Červen 2007

Pepiczki, Polackenkopfové a ti další

František Šulc

Negativní stereotypy o sousedech byly důležitou součástí procesu formování národů ve střední Evropě. Zajímavé je, že tyto obrazy jsou stále živé, i když ne v takové intenzitě jako před sto lety.

Byl to ošklivý pád. Český reprezentant Jan Mazoch se na můstku v polském Zakopaném odrazil a plachtil vzduchem. Pak však přišel poryv větru, sportovec zakolísal a propadl se do hlubiny. Mazoch se vážně poranil a řadu dnů strávil v polských nemocnicích. Téměř okamžitě poté, co se na internetu objevila 20. ledna zpráva o nehodě, začali lidé chatovat o zdravotním stavu závodníka a příčinách jeho pádu. Do debat se zapojili nejenom Češi, ale i Poláci. A zakrátko došlo i na tradiční stereotypy a "hádky".

"A ten Němec, co povolil skákání, by měl dostat nakládačku," napsal na adresu německého rozhodčího na serveru Aktuálně. cz Polák s přezdívkou Lucan. "Jako vždy, Švábové chtějí zničit Slovany. Smrt těm, co prolévají slovanskou krev." Většina debat byla klidná, Poláci psali, jak drží Janovi palce, a sdělovali Čechům aktuální zprávy. Ale zanedlouho došlo ke střetu. Ten způsobila slova polského skokana Adama Malysze o tom, že Mazochův pád zavinila jeho nezkušenost. V sérii příspěvků s titulkem "Malysz a POLSKO! HNUS!" se na Aktuálně.cz rozeběhla vyhrocená diskuse. "Já jsem neměl nikdy Malysza rád, protože je mě strašně nesympatickej a připadá mě jak knírač. To, co teď řekl, jenom potvrdilo můj původní názor. Je to normální ubožáček!!" napsal Čech s přezdívkou mike.

"A vy jste hlupáci z Čech. Jezte si ty svoje knedlíky a neserte se do Malysze!!!!" kontroval Polák s přezdívkou HENIEK POLSKO.

"Wojtku. Nemůžeš srovnávat Česko a Polsko. Vy jste pro nás španělská vesnice, jako my pro vás. Nevíte co je to kopr, pivo jsme vás naučili pít my, k filé jíte rýži, a neustále loupete slunečnicové semínka," napsal diskutující Dave.

V tomto duchu debata pokračovala ještě hodně dlouho. I přesto, že na obou stranách bylo slyšet hlasy, že tyto výroky jsou hloupé a že máme více společného než rozdílného. Tato diskuse (a další "mezinárodní", které na internetu probíhají) má zajímavou vypovídací hodnotu. Především se ukazuje, že lidé ve střední Evropě stále žijí v zajetí mýtů a klišé vzniklých během formování našich národů v 19. století.

"Němec/Šváb" v povědomí přežil a stále, stejně jako v minulosti, zosobňuje agresivitu a nepřátelství. Podobně Češi jsou "Pepíčkové" či "Venclové", přihlouplý národ služebníků. Poláci jsou zase velkohubí, líní, viz v němčině výraz Polnischer Urlaub - polská dovolená - ulejvat se, a hlavně - kradou. Maďar je rebel, kterému nikdo nerozumí (slovy sapéra Vodičky: "...voni tančili ten svůj čardáš jako pominutý a roztahovali si držku na celý kolo se svým ,Uram, uram, biró uram' nebo ,Láňok, láňok, láňok a faluba'") a který utlačuje Slovany. A nejhůře jsou na tom zřejmě Slováci, kteří pro Maďary či Poláky "neexistují" a mnoho Čechů je vidí jako "mladší, méně inteligentní" sourozence. Za pozornost stojí, jak mají tyto archivní generalizace tuhý kořen, když přežily až dodnes. Pokud by o tom někdo pochyboval, nechť si probere, jaké obrazy v něm vyvolává skupina sborově zpívajících opilých německých turistů.

