Červen 2007

Milostný život Paula Wolfowitze

Jiří Sobota

Světová banka doufá v rozvod se svým neoblíbeným šéfem. Skupina vysoce postavených manažerů vyhrožuje rezignací. Revolta dosáhla až téměř na samý vrchol bankovní hierarchie – k odstoupení vyzval prezidenta banky i jím samotným dosazený a obecně respektovaný výkonný ředitel Graeme Wheeler.

Úřad, který je největším poskytovatelem rozvojové pomoci na světě, vypadá v tyto dny jako organismus, jenž se ze všech sil snaží zbavit cizorodého implantátu. Tím je Paul Wolfowitz, bývalý člen tvrdého jádra Bushovy administrativy spojovaný především s válkou v Iráku. Kromě zaměstnanců banky proti němu stojí i většina klíčových přispěvatelů, tedy vlád evropských zemí, jejichž peníze tvoří dobře 40 % příjmů banky. Wolfowitze podporuje skupina příjemců pomoci z Afriky, Japonsko a prezident Bush, který ho na post ředitele banky navrhl. Spor o jeho budoucnost rozjela aféra okolo příliš velkorysého povýšení jeho přítelkyně, roztržka však doutnala již dlouho. Vlastně od chvíle, kdy Paul Wolfowitz do banky před dvěma lety poprvé vstoupil.

Cizí muž

Světová banka, založená spolu s Mezinárodním měnovým fondem na konci 2. světové války, půjčuje miliardy dolarů na desítky tisíc rozvojových projektů v chudých zemích světa. Nově také odpouští dluhy – byly to právě splátky půjček Světové banky, jejichž část šéfové nejbohatších zemí světa G 8 před dvěma lety škrtli na summitu v britském Gleneagles. Vše se odehrávalo za potlesku celebrit typu Boba Geldofa nebo Bona a Paul Wolfowitz byl tehdy čerstvě u toho.

Na post šéfa banky ho měsíc před summitem dosadil George W. Bush a jmenování provázelo zděšení – protestovaly nevládní organizace, protestovali zaměstnanci banky, protestovaly evropské vlády. Proč Bush jmenoval právě neokonzervativního jestřába, jehož pracovní náplní na postu náměstka ministra obrany Rumsfelda byla kontroverzní válka v Iráku? V proměnu Paula Wolfowitze v humanitárního pracovníka financujícího školy a nemocnice v zemích třetího světa věřil málokdo. Pocházel nakonec z konzervativních kruhů, které se svou skepsí ke smyslu rozvojové pomoci nikdy netajily. Jmenování Wolfowitze bylo tedy uvnitř a vně úřadu často vnímáno jako pokus Bushovy vlády ovládnout banku a pokračovat ve své zahraniční politice jinými prostředky – konkrétně třeba financováním rekonstrukce Iráku z pokladny nadnárodní instituce.

Zakázaná láska

Kromě nepřátelské atmosféry čelil Wolfowitz při svém nástupu do úřadu jedné ryze soukromé patálii. Již několik let chodil s paní Shahou Ali Riza, sekulární arabskou feministkou libyjského původu, ovšem s britským vzděláním a pasem, která byla, zcela bez souvislosti s jeho jmenováním, zaměstnankyní Světové banky. Podle interních předpisů úřadu je ovšem nepřípustné, aby spolu byli nadřízení a podřízení v jiném než ryze pracovním vztahu. Wolfowitz tedy svůj milostný poměr s poradkyní pro komunikaci na oddělení pro Blízký východ vzorově nahlásil a navrhl řešení – podle něj by jeho přítelkyně mohla zůstat v bance, on by však neměl možnost nijak zasahovat do jejích platových a pracovních podmínek.

Etická komise banky to odmítla a trvala na odchodu paní Riza, samozřejmě s příslušným odstupným. To se ovšem „doma“ zjevně nesetkalo s nadšením. Poradkyně měla v prestižní nadnárodní instituci nastartovánu nadějnou kariéru, nedávno si požádala o povýšení a odejít se jí prostě nechtělo. Wolfowitz tedy o něco později přikázal vyřešit situaci jinak – jeho přítelkyně zůstala na výplatní pásce banky, byla však dočasně přeložena na americké ministerstvo zahraničí. Přeložení provázelo dramatické zvýšení platu zcela mimo obvyklý tabulkový režim banky (Shaha Riza má dnes vyšší plat než její oficiální šéfová Condoleezza Riceová). Partnerka šéfa Světové banky má kromě toho zaručen další nárůst odměn a další povýšení v okamžiku, kdy se do banky po Wolfowitzově odchodu zase vrátí – v krajním případě, pokud by současný prezident sloužil ještě jedno volební období, by se z ní stala viceprezidentka, což je nejvyšší post, jakého může zaměstnanec vůbec dosáhnout.

