Červenec 2007

Demokracie jako bludná cesta od poddanství k poddanství

Luděk Frýbort

Motto: "Demokracie nemůže existovat jako trvalá vládní forma. Funguje jen tak dlouho, dokud voliči neobjeví, že se mohou pomocí svých hlasů bohatě obsloužit na účet veřejných financí. Od této chvíle volí občanská většina kandidáty, kteří jí slíbí nejvíc příspěvků ze státních pokladen, následkem čehož demokracie vždy ztroskotává na rozvrácené fiskální politice a končí v diktatuře. Průměrný věk největších civilizací světa činil zhruba dvě stě let. Jejich národy se vyvíjely následovně: Z poddanství k duchovní síle, z duchovní síly k statečnosti, ze statečnosti k svobodě, ze svobody k blahobytu, z blahobytu k sobectví, ze sobectví k samolibosti, ze samolibosti k apatii, z apatie k závislosti, ze závislosti zpět do poddanství." A. F. Tyler

Tak vám nevím. Citovaný odstavec pochází z pera jistého Alexandra F. Tylera, britského historika z konce osmnáctého století, který ovšem nepsal o naší době (jak by se mohlo zdát), nýbrž o příčinách úpadku athénské republiky. Nejsem asi sám, koho při té četbě napadá - nebyl to prorok? Nestojíme právě před koncem jednoho z oněch dvousetletých cyklů a nezažívá naše demokracie po dlouhé epoše rozvoje počátek svého úpadku? Zkusme si krátkým výletem do dějin Tylerův výrok přezkoušet.

Až zhruba do osmnáctého století bylo běžným postavením neprivilegovaného evropského člověka různě odstupňované poddanství. Chaotické pokusy o cosi demokratického se tam či onde udály, ale trvaly krátce a končívaly vesměs špatně. Koncem toho času však bylo možno pozorovat jisté intelektuální vření: osvícenští myslitelé a literáti přemýšleli o dokonalejším společenském řádu a nacházeli jeho podmínky ve svobodě a rovnosti. Mužové ráznějších povah pak hledali cesty, jimiž by toho ideálu bylo dosaženo. To byla ona duchovní síla, o níž píše Tyler: mohutný nápor svobodného myšlení, lomcující základy poddanského systému a připravující cestu demokracii.

Jelikož se předchozím textem mihla zmínka o svobodě, upřesněme si ten termín: míněna je svoboda občanská ve smyslu možnosti každého jednotlivce rozhodovat v co největší míře o sobě samém. Ne tedy státní či národní nezávislost, která také bývá někdy z povrchnosti, jindy z pokrytectví zvána svobodou. Můžeme to dokumentovat na vlastním českém příkladě: naši dědové požívali v císařském Rakousku vysoké míry osobní svobody, přičemž mávajíce národním praporem halasili nespokojeně o otroctví, o rakouském žaláři národů, o okovech a tak všelijak. O půl století později měli jejich potomci příležitost zvědět, jak vypadá žalář; a stalo se potměšilostí dějin, že v něm živořili pod praporem vlastního, mezinárodně uznávaného státu. Je třeba zopatrnět, když někdo řeční o svobodě, míně tím vlajku a znak samostatného státu, prezidenta a houf pozlacených generálů; to vše jsme měli v oněch pochmurných letech čtyřicátých až osmdesátých, ale o svobodě se mluvit nedalo. Buďme toho pamětlivi i dnes, neboť už zase ledakdo vypouští bubliny slov suverenita, identita, a rozumí tím provádění ošemetných kousků bez kontroly zvenčí. Ale to jsme se trochu odchýlili od cyklické pouti demokracie.

