Červen 2007

Od sněhu pod palmy a zpět

Ota Ulč

V rámci globálního oteplování je nám stále větší zima. Přibývající mrazy nás začátkem dubna přiměly odjet aspoň na dva týdny ze severního New Yorku na permanentně spolehlivě slunnou Floridu. Pro čtenáře, který za Atlantik nikdy nezavítal, ale končina by ho třeba zajímala, vychrlím teď pár informací.

Začnu minusem – totiž značnými vzdálenostmi. Vydat se po silnicích běžné evropské velikosti, cesta by se vlekla nekonečně. Naštěstí velkým plusem je síť mezistátních dálnic (Interstate) o měnícím se počtu proudů. K vybudování došlo v padesátých letech, velká to zásluha tehdejšího prezidenta Eisenhowera. Jsou označené, očíslované tak, aby se snadno zjistilo, která vede odkud kam. Ty od pobřeží k pobřeží mají čísla sudá a začínají stoupat od jihu k severu. Tedy po I-10 pojedu z Floridy směrem k Texasu, podél mexické hranice, až dorazím do Kalifornie, zatímco tutéž cestu mohu absolvovat i tou nejsevernější I-94, prériemi Minnesoty, Severní Dakoty, horami Montany.

Dálnice podél poledníků, od Mexika ke Kanadě mají čísla lichá. Začínají u Pacifiku a vrcholí na atlantické straně, takže v Kalifornii pojedu po I-5, kdežto ze sychravého Bostonu pospěchám na Floridu po I-95.

Nejsou na nich dopravní světla, že by červená velela k zastavení, neplatí se na nich mýtné, mostné, aspoň pro osobní vozidla neexistují dálniční známky, lze přejet celý kontinent bez zaplacení jediného haléře. V bezprostřední blízkosti nehyzdí jinde všudypřítomné reklamní, nezřídka dryáčnické billboardy. Před každým výjezdem (tzv. EXIT) jsou však dovolena tři užitečná návěští – informace, kde pojíst, vyspat se, načerpat benzin, jak je kam daleko, zda zahnout vlevo či vpravo.

Povolená rychlost se mění od státu ke státu, s jejím dočasným snížením tam, ke probíhá oprava vozovky, a též v oblastech se značnější urbanizací. Nejvyšší legální maximum, které jsem tentokrát postřehl, bylo 70 mil/hod., čili jen něco málo přes 110 km, potupná to restrikce, zejména pro automobilisty zvyklé se sebevražedně řítit po německých dálnicích. Američtí řidiči pravidelně překračují limit o 10 mil, dopravní policie (tzv. state troopers) takové prohřešky zpravidla ignoruje, ale zasáhne proti ještě netrpělivějším kvaltýřům a výsledkem jsou mastné pokuty.

Státy jsou různě vybaveny příležitostmi k potřebnému zastavení, občerstvení, odpočinku, pojíst v přírodě v pěkném prostředí. Při vjezdu do toho kterého státu přivítá tzv. WELCOME CENTER, kde si lze, samozřejmě gratis, vyzvednout mapy, všemožné materiály, obsáhlé brožury včetně užitečností s adresami a kupony do motelů. Tak lze někdy dost ušetřit. Všechny státy mají taková příjemná centra, s jednou výjimkou: pokud jsou též v Kalifornii, tam jsem je nikdy nepostřehl. Dalším tamějším unikátem jsou silniční kontroly v podobě jakési zemědělské pohraniční stráže, kontrolující, nemilosrdně konfiskující přivážené potraviny, aby jim tam nepronikl ani jeden cizácký kus ovoce.

Konec instruktáže pro případné zájemce a abychom tedy vyjeli – cesta dva tisíce kilometrů dlouhá (státy New York, Pennsylvania, Maryland, West Virginia, Virginia, North Carolina, South Carolina, Georgia, až tedy konečně Florida), absolvovat ne víc než 800 kilometrů denně, takže za dva a půl dne bychom měli dorazit k prvnímu plánovanému cíli – Ft. Lauderdale u Atlantického břehu, severně od Miami.

