Červenec 2007

Čeká nás konec demokracie, nebo úplně nový začátek?

Luděk Frýbort

Popři, kdo můžeš: západní demokracie se nachází v hlubokém úpadku. Není už soutěží ideové nabídky; jaká soutěž, když se zesměšněním marxistické teorie zúžila na jediný přirozený a relativně funkční systém. Není vyjádřením vůle veřejnosti, ale úzké vrstvy politických profesionálů, zásobujících sami sebe privilegii a tučnými sousty z daňové mísy. Středobodem společnosti není občan ani lid, jak stanoví vznešená ústavní fráze, nýbrž partaj. A ani ty partaje už dávno nejsou široce založenými sdruženími občanů shodného politického názoru, v nichž bývalo soustředěno vysoké procento dospělé populace. Dnes o osudech země rozhodují soukromé kluby s mizivou členskou základnou, jejichž členy spojují spíš mocensko-materiální než ideové vazby.

Demokracie ve smyslu občanovy účasti na věcech veřejných zdegenerovala do volebního rituálu jednou za čtyři roky, v němž vol koho vol, nedosáhneš ničeho víc než rotace stále týchž do omrzení známých figur. Hesla a programy jsou rozličné, ale výsledná praxe je k pláči stejná: osobní a skupinové rivality, tahanice o posty, z veřejného zájmu jen to, co by mohlo vést k potvrzení mandátu v příštích volbách. To je také bod, až po nějž je demokrat z povolání ochoten uvažovat, dál jeho předvídavost nesahá.

Není divu, že vše vyúsťuje ve znechucení politikou a pohrdání jejími provozovateli. To by mělo být varováním: kam může dospět lidský houf, vedený pastýři, jimž hluboce nedůvěřuje, očekávaje od nich spíš oklamání než pomoc? Pomalu, ale setrvale klesající volební účasti ukazují, kam asi ten vývoj směřuje: tam, kde slovo »demokracie« ztrácí poslední zbytek náplně a stává se prázdnou frází k posměchu, k otrávenému mávnutí rukou. Nevědí o tom političní bossové? Asi vědí, ale nedbají, jinak by se snad pokusili zabránit poklesu občanského zájmu pod mez, na níž jejich vlastní existence pozbývá smyslu. Je pozoruhodné, jak zbyrokratizovaná demokracie vynalézá regule a omezení téměř na všechno, jen ještě nikoho nenapadlo stanovit spodní hranici volební účasti, jejímž nedosažením jsou volby prohlášeny za neplatné. Stejně tak nikoho nenapadá stanovit minimální početnost členské základny: dost, pánové, tenhle váš směšný kroužek ztratil právo se zvát politickou stranou, nanejvýš diskusním klubem bez nároku na místa v řídících grémiích státu.

Jo jo, pokývá asi hlavou skeptický čtenář, takhle to u nás chodí. Chci zdůraznit, že nejen u nás; tato charakteristika se netýká jen značně zdiskreditované demokracie postkomunistických států, nýbrž ve větší či menší míře celého Západu. I v zemích nezasažených komunistickou demoralizací už dost pokročilo rozštěpení společnosti na volitelnou, ale v činech neovlivnitelnou profesionální politickou elitu, a na podřízený dav. Rozdíl je jen v míře zdrženlivé slušnosti, která vládnoucím nedovoluje se chovat úplně bezostyšně. Západní politik, provinivší se proti zásadám slušnosti (o provinění proti zákonu nemluvě), se omluví, v případě neomluvitelnosti odstoupí. Postkomunistický mocnář odstoupí leda do kriminálu, a to ještě s drze prolhanými řečmi a sváděním viny na kdeco. Je otázka, jak dlouho ještě ten rozdíl vydrží. Postupným slučováním Evropy došlo ke kontaminaci Západu východními móresy, neboť zlý příklad táhne lépe než dobrý. Nevylučoval bych, že kontaminace bude působit i ve věcech politických, až se nakonec Západ s Východem sejdou na téže mizerné úrovni.

