Červenec 2007

Události od 18. května do 16. června 2007

Bohumil Doležal

Denní komentáře Bohumila Doležala k událostem v České republice i ve světě podle českého denního tisku. Komentáře se vztahují jen ke dnům, kdy v ČR vycházejí hlavní deníky.

Pátek 18. května

Podle průzkumu veřejného mínění, který provedla agentura STEM, se ČSSD dotáhla na ODS. Podle přepočtu na mandáty by volby, pokud by se konaly teď, skončily opět patem.

Společnost Člověk v tísni pořídila pro školy tři videoklipy v rámci vzdělávacího programu Varianty. Jeden z nich se týká Čunkova postupu proti romským obyvatelům devastovaného vsetínského domu (druhý je o strážníku pražské policie, který se účastnila akcí pravicových extremistů, poslední o předsedkyni pražské KSČM, která učí na základní škole a obhajuje Klementa Gottwalda). Těžko se zbavit dojmu, že Člověk v tísni staví před školáky odstrašující příklady s návodem, co mají rozhodně odsoudit. Jde tedy o propagandu. V demokratickém státě je naučit děti samostatně myslet důležitější než ideologická indoktrinace, byť i nesená nepochybně dobrými úmysly. I dospívající děti by měly mít pocit, že dospělí aspoň trochu důvěřují jejich schopnostem, pokud jde o správný úsudek.

Jiří Paroubek se vyjádřil Právu k osobnosti Tonyho Blaira: „Tony Blair, pokud vím, nikdy hrubým způsobem neurážel novináře… jestli bych chtěl mít nějaký politický vzor v kontaktu s veřejností, rak je to právě Tony Blair.“ Současně si myslí, že schůzka s Blairem Topolánkovi nic nedá, i kdyby se s ním sešel stokrát“. Pokud jde o urážení novinářů, pan Paroubek si nevidí do orgánu, kterému se u normálních smrtelníků říká huba.

Václav Klaus si pozval na kobereček - poradu o české pozici k reformě Unie ministra zahraničí Schwarzenberga, premiéra Topolánka a dva Topolánkovy podavače, Zahradila a Šedivého. V kůži ministra Schwarzenberga bych v této společnosti nechtěl být. Schwarzenberg to má však těžké i u Zelených, kteří ho do vlády nominovali. Zahraniční sekci strany i některým oblastním organizacím se nelíbí jeho postoj k radarové základně v Brdech. Někteří chtějí žádat jeho odvolání. Je od počátku jasné, že zahraničněpolitická koncepce Strany zelených je prakticky neslučitelná s koncepcí ODS (v případě lidovců to není tak výrazné). Schwarzenberg je mezi dvěma mlýnskými kameny: pro Klause a jeho pomocníky je příliš proevpropský, pro stranu, která ho nominovala, příliš proamerický. Obě strany mu vytýkají to, za co by ho vlastně měli chválit. Krajně nezáviděníhodná pozice.

Začal summit EU – Rusko v Samaře. Putin nechal předběžně zadržet své politické odpůrce, kteří chtěli v Samaře demonstrovat, mj. Gariho Gasparova. Sbalili je na letišti pod záminkou, že musejí prověřit pravost jejich letenek. To je jako u nás za Jakeše (samotnou demonstraci Putin na naléhání představitelů EU, kteří by se jinak dostali do nemožné situace, nezakázal). Za Jakeše to už nebylo tak strašné, namítne možná někdo. Jenže nezapomínejme, že Rusko se dnes pohybuje opačným směrem než „ČSSR“ v letech 1987-89.

Závidím trochu Estonsku. Jsou, pokud jde o Rusko, první na ráně, postižitelní energetickou blokádou i organizovanými hackerskými útoky v internetu. Ale mají jednu výhodu: vědí, že stoupenců Putinova Ruska je tam zhruba třicet procent. Možná o trochu méně, možná o trochu více. U nás je situace docela nepřehledná a občas člověk váhá, je-li jich ještě stále pod padesát procent, nebo už víc. Navíc, stejně jako v letech 194548, mnozí z Putinových stoupenců a pomocníků možná ani nevědí o tom, že jsou Putinovými stoupenci a pomocníky.

Karel Steigerwald postavil v dnešní MfD čtenáře před jakýsi kvíz: jedná se o případ medvídka Knuta z berlínské ZOO, kterého chtěli ochránci životního prostředí (ale taky někteří zoologové) nechat utratit, veřejnost se jej však zastala, a tak zůstal naživu. Pan Steigerwald píše: „Šlo o nemilosrdný střet dvou politických skupin: zastánců hlasu ryzí přírody a zastánců práva na život medvíďat. Jedni z nich představují levici, druzí jsou napravo. Hádejte, kdo je kdo.“ Musím říci, že velmi dobře vím, jaký je můj názor: je správné, že medvídka nechali žít. Chce se mu žít jako každému z nás, a nechce se mu umřít jako každému z nás. Za Boha ovšem nevím, je-li to pravicové nebo levicové, a upřímně řečeno, je mi to, jak hezky říká náš lid (za hrubost se omlouvám) u prdele.

Putinův poradce Jastržembskij prohlásil (cituji podle Pavla Máši z LN) v souvislosti se summitem v Samaře a s postojem jádra EU k novým (a slabším) unijním členům: „Jsou situace, kdy solidarita škodí politice a hodnotám, o něž se opírá“. Ruská politika, pan Putin a jeho tým, uzráli na udělení bobříka vyčuranosti za měsíc květen 2007.

Sobota 19. května

Pavel Bém se stal prvním pražským primátorem, kterému se podařilo pokořit Mount Everest. Gratulujeme. Panu primátorovi přitom omrzl malíček. Za každý velký čin se platí.

V případu týraného dítěte, který teď hýbe českými médii a policie v něm naráží na jednu záhadu za druhou, je zapleten i někdejší předseda Strany zelených a šéfredaktor Literárních novin Jakub Patočka. Vyšetřovatelé mají údajně podezření, že za tím vším je jakási náboženská sekta. Pan Patočka by se výborně hodil za jejího náčelníka. Dokonce by ho mohl hrát i ve filmu. Je to přesně ten typ. V Mladé frontě Dnes citovali „zdroj“ („člověka obeznámeného z vyšetřováním, který si nepřeje být jmenován“): „Nevíme, jestli je“ (Patočka) „součástí nějakého uzavřeného společenství nebo jestli pomohl s ukrytím Anny. Je velmi inteligentní.“ Pokud vyšetřovatelé dospěli k tomuto závěru, nevystavují si příliš dobré vysvědčení.

Vycházející hvězdou české politiky je hlava protibursíkovské opozice ve Straně zelených Matěj Stropnický. Vyšel s ním dnes velký rozhovor v Právu a zároveň i v Lidových novinách. Pro část čtenářů (k nímž se hlásím i já) představuje tak velká dávka tak stupidních názorů zdravotní problém: nedalo by se to příště zařídit nějak šetrněji?

Mladá fronta Dnes opět přesvědčila, že si zaslouží titul „Klausovy c. a k. poštovní noviny“. V sloupku na názorové straně vytýká zástupce šéfredaktora Musil Bémovi, že se fláká po Himalájích, místo aby se čelně a s vervou pustil do předsedy ODS Topolánka. V sobotním rozhovoru představují Klausova oddaného podržtašku Zahradila (kterého Klaus nasadil Topolánkovi do kožichu). A publicistika je věnována zmizelým vesnicím v tzv. pohraničí (naše pohraničí začíná u Mělníka). Konstatuje se tu, že „zájmu českých objevitelů o zaniklé obce nijak nebrání, že v nich žili před rokem 1945 hlavně německy mluvící obyvatelé“. Panebože, to je pokrok! Už to nevadí! A mluví se zásadně o „odsunu“. Nechápu, proč si lidé ze sdružení Antikomplex, o jejichž publikaci Zmizelé Sudety je řeč, nechají něco podobného líbit.

Obrněné pero Kremlu Natalia Sudliankova vytáhla v LN do boje za ruskou národní emancipaci vůči estonským utiskovatelům své malé bezbranné země. Po zpupných estonských útocích Rusové prý museli na 9. května vyhrát hokej a bylo jen nespravedlivé (všiměte si, jak citlivě nám tím leze kamsi), že proti Rusům stanul právě český tým, když Česko zatím nevztáhlo svatokrádežně ruku na pomníky rudoarmějců (paní Sudliankova má zřejmě na mysli sousoší dvou ozbrojených homosexuálů u Hlavního nádraží, pro mne za mne, ať si tam ta ohavnost stojí, když jí to dělá dobře). To je pozoruhodné: já si myslel, že Rusové vyhráli prostě proto, že hráli lepší hokej, a ne kvůli mystickému 9. květnu. Navíc někde v pozadí cítím, že by ráda vedla jakousi analogii s oněmi dvěma hokejovými utkáními v roce 1969 ve Stockholmu. O ty, a o to, co bezprostředně po nich následovalo, bych prosím v této zemi, být Rusem, ani nezavadil. Je trošku rozdíl mezi maličkým Estonskem a dvěstěmilionovým Brežněvovým „SSSR“, jehož statisíce vojáků se u nás právě tehdy rozvalovalo. Pokud jde o „ožraly a drancovače“ a „neznámého ruského parchanta“ (tak prý se v Estonsku na vládních místech a v tisku hovořilo o ruských vojácích a o sporném pomníku), budeme se držet zásady „důvěřuj, ale prověřuj“, kterou nám vštěpovali dědečkové a tatínkové paní Sudlianské, když u nás čtyřicet let hospodařili. Ono totiž tak trochu záleží třeba i na kontextu: Příklad: KGB a následně ruská propagandistická mašinérie měla samozřejmě v roce 1968 pravdu, když tvrdila, že se po území ČSR projíždějí americké tanky. Bylo třeba jen doplnit, že šlo asi o tři historické kousky z roku 1945, používané při natáčení hollywoodského velkofilmu Most u Remagenu. Myslím, že tiskové podpoře ruské ambasády by bylo dobře vyhradit v našich novinách nějaké speciální místo, jako se to už úspěšně povedlo v případě nesčíslných článků předsedy ČSSD Paroubka, jejichž povaha je velmi podobná.

Když už jsme u Ruska, na summitu EU – Rusko prohlásil prezident Putin podle LN mimo jiné: „Situace se změnila. Rusko se ve srovnání s 90. lety změnilo a jiný je i jeho ekonomický potenciál… a změnila se i Unie. Zvýšil se počet jejích členů a uvnitř se stalo složitější řešit otázky, které se dříve řešily snáze. Chápeme to a soucítíme s vedením EU.“ Pan Putin je velmi citlivý člověk. V Česku zavládla jakási radost nad tím, že se vedení EU solidarizovalo se svými členy, které Rusko atakuje. Ta radost mi připadá znepokojivá. Proč se radovat nad něčím, co je úplně samozřejmé? Zřejmě nějak povědomě cítíme, že to v evropském prostředí samozřejmé není a že to nemusí mít dlouhé trvání.

Pondělí 21. května

Čeští odboráři chystají na 23. června velké výletní zájezdy do Prahy spojené s protivládní demonstrací. Chápu, že odborové svazy jsou i v civilizovanějších zemích než je ČR spojeny spíše s levou částí politického spektra, ale pochybuji, že by někde byly tak důsledně obrněnou pěstí jedné politické strany, jako je tomu u nás. ČMKOS prý chystá, pokud se vládní koalice honem nepolepší, ještě tvrdší kroky. Bude revoluce? Musí se ale stihnout za dvě hodiny, aby pak byl ještě čas na procházku městem a na nákupy.

Při výstupu na nejvyšší horu světa zahynul český horolezec, nebyl to však pražský primátor, ale někdo úplně jiný. Primátor Bém tak zmeškal svou životní šanci. Kdyby byl při výstupu na Mount Everest nebo ještě lépe při sestupu (aby mu zůstal vavřín pokořitele nejvyšší hory světa) zahynul, nejen že by mu nehrozilo nebezpečí, že se v budoucnosti politicky znemožní (mrtví jsou proti tomu spolehlivě chráněni), ale postavili by mu navíc před magistrátem pomník a přejmenovali by po něm Mariánské náměstí.

Ohavná bolševická kýčovitá pohádka Pyšná princezna se natáčela v sudetoněmeckém mlýně! Totiž u Jetřichovic v Českém Švýcarsku. Aby jej udělali opticky a vlastenecky přitažlivější, zdemolovali napřed přilehlý hotel a pak mlýn stavitelsky počeštili. Po dokončení filmu usoudili, že splnil svou historickou úlohu, a tak dnes z něho stojí už jen obvodové zdi. Ty byly letos z rozhodnutí ministerstva kultury prohlášeny národní památkou. Tomu se už nelze ani smát.

Bývalý americký prezident Jimmy Carter v sobotu označil politiku George W. Buse jako nejhorší v dějinách mezinárodních vztahů. Ten má tak co mluvit. Bezkonkurenčně největší mamlas, jaký v minulém století zaujal prezidentský úřad v USA, člověk, jehož vrcholným dílem byl strašidelně pokažený pokus o osvobození rukojmí z amerického velvyslanectví v Teheránu, který skončil noční srážkou dvou amerických vrtulníků (nebo letadel, to už si přesně nepamatuji). Po čtyřletém hvězdném angažmá (podruhé už naštěstí nebyl zvolen, vystřídal ho Ronald Reagan) by se měl spíš pohybovat někde v newyorské kanalizaci než pronášet bohorovné soudy o svých nástupcích v úřadě.

Topolánkův pověřenec pro EU Zahradil navrhuje dosti podstatnou reformu organizace: pravomoci by se neměly přenášet jen od států k Unii, ale i naopak. To znamená že skupina zemí (jednotlivá země asi ne) by se mohla usnést, že se na ni v některých oblastech nebudou vztahovat zákony Unie. Tím by se z EU stala totálně nesmyslná instituce, o což zřejmě panu Zahradilovi jde. Možná, že by bylo nejlepší, kdyby se skupina zemí (totiž všechny země EU kromě Česka) usnesly na tom, že se na Česko unijní zákony nebudou vztahovat vůbec (lidově se tomu říká nakopnutí do zadnice). A to dřív, než české (lépe řečeno odéesácké) kverulantství udělá z Unie kůlničku na dříví.

Možná, že by to nebyla zase až tak velká škoda, protože Unii čeká portugalské předsednictví, a řeči, které v té souvislosti vede portugalský premiér, nevěští nic dobrého. Unie je prý stále zajatcem postsovětského myšlení a klade příliš velký důraz na východní Evropu. Je třeba se připravit na nové hrozby, na terorismus a radikální islamismus (a malé východoevropské králíky nechat na hraní Putinovi, doplňuji). Myslím, že by si pan Amado s panem Zahradilem docela dobře rozuměli, v podstatě jim jde o totéž. V Samaře se Amadův krajan Barroso a Angela Merkelová chovali kupodivu velmi důstojně. Do budoucna, jak se zdá, panu Putinovi (a panu Zahradilovi?) takové nebezpečí už nehrozí.

V průzkumech veřejného mínění ČSSD dotahuje ODS, takže po předčasných volbách začíná toužit Paroubek. ODS propásla svou příležitost loni, protože si netroufla prokousat se k nim přes Paroubkův pokus. Volby nechce ani místopředseda vlády Nečas, protože by mohly ohrozit znovuzvolení Klause prezidentem. Kéž by.

Lidové noviny uveřejnily pozoruhodný článek Ayaan Hirsí Alíové. Týká se situace v Turecku a pokud jde o tureckou armádu: turecký politický systém se sice, odlišuje od toho našeho, ale právě proto je s tím naším podstatně kompatibilnější než třeba saúdskoarabský nebo íránský. Doporučuji k přečtení.

Úterý 22. května

Péče o bezpečnost prezidenta Bushe při jeho pražském pobytu, píše Právo, bude stát (předpokládám že českou stranu, protože jinak by s tím v Právu nehauzírovali) deset milionů korun. Myslím, že je to přiměřená cena za to, že náš pan prezident bude mít po dlouhém a zaslouženém půstu konečně příležitost zcela oficiálně se setkat se svým americkým protějškem.

Premiér Topolánek zatím odolává neustálým výzvám Paroubka na střetnutí v ČT. Odmítání má svůj racionální základ: jednak (zatím) neprobíhá žádná předvolební kampaň, a jednak je výrazem premiérovy ohleduplnosti k divákům: je třeba šetřit jejich slabé žaludky.