Po Interstate-81, z domova až do Virginie, údolím Shenandoah, vpravo pohoří Appalachian, vlevo pohoří Blue Ridge Mountains, míjíme místa, poznamenaná občanskou válkou, též rodiště významných předáků.

Minuli jsme exit 181 na nám už dřív známá místa Christiansburg a Blacksburg a vyjeli směrem na Radford, rovněž s univerzitou, o jejíž existenci jsem neměl tušení. Tam jsme se s manželkou pustili do inspekce sličného campusu s již kvetoucími stromy, obhlíželi mládež, jíž se tam vzdělává deset tisíc. Posléze jsem se dočetl, že tato RU (Radford University) má solidní akademickou reputaci.

V motelu jsem nemusel nic vypisovat, prezentovat údaje, kdo že jsem a odkud přišel. Pouze mě požádali o domácí telefonní číslo, následovalo rozehrání klaviatury na počítači a printer všechny potřebné informace vychrlil. Ejhle, tolik přespříliš je již svět elektronicky propojený, naše dřívější anonymní soukromí v háji. Předložil jsem kreditní kartu, sličná slečna v recepci mi dala klíče v podobě elektronické karty, odspěchali jsme do příjemných prostorů, došel jsem pro led do přivezené whisky a televize informovala, že právě napadl metr čerstvého sněhu. Nedaleko našeho domova, v městě s dívčím jménem Elmira, kde je pohřben Mark Twain a za občanské války tam fungoval nepříjemný koncentrák pro pochytané bojovníky jižanské konfederace.

V ceně motelu byla i jakási snídaně. Ráno opouštíme I-81 a míříme do kopců zdolat onen hřbet modrých hor, a pak tedy nastává nížina obou Karolín, další vítací centra, náramně udržované trávníky podél cesty do takových dálek a vjezd na onu I-95, vedoucí až na Floridu. Potkáváme pořádné množství mohutných nákladních vozů, jichž si teď po nedávné mořské plavbě a zkušenosti s přepravou kontejnerů začínám víc všímat. Obrovské kovové krabice s písmeny MAERSK, jedné z největších rejdařských firem světa, všímám si pantů, do nichž se zaháknou chapadla jeřábů při nakládání a vykládání.

Druhý tedy den, dalších 800 kilometrů, končíme na konci Georgie, v motelu Econolodge se ptám manažera indického vzezření, zda pochází ze státu Gužarátu. To je totiž původní adresa pilných přistěhovalců, tuze se angažujícím v tomto druhu podnikání. Dozvěděl jsem se, že dotyčný přišel ze Zambie, tam se narodil, poněvadž tam jeho děd byl Brity přivezen stavět železnici do Lusaky. Aha, známá to story - stejně tomu v Ugandě a Keně, když se stavěla železnice z Mombassy do Nairobi a dál do Kampaly, kde pilní Indové kuliové z nejnižšího stupně na socioekonomickém řebříčku se stali tamější střední třídou, záviděnou a ovšem i nenáviděnou. S výsledkem, že po likvidaci kolonialismu a dosažení domorodé nezávislosti se museli pakovat. Došlo k vypuzení většiny Indů, Albion se vůči nim vesměs choval proradně, takže emigrovali, kam se jen dalo. S exzambijským moteliérem jsem si pěkně popovídal: s rezignací též komentoval provinční uvažování a zájmy svých tamějších amerických spoluobčanů, kteří ovšem neměli ponětí o Africe, ba ani zájem o své bezprostřední sousedství, že ani na Floridu, pouhých pár mil vzdálenou, nikdy nezavítali.

