Červenec 2007

Mlýny boží i ďáblovy Část 5

Luděk Frýbort

S laskavým svolením autora i nakladatele přetiskujeme román Mlýny boží i dáblovy na pokračování.

IV. Uprchlíci a pozůstalí

Tam zrádcům v cizině těžkne a padá hlava...

(Milan Kundera: Vánoce - 1952)

Jistě, jsou skutky, jež můžeme nazývat zradou. Ale patří k nim tak jednoduchá věc, jako odněkud prostě odejít? Je zrádce ten, kdo se odstěhuje z Prahy do Plzně? Není? A co z Prahy do Paříže? To už ano? Zradil Komenský? Dvořák a Smetana? Všechny ty tisíce švadlenek a tovaryšů, co jich odešlo za chlebem do Vídně, do Uher, do Ameriky? Asi je to celé nesmysl. Zemi nelze zradit, lze se z ní jen vystěhovat. Zradit je možno člověka; ale tu je třeba se ptát, kdo vlastně koho zradil. O zradě křičí nejvíc ti, kteří sami zrazují.

23. Jak se svléká hadí kůže

(Říjen 1977)

Cesta z Volfštejna vede strmě dolů světlou starou bučinou, nechávajíc nalevo do lavic a sloupů rozpukanou skálu. Říkalo se tomu místu Čertova kazatelna, to už asi býval v Čechách dřív takový zvyk, že se každé trochu rozeklané skalině připisovaly spolky s čertem. Jet se tudy nedalo ani na kole a autem teprve ne, ještě tak koňmo, jak se sluší na stezku k hradu. Že bych si pořídil koně, uvážil Jiří napůl s úsměškem ... proč vlastně ne, když už teď snad nebudu potřebovat peníze na chalupu v Černčicích. Kupují lidé všelijaké nesmysly, jen aby se měli čím chlubit, a kůň by aspoň byl užitečný, zvlášť takhle v zimě. A holky by měly radost. Ještě o tom budu muset promluvit s Johanou, usnesl se závěrem a ubíral se dál.

Kousek doleji les zakryl pohled na hradní zdi, cesta se napojila na děravou okresku, Jiří sedl na kolo a už to jelo pěkně poskopečku do Habří. V konzumu u paní Hlavaté se optal, nepřišla-li pro hrad pošta, babka se chvíli hrabala v šupleti a skutečně vytáhla obálku; Jiří letmo zkonstatoval, že ji zdobí cizozemská známka, a bez bližšího zkoumání ji zašoupl do kapsy. Byla sobota, na hradě mnoho práce nebylo, a která byla, dala se úspěšně odložit na jindy, až pomine týden nejbarevnějšího podzimu, v tomhle kraji z celého roku nejkrásnější. Těch pár říjnových dnů, kdy jsou javory svítivě zlatočervené, bučina rudne a vzduch voní rosou a houbami. Za týden za dva začne listí hnědnout a z celé nádhery zbude les čím dál šedší, deštivější, louže se potáhnou prvními ledovými škraloupy, tady nahoře začíná zima brzy. Na rozcestí U tří zabitejch zaváhal, kudy teď, až si všiml, že k obrázku Panny Marie kdosi přivěsil jedlový věneček, a mimoděk se usmál: kvůli tomu obrázku už byly tahanice na národním výboru i na partaji, kterýsi přičinlivý straník se jednou dokonce obtěžoval vylézt nahoru a obrázek shodil, ale visí tam zase, neochvějně, rozmáčený a vybledlý, a čerstvý věneček pod ním.

Od obrázku přešel v myšlenkách na obálku s cizozemskou známkou: kdopak to píše? Vytáhl ji z kapsy a podrobil bližšímu zkoumání. Ukázalo se, že známka je západoněmecká, razítko prozrazovalo obvyklou a přiměřenou třínedělní lhůtu a místo podání, dost rozplizle a neurčitě čitelné jako Ravensburg nebo tak nějak podobně. Adresa byla napsaná strojem, bez háčků a čárek, Jiri Prokes, hrad Volfstejn, posta Habri. Odesilatel žádný. Jiří usoudil, že to počká, U tří zabitejch není to pravé místo, kde by se dalo sednout a číst, vpravo i vlevo ucouraná nízká smrčina a cesta dohluboka rozoraná lesáckými traktory. Převedl kolo přes bahnité koleje a jako téměř pokaždé zamířil k rybníku Fišpolci mezi bučinami, u jehož jižního cípu se tměla ruina mlýna a po mělčině byly rozseté skalní balvany. Nejpěknější místo v celém okolí, zvlášť když je dost času a chuť přemýšlet, k čemuž se tak velice hodí začátek října, čas barev a onoho podivného jasu, z nějž je člověku krásně i teskno zároveň. Tušil už, že i dopis se nejspíš bude k tomu rozpoložení hodit. Vzpomínky. Kdy člověku pokročí život tak daleko, že se skládá větším dílem ze vzpomínek?

Urozenej a statečnej pane purkrabě milej, začínal dopis a Jiří už věděl, že ho tušení neklamalo. Kámen, na němž seděl, krásně hřál a i jinak mu bylo dobře, ale v duši ho až zamrazilo. Tenhle začátek on znal, ani se nemusel dívat na podpis. Byl to úryvek z jakési středověké korespondence, jejž Zdeněk ve svém zaujetí pro staré texty kdesi vyšťoural a jímž pravidelně začínaly jeho dopisy.

Tak Zdeněk. Přece jen se to těm dvěma podařilo, pořád nemohl uvěřit, že by se opravdu chystali k emigraci, i když se o tom na hradě někdy mluvilo. Ale kdopak dneska čas od času nemluví o tom, že by nejradši se vším praštil a utek do Ameriky, že. O něco určitější znamení byla bedýnka knížek, co ji od nich převzal a uložil na půdě, ale ještě pořád úplně nevěřil, že to udělají. Zdeněk... Cosi ho napadlo, ale upustil zatím od nejasně se vtírající myšlenky a četl dál.