Poslanec Tlustý objíždí Čechy, Moravu a Slezsko a bouří proti vládní reformě. Zároveň se ohrazuje, že by jeho motivací byla zhrzenost a pomsta Topolánkovi za vyhazov z vlády. To jistě není, nebo není to ani jediná, ani nejdůležitější motivace. Panu Tlustému jde o to, aby Topolánkova vláda byla, jak v lednu předčasně věštil rozzlobený prezident, skutečně jen přechodným jevem a nakonec udělala místo tomu, co si oba braši z plného srdce přejí, totiž velké koalici. Protože pan Tlustý je realista a jistě dobře ví, že třetí cesta zatím není. Bohužel, jeho kalkul by taky nemusel vyjít: preference ODS a stran vládní koalice klesají (taky jeho zásluhou) a Paroubkovi by se nakonec mohly zdát výhodnější předčasné volby. A pokud by pak měl spolu s komunisty v PS většinu, nebude pány Klause a Tlustého k ničemu potřebovat.

V MfD píše publicista a horolezec Martin Vopěnka o himálájském dobrodružství pražského primátora: „Opravdu si někdo myslí, že se dá cesta na Mount Everest naplánovat jako politický kalkul? A že ji lze srovnat s nějakým bungee jumpingem? Takové úvahy mohou spřádat jen lidé, kteří nikdy nebyli ve skutečných horách. Vůbec netuší, co takový výstup obnáší. Kolik strádání, sebekázně a pokory. Něco takového se nepodstupuje s vypočítavostí. Něco takového lze úspěšně podstoupit jedině z veliké touhy. A o tom, koho k sobě pustí, nakonec rozhodne hora.“ Jsem rád, že jsem nalezl spřízněnou duši. Z úvahy pana Vopěnky jednoznačně vyplývá, že největším primátorovým úspěchem by bylo, kdyby při svém výstupu (nebo raději sestupu) zahynul a dal tak poslední a nevývratné svědectví o své touze, o svém strádání, sebekázni a pokoře. Proboha, nepřeji mu to, jen se mi zdá, že by pak byl podle kritérií pana Vopěnky skutečně dokonalý.

Ruský ministr zahraničí Lavrov se právě zabývá plány na reformu NATO. Podle něho nedokáže fungovat jako organizace kolektivní bezpečnosti a je jen zástěrkou pro jednostranná řešení, která ohrožují ruské zájmy. Svěřme reformu NATO Rusku a budeme mít vystaráno.

Středa 23. května

Případ týraného Ondřeje a záhadné Aničky se neuvěřitelným způsobem zamotává. Je velmi obtížné se ubránit dojmu, že si někdo dělá z veřejnosti, médií a ovšem taky policie legraci.

Vláda se dnes dohodla na podobě daňové reformy. Zeleným se podařilo dosáhnout toho, aby se ekologická daň z paliv netýkala plynu pro domácnosti. Plyn bude levnější, vyhledávanější a staneme se na něm závislejšími. Pěkný dárek na rozloučenou prezidentu Putinovi.

V Právu napsal Jiří Hanák text pozoruhodný tím, že se mi podařilo s ním z poloviny souhlasit. To se mi přihází zřídkakdy. Pan Hanák ovšem mistruje pobaltské státy za to, že za války horlivě pronásledovaly židy. To samozřejmě odedávna tvrdí Rusové. Nevím, jaké jsou znalosti pana Hanáka v těchto věcech a čerpá-li z jiných než z ruských komunistických zdrojů. Já sám si troufnu říci, že je mi to trochu divné ze dvou důvodů: za prvé, baltské státy neměly za německé okupace ani tu potěmkinskou autonomii jako Protektorat Böhmen und Mähren, byly spojeny s dalšími územími do jakéhosi administrativního celku, jehož podoba se pak proměňovala. A za druhé, aniž bych chtěl bagatelizovat pronásledování židů v těchto oblastech, např. v celém Estonsku žilo v roce 1933 asi pět tisíc židů, z nich bylo zavražděno necelých tisíc (pro srovnání: na území ČSR žilo v roce 1933 357 tisíc židů, nacisté zavraždili asi 260 000).

V diskusi o eutanázii prohlásil David Rath: „Byl bych pro debatu s belgickými a holandskými kolegy o tom, jak se to u nich osvědčilo. Pokud ty zkušenosti budou dobré, já bych se klonil k zavedení podobné úpravy i u nás.“ To je velmi znepokojivé. Protože existuje jakási vyhlídka na to, že by se u nás mohl během času dr. Rath propracovat nejprve do čela ČSSD a pak i na premiérské místo a možná ještě výš, jsem velmi zásadně proti legalizaci eutanázie. Mohli bychom na to šeredně doplatit.

Průzkum CVVM poněkud zkazil Jiřímu Paroubkovi prestiž: podle něj se náskok ODS před ČSSD za poslední měsíc nezměnil (6%) a ostatní dvě strany vládní koalice mají dohromady o 3% víc než komunisté.

Čtvrtek 24, května

Předseda zelených Bursík se dopustil malého, ale dost trapného faux pas, když se pokoušel proti svému oponentu ve straně Matěji Stropnickému dovolávat jeho otce, známého herce a jeden čas taky diplomata. Martin Stropnický udělal to, co by v jeho situaci udělal každý normální člověk (a otec): prohlásil, že svému synovi drží palce, i když v něčem (americká radarová základna) s ním nesouhlasí. Pan Bursík si to bude muset s Matějem Stropnickým vyřídit sám, Stropnického rodina mu nepomůže.

Prezident Klaus se vyjádřil k dopisu, který obdržel od údajné Aničky, schovanky Kateřiny Mauerové. Prohlásil, že tu není od toho, aby věc rozsoudil, že mu dopis připadá jako fikce, že je podivné, když v devítistránkovém dopise čtrnáctiletého dítěte není jediný škrt a že má dojem, že „s námi někdo hraje jakousi hru“. Jsem rád, že se jednou s prezidentem na něčem taky shodnu.

Bojovníci za svobodu na chvíli přerušili svůj zápas s Habsburky a sudetskými Němci a vrhli se na film Operace Silver A, který líčí český odboj (zjevně ten nekomunistický) v době, kdy se připravoval atentát na Heydricha. Jeden bojovník prohlásil: „Je to bulvární karikatura. Brutálně zkresluje akce odboje.“ A jiný: „Film jen pokračováním řetězu nacistické a později též komunistické propagandy. Obě měly za cíl co nejvíce zesměšnit a zkarikovat český protinacistický odboj. Veze se na populistické vlně, která se v poslední době šíří Evropou a relativizuje hrdinství, omlouvá zlo.“ Vždycky, když slyším obřadná proklínání tohoto typu, vzpomenu si na padesátá a šedesátá léta: v té době a v bolševickém Československu pronesení takového institiucionálního prokletí znamenalo pro adresáta vyhazov z práce, zákaz povolání a občas i kriminál. Ted už to není tak jednoduché. Pak že pokrok neexistuje.

Žalobkyně zrušila rozhodnutí policie, která odložila případ bývalé starostky Nemanic Talašové (někdo dal na internet do erotické seznamky její adresu, telefonní číslo maturitní fotku s několika pornografickými obrázky a oplzlým textem, jímž dotyčná údajně vyzývá zájemce k sexuálním hrátkám). Podstatné je, že inzerát byl podán ze soukromého počítače nynějšího starosty. Je těžké předpokládat, že by se k němu za tím účelem byl někdo nenápadně a obratně vloupal. Případ si opravdu zaslouží mimořádnou pozornost kompetentních orgánů.

Rakouský prezident Fischer nepřímo podpořil ruského prezidenta Putina, který je teď na návštěvě ve Vídni. „Rakousko je pro co největší bezpečnost na kontinentu při co nejmenší úrovni zbraní.“ Je velmi obtížné zajišťovat touto technikou bezpečnost vůči islámským teroristům – a upřímně řečeno i proti Rusku. Zdá se, že rakouská politika se dostává do dalšího konfliktu se základními bezpečnostními zájmy ČR. S žádným naším sousedem nemáme tak problematické vztahy jako s Rakouskem a naše vztahy s Rakouskem nebyly nikdy tak špatné jako právě teď.

„Atentát na Hendricha byl jedním z mála případů v našich moderních dějinách, kdy se někdo rozhodl postupovat podle starého práva oko za oko a zub za zub“, tvrdí v Lidových novinách vojenský historik Eduard Stehlík. To je směšné. Brutální represe proti národnostním menšinám, Benešovo „vylikvidovávání“ politických odpůrců, to vše bylo neseno v duchu oko za oko, zub za zub. Na druhé straně nemohu uvěřit, že by za atentátem na Heydricha nestála střízlivá utilitaristická úvaha o tom, že to individuum je třeba zlikvidovat, protože je to darebák a zároveň bohužel mimořádně schopný člověk. V této souvislosti by mne zajímalo, zda se najde historik, který by byl schopen nestranně a objektivně posoudit, do jaké míry byl atentát na Heydricha správné rozhodnutí: velmi pozvedl pověst českého domácího odboje v očích západních spojenců. Na druhé straně strašná vlna teroru, která následovala, domácí odboj skoro zničila a stála kvantum lidských životů. Dá se to ospravedlnit? Nemám na tu věc silný názor, jak říká (v jiných souvislostech) náš pan prezident. Jenom je mi jasné, že řešení problému lze asi sotva svěřit uniformovaným historikům ozdobeným medailemi jako ruští váleční veteráni. Jinak si myslím, že by vlastně uniformy měli nosit všichni čeští historici. Hodnosti se budou udílet podle zásluh o stát a ideové správnosti názorů, ti mimořádně zlobiví (moc jich není) dostanou uniformy pruhované a nebudou smět jezdit veřejnou dopravou.

Pátek 25. května

K poslanci Tlustému se v kritice vládního balíku přidali další členové poslaneckého klubu strany. Situace je dosti vyhrocená: pokud by couvl Tlustý, politicky se odepíše. Pokud se mu podaří vládní návrh při hlasování v PS zabít, bude mít Topolánek dvě možnosti: buď dodržet slovo a odstoupit, nebo se pokusit svůj závazek nějak zamluvit a úplně se tím znemožnit. Pokud bude mít Tlustý předem jistotu, že porážka reformního balíčku znamená, že vláda končí, bude mít rozhodování ztížené. Pokud bude mít podezření nebo jistotu, že Topolánek mluví jen tak do větru, nebude s nesouhlasem váhat.

Jiří Paroubek rozhodl, že s jeho vědomím nebude nikdo jednat s „přeběhlíky“ o tom, aby hlasovali proti reformě. Jistě, nemá to zapotřebí. Spoléhá teď na rozvrat ve vládních řadách.

Exministr financí, místopředseda ČSSD a příležitostný komentátor Práva Bohuslav Sobotka píše dnes ve svém domovském listě: „Skutečným cílem“ (vlády) „je nejspíše jen snaha využít křehké většiny současného podivného vládního slepence k omezení společenské solidarity a zásadnímu přenosu daňového břemene z nejvyšších příjmových skupin na lidi s průměrnými příjmy. Jako by si ODS v časovém stresu a očekávání brzké nestability vybrala jen jednu hlavní cílovou skupinu, majetné lidi s vysokými příjmy, pro niž se rozhodla obětovat většinu svých předvolebních slibů ,které přece původně směřovaly k mnohem širším sociálním vrstvám. A tak seznam těch, koho tzv. reforma poškodí, pomíjí či zcela hází přes palubu, čítá bohužel většinu společnosti.“ K čemu je dobrá taková umanutá snaha prezentovat politického soupeře zároveň jako idiota a darebáka: k čemu by bylo vládě a vládním stranám vycházet vstříc jen velmi úzké skupince obyvatelstva („bohatci“), když bude v budoucnu potřebovat voličské hlasy?

Taktéž v Právu říká v rozhovoru paní, která se rozhodla nesvěřit své děti škole a vyučuje je doma, o své sociální situaci: „Rozhodně si nežijeme nad poměry, ale máme dostatek až mírný nadbytek všeho a jsme za to vděčni.“ Myslím, že něco podobného by si měla připustit většina lidí u nás. Zatím však podle různých anket skoro padesát procent lidí truchlí po minulém režimu – tedy zjevně dokonce i takoví, kteří ho pořádně nezažili.

Celé Brno žije setkáním patnácti středo- a východoevropských prezidentů.

Evropští socialisté uspořádali runcimanovskou misi do Ruska, která má udobřit Putina poté, co se představitelé EU na setkání v Samaře chovali poměrně důstojně. Za ČSSD se akce účastní europoslanec Rouček. S opozicí se bavit nehodlají. To je trochu úpadek, když jezdili evropští socialisté za totáče do Prahy (např. prezident Mitterand), s disentem se bavívali.

Metropolita Kryštof, hlava pravoslavné církve v ČR, prohlásil v rozhovoru pro LN: „S StB jsem nespolupracoval. Žádné citlivé informace jsem nikomu z StB nepředával. Nevím, proč jsem evidován.“ A o kousek dále se ohrazuje proti podezření, „že prý tvoříme most mezi panem Putinem a zájmy České republiky. My jsme programově apolitičtí, naši lidé nespolupracují s žádnými cizími agenty.“ Obojí tvrzení je stejně věrohodné.

Sobota 26. května

Brněnská schůzka prezidentů dnes pomalu odeznívá: odjeli prezidenti Moldavska, Maďarska, Itálie a Rumunska. Přesto se zdá, že v jistém slova smyslu to Klausovi vyšlo. Problémy dělal premiér Topolánek, který údajně „nakusoval témata“.

Ministr spravedlnosti chce ve vládě předložit novelu zákona o soudech a soudcích, v níž by byla zakotvena odvolatelnost předsedů a místopředsedů soudů. Pravomoc by získal ministr spravedlnosti, v případě nejvyššího soudu prezident. Při nesouhlasu odvolávaného by o věci rozhodl kárný senát nejvyššího soudu. Soudci (mj. předseda soudcovské unie Jirsa ) se bouří. Vůbec se jim nedivím. Znamenalo by to podřízení soudní moci v citlivé záležitosti exekutivě. To je zejména v postkomunistické sloučenosti stejně nebezpečné jako povolení eutanázie. Ministr Pospíšil k tomu řekl: „Funkce soudce je natolik exkluzivní, že musí respektovat potřeby státu a nikoli aby stát respektoval potřeby soudce.“ To je neuvěřitelný samoděržavý etatismus. Je tu božský stát, jehož potřeby musí občané, a tedy i soudci respektovat. Ve skutečnosti je to úplně naopak, stát je sluha občanů a musí respektovat jejich potřeby. To za prvé. A za druhé, soudní moc je součástí státní moci. Soudce nemusí respektovat stát, protože sám je stát, stejně a se stejnou vahou jako ministr nebo poslanec.

Jiří Hanák se patrně zbláznil. V Právu dnes píše: „Slova spáchat atentát mají v sobě cosi shazovačného. Reinharda Heydricha, možná třetího nejmocnějšího muže nacistické říše, zbavili života českoslovenští parašutisté, vysazení z Londýna s nedocenitelnou pomocí domácího odboje. Byla to legitimní poprava zločince v mimořádných okolnostech.“ Legitimní poprava je, když je někdo řádným soudem odsouzen k smrti a pak podle zákona předepsaným způsobem (na šibenici, elektrickém křesle, smrtící injekcí atp.) zbaven života. Na Heydricha byl spáchán atentát. Ten atentát je samozřejmě ospravedlnitelný, ale je to atentát a ne poprava. Říkat atentátu poprava je nevěcnost a výraz mindráku. Když si budeme takovýmhle způsobem křivit huby, dospějeme za čas na úroveň Severní Koreje.

Náměstek polského ministra zahraničí prohlásil, že Polsko nabídne Rusku možnost inspekcí v protiraketové základně USA. Jednak je otázka, má-li to zkonzultováno s Američany, a za druhé: kdyby na to Rusové přistoupili, přistoupili by na existenci základny na polském území a poskytli by ji bezděky legitimitu. Rusové ale americké základny na území někdejšího ruského záboru nechtějí, protože by to znamenalo, že jejich „blízké pohraničí“ se jim zase o krok vzdaluje.

