Červenec 2007

Cesta lékaře světem bez hranic

Jaroslav Formánek

Bernard Kouchner mohl být prezidentem. Ve Francii totiž už dlouhá léta přitahuje pozornost médií i veřejnosti svou humanitární činností, na jejímž počátku založil dvě dnes už celosvětově proslulé organizace. Do vědomí Francouzů se však zapsal i mírovými misemi, jež vedl, ale i jako atypicky uvažující a jednající politik. Z těchto důvodů měl reálnou šanci uspět v posledních prezidentských volbách, byť se o něm v Česku vůbec nemluvilo. Že se tak nestalo, rozhodli voliči, ale i vedení socialistické strany, jež o Kouchnerův zájem ucházet se o nejvyšší státní funkci nikdy nestálo. „Není opravdovým politikem, ale umělým produktem médií. Navíc o jeho víře v socialismus lze pochybovat.“ Tak shrnul názor stranických lídrů i kariéru sedmašedesátiletého bývalého lékaře, kterého posledních osm let Francouzi pravidelně volí za nejpopulárnější veřejně činnou osobnost roku, levicový deník Libération.

„Nejsem pro ně vhodnou osobou s dostatečnou politickou zkušeností. Jistě, třicet let jsem se věnoval humanitárním akcím, deset let jsem byl v různých vládách a mám za sebou několik mírových misí. Není to zkrátka životopis běžného aparátníka,“ prohlásil Kouchner, aby v průběhu prezidentské kampaně přilil olej do ohně výrokem: „Nevěřím v prezentovaný socialistický program. Není promyšlen společně, jde o slátaninu různých názorů a myšlenek.“

Když proto od nového nájemníka v Elysejském paláci přijal nabídku funkce ministra zahraničí, předseda francouzských socialistů François Hollande veřejnost informoval, že Bernard Kouchner byl ze strany okamžitě vyloučen: „Určitě nyní bude muset být solidární s pravicovou vládou.“ Ministr zahraničí mu prostřednictvím tisku vzkázal: „Zahraniční politika naší země není pravicová ani levicová. Sleduje a hájí zájmy Francie ve světě, který se každý den mění. Prezident republiky mně vedením francouzské diplomacie projevil čest, ani na okamžik však zajisté nepomyslil, že se proto stanu sarkozistou. V mnoha věcech máme odlišné názory, což ale, jak doufám, ohlašuje šťastnou změnu stylu, analýz a zejména doby ve jménu hezkého slova: otevřenost.“

Otřes v Biafře

Kouchner pochází ze starobylého jižanského města Avignon, odkud po absolvování gymnázia vyrazil do Paříže, kde vystudoval lékařskou fakultu. Podobně jako většina mladých intelektuálů šedesátých let, i Kouchner vstoupil do řad Svazu komunistických studentů. Za bouřlivé revolty známé pod názvem Mai 68 tak nemohl chybět při srážkách s policií v ulicích Latinské čtvrti. Na lékařské fakultě zase patřil k organizátorům protestní stávky. Tím ale jeho radikální levicová angažovanost jednou provždy skončila. Mladý lékař byl totiž záhy postaven před daleko konkrétnější problémy než vášnivé ideologické diskuse o prohnilém kapitalismu a veřejnou adoraci v blahobytu studujících mladíků Mao Ce-tungovy rudé knížky.

Jako jeden ze členů skupiny lékařů, jež pracovala pro Mezinárodní červený kříž, zamířil do africké Biafry. V roce 1967 v této části jihovýchodní Nigérie vyhlásili Ibové republiku. V následné občanské válce tam v letech 1967–1970 přišly o život skoro dva miliony lidí, neboť pokus o nezávislost nigerijská federální armáda utopila v krvi. Mezinárodní organizace, pro niž francouzští doktoři pracovali, mohla v tomto konfliktu působit jen díky slibu neutrality, což v praxi znamenalo mlčenlivost. Avšak zvěrstva páchaná armádou, zejména masakry prováděné přímo v nemocnicích, lékaři hluboce otřásla. Kouchner byl prvním, kdo prolomil letité tabu nevidět, neslyšet a formou novinových článků i rozhovorů prostřednictvím světového tisku podal alarmující svědectví. „Nemohl jsem dál jen nečinně přihlížet jatkám a jako lékař se snažit o záchranu lidských životů, které vzápětí ukončily kulka nebo mačeta.“

Propukl skandál, poněvadž nigerijská vláda pracovníky Červeného kříže nařkla z nepřípustného vměšování se do cizích státních záležitostí, což znamenalo ohrožení dalších aktivit této organizace. Ve Francii se proto rozhořela polemika, zda na něco takového měli právo. Esejista Jean François Revel nakonec přišel s dnes už proslulou formulí le droit d´ingerence, právo na vměšování se. Není náhodou, že po zkušenostech z mezní situace v Biafře, ale i po diskusi, zda je vhodnější před vražděním zavírat oči, nebo bít na poplach, tuto formuli Kouchner později rozšířil na le devoir d´ingerence pour des raisons humanitaires, povinnost vměšovat se z humanitárních důvodů.