... posíláme Ti pěknej pozdrav ze švábský země, jakož i purkraběnce a dětičkám... doplňoval si chybějící háčky. Jistá nesrovnalost ho přiměla dopis na chvíli odložit. Pozdrav ze švábský země... Zdeněk mu pověděl něco o výpravě do Jugoslávie, protože se odtamtud dá poměrně snadno přejít přes hory do Rakouska. To se možná dá, ale z Julských Alp je dost daleko do země švábský, ještě k tomu přes dvojí hranici. Jak se dostali bez víza až do Německa? To se asi nedozví, takovéhle dopisy bývají opatrné, věděl jen, že on a Johana jsou jediní, jimž se ti dva svěřili, jinak nikomu, ani rodičům ne. Dovedl pochopit proč, i kdyby přirozených obav o bezpečí plánu nebylo. Co je to platné, komu začne v hlavě strašit útěk za kopečky, čeká ho bolestné rozhodnutí, emigrant pokaždé udělá jednomu dobře a jinému zle. Buď se rozhodne ve

prospěch dětí a nechá za sebou staré rodiče, nebo se mu zželí rodičů a nechá děti dál vyrůstat v tomhle svrabu ... nelehká volba. Ještě že on si nepotřebuje házet tyhle kostky ... nebo ne že nepotřebuje, ale nechce.

... a sdělujeme Ti, že ten koncert, co jsme chtěli pořádat v hradní kapli, nejspíš odpadne, nebo přinejmenším odpadne naše přítomnost. Jak by řeklo rádio Jerevan, informace o našem výletu byly v principu správné, jenže jsme neskončili v Jugoslávii, nýbrž v Německu, a nebudeme tu čtrnáct dní, ale nejspíš natrvalo...

Vysvětluje mi to tady jako novinku, to jistě kvůli estébákům. Samozřejmě předpokládal, že se budou v dopise hrabat, pomyslel si Jiří a četl dál.

... nejspíš natrvalo. Ony jsou ty cesty Páně rozličný, což bys jako duchovní měl vědět. Už Tě vidím, jak káravě vztyčuješ ten svůj farářskej ukazovák, taky jsem to měl ve škole jako povinnou četbu, však víš - opustíš-li mne, zahyneš - a znám ještě spoustu jinejch dojemnejch příběhů o svedenejch emigrantech, co teď někde honěj bycha a oplakávaj ztracenou otčinu. No, snad to oplakávání přijde později, teď nám určitě do breku není a na zahynutí to taky nevypadá. Co mě hněte je, že jsem u Tebe v konírně nechal pár skoro nových gumovek a tři flašky budvaru. Ale jsem velkorysej, takže netrvám na tom, abys mi obojí zaslal. Pivo vypij na naše zdraví a holínky můžeš nosit, jestli ti nebudou malý. Místo koncertu zapal v kapli menší svíčku a ztrať za nás slovíčko před svým šéfem Hospodinem, já vím, vy evandělíci svíčky nepálíte, ale pro jednou to můžeš zkusit, třeba to konkurenci funguje. Kdybys nám chtěl napsat, najdeš adresu dole, ale muselo by to jít rychle, protože tu nejspíš nezůstaneme dlouho. Válíme se momentálně v jednom lágru mezi spoustou Poláků a Rumunů a čekáme, kam se vrtneme dál. Jak se dozvíme něco určitějšího, hned dáme vědět. Zatím se měj dobře, pozdravuj rodinu, ten kámen u Fišpolce a nezapomeň pozdravit taky Leopolda a zeptat se ho, co tomu jako šlechtic říká. Ahoj! Zdeněk

Nad Fišpolcem najednou jako by se zešeřilo, vítr přivál pár žlutohnědých listů. Pomalu složil dopis do kapsy a vydal se na zpáteční cestu, zvěstovat tu novinu Johaně. Halířovic emigrovali, přeju jim to, asi udělali to nejrozumnější, co se v dané situaci a Zdeňkově obzvláště dalo dělat, ale tady se svět zase o něco zmenšil, svět i beztoho mrňavý a opelichaný. Neboť co zbývá člověku, který se musel rozloučit se snem o dobrém a užitečném povolání, o naplnění života tím, co by mu přinášelo uspokojení a radost. Co zbývá než pár přátel, jimž se dá věřit. Až odejdou přátelé, zůstane už jen rodina, není to málo a v porovnání s jinými to na Volfštejně ještě zaplaťpánbůh klape, ale je to poustevnictví. Dokonale uzavřená ulita není koneckonců nic jiného než dobrovolné vězení. Postranní myšlenka se konečně rozvinula, tak náhle, až ho bodla v mozku: a není celá tahle země plná takových ulit, v nichž se před vnějškem uzavírá po pár lidech? Samých malých, dobrovolných kriminálů? Uvnitř ulity jsou na sebe lidé hodní, pozorní, obětaví, ale navenek tuší v každém nepřítele, takže jsou osádky jednotlivých ulit vůči sobě navzájem jako psi. Vyšlo to tak náhodou, nebo i to chtěl a naplánoval bolševik, aby se mu rozeštvaná masa líp ovládala? Spěchal, aby si myšlenku zapsal, než mu vyvětrá z hlavy.