Polští váleční veteráni se bouří proti tomu, aby polská televize opět vysílala seriál Čtyři v tanku a pes. Vůbec se jim nedivím, seriál jakoby jen tak mimochodem hnusně przní skutečné polské dějiny a je v tom srovnatelný s Třiceti případy majora Zemana. Problém je, že nevím, jak v Polsku, ale u nás hnusná díla bolševické propagandy od Pyšné princezny (sametová, skoro nepostřehnutelná verze) po zmíněný odporný estébácký seriál nikomu nevadí. Zato když někdo zobrazí odbojáře s druhé světové války jako záletníka, je kolem toho hned moře hysterie. Odbojáři (totiž ti z druhé světové války) jsou posvátné bytosti a jejich desakralizace by se asi měla trestat smrtí. Mluvčí polské federace válečných veteránů prohlásil: „Komunistické seriály, opěvující údajné polsko-sovětské bratrství ve zbrani, patří ke stejnému druhu jako nacistické a stalinské propagandistické filmy“. To je hezky otevřeně řečeno. U nás jsem nikdy nic podobného neslyšel.

K případu filmu Operace Silver A se vrací v LN Jana Machalická. Zamotala do toho trochu zbytečně problematickou figuru Julia Fučíka, ale jinak má úplně pravdu. Navíc pokus o zposvátnění nějakého historického období je vždycky namířen proti svobodě, kritickému myšlení a v posledku proti demokracii.

David Rath vrká v Právu v duetu s Alexandrem Mitrofanovem (je pozoruhodné, že ten rozhovor nesvěřili Alexandru Kramerovi, ten by snad přece jen neodvedl variaci na téma „věrné milování“. Pan exministr mluví tentokrát ke čtenářům tenkým hláskem. Pozoruhodné je to, co říká k přímé volbě předsedy strany: „Přímá volba předsedy strany má jednu výhodu: nevolí Vás funkcionáři, těch je menšina. Volí vás běžní členové, kteří na vás mají nějaký názor, který si udělali v průběhu let. Končí zákulisní intriky, kdy ten podpoří toho a dohodne si to mezi sebou omezený funkcionářský aktiv…“ Nebylo by nejlepší omezené funkcionáře zrušit vůbec? Nestačil by jeden vůdce? Ve skutečnosti funkcionáři znají toho, koho volí, z daleko větší blízkosti a daleko lépe než členové. Volbu členstvem je nutno zmanipulovat, a je možné, a dokonce nutné použít daleko jednodušších a primitivnějších technik manipulace než při volbě nějakým stranickým orgánem.

„Špičkoví čeští architekti, designéři, galeristé a režiséři“ sepsali petici na podporu Kaplického projektu Národní knihovny. „Hrubě se nám nelíbí, když se do projektu národní knihovny vnáší politika. Politici v tom jen vidí šanci, jak se zviditelnit. Signatáři petice jim zdárně sekundují, petice je taky politický nástroj. Možná by si to příznivci a odpůrci stavby měli mezi sebou rozdat jako skini a anarchisté. Rektor VŠUP Liška napsal v Kavárně Mladé fronty Dnes: „Takhle si populisté představují novou „demokracii“: každý je oprávněn do všeho mluvit, ať jde o kvalitu piva v hospodě, kde právě sedí, nebo o kvalitu uměleckých děl vystavených v Národní galerii. Leninská domněnka, že odbornost je buržoazní přežitek a že „zdravý názor obyčejného (pracujícího) člověka“ je nejvyšším měřítkem veškeré společenské kvality, je výchozím bodem komentářů našich nejvyšších politiků v čele s panem prezidentem. Populismus bulváru a nezdravá drzost laiků se v těchto nekvalifikovaných komentářích jeví jako přímé spojení s nedávnou minulostí, kašírované právem na ,svobodu slova´“. To je ovšem nehorázná drzost: samozřejmě, že laik nemá co mluvit do speciálních odborných záležitostí: ale každý má právo říci, že se mu tohle líbí a tohle zase ne. Líbení a nelíbení je demokratická věc, a pokud chce odborník kultivovat veřejnost, může nanejvýš vysvětlit, jak se mu to, co považuje za hezké, líbí, a snažit se tím čtenáře přesvědčit. Nemůže dokázat, že je to hezké a že se to musí líbit i ostatním, to se dokázat nedá. A bolševismus byl založen ne na demokratičnosti, ale na výlučnosti: že jsou věci, do kterých obyčejný plebs nemá co kecat, přičemž (i zde) byla hlavním kritériem „vědeckost“. Podle pana Lišky nemá drzý laik, jak z citátu vyplývá, právo mluvit ani do kvality piva v hospodě: musí počkat, až mu ji nějaký odborník pochválí, a teprve pak mu smí chutnat. Demokracie je však společnost laiků, kteří mají právo do všeho mluvit. Bolševismus stojí na společnosti pomazaných hlav (např. rektorů, abych byl zlomyslný), které mají kompetenci (a žádnou zodpovědnost, to jde ruku v ruce) a které musí „drzí laici“ poslouchat, jinak dostanou po papule (na což jsou vyčleněny zvláštní orgány).

V případě neexistující Aničky byl učiněn další krok kupředu. Anička sice neexistovala, ale počet těch, co se za ni vydávaly, roste. Zatím jsou známy dvě osoby, možná jich ještě přibude. V souvislosti s případem se mluví o jedné náboženské sektě.

Estonský ministr zahraničí Ureas Paet nebyl překvapen jednotnou podporou Estonska ze strany EU na summitu v Samaře. Pan ministr je bytostný optimista, ve skutečnosti to je překvapivé a v dlouhé trvání takové jednoty není lehké uvěřit. Mnichovanské tradice jsou v Evropě příliš silné a příliš přitažlivé.

Pondělí 28. května

Právo dnes exceluje. Napočítalo pět tisíc demonstrantů proti americkému radaru v Praze (organizátoři udávají dva a půl tisíce, policie tisíc). Alexandr Vondra prý „straší“ povinnou vojnou, Bursík „vypeskoval“ Stropnického. Co se nehodí do krámu, musí se ve zpravodajství nenápadně vyšperkovat hodnotícími přívlastky.

Zvláštní pověsti v Právu požívá Jan Šinágl. Dostavil se s americkou vlajkou, a jak se v Právu píše „snažil se kázat, aby lidé byli pro radar“. Je to fajn, jak se zase pomalu vracíme k referování z doby Charty 77. Pořadatelům údajně pětitisícové demonstrace se ho podařilo “uhlídat“. Zdá se, že Jan Šinágl se těší v kryptokomunistickém tisku podobné pověsti, jakou měl Samson mezi Pelištejci, Sir Francis Drake u španělské admirality nebo husité mezi křižáky. Škoda, že si nezazpíval, možná by se byla demonstrace rozprchla. Nemohu si pomoci, na jeho aktivitách tohoto druhu je něco obdivuhodného: ten člověk se nebojí. Jinak pro demonstrace, jako je tato, dodávají lidský materiál pochopitelně komunisté (je jich přes sto tisíc a dát dohromady ve vhodném čase a na vhodném místě pět procent členstva není problém). Tajtrlíci nastrčení do čela, aby to nevypadalo tak blbě, se pak zlobí, že je komunisty moc vidět.

Strana zelených přijala usnesení proti překračování stranického mandátu. Týká se zjevně aktivit Matěje Stropnického. Není šťastné, když se strana musí uchylovat k takovémuhle dekretování jednoty, svědčí to o tom, že má se Stropnickým problém. Stropnický vítězně poukazuje na to, že se usnesení týká i Karla Schwarzenberga, kterého zelení nominovali za ministra zahraničí. Jenže pan Schwarzenberg není členem strany a stranická usnesení se na něj nevztahují.

Na závěr svého setkání v Brně, o němž referujeme v komentáři, se prezidenti, patrně aby podpořili naše závěry, usnesli na tom, že Unie se musí za každou cenu rozšiřovat. Příští setkání bude za rok v Makedonii. Doufám, že tentokrát už bude pozván i Ázerbájdžán, Turkmenistán a Kazachstán. Jako čestného hosta doporučuji Sachu Barona Cohena alias Borata Sagdijeva: je to důstojné ztělesnění celého toho regionu, který tak pracně smontoval dohromady Václav Klaus.

Po delší době se v Právu probudil k životu Jan Kovařík: lehce denuncuje Topolánka (odmítl sice Posseltovo pozvání na Sudetoněmecké dny, ale neučinil tak dostatečně hulvátsky) a ministra Schwarzenberga (v rozhovoru, který jsme citovali, se opovážil použít pojmu „vyhnání“). Je dobré, že je pan Kovařík zase zpátky, už se nám po něm stýskalo.

Zdá se, že divoké a nepřehledné události kolem týraného Ondřeje a neexistující Aničky se odvíjejí od jakéhosi turistického oddílu a názvem Mravenci, který degeneroval v fanatickou náboženskou sektu. Každým dnem přibývají další a další aktéři.

Zdá se, že příklad ČSSD, jež si za úplatu nechává pořizovat průzkumy veřejného mínění, potvrzující její úspěšnost, je nakažlivý. Národní knihovna (která vzala Kaplického projekt nadšeně za svůj) se obrátila na agenturu Median, a ta zjistila, že budova na Letné má víc příznivců než odpůrců. Nemělo by se to, podobně jako radar v Brdech, řešit celostátním referendem? Mně se budova zvlášť nelíbí, ne však natolik, abych se nechával spolu s Klausem přivazovat ke staveništi, a hlavně: myslím si, že je to věc toho, kdo to platí: když na to Národní knihovna má peníze, ať je po jejím.

Úterý 29. května

Jiřímu Paroubkovi by se na Hradě „líbil“ místo Klause ekonom Jan Švejnar. Otázka je, nakolik by se líbil komunistům (bez nich to nepůjde) a nakolik by se líbilo Švejnarovi, že tam sedí z milosti komunistů. Věcně vzato, na příštím prezidentovi bude hodně záležet. Není vůbec vyloučeno, že se během jeho úřadování k moci prodere Paroubek v neformální koalici s komunisty. Pak dostane úřad prezidenta docela novou důležitost. Upřímně řečeno si od Klause v takové situaci moc neslibuji, je agresivní, jen když u protistrany cítí slabost, a tahle protistrana slabá nebude ani náhodou. Na druhé straně neznám z čelných českých politiků nikoho, komu bych si v takové situaci troufnul důvěřovat.

Jiří Paroubek taky vyměnil stínového ministra dopravy. Dosavadní (Petr Moos) se mu spustil s ministrem Řebíčkem. Nahradí ho brněnský primátor Onderka.

Miloše Zemana navštívil v jeho lesním doupěti ruský velvyslanec Fedotov. Setrvali v šestihodinovém srdečném rozhovoru. Informace je lehce znepokojující: Zeman přišel o možné znovuuplatnění v ČSSD a hledá, kam by napřel své ambice. Paroubek ho bez problémů z ČSSD vypráskal; a zraněný medvěd, jak známo, je schopný všeho. Naznačil to ostatně už před časem tím, že se vyslovil pro příští členství Ruska v EU.

Jiří Paroubek prohlásil, že pokud bude Čunek obžalován a zůstane ve vládě, vyvolá ČSSD hlasování o nedůvěře. K té potřebuje sice většinu všech zvolených poslanců, ale zelení by v takovém případě jen velmi těžko mohli vládu podržet. Od předsedy ČSSD je to logický krok. Problém je jen, že teď zřejmě vyvrcholí přetahování o příslušné státní zastupitelství. To musí být pod strašným tlakem z obou stran. Je prakticky vyloučené, že by rozhodlo „nepoliticky“, a to ať Čunka obžaluje, nebo ne. Permanentní nedostatek přesvědčivé parlamentní většiny pro vládu vede k pustošivé politizaci institucí, které politické být nesmějí.

Jiří Franěk srovnává v Právu případ Bohumila Kulínského a Jiřího Čunka. Srovnání není od věci, oba jsou si podobné. Jen nevím, jak přišel na to, že se Čunek „usvědčil sám“. Čunek nedovedl věrohodně vysvětlit, kde vzal peníze, to ještě není žádné usvědčení. Na druhé straně si vůbec nemyslím, že by Kulínský byl čistý jako lilium. Jen se mi zdá, že vinou ostatních v případu „zúčastněných“ si s ním soud neporadí. Myslím si totiž, že by měl být odsouzen a ne lynčován jako chlípný šlechtic ve Fuente Ovejuna, a že to asi nepůjde. Svědectví poškozených je krajně nevěrohodné a mohou si za to samy.

„Lupiči terorizují obchodníky“, píše se v dnešní MfD. Jde o sérii přepadení na přerovské hlavní třídě. Z článku je jasné: za prvé, že jde o romské gangy, a za druhé: že se to nesmí napsat. Důsledkem takového tajnůstkářského tajtrlíkování může být jedině to, že občas si člověk dosadí romského pachatele i tam, kam nepatří. Tento způsob „ochrany lidských práv“ je zrůdný a je v rozporu se svobodou projevu.

Další zpráva je podobného charakteru: jednomu hotelu v Melbourne s výlučně pánskou homosexuální klientelou bylo přiznáno právo zakázat vstup heterosexuálům. To je úplně v přádku, pokud ovšem smějí být také hotely, které naopak zakáží vstup homosexuálům. Předpokládám, že i pak drtivá většina hotelů zůstane normálních, tj. že se nebudou šťourat v tom, jakou má host sexuální orientaci.

Podle Pavla Párala v MfD zrušil Ústavní soud odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu Brožové s tím, že jsou bohové. Myslím si spíš, že ÚS správně vytušil, že představitelé naší exekutivy v čele s prezidentem jsou vyčuraní mocichtiví ctižádostivci, a že by tu měla být spolehlivě nezávislá instituce, která je bude držet v patřičných mezích, totiž moc soudní. Ne exekutiva, ne legislativa, ale soudní moc nezávislá od těch dvou právě vyjmenovaných je poslední zárukou demokracie.

Středa 30. května

Podle nově objevených dokumentů byli exministři Sacher a Vacek a první polistopadový šéf Vojenské kontrarozvědky zároveň agenty této instituce. Informace mne uvádí poněkud do rozpaků: Vacek jako minstr obrany by byl jako typická „stará struktura“ problém, i kdyby nebyl agentem VKR (navíc proč byl náčelník generálního štábu ČSLA agentem kontrarozvědky, byť i se zvláštním posláním?). A proč byl agentem kontrarozvědky i její velitel? Nepochybuji o pravosti těch dokumentů, jen by to měl někdo vysvětlit.

Václav Havel doporučuje ponechat spolupráci pánů Vacka a Sachra s vojenskou kontrarozvědkou historikům. Historici jsou v pojetí českých papalášů a expapalášů jacísi hrobaříci, které zapáchající mršinu zčásti zkonzumují, zčásti zahrabou pod zem. V případě vyhnání sudetských Němců zafungovali bezchybně, tenhle nový úkol je podstatně snazší. A Václav Havel bude rád, když se nebude příliš rozbírat, proč zrovna tyhle lidi zařadil do polistopadové politické špičky.

Ruská propaganda zřejmě vycítila na české straně jakousi slabost (náznaky podělanosti?) a prostřednictvím svého orgánu Izvěstija hrozí atomovým úderem.

Primátor Bém se vrátil z úspěšné výpravy do Himálají. Přivezl si s sebou mimo jiné i sto šestnáct stránek deníku, ale vydat ho nehodlá: „Některé věci by byly nepublikovatelné, navíc je deník dost intimní záležitost“. Pan primátor tímto sdělením riskuje víc než výstupem na Mount Everest. (Možná to nějak souvisí s jeho přiznáním v dnešní MfD: „přišel jsem o miliony mozkových buněk“.) Na jedné straně sice dělá svému dílku velkou reklamu - bude to asi něco podobného jako Máchovy deníky, které se čeští národovci (tehdy narudlí) pro jejich obscénnost styděli vydat ještě v době, kdy jsem pracoval jako nakladatelský redaktor (tj. v šedesátých letech). Jednak ovšem v době, kdy např. z policie unikají i ty nejdiskrétnější informace, není moc pravděpodobné, že by např. v Aha! nezačaly po čase prosakovat nejpikantnější úryvky z primátorova deníku. A co hůř – může vzniknout podvrh, který bude pana primátora kompromitovat nejen morálně, ale i politicky.