Touha po vymanění z poddanství, jíž dali svými spisy pevnější formu osvícenci, našla posléze své vyjádření činem. V něm přišla ke slovu občanská statečnost, druhý z vývojových stupňů Tylerova cyklu. Dlužno poznamenat, že ne vždy vedla rovnou cestou k demokracii. Jsou známa mnohá pozdvižení ve jménu svobody a rovnosti, která skončila v krvavé tyranii; jsou známa jiná, po nichž bylo stejně zle jako před nimi nebo ještě hůř. A jsou rovněž známy příklady statečnosti spíš duchovní, jejíž zbraní bylo nezávislé myšlení. Obešla se bez barikád a věšení zrádců, přesto přivodila demokracii zdravější a trvalejší než leckteré revoluční běsnění. Plodem občanské statečnosti bylo otevření širších možností lidskému duchu, jinými slovy otevření svobodě. Jak té možnosti bylo kde využito, je jiná věc, můžeme povrchně říci, že velmi rozdílně. Nicméně příklad svobody zde byl a měl svou přitažlivost, takže netrvalo ani sto let a zrušením nevolnictví v Rusku padla poslední bašta evropského poddanství.

Svoboda pak urodila blahobyt. Dnes možná postupuje technický vývoj rychleji než za dob telegrafů a parostrojů, přes-to západní společnost nikdy nezažila tak úžasný kvalitativní zlom jako v druhé půli devatenáctého století, kdy v běhu několika desítek let vznikalo všechno, na čem stojí naše civilizace dodnes, průmysl, dopravní síť, moderní veřejná správa. Neobešlo se to bez kritiky; poukazovat na těžký úděl průmyslového dělnictva té doby se stalo módou salonů. Druhá strana té mince však je, že z venkova proudily do měst statisícové davy bezzemků a čeledínů v touze stát se oněmi vykořisťovanými proletáři. Odmítneme-li domněnku, že to byli blázni, kteří nevěděli, do čeho strkají hlavu, musíme přijmout skutečnost, že nijak zvlášť luxusní život dělníka v počátcích průmyslového věku byl ještě hotový ráj sytosti a zajištěnosti ve srovnání s bědnou existencí, již vedla venkovská chudina. Vesnická bída ovšem neinspirovala intelektuální karatele, kteří žijíce v městech ji neměli na očích, takže se vší vehemencí opožděného osvícence opřeli do kritizování poměrů ve fabrikách. Na dosud vzestupné cestě evropské demokracie to byla první známka degenerace: do myslí prostších lidí byl zaset pocit, že jsou okrádáni o plody své práce, že na jejich úkor bezpracně žije a tloustne bezcitný buržuj, jejich přirozený nepřítel. Tak započala sestupná pouť západního intelektuála, který se na rozdíl od svého osvícenského předchůdce čím dál zřejměji stával retardačním, ba destruktivním prvkem. Ale není úkolem této úvahy líčit slepé uličky evropského revolucionářství; spokojme se s konstatováním, že přes všechny nazlobené výpady byl v popisované době položen základ pozdějšího blahobytu.

Ve svém příčinném řetězci uvádí A. F. Tyler po blahobytu sobectví, ale nevím, nevynechal-li jeden článek, totiž sebevědomí. Úsilí předešlých generací přineslo plody v podobě nikdy nevídaného úspěchu evropské civilizace: stala se určující silou tehdejšího světa, osídlila velké plochy tří kontinentů a jiné mocensky ovládla, vtiskla jim přinejmenším materiální tvář svého způsobu, z ohromného rozvoje výroby, obchodu a dopravy jí vyplynuly prostředky dalšího a ještě strmějšího vzestupu. Stejným tempem pokračoval vývoj evropské demokracie, neboť teprve hmotně zajištěný člověk může být skutečným demokratem. Je totiž bláznovstvím si myslet, že věc veřejnou může vzít zplna za svou chuďas, jehož veškerá touha a snaha míří k naplnění vlastní okamžité potřeby bez ohledu na budoucnost společnosti i svou vlastní.

