Červen 2007

Dynamický pragmatismus v praxi

Eduard Vacek

Už jste někdy spatřili automobil, který jede na ulici pozpátku? Není to v Praze až tak neobvyklé. Mnozí řidiči mají totiž dojem, že mohou couvat v jednosměrné ulici, aniž tím porušují předpisy. Podle jejich názoru je možné jednosměrnou ulicí prostě projet pozpátku a tím mohou vyřešit svízelné problémy s parkováním, nebo ušetří pár set metrů tím, že nemusí objet blok domů.

Tato forma myšlení nebo schopnost obelstít, či „přečurat“ normy, vyhlášky či společenské předpisy není v Česku něčím příliš mimořádným. Jako talent se počítá mezi pozitivní vlastnosti. Umět je tzv. obejít je výrazem schopnosti dosáhnout bez zbytečných skrupulí toho nejlepšího výsledku v nepřátelském světě. V praxi se to projevuje tím, že řidič odbočí do vašeho pruhu až na poslední chvíli, protože měl možnost jet v jiném rychlejším pruhu a mohl tak předjet pomalu jedoucí automobily. Nic mu nevadí, že předběhl několik desítek spořádaně jedoucích řidičů. Považuje sama sebe za chytrého, který se umí v tlačenici otáčet. Takových příkladů nejen ze silniční dopravy můžeme jmenovat víc, ale všechny mají jedno společné. Žijí mezi námi bezohlední, tzv. bezskrupulózní lidé, kteří prosazují mezilidské vztahy založené na normách vlčí smečky. Nejde však o jejich domnělou chytrost, ale o vychytralost, která zcela jistě nepatří mezi dobré vlastnosti. Mnozí z nás mají pocit, že se těmto lidem daří v Česku velmi dobře, že změna politických poměrů (dle mého názoru nikoli natolik převratná) vyhovuje především jim. Jejich pragmatické založení již nepotřebuje jakoukoli ideologii, víru, či dokonce dohled státu, oni si vystačí sami se svou silnou vůlí dosáhnout svého na úkor druhých.

Jak na to reaguje stát? Stát s tím tak nějak nepočítá. Právní normy jsou takříkajíc nastaveny pro slušné lidi, kteří respektují přirozené právo i autoritu. Slušní lidé ctí pořádek, k němuž právní normy napomáhají a respektují úředníky, které stát zmocnil k tomu, aby na správné funkce státu dohlíželi. Jsou si vědomi situace, kdy přestoupili zákon nebo se dopustili přestupku a jejich postoje směřují nanejvýš k tomu, aby byl zmírněn dopad či důsledky jejich pochybení. Naproti tomu dynamičtí pragmatikové („dravci“) stát a jeho normy nerespektují. Nerespektují ani právo druhých na stejnou míru životního prostoru. Jejich snahou je vydobýt si na slunci to nejlepší postavení na úkor druhých. Jejich dynamický pragmatismus je vede k uplatnění hesla, že účel světí prostředky. Slovo mravnost či etika je pro ně pojmem z dávno minulých staletí, které (ti vzdělanější z nich) kladou do souvislosti s Platónem nebo se Sokratem, ti nevzdělaní, nebo vzdělaní toliko technologicky považují za nějakou nesrozumitelnou intelektuální libůstku.

Vinu, proč tomu tak je, nese především školství, které po několik generací zcela rezignovalo na mravní a etickou výchovu. Vinu nese také rodina, která majíc starosti sama se sebou, se svou permanentní mravní krizí, není schopna předat svým potomkům mravní či etické poselství. Nemá smysl přít se o to, čí vina je větší, kdo má větší odpovědnost za mravní výchovu, to není podstatné. Obě instituce mohou v případě selhání kterékoli z nich tyto funkce suplovat. Selhaly však obě. Výsledkem je džungle, bezskrupulózní boj jakoby o přežití. Bezprecedentní krize společnosti, kterou po několik generací procházíme, dále prohlubuje krizi mravní. Přirozenou odezvou je hledání východisek mladou generací. Anarchisté, nacisté a komunisté opět přicházejí se svým jednobarevným a snadným návodem na řešení problémů. Chtějí buď kázeň a pořádek, nebo absolutní svobodu. Stát se soustřeďuje na to, aby tyto skupiny na pouličních demonstracích oddělil od sebe a aby neteklo příliš krve. Je to žalostně málo, je to nic. Po obou stranách politického spektra bude přibývat nespokojenců, demonstrace budou stále razantnější, projevy dramatičtější. Jako by nešla spojit svoboda s pořádkem a kázní, jako by se jednalo o dávný antagonismus dvou znepřátelených pojmů. O tom, že je to možné, dokonce nutné, pojednává etika, o kterou se nikdo nestará. Pro základní hodnoty lidského života jsou nezbytnými pojmy spravedlnost, tolerance, sebekritika, přirozený mravní cit, svoboda i osobitost. To nejsou pouze prvky moderního evropanství, ale dávné hodnoty, na nichž stály rozvinuté civilizace. Kdo dnes ví, že čestné jednání (honestum) je vždy prospěšné (utile), kdežto prospěch plynoucí z jednání odporujícího ctnosti je nutně vždy prospěch toliko zdánlivý, neboť nečestné jednání škodí člověku na tom nejvzácnějším, co má, na jeho pravé přirozenosti, na duši.

Kdo dnes ví například něco o M. T. Cicerovi, který patřil mezi nejvzdělanější muže starověku, jenž ve svém spisku o povinnostech řekl, že se nespravedlnost projevuje dvojím způsobem: jednak se lidé sami na někom dopouštějí křivdy, jednak nebrání ty, kterým se křivda děje, i když tak učinit mohou. Když někdo na někoho útočí, buď z hněvu nebo z nějaké jiné osobní vášně, jako by vztáhl ruku na svého druha, ale jestliže někdo křivdě nebrání a nepřekáží jí, ačkoli může, dopouští se takového hříchu, jako kdyby zradil rodiče, nebo přítele nebo vlast.

Těmto slovům moderní český člověk snad nemůže vůbec porozumět, neboť zrada rodičů, přítele nebo vlasti je mu přirozeným projevem, pokud to dynamický pragmatismus bude vyžadovat. Bude tomu tak až do doby, až stát přestane zvládat obě krajní spektra politických protivníků, kteří se vychytrale stáhnou z ulic a začnou pod vlivem svých budoucích technologicky vzdělaných vůdců s lepší organizací. To už ale bude pozdě se dovolávat etických principů a mravnosti, protože znovu nastane doba, které jsme se mohli vyhnout uplatněním historických zkušeností a prostým dodržováním lidské slušnosti.