Jiří Paroubek s Lubomírem Zaorálkem se vypravili do komunistických Brd získávat snadné body proti vládě. Jenže se zlou se potázali, dostali místo toho vynadáno za to, že celou akci s americkými raketami kdysi sami rozjeli. Což je pravda. Měli projevit odvahu a zvolit lepší heslo: když rakety, tak ruské!

Petr Uhl v Právu píše, že vojenská kontrarozvědka nebyla politickou kontrarozvědkou. Zajímalo by mne, jak na to přišel. Oběti jejího zájmu (např. Jan Beneš) budou mít na věc asi jiný názor.

Česko a Polsko prosazují v EU hlasovací systém, který by výrazně omezil převahu velkých zemí, především Německa. Za ČR se tuží osobní Topolánkův posel Zahradil. Divím se, že ještě nenavrhl, aby bylo při přidělování počtu hlasů zohledněno i to, zda patří k vítězům druhé světové války nebo ne. A Německo by mělo mít preventivně jeden hlas.

Čtvrtek 31. května

Olomoucká policie obvinila několik svědků, kteří potvrzovali vicepremiérovi Čunkovi alibi na den, kdy měl údajně přijmout úplatek, z křivého svědectví. Prý byli na úplně jiném místě, než tvrdili. Zpráva svým charakterem souvisí s tou, podle které na brněnské JAMU nestudovala Barbora Šdkrdlová, která se zase údajně vydávala za nalezence Aničku, nýbrž někdo úplně jiný. Je zajímavé, jak jsou si oba případy podobné, přestože jeden je zpolitizován úplně ze všech možných stran a v tuto chvíli to vypadá, že o nic jiného než o politiku v něm nejde, zatímco ten druhý se řítí jako bezprizorný meteorit mediálním vesmírem a těžko odhadnout, kam spadne a jak velkou za sebou zanechá díru.

Poněkud optimističtější je další zpráva: agentura STEM zjistila, že pražská olympiáda má o dost víc odpůrců než příznivců. Vzhledem k tomu, že zájem ČSSD na jejím pořádání není zatím přesně definovaný (aspoň jsem si toho nevšiml), dá se snad výsledek průzkumu vzít váženě a konstatovat, že v Česku ještě úplně nevymřel smysl pro realitu.

Prezident Klaus bude mít konečně příležitost setkat se sám a zcela oficiálně s Georgem Bushem. Zřejmě aby mu to patřičně opepřil, vynutil si nejspíš Bush, aby na slavnostní oběd byl přizván i exprezident Havel.

V souvislosti se současnou technikou jmenování členů Rady ČT píše v Právu poslanec Jičínský: „V ČR se dosud nevyvinuly tak stabilizované poměry, aby tu existovala reprezentativní skladba institucí z kulturní, vědecké, umělecké obce i z jiných zájmových uskupení, jež by si mohly přímo delegovat své zástupce do Rady ČT.“ Na tom je velmi mnoho pravdy. Závěr by ovšem měl být, že se v Česku dosud nevyvinuly tak stabilizované poměry, aby tu mohla existovat veřejnoprávní televize.

Evropská komise dala ČR velmi důrazně najevo svou zcela zásadní nespokojenost s dezolátním stavem veřejných rozpočtů. Vláda s tím nadšeně souhlasí, cítí, že má alibi. Opozice upozorňuje (ne neprávem), že se na růstu deficitu podílelo nesmyslné předvolební populistické rozhazování, jehož se s elánem účastnili i poslanci nynější vládní koalice (jen zelení jsou ze hry, tehdy ještě v parlamentě neseděli). České republice hrozí, že přijde o peníze z evropských fondů. Topolánkova reforma asi moc nepomůže, Tlustého je nerealizovatelná (a je otázka, zda by ona prospěla). Zřejmě jediné, co se v příštích týdnech může stát, je zrychlení tempa vzájemného obviňování mezi vládou a koalicí.

Polsko zažilo vášnivý konflikt o dětský seriál Teletubbies. Polská ochránkyně dětských práv pojala podezření, že jedna z postaviček skrytou formou propaguje homosexualitu, a předstoupila s tím před parlament. To bylo moc i na maršálka Sejmu Dorna, který ji požádal, aby veřejně nezesměšňovala svůj úřad. Protože podobných reakcí bylo více, ombudsmanka se posléze uklidnila. Na českém internetu panuje nad zprávou nezřízené veselí, ale české blbnutí s vítězi druhé světové války a obhajoba poválečných zvěrstev na Němcích je podobně ujetá: jen nejsou bohužel směšné, nýbrž hnusné. Než si začnete dělat srandu z Poláků, podívejte se do zrcadla na svou křivou hubu.

Pátek 1. června

Prezident Putin prohlásil, že dva úspěšné pokusy nových ruských balistických raket z počátku týdne jsou odpovědí na americké snahy zřídit v Evropě protiraketový štít. Ruské pokusy nemusí nikoho znepokojovat. Pokud bude americká výzbroj aspoň zhruba na ruské úrovni a pokud bude udržena euroatlantická jednota, netroufnou si Rusové na žádného amerického spojence zaútočit. Není to jejich zvyk. Když jsou napadeni, brání se jako lvi, ale pokud jde o imperiální výboje, chovají se vždycky jako hyeny, a to ještě poměrně neúspěšné. Jinak je třeba vzít na vědomí jako nezvratný fakt, že se ruské vedení rozhodlo pro obnovu konfrontačních vztahů se Západem (k němuž teď patříme i my). Důvody, které je k tomu vedou, jsou jednak vnitropolitické (utužení domácích ruských poměrů se tradičně zdůvodňuje vnější hrozbou, umožňující zavést jakýsi „výjimečný stav“), jednak nepochybně hraje roli i frustrace z porážky ve studené válce a snaha o revanš: jde o to, získat jakýsi vliv na ztraceném území (k němuž patříme i my). Vytýkají Americe, že chce diktovat světový pořádek, a ve skutečnosti usilují o obnovení stavu, kdy mohli (spolu)diktovat světový pořádek i oni. Zvlášť legrační je, když ruský papaláš obviňuje někoho z imperialismu. Je to jako když lidojed obviňuje ty, co jedí vepřové, že nejsou vegetariáni. V Rusku se zjevně zavádí jakýsi brežněvismus s lidskou tváří. U nás mají mohutnou pátou kolonu v podobě KSČM a přidružených organizací a pak je tu řada užitečných idiotů, právnických i fyzických. Situace je vlastně hodně podobná té v roce 1945. Jen naše vina, pokud znovu spadneme do Ruska, bude tentokrát ještě výrazně větší než tenkrát. Způsobíme si to sami a odneseme to právě proto ještě víc než tenkrát.

Zdá se, že premiér Topolánek má aspoň elementární pojetí, o co jde. Prohlásil, že Rusko se cítí být ohrožené ve své nově nalezené velmocenské politice, jenže my nechceme patřit do sfér ruského vlivu. Budeme s ním vést dialog, ale své vnitřní věci si budeme rozhodovat sami. A dále: bez radaru nakonec může Evropa přežít, bez vůle k obraně ne. Něco není v pořádku, když tak samozřejmý krok budí tolik negativních emocí a zbytečných politických šarvátek. Premiér dále prohlásil, že jsme zatím udělali málo v boji s terorismem, nic na obranu svobody slova v našem vlastním domě a teď mnoho z nás zpochybňuje základy našeho spojenectví v NATO. Samá zlatá slova. Musím říci, že by mi vůbec nevadilo, pokud tahle vláda neprosadí dost radikální ekonomické reformy. Když je tu vláda, která tohle ví, může si člověk připadat aspoň v tom základním bezpečný: bez toho bezpečí se žít nedá, bez Tlustého rovné daně ano. Jenže člověk teď spíš každý den trne, kdy se Paroubkovi a spol. podaří vládu svrhnout (samozřejmě že legální, demokratickou cestou, u nás se všechny pohromy dějí legální demokratickou cestou, nebo snad ne?).

Jiří Paroubek bude sám a osobně přijat americkým prezidentem. To je zjevně jeden z nejsvětlejších okamžiků jeho politické kariéry. Nestává se tak často, že by prezident nejmocnějšího státu světa hovořil mezi čtyřma očima s takovým (jedno slovo zcenzurováno).

„Čeští odbojáři“ (tj. Svaz bojovníků za svobodu) bude nejspíš žalovat buď tvůrce filmu Silver A, nebo ČT, která film uvedla. Film prý zneuctil památku odboje.

Mladá fronta Dnes otiskla pozoruhodný rozhovor s Natanem Ščaranským. O dnešním Rusku hovoří s porozuměním (ví o něm své a na druhé straně nepřehání) a ví své taky o problematických stránkách svobodného slova. Cituji: „Nepanikařil bych – neříkal bych, tak jako někteří moji přátelé, že Rusko se vrací zpět do dob komunismu. To zase ne – nikdo neobnovuje gulag a neposílá tam miliony lidí. Už to není země postavená na strachu. Rusko ovšem oklešťuje demokratický proces, opozice nemá šanci stát se vlivným konkurentem vlády, na mezinárodní scéně se Moskva především snaží mít vliv v zemích vyvíjejících zbraně, které mohou užít teroristé. Ať si to vše klidně dělá dál, ale není pochyb, že tato politika se musí setkat s kategoričtější a tvrdší reakcí, než je tomu dosud… Vedeme nyní vlastně dvě války. První je proti terorismu a islámskému radikalismu. Ta druhá se odehrává v kruzích liberálů svobodného světa, je to bitva točící se kolem postmoderní myšlenky o konci národního státu a jeho identity. Je to ten relativismus říkající, že všechny kultury jsou rovnoprávné, odmítání toho, že existují dobré a špatné režimy. Svobodný svět musí překonat neschopnost mít na něco jasný názor a stát za ním. Kdo jsou dnes ti, kteří tento relativismus a appeasement odmítají? Izrael, který bojuje o právo existovat, a USA, které si vysloužily od teroristů přezdívku Velký satan. Je tragické, že Bush je mnohými nenáviděn více než největší světoví diktátoři.“

Petr Suchý, expert na USA Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, zařadil ČR mezi blízké spojence USA. pan Suchý bohužel není expertem na ČR. V ČR je „spojenců USA“ menšina, z politických stran se tak dá označit jen ODS. Nynější vláda provádí vůči Spojeným státům poměrně vstřícnou politiku, jenže s tou politikou nesouhlasí dost zásadně zelení, a vlastně ani KDU-ČSL (viz nejapné řeči, které vedl na Bushovu adresu např. Jan Kasal). Pokud se nestane něco opravdu mimořádného, zařadíme se nejpozději během měsíců do „hlavního proudu“ evropských kritiků amerického imperialismu, a možná, že se spolu s Ficovým Slovenskem octneme dokonce na špici – máme k tomu všechny předpoklady.

Jakýsi institut jménem Economist Inteligence Unit pořídil pro časopis The Economist žebříček států seřazených dle mírumilovnosti. Kritérii mírumilovnosti je prý mj.: objem výdajů na zbrojení, podíl na válečných konfliktech v posledních dvou letech, počet příslušníků ozbrojených složek v poměru k celkové populaci či potenciál země k možným teroristickým útokům. Zároveň se hodnotí „vnitřní mírumilovnost národa“: vztah k cizincům, úroveň kriminality, procento obyvatel v kriminále. Mírumilovný národ se zjevně nejlépe pozná podle toho, že tam kriminálníci nesedí v base, ale běhají po ulicích, případně sedí v nejvyšších státních funkcích. Přízračná blbost těchto kritérií stojí za zvláštní komentář. Není náhodou, že zatímco např. USA a Izrael skončily hluboko v poli poražených, my jsme jednička, podobně jako v pití piva a v obezitě (nepochybně to spolu souvisí). Průzkum nás hodnotí vysoce jak pokud jde o možnost občana získat vlastní zbraň, tak pokud jde o politickou stabilitu země (pozorovatel nás nejspíš sleduje ze vzdálenosti Marsu).

Ruská hvězda se vrátila na pomník Rudé armády u kostela v Brně-Králově poli. Jde o pohřebiště asi 300 padlých vojáků, budiž, mělo by být jen jasné, že je to hřbitov, a měl by být formálně majetkem Ruska (třeba s tím, že pečovat o něj bude ČR), pak ať si tam Rusové dají, co chtějí, třeba ten srp a kladivo, co tam byly původně, a ještě k tomu Stalina nebo Beriju. Něco jiného je zjevně památník Osvobození na Moravském náměstí rovněž v Brně. Problém ruského osvobození byl v tom, že bylo jen předstupněm přičlenění k ruské komunistické říši a že to tak Stalin a čeští komunisté měli předem naplánováno. Jen hlupákům typu Edvarda Beneše, kterého dnes hystericky opěvuje (kde jinde!) v Právu (kdy jiný než) Lubomír Zaorálek, to nebylo jasné. Jaké u nás budou nebo nebudou pomníky, do toho není Rusům nic.

Sobota 2. června

Polské ministerstvo školství pracuje na seznamu povinné školní četby. Už sama ta myšlenka je poněkud výstřední a v Polsku kritizovaná, četba by se žákům snad měla doporučovat, ne přikazovat. Navíc z návrhu připraveného ministerskými úředníky ministr vyškrtl díla řady autorů, mj. Kafky a Dostojevského. V seznamu jsou nyní podle ministra „díla sepsaná pěkným jazykem a vychovávající k vlastenectví a národní hrdosti“. Výrok poněkud připomíná slova našeho dobrého císaře Františka I., „nepotřebuji vzdělané, ale hodné občany“, intence pana ministra je zjevně obdobná. Kafka je podle něho příliš pesimistický(!). To tvrdil i bolševik. Seznam prý není ještě definitivní. (Podotýkám, že tyto řádky nejsou kritikou polského národa, ale jednoho indolentního ministra a předsedy extremistické strany).

Místopředseda ČSSD Bohuslav Sobotka si postavil hlavu a zaujal k radaru v Brdech stanovisko odlišné od svého předsedy a od vlastní strany: pokud prý nebudou NATO a EU schopny v budoucnu ochránit své obyvatele vlastním systémem, dokázal by si představit spolupráci jen s USA, ovšem jen v případě „základní dohody v NATO“ a po referendu. To je jako kdyby neřekl nic. Na referendum se může ještě pár let spoléhat, základna neprojde. A o jakém budoucnu mluví? A je snad NATO schopné chránit vlastním systémem své obyvatele teď? Morgen, morgen, nur nicht heute, sagen alle faulen Leute…

Pražský městský soud zprostil obžaloby jakéhosi „bývalého významného člena KDU-ČSL“ s tím, že první ze skutků popsaných v jeho obžalobě není trestným činem a druhý se vůbec nestal. Dopadne podobně za pět let i nynější předseda strany?

„Skutečně si myslíte, že v době vojenských satelitů, které dokáží vyfotografovat stopu lidské nohy v písku, je možné, aby si nějací teroristé kdekoli na světě nenápadně vybudovali odpalovací rampy pro balistické střely? Pardon, že zase zpochybňuji vaši kompetenci…“ ptá se v Právu Alexandr Kramer ministryně Parkanové. Raketa, kterou právě vyzkoušeli v Rusku a která doletí z jednoho konce země na druhý, se odpaluje z pohyblivé rampy, tj. lidově řečeno z velkého nákladního auta.