Jenže evropskému člověku se ze sebevědomí stala samolibost. Začal pokládat svůj stav za samozřejmý: jsme úspěšní, jsme zámožní ne díky cílevědomému úsilí mnoha generací, ale prostě tak. Že jsme. Že to jsme my Němci, my Francouzi, my Češi, my obyvatelé tohoto blaženého prostoru mezi Pyrenejemi a Karpaty. Etnický nebo civilizační původ jakožto záruka vlastní výbornosti a věčného zdaru, toť počátek cesty do pekel, jak lze až dodnes pozorovat. Sobectví, další Tylerův stupeň, pak paradoxně následovalo institucializováním přirozeného lidského soucitu. Pomoc nuzným a vzájemná péče v rámci rodiny přestaly být samozřejmou nutností, když sociální závazek na sebe vzal stát se svou byrokracií. Proč přispět chudákovi na živobytí ze soukromé kapsy, když pobírá sociální podporu; proč se starat o dědečka, když ho můžeme odsunout do domova důchodců. Sociální péče, původně koncipovaná jako utišující prostředek pro nemajetné vrstvy, aby se nedaly tak snadno pobláznit revolučními hesly, se stala uznávaným zdrojem obživy, jemuž je nezřídka dávána přednost před námezdnou prací. Teprve tím okamžikem dochází k tomu, co A. F. Tyler označuje za zhoubu demokracie: k bezuzdnému přečerpávání a zneužívání veřejných financí, z nichž je i v dobách prosperity mnohem víc odebíráno, než do nich plyne. Také teprve tím dostává demokratický politik do ruky nástroj korupce: volte nás, lidičky, a my se postaráme o vaše blaho líp než ti druzí, ti sociálně bezcitní!

Jelikož se následkem toho celá politika smrskává na starost, kde vzít peníze na všeobjímající erární péči a s ní spojenou olbřímí byrokracii, jelikož je volený zástupce lidu chápán spíš jako Mikuláš s bezedným košem než jako svědomitý správce věcí veřejných, jelikož jsou od něj očekávány zázraky, jež navzdory mohutnému klapání papulou není s to a většinou ani nemíní uskutečnit, nelze se divit šířící se deziluzi. Proslulému znechucení politikou, jejíž jeden borec slibuje modré z nebe takové, druhý onaké, ale všichni selhávají v neřešitelnosti blízké kvadratuře kruhu. To je ona apatie, již A. F. Tyler jmenuje krátce před koncem dvousetletého cyklu. A ani tím vše nekončí. Občan si uvědomuje svou bezmoc. Zjišťuje, že se stal objektem ovládání kastou politických profesionálů, která se už oddělila od společnosti, žije svým vlastním životem a má své vlastní priority, k nimž nenáleží zájem voličů ani pozitivní vývoj státu v dlouhodobé perspektivě, nýbrž velmi krátkodechý zájem jednak partají, jednak politiků samých. Polepšit si v příštích volbách své postavení nebo je aspoň obhájit, další čtyři roky užívat kastovních privilegií, toť vše, co hýbe myslí politika v soumraku demokracie. Tím je dokonáno rozštěpení společnosti způsobem bezmála feudálním, na panskou vrstvu demokratů z povolání, shlížejících na své voličstvo - někdy ne bez důvodu - jako na houf dobře manipulovatelných hovádek, a vrstvu kmánů, jejichž jediným právem je vsunout jednou za čas do volební urny cedulku, přičemž je vcelku lhostejné, jméno které partaje na ní zaškrtnou, oklamou ho beztak všechny bez rozdílu. Bezvýchodná závislost, předposlední článek uzavřeného řetězce.

Ale ovšem, ještě je aspoň naoko zachováván demokratický rituál. Ještě se konají volby, ještě jsou vedeny demokratické řeči, ještě partaje periodicky vzplanou náhlým zájmem o občana a soupeří o jeho přízeň. Jestli i tomu může být konec, jestli bude demokratický kabátek nakonec odložen jako nepotřebný a řetězec se spojí v novém poddanství ... asi jak kdy a jak kde. Jsou místa na světě, kde už se tak děje; zdá se, že zejména lid Latinské Ameriky nemá větší touhy, než si dobrovolně navléknout poddanský chomout, k tomu v jeho nejstupidnější, revolučně marxistické podobě. Jestli toho příkladu budou následovat i evropské národy ... hádal bych, že asi ne. Spíš bych se obával, že někde ve vypjaté situaci - a nebude o ně nouze v nastávajících desítiletích - se lid nadobro zklamaný bezmocí demokratických machrů začne domáhat vlády pevné ruky. To by, ano, to by prognostik Tyler mohl dostat velice pádně a definitivně zapravdu.