V Biafře se však udála ještě jedna důležitá věc. Kouchner tam se svými kolegy založil Mezinárodní výbor boje proti genocidě a rovněž Výbor léčebně-chirurgického rychlého zásahu, které se v roce 1971 sloučily a vzniklo tím sdružení Médecines sans frontičres, Lékaři bez hranic. Šlo o nevojenskou a nevládní organizaci, která se dodnes specializuje na akutní lékařskou pomoc v krizových situacích. „Všude tam, kde je obyvatelstvo ohroženo, kde mají nedostatečné zdravotnické služby, kde je třeba očkovat, bránit šíření nákaz, ale i hlídat dodržování lidských práv, svědčit o případech bezpráví, budeme aktivně působit, chránit životy i zdraví, důstojnou lidskou existenci,“ vysvětlil Kouchner cíle i náplň organizace, jež za své humanitární aktivity po celém světě v roce 1999 obdržela Nobelovu cenu míru.

To už ale v jejím čele Kouchner nestál, neboť jako spoluzakladatel se angažoval ve sdružení Médecines du monde, Lékaři světa. Obdobně jako Lékaři bez hranic organizuje tato asociace záchranné mise především v těch nejchudších anebo dlouhodobými válkami sužovaných zemích. Z někdejšího studenta komunisty se tak stal celosvětově známý French doctor.

Normální obživa

„Humanitární akce jsou nutnými reakcemi na tragické existenční poměry. Situaci zoufalých lidí to však zdaleka neřeší. Od toho je politika,“ prohlásil slavný francouzský doktor v roce 1988, když do ní vstoupil jako státní tajemník sociálních věcí v době Mitterrandových levicových vlád. Dle citátů v dobovém tisku byl tehdy rovněž přesvědčen, že socialismus je nejúčinnější obranou proti přemrštěnostem liberalismu.

Díky mezinárodní proslulosti, prezidentově osobní náklonnosti, originálním myšlenkám, srozumitelnému jazyku bez frází a klišé ostatních ministrů Kouchner neustále přitahoval pozornost médií. To vše byly atributy toho, že jeho hvězda nezadržitelně stoupala. K nelibosti vážných aspirantů na nástupnictví po nemocném a stárnoucím Mitterrandovi. Jejich útok přišel v prosinci 1992, kdy celou Francii obletěly záběry populárního ministra, jak v Somálsku přenáší na ramenou pytel s rýží. Byl nařčen z exhibice a medializace své osoby v zájmu vlastních cílů. Na vynucený odchod z vlády už ale nebyl čas, socialisté na jaře 1993 v parlamentních volbách prohráli.

O rok později Kouchner alespoň zasedl do Evropského parlamentu. „Kouchner má jistě velké ambice, ale nebojí se domácí politické kolbiště klidně opustit. Je už tak známý, že se z ciziny může vrátit ověnčen pouze dalším vavřínem,“ napsal o této periodě týdeník L´Express. Když se o pár let později vrátil nemocný a totálně vyčerpaný z Kosova, kde působil ve funkci vysokého komisaře OSN, vyletěla jeho popularita opět nahoru, byť věčně nespokojeným Francouzům skrze média sdělil: „Važme si víc toho, v jakých podmínkách a v jaké zemi žijeme.“

V době americko-francouzské vládní krize na začátku války v Iráku mu poprvé hrozilo vyobcování ze socialistické strany. Patřil totiž k ojedinělým politikům a intelektuálům, kteří navzdory médii rozpoutané vášnivé kritice Spojených států zastávali postoj Bushovy vlády. I díky tomu ho v roce 2004 citoval prestižní časopis Time jako jednu ze sta nejmocnějších a nejvlivnějších osob planety.

Jeho protivníci ho však pranýřovali i za něco jiného. Přijal totiž lukrativní nabídku francouzské společnosti Total, aby za 25 000 eur v Barmě prověřil nařčení, že tento ropný gigant profituje z nucených prací tamního obyvatelstva. Zpráva pro společnost vyzněla pozitivně, což levice od proslulého humanisty nemohla spolknout. A měla pravdu. Obvinění se později vskutku potvrdilo. Total nucených prací využíval a od těchto praktik upustil až před Kouchnerovou několikadenní prohlídkou firemních stavenišť.

„Chce být za každou cenu středem pozornosti a sedl jim na lep!“ hlásaly noviny. „Nic negativního jsem tam neviděl a nějak se musím živit,“ odpověděl na kritiku Kouchner. Možná že v těchto dvou výrocích je ukryta metamorfóza politikou poznamenaného člověka, který tváří v tvář agresi a násilí odstartoval svou životní dráhu odmítnutím zaběhlých klišé a tabu. Uvidíme, jak se levicový francouzský ministr zahraničí pravicového kabinetu postaví k otázkám porušování lidských práv a vraždění v Súdánu, Číně nebo třeba Rusku.

Bernard Kouchner

Narodil se v listopadu 1939 v rodině doktora židovského původu a protestantské matky;

1968 – po studiu na lékařské fakultě odjíždí do Biafry;

1971 – je jedním ze zakladatelů Lékařů bez hranic;

1980 – spoluzakladatel Lékařů světa;

1988–1992 – státním tajemníkem pro sociální a poté humanitární věci;

1992–1993 – ministrem zdravotnictví;

1994 – zvolen na kandidátce socialistů evropským poslancem;

1997 – státním tajemníkem zdravotnictví;

1999–2001 – vysokým komisařem OSN v Kosovu; 2007 – ministrem zahraničních věcí. Je podruhé ženatý, z obou manželství má čtyři děti.