Na kopci nad městem stál mlýn. Ne větrný, jak by se na takovou polohu slušelo, nýbrž starý klapáč, dokonce se zbytky mlýnského kola. Kdysi napadlo některého přičinlivého Švába - neboť Švábové jsou prokazatelně ze všech přičinlivých plemen lidských nejpřičinlivější - pracně se prokopat kamenitým terénem a přivést k mlýnu vodu až ze soustavy velkých rybníků ve vzdálené pahorkatině. Mlýn už dávno domlel, ale voda dál utíkala strouhou v půli svahu, třpytivá a zpola zapadaná vadnoucím habrovým listím. Byl skoro konec října, dalo se předpokládat, že tam kdesi v zemi, jejíž jméno je Čechy, je už podzim rmutný, šedavý a mlžný. Ale tohle Švábsko je země mírná, teploučká, možná že kdyby člověk uměl správně zavětřit, ucítil by vůni větru ze země bádenské a snad i ze země burgundské, kde tím časem zraje réva k pozdní sklizni a slunečný podzim skoro nemá konce. Zdeněk z jisté příčiny dost spěchal, ale teď zmírnil krok, ubíral se podél strouhy a nechal se ovívat vlažným větrem. Habřina už ztratila větší část listí a cesta zrovna zářila všemi tóny barev okrových a oranžových, nechte být, snad až na javor je habr takhle na podzim ze všech stromů nejpěknější. Uvědomil si, že vlastně neví, jak se německy poví habr; bude se na to muset podívat do slovníku. Rodinu nechal na dětském hřišti na kraji lesa, byla tam nevídaná spousta houpaček, skluzavek, prolézaček, točidel a vrtidel, což Péťu uvádělo v horečné nadšení. Nakonec se ale jako nejpoutavější projevilo hledání bukvic mezi spadaným listím. Chutnaly dobře, po oříšcích. Zdeněk měl trhání nastavit samospoušť, vyfotografovat po čtyřech lezoucí rodinu a poslat ten výjev mamince s připojeným textem západoněmečtí nezaměstnaní se živí v lese bukvicemi, ale zavrhl tu ideu, maminka by ji mohla vzít vážně. Ono se tam doma věří ledačemu, i když si každý myslí, kdoví jak není imunní proti bolševické propagandě.

Minul mlýn a les se rozestoupil, švábská krajina mu ležela u nohou jako namalovaná. Starobylé městečko v dolíku pod svahem a nad ním barokní katedrála, že by slušela Římu, Bůh ví, proč ji stavěli zrovna v tomhle venkovském koutě. Za údolím se zvedaly kulisy zalesněných hřbítků jeden za druhým, kdyby si člověk trochu povyskočil, mohl snad vidět za jižním obzorem hladinu Bodamského jezera. Svět, pomyslel si Zdeněk skoro nábožně. Širý svět, po němž od klukovských let toužil a nyní se mu tedy otevřel. Musí se k tomu jezeru vydat, ještě než přijde zima, a pak dál a ještě dál... Zabloudil pohledem o čtvrtkruh doleva a posvátný neklid odezněl, neboť v tu stranu zakrývaly výhled tři čtyřpatrové domy v řadě za sebou. Obdélníkovité, veliké baráky, ani pěkné, ani nepěkné, spíš strohé, bez kouska zahrádky nebo parčíku kolem, jen s uváleným trávníkem a ulicí lemovanou auty, měřeno zdejším standardem až příliš obstarožními a rezavými. Mohlo to vypadat na nějaký úřad, který si obzvlášť potrpí na bezvýraznost a neosobnost. Avšak nebyl to úřad, nýbrž uprchlická ubytovna.

Neboli lágr. Skoro si vyčítal, že v dopise Jirkovi použil toho pitomého názvu. Užíval jej nerad, třebaže ještě méně mohl těm nesličným stavbám říkat domov. Je to takové šeredné slovo, lágr, čpí to z něj zatuchlinou, práškem proti štěnicím a vůbec steskem a zabitým časem. Tam na druhé straně hranic je spousta lidí, kteří si stejně jako on otrhávali tu kopretinu, jejíž jméno je emigrace, utéct, neutéct ... ale nakonec zůstali sedět doma, protože se zalekli vyhlídky na jakýsi časově neohraničený pobyt v lágru.

A samozřejmě i to nakonec bylo jinak, lágr se nepodobal tomu, čím spisovatelé častuškové generace strašívali rozkolísané čtenářstvo: žádný nerudný dozor a ostnatý drát, žádná tuřínová šlichta kecnutá na povel do ešusu a palandy jedna nad druhou, na nichž se válejí a hádají zklamaní emigranti, nýbrž pěkný světlý pokoj ve třetím patře s výhledem na katedrálu i na široký kraj, prostý nábytek a kuchyně s koupelnou, sdílené s třemi jinými rodinami. Tato okolnost se nakonec projevila jako nejobtížnější v celém lágrovém živobytí; vystěhovalci z různých koutů východní Evropy měli svérázné pojetí hygieny a vyčítali Halířovým, že se moc myjí a šeredí společně placenou vodou. Jen s těmi palandami to vcelku souhlasilo, v pokoji toho nebylo víc než dvě patrové postele ze železných trubek, vestavěná skříň, stolek a dvě židle. Starý koberec s dírou uprostřed a jiný luxus Zdeněk natahal z městečka u příležitosti pravidelné akce zvané Sperrmüll, kdy Němci vynášejí k odvozu různé staré krámy včetně ještě docela použitelného nábytku. V jedné z takových hromad dokonce objevil starší, ale slušně fungující psací stroj, dvě nebo tři klapky se zasekávaly, ale bože, to se přece dá spravit! Že ti lidé tady hned všechno vyhazují, místo aby... Byt se pomalu plnil užitečnými, třebaže ne zrovna zánovními předměty, až potud bylo všechno dobré, ba mnohem lepší, než Halířovi očekávali. Nejeden český nemajitel bytu by si zpíval, kdyby mu tyhle čtvereční metry říkaly pane a nestrašila mu v nich hádavá tchyně a rozvedená švagrová s dvěma haranty.

Chodbu v přízemí zdobila celá mozaika plechových schránek, zelených, hnědých, všelijak otlučených. Čtvrtá odleva v horní řadě byla zánovnější, čerstvě opatřená štítkem S. & Z. HALIR - tihle Němci velmi dbají na to, aby jméno dámy bylo uvedeno první, inu, korektní národ. Zdeněk v prvních dnech kdekomu vysvětloval, že nad to R na konci správně patří háček a jak se takový zvuk v ústech vyrábí, ale brzy seznal beznaděj toho počínání. Jenom žádné ř, čím snazší výslovnost, tím líp. Stačí, když mu občas říkají Herr Cdének, nevědouce, co z těch divných slov je jméno a co příjmení.