Jiří Paroubek se v novinách chvástá, jak si to rozdá s Bushem: „Naučil jsem se lidem nepříjemné věci říkat, takže to pro mě nebude problém.“ Český člověk si rád vyskočí na pána, když předem ví, že se to smí, totiž že hned vzápětí nedostane pětadvacet. Předpokládám, že si pan Paroubek za totality, když ještě dělal ekonomického náměstka v RaJ, na hodnostně vyšší papaláše příliš nevyskakoval, nepříjemné věci říkal jen těm, o nichž věděl, že si na ně může vyskakovat, jinak by v té funkci dlouho nevydržel, tenkrát se to netolerovalo. Vida, oč lidštější je doba, v níž dnes žijeme. Jinak, abychom panu Paroubkovi příliš nekřivdili, ve svém dnešním článku v MfD (tomu, kdo ho pro něho napsal, vyjadřuji obdiv za brilantní technický výkon) podává své názory velmi umírněnou a diplomatickou formou. Článek je ovšem dost svérázný. Předseda ČSSD se např. ptá: „Nepřispíváme záměrem výstavby této základny k posilování skupin, kterým není cizí návrat k velmocenské doktríně, kterou zastával Sovětský svaz?“. Pamatuji se, jak podobně v minulosti uvažovaly politické „holubice“ na Západě ve vztahu k SSSR: neoslabujeme svými postoji pozice umírněných sil v Kremlu?“ Pan Paroubek pokračuje: „Rusko je se všemi svými specifiky naším spojencem v boji proti hrozbě terorismu. Na rozdíl od nás s ním mají jeho občané hrozivé zkušenosti.“ Problém je, že my máme bohužel zase hrozivé zkušenosti s Ruskem, jenže na to mnozí našinci moc rádi zapomínají. K otázce, proč není protiraketový systém koncipován jako systém NATO, lze podotknout, že NATO vznikla jako organizace, v níž se USA zavazuje bránit Evropu před komunistickým Ruskem a Evropa se zavazuje, že k tomu občas trochu přispěje, když se jí bude chtít. NATO bez USA prakticky neexistuje. USA by systém mohly budovat pro NATO, znamenalo by to, že oni ho pořídí a financují a ostatní členové jim do toho budou mluvit a budou se jim plést pod nohama. Možná, že by si za něj nechali i něco zaplatit. NATO bez USA ve skutečnosti neexistuje, USA bez NATO ano. Všichni to vědí, a někteří z těch, co dnes argumentují NATO, sami přiznávají, že to dělají jen a jen proto, aby výstavbu protiraketové základny zmařili.

Miloš Čermák se v článku o údajné soudcovské profesní solidaritě zmiňuje o tom, že by novináři v Česku měli mít autoritativní profesní instituci, jaké prý existují ve většině západoevropských zemí. To je opravdu šílený nápad. Nevím jak tam (myšlenka mi připadá sama o sobě podezřelá, zjevně náleží do hájemství „politické korektnosti“), ale tady by se z ní okamžitě stala mocná cenzurní instituce, o níž by se přetahovaly všechny politické strany a kam by se vecpali ambiciózní novinářští slouhové, ochotní pomáhat tam, kde je cítit moc.

Úřady povolily extremistům z Národní strany (celkově asi patnácti) blokovat přes dvě hodiny rakouská auta na hraničním přechodu v Dolním Dvořišti. Je to po všech stránkách nesmyslná akce, nesená logikou „jak ty mně, tak já tobě“. Jediný, kdo na ní muže vydělat, je extremistická pidistrana.

Pondělí 4. června

Paroubek hodlá s vládou v příštích týdnech a měsících svést pět základních bitev: o reformu veřejných financí, o osobu příštího prezidenta, o vicepremiéra Čunka, o americký radar v Brdech a o Kubiceho zprávu.

Předseda pražského městského soudu Jan Sváček prý prohlásil, že současná policie je „nástrojem vládní třídy“, a to před volbami i po nich, a že bude chvíli trvat, než se z toho dostane. Myslím, že není sám, kdo má tenhle dojem. Těžko se s tím dá dělat něco jiného než analyzovat její angažmá případ od případu. Obecné konstatování moc nepomůže.

Miloš Zeman, aspoň podle toho, co píše v dnešním Právu Martin Hekrdla, kritizoval výstavbu amerického radaru s tím, že efektivnější by byl preventivní útok na Írán. Jednoduchého pana Hekrdlu to pobouřilo. Miloš Zeman to ovšem pochopitelně říká z vyčuranosti: se základnou se mu souhlasit nechce, zároveň by v současné situaci (poté, co ho Paroubek potupně vykopal z ČSSD) byl rád zadobře i s těmi, co jsou pro, a tak se staví do pozice ještě většího radikála. Takové řeči se ovšem dají vést v nějaké hospodě na Milovech. Kdyby seděl ve Strakovce nebo nedej Bože na Hradě, určitě by si je odpustil.

Ruský ministr zahraničí Lavrov navrhuje zahájit rozhovory s NATO o společném protiraketovém štítu. Tedy něco, co Rusko doposavad tvrdě odmítalo. Je velmi nepravděpodobné, že by za návrhem bylo něco jiného než nějaké chytráctví. Rusko se už rozhodlo pro konfrontační politiku vůči Západu a tento krok bude jistě něco podobného jako kdysi Chruščovovy odzbrojovací návrhy.

S potěšením konstatujeme, že Michal Mocek konečně zakotvil tam, kam ideově patří, tj. v Právu. Podle zásady, kterou razil František Palacký: svoji k svému a vždy podle pravdy. Bylo by dobré, kdyby v rámci celostátního tisku proběhly ještě další drobné přesuny.

V Rostocku došlo v souvislosti s nadcházejícím summitem G8 k divokým demonstracím proti „globalizaci“. Bylo skoro tisíc zraněných, z toho polovina policistů. Scénář je standardní: akci zahájí kašpaři simulující vědomě či z blbosti veselý karnevalový průvod, aby si všichni mysleli, že jde o neškodný happening. Za nimi jdou ovšem teroristické bojůvky, mladí bojechtiví smradi, kteří se za tím účelem slezou z celé Evropy, a pokusí se udělat z města kůlničku na dříví. Vůbec se nedá vyloučit, že by se podobný scénář mohl naplnit i u nás: demonstranti se pokusili obsadit svými akcemi všechny přístupové cesty k Hradu. U nás navíc nelze vyloučit i výrazné východní vlivy vzhledem k existenci mohutných komunistických převodových pák. Je česká policie opravdu dobře připravena?

Mirek Topolánek prohlásil v neděli v televizi, kde ho podrobil křížovému výslechu Václav Moravec (dojem z jeho vystupování byl dost trapný, když dělá rozhovory s Paroubkem, chová se docela jinak), že nehodlá spojovat otázku bezvízového styku s USA se záležitostí radaru v Brdech. To je správné a slušné. Zároveň hodlá Bushovi sdělit, že si nenechá od nikoho poroučet. Proč? To by snad měl udělat teprve tenkrát, když by se mu americký prezident skutečně poroučet pokoušel. Jinak bude vypadat jako zamindrákovaný venkovský balík.

LN zveřejnily hysterický výlev Jana Zahradila ve věci české podpory polskému požadavku na změnu hlasování v EU: „Byl jsem ujištěn, že platí změna hlasování, nebo smrt, že do toho chtějí jít až do konce a my do toho půjdeme s nimi“. Pan Zahradil patří do jedné party s pány Jaklem a Hájkem a měl by dělat poradce v té exotické společnosti, která nyní sídlí na Hradě. Při čtení takových nejapných řečí je člověk vděčný za zelené ve vládě.

Jiří Paroubek rovněž v LN argumentuje proti radarové základně tím, že žádná z parlamentních stran ji neměla ve svém volebním programu. To je stejná pravda, jako že Roosevelt neměl ve svém volebním programu vstup USA do války.

A tamtéž se Václav Klaus v jinak překvapivě slušném článku třese strachem o českou suverenitu. Vláda prý musí garantovat, že ji (tu suverenitu) radar neohrozí. Česká republika zřízením radaru nepochybně o kousíček „suverenity“ přijde. Jakou suverenitu však má malý vypasený středoevropský králík, který se třese před chtivým pohledem ruského hroznýše? Jakou suverenitu mělo Finsko a co si budeme povídat, taky Rakousko před pádem železné opony? Suverenity podle norem Václava Klause lze dosáhnout jen tím, že buď kolonizujeme Mars a nikoho tam za sebou nepustíme, nebo že dobudeme celý svět. Obávám se, že se nám nepovede ani jedno, ani druhé.

V pátek se tragicky uzavřel život spisovatele Jana Beneše. Když jsem v roce 1964 začal psát literární kritiky do Tváře, dostala se mi do ruky knížka jeho povídek. Pozoruhodné a sympatické na ní bylo především, že na rozdíl od drtivé většiny toho, do tenkrát mladí spisovatelé produkovali, nebyla ani malounko narudlá. Napsal jsem na ni proto tenkrát jednu z velmi mála příznivých recenzí, které jsem za svůj život zplodil. Beneš seděl stejně jako já v redakční radě časopisu. Když jsme pak s několika přáteli časopis uzmuli neschopné a vyčurané oficiózní spisovatelské mládeži, Honza byl jedním z velmi mála autorů, kteří už vydali jednu nebo více knížek a mohli být tedy považováni za úředně puncované mladé spisovatele, a odmítli se připojit k tažení proti „uzurpátorům“. Bylo to významné gesto, i když likvidaci Tváře pochopitelně nezabránilo. V redakční radě setrval až do zákazu časopisu. Je příznačné, že na rozdíl od některých tehdejších oficiózních spisovatelských mládežníků po listopadu 1989 žádnou velkou kariéru neudělal. Nebyl na to dost vychcaný. Zmiňuji tuto věc, protože ji považuji za důležitou a protože jsem si jist, že to nikdo jiný za mne neudělá.

Úterý 5. června

Ministryně obrany Parkanová se dala strhnout k hloupému populistickému gestu a nazpívala s Janem Vyčítalem uvítací píseň pro prezidenta Bushe. Důvody chápu, pověst prezidenta Buse je o hodně horší než jeho politika. V nejdůležitějších věcech (invaze do Iráku) dělal to, co musel, a reakce celosvětového (přesněji řečeno evropského a amerického) hnutí Pravdy a Lásky mi připadá nespravedlivá a hnutá. Je však více než nešťastné bojovat proti tomu stupidní písničkou. (Pan Vyčítal napsal za mých mladých let spoustu hezkých textů, víceméně navzdory bolševikovi; jsem mu za ně vděčný - nicméně tenhle se mu moc nepovedl, mírně řečeno). Co se ale úplně vymyká mému chápání, je to, proč o tom chce opozice debatovat v Poslanecké sněmovně. Co je jí do toho? nemá snad ministryně obrany nárok zpívat si ve svém volném čase stupidní písničky? A taky mne urážejí poznámky o tom, že ministryně není odborně na úrovni. Obávám se, že vycházejí ponejvíce z toho, že je ženská. Což ve mně probouzí návaly feminismu. Kdybyste měli za ministra omedajlovaného maršála, vyhovovalo by vám to víc?

Nový mluvčí vlády pro záležitosti radarové základny pan Klvaňa prohlásil, že bezpečnostní opatření v Praze v souvislosti s pobytem prezidenta Buse jsou sice přehnaná, ale může za to americký prezident, respektive jeho doprovod. Zároveň poskytl Bushovi dobrou radu, aby se v záležitosti radaru obrátil přímo na Čechy, a to tak nějak lidsky. Tato iniciativa pana Klvani jednak vysvětluje, proč ho Klaus před časem tak promptně vyhodil, jednak by měla být pro pana Topolánka pokynem shůry, aby co nejrychleji učinil totéž.

Pan Kramer korigoval v Právu své tvrzení o potřebě budovat odpalovací sila pro íránské rakety (je představitelné, že budou odpalovány z pohyblivých ramp, tj. z přívěsů k nákladním automobilům). Je to věc ojedinělá nejen v Právu, ale v českém tisku vůbec. Nabádá mne to, abych se taky polepšil: před časem jsem se pozastavil nad tím, proč rozhovor s dr. Rathem nesvěřili zrovna jemu (pan Kamer je profesionál a nebere si zpravidla servítky ani tenkrát, když zpovídá „vlastní“ lidi), nýbrž A. Mitrofanovovi. Stalo se tak, jak jsem byl upozorněn, z čistě technických důvodů, což touto cestou dávám dál (nicméně trvám na tom, že ve vedení rozhovoru pan Mitrofanov bohužel selhal).

Zato v téže komentářové rubrice Práva vyšel skvostný text předsedy ČSSD Jiřího Paroubka. velmi mne těší, že tentokrát nezapomněl ani na mou maličkost (vyčítá mi, že ČSSD označuji za „KSČM s lidskou tváří“, bohužel si mne zařazuje do špatného týmu, z MfD jsem v lednu odešel, MfD je v tom v mém případě nevinně; nicméně toto označení se mi tak zalíbilo, že jsem ho zopakoval v dnešním článku pro LN). Článek předsedy ČSSD je pozoruhodný tím, že kromě MfD a LN (ty jsou na tom o fous líp, protože tisknou panu Paroubkovi jeho polemické texty. Za to dostane pan Vačkov podobně jako delikvent z Haškovy povídky v pekle, které ho nepochybně čeká, jednou za tisíc let do pusy kostku ledu) si to vyřizuje i s Českou televizí (ačkoli pan Moravec se v neděli snažil seč byl, aby v debatě s Topolánkem Paroubka nahradil) a dokonce i s Právem. Panu Paroubkovi sice nejvíc vadí MfD jako největší české noviny (viz podlé narážky na „konzervativní německé investory“, které jistě potěší psychopatické debatéry z internetových diskusí a různé bojovníky za svobodu), ale v podstatě mu vadí všechna média. Respektive vadí mu média, pokud jsou svobodná. Kdyby se dostal k moci (což se nakonec, jak se obávám, stane), postaral by se nejspíš po putinovsku o to, aby tu taková nebyla. Nu což, už jsme to jednou zažili. Byli jsme před Paroubkem, budeme i po něm.

Zdá se, že prezident Putin bude mít se svou novou agresivní politickou linií problémy. Jeho řeči o tom, že namíří ruské rakety na Evropu, se setkaly s velmi odmítavou reakcí v NATO a o vnitropolitické situaci v Rusku se vyjádřil kriticky za své pražské návštěvy i prezident Bush. Svobodný svět zatím ještě pořád zcela neovládli Chamberlaini.

Premiér Topolánek poté, co celkem důstojně absolvoval estébácký výslech pana Moravce na ČT1, naprosto selhal v rozhovoru pro MfD. Jak je možné, že se nechal tak neuvěřitelně vytočit od paní Jílkové, osoby poměrně prostoduché? Novinář má právo, ne-li povinnost klást politikovi nepříjemné otázky, a politik se přitom nemá chovat jako vzteklé mimino. Rozhovor působí dojmem, že premiér na něj přišel totálně nepřipraven. Pokud byl příliš zaměstnán přípravou na návštěvu amerického prezidenta (což by bylo bývalo pochopitelné), byl by udělal lépe, kdyby byl rozhovor v tuhle chvíli odmítl. Rozumní čtenáři by to pochopili.

Rusové chtějí zavřít ropovod Družba. Vymlouvají se na to, že je vládci států SNS (běloruský prezident Lukašenko) vydírají kvůli tranzitním poplatkům. Proto chtějí vést ropovod po svém území až k Baltu a ropu dále dopravovat tankery. Na zdůvodnění nejspíš něco je, zároveň se podezíravý člověk, který má zkušenosti s ruskou imperiální politikou, těžko zbavuje dojmu, že jde o účelový krok k něčemu, co by vzdáleně připomínalo někdejší Stalinovu blokádu západního Berlína. Proud ropy, plynoucí na Západ, se výrazně ztenčí a Rusko dostane možnost vydírat: když budete vstřícní, obnovíme Družbu, jinak vás zmáčkneme a dostanete míň a dráž. Rusko ovšem takovou politiku nemůže nejspíš dělat do nekonečna, prodělalo by na tom. V každém případě, je realistické připravit se na nepříjemné obstrukce.

Rakouský list Kronen-Zeitung požaduje, aby byl ministru Schwarzenbergovi odňat jakýsi rakouský metál, protože jej zneuctil svými výroky a postoji z poslední doby. Nemohu si pomoci, ale naši rakouští sousedé mají některé problémy podobné jako my. Osudy dobrého vojáka Švejka nejsou, jak vidno, kniha pouze česká; patří celému bývalému mocnářství.

Prezident Putin prohlásil pateticky: „Po smrti Mahátmy Ghándího si nemám s kým povídat.“ Pan Putin se narodil v roce 1952, Ghándí byl zavražděn v roce 1948. Povídání se muselo dít prostřednictvím vyvolávání duchů (pověrčivost má na Rusi velké tradice).

Středa 6. června

Předseda ČSSD Paroubek loboval u prezidenta Buse za pochopení pro svého spojence Putina. Vysvětlil mu, že chceme mít dobré vztahy s Ruskem (zjevně především) a proto s radarem budeme souhlasit jen tenkrát, když ho bude stavět NATO a předtím ho odsouhlasí pracující lid v referendu. Pokud budou naše dobré vztahy s Ruskem zachovány, Bush mu nebude překážet, je to podle pana Paroubka příjemný člověk. Koníčkem pana Paroubka je prý historie, a proto má pro Rusy pochopení. My, co jsme za totality nebyli ekonomickými náměstky RaJ, vnímáme Rusko z trochu jiné perspektivy než KSČM s lidskou tváří a její amatérští historici.

