Červenec 2007

Klimatické konference a čínská logika

Luděk Frýbort

Před dvěma týdny jsem se vrátil z Číny a ještě pořád vrním úlevou. Je to krása a požitek, být zase doma v Evropě. Ráno mě probouzí ptačí zpěv - v Číně si jej moc neužiješ - a ne uhelný pach ze statisíců chatrných kamen. Otevřu okno, a mohu se s požitkem nadechnout chladného, svěžího vzduchu. Vyjdu na ulici, a ona se neztrácí v mlhách nažloutle šedavého, všemi druhy emisí prosyceného smogu. Když se podívám ze zvýšeného místa, uzřím široký obzor až někam, kde jej ohraničuje nevysoké pohoříčko Deister; v Číně bych mohl být rád, kdybych dohlédl za tři domovní bloky. Pod okny mi projíždějí auta, ale nemám dojem, že se udusím výfukovými plyny; čínská doprava téhož objemu by zahalila zemi i nebesa černým, hustým, lepkavým, rakovinotvorným dýmem. Sednu-li na jízdní kolo a jedu na západní kraj města, kde je soustředěna většina hannoverského průmyslu, nenaskýtá se mi scenerie mohutně čadících fabričních komínů jako v počátcích industriálního věku - nebo jako v Číně - neboť slovo průmysl u nás dávno není synonymem pro smrad a nedýchatelnost, ostatně fabriky už většinou ani žádné komíny nemají. Pohlédnu-li za jasného dne k obloze, vidím tam slunce a modř, ne rmutnou šeď, jíž tu a tam pronikne neduživě bledý kotouč; v noci pak hvězdy, obrázek to, jejž podstatná část čínského obyvatelstva snad ani nezná. Bylo to v té Číně občas k nevydržení, ale teď jsem rád, že jsem tam byl a tu hrůzu viděl. Aspoň si vážím dobrého evropského bydla, které není vůbec tak samozřejmé, jak si ledakdo myslí.

Proč se o tom zmiňuji: ve chvílích, kdy píši tyto řádky, probíhá v Hamburku evropsko-asijská konference o ochraně světového klimatu. Je provázena bouřlivými demonstracemi těch, kteří nevážíce si dobrého bydla dokazují, že by potřebovali zavřít aspoň na rok do Číny, ale já teď nechci psát o figurách, které půjdou demonstrovat i proti království nebeskému. Čínský ministr zahraničí Jang Jie Chi (na základě své nevelké znalosti čínštiny bych tušil, že se to čte Džang Džie Či, ale jist si nejsem) na zmíněné konferenci totiž pronesl slova, která si zaslouží být citována a zapsána za uši, zejména za některé.

»Jsou to především západní průmyslové země, jimž náleží povinnost snižovat plynné emise,« prohlásil ten muž jednoznačně, aby si někdo nemyslel, že by se na nějakém snižování chtěla zúčastnit třeba i Čína. Haha! »Dovolte mi poukázat na to, že současný stav klimatických změn naprosto nelze spojovat s počínáním rozvojových zemí,« potvrdil své stanovisko v rozhovoru se západoevropskými kolegy. Německý ministr zahraničí pan Steinmeier sice nesměle špitl něco o tom, že otázky klimatických změn by měl řešit ve společné zodpovědnosti celý svět, ale soudruh Jang Jie ten zpozdilý návrh odmítl. Nicméně se prý spolu mohou na to téma bavit v prosinci, až bude OSN pořádat další konferenci na Bali, přivolil nakonec milostivě. Oteplování atmosféry a jiné pohromy se totiž nejlépe zažehnávají konferencemi.

