Červen 2007

Problematický půvab demokratického uspořádání

Ota Ulč

Tématika košatá, v tomto textu rozprostřená od Mezopotámie k Himálajím, dál přes sněmovnu lordů v Londýně až do české kotliny.

Demokracie je údajně tou nejlepší, nejkýženější variantou vládního uspořádání. Ne každý ale takovým tvrzením bývá přesvědčen. Například namítne, proč tedy naprostá většina lidstva v celé své historii neokusila takového blaha, a tam, kde se jí dostalo možností, pramálo užitečně jich využila. Irák těchto dní, po desetiletích Saddámovy krutovlády, nám budiž důkladným příkladem.

Rozhlédněme se směrem k Himálajím. Nepál, království s málo oblíbeným králem Gjanendrou, jehož trůn se povážlivě kymácí a vládu tvoří prekérní koalice s reprezentací maoistů. Jiná atmosféra ale převažuje v bezprostředním sousedství východním směrem – v Bhútánu, rozsahem téměř o polovinu menším než Česká republika a s necelým jedním milionem obyvatel. Odříznuti od světa, teprve před sedmi lety tam pronikla satelitní televize a národním symbolem království je drak. Král Jigme Singye Wangchuk vládl až do konce roku 2006, kdy předal trůn synovi jménem Jigme Khesar Wangchuk, absolventu studií na univerzitě v Oxfordu. Otec vládl dlouho, moudře a užitečně. Na zdravotnictví a školství se utratila čtvrtina státního rozpočtu. Průměrná životní délka se zvětšila z pouhých 40 na 64 roků, gramotnost obyvatelstva se zmnohonásobila ze 20 na 60 procent. Vzdělanci ve městech se všichni domluví plynně anglicky. Převážná většina (90%) národa se věnuje zemědělství, per capita příjem je dvojnásobný v porovnání se sousední Indií mohutného rozsahu. Z Indie Bhútán importuje sto tisíc gastarbeiterů a jeho téměř jediným exportem je elektrická energie. Nikoliv tedy ropa či diamanty, ale voda, řítící se z kopců do turbin.

Vládce informoval národ, že přechod do nynější moderní doby se nebude měřit vulgární materiální produktivitou (HDP), ale „národním štěstím“ (GNH, Gross National Happiness). Nabízí se otázka, jak takové štěstí měřit, vážit, kolik započítat kritérií – od blahovůle státu, svobody, tolerance, po rozsah občanské odpovědnosti za vlastní osud, též po množství věznic, vězňů či nočních můr a žaludečních vředů těch nezavřených.

Král rovněž přišel s iniciativou jim tam zavést demokracii. Prvním krokem byly tzv. mock election - volby zkušební, ne zcela doopravdy. Národ dostal volbu vybrat si mezi čtyřmi virtuálními stranami. Suverénně vyhrála strana Thunder Dragon (Hřmící drak), poněvadž měla ve znaku královské barvy. Národ se zřetelně vyjádřil, že tyhlety novoty s demokracií si nepřeje.

Bizarní snad výjimka z údajně převažujícího pravidla o univerzálním dychtění pozemšťanů vzít odpovědnost za svůj osud a za blaho celé společnosti na vlastní bedra? Jak dobře známo a dějinami bohatě dokumentováno, i ty nejdemokratičtější volby nejsou zárukou vítězství těch nejlepších mezi nejvhodnějšími. (Třeba případ ve svobodných volbách zvítězivšího Adolfa Hitlera.)

Je víc voleb zárukou větší demokracie? Pospěšme si z Himálají k nám bližšímu evropskému kontinentu, do Velké Británie, kolébce parlamentního uspořádání s dvěma sněmovnami, z nichž té horní – sněmovně lordů – je přisouzena role druhých houslí. Druh anachronismu, v němž v purpurových robách zasedají tvorové jmenovaní, jež nikdo nezvolil, místo osobních zásluh rozhodující byla náhoda narodit se jako nejstarší syn v rodině se správným rodokmenem. Těleso to je rozsáhlé, počet jeho hlav se mění, v současné době je jich kolem osmi set, mezi nimi princové královské krve, reprezentanti ze Skotska, Irska, pár významných juristů, též prelátů anglikánské církve (Church of England – tzv. lords spiritual).

Příčinou vzniku byla někdejší potřeba krále získat peníze a vojsko. Štědrým feudálům se pak dostávalo titulů a poradních funkcí. Dnes je ale situace taková, že jen malá menšina lordů pochází ze starých aristokratických rodů – pouze jeden z padesáti se může chlubit takovými předky z doby před patnáctým stoletím. Nejeden šlechtic se neobtěžuje do sněmovny vůbec kdy přijít, mnoho z nich nemá kanceláře, vlastní prostor, kde se posadit.