Jinak se ČSSD v tuto chvíli zaměstnává honem na ministryni Parkanovou kvůli písničce (pravda nepříliš duchaplné) na oslavu prezidenta Bushe. Odhlasovali si, že s ní provedou ve Sněmovně něco jako impeachment. Je to zároveň odporné a směšné, ještě směšnější než ta písnička.

Čína se solidarizuje s Ruskem ve věci protiraketového štítu. To má dost velký význam, protože severokorejské rakety jsou v oblasti dost značnou a poměrně už reálnou hrozbou pro Japonsko a výhledově i pro Austrálii. Naskýtá se podezření, že Čína by nejprve nechala severokorejské rakety odpálit (nebylo by to na ní), a pak by se ujala diplomatické iniciativy a začala by mezi severní Koreou a tím, co by zbylo z Japonska, zprostředkovávat. Čínská politika je podobně vyčuraná jako ruská, obě země by si mohly dobře rozumět, problém je jen v tom, že obyvatelné části Sibiře zachvátila obrovská vlna čínské migrace a Rusové dostali trochu strach.

V MfD se domnívají, že Topolánek projevil servilitu, protože nechce spojovat otázku zrušení amerických víz a otázku radarové základny. Já bych spíš řekl, že je to slušné. Servilita podle českého komentátora je, když se Topolánek nepokouší o kuhhandl.

Tamtéž Jan Žižka tvrdí, že přehnané antibushovské šílenství (nepřehnané šílenství by zřejmě bylo na místě) prý vede k tomu, že Bushova podpora v té či oné věci se stává kontraproduktivní. Navíc Bushův manévrovací prostor limitují problémy v Iráku a omezuje ho stav veřejných financí. Nemusí mít rozhodující slovo ani ve věci česko-amerických vztahů. Podle pana Žižky zkrátka nelezeme do té správné zadnice.

A do třetice MfD: Podle Viliama Bucherta Bush řekl, že považuje moskevskou a pekingskou vládu za partnery, nikoli za nepřátele, což je velmi podstatný rozdíl proti dobám studené války. Má se tomu rozumět tak, že zatímco v dobách studené války považovali Američané svévolně Rusy (a Číňany) za nepřátele, dnes se už polepšili a nedělají to?

Putin udělil státní cenu Alexandrzu Solženicynovi. Solženicyn kdysi podobné ocenění z ruky Borise Jelcina odmítl (považoval ho za člověka, který rozvrací Rusko), dnes ji od Putina přijal. Není se čemu divit: stejně jako kdysi Dostojevskij, je i dnes Solženicyn nacionalista a stoupenec ruského imperialismu a Putin mu nevadí, nýbrž imponuje. Na kvalitě jeho děl to ovšem nic nemění, jako to nic neměnilo na kvalitě děl Dostojevského.

Čtvrtek 7. června

Poslanecká sněmovna pustila Topolánkovu reformu do druhého čtení. Z koaličních poslanců se jen Miloslav Tlustý zdržel hlasování (to praktiky nic neznamená, hlasuje se o zamítnutí, je to jen jakýsi signál). Vláda původně počítala s tím, že požádá o projednávání ve zkrácené lhůtě, aby měla dost času na přípravu rozpočtu, proti tomu se Tlustého skupina rozhodně postavila. Zároveň se mluví o tom, že prý existuje jakési srozumění mezi Tlustého lidmi a Melčákem a Pohankou. Jisté je jen jedno. Topolánek prohlásil, že když reforma neprojde, vláda se „rozpadne“. Co to je? Pokud neprojeví dost rozhodnosti (a k rozhodnosti patří mluvit jednoznačně a rozhodně nikoli „rozpadnutí“, ale o demisi), dopadne to nakonec tak, že formálně bude reforma schválená, ale ve skutečnosti z ní nezbude už vůbec nic.

Ministr Schwarzenberg prohlásil, že pokud bude vicepremiér Čunek obviněn a zůstane i potom ve vládě, odstoupí. Zdá se mi, že pan Čunek bojuje ztracenou bitvu. Rezignace je v tuto chvíli a v této situaci spíš už jen věcí inteligence.

Alexandr Mitrofanov znectil v Právu jak se patří premiéra Topolánka. Je to jeho svaté právo, opoziční novináři v opozičním tisku to dělávají. Mám jen trochu problém neuvádět si to do souvislosti s úterním článkem předsedy ČSSD Paroubka tamtéž, Mitrofanova tam kritizoval a celému listu vytkl přehnanou kritiku své osoby a nedostatek levicovosti. Takže je možná zapotřebí vyvažovat.

„Ta policejní akce nešťastně zakončená domovní prohlídkou byla tehdy nazvána exkurzí do Krejčířovy vily. Nyní je nasnadě mluvit o exkurzi do Jihoafrické republiky,“ prohlásil exministr vnitra Bublan v souvislosti s cestou českých žalobců a policistů do JAR, kde měli dosáhnout Krejčířova vydání (Krejčíře ovšem jihoafrický soud pustil na svobodu). Tomu nerozumím: zatím na tom nejsme přece ještě tak dobře, aby nám Jihoafrická republika patřila tak neproblematicky jako parcela Krejčířovy vily.

Na ministryni Parkanové se teď v MfD po šéfredaktorovi hojí i Martin Komárek. Kritizuje spolu s ní další politiky usilující nevhodným způsobem o zviditelnění - Topolánka a Grosse (kritizovat Grosse, k tomu je dnes zapotřebí kus odvahy!). Nějak tu jen postrádám jméno Václava Klause. Že by se na něho nic nenašlo?

Ve včerejším Právu vyzval nepřímo exministr Jandák novináře, kteří si prý libují v urážkách a zesměšněních levice (Jmenovitě Jana Rejžka a Jiřího Černého), aby se koukali vypořádat s nepodařeným Vyčítalovým songem, jinak bude mít celý národ (je zajímavé, jak podobní lidé rádi mluví za celý národ) z toho všeho srandu. Na jeho výzvu dnes reaguje v Lidových novinách iniciativně Jan Rejžek. Může se horlivostí přetrhnout, sprostě, jak je jeho zvykem, uráží Parkanovou i Vyčítala. Přirovnává písničku k Laufrovu dopisu svobodné Evropě (tím taky navazuje na Janáka, který zase uvedl jako příklad „kultovní song Bič boží“ z Majora Zemana). To je nehoráznost: obě posledně citované písně vznikly na objednávku ruských satrapů v ruské kolonii spravované zločinnými technikami a dělaly k tomu zločinnému spravování jakousi hudební kulisu. Jde o věc hraničící s vlastizradou. Vyčítal chtěl svou legračně pitomou písničkou vyjádřit vděčnost prezidentovi demokratické země, na nějž a na niž je dnes ve světě módou plivat. Vyčítalův song se – jen a jedině kvůli tomu, že část nazpívala ministryně Parkanová – stal záminkou k nechutnému politickému tažení tria Paroubek – Rath – Jandák. Pan Rejžek se iniciativně připojil. Mne to ani nehne. Považoval bych to za hnusárnu.

Pátek 8. června

Summit G8 se dohodl na tom že do roku 2050 sníží emise skleníkových plynů celosvětově o polovinu. Závaznost tohoto slibu není jasná. Podstatné je, že s ním souhlasili Američané, kterým se přičítá všechno zlo na světě. Kdyby Američané snížili počet emisí o 0,01%, podle antiglobalistů množství emisí klesne celosvětově o 200%. Závaznost slibu je u všech, co se na tom dohodli, nejasná. Druhá zásadní věc je Putinova nabídka Bushovi zbudovat společnou rusko-americkou protiraketovou základnu v Ázerbájdžánu. Této problematiky se týká naše dnešní glosa. Celé setkání proběhlo za spoluúčasti kraválistů z celého světa. Islámští teroristé už dlouho nezorganizovali v Evropě žádný pořádně krvavý masakr. Pak antiglobalistům na nějakou dobu vždycky dojde elán.

Nejvyšší státní zastupitelství se rozhodlo odebrat případ vicepremiéra Čunka okresnímu zastupitelství v Přerově a přidělit ho do Jihlavy. Změní se i policejní vyšetřovatel případu. Případ je teď v takovém stavu, že by asi bylo nejlepší, kdyby ho převzala Poslanecká sněmovna a rozhodla o vině a výši trestu hlasováním. Čunka de facto (nikoli ovšem formálně) udala osoba, která s ním má zjevně nevyřízené účty. Neexistují žádné přímé důkazy. Zároveň Čunek nedokázal přesvědčivě vysvětlit, kde vzal peníze, které údajně pocházely z úplatku. Jak má mít po tom po všem člověk důvěru ve vyšetřující orgány?

Poslanci Melčák a Pohanka dostali dopisy, v nichž jim někdo vyhrožuje smrtí. Když chce někdo někoho zabít, nepíše mu o tom předtím dopis.

Postkomunistické odbory připravují na 23. června velký turistický zájezd do Prahy spojený s demonstrací proti vládní reformě. Pro výletníky budou přistaveny zvláštní vlaky. Zpráva se nezmiňuje pouze o výši kapesného. Bude se asi lišit případ od případu.

Máme vládu, která si netroufá hrát vyrovnanou partii na evropské šachovnici a stále hledá někoho s velkou sukní, pod kterou by se schovala, píše hrdě místopředseda PS Zaorálek v dnešním Právu. To je nezodpovědné plácání. Malá země si musí hledat spojence, a to spojence vlivné a silné. To dělal Masaryk v roce 1918. Není jeho vina, že ti spojenci pak selhali. Totéž dělal Beneš za druhé světové války. Jen si vybral úplně špatně. Spojence potřebujeme. Mít silného a solidního spojence je fajn.

Sobota 9. června

Nejvyšší státní zástupkyně Vesecká odebrala případ vicepremiéra Čunka přerovskému žalobci Obstovi a svěřila jej Arifu Salichovovi do Jihlavy. Ten vzápětí kauzu odebral předal policii v Českých Budějovicích. Opozice běsní a žádá po premiérovi a ministru spravedlnosti vysvětlení. Poslanci KSČM a ČSSD odešli ze zasedání PS a hodlají se schůze zúčastnit až v úterý. Protože odešel i předsedající Filip, bylo nutno schůzi přerušit. Bývalá nejvyšší státní zástupkyně a nynější stínová ministryně spravedlnosti ČSSD Benešová tvrdí, že Vesecká není kompetentní k tomu, aby udělala takové opatření.

Jiří Paroubek přivítal návrh prezidenta Putina na společnou americko-ruskou raketovou základnu USA v Ázerbájdžánu. Bylo by to podle něho „ideální“. Je jen rád, že by se zbavil problému, nebo už se ČSSD zcela jednoznačně orientuje na Rusko? Američané se ovšem údajně nehodlají plánu zřídit základny v ČR a Polsku vzdát, jen nevylučují zároveň přijetí ruského návrhu.

Senát, jak se dalo očekávat, schválil zřízení Ústavu pro studium totalitních režimů. Nechápu, proč u nás máme studovat německý totalitní režim, jednak to není náš problém a jednak je už prostudován až až. Taky jen úplný šílenec může tvrdit, že jsme k tomu, abychom se stali součástí Hitlerovy říše, sami přispěli tím, že jsme sdíleli nacistickou ideologii nebo něco jí podobného a vzývali Hitlera jako spojence. Náš problém je našem pobývání v ruském komunistickém impériu a v nedůstojném způsobu, jakým jsme k tomu sami přispěli a přispívali. Nemáme v tom vůbec jasno, o čemž svědčí i peripetie zřizování právě vzniklé instituce, a velmi pochybuji, že nám v tom pomůže nějaký ústav. Podle toho, co píše dnešní Právo, se navíc při projednávání návrhu zákona v Senátu odehrála nesmyslná diskuse: jeden místopředseda (Pithart) si naříkal, že z návrhu je vypuštěno zkoumání období 1945-48, což není pravda, a druhý (Liška) tvrdil, že to období nebylo poznamenáno komunistickou totalitou, což taky není pravda.

Alexandr Kramer vytýká v rozhovoru vicepremiérovi Vondrovi jeho poznámku o tom, že pokud odmítneme americkou radarovou základnu, budeme možná muset znovu zavést povinnou vojenskou službu. To je samozřejmě nesmysl, odmítnutí základny znamená odmítnutí amerického spojenectví a vstřícné gesto vůči Kremlu. V situaci, kdy bude ČR – navzdory všem historickým zkušenostem - jako prodejná děvka kroutit zadkem před Putinem, jí žádná povinná vojenská služba nepomůže.

Kritik vládních reforem poslanec KDU-ČSL Hovorka, jak píše MfD, podpořil před časem komunisticko-socialistický návrh na referendum k americkému radaru a v minulém volebním období hlasoval proti vyslání polní nemocnice do Iráku a vojenské jednotky do Afghánistánu. MfD jej kvůli tomu v titulku nazývá „neřízenou střelou“. Myslím, že je to vůči němu velmi nespravedlivé.

Polský ministr Sczygło prohlásil, že pokud Američané budou souhlasit s ruským návrhem na zřízení základny v Ázerbájdžánu, potvrdí tím, že „žádné rozhodnutí týkající se této části Evropy se nemůže odehrát bez tichého svolení Ruska“. To je velmi přesná formulace. V Rusku se bude rozhodovat i o tom, jaké pomníky smíme mít a jaké ne.

Jinak trochu závidím Václavu Klausovi. Žije v jiném, bezstarostném světě: teď ho například nejvíc trápí, že světoví politici chtějí rozhodnutím o snížení emisí potlačit lidskou tvořivost. Problém hodný politizujícího důchodce. Škoda jen, že je ještě k tomu prezidentem.

Ministr Schwarzenberg prohlásil v rozhovoru pro MfD na adresu Jiřího Čunka: „nemohl bych sedět ve vládě s člověkem, který je obžalován z trestného činu.“ Myslím si sice, že pan Čunek už dávno ve vládě z vlastního rozhodnutí sedět neměl, ale ne jako „sprostý podezřelý“, nýbrž z čistě politických důvodů, kvůli tomu, že zbytečně poskytuje argumenty opozici. Kvůli tomu, že je obviněn, není ještě prašivý.

Taktéž v Mladé frontě Dnes drtí ministryni Parkanovou (v souvislosti s písničkou o radaru) paní Ciglerová. Dává jí otázky jako „řekla byste tedy, že jste spíš na straně Ameriky než Evropy“ – jde snad o totéž jako „fandíte Spartě nebo Slávii“? Dá rozum, že nikdo nefandí zároveň Spartě a Slávii. Je to s Evropou a Amerikou stejné? A dále: „Neměla by ministryně obrany udržovat trochu vyšší intelektuální úroveň než táborové cajdáky?“ Ministryně obrany se má starat o obranu ČR. Její případná záliba v cajdácích jí v tom nemůže nijak bránit, je z hlediska tohoto jejího poslání irelevantní. Spousta nejhnusnějších masových vrahounů Třetí říše (např., pokud se dobře pamatuji, Reinhard Heydrich) měla vytříbený hudební vkus a zálibu v klasice.

Ve světě se dnes vzpomíná výročí šestidenní války z roku 1967. Spousta chytráckých generálů po bitvě (např. Jan Fingerland v Mladé frontě Dnes) dává dnes Izraeli hraběcí rady, co měl tenkrát a od té doby dělat a co ne. Já si pouze s velkou radostí vzpomínám na nepříčetný vztek českých komunistických tajtrlíků: bylo krásné vidět je jednou v nedbalkách a bezmocné (dnes už jsou zase na koni). Spolu s kubánskou krizí to byl jeden z vrcholných zážitků mého mládí. Izraelci se dokázali brilantně ubránit proti stamilionové arabské mase s ruským obrem za zadnicí. Člověk by řekl, že něco takového se může stát jen v pohádce.

Pondělí 11. června

Rusové využívají své nabídky ohledně společné základny v Ázerbájdžánu k tomu, aby na Američany intenzívně tlačili: přestaňte jednat s Polskem a ČR. O to jim jde. Naštěstí se zdá, že ministryně Riceová pro to má málo pochopení.

