Červenec 2007

Rozpolcená centrální banka

Petr Fischer

Spor o dnešní zvyšování sazeb je jen výrazem zápasu, který v bankovní radě otevřeně i skrytě probíhá. Nebýt vrchní ředitel České národní banky Vladimír Tomšík na dovolené, úrokové sazby by nahoru nešly. Tato drobná okolnost čtvrtečního rozhodnutí centrální banky posunout hlavní peněžní úrok o čtvrt procentního bodu na 2,75 vypadá jako anekdota, ve skutečnosti jde o klíč k rozhodnutí ČNB. Hospodářská situace není nijak horká, existuje-li v bankovní radě tak silné dělení názorů, že o zvýšení sazeb může rozhodnout jeden plánovaný výlet k moři.

Centrální bankéři se evidentně neshodnou v tom, zda inflační tlaky jsou nebo nejsou nebezpečné. Svědčí o tom i míra zvýšení. Čtvrtbod nahoru je minimální pohyb, který na reálné fungování hospodářství nebude mít skoro žádný vliv. Navíc: všichni hráči na finančním trhu tento krok čekali a dávno zapracovali do svých strategií. Ví to i opatrnější část bankovní rady, která raději teď udělala drobné gesto, než aby za pár měsíců musela s úroky hýbat víc, rázně, a tedy i mnohem viditelněji. Guvernér Zdeněk Tůma, jehož silnější hlas nakonec rozhodl ve prospěch vyšších sazeb, se obává rostoucí spotřeby, dubnového růstu cen (o 2,5 %), ale i stagnace kursu koruny, který svým dlouhodobým posilováním pomáhal při udržování cen na uzdě. Strategické suroviny – plyn a ropu – přece pořád platíme v dolarech.

Růst, nebo inflace

Drobný posun úroků, po němž by podle všeobecného očekávání měla následovat ještě jedna malá úprava směrem nahoru, je výrazem „předběžné opatrnosti“ té části centrálních bankéřů, kteří raději brzdí vlak ve chvíli, kdy cítí, že se začíná rozjíždět, než když už sviští z kopce. Má to svou logiku. Úrokové zásahy centrální banky nikdy nemají v hospodářství okamžité dopady, chvíli to trvá, než přitažení úrokové uzdy dopadne na spotřebitele a firmy.

V Česku se odhaduje, že to zpoždění činí až tři čtvrtě roku, zvláště když jde o tak minimální kosmetické změny, k jakým se odhodlala ČNB. Druhá polovina bankovní rady, s Vladimírem Tomšíkem vlastně její větší část, je naopak přesvědčena, že vlak růstu cen, který centrální banka ze zákona řídí, není ještě zdaleka rozjetý, aby v dohledné době přeskočil inflační cíl tří procent. Přesněji: někteří z nich jsou dokonce přesvědčeni, že by ani mírné překročení tohoto cíle s ekonomikou nic špatného neudělalo. Upřednostňují dynamiku ekonomického růstu před udržením inflace na hladině, která se blíží průměru eurozóny, což je jedna z podmínek přijetí společné měny, kterou ovšem část bankovní rady považuje za nepříliš výhodnou, ne-li zbytečnou.

Čtvrteční rozhodnutí, cesta k němu a výsledek hlasování definitivně potvrdily, že uvnitř bankovní rady dochází k zásadnějšímu sporu, než si možná guvernér ČNB připouští. Je to spor o směřování banky, o budoucí definici jejího úkolu a jejích postupů. Inflační cíl se mnoha lidem v radě už nezdá být vodítkem, které by efektivně dokázalo udržovat stabilitu ekonomiky a zároveň podporovalo její dlouhodobý růst. Byli by daleko raději, kdyby banka kopírovala americký model a sledovala nezaměstnanost a ekonomický růst.

Spor uvnitř bankovní rady není žádnou okrajovou a čistě odbornou záležitostí, nýbrž otázkou výslovně politickou. Centrální banka tu důrazně vstupuje na politické pole, protože vývoj ekonomiky, který změnou strategie či jiným způsobem hodnocení ekonomických dat může usměrňovat, má výrazný dopad na vnímání politiky a v předvolebním čase je brán jako jeden z rozhodujících argumentů pro vládu či proti ní.

Klausovi muži

Souboj o inflační cíle si banka vybojovala v druhé polovině devadesátých let. Tehdy vlastně přebírala metodiku centrálních bank eurozóny, k nelibosti odpůrců evropské integrace v čele s budoucím prezidentem Václavem Klausem. Příchod Klausových mužů, mezi něž patří třeba Robert Holman, Mojmír Hampl či Vladimír Tomšík, se převládající konsenzus v bance obrátil.

Banka nemůže ze dne na den proměnit způsoby svého rozhodování, mimo jiné proto, že ji svazuje zákon o České národní bance (i na ten se dá časem tlačit). Ale názorové vlivy uvnitř banky se radikálně změnily, což mimo jiné dopadá i na rozhodování o změně úrokových sazeb. Změnilo se nejen hodnocení rizik, ale i žebříček priorit. A pomalu se oslabuje i hlas guvernéra ČNB, který vyhrává názorové a odborné souboje už jenom vlivem nepřítomnosti soupeřů.

Na českou ekonomiku toto pnutí v bankovní radě nemá zatím žádný bezprostřední dopad. Dopady měnových rozhodnutí jsou minimální, jdou systematicky jedním směrem, a také setrvačnost hospodářského vývoje je kvůli rekordním růstům mimořádně silná. Pestrost názorů navíc nikdy není na škodu, ani v bankovní radě. Ovšem jen v případě, že je postavena na otevřené, a nikoli předpojaté diskusi.

Do pnutí mezi Klausovými muži (čtveřici doplňuje nevýrazný odborník Pavel Řežábek) a zbytkem sestavy taková otevřenost ještě nestačila vplout. Naopak, veřejné diskuse hlavních regulačních bankéřů od počátku zastiňují ideologické stíny. Ještě že ekonomika tak spolehlivě šlape. I když, jak se říká, teprve krize dokáží stmelovat pro společný cíl.

(Respekt, www.respekt.cz)