I když používáme mnohdy jiná slova a v rámci politické korektnosti národnostně laděné útoky téměř vymizely, pokřivené obrazy sousedů stále žijí a čas od času se vyjeví v celé své "kráse" (viz třeba německo-polskou roztržku z loňského listopadu kvůli satirickým textům v Die Welt). A to i přesto, že jsme členy jednoho společenství a že jsme ve 20. století každý s tím druhým udělali nějakou dobrou zkušenost. Ukazuje se totiž, že ani dobrá zkušenost nepřehluší vžitý stereotyp: člověk, který se narodil ke konci 20. století, vnímá například Němce paradoxně podobně jako jeho předkové se zcela odlišnou zkušeností národnostního útlaku v 19. století nebo okupace.

Loajální český Pretschlitschek

"Když si Vídeňan dělá legraci z Čechů, nemyslí to vůbec zle - je to spíše dobromyslné vtipkování. Češi jsou totiž nedobrovolní komici. Komická je jednotvárná melodie jejich řeči, které se nezbaví, ani když mluví německy... Komicky působí i obličeje Čechů s jejich bambulatými nosy, rozcuchanými, do čela padajícími vlasy a ježatými kníry. Není obtížnější úlohy než naučit českého sluhu elegantním mravům," cituje Monika Glettler v knize Stejné obrazy, stejná slova spisovatele Ottu Friedländera z přelomu 19. a 20. století.

"Češi byli zobrazováni jako Wenzlové, což byl takový ten primitiv s roztaženou hubou a debilně se usmívající," říká historik Zdeněk Hojda z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. "V tom se skrývala ta kulturní nadřazenost. Vídeňané si všímali hlavně přistěhovalců z nižších vrstev - cihlářů, kojných, a už nevnímali umělce či úředníky, kteří tam přicházeli také. Proto zobrazovali nižší vrstvy. Ale to nebylo jen vůči Čechům, ale i Maďarům či Chorvatům..."

Podle Moniky Glettler se v 60. letech 19. století zdržovalo ve Vídni téměř sto tisíc Čechů a Moravanů a 20 tisíc Slováků: "Okolo roku 1900 platila Vídeň (1 675 000 obyvatel) se svými 103 000 úředně registrovanými obyvateli ,česko-moravsko-slovenského' jazyka za největší české město (přičemž odhadovaný počet 300 000 Čechů jistě není nijak nadsazený)."

Vzájemné vztahy plné vymezování a generalizace zplodily řadu výrazů, které v myslích lidí vykreslovaly celé národy na základě charakterových či osobnostních rysů vysledovaných na několika jedincích. Například: böhmisch einkaufen (česky nakupovat) - krást, ukradnout, böhmisch schlau (česky chytrý) - lstivý, úskočný, böhmische nebo polnische Wirtschaft (české nebo polské hospodářství) - šlendrián, zmatek, nepořádek, Polackenkopf (polská hlava) - člověk s velkou, neforemnou hlavou, Schlawak (ze Slowak, Slovák) - nepořádný, toulavý, lstivý člověk, darebák, budižkničemu a Wenzel (Václav) - tak byli Češi označováni na dobových karikaturách, dokonce se jméno Wenzel používalo jako nadávka.

V očích Poláků byli Češi "Pepiczki" a "Precliczki". "Pepíčkové" podle nejčastějšího křestního jména, které zní pro Poláky až skoro "obscénně". "Preczliczki" je jméno, které pochází z románu Jana Lama Wiełki świąt Capowic z roku 1869. Jeho hlavní hrdina Wenzl Pretschlitschek byl ztělesněním českého úředníka v Haliči: "...považuje se za Rakušana, do němčiny plete česká, vzácněji polská slova... Je loajálním rakouským úředníkem, spíše tlučhubou a pozérem než mužem činu; ve chvíli zkoušky se projeví jako konformista a zbabělec, ale jakmile odejde do penze a nemusí už podlézat nadřízeným, zapíše se do ,České besedy' ve Lvově a bezostyšně tak manifestuje svůj český původ," píše Antoni Kroh v textu „Precliczki' a ,Pepiczki“ v Dějinách a současnosti (3/93).

