Červen 2007

Skvělý kurz pro Prahu

Marek Švehla

Po taxikářích a kapsářích má české hlavní město pro turisty další překvapení.

Praha, Václavské náměstí, jarní odpoledne. Asfalt brázdí pomalu jedoucí taxíky, chodníky zase davy cizinců. Dva z nich, padesátiletý Australan Keith a jeho asijská manželka stojí u jedné z řady směnáren a rozhazují rukama tak rozhořčeně, že to nejde přehlédnout. Keith chtěl směnit eura, místo inzerovaného kurzu ale dostal o čtvrtinu méně peněz. Chce tedy transakci zrušit, žena za neprůstřelným sklem ale kroutí hlavou: peníze se nevrací. Australan je vzteky bez sebe a hlasitě se dožaduje svých peněz. Pak se rozhlíží kolem sebe a bezradně očima hledá pomoc. Nic zlého netuše, narazil na nový hit zdejší vynalézavosti, jak vydělávat na pražském turistickém ruchu: zlodějské směnárny. Jejich triky jsou jednoduché a pořád se vyvíjí: k vyvěšenému kurzovnímu lístku se malinkým písmem připíše, že kurzy platí jen tehdy, když si cizinec vymění víc než tisíc eur. Druhý trik je novější: směnárny si vyvěsí u vchodu obrovskou ceduli jen s vyššími kurzy na prodej eura či dolaru. Když pak uvnitř turista při výměně zjistí, že kurz na prodej koruny je mnohem méně výhodný a chce transakci zrušit, je pozdě. Směnárník to odmítne s argumentem, že už vytiskl účet.

To se stalo i Australanu Keithovi: na okénku směnárny leží hromádka korun a pod ní bílý papírek z kasy. „Vystavila jsem účet, už se to nedá zrušit,“ naučeně kroutí hlavou blondýna za sklem směnárny firmy Interchange. Australan je však energický muž a v rámci možností způsobuje rozruch. Několika dalším cizincům radí, ať jdou jinam. Pak se k němu přidává mladá dvojice z New Yorku, Němec, a dokonce dva mimopražští Češi, všem se před chvílí stalo u jiného okénka to samé. „Pracuji v New Yorku na radnici, všem to tam řeknu a napíšu článek do New York Times, ať mají ostudu,“ rozčiluje se Američan.

Jeden z kolemjdoucích Čechů nabízí pomoc a přivádí strážníky. „Tohle řešíme dvacetkrát za službu,“ říká jeden z mužů v uniformě a rezignovaně dodává: „Moc jim nepomůžu.“ Pak se ale snaží: od dámy za sklem chce, aby transakci zrušila. Ta odmítá. Strážník chce občanku a slibuje, že pracovnici směnárny předvolá na úřad. Nakonec sahá do kapsy a vytahuje sériově vytištěný lísteček, kde cizince odkazuje na Českou národní banku. „Pod ně směnárny spadají, tam si mohou stěžovat,“ vysvětluje strážník v naději, že jeho slova někdo přeloží.

Rozruch končí. Keith vypadá spokojeně. „Chci jim aspoň trochu znepříjemnit život,“ prohodí v odhodlání, že kromě stížnosti vylíčí svoji zkušenost i pár známým cestovním kancelářím. Všichni se rozchází, dáma za okénkem se tváří netečně. „Každý se nějak živí,“ prohodí na otázku, jestli má tohle zapotřebí.

Dojde na ně

Většina směnáren v pražském centru jsou slušné podniky, které informují zákazníky pomocí běžného kurzovního lístku. Ty zbylé vsází na trik s matoucími cedulemi. Problém je ale v tom, že jde o podniky na nejviditelnějších místech, kde prochází nejvíc cizinců.

Při pátrání po možné nápravě se tazatel ocitá v bludném kruhu úřednické nemohoucnosti. Jak už bylo řečeno, policie odkazuje všechny cizince na ČNB, která na provoz směnáren dohlíží. Šéf jejího kontrolního týmu Jaroslav Němec ale problém nevidí. „My kontrolujeme jen dodržování devizového zákona, a ten nařizuje vyvěšení kurzovních lístků. A to směnárny splňují,“ říká Němec (i ve zlodějských směnárnách totiž někde řádný kurzovní lístek visí). Ve stejném duchu vyřizuje i zhruba padesátku stížností, které se mu ročně sejdou na stole.

Péči o spokojenost návštěvníků Prahy a dohled nad fér prodejem má v popisu práce pražský magistrát. „Vím, ty cedule u vchodu směnáren dávají jen částečnou informaci, ale žádný zákon to nezakazuje,“ reaguje Drahomíra Hromádková z odboru daní, poplatků a cen. Radniční právník Milan Mraček se sám nedávno cizinců v podobné situaci zastával. Snadné řešení však také nevidí. „Občanský zákoník sice říká, že právní úkon je neplatný, pokud jej někdo učinil v úmyslně vyvolaném omylu. Vynucovat tento paragraf však může jen soud,“ vysvětluje Mraček.

Je evidentní, že Praze roste další velká ostuda. Město by tedy mohlo postupovat podobně jako u smutně – a mezinárodně – proslulých taxikářů, kde také dlouhé roky tvrdilo, že nemá možnost nic dělat, až začalo tlačit na zákonodárce, aby provozování této živnosti zpřísnili. Praha by například mohla přesvědčit ČNB, aby své předpisy pro provoz směnáren formulovala jinak, třeba že všechny vyvěšené informace o kurzech musí být přehledné a úplné. Nic takového ale zatím rada města nechystá. Přesto je Rudolf Dobiáš z tiskového odboru magistrátu optimista. „Na směnárny dojde stejně, jako došlo na taxikáře,“ říká. „Věc si jen žádá legislativní řešení, což je dlouhodobá záležitost. Musíme prostě dodržet úřední postup.“

(Respekt, www.respekt.cz)