Mohli bychom se podivit, že se Čína při mohutném a stále stoupajícím objemu svého průmyslu i nadále řadí k rozvojovým zemím, ale nedivme se. Je to totiž výhodné. Lze se tak vyvléknout z odpovědnosti. Vysvětlit těm západním popletům, proč oni jsou povinni vynakládat ty hrozné miliardy na snižování svých už tak nízkých emisí, kdežto Čína je oprávněna smradit bez všech zábran dále a radostněji: »Musíme rozlišovat emise luxusní,« poučil západní státnictvo soudruh Jang Jie Chi, »emise obvyklé a emise nezbytné k přežití.« Západní emise jsou pochopitelně luxusní. Čína se však, jak každému známo, rozvíjí, takže náleží mezi ty rozvojové země. A protože je rozvojovou zemí, smí, ba musí vypouštět do atmosféry dýmu a jedů, co hrdlo ráčí, oznámil v pravé čínské logice. Smí tak například zhruba každý druhý den dávat do provozu novou uhelnou elektrárnu (!) se vším, co z toho plyne. Jinak by totiž Číňané nepřežili. Sám bych byl po své zkušenosti na pochybách, jestli přežijí své smradění, ale komunistický velmož vidí tu věc jinak. Ostatně, když těm západním bláznům na čínských emisích tolik záleží, ať Číně poskytnou svou špičkovou technologii, doporučil. Jí bude použito k... ale co si to pořád myslíte, podezíravci. Samozřejmě že k »dosažení ještě lepších výsledků při ochraně životního prostředí,« co jinak.

Avšak opustím již vznešenou půdu euro-asijské konference a pokusím se shrnout, co z jejích výsledků pro nás, západní blázny, vyplývá. Někteří skeptičtí komentátoři se domnívají, že houby s octem, ale s tím bych si dovolil nesouhlasit. Když nic jiného, aspoň západní státníci slyšeli z vysoce kompetentních úst, co by si sami nikdy nedovolili vyslovit, ba ani pomyslet ne: že jsou ve svém úsilí o záchranu světového klimatu sami, opuštění jak ten Jeníček s Mařenkou. Že nikoho jiného ani nenapadne se takovými nicotnostmi zabývat, a zejména ne Čínu. Má přece tolik jiných naléhavých úkolů, zbrojení, rozšiřování zóny velmocenského vlivu ... co byste po ní ještě chtěli? Zhruba totéž platí o Rusku; od chudičkých zemí Afriky a jiných zoufalých koutů planety pak velkou pomoc v zápase o přijatelné životní prostředí očekávat nelze, i kdyby se jim chtělo, jako že se zvlášť nechce. I ony se staví k západnímu nabádání jako čínský soudruh ministr: »Nepotřebujeme vaše rady,« zavrčel nedávno jistý činitel Demokratické republiky Kongo na jakousi nabídku. »Potřebujeme vaše peníze.« To je, myslím, dost jednoznačný pokyn. Odpovídá postoji ne jednoho zkorumpovaného afrického papaláše, ale víceméně veškerého světa, jemuž se kdoví proč říká rozvojový.

Divím se, že nad vchodem konferenční budovy v Hamburku není umístěn nápis, jenž dle údajů Dante Alighieriho zdobí bránu pekla: Zanechte vší naděje, vy kdož vstupujete! A všech ostatních budov, co jich ještě bude hostit konference o světovém životním prostředí, na Bali i kdekoliv jinde. Kde je vůle, je i naděje. Kde vůle není, leda k nastrkání pár miliard do korupcí děravých kapes, mění se naděje v pošetilost. Čínský soudruh ministr měl v jednom pravdu: péče o světové životní prostředí je náš úděl, nikdo jej z našeho západního hřbetu nesejme, nikdo nám s jeho tíhou nepomůže. Spíš se musíme starat, abychom pod ní neklesli, protože tak by nebylo pomoženo nikomu. Položme si proto otázku: co je v našich silách a co není? Co můžeme pozitivně ovlivnit a na co jsme krátcí? A poskytujeme-li někomu pomoc, co si s ní podle všech zkušeností počne? Není to jen pilulka k utišení neklidného svědomí, které si ale děláme jenom my a nikdo jiný?