Chodbou prokvačila správcová s lejstry v podpaždí. »Ihre erste Post, Herr Hálir?« Usmála se manekýnsky a odklapkala na podpatcích, nevyčkavši odpovědi. Erste Post ... zkušená ženská. Asi ví, co čerstvému uprchlíkovi znamená první dopis z opuštěného domova. Už by tady mohl být, Zdeněk se blížil ke schránce a srdce mu tlouklo až někde pod ohryzkem. Vlastně jen pro tuhle chvíli nechal Sabinu s klukem sbírat bukvice a šel, nakonec už běžel dolů k ubytovně. Kdo jakživ neemigroval, ten neví, co to znamená, první cedulka s vlastním jménem u nějakých dveří, už jsem zase někdo, už je mi kam psát ... a ve schránce první dopis. Chtěl u toho být sám.

Dopis tam byl, dokonce tři, všechny s československými známkami. Odolal pokušení roztrhnout obálky hned na místě a bral schody po dvou nahoru do pokoje. Uvědomil si, že dýchá rychleji, než by odpovídalo tomu výkonu. První dopis byl pro Sabinu, jistě od rodičů, nebude jí do něj koukat. Druhý, vážně stojaté písmo a známka s vyobrazením nějakých květin, jsou lidé, že ze zásady nelepí na dopisy žádné Leniny a Husáky, ten je od Jirky z hradu. Zdeněk se mimovolně usmál, to si přečtu potom, ale tadyhle ... známka s Husákem, projev ani ne tak loajality jako snahy nepřilévat olej do ohně ... ten je od maminky. Skoro nenašel sílu obálku otevřít.

Cítil, že příští vteřiny rozhodnou o tom, jestli si bude nebo nebude po zbytek života připadat jako bezohledný lotr. Tenkrát v osmašedesátém, když každý balil kufry, a kdo je nebalil, ten o tom uvažoval, se zlehka, jakoby mimochodem, před maminkou zmínil, že by taky nejradši se vším seknul a šel pryč, někam do Kanady nebo na Nový Zéland, co tady, s Rusákama po lesích a s komunisty zatím ještě plachými, ale už se nepřehlédnutelně deroucími zpátky... A maminka vyváděla. Měla vždycky trochu sklon k hysterii a teď rozvinula své vlohy naplno. Zdeněk o tom dál nemluvil a do Kanady neutekl, i když v tom byly ještě jiné věci, a o devět let později, když se rozhodoval nanovo a vážněji, už mamince nic neříkal. Sáhl do obálky, děj se vůle boží.

... Zdeněčku, ty jsi byl vždycky tulák a já jsem se bála, že mi jednou odejdeš... četl a napětí zvolna polevovalo. Následovaly vzpomínky na to, jak se Zdeněk už jako malý klouček toulával, jednou ho našli, celého ubrečeného, až někde za Šárkou ... jistě jste si všechno dobře uvážili, já jsem hned s Tvým dopisem běžela na policii, ten pán byl moc hodný a těšil mě, abych si z toho nic nedělala, takových že prý je a že se můžeš zase vrátit a nic se Ti nestane... Maminka psala trochu zmateně, napřeskáčku a se zřejmým vědomím, že dopis bude číst ještě někdo jiný, hlavně jistí soudruzi v Bubenči nebo kde tak mohou sedět čtenáři dopisů z povolání. Všechny Vás moc líbám, také Petříčka a Sabinku... maminka byla naměkko, když píše ve zdrobnělinách, a Zdeněk zjistil, že je také naměkko a že je všechno v pořádku a že se nemusí cítit jako lotr a že udělal moudře, když mamince nic neříkal. Kolem jako by se rozjasnilo a svět zkrásněl. K druhému dopisu sáhl s úlevou a radostnou zvědavostí.

Ty starej holomku! Praví král Šalomoun: Může-liž kdo skrýti oheň v klíně svém, aby roucho jeho se nepropálilo? A to ještě netušil milej Šalomoun, že já budu jednou pozorovat, jak se Ti kouří z roucha, a říkat si ... kdypak do toho ten kluk dobrodružná taky praští? Ne že bych Tvůj odporný skutek schvaloval. Jistě víš, jak věrný jsem služebník Strany a Vlády, co tady teď jsou místo Pána zástupů, takže amen, pravím Tobě: Utíkají bezbožní, ač jich žádný nehoní, ale spravedliví jako mladý lev smělí jsou! A vy dva bezbožníci jste utekli, ač vás žádnej nehonil, takže já tady teď musím tvrdnout jako ten blbej mladej lev. Ještě mi nakonec odeberou i státní souhlas k vykonávání tohohle hladovýho kastelánství, že jsem se stýkal s takovejma živlama. Jinak Ti oznamuju, že ten kámen u Fišpolce ještě stojí, hospoda v Habří taky, jenom Johana po těch zprávách teď trochu kouká a taky by se jí silně kouřilo z roucha, kdybych na ni nezadupal. A holky bulej, že už nepřijedete s Péťou. Ale abyste se vy dva úplně nespustili cest pravých, sděluju vám, že v nějakým Esslingen - má to být někde u Stuttgartu - žije jistej Daneš Dalibor, duchovní naší církve a můj kamarád ze studií. Obraťte se na něj, kdybyste potřebovali odbornou útěchu nebo tak něco. Přeju vám hodně zdaru, a Johana, tuším, ještě víc. Třebaže vás jako loajální socialistický poddaný musím za vaši neuvážlivost pokárat, zakončuju toto psaní ještě napotřetí slovy Písma: Očekávání dlouhé zemdlívá srdce, ale žádost splněná jest strom života! Aspoň že vám teda nezemdlívá srdce a můžete si zalejvat ten strom života. Kde je ten váš Ravensburg? V atlase pro školy střední ho nemůžu najít, jistě nějaké zaostalé kapitalistické hnízdo. Napiš zase brzy a Sabině ve vší šetrnosti vyřiď, že jestli v sobě chová nějakou žádost nesplněnou, ať toho radši nechá. Hospodin ochraňujž stezky vaše.