Kromě oněch původních lordů dědičných (hereditary peers), došlo po dohadování, které trvalo víc než sto let, k zavedení kategorie tzv. life peerages, povýšení mezi tuto šlechtu jedincům bez modré krve, ale s osobními, neobyčejnými zásluhami.

Politici, průmyslníci, diplomaté, generálové, vědci a umělci - tito tzv. lords of first creation. Ale na rozdíl od lordů dědičných, jejich smrtí tato pocta končila, nepřecházela na potomky. Za první desetiletí po druhé světové válce (1945 – 1954) vzniklo 116 takových lordů a v roce 1956 už jich bylo 333. Takto byl například povýšen maršál Montgomery. Winston Churchill, hlava konzertativců, takovou poctu odmítl, zatímco Clement Attlee, předseda Labor Party, strany dělnické, ji přijal a stal se lordem. Jistěže není bez ironie, že početně začíná již převažovat typ šlechticů s labouristickým socialistickým zázemím. Poněvadž návrh na povýšení pochází z vládních kruhů, občas dojde k mediálnímu skandálu, že lordství se získalo za pořádný příspěvek do partajní pokladny.

Falešnou by tedy byla představa sněmovny jako muzeálního typu s prázdnými lavicemi jen s hrstkou stařičkých klímajících, pochrupávajících postav, kde občas se jen někdo třaslavě ozve na podporu zachování legalizace honu na lišky. Lordi, bez starosti o znovuzvolení si mohou dovolit prosazování nepopulárních názorů, jež by pro jiné poslance znamenaly polibek politické smrti. (Což někteří lordi přehánějí, například v obhajobě maximálního rozsahu občanskoprávních juristických ohledů pro muslimské teroristy, což je pak činí téměř neodsouditelnými.) Vypomáhají dolní komoře zvládnout její agendu tím, iniciují předkládání zákonů zpravidla méně kontraverzní povahy, předkládají revize, dodatky. Od roku 1999 vyslovili nesouhlas s rozhodnutím dolní sněmovny v 350 případech (The New York Times, 18. 3. 2007: WK 4). Lordi rovněž fungují jako ultimální odvolací stolice čili vykonávají roli, kterou v jiných státech je pověřen nejvyšší soud. Už v roce 1911 pozbyli právo veta, zůstává jim právo dočasně pozdržet rozhodnutí Dolní směmovny.

Před deseti lety během volební kampaně Tony Blair slíbil prosadit reformu sněmovny lordů. (Těch dědičných tehdy bylo 92 – mezi nimi Earl of Sandwich, se zásluhou předka, který údajně vynalezl sendvič.) Předložených variant bylo sedm, lišících se procentuálním poměrem, kolik lordů volit a kolik jich nadále jmenovat. V březnu 2007 dolní sněmovna většinou 113 hlasů rozhodla, že v budoucnosti voleni mají být všichni. Prozatím to ale je pouhé doporučení, nikoliv zákon.

V řadách lordů se objevily námitky, že v procesu příliš komplikovaném a nákladném, žádný člen v jejich řadách by neusiloval o zvolení, a pokud by usiloval a zvítězil, ohrožena by byla jejich integrita. Nyní nejsou závislí na momentálních náladách veřejnosti, nejsou poplatní všelijakým „speciálním zájmům,“ nestarají se o průzkumy popularity, nejsou podrobeni potupným nutnostem žebrat o finanční podporu k úhradě výdajů s kampaní o znovuzvolení.

V České republice senát, tato horní zákonodárná komora, se těší malému – podle mého názoru, nezaslouženě malému - respektu. Co tedy senát předělat z voleného na jmenované těleso? Zajímavé kádrové složení by mohlo vzniknout.

Z žijících velikánů zcela určitě by tam patřil Václav Havel. Z významných vojenských velitelů rovněž zcela určitě nikdo. Snad by uspěl bard literát Ludvík Vaculík. Jiřího Suchého povýšit na markýze ze Semaforu a Záplav, Jana Kačera na vévodu z Holic a Bechyně.

Nepominutelnými by se patrně stali někteří političtí veteráni. Například Miloš Zeman, jako princ z Becherova, a časem i Jiří Paroubek, baron z RaJe. Michal Kraus, rekordman v politickém turismu a nepovedený kakaový importér, jako baron z Cocoa. Zdeněk Jičínský, někdejší tolik náruživý stalinista (tak si ho pamatuji za našich pseudostudií na právnické fakultě UK v padesátých letech) třeba by mohl být pasován na rytíře z Gori, rodiště jeho idola.

Jenže třeba by i došlo na estébáckého fízla Vojtěcha Filipa a onoho brutálního bachaře z Minkovic, nyní krášlícího řady českých zákonodárců. V tom případě ona hodnotící kritéria národního štěstí, jak je formuloval král Bhútánu, by se dala jen s obtížemi aplikovat.