Nezraje už pomalu čas k nějakému obratu? Je totiž dost možné, že se právě nalézáme na předposlední stanici kruhové dráhy, jak ji před dvěma staletími definoval historik A. F. Tyler: z poddanství k duchovní síle, z duchovní síly k statečnosti, ze statečnosti k svobodě, ze svobody k blahobytu, z blahobytu k sobectví, ze sobectví k samolibosti, ze samolibosti k apatii, z apatie k závislosti, ze závislosti zpět do poddanství. Skutečně, nelze se vyhnout zjištění, že demokracie se dnes rovná závislosti občanské většiny na libovůli a často svévoli politické kasty. Jestli jí kyne další posun až na stanici konečnou, jejíž jméno je poddanství ... no, nevylučoval bych nic. Ledaže by se ten kruh podařilo roztít a vrátit ne-li k jeho začátku, tedy aspoň k demokratické společnosti sebevědomě zámožné, jaká byla někdy před sto lety, ale dosud bez známek úpadku. To se ovšem snadněji vysloví, než vykoná. Shrňme obsah předešlých odstavců do několika krátkých otázek a odpovědí.

1. Vyčpěla už demokracie jakožto nástroj veřejné správy, a není jí pomoci? Nikoli; osvědčila svou životnost v minulosti a může ji osvědčovat i nadále, bude-li jí dána možnost.

2. Jaká jí tedy má být dána možnost? Drobné korektury dosavadního způsobu, nebo zásadní reforma? Bezpochyby reforma, protože nahodilé korektury jen běží za vozem plným po řešení křičících problémů, ale dohonit ho nemohou.

3. V čem musí spočívat základ takové reformy? V odstranění nebo aspoň ve snížení sebedestrukčního potenciálu demokracie, jímž je protiklad moci a vlivu politické kasty ve srovnání s faktickou bezmocí řadového občana. Jinými slovy v odebrání co největšího dílu rozhodování z rukou profesionálního demokrata a posílení role jeho občanského protějšku tak, aby se obojí síly přibližně vyrovnaly.

4. Jak a jakými prostředky toho dosáhnout? S čím začít? Tady je dobrá rada drahá.

Snad by se daly pro začátek oklestit některé starodávné ceremonie a nahradit něčím spíš odpovídajícím možnostem tohoto času. Dozvídáme se, že Estonci - nemůžeme se dost hluboce poklonit morální síle tohoto drobného národa, který jako by nikdy nezažil destrukci komunismem - zavedli volby po internetu. Nikdo už nemusí běžet do volební místnosti, vyfasovat tam kupu papíru, lézt s ním za přepážku a vykonávat další body toho složitého obřadu, když může všechno několikerým kliknutím vykonat doma na svém soukromém počítači. Nebo, nemá-li jej, jakáž pomoc, je na některém k tomu určeném úředním místě.

Pokrok netkví pouze v tom, že internetový volič se může mnohem lépe rozmyslet, než klikne myší u jména toho či onoho velmože. Především je inspirován k myšlence: proč, ke všem ďáblům, neužít tohoto jednoduchého a efektivního způsobu častěji a nejen ke stanovení, která parta obsadí kolik parlamentních sesliček? K otázkám, jak je přináší denní život, a jež partajní trubci, jak je dosyta známe, řeší buď sobecky, nebo hloupě, nebo obojí najednou, nebo vůbec ne? Proč je nechávat se dlouhé měsíce neplodně handrkovat a osočovat, aby nakonec upekli nějaký na vlastní míru šitý švindl, když mnohem lepší výsledek v kratším čase pořídí občanská většina?