Zdeněk pomalu skládal dopis, ještě se napůl usmívaje. Ovšemže jej Jirka koncipoval se samozřejmým vědomím, že bude na příslušných místech náležitě prozkoumán, což bylo veselé, protože nebylo pochyb, že příslušná místa budou mít z té směsice biblických citátů, loajálních výlevů a nepříliš skrývané potměšilosti zamotanou hlavu. V prvním popudu se chtěl hned rozběhnout zpátky k nalezišti bukvic a ukázat jej Sabině, ale rozmyslel se a zasunul dopis do přihrádky s všelijakými lejstry. Co mínil Jirka tou nesplněnou žádostí? A proč mu o tom píše s takovou skrytou naléhavostí? Sám si nebyl ničeho vědom, ale jeho přítel je pastýř duší a jistě i jejich zkušený pozorovatel, pozná dřív než jiní, z čího roucha se začíná kouřit a čím. Něco ho napadalo, ale hned se okřikl, bože, žádný manželský pár se úplně neshoduje ve všech představách, a Sabina je rozumná ženská. Rozumná? Zůstal stát s rukou v přihrádce. Není zrovna tohle, nač ho Jiří chce upozornit? Vtom se z chodby ozval dětský hlásek a mateřské hubování, asi se Péťa ušpinil nebo tak něco, už přišli. Pokusil se vytrhnout z přemítání, aby na něm nebylo nic znát. Poví Sabině o Jiřího vzkazu, až ... až jim zase bude spolu něžně a intimně, v takovém rozpoložení se o věcech duše mluví nejlíp. Uvědomil si, že se jim to poslední dobou nestávalo často, inu, asi holce praskaly nervy jako mně, tomu se není co divit.

(Září 1977)

Kolem se rozvíjela dramaticky krásná alpská krajina, silnice stoupala do sedel a zase klesala do údolí s přívětivými, čistými vesničkami, ale Zdeněk zjišťoval, že se k zájmu musí nutit. Rakousko není velká země a za nějakou chvíli budou u hranice, ostatně mezitím horské štíty zmizely, vystřídány lesnatými svahy, a u silnice se začaly množit směrovky s nápisem Salzburg. Takže to teď přijde. Snad má pan Hartmann nějaký plán, jak je chce dostat do Německa. Skoro se zahanbením pocítil svou bezmoc. Až k jugoslávské hranici dokázal všechno naplánovat a provést, ale teď je bezradný, odkázaný do vůle toho ochotného člověka. Co by si počal, kdyby mu ho náhoda bývala nepřivála do cesty? Nebo spíš, bylo zřejmé, co si mohl počít: přihlásit se o azyl v Rakousku. Nemuselo by to být nejhorší. Pan Hartmann sice říkal, že Österreich nix moc dobry, ale lepší než doma je to určitě. A líbilo by se mu tady. Jaké to bude v Německu? Neunáhlil se trochu?

Ze silnice se mezitím udělala čtyřproudá dálnice, o nějaký kilometr dál překlenutá plochou stříškou, pod ní budky, tmavozelené uniformy. Známý obraz, pořád ještě trochu děsivý svou chladnou úředností. Auta před nimi popojížděla, u budky se zastavovala jen krátce, ale že se pokaždé z okénka vysune ruka s průkazy a pár vteřin to trvá, než se zasune zpět, bylo zřetelně znát. Ani tady to nepůjde jen tak, zpomalit a hned zase dál, jak různí znalci tam doma tvrdili. Ke všemu se Péťa dal do fňukání, buď že se mu jízda tím velkým a krásným autem už okoukala a začal se nudit, nebo že kolem sebe vycítil nervozitu. »Nech toho,« napomenula ho Sabina, také jaksi zadrhnutě. »Neřvi.«

»Ale to akorat dobry, že ržve,« poznamenal pan Hartmann v dobré míře. »Vy, mlada pani, ho těšila, až my pšijela do ta bouda, a vy, pán Hališ, dělala, jako když hledá v tašce Ausweis.« Hned poté auto před nimi odjelo a ocitli se u budky. Vpravo u kraje dálnice byl vidět plechový štít s vyobrazením orlice a nápisem Bundesrepublik Deutschland. Pan Hartmann pozvedl ruku s osobním průkazem - tady lidé na cesty do Rakouska nepotřebují pas, zaregistroval s podivem Zdeněk - pokývl strážci přívětivě na pozdrav, pustil spojku a zvolna se rozjel. Nezdálo se, že by je někdo chtěl zastavit nebo spustit závoru, jen postava v boudičce koukala trochu udiveně. A je to. Padání posledního kamene ze srdce bylo skoro slyšet. Posledního? Stále tíživěji si uvědomoval sérii obtíží a složitostí, na něž se nedokázal připravit a ani na ně nemyslel, protože mu ve srovnání s nástrahami komunistického režimu připadaly nicotné, ale které teď dozajista přijdou.

»Tady vy dneska spala, pani Háliš,« děl pan Hartmann s dvorně hostitelským úsměvem, otvíraje dveře podkrovního pokojíku. Zdeňka to sdělení zarazilo: dneska? Slyšel už mluvit všelijaké znalce o tom, jak jsou tihle lidé na Západě na uprchlíky opatrní, jen aby si je neuvázali na krk. No jistě, jenomže to by pro ně pan Hartmann potom vůbec nemusel jezdit do Rakouska, ani provádět ty kumšty na německé hranici, a měl by po starostech. Sabina na něj kradmo zahlédla, bylo znát, že si myslí totéž. Nu ano, ještě asi bude nějaké zítra a to už zřejmě nebude vonět čerstvou povlečeností tohohle pokojíčku. Oba trochu předčasně pustili z hlavy starosti, když měli za sebou všechny hranice a už v posledním šeru stmívání dorazili k domku v alpském stylu s dřevěným balkonem a zahrádkou v podzimních barvách. Zítra ... samozřejmě se bude něco dít. Především bude třeba si nějak zlegalizovat pobyt v téhle zemi, což se nemusí povést v městečku Wangen.