Zatímco "Pepíčka" či "Pepíka" používají posměšně i Slováci (nověji se ještě objevuje "Andersen" - to kvůli tomu, že jsou Češi tlučhubové a považují se za ty nejchytřejší), polský "Preczliczek" má v sobě stín pohrdání Čechem jako zbabělcem a konformistou, sluhou Němců (místo, aby se postavil nepříteli, tak se raději vzdá). V neposlední řadě jsou ve všech zemích v naší oblasti Češi označováni za Švejky podle hrdiny z Haškova románu. Každopádně význam zůstává stejný - Češi jsou vychytralí, konformní antihrdinové.

"Poláky jsme rádi neměli a Poláci neměli rádi nás... Češi se orientovali na to Rakousko zachovat a jenom ho nějak vnitřně reformovat... Poláci samozřejmě snili o obnově starého velkého Polska, což znamenalo rozbití Rakouska. V tom se ostatně shodovali s Němci," říká historik Jiří Rak z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. "A Maďary jsme také rádi neměli. Jednak proto, že Maďaři byli rebelové a všechno vyhráli, zatímco Češi byli ti věrní a nic z toho. A potom hrála samozřejmě roli maďarizační politika na Slovensku."

I když byl silný útlak Slováků častým českým argumentem proti Maďarům, přesto se Češi ke Slovákům chovali přehlíživě. Na jednu stranu se jim snažili pomáhat, ale odmítli například debaty o přiblížení obou jazyků a vždy se považovali za historický národ, kterým podle nich Slováci nebyli. Nechuť k Maďarsku byla v českých zemích poměrně rozšířená. Podlehl jí například i následník trůnu František Ferdinand, který jednou údajně pronesl: Nic proti těm pánům nemám, ale byl to od nich nevkus usadit se ve střední Evropě.

Výbušná národnostní směs "Mýty, klišé, stereotypy, ustálené představy - to je záležitost velmi stará, možná je spojená už se starým Římem... Dobré doklady máme už dávno před 19. stoletím, třeba z období raného novověku," říká Zdeněk Hojda. "Platí ale, že naše dnešní stereotypy mají kořeny v 19. století, tedy v období vytváření a vymezování českého národa. Tehdy se fixovaly představy o sobě a o druhých, protože to patřilo k dotvoření identity - nějak je onálepkuji, aby se to moje vymezení mohlo opřít o přesnější představu."

"Terčem Čechů jsou jednoznačně Němci. Třeba nápis: Dříve had se na ledě ohřeje, nežli Němec Čechovi popřeje, anebo slavný výrok z doby husitství: Všude lidi, v Chomutově Němci," dodává Jiří Rak. "Češi se v novověku vymezují vůči Němcům jazykem, což byl pro ně atribut státnosti. V tom leží ten klíč, proto jsou všichni tak zaťatí. Obě dvě etnika se bála majorizace ze strany toho druhého a ten strach je ta nejnebezpečnější nálož."

Při vytváření národů a při jejich emancipaci ve střední Evropě probíhají dva procesy: vymezování provázené vytvářením negativních stereotypů o druhých a zároveň vytváření pozitivního obrazu o sobě samém. Byť se zdá, že oba procesy jsou úzce propojené, nemusí tomu tak být. Představa každého národa o sobě samém bývá v zásadě pozitivní, ale často se objevuje i zdůrazňování negativ "národní povahy". Připustit, že je také na tom "našem národě" něco špatného, však neznamená eliminovat stereotypy o těch druhých - vymezování zůstává a proti kritice zvenčí (byť by se týkala téhož, co kritizujeme sami) se staví pevná hráz. Kritizovat lze, ale výlučně ve vlastní režii.

Všechny tyto fenomény výstižně zachytil antropolog Ladislav Holý v knize Malý český člověk a velký český národ. Vychází z premisy dvou konceptů národa. Národ a stát jsou buď propojeny nebo odděleny. Propojeny jsou tam, kde stát existuje ve zhruba dnešních hranicích od středověku. Odděleny jsou naopak na místech, kde existovaly velké mnohonárodní monarchie (shodou okolností je pro oba naznačené modely dělící hranicí Rýn). To samozřejmě plodí jiné typy nacionalismů, jiné vnímání sama sebe i sousedů. Pro Holého je důležitou postavou "malý český člověk", tedy "typický reprezentant českého národa, jakési zosobnění průměrnosti a zdravého selského rozumu. Ať už mu chybí cokoli, nechybí mu inteligence. Odtud nevyřešený problém, který nepřestává zaměstnávat představivost literárních kritiků i širší veřejnosti: Byl vlastně dobrý voják Švejk blb, nebo inteligentní člověk?... Jakkoli mlhavé, obojaké a nepřesvědčivé důkazy jsou k dispozici, lidé se kloní k výkladu, že Švejk byl inteligentní člověk, který jednoduše dovedl výborně předstírat. Stěží by to mohlo být jinak: Švejk byl Čech, a proto musel být inteligentní".