Tam tedy spěcháme náš třetí den. Doprava houstne, přibývá vozidel s poznávacími značkami z mrazivého severu, teď podél cesty se zelenou džunglí a s přibývajícími palmami. Zastavujeme, po už x-kráte načerpat benzin a ejhle, čerpadlo nemínilo vyhovět, odmítalo přijmout kreditní kartu. Nějací to blbci, usoudili jsme a zajeli ke konkurenci, s tímž ale výsledkem. Nezbylo, než zaplatit jinou kartou a přemýšlet o příčině zádrhelu. Tu ale brzo vysvětlil jeden telefonát ke zdroji, který kreditní kartu vystavil. Jeho kompjútry totiž postřehly neobvykle značný počet transakcí z měnících se míst, naznačující pravděpodobnost rostoucího úkazu tzv. identity theft - krádeže totožnosti ke škodě totožného. Stroj tedy vyslovil podezření a přiměl nějaké lidské stvoření (třeba úřadující v Indii) zatelefonovat k nám domů, kde se ale nikdo neozýval, což způsobilo automatickou blokádu tohoto zdroje hojnosti. Služba zákazníkům taková, jaká má být. Vděčně jsme poděkovali, karta odblokována.

Blížíme se k cíli, doprava houstne a za nóbl končinou West Palm Beach, kde se překotil nákladní vůz, dočasně došlo k dokonalé zácpě. Ve Ft. Lauderdale jsme v onom velikonočním týdnu s obtížemi objevili motel, uvelebili se a odjeli za starými přáteli. Zatímco pak naše manželské protějšky odjely do kasina do indiánské rezervace věnovat se hazardním hrám (jež jim vynesly několik set dolarů, jak posléze vítězoslavně oznámeno), pánové se věnovali vínu a klábosení v naší mateřštině češtině.

Sedím na balkoně v jedenáctém poschodí, pohlížím na pláž, naslouchám šumění Atlantiku. Do těchto končin každou chvíli dorazí bárky s nevítanými zájemci o americkou existenci. Zejména Kubánci a Haiťané. Leckterým se to podaří, v supermarketech jsme pak mezi zaměstnanci zaslechli jejich kreolskou franštinu.

S přibýváním ničivých hurikánů na Floridě přibývá i počet zájemců se do takových končin odstěhovat. Urbanizace mohutní oběma směry v jižní části státu – jak ve Ft. Lauderdale a Miami, tak i ve Venice (Benátky) a ještě víc luxusní Naples (Neapol), oblíbené adrese mnohých Čechů.

Po pár dnech uskutečňujeme přesun od Atlantiku k opačnému břehu v mexickém zálivu. Vede tam přímá cesta - tzv. Alligator Alley, alej s několika zastávkami, kde místy byli k vidění hovící si ještěři. Močály, bažiny oněch Everglades, zvolit jinou cestu, mohli jsme potkávat výstražná znamení o přítomnosti černých pardálů v okolí, jejichž počet však řídne a málokdy jsou ke spatření.

Zato v končině Cape Coral jsem si prohlížel mnohé sovy, letu sice schopné, ale raději si hovící na pevné půdě a též v norách, až čtyřicet stop dlouhých. To mi aspoň tvrdil kamarád, původním povoláním řidič autobusu v rodné Praze. Po okolí (tom floridském) mě párkrát povozil letadlem a momentálně holduje parašutismu, zpravidla tři skoky každou sobotu. Odmítal jsem střemhlav se vrhat do hlubin a dával přednost slunit se a ve stínu banánovníku listovat v poučné knize The Politically Incorrect Guide to American History a dozvídat se o různém padoušství: jak například Walter Duranty, dopisovatel The New York Times, v třicátých letech z Moskvy velebil Sovětský svaz a všechny zvěsti o hladomoru zatracoval jako věrolomné lži. Za což byl náležitě ohodnocen, stal se i laureátem prestižní Pulitzerovy ceny.