»Já telefonýrovala, pán Hališ,« hlásil pan Hartmann, jako by uhodl Zdeňkovu starost. »Vy morgen do Ravensburg, to nic daleko, tam vy pšihlásila, dostala papír. Pak vy zpátky tady, podíváme nějaká, éé, Arbeit, also práce. Vy akorát...« Odmlčel se a trochu zvážněl. »Giseltraud!« zvolal do schodiště. »Komm mal schnell hoch!«

»Akorát, pan Hališ,« děl poučně, když paní Harmannová trochu vyděšeně vyběhla po schodech, »vy nix moc gut Deutsch. Takhle vy nejvýš irgendein Arbeiter, éé, ňákej dělovník. My teď, hör mal gut zu, Giseltraud, já takový návrh pro vás: my už spolu nix Tschechisch, jenom furt Deutsch. Vy potšebovala Übung. Gel?«

Sabina při těch slovech vykukovala panu Hartmannovi přes rameno a horlivě souhlasila. »Ja, ja,« přitakala a vypadala, že by pověděla ještě víc, kdyby si troufla. Helemese, pomyslel si Zdeněk. Má to něco znamenat? Býval by do ní řekl, že se takového hození do studené vody spíš lekne, ale ona... Znovu si uvědomil, jak svou choť poznává z dosud neznámé stránky, jako pokaždé, když se dostaví nová situace.

Ukázalo se, že páně Hartmannovo vy zpátky tady nedojde naplnění hned. Nebo ještě spíš, Zdeněk a s ním trochu váhavěji i Sabina nahlédli, že by nebylo dobré se nakvartýrovat do Hartmannovic pokojíčku, s budoucností stále ještě značně nejistou. Procedura udělení azylu sice zatím probíhala plynule, ale vyžadovala mnohého běhání po úřadech, což se dalo lépe z ubytovny na vršku proti katedrále, než za tím účelem jezdit až z Wangen. Stačilo, že se Zdeněk v zastoupení rodiny musel vydat k pohovoru do jakéhosi Zirndorfu u Norimberka. Úředníci se tam trochu mračili nad nelegálním překročením německé hranice, politický uprchlík se správně má hlásit v první svobodné zemi, do níž přijde, ale další důsledky z toho, jak se zdálo, nehodlali vyvodit. Jinak byli korektně vlídní, Zdeňkovy odpovědi je zřejmě uspokojily a svou zmínkou o někdejším pobytu v pankrácké base na ně udělal i dojem, ale za jeden den se to přes- to nestihlo a nocleh v laciném penzionu stál pěkných pár marek. Ze zásob zašitých v botě jich drahně ubylo a žádost o udělení sociální podpory se zatím ještě otáčela v kolech úředního mlýna. Mimoto měl nepříjemný pocit. Ti lidé tady dělají, jako když je život na podpoře něco přirozeného a málem důstojného, ale on si připadal jako příživník. Kdy už si začne svoje marky vydělávat sám? A čím?

Oznámil Sabině, že by si rád vyšlápl do kopců za městečkem, nechtělo by se jí také? Nu, nechtělo, s čímž potají počítal. Potřeboval si všechno ještě jednou pořádně rozmyslet, což mohl nejlépe sám. Ňákej dělovník, bylo první, co mu v rychlé chůzi povrtávalo hlavou. Pan Hartmann se tak vyjádřil když ne opovržlivě, tedy v plném přesvědčení, že dělovník, zvlášť nekvalifikovaný, stojí v téhle zemi na velmi nízkém stupni společenské prestiže. Což by ani tak nevadilo, Zdeněk si na prestiž nijak zvlášť nepotrpěl, ale on tomu patrně odpovídá i příslušný stupeň platový. O tom sice slýchal, ale blíže se tím jevem nezabýval. Nízký platový stupeň v německém pojetí vydal v běžném přepočtu ještě pořád mnohonásobek toho, co doma pobírali i velcí páni, a on nebyl náročný člověk. Teď zjišťoval, že ho nové prostředí každou chvíli seznamuje s pravidly, o nichž dosud buď neměl tušení, nebo se mu nezdála být významná.

Běhání po úřadech brzy skončí, dostane azyl. Už zjistil, že velké části osazenstva uprchlické ubytovny to jako dosažená meta stačí; azyl znamená podporu, a s podporou se dá žít. Když o ní, přepočtené na zloté, lei či jinou takovou měnu, napíší známým domů, budou jim dokonce závidět, což je pro leckoho vrchol životního štěstí. Tomu, v jehož pojetí je doživotní pobírání podpor rovno příživnictví, to stačit nemůže. Takže ... dělovník?

Zatím ještě ani na minutu nezalitoval toho, že utekl z té odrátované země na východě. Ale byl tam na leccos zvyklý a zjišťoval, že mu to chybí. Dělovník například tam bývala osoba navzdory oslavným heslům ne zrovna vážená, ale v porovnání s jinými dobře honorovaná. Režim si dělnictvo předcházel, zčásti z ideologických důvodů, ale ještě spíš aby je proti sobě nepopudil; dělnická třída se tolik nebojí o své postavení jako úřednictvo nebo dokonce vědci a literáti, takže je nutno předcházet její nespokojenosti vyššími platy. Za svých vrtáckých časů občas potkával spolužáky z gymnázia, lékaře, inženýry a různé badatele, kteří vypadali, že by se mu rádi blýskli svým postavením. Ale nechali si zajít chuť, jelikož se obávali, že by se jich mohl zeptat: »A kolik ty v tom tvém ústavu bereš?« Oni, vážení a úspěšní, měli svých osmnáct, dvacet stovek. On, nádeník a kádrový zatracenec, tři tisícovky i víc. To vyvažovalo mnohé. Tady, na druhé straně ostnatého drátu, už nevyvažuje. Bylo mu jako hadovi, který se pomalu začíná svlékat ze staré kůže a nová mu ještě nenarostla.

