katech. Měl by nám připomenout, co už pomalu zapomínáme, jaké to bylo žít v systému, kde napsat na záchodě nápis „Svobodné volby!“ znamenalo dva roky kriminálu, kde odmítnutí vstupu do „revolučních odborů“ znamenalo automaticky konec kariéry, kde se ze škol vyhazovalo za účast na „nepovoleném“ koncertu a trestalo se za nošení džín či dlouhých vlasů.

V devadesátých letech jsme doufali, že to „banální zlo“ komunismu nám – aspoň pokud jde o nejkřiklavější případy – pojmenuje justice. Ale nepodařilo se jí to a Minařík je zřejmě tečkou za procesy, ze kterých odcházeli komunističtí zločinci s verdiktem nevinen. Skoro nikdo z protagonistů komunistického režimu nebyl odsouzen. Soudci ani státní úředníci si pak rovněž neporadili s rolí estébáckých donašečů. Jeden agent za druhým dostávali glejt, že vlastně nevěděli, že pracují pro StB. Důvodem byl nedostatek důkazů, spousta spisů byla skartována, ale úřad by je podle slov svých představitelů měl být schopen rekonstruovat z jiných estébáckých dokumentů.

Zřízením ústavu dostáváme tedy do rukou nový nástroj. Snad se začneme orientovat třeba v sedmdesátých a osmdesátých letech, která stále považuje třetina zdejších občanů za režim „nijak se nelišící“ od současné demokracie. Dokumenty shromážděné v ústavu by nám měly ukázat, jakou hru jsme to s komunisty hráli, jak jsme jí byli účastni a co o nás estébáci věděli a jak s tím nakládali. Ústav sám nebude vynášet žádné závěry, nebude nic soudit. Jen nám dá do ruky pomůcku, která nám pomůže orientovat se v minulosti. Možná budeme překvapeni, po listopadu 1989 šlo lehce nabýt dojmu, že tady každý člověk byl tak trochu odbojář a že vlastně nikdo s režimem nekolaboroval. Archivy by v tomto případě měly být nemilosrdným zrcadlem, které nám připomene – a hlavně našim dětem –, jací jsme byli.

Hrdinství kapitána Minaříka

Jaký obraz Pavla Minaříka by uvízl ve zdejší „kolektivní paměti“, kdyby odborníci v podstatě šťastnou náhodou nenalezli v roce 1991 pár desítek stran jeho spisu? Asi jako podivného, v podstatě neškodného hejska, který s legitimací StB v kapse pár let bojoval za komunismus pod falešnou identitou redaktora americké vysílačky Svobodná Evropa a o jehož činech se pak v komunistické televizi pěly oslavné písně. Ale pár dochovaných stránek z archivů všechno změnilo. Dozvěděli jsme se z nich, že tento zdánlivě karnevalový ctitel komunistické ideologie plánoval v sedmdesátých letech teroristický útok, únos dítěte a vraždu nepohodlného člověka. Za první z těchto zločinů byl po listopadu 89 zatčen a odsouzen ke čtyřem letům vězení. Odvolal se a dalších třináct let si jeho případ přehazovali policisté, státní zástupci a soudci, aby teď Nejvyšší soud definitivně potvrdil rozsudek – nevinen. Nazvat Minaříka jinak než bezúhonným podnikatelem tedy bez rizika žaloby nelze.

Ústav pro studium totalitních režimů to ovšem může zvrátit a ukázat našeho hrdinu i jeho dobu v plné kráse. Už z dříve nalezených dokumentů vyplývá, že Minařík byl hlavně šmírák prohrabávající koše svých rozhlasových kolegů, z nichž doloval obálky se jmény československých občanů, kteří si do rádia tajně napsali třeba jen o písničku. Tyto trofeje pak posílal do pražské centrály, která autory dopisů za jejich opovážlivost trestala vězením, koncem kariéry nebo tlakem a vydíráním udavačské spolupráce.

O této podobě Minaříkova hrdinství víme jen velmi málo. Nikdo zatím v dokumentech nevyhledal, kolik lidí udal a jak kvůli tomu potom oběti trpěly. Nikdo neví, jak moc komplikoval životy redaktorů ze Svobodné Evropy, protože i o nich dodával estébákům spoustu zpráv. Co řekli, jaké mají dluhy, kdy se opili...

Podobně inspirativních příběhů, jako je ten Minaříkův, jsou v archivech tisíce. Neobstojí námitky, že je to skutečnost psaná estébáky – a tudíž zkreslená. Všechny dokumenty byly kontrolované, zprávy se psaly do různých spisů a prakticky se nedaly nijak falšovat. Nebude to jen obraz teroristů, udavačů či obětí, estébáci se zajímali o všechno – autor tohoto textu si vzpomíná, jak před lety četl zápisy ze schůze zahrádkářů pořizované jen proto, že jejich záhony byly kousek od policejního cvičiště psů.

Poznat vlastní selhání

Odpůrci vzniku ústavu tvrdí, že se stane hračkou v rukou politiků, mocenským nástrojem, který bude sloužit k potírání opozice. To je těžké si představit. Dokumenty budou veřejné, snadno přístupné. Prvního šéfa jmenuje sice ministr vnitra, ale pak už nebude závislý na vládě, nýbrž na radě jmenované Senátem. Nicméně zkusme se podívat do dvou okolních zemí, kde podobný ústav už pár let funguje.

Když v roce 2002 slovenský parlament výraznou většinou a bez velké diskuse schválil zákon o Ústavu paměti národa, málokdo si uvědomoval význam této události. Předsedovi ÚPN a bývalému disidentovi Jánu Langošovi se ale podařilo už za necelý rok od svého nástupu do funkce zveřejnit na internetu registr svazků StB a rychle se ukázalo, jak živá dovede být minulost. Média začala odhalovat agenty politické policie mezi veřejnými činiteli včetně politiků, a to spustilo lavinu debat o minulosti.

Z ÚPN se tak stala instituce s velkým společenským a politickým vlivem, která měla díky Langošovi nezpochybnitelný mravní étos a slovenskou společnost rychle měnila v národ připravený na sebereflexi. Bohužel, tragická Langošova smrt vloni v létě ústav výrazně oslabila. Nového předsedu volil parlament, stal se jím mladý historik Ivan Petranský, a bylo by spíše příjemným překvapením, kdyby se své funkce zhostil v Langošově duchu.

Pokud ale na Slovensku měli politici velký zájem ÚPN spíše oslabit, v Polsku se situace vyvíjí naprosto opačně. Tamní Institut paměti národa, který funguje od roku 2000, se v posledních dvou letech do značné míry změnil v jakési politické beranidlo, jímž současná vláda rozráží řady svých politických soupeřů. Novelou lustračního zákona, která před několika týdny rozbouřila už tak dost napjatou atmosféru v Polsku, dali vládní politici institutu velké pravomoci, jež se týkají statisíců lidí činných ve veřejném životě. V Polsku se tak odkrývání minulosti, jež mělo pomoci národu vyrovnat se s traumatem kolaborace s komunismem, stává traumatem samo o sobě a součástí politického boje.

Česká společnost je snad už lépe připravena na nahlédnutí do archivů, protože na rozdíl od polské či slovenské má letitou zkušenost s lustračním zákonem. Možná je nakonec dobře, že český Ústav pro studium totalitních režimů přichází tak pozdě. Zdejší společnost dozrála a je nejvyšší čas, aby své sebevědomí stavěla na důkladném poznání svého vlastního selhání.

(Respekt, www.respekt.cz)