Tamější okolí zdecimovaly dva velevichry. Hurikán Charlie, tento Karlíček, jim tam vyzmizíkoval nejedno obydlí a ke spoušti přispěl následný hurikán s dívčím jménem Wilma. Na místě jsem se přesvědčoval o nevypočitatelnosti, připomínající mi bombardování za války v naší Plzni. Jeden dům zmizí a ten vedle zůstane nedotčen. Hurikán najednou uhne z předpokládané cesty a začne řádit v jiném okolí. Živly se strefovaly jak do barabizen, tak do paláců. Pořádně zametly s ostrovem Sanibel, luxusní oázou s milionovými majetky. Most přes přilehlý ostrůvek Captiva zmizel a vzácné nemovitosti důkladně přeorány.

Přijali jsme pozvání od zazobaných Američanů, s nimiž jsme se seznámili na lodi plující do Patagonie. Komplikace na ten Sanibel vůbec dorazit: pořádný bytelný most se teď právě buduje, mezi paláci obtížně hledáme správnou adresu. Jejich dům zůstal téměř nepošramocen. Přeptávám se na celoroční plány majitelů, kolik měsíců v roce tam tráví pod meteorologicky tak problematickou střechou. Prý jen pár měsíců, pravidelně během bouřlivé sezóny čili od léta do podzimku odjíždějí na další svá sídla. Ptám se, kdo se jim o majetek stará v době nepřítomnosti. Dostalo se mi překvapivé odpovědi, že v onu klimaticky obtížnou dobu, když vypuknou obrovské vlhké vedřiny, oni to pronajímají. Ale komu – kdo by v takové době tam byl ochoten zamířit? Činí tak Evropané, každý rok, buď Angličané nebo Němci, ti prý si tam ve výhni a potu náramně lebedí.

Posledních pár dní jsme pobyli u českého přítele, bývalého zemědělského experta v dlouhodobé službě u Světové banky. On má sídla čtyři. Jedno v blízkosti Washingtonu, druhé v Praze - náramný byt na Barrandově s výhledem k Prokopskému údolí a stověžaté matičce. Jenže teď mu před okny stavějí něco hodně vysokého, takže bude po výhledu.

Barrandovskému majiteli se zmařeným výhledem podobná pohroma nehrozí na Floridě, kde si pořídil bydlo v tak zvané gated community, oáze s bránami, kam vetřelci bez povolení nemohou. Ze své prostorné verandy hledí na vysokou zeď džungle, k žádné ničivé výstavbě nemůže dojít – až ovšem na případný destruktivní zásah hurikánu. Svému velesídlu říká „stodola“. Druhému obydlí skrovnějšího rozsahu říká „maringotka.“ Tu mu prozatím poslední hurikán zcela nesmetl, ale pouze pošramotil.

Dotyčný odborník sjezdil svět, o přemnohém jsme si mohli povídat. Prohlížím si jeho meče, masky, domorodé bubny, přeptávám se, kde že podle jeho názoru se v současné době žije nejhanebněji. Překvapil mě odpovědí, že na základě jeho osobní nedávné zkušenosti, nejhůř tomu tak je v bývalých sovětských republikách jako Turkmenistán, Tádžikistán, Uzbekistán. (Náhoda tomu chtěla, že po odjezdu od tohoto náramného hostitele jsem kupoval benzin a rovněž se chtěl ujistit, zda mířím tím správným směrem. Mladík mexického zjevu se mě překvapivě plynnou angličtinou zeptal, odkud že jsem. Vyhověl jsem, s otázkou, z které že končiny Mexika je on. Odpověděl, že je Rus. Z Uzbekistánu.)

Na rozdíl od Atlantiku, kde mořské vlny divo bijú, na opačné straně u mexického zálivu vody jsou poklidné, vytvářejí téměř dojem třeboňských rybníků. Bez kaprů, ale se značným množstvím jiných ryb, jichž se tam na molu snaží zmocnit mnozí trpěliví lovci.

