Červen 2007

Po bitvě o ústav

Petr Zídek

Co dělat, když stračena nedojí? Nejlepší bude, když zaplatíte nějakou zaříkávačku, aby očarovala sousedovu hnědku. Až jeho kráva zdechne, budete mít v duši zase klid. Přesně tímto způsobem se postavila část českých historiků k otázce vzniku Ústavu paměti národa. První petice historiků proti zřízení ústavu – původně nazývaného Institut pro dokumentaci totality – spatřila světlo světa již v roce 2002, kdy návrh předložila skupina poslanců. Poslední petici proti rozesílali zákonodárcům čtyři výtečníci z Ústavu pro soudobé dějiny ještě na konci února tohoto roku. Navzdory opravdu zarputilé snaze jedné lobby českých historiků Poslanecká sněmovna tento týden návrh schválila. Vzniku Ústavu pro studium totalitních režimů, jak zní definitivní název, již nic nebrání – souhlas Senátu a prezidentův podpis jsou jen formality. Válečná vřava umlkla a sluší se v klidu ohledat bitevní pole. Kdo jsou vítězové, kdo poražení a jaké mají bojující strany vlastně ztráty?

Nelze se ubránit dojmu, že poražena byla v jistém smyslu celá česká historiografie. Kolik energie bylo vyplýtváno úplně zbytečně! O kolik mléka bychom mohli mít více, kdyby třeba Miroslav Vaněk, Vít Smetana, Martin Franc a Pavel Mücke (signatáři poslední petice) místo zaříkání sousedovy krávy vodili tu svou řádně na pastvu! Kolik studií by mohl napsat Pavel Žáček, kdyby nemusel permanentně čelit demagogii a zlé vůli svých kolegů! Ale nejde jen o studie, spíš o to, jestli se nesnížila důvěryhodnost celé historické obce v očích veřejnosti. Když Jiří Pernes jménem vědecké rady Ústavu pro soudobé dějiny podepsal stanovisko, v němž je navrhovaný ústav zcela vážně označen za „obdobu Ústavu marxismu-leninismu ÚV KSČ“, nenarušuje to náhodou jeho vědeckou kredibilitu?

Jedním z argumentů omílaných odpůrci ústavu je hrozba politizace vědy. Jako by věda byla něčím panensky čistým a étericky neosobním. Politikaření uvnitř vědeckých ústavů, grantových komisí a vysokoškolských fakult našim historikům vůbec nevadí – pohybují se v něm jako ryby ve vodě. Když se ale někdo pokouší – přirozeně politickými prostředky – vytvořit novou instituci, která by byla na tomto politikaření nezávislá, tu je hned důvod k psaní petic. Když někdo v minulosti chtěl podporu na výzkum bývalé Státní bezpečnosti, tak ji nedostal, protože převažující historická lobby měla jiné zájmy. Když někdo prosadí v parlamentu vznik nového ústavu, který se bude Státní bezpečností zabývat a jehož nezávislost na politických stranách není o nic menší než třeba České televize, pak jde hned o „razantní vstup politiky do vědy“.

Vítězi mohli být všichni historici, nejen ti, kteří ústav prosazovali a prvoplánově se zabývají bezpečnostními složkami. Vždyť jednou z jeho největších devíz je, že české tajné služby konečně přijdou o dokumenty svých komunistických předchůdkyň. Přes nesmělé pootevírání šanonů v posledních letech dodnes nebylo možno vést standardní historický výzkum, který by například čerpal z dokumentů komunistických rozvědek. Jsou nesmyslné obavy, že archivy, které bude ústav spravovat, se dají využít pouze ke studiu tématu komunistické represe, které tak „bude nepříslušně vyzdviženo nad všechna ostatní témata soudobých dějin“, jak napsali autoři poslední petice. Něco takového může skutečně tvrdit pouze ten, kdo nikdy s žádnými materiály některé ze správ StB nepracoval. Kdyby pracoval, zjistil by, že jde mnohdy o velice zajímavé prameny k širokému spektru problémů, zahraniční politikou počínaje a populární každodenností konče.

Bádání o soudobých dějinách je u nás soustředěno do stejnojmenného ústavu Akademie věd, málem přispívají také některé vysoké školy. Politizace kauzy Ústavu pro studium totalitních režimů jeho odpůrci je mimo jiné také výsledkem nezdravé centralizace výzkumu do jedné instituce. Po vzniku nového ústavu nebude pluralita ohrožena, jak se nám snaží namluvit jeho odpůrci, ale naopak zavedena. Když Ústavu pro soudobé dějiny, jehož výsledky jsou nevalné, bude šlapat na paty konkurenční ústav, prospěje to všem, zejména těm, které tolik nezajímají osobní šarvátky, ale konkrétní badatelské výstupy. Mezi pracovníky obou ústavů by však měla panovat kolegiální řevnivost, nikoli osobní nenávist, která dominovala v letitém boji.

Největší ztrátou právě skončené „bitvy o ústav“ jsou právě narušené mezilidské vztahy v historické obci. To je třeba napravit v první řadě. „Vítězové“ by měli „poraženým“ nabídnout čestný mír a důstojné životní podmínky. Měli by si také přiznat, že některé argumenty odpůrců ústavu byly relevantní, a snažit se vyvarovat chyb, k nimž došlo v podobně koncipovaných ústavech v Polsku a na Slovensku. Česko má teď šanci stát se tou postkomunistickou zemí, která je nejotevřenější ke své neblahé minulosti. Je především na „vítězích“, jak s touto šancí naloží. Propást ji by bylo opravdu trestuhodné.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)