Byly i jiné rozdíly a nezvyky. V tomhle kapitalismu, uvědomoval si, se práce ani úředně nepřiděluje, ani neposkytuje, ale člověk ji nabízí výměnou za plat jako každé jiné zboží. Dá se tomu rozumět, třebaže komunisti se nad tím rozčilovali a mluvili o vykořisťování. Jenže jaké zboží může on, Zdeněk Halíř, nabídnout na tomhle jarmarku? Probíral se svým životním během a co mu vycházelo, nestálo za moc.

Dělat správce podnikové chaty bylo příjemné, třebaže dost osamělé řemeslo. Jenže tady není podnikových chat, protože každý vykořisťovaný pracující se sebere a frr ... už je na Kanárských ostrovech, co s podnikovou chatou. A když ne Kanárské ostrovy, jsou lidé, že by se nevydali do končin, kde se nemluví německy a na jídelním lístku není uzené koleno se zelím, tedy aspoň někam do Bavor, do rodinného hotýlku s polopenzí. Něco ho při těch myšlenkách napadalo, ale zatím se nedalo upřesnit, no, uvidí se.

Také ovšem byl v té laboratoři. Technik, to už vypadá líp než dělovník. Ale to má chodit a ptát se, prosím pěkně, nepotřebovali byste někoho, kdo umí cpát hlínu do hrnců a zapisovat, co to s ní udělá, když se na ni pouštějí všelijaké tlaky? Mluvil už o té věci s panem Hartmannem, nechápal hned, oč se jedná, ale pak potvrdil: ano, lze se etablovat i jako technik v některém specializovaném oboru, avšak je nutné na to mít lejstro. Viš, jak se tady poněkud opovržlivě říká. Višem jest dáno na vědomí, že by uchazeč uspěl i v širším rozsahu činností, než jaké dosud vykonával. Bez više se předpokládá, že je schopen pouze cpát hlínu do hrnců a nic víc. Ani to se nejevilo jako příliš nadějné.

Třetí a poslední možnost se nazývala vrty. Byla to činnost mnohdy namáhavá a takhle před zimou nebo po jarním tání v blátě po kolena svízelná. Ale výplaty byly slušné, dlouhá byla nastřádaná volna a značná nezávislost na podnikovém panstvu. Býval by u vrtáků vydržel i déle, nebýt náhlého hnutí mysli, v němž usoudil, že je toho hauzírování zrovna dost, takže nyní povede usedlý život na té podnikové chatě. Vrtáka, pravda, by snad mohl dělat i teď, třebaže se technika od jeho dob jistě změnila, hlavně tady na Západě. Nebyl si ale jist, je-li v kapitalismu vrtáků tolik třeba. Socialismem stižená země je provrtaná jako řešeto, jelikož byl kdysi za tím účelem zřízen velkopodnik, a ten musí vrtat a vrtat, plán plnit a překračovat, i kdyby se veškerá vlast česká podobala ementálskému sýru. Dalo se soudit, že tam, kde účelem podnikání nejsou procenta plánu, nýbrž mrzký zisk, bude smysl takového konání posuzován přísněji.

Tři možnosti, a žádná zvlášť nadějná. Co s tím? Jít za panem Hartmannem a požádat ho, směl-li by tahat prkna u něj na pile? Měl dojem, že by ho tím zklamal. Nebo se přihlásit v Ravensburgu na Arbeitsamtu - hned se v duchu opravil, na úřadu práce, nesmí si zvykat mluvit napůl česky a napůl německy ... jenže z toho kouká pro něj, pro azylanta, také jen nějaké dělovnictví. Nebo začít nahonem dohánět, co mu bolševici nedovolili, jak se sám před sebou obhajoval, dobře věda, že obhajoba není tak úplně upřímná: bolševici nedovolili, ale on se jim ani zvlášť nevnucoval, když se na vrtech i na chatě Hartmance žilo vcelku utěšeně.

Učit se? Dát se na stará kolena do studování? Postavit něco na svém maturitním vysvědčení, listině bez dalších doplňků zhola zbytečné tam za dráty a tady v proúřadovaném Německu bezpochyby taky? Pomalu mu bude osmatřicet, dost pozdě na nové začátky toho druhu. Trvaly by hromadu let a musel by studovat po večerech, což by zase šlo špatně z městečka Wangen, ba i z okresního města Ravensburg. Vysoké a jim podobné školy budou v tomhle okolí nejspíš ve Stuttgartu nebo někde kolem; musel by tam najít nějakou nádeničinu a po večerech se vzdělávat. Ne že by se mu zvlášť chtělo. Znovu mu přišel ten nápad, teď už zřetelněji: když studovat ... něco kolem cestování? Turistiky? To by ho bavilo a Němci cestují jak posedlí, mohlo by to být nadějné. Je ale nějaká škola cestovního ruchu zrovna ve Stuttgartu? Možná že by museli táhnout někam dál, je nejisté, jak by se na to dívala Sabina...

Ŕ propos, Stuttgart. Kde to jméno ... už věděl, v Jirkově dopisu o něm byla zmínka. Nebo spíš o jistém faráři Danešovi a duchovní útěše. Možná by nebylo úplně scestné o ni požádat, oni toho faráři vědí dost i o jiných věcech a dovedou poradit, je to jejich řemeslo. Zatím by mohl běžet dolů na poštu a zeptat se, jestli mají telefonní seznam toho Esslingenu. Pak by se vidělo.