Předseda ČSSD Paroubek obvinil senátora Štětinu, že „tlačil na státního zástupce Obsta“ ve věci vicepremiéra Čunka tím, že poukazoval na jeho údajnou problematickou minulost (vazby na StB). Tím prý nepřípustným způsobem ovlivňoval vyšetřování. Pan Paroubek má opravdu svérázné představy o svobodě kritiky (zvlášť když se ta kritika nějak týká i jeho). Bylo by velmi dobré, kdyby nedostal větší prostor k tomu, aby je prosazoval v praxi, mohlo by to u nás za chvíli vypadat jako v Bělorusku. Protože jsem po sedmašedesáti letech prožitých v této zemi poměrně skeptický, myslím si však, že ho nakonec dostane. Případ Jiřího Čunka nyní dospěl do toho stadia, kdy není vůbec nic jisté, kromě jednoho jediného: jak to opravdu bylo s tím úplatkem, se už nikdy nikdo nedoví.

Jan Kasal chce bojovat proti dětskému pornu a násilí na internetu jeho regulací. To je dílem drzost, dílem neproveditelné (aspoň zatím). Regulovat internet proti dětskému pornu a násilí znamená vykročit k jeho regulaci obecně. Dětské porno je odporná záležitost. Kdo ale bude rozhodovat, co ještě je násilí a co ne, co je násilí „přípustné“ a co „nepřípustné“? Technické zkušenosti lze nasbírat na Kubě, v Íránu, ve Vietnamu a v ČLR. Komunisté návrh zbožného klerikála nadšeně podporují. Připravuje se pan Kasal na příští koalici? A je to z jeho strany jen indolence nebo promyšlená koncepce?

V Mladé frontě Dnes citují výrok ministra Schwarzenberga: „Jsem dnes jako v pohádce o třech sudičkách. Přišla první sudička a řekla mi: Budeš doma v překrásném kraji Povltaví. Přišla druhá: Budeš mít majetek v čarokrásné alpské krajině s čarokrásnými jezírky. A přišla třetí a říká: A budeš mít z toho hovno.“ Na rozdíl od MfD, která je ironizuje, se mi ministrovo vyznání velmi líbí a v podstatě mu věřím.

Zvláštním případem hejtmana z Kopníku je válečný veterán Horal, který proslul zejména instalací Benešova pomníku ve svém hotelu v Českém Krumlově. Vydával se jednak za letce, jednak za plukovníka, ačkoli byl ve skutečnosti tankista a svobodník. Tvrdí, že viníkem jeho neštěstí je současné vedení (nebo velení?) České obce legionářské. A povýšen nebyl proto, že se prý popral. Pokud je ovšem pravda, že bojoval u Al Alamajnu a u Dunquerque a byl zraněn (tj. pokud to není ta samá pravda, jako že je ljotčik a plukovník), nechápu, proč se v tom roji hvězdiček, který se u nás po převratu snesl, na něho taky nějaká nedostala (přestože jeho sympatie pro Beneše jsou mi z duše odporné).

Úterý 12. června

Po rozhodnutí nejvyšší státní zástupkyně ve věci Čunek se rozpoutaly mimořádně divoké tahanice mezi vládou a opozicí. Mluví se o zákulisních jednáních, jichž se zúčastnil exministr Němec (který kdysi paní Veseckou do funkce prosadil), o poradách na krajském a vrchním státním zastupitelství v Ostravě a v Olomouci. Právo nenápadně naznačuje, že žalobce, jemuž byl případ přidělen, možná kdysi pronásledoval signatáře Charty 77 (to je pozoruhodné, právo se lidí, kteří upadli do takového podezření, doposud spíš zastávalo). Do pátrání na vlastní pěst se pustila i hlavní svědkyně Urbanová. Neúplně informovaný laik může snadno dojít k závěru, že nejlepší by bylo zavřít paní Urbanovou i pana Čunka. Bohužel, politický pat by vzápětí vyprodukoval nějakou podobnou aféru.

Prezidentem Světového židovského kongresu byl zvolen americký mediální magnát Donald Lauder. Mohli bychom to u něj mít dobré, obohatili jsme ho o deset miliard Kč. Bohužel se to stalo až poté, co se ho pan Železný pokusil mimořádně drze a velkoryse oholit. Takže nejspíš nula od nuly pojde.

Českou mediální scénou hýbe pozoruhodný dobrodružný případ. Jakýsi násilník napadl na Proseku mladou ženu. Na pomoc jí přispěchali dva městští strážníci, vyvrhel je oba zmlátil a odzbrojil. Poté byl zastřelen hlídkou Policie České republiky. Zpočátku to vypadalo tak, že útočník na policisty vystřelil a oni ho pak plným právem zneškodnili. Leč ukázalo se, že ten člověk se sice zmocnil pistole jednoho z „poražených“ městských strážníků, ale neuměl ji odjistit. Průstřel karoserie policejního auta nezpůsobil on zvenčí, ale posádka zevnitř. Námět na americkou filmovou grotesku z počátku dvacátých let minulého století.

Do LN napsal článek kolektiv archivářů, publicistů a rozhlasových dokumentaristů, kteří obviňují autory filmu Silver A ze zneuctění českého odboje za druhé světové války. Odpovědnost tvůrců filmu je podle nich v tom, že zkarikovaný mediální obraz parašutistů, který podali, může v budoucnu tvořit povědomí veřejnosti. Totéž se podařilo pisálkovi jménem William Shakespeare s případem krále Richarda III. Měl by být také postaven na pranýř. Mezi spisovateli se to jen hemží „přepisovači dějin“. Když je spisovatel dobrý, nedá se s tím nic dělat, když je špatný, zapomene se na to.

Středa 13. června: podle průzkumu agentury Median vede sice v preferencích ODS s pěti procenty před druhou ČSSD (ODS se vrátila na březnovou úroveň, ČSSD oslabila o víc než 1%), ale volby by s převahou vyhrála „levice“ (tj. přesněji řečeno rudý blok), protože KDU-ČSL by se s 4,7% těsně nedostala do Sněmovny, zelení by setrvali na svých preferencích (6,4%) a komunisté by přibrali o 2% na 15,2%. Je zjevné, že to, co ve výsledcích průzkumu ČSSD ztratila, nasáli komunisté, a že nárůst ODS je „kontraproduktivní“, protože se děl na úkor KDU-ČSL a dostal KDU-ČSL pod hranici volitelnosti. Jakmile proti rudému bloku budou stát jen dvě strany (nehledě na to, zda to bude ODS a KDU nebo ODS a zelení), rudý blok vyhraje. Výsledku však tak docela nevěřím, protože z něj na můj vkus příliš trčí ideologické vysvětlení: KDU-SL ztrácí kvůli Čunkovi. Tím nechci říci, že by snad průzkum byl zfalšovaný. Jen to z něj nějak moc trčí. Nevěřím, že by se teď KDU-ČSL nedostala do Sněmovny.

Ostravská krajská státní zástupkyně Andělová se v Právu zastává postupu svých podřízených a vlastně nepřímo kritizuje nejvyšší státní zástupkyni Veseckou. Vyjadřuje se taky k tomu, proč byl případ původně přidělen státnímu zastupitelství v Přerově a ne ve Vsetíně, kam by patřil: „Podle obecných zásad by k výkonu dozoru bylo příslušné OSZ ve Vsetíně. S ohledem na tehdejší poznatky o tom, že nestrannost výkonu dozoru ze strany OSZ ve Vsetíně by mohla být zpochybněna, byla věc usnesením státního zástupce KSZ Ostrava, pobočka Olomouc, tomuto státnímu zastupitelství odňata a přikázána OSZ v Přerově. Je pravda, že výrok tohoto usnesení je poněkud neobratný a státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství z jeho formulace dovodil, že po sdělení obvinění proto mělo být o změně příslušnosti rozhodnuté znovu.“ Čtenáři, který není o situaci ve státních zastupitelstvích zevrubně informován a který si přesto chtě nechtě utváří o věci vlastní názor, se samo od sebe nabízí vysvětlení, že státní zastupitelství jsou rozparcelována mezi vládní koalici a opozici a Čunkův případ mezi nimi lítá jako pumlíč. Situace je politicky mimořádně choulostivá, protože v tomto případě nejde (politicky) o to Čunka odsoudit, stačí ho postavit před soud. Je jasné, že tam, kde není výkon spravedlnosti naprosto jednoznačně oddělen od politiky, se nedá hovořit o demokracii – z politického utilitárního hlediska nezáleží na tom, zda je Čunek vinen nebo ne, nýbrž jen na tom, dostane-li se před soudce nebo ne. Případ Čunek signalizuje dost povážlivou destabilizaci politických poměrů v ČR, která se bohužel bude nejspíš ještě stupňovat.

Podle Práva z posudku soudní znalkyně v oboru psychiatrie plyne, že si hlavní svědkyně proti Čunkovi nevymýšlela, když policistům popisovala situaci, z níž vyplývá, že Čunek přijal úplatek. Znalkyně ovšem může rozhodnout jen o tom, že z jejího hlediska (jedno z mnohých) je svědkyně důvěryhodná. O tom, zda si vymýšlela nebo ne, může rozhodnout až soud.

Premiér Topolánek poskytl rozhovor, tentokrát Právu, z něhož opět plyne, že není schopen udržet sebekontrolu: „A je mi celkem jedno, co kdo o tom píše, co si o tom myslí. Zapadá to do obrazu politiky Jiřího Paroubka, kdy on nemá žádné téma. Upozorňuje na sebe těmito výkřiky. Tím, že vy mu to prostě baštíte, tak tím vytváříte ten virtuální svět.“ Jak by mu to novináři Práva nebaštili, když Právo teď ČSSD a Paroubka podporuje! S tím přece musí průměrně inteligentní vládní politik počítat. Panu Topolánkovi očividně chybí praxe z výslechů na StB, to je pro politika důležitá průprava. Politik musí počítat s tím, že ten, kdo s ním dělá rozhovor, usiluje velmi často taky o to, aby mu udělal co největší malér, a že on si přitom vůbec nesmí dovolit na něj vyskakovat, jinak to šeredně odnese.

Jinak dnes Právo řeší otázku, zda při přivítání v Albánii ukradli Bushovi hodinky nebo ne. Těžko se zbavit podezření, že otázka se stala aktuální zejména proto, že přivítání bylo velmi srdečné.

Před časem zkomplikoval vztahy mezi Slovenskem a Maďarskem případ slovenské studentky maďarské národnosti Hedvigy Malinové, kterou údajně zbili dva skinheadi kvůli tomu, že na ulici mluvila maďarsky. Policie ji nato obvinila, že si všechno vymyslila, a ona teď půjde před soud. Slovenský list Pravda v té souvislosti napsal: „Incident s Hedvikou Malinovou nebyl protimaďarský, ale protislovenský. Úder žádal odpověď – policejní vyšetřování, které mělo prokázat pravdu.“ jestli to na Slovensku berou takhle, jako údery a protiúdery, tak pozdrav Pán Bůh. Pravda se nezjistí nikdy.

Německý prezident Köhler a kancléřka Merkelová oznámili, že odškodňování za druhou světovou válku je uzavřeno. Nemohu se zbavit dojmu že ze zpráv našeho tisku je cítit jednak jakýsi smutek nad touto skutečností a jednak nevyslovená touha ždímat z Německa další peníze.

Značka KOV (kdopak to asi jenom je?) píše v Právu: „Miliony pracovních otroků ze střední a východní Evropy byly za války deportovány nacisty do Německa a až dnes je znám celý rozsah jejich utrpení. Přiznali to včera v Berlíně německý prezident Horst Köhler a kancléřka Angela Merkelová…“ Až doposud to úporně a nestydatě zatloukali a teprve dnes byli donuceni to uznat. Příspěvek do rubriky „Jak číst Právo“.

Uljanovský gubernátor Moroz se podle zprávy LN dal do boje za růst porodnosti na Rusi. Vyhlásil v září 2006 akci „Poroď patriota v Den Ruska“ (tj. 12. června 2007, výročí vzniku Ruské federace po rozpadu SSSR) a dal svým úředníkům půlden volna na to, aby se sexuálně činili. Připomíná mi to jakési ruské písně a anekdoty, které pro jejich neslušnost bohužel nemohu citovat. Ten, přesněji řečeno ta, která se s porodem strefí přesně do státního svátku, obdrží automobil. Je zjevné, že gubernátor se nejmenuje Moroz jen tak náhodou, kráčí ve stopách svého slavného předobrazu, který na Nový rok obšťastňuje ruské děti. Tento Moroz chce naopak objekty obšťastňování úředním aktem (jak jinak) zmnožit. Akce se neoficiálně konala už rok předtím (pokud tomu dobře rozumím, tehdy nebyla ještě dotována výhrou), povedlo se to celkem čtyřiceti lidem v gubernii (proti „normálním“ dvaceti). Nyní však je adeptů na pět set, a tak se proslýchá, že auto dostane jen jeden šťastlivec, ti další pračky, vysavače nebo mixery (bylo by zajímavé tyto výhry rozebrat z hlediska psychoanalýzy a taky zjistit, jak bude určeno pořadí). Doufám, že se v budoucnu, až bude u moci Paroubek s Filipem, něco podobného zavede i u nás. Když už nic jiného, aspoň bude legrace.

Čtvrtek 14. června

Radovan Krejčíř skončil v Jihoafrické republice opět ve vězení. Pan Paroubek a spol. zjevně předpokládali, že je tam takový nepořádek jako u nás a že pan Krejčíř spokojeně uteče. To se nestalo, a po krátkém pobytu na svobodě se dotyčný vrací opět za mříže. Stalo se tak vzápětí poté, co české ministerstvo spravedlnosti dodalo požadované materiály.

Komunisté navrhli pozoruhodnou novelu trestního zákona: ten, kdo u sebe přechovává snímky s dětskou pornografií, může být odsouzen až na dva roky. Vážení čtenáři, kteří stejně jako já neoplýváte sympatiemi ke komunistům a dáváte to veřejně najevo! Dávejte si teď pozor na své tašky, kapsy, zajistěte si pořádně dveře bytů! Nedá se vyloučit, že podle dávné tradice začnou po Česku pobíhat davy dobrovolných spolupracovníků a strkat do kapes, tašek, bytů nepozorovaně hanbaté obrázky s dětmi. Ještě dříve, než se vám to podaří zjistit, zjistí to s předstihem informovaná policie a čekají vás dva roky v base. Budete to mít drsné, protože „osoby sociálně blízké“ prznitele dětí (byť jen virtuální) tvrdě pronásledují.

Václav Klaus se vyslovil „proti hře se svazky StB“. Jak by ne, to, co prosáklo z toho jeho, už splnilo roli, prokázalo se, že i on byl komunistickým papalášům a jejich obrněné pěsti nepříjemný (což je samozřejmě pravda a což ho šlechtí). Jinak nechápu, proč by se tyhle věci neměly zveřejňovat. Například zveřejnění materiálů o Klausovi jednak prokázalo, že řeči o jeho loajalitě k minulému režimu jsou drzost a že to, co dělal, mělo smysl (jinak by to StB nevadilo), a jednak poskytlo zábavný materiál k tomu, že pokud jde o nesnesitelné manýry, se náš prezident s přibývajícími léty příliš nemění: čili – poučili jsme se a zároveň jsme se pobavili. Chápu, že pan prezident by si to představoval asi trochu jinak, ale nazývat to „absolutně nenormálním“ a „nesmyslným“ je zcela nevěcné přehánění. Před nadcházejícími prezidentskými volbami si tímto skromně odmítavým stanoviskem pan prezident může trošku šplhnout u rudého bloku (ČSSD a KSČM). Ještě víc si šplhne prohlášením, že případný zákon o referendu ohledně amerického radaru považuje za potřebný a že by ho v žádném případě nevetoval. Jednak, jak pozorují v Právu, prezident nemá možnost vetovat ústavní zákony, a jednak, i kdyby se pan prezident snažil jako mourovatý, tentokrát z rudého bloku při prezidentské volbě nedostane ani hlas. Nenechají se napálit dvakrát.

