Červen 2007

Roboti míří pod arktický led

Eva Vlčková

Teplomilní živočichové v Arktidě? Může to znít jako protimluv. Přesto se právě do hlubin poblíž severního pólu vydají robotické sondy pátrat po dosud neznámých formách života. O americkém projektu nedávno informoval časopis New Scientist.

Zatím netušíme, co všechno se může na dně Severního ledového oceánu skrývat. V dobách studené války do těchto oblastí pronikaly americké i sovětské ponorky. Jejich záznamy jsou ovšem dodnes utajované. Vědci toho zatím o arktickém dně mnoho nevědí. „Povrch sousedních kosmických těles jsme zmapovali lépe než některé části naší vlastní planety,“ podotýká americký geolog Rob RevesSohn z Oceánografického institutu ve Woods Hole.

Není divu: dostat se do hloubky několika kilometrů je oříškem i na otevřeném moři. Natož pod ledovcem. Teprve v roce 2001 přinesla zásadní informace výprava ledoborce Healy. Vědci z Woods Hole během své expedice podrobně zmapovali Gakkelův hřbet, rozhraní tektonických desek táhnoucí se napříč polární oblastí od Grónska až k Sibiři.

A čekalo je velké překvapení. Nikdo nepředpokládal, že by tato „zamrzlá“ oblast byla výrazně geologicky aktivní. Vyšlo ale najevo, že celý hřbet lemuje množství činných hydrotermálních pramenů. Z hlubin Země jimi vyvěrá teplo a chemické látky, které mohou sloužit jako potrava některým živým organismům. U podobných pramenů, tzv. černých kuřáků v jiných oceánech už vědci našli celou řadu bizarních živočichů. Díky energii vyvěrající z nitra Země se obejdou bez slunečního záření. Nyní vše nasvědčuje tomu, že by mohli žít i v Arktidě, v hlubinách pod ledem.

Biologové při tomto zjištění zbystřili pozornost dvojnásob, protože Gakkelův hřbet se zhruba před 65 miliony let vlivem geologické činnosti zcela izoloval od ostatních oceánů. Vývoj života se v něm tedy mohl ubírat úplně jiným směrem než jinde.

Zajímavé informace ale může průzkum této oblasti přinést i geologům: „O žádném z oceánských hřbetů toho zatím mnoho nevíme, ale podle dosavadních pozorování se Gakkelův hřbet chová jinak než všechny ostatní,“ říká Rob Revessohn. „Zdá se, že vznikl odlišným způsobem než ostatní oceánská dna a mohl by představovat nejstarší pozůstatek prastaré oceánské kůry na světě. Jeho prostudování může geologům prozradit mnoho zajímavostí o vývoji naší planety.“

Bylo tedy jen otázkou času, kdy se odborníci do severských hlubin vrátí, aby je prozkoumali podrobněji. Den D má nastat letos v srpnu. Vědci z Woods Hole vyvinuli spolu s kolegy z Marylandské univerzity v College Parku dvojici robotů, které spustí do vody dírou v ledu z paluby ledoborce.

První z nich, „Pumu“, vybavili tepelnými a chemickými čidly. S jejich pomocí najde horké prameny a určí jejich polohu s přesností na několik desítek metrů. Její dokonalejší kolega „Jaguar“ se pak vydá na lov tajuplných živočichů téměř na jisto. Světlomety a dvojice kamer mu umožní pořídit trojrozměrné snímky. Pokud se robot přiblíží k zajímavým objektům, vysune automatickou paži, nasbírá vzorky a uloží je do speciálních nádob.

Jaguar je poměrně inteligentním robotem - sám se má rozhodovat, kdy a kde vzorky odebere. Přímé ovládání z paluby lodi totiž nepřichází v úvahu. Spojovací kabely jsou příliš těžké a přetrhly by se, rádiové signály se vodou špatně přenášejí. Robot si tedy musí poradit sám. „Takovou míru samostatnosti nemají ani dnešní astronauti při výpravách do vesmíru,“ říká Richard Camilli z Woods Hole. Teprve když se robot dostane zpátky nahoru pod led, „přivolá“ ho k sobě ledoborec akustickými signály. Z lodi se spustí lano, které se k robotovi připojí a vytáhne ho na palubu.

Na rozdíl od výzkumů na otevřeném moři je pohyb pod ledem pro ponorky riskantní. „Problém je v tom, že se ledovcový masiv pomalu, ale neustále posouvá. I když si ponorka zapamatuje souřadnice, odkud vyplula, otvor v ledu se během jejího pobytu pod vodou může přesunout nebo zamrznout,“ říká Hanumant Singh, jeden z autorů robotů z Oceánografického institutu ve Woods Hole. Situaci komplikuje také fakt, že se Gakkelův hřbet nachází blízko pólu. Navigace pomocí kompasu nebo gyroskopu nepřichází v úvahu, jedinou nadějí jsou právě akustické signály.

O záludnostech výprav pod led se před dvěma lety přesvědčili britští vědci z Národního oceánografického střediska v Southamptonu. Testovali podobnou robotickou ponorku „Autosub“ pod šelfovým ledem v Antarktidě. Všechno šlo podle plánu - až do chvíle, kdy plavidlo záhadně zmizelo. Pravděpodobně při návratu k hladině narazilo do ledu. Američané doufají, že budou mít v Arktidě víc štěstí.

Vývoj Pumy a Jaguára financuje NASA z grantového programu pro astrobiologii a výzkum planet. Pokud se totiž roboti osvědčí, mohli by se v budoucnu uplatnit při hledání života na Jupiterově měsíci Europa. Na něm podle expertů panují podobné podmínky jako v Arktidě: celý jeho povrch pokrývá zamrzlý oceán, na dně vědci předpokládají vulkanickou aktivitu. Proto je Europa nejnadějnějším kandidátem pro nalezení mimozemského života v naší sluneční soustavě.

A obráceně: „Pokud se někde na Zemi nacházejí formy života podobné těm, které bychom mohli najít jinde ve vesmíru, pak je to právě v Arktidě,“ říká David Akin z Marylandské univerzity.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)