Povytažené obočí přitom nevzbuzuje pouze výše platu a navržené povýšení. Vládnoucí americká republikánská elita vypadá stále více jako jedna velká rodina – na ministerstvu zahraničí se přítelkyně Paula Wolfowitze stala nejdříve přímou podřízenou dcery viceprezidenta Dicka Cheneyho Elizabeth a posléze byla pověřena vedením nově založené Nadace budoucnosti, jejíž je jedinou zaměstnankyní s nezdanitelným platem 193 000 dolarů ročně a jež má za úkol podporovat demokracii na Blízkém východě. To všechno vynikne obzvlášť ostře ve světle programu, s nímž Wolfowitz do banky přišel.

Italská domácnost

Na úřad o deseti tisících zaměstnancích pyšnící se svou desetiletí budovanou odbornou úrovní Wolfowitz vpadl obklopen obtížně proniknutelnou stěnou poradců. Vzápětí začal ad hoc rozhodovat o rozběhnutých programech, jejichž další pokračování podmiňoval bojem s korupcí a kvalitní státní správou dotyčné země. Proti tomu by samozřejmě nešlo nic namítat, kdyby Wolfowitz a jeho lidé zveřejnili pravidla hry. To se ovšem nestalo a nad jednotlivými kroky visel otazník – proč škrty v půjčkách Indii, ale nikoliv sousednímu Pákistánu, známému americkému spojenci? Přišel Uzbekistán o peníze kvůli tomu, že potlačil demonstrace opozice, nebo proto, že vykázal ze země americkou vojenskou základnu? A proč chce Wolfowitz mermomocí otevřít pobočku banky v Iráku, když je dotyčná země na druhém místě v žebříčku nejzkorumpovanějších zemí hned za Haiti?

Výtky proti Wolfowitzovi se týkaly také jeho řízení neřízení. Nové vedení ignoruje celé měsíce neobsazená místa, a to třeba i na úrovni viceprezidentů. Konkrétní finanční pomoc pro Afriku se tak kvůli organizačnímu zmatku snížila za poslední rok o celé miliardy dolarů.

Mrtvé manželství

Aféra okolo Wolfowitzovy přítelkyně navíc přišla v nejhorší možný okamžik. Zatímco v prvních měsících strávených v čele banky mohl její prezident jezdit po světě na inspekce rozestavěných škol a nemocnic, teď musí naopak vyrážet do hlavních měst bohatých zemí s čepicí v ruce – přišla chvíle, kdy je potřeba dohodnout příspěvky do bankovní kasy. Tentokrát je to o to těžší, že kromě běžného provozu je potřeba vymoci vyrovnání seškrtaných dluhů z Gleneagle. To vzhledem k tomu, že s Evropany je Wolfowitz na nože a že Komise pro rozvoj, v níž jsou tito akcionáři zastoupeni, vyjádřila nad jeho setrváním ve funkci nejhlubší obavy, nebude úplně snadné.

Což vlastně nemusí být všem proti srsti. Poslední vývoj naznačuje, že by oslabený Wolfowitz v čele banky mohl svým protivníkům vyhovovat. Po dramatických událostech posledních dvou týdnů se dá očekávat, že prezident banky bude napříště přece jenom ochotnější spolupracovat. Pokud se pod záminkou současných neshod ušetří nějaký ten dolar z již slíbené pomoci, nebudou se ministři financí také zlobit. A především, obsazování nejvyšších postů Světové banky a Mezinárodního měnového fondu se od počátku řídí nepsanou zvyklostí – banka patří Američanům, fond Evropanům (v jeho čele stojí bývalý ministr španělské vlády Rodrigo Rato). Odvolání Wolfowitze by znamenalo roztržku a mohlo by letitou zvyklost zpochybnit. V tuto chvíli se zdá, že se do rázných opatření nikomu nechce.

(Respekt, www.respekt.cz)