Expert ze Světové banky nás mámil k celodenní projíždce na jeho plavidlu, kotvícím u maringotky, přeživší hurikánový zásah. My pod vlivem předpovědi vrtkavého počasí jsme už mínili zamířit k severu, vyhnout se předpokládaným povětrnostním kalamitám. Loučíme se s přáteli, palmami a dost tropickým žárem.

Tentokrát po I-75 dost váhavý návrat, domů sibiřským směrem. Míjíme Port Charlotte, kde jsme kdysi koupili pozemeček za pošetilého předpokladu se tam jednou přesunout na stařeckou penzi. Je to adresa značně pozornosti jednoho z nedávných ničivých hurikánů a tak jsme raději nezastavovali k inspekci spouště.

Za nekonečně se táhnoucím dvouměstím St. Petersburg – Tampa, směrem dál na sever ubývá člověčiny, přibývá volnějšího prostoru s pasoucím se dobytkem, na mne to tam dělá dojem dost australský, byť tedy s pomeranči a ani s jedním poskakujícím klokanem.

Američané pozbývají na popularitě ve světě, ale získávají na tělesné váze. Mohutníme, odborníci se děsí a tržní hospodářství se snaží přizpůsobit. Zásadně nelezu po velkovýkrmen McDonald’s či Burger King, ale občas se něco musí sníst. Vešli jsme do jedné z filiálek celonárodního řetězce s názvem Subway, což tedy v doslovném překladu by bylo metro, podzemní dráha, ale snad se tím spíš míní ponorka: nabízejí tam sendviče ve tvaru podmořského plavidla. Příjemná obsluha, kupodivu chutný produkt, utírám si ústa ubrouskem, na němž se dočítám o příznivém získání kalorií a tuku v porovnání, co by mi poskytoval konkurenční Big Mac. Další podrobnosti na elektronické adrese www.subway.com.

Projíždíme Severní Karolinou, kde právě vybuchla mediální bomba: v březnu 2006, tedy víc než před rokem, na prestižní a nákladné univerzitě Duke v městě Durhamu, studenti sportovního týmu lacrosse uspořádali party, na níž se jim za úplatu prezentovaly nějaké striptérky. Jedna z nich, černoška a několikanásobná svobodná matka, posléze obvinila tři mládence, že ji tupili, mučili, znásilnili. Oheň, rozdmychaný obviněním z rasismu, vypukl okamžitě. Rektorát zarazil další činnost celému sportovnímu týmu a též jsem se dočetl, že snad sedmdesát politicky korektních profesorů si pospíšilo podepsat petici, domáhající se přísného potrestání. Před obydlím tří nařčených se srocovali zejména černoši, vyhrožující násilím, domáhající se razantní retribuce. Porota (tzv. Grand Jury) vznesla obvinění – to vše bez špetky sebemenšího důkazu. Zkouška DNA vyloučila všechny tři obviněné, na těle žalobkyně, osoby s anamnézou psychické poruchy, která pravidelně měnila svou výpověď, se zjistily stopy spermat nezjištěných osob. Navíc, jeden z obviněných předložil zřetelný důkaz, černé na bílém, že v předmětné době nemohl být na místě údajného činu. Nic z toho ale nezajímalo okresního prokurátora Michaela Nifonga, bělocha, který vehementně pokračoval se svou žalobou a přípravou procesu, v němž hrozil trest až třiceti roků odnětí svobody.

Tohle trápení nespravedlivě obviněných trvalo jeden celý rok. Jejich rodiny utrácely jmění na advokáty, kteří se marně snažili přesvědčovat o absurditě takového pronásledování. Až tedy pravda se přece jen prosadila, když Roy Cooper, generální prokurátor Severní Karolíny, oznámil zrušení veškerých obvinění a ostře kritizoval počínání promptně suspendovaného prokurátora Nifonga. Potrestání ho zřejmě nemine a stát nemine povinnost pořádné, mnohamilionové kompenzace poškozeným. Jak se asi teď cítí páni profesoři, kteří se v politické předposranosti podepsali na zatracující petici? Univerzita si již pospíšila s nabídkou obnoveného přijetí na studia. Nedivím se reakci dotyčných, že o takové učiliště, školu života, nemají již zájem.