To ovšem, jejej jejej, na hony páchne přímou demokracií. Nic nemůže zastánce partajní vševlády popudit víc. Však ne nadarmo náš osvícený pan prezident a tatíček národa kdesi pronesl, že přímá demokracie je ptákovina; a on se, jak známo, ve svém úsudku nikdy nemýlí. Jest přece jasné, že hloupý lid, kdyby se mu popustil obojek, by všechno jen rozvrátil a rozchvátil. Není pochyb o tom, že správného úsudku je schopno pouze milostivé panstvo a ne poddaná holota, to bylo za Lomikara zrovna tak. Ale nechám už pošklebování. Tolikrát jsem na stránkách tohoto listu poukazoval na funkční a úsporný švýcarský model, že je mi pomalu trapné se opakovat, takže uvedu jen několik srovnání.

Svéprávný občan, vybavený vysokou mírou svobody rozhodování, je vychováván k zodpovědnosti. Poddaný knecht naopak k nezodpovědnosti. Když majitel volebního práva jednou za čtyři roky udělí svůj hlas některému partajnímu zasloužilci a on jej zneužije, nadělá hloupostí a škod ... za to může pan poslanec, prosím, já ne, já jsem jen toho troubu volil. Když se dopustí špatného úsudku občan v přímém hlasování, sesypou se následky bezprostředně na jeho hlavu, aniž by se mohl vymlouvat na ty nahoře; a až půjde hlasovat příště, bude poučenější. Zadruhé je zastupitelská hra na demokracii příčinou její degenerace v tupé fandění. Volič nemůže do politického dění zasáhnout přímo, i zaujme divácký odstup, vybere si jedno ze soupeřících mužstev za svého miláčka a bez ohledu na výsledky mu fandí; když miláček vypadne z ligy, najde si náhradního a fandí dál, neboť účelem hry není přispět k něčemu užitečnému, nýbrž se pobavit, vyvztekat, poskakovat ve vítězném triumfu. To, dovolíte-li, není demokracie, nýbrž šaškárna.

Znamená to tedy, že je volený zástupce lidu zbytečný, protože vše potřebné může zastat občan sám a bez prostředníků? Také ne. Volený zástupce je nezbytný jako administrátor. Sbírá podněty, jak vycházejí z veřejnosti, sám navrhuje, kde a co by se mělo řešit referendem. Informuje veřejnost o návrzích hlasování, aby k němu přistupovali dokonale poučení občané a ne ignoranti se sklonem k nezodpovědnosti. Je politicky zkušenější nežli muž z lidu a může mu doporučit, jak hlasovat, aby byl výsledek co nejprospěšnější; ale je to jen rada, ne příkaz. A tak dále. Vím, co mi bude namítnuto: že Švýcar má zkušenost mnoha staletí přímé demokracie, kdežto my bychom do ní vpadli jako nahý do trní, takže se raději přidržíme nevýkonného a pěkně drahého, ale vžitého zastupitelského způsobu. To ale přestává platit. Času k reformě demokracie nezbývá mnoho a je třeba udělat aspoň první krok, jako ti Estonci. Neohlížet se na majitele politických prebend, kteří jej budou sledovat s nevolí a křičet o nepodstatnostech. Pochopitelně. Půjde o jejich vysezená privilegia, o živůtek pozlacený, jenž by jim zmizel pod rukama, kdyby se měl prosadit princip přímé občanské účasti.

Vím ovšem, že to, o čem píši, je pustá teorie. Že začne-li se někde uskutečňovat, sotva to bude zrovna v království českém. Nezačne-li ... no, dějiny také znají řešení. Pád až na samé dno, jímž zaniknou papalášské struktury a život se začne odvíjet od začátku. Dost možná že takový osud čeká celou naši civilizaci, jak tak na ni koukám. Kam až musíme padnout, abychom mohli začít znovu a rozumněji: někam do dob císaře pána? K počátkům civilizace? Do starší doby kamenné? Pokud by to bylo na mně, byl bych pro reformu demokracie ve smyslu inventury, již jsme právě provedli.