Paní Vesecká prohlásila, že na Čunkově místě by odstoupila. Řekla to s jakýmsi ohražením předem, leč příliš slabým. Já si taky myslím, že by pan Čunek měl odstoupit. Ale já nejsem součást právních mechanismů, které ho právě zpracovávají. Z věcného hlediska nejvyšší státní zástupkyni není nic po tom, zda má Čunek odstoupit nebo ne. Může se tak vyjádřit samozřejmě jako občanka, ale měla by přitom brát v úvahu, že je také nejvyšší státní zástupkyně, že do věci právě razantně zasáhla, a že by politické úvahy měla pro tuto chvíli nechat stranou.

V Nizozemsku se v rámci boje za multikulturalitu jako řemen ozvali i pedofilové. Založili stranu „Shovívavost, svoboda a odlišnost“ (nemohu si pomoci, ale strašně mi to připomíná název „Připomínka, odpovědnost a budoucnost“ –formou, samozřejmě, ne obsahem!, dodávám alibisticky) tvrdí, že jim jde o „diskusi o problému“ a usilují o legalizaci dětské pornografie a sexu se zvířaty (!).

Ruský list Kommersant napsal, že Putin svým návrhem společné radarové základny v Ázerbájdžánu „zasadil Bushovi úder do slabin“. Před časem buď tento nebo nějaký jiný ruský list napsal, že se Condoleeza Riceová „vypotácela z Putinový pracovny“, poté, co ji náležitě zepsul (aspoň doufám, že mělo jít jen o to). Obojí by se pěkně výjimalo v listu Krokodýl (nevím, vychází-li ještě) a namatlat by to mohly osvědčené Kukriniksy (nebo jak se ten kolektiv mazalů jmenoval). V tom, jak namlouvají svým čtenářům neexistující ruské triumfy, jsou ruské noviny už zase ve formě. Jako za starých dobrých časů. Také nevím, proč Rusové zrovna potřebují, aby se před nimi západní politici svíjeli a potáceli. Ve slušné společnosti se to nevyžaduje. Imponuje to totiž jen grobiánským a zamindrákovaným buranům.

EU opět zmírnila svou politiku vůči Kubě. Zazněly však také výtky. Castrův režim je odmítl s tím, že situaci na Kubě nelze poměřovat evropskýma očima. To není přesné: je to sice velmi, velmi obtížné, ale přesto to jde.

Exministr Karel Dyba, o kterého se rovněž zajímala Státní bezpečnost v souvislosti s Klausovými semináři, prohlásil o jednom bývalém donašeči: „Já si nedovedu představit, že by na nás něco ošklivého říkal“. Ovšem, že neříkal nic ošklivého, donašeči většinou říkali čistou pravdu, v tom není problém. Problém je v tom, komu ji říkali, a k čemu ji ti, co jim ji říkali, potřebovali. Uvedu hodně přeexponovaný, ale tím pádem názorný příklad: ten, kdo po atentátu na Heydricha prásknul parašutisty, skrývající se v kryptě kostela v Resslově ulici, říkal přece taky čistou pravdu.

Timothy Garton Ash radí Polákům, jak by měli postupovat s archivy polské Státní bezpečnosti. Rady tohoto druhu mají háček. Britský gentleman má s tím, co se na naší straně železné opony dělo, potíže, protože ve staré dobré Anglii je něco podobného samozřejmě totálně nepředstavitelné. Právě proto si taky nemůže umět představit, co se s tím dá a má dělat.

Pátek 15. června

Jak se dalo očekávat, koalice zablokovala ve Sněmovně projednání Čunkova případu. Největší problém jí způsobil sám vicepremiér, který údajně zcela nečekaně vystoupil s projevem, v němž zpochybňoval věrohodnost svědkyně Urbanové. Udělal tedy přesně to, co koalice uváděla jako důvod, proč se věc nemá ve Sněmovně projednávat: proměnil na chvíli zasedací místnost v pomyslnou soudní síň. To samozřejmě velmi vyhovovalo opozici, jejíž poslanci během vicepremiérova projevu demonstrativně odešli z jednací síně; pak opozice (což předem slíbila) oznámila, že žádá, aby se příští týden hlasovalo o nedůvěře vládě. Jiří Čunek je, jak se ukazuje, neštěstím své strany i celé koalice. Zdá se, že pro KDU-ČSL je smrtící záležitost vyzdvihovat své regionální politiky do významných státních funkcí. Měli by zůstat skryti hluboko v útrobách strany. K Čunkovu předchůdci ve funkci je možné míst spoustu výhrad, byl to však zkušený a ostřílený politický praktik. Odepsal se svého času sice sám, ale mocně mu napomohl Topolánek: co měl proboha Kalousek dělat ve chvíli, když už byla skoro upečená jakási nová opoziční smlouva? Nevím, zda je Čunek vinen nebo ne: ale zdá se být zjevným, že se ocitl v situaci, kterou ani trochu nezvládá. Jaká by to vlastně měla být situace, aby ji pan Čunek zvládl?

Agentura Faktum Invenio přišla s průzkumem veřejného mínění, který nepotvrzuje to základní, co vyplynulo z nedávného průzkumu Medianu: totiž že ODS luxuje KDU-ČSL tak, že lidovci jsou už pod pětiprocentním prahem volitelnosti a vítězství ODS se stává vítězstvím Pyrrhovým, protože na Rudý blok sami jen se zelenými nestačí.

V Právu uvádějí několik státních zástupců, kteří kritizují postup paní Vesecké. Problém je, že žádný z nich nechce být jmenován. Takové svědectví je ovšem zcela nevěrohodné a je to, jako by nebyli. Státní zástupce, kteří si nepřejí být jmenováni, si případně lze i vymyslet. Státní zástupce, kteří si jmenováni být přejí, ne.

Předseda KSČM Filip poděkoval Klausovi za jeho podporu pro referendum ohledně amerického radaru. To je poděkování, za které si Klaus nic nekoupí. Stejně ho volit nebudou.

Premiéru Topolánkovi vyčítali absolvování vojenského gymnázia. To je absurdní, není přece možné politicky rekriminovat děti. Jenže Topolánek si prý vymyslel, že ho ze školy vyhodili z politických důvodů. Když se ukázalo, že to není pravda, opravil se: nevyhodili ho z gymnázia, ale z armády. Z politických důvodů. Ovšem, vyhazování z armády z jiných důvodů má u nás od dob Josefa Švejka špatný zvuk.

Vlastimil Tlustý přišel vysvětlovat svou reformu sociálním demokratům a komunistům. S místopředsedou Sobotkou si víceméně notovali, s komunisty se ovšem neshodl, to by už bylo moc. Vlastimil Tlustý by velkou koalici zvládl. Jediné, co zřejmě zatím nezvládne, je hlasovat pro vyslovení nedůvěry vládě. Ale když potopí Topolánkovu reformu, vyjde to vlastně nastejno.

Vzhledem k tomu, že je opozice zaměstnána aférou Čunek, rozhodla se rezignovat na projednání zpěvu ministryně Parkanové. Návrh (postaral se o něj poslanec Jandák) byl ostatně nebetyčná drzost: co je poslancům do toho?

Ministři obrany NATO se rozhodli pověřit alianční experty, aby do února 2008 analyzovali dopad projektu USA na plán aliance ochránit území a obyvatelstvo Evropy dohodnutý v Rize. Pokud je to pravda, dávají argument těm, kteří chtějí jednání o základnách na nějakou dobu zmrazit. Zprávu ovšem přineslo Právo.

Rovněž Právo informuje, že prý při Bushově návštěvě v Bulharsku museli vojáci čestné jednotky na rozkaz Bushovy ochranky sundat bodáky, což vojenský historik prof. Julij Abadžiev označil za „hanebnost, urážku bulharského národa“. Tato zpráva vzbudila naši zvědavost natolik, že se pokusíme zjistit a) kdo je autorka zprávy Angelina Penčeva, b) jak to bylo s tím „příkazem“ (nebyla to spíš prosba či žádost) a konečně a hlavně c) kdo je prof. Julij Abadžiev. Nejsme si totiž jisti, zda nejde o příspěvek do rubriky „Jak číst Právo“.

Státní české instituce hodlají zkoumat DNA přemyslovských panovníků ve snaze zjistit, nakolik byli Češi.

Polibte si šos, sdělil prý novinářům z MfD premiérův soukromý a neoficiální poradce Marek Dalík. Topolánkovi protivníci by mohli říci: jaký premiér, takový Macek.

Britský list The Financial Times otiskl studii prezidenta Klause ohledně globálního oteplování. Nyní proběhne diskuse: britští čtenáři mohou položit otázky a připomínky. Pokud budou kritické, se zlou se potáží, protože pan prezident na všechny v novinách odpoví. To je pozoruhodné: prezident Havel se vyžíval v tom, že obtěžoval světovou veřejnost svými názory na globální odpovědnost, Klaus dělá totéž se svými názory na globální oteplování. Pánové jsou si podobnější, než by se při povrchním pohledu zdálo.

Sobota 16. června

Soudní čekatel Petr Langer vyhrál u pražského městského správního soudu proces s prezidentem Klausem. Langer zažaloval Klause kvůli tomu, že návrh na jeho jmenování soudcem leží v prezidentské kanceláři už delší dobu, aniž se s ním něco dělo. Langer patří k 32 soudním čekatelům, které Klaus odmítl před dvěma roky jmenovat, protože dosud nedosáhli věku třiceti let, jak to vyžaduje zákon, a jsou podle jeho názoru na úřad příliš mladí a nezralí. Zákon z roku 2003 ovšem obsahoval přechodné ustanovení, podle něhož se věková hranice netýká právníků, kteří byli justičními čekateli před jeho přijetím. Klaus k tomu nepřihlédl a patrně ani nemusel (může v zásadě jmenovat nebo nejmenovat soudcem z těch, co jsou mu navrženi, koho se mu zlíbí). Osm z 32 odmítnutých se tehdy obrátilo s žalobou na ústavní i správní soud. Ti jediní nebyli dodnes jmenováni soudci, ostatní se, aspoň podle Práva, už jmenování dočkali. Považuji toto prezidentovo jednání za podlé a myslím si, že vlastně provádí mezi těmi, kteří mu byli navrženi, negativní výběr. Šest z osmi odmítnutých už odvolání vzdalo, pan Langer a jedna jeho kolegyně dosud ne. Řekl bych, že právě oni dali velmi hmatatelnou záruku nezávislosti a odvahy, které je k výkonu soudcovského povolání především zapotřebí. Václav Klaus by se měl stydět. (Pan Langer uspěl v tom smyslu, že soud prezidentovi nařídil, aby o jeho jmenování rozhodl v tom či onom smyslu do půl roku).

Zdá se, že v hlasování o nedůvěře vládě poslanci Melčák a Pohanka Paroubka nepodpoří. V tom případě má návrh sotva šanci na úspěch, Tlustý a lidovečtí disidenti, kteří jsou nepochybně jinak schopni udělat všechno, aby Topolánkova vláda padla, si určitě netroufnou hlasovat pro vyslovení nedůvěry. Nanejvýš se zdrží, a to Paroubkovi nepomůže. Kdyby se ovšem hlasovalo o důvěře vládě, udělali by totéž a vládu by položili. Známý prognostik Paroubek předpověděl pád vlády do tří měsíců. Bylo by dobré si za tři měsíce na jeho věštbu vzpomenout.

Podle posledního průzkumu agentury Factrum Invenio si ODS udržuje tříprocentní náskok před sociálními demokraty (ztratila sice procento, sociální demokraté však procento a půl, takže rozdíl mezi nimi se zvětšil (33,5 ku 30,8). Přes dvě procenta navíc získali zelení, KSČM a lidovci zůstávají beze změny. Koalice by ve Sněmovně měla solidní většinu, poplašný signál agentury Median o propadu lidovců se nepotvrdil (je třeba vzít v úvahu, že k podobnému výsledku jako Median zatím nedospěla žádná jiná agentura a že mu není třeba přičítat velkou váhu: na tvrdé jádro lidoveckého lektorátu nemá nejspíš aféra Čunek vůbec žádný vliv, a to jádro pořád ještě na překonání 5% hranice vydá).

Někdejší důstojník SS Priebke, který se podílel na popravách italských civilistů a dostal za to před devíti lety v Itálii doživotí, získal od soudu úlevu. Může ze svého domácího vězení (to mu soud umožnil vzhledem k vysokému věku, je mu 94 let) „v případě nutnosti“ docházet do advokátní kanceláře, kde má konat jakési výpomocné práce. Každou návštěvu musí hlásit policii. Nepochybuji o tom, že ten člověk má na svědomí účast na masovém zločinu. Zároveň ale musím říci, že je mi odporná ta nenávist skoro až za hrob, jaká čiší z „rozhořčení“, o němž s takovou chutí píše Právo. Je to jistě méně nelidské než masová vražda. Ale je to taky nelidské.

Vzmáhající se Putinovo Rusko se rozhodlo, že odkáže do příslušných mezí Rakousko. Rakouští politici se ve věci protiraketové základny snažili, seč mohli, aby dali Rusku najevo své pochopení, ale zdá se, že to nestačí. Teď zadrželi jakéhosi Rusa podezřelého ze špionáže, a Rusko protestuje stejně rozhořčeně jako v nejplnějším rozpuku studené války. Pokud ho honem nepustí, budou nepochybně následovat odvetné akce. Zdá se, že si v Rakousku v posledních letech vzali do hlavy, že jejich neutralita znamená taky mezinárodní autoritu. Ve skutečnosti jejich neutralita znamená čím dál tím víc jen to, co znamenala před Gorbačovem.

Ve Vídni také skončila bez hmatatelného výsledku konference o Smlouvě o konvenčních ozbrojených silách v Evropě. Státy NATO a Rusko se nemohou dohodnout, respektive Rusové se dohodnout nechtějí. Další neklamný signál návratu ke staré politice.

Mladá fronta dnes zveřejnila rozsáhlý neuvěřitelný text dvou expertů ohledně budoucnosti, spolupracujících s ČSSD, Miloše Balabána a Antonína Raška. Je to jakási odborná varianta prognóz, které na prahu první světové války pronášel Josef Švejk: předpovídají zjednodušeně řečeno buď zánik NATO a rozpad atlantické aliance, nebo triumf Číny, nebo vítězství socialismu s lidskou tváří (zde překřtěné na „vzpouru střední třídy“). Je pozoruhodné, že v prognózách nehraje žádnou velkou roli ani Rusko, ani militantní islám.

V příloze MfD Kavárna je zase věnován velký článek rezolucím (mj. dětským) žádajícím v padesátých letech popravu Milady Horákové. Myslím, že tyto věci (stejně jako např. „manifestace“ na Václavském náměstí po atentátu na Heydricha, zajímalo by mne, kolik tam vlastně bylo Čechů) se přeceňují, rezoluce byly z 95% potěmkiniáda, jde o pseudoproblém a těžko se zbavit podezření, že se o něm dnes píše hlavně proto, aby se nemuselo psát o jiných, skutečných problémech v chování české společnosti.

S čímž volně souvisí následující zpráva: 47 „bývalých sudetských Němců“, píše v LN značka -kes- (bývalý sudetský Němec je něco jako bývalý černoch) se obrátilo na Výbor pro lidská práva OSN. Žádají, aby výbor uznal, že Němcům byl po druhé světové válce zabaven majetek a byli vyhnáni ze svých domovů na základě kolektivní viny, že jsou obětmi minimálně etnické čistky, a že je české restituční zákony diskriminovaly (odškodněni či restituováni byli jen Češi). Výbor OSN pro lidská práva je zcela bezmocná instituce. Stížnost je však bohužel ve všech třech bodech oprávněná.

Taktéž v LN podrobil drtivé kritice nynější polskou vládu Luboš Palata. Jen přitom nějak zapomněl, že kromě věcí, které u nás pociťuje jako problematické kdekdo, a to právem, jsou tu i věci, které sice u nás pociťuje jako problematické taky kdekdo, ale neprávem: a to je především jednoznačný a rozhodný postoj polské vlády ke zřízení protiraketové základny USA (na tu si česká vláda netroufla ani pomyslit a vybrala si, z důvodů, které je jí samozřejmě těžko zazlívat, radar; nicméně Poláci si na ni troufli a to je šlechtí) a vůbec správný odhad nebezpečí, které pro střední Evropu znamená nový kurs Putinova Ruska. V kritice pana Palaty je jako obvykle spousta šikovně zamaskované české namyšlenosti.

(www.bohumildolezal.cz)

Zpátky