Nebyla to ale toho dne jediná mediální bomba. O druhou se postaral Don Imus, známá rozhlasová a televizní persona, u mikrofonu vždy s mnohagalonovým kovbojským kloboukem na hlavě a s ustavičným rozmělňováním žvýkačky v ústech. Imus je znám svou prostořekostí na adresu i těch nejvýznamnějších veličin, ale tentokrát šlápl na příliš explozivní minové pole: o převážně černošském týmu basketbalistek na univerzitě Rutgers ve státě New Jersey totiž užil výraz „nappy-headed hos“, s jehož českým překladem mám potíže. Přeptal jsem se syna a dozvěděl se, že „ho“ je černošský slang, zkratka pro „whore“ („děvka, prostitutka“), běžné to titulování všech příslušnic něžného pohlaví ve vlastních řadách.

Tentokrát to ale vyslovil běloch Imus. Vypukla celonárodní vřava, media citovala jednu z basketbalistek, že oním výrokem bude doživotně fatálně poznamenána. Okamžitě se vyhrnuli oni takzvaní profesionální černoši, velebníčci Jesse Jackson (v protestních pochodech, s cedulí Rainbow Coalition na hrudi - oné virtuální koalice menšin, k níž se hlásí zejména on sám), Al Sharpton, který v televizním interview na otázku, zda skutečnost, že převážná většina černošských dětí (70%) nezná svého otce, je snad závažnější, než záminka rozvášňovat se kvůli úsloví, běžnému ve vlastních řadách, přispěchal s odpovědí, že jejich řady nikdo nemá právo kritizovat, že něco takového je zločinný rasismus.

Neopatrný Imus se již několikrát pokorně omluvil, nicméně lukrativní místo v televizi (kolos NBC) a rozhlase (kolos CBS) již ztratil a velebný pán Sharpton ve svém rozhořčení neutuchá. Volá po bojkotu inzerentů, kteří kdy reklamami podpořili Imusovy programy. (Mezi postiženými, již kvapně se od Imuse distancujícími, je též v ČR známý výrobce Procter and Gamble.)

Ze Severní Karolíny jsme pak zpět ve Virginii, s obnoveným přespáním v příjemném městečku Radford s univerzitou. Další cestou k domovu přibývá na sychravosti. Ujeli jsme všeho všudy přes pět tisíc kilometrů. Je už polovina dubna, a pouhý jeden den po návratu, k potvrzení neutuchajícího globálního oteplování, se dostavila další sněhová spoušť, extra půl metru bílé nadílky.

Korunované pak zprávou o masakru na univerzitě Virginia Tech v Blacksburgu, tam v sousedství, kde jsme dvakrát nocovali a pochvalovali si tamější bukolický klid. Na campusu s 25.000 studenty, Korejec Cho Seung-Hui, mentální případ, jich stačil postřílet velké množství – 32 zabitých, mnozí další zranění, prozatímní rekord takového masakru. The New York Times se případem podrobně zabývaly (19. 4. 2007) na několika stranách. Dozvěděl jsem se, že tento problematický Cho již v minulosti zajímal příslušné orgány, že soudce podepsal příkaz na jeho pozorování v psychiatrické léčebně Carilion St. Albans v nám již známém a oblíbeném Radfordu. Tam zřejmě nic zkázonosného nevypozorovali, s odborným závěrem, že „sice duševně chorý je, aniž by byl zdrojem bezprostředního nebezpečí.“

Což se ta Amerika, nepoučí – znovu slyšíme otázku. U toho však i odpovědi, že ne zbraně, ale lidé zabíjejí a být tam v učebně aspoň jeden tvor s bambitkou, mohl se včas strefit do vraždícího blázna a obětí mohlo být daleko míň. Tak si vyberte.