»Všichni žijeme na jedné planetě,« poučil užaslé státnictvo soudruh Jang. »Je tedy v zodpovědnosti každé země, aby dělala pro zlepšení světového klimatu, co může.« Dav tím najevo, že zodpovědnost Čína nenese žádnou, co může dělat, to už dělá, víc toho nebude, a nikdo se do toho nemá co plést. Západ však může velmi mnoho, ba vlastně všechno: pohni hřbetem, líný Západe! Inu, hloubek čínské logiky nedohlédneš. Ale co, sami si za všechno můžeme. Tak dlouho troubíme do světa, že vinu za znečištění planety neseme my a jen my, tak dlouho si s nevšední zálibou nakládáme na hřbet všechny hříchy lidstva, až tomu rádi uvěřili i ti, jimž chybí vůle i zodpovědnost. Pomalu bychom mohli těch legrací nechat. Nepomáhají ani nám, ani životnímu prostředí, a vůbec už ne rozvojovým zemím, jež tak pouze utvrzujeme v úlevném domnění, že nemusí dělat nic.

Aby Západ mohl řešit problémy celého světa, musel by mít vliv a moc k tomu přimět i ty, kteří ponecháni sami sobě neudělají nic. Takový stav zde byl a jeho jméno bylo kolonialismus. A třebaže ledakomu začíná svítat, že nebyl ve všem všudy tak zavrženíhodný, jak se stalo zvykem tvrdit, už se nevrátí; rozvojové země na sebe vzaly se samostatností i zodpovědnost a už se jí nezbaví. Na tom mnoho nezmění ani veškerá západní pomoc, jako už vůbec ještě nikdy nikoho nevytrhla z bídy almužnička, byť i sebevětší; tu sílu musí najít každý v sobě sám. To neznamená, že ani Západ nemůže dělat nic; může, ale bohužel jen sám a sám pro sebe. Může dál snižovat emise svých automobilů, může vyvíjet další a ještě účinnější metody, jak si zachovat svoji průmyslovou kapacitu a neničit životní prostředí, může a musí postupně nahrazovat pálení fosilních surovin ve svých elektrárnách způsoby, které ani nezatěžují atmosféru škodlivinami, ani nezvyšují závislost na lotrovských režimech. Ale zabránit tomu, aby se ze zaostalých částí světa nešířil ponurý mrak plný sazí, síry a nejrůznějších jedů, o kysličníku uhličitém ani nemluvě, to nemůže. Nevěřím příliš statistickým údajům, jak s nimi mával soudruh Jang: že v přepočtu na hlavu produkuje nejvíc škodlivých emisí Západ. Patrně jsou počítány pouze emise průmyslové, ne však těžko statisticky zachytitelná domácí kamna, vypalování porostů, ohně a ohníčky. Ostatně kdo nevěří, ať běží do Číny a nadechne se. Ale kdyby i měly statistiky pravdu, bude se křivka západního podílu snižovat a podíl ostatních zemí nadále zvedat, jak tomu při neustávající populační explozi ani jinak být nemůže. Možná že Západ vynaložením obrovských prostředků a nasazením vší své tvořivé potence dokáže snížit zatížení atmosféry o nějaké procento. Vesele se rozmnožující okolní svět ten úbytek zase snadno dožene. Jestli je nějaké řešení... silně se obávám, že není. Zvykli jsme si věřit, že z každého maléru existuje východisko, když se to vezme za správný konec, ale kdo takový konec vidí, ať se přihlásí. Luzné větrné zámky se nepočítají. Jest se obávati, že eso té hry má v rukávu sama Příroda; až je vynese, bude to příšerné.

Snad bychom aspoň nemuseli plýtvat prostředky a nadějemi na klimatické konference, kde rozdává své rozumy soudruh Jang a jemu podobní. Za krejcar užitku nepřinesou, leda že poskytnou vrhačům Molotovových koktejlů příležitost k překrásnému vyblbnutí. Mohl by se za ty peníze ... například popostrčit vývoj vodíkových motorů, což by životnímu prostředí i světovému klimatu prospělo víc. Ale jestli se i s nimi neudusíme v mraku, přicházejícím z Číny a jiných končin lehkomyslnosti, nepředvídavosti a nezodpovědnosti ... raději se zdržuji proroctví.