Češi jsou tedy zastánci rovnosti, zvláště co se týče inteligence. Jsou schopni přežít jakoukoli cizí nadvládu, přechytračit aktuálně silnějšího, počkat si na příležitost a silnějšího "porazit". Další obraz (komunisty odvrhnutý) nabídl František Palacký: Češi jsou bytostní vyznavači demokracie. Jedním z důvodů onoho mýtu o demokratičnosti (která se dá opět číst i jako rovnost) je slabost šlechtického stavu v českých zemích. "Vytvářelo se to podle aktuálních potřeb. Samozřejmě, nejdřív chtěli šlechtu... To byl mindrák nemít šlechtu. Ale nepovedlo se to," říká Rak. "A nebylo to tím, že by se šlechta stala nacionálně německou. Zůstala jazykově německou, ale ne nacionálně. To je v Čechách vždy složité vysvětlovat. Takže šlechtu nezískali, a tak se udělala z nouze ctnost - my jsme demokratický národ." Šlechta tedy stojí mimo národ, zastupuje stát, který není český, protože nechrání národ a jeho kulturu (tento stereotyp přežívá, stačí se třeba podívat na lidové výtky, do jisté míry artikulované prezidentem Václavem Klausem, vůči současnému ministrovi zahraničí Karlovi Schwarzenbergovi). Podobně, podle Holého, byli například vyčleněni příslušníci Veřejné bezpečnosti za komunismu - také byli cizí, byli vyčleněni z národa a reprezentovali "nepřátelský stát", který nechrání národ.

Češi se vykreslují jako demokratičtí, inteligentní, mírumilovní a mají "zlaté ručičky". Pokud si o sobě ale toto myslíme, musí být ostatní národy, vůči kterým se vymezujeme, hloupější (viz náš vztah ke Slovákům či Polákům), méně demokratičtí (viz adorace 1. republiky a vzpomínky na její dokonalost, byť k ní měla hodně daleko), agresivnější (viz Němci, Poláci a Maďaři) a méně šikovní. Tyto stereotypy velice dobře fungují dodnes. Ale jak říká Rak, "nemáme si co vyčítat". Češi mohou posloužit jako modelový příklad, ale všechny národy v naší oblasti se vymezovaly vůči sousedům na podobné bázi. Ale nepereme se!

Jak už bylo řečeno, Češi se vždy vymezovali především vůči Němcům a Rakušanům. Ve 20. století však Češi nebyli pro Němce, a koneckonců ani pro Rakušany, velkým tématem. Krásně je to vidět například na vtipech. "Ať přemýšlím, jak přemýšlím, žádný vtip o Češích mě nenapadá," říká šéfredaktor lineckého deníku Neues Volksblatt Manfred Maurer. Občas, ale jen opravdu výjimečně, označují podle něj Rakušané Čechy za Švejky. Naopak Rakušané a Němci mezi sebou špičkují stále. Rakušané se posmívají německé kuchyni, hudbě, a především hlouposti (to máme společné všichni - sousedi jsou vždy hloupější než my). Jeden rakouský vtip za všechny: "Jak se nazývá v Německu chytrý člověk? Turista!" A Němci si myslí podobné věci o Rakušanech. "Rakušané mi připadají moc snobští. Hlavně ti z měst se často chovají namyšleně a dávají rádi najevo, že mají peníze," říká 28letá Němka Therese Bergová.

Jestli se Němci a Rakušané na něčem shodnou, tak jsou to stereotypy o Polácích. Ti jsou nejčastěji vykreslováni jako zloději. Například: "Proč se nemáte smát, když Polák narazí na kole do stromu? Protože to mohlo být právě vaše kolo." Či: "Jeďte na dovolenou do Polska, auto tam už máte." Poláci zase vidí Němce především jako agresivní národ, ostatně podobně jako Rusy. Zato vztahy k Čechům jsou v současnosti asi nejvřelejší v historii. Konflikty z minulosti, jako třeba spor o Těšínsko, nehrají už žádnou roli. "Náš vztah k Čechům není tak zatížený jako k Němcům a Rusům, protože svou národní identitu jsme budovali právě vůči Rusům a pravoslaví a protestantským Němcům," říká Jacek Baluch, polský bohemista z Krakovské univerzity a bývalý velvyslanec v Praze. Poláci naopak dnes mají tendenci "sebemrskačsky" upozorňovat na výhody života v Česku. To se týká výrobků, jako je Škodovka (což je německý koncern), či toho, jak jsme se byli schopni vypořádat s minulostí (Češi si to nemyslí a jako dobrý příklad používají zase Slováky).

To, čemu se Poláci ale stále smějí, je čeština. Přesně v duchu jedné kabaretní písničky: "Kdybych si vzal Češku, zemřel bych smíchy". My naopak na Poláky stále uplatňujeme stereotypy z minulosti: horkokrevní bojovníci, kteří se zbytečně pouštějí do předem prohraných bitev, jednodušší lidé apod. Žijí ale i klišé z dob komunistického režimu. Například mýtus o tom, jak Češi poslali hladovějícím Polákům vlak s mraženými kuřaty, ale protože Poláci stávkovali, maso se na hranicích zkazilo.

Poláci mají paradoxně blízko k Maďarům. "Je to tradičně přátelský, vztah, který se dá dokumentovat na básničce: Polák a Maďar dva bratranci, jak se šavlí, tak při sklence," říká Hojda. "To jsou ty národy, kde aristokracie tvořila čtyři nebo pět procent obyvatel (u nás půl procenta) a skutečně určovala hodnoty a mentalitu národa."

Maďaři se na Čechy, podobně jako Poláci, obvykle dívali jako na malé, ukřivděné čecháčky, kteří nemají svou hrdost, takže s nimi Vídeň zametá. Tento pohled se poněkud upravil ve 20. století. Komunismus ale přidal další stereotypy. Například během maďarského "gulášového komunismu" záviděli Češi Maďarům dostupnost západního zboží či koncerty západních skupin. Maďarům samozřejmě neušly ani nájezdy Čechů na obchody v Budapešti. S posměchem se setkával hlavně nebývalý zájem kupujících o uzeniny. "Kdyby si v galerii koupili Tiziana, tak k němu určitě budou požadovat štangli salámu," říkalo se.

Zřejmě nejhůře jsou na tom Slováci s pověstí "sedláckého národa", věčně podceňovaní (ze strany Čechů) či ignorovaní (Poláci, Maďaři). Ostatně dodnes mnoho Poláků nezaregistrovalo, že existuje něco jako nezávislé Slovensko. Běžně si například lidé myslí, že Zlatý bažant je české pivo, a mluví o "československém jazyce".

Zajímavé je, že stereotypy o druhých přežívají dodnes i přesto, že vznikaly před 150 lety. Možná jsou, i díky politické korektnosti, méně vidět, ale přesto čas od času vyplují na povrch s neztenčenou silou. Přitom minimálně v posledních šedesáti letech každý národ učinil se svými sousedy nějakou pozitivní zkušenost. Například Rakousko či Německo umožňovaly českým a maďarským emigrantům odchod za svobodou, vzájemně jsme si pomáhali při přírodních katastrofách a v neposlední řadě jsme se všichni stali součástí jednoho budovaného útvaru - Evropské unie. Ukazuje se, že ono "národní" má ale hluboký kořínek. Asi se vidění sousedů nezmění do chvíle, než se objeví něco "víc než národ".

"Tohle je oblast, na které je dobře vidět, že Evropa národů funguje dále a Evropa regionů je jakési velké zbožné přání," dodává s úsměvem Zdeněk Hojda. "Evropa národů je tady pořád, ale nemusí to být vždy ve zlém. I když stereotypy fungují, neznamená to, že se kvůli tomu pereme."

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)