Zjistil, že prošel v těch myšlenkách pěkný kus cesty krajinou, které se říká Allgäu, nenajdeš ji v žádné mapě a její hranice není nikde vyznačená, a přece je tak výrazná a pěkná. Víte, poučila ho paní Hartmannová, podle čeho poznáte, že už jste v Allgäu? Že jsou krávy hezčí než děvčata, zasmála se. Krávy nějaké cestou potkal, ale nejsa znalcem dobytka nemohl ocenit jejich krásu. Děvčata se pak nedala vidět. I tak se připozdilo, byl čas se vrátit. Rozmyslel si, co chtěl? Ano, ubezpečil se. Vidím už zase o kousek dál. Zkusím zavolat toho Daneše, proč ne. Had si svlékl další proužek kůže a jaksi se tím osmělil.

Bylo však přisouzeno, že to bude jiné setkání, jež změní běh života Halířovic rodiny, velmi významně a ne bezbolestně. Když se tak stalo, zbyl už z hadí kůže jen malý zbytek, ulpěl ale pevně a neodstranitelně. Zbavit se všech pout vlastní minulosti může být v prostředí nového domova užitečné, stěží však proveditelné. Dokonce i tomu, kdo si takový cíl předsevzal.

»Jeď si sám, když si myslíš, že tam musíš. Já na tyhle merendy nejsem zvědavá,« udrolila Sabina, nepřestávajíc jezdit s vysavačem po pokoji.

»Ale možná bys měla,« odporoval Zdeněk s pocitem, že mu pod nohama ujela země. Míval jej poslední dobou častěji a pomalu ho to začalo znepokojovat. Co se s tou holkou děje? Je jako vyměněná. »Ten farář mi říkal, že se v Böblingen sejde spousta lidí,« vysvětloval. »Jsou tady už dlouho a vyznají se tu. Mají všelijaké kontakty, můžeme se od některého...«

Napřímila se a sáhla na vypínač, jednotvárný hluk vysavače ustal. »Zdeňku,« pohlédla na něj bádavě. »Jsem ti moc vděčná za to, jak jsi na té druhé straně,« ukázala do neučita, »všechno dobře zařídil. Sama bych to nedokázala a ani bych se asi neodvážila. Ale tady...« odmlčela se trochu, »tady ti to moc nejde. Pan Hartmann to poznal a já už taky. Musíme sebou pohnout. Skončit to provizorium. Chtěla bych už jednou žít třeba skromně, ale jako normální člověk. Jako ti lidé tady kolem.«

»Právě,« zaargumentoval. »Pohnout sebou, říkáš. Správně. Jenom ještě musíme vědět kudy a jak. Proto chci jet na ten sraz.«

»Ale ne. Nic nechceš, jen si to namlouváš, já tě znám. Pojedeš tam, protože se ti stejská po Čechách. Chce se ti povídat s někým česky, hádat se o politice, jestli se tenkrát v srpnu mělo bojovat nebo nemělo, zpívat moravský písničky, ručku hore, vzpomínat, co kdy hráli v Semaforu a Na zábradlí, jak se vaří svíčková ... to je, milej hochu, všechno na prd. Jestli je v týhle zemi někdo dlouho a vyzná se v ní, jak říkáš, jsou to Němci. Potřebujeme zapadnout mezi ně, ne mezi tu českou partu. Nežít pořád jednou nohou ... vidíš, chtěla jsem říct doma, ale neřeknu. Nepřišlo mi to lehce, ale už jsem se rozhodla být doma tady. A budu. Ale nechci tě držet, jeď si zavzpomínat. Já to zatím zkusím jinak.«

Zdeňkovi se při té řeči smutek odpoutal od žaludku, stoupal přes prsa do hrdla a usadil se tam. Sabina má možná dost pravdy: neohlížet se dozadu, jednou jsem se rozhodl jít jinou cestou, a proto je třeba se zbavit všeho, co se mi lepí na paty a táhne mě zpátky. Bylo by asi užitečné bez všech sentimentů a beze zbytku se poněmčit. Ale jde to? Může se člověk takhle na sto procent přesadit, ani kousíčkem kořínku nezůstat v půdě, z níž vyrostl? Jestli ano, kde jsou ti, kterým se to povedlo? No, uvidí se. Chtěl se ještě zeptat, jak jinak to chce Sabina zkusit a jestli tím výrokem mínila něco určitého, ale přemohlo ho roztrpčení. Bane, tohle nevypadá na obvyklou manželskou rozmíšku, společná cesta, dosud vcelku jasná a dobře schůdná, jako by se začínala dělit.

»Zkus. Jenom ... když už mluvíš s klukem německy, aspoň s ním mluv správně. Kdyby tě slyšel pan Hartmann, řekl by - nix moc gut Deutsch.«

Zavřel za sebou dveře a šel, nevěděl dobře kam. Měl v té debatě poslední slovo, což mu sice udělalo pro tu chvíli dobře, ale možná by bývalo lepší si je odpustit, protože Sabina se tím ještě víc zatvrdí ve své představě, že dokáže nežít jednou nohou tam ... sám už zaváhal před slovem doma. V představě ne zvlášť reálné, jak asi zjišťuje už teď, když zkouší kroutit jazykem po německu a nechce se jí to dařit. On sám ... ne že by jím cloumalo kdovíjaké vlastenectví; horoucnost toho citu v něm dokázala silně utlumit škola, vojna i jiné tribuny povrchní frázovitosti. Ale je teď emigrant, jak se takovým lidem ne bez výčitky zrádcovství říká tam za Šumavou. I kdyby se skutečně dokázal stoprocentně přizpůsobit, odstřihnout všechno, v čem doposud žil ... je to rozumné? Dovedeno do důsledků by si tím přiznal, že celá jeho dosavadní existence byla bezcenná, což přece jen nechtěl, ani nemohl. Nebo, když už má takhle po účetnicku počítat zisky a ztráty, vyplatí se to aspoň? Každá zkušenost je zisk, dokonce i zkušenost s tím plesnivým socialismem; je moudré se jí vzdávat? Není nakonec emigrant bohatší svou zkušeností života po obou stranách ostnatých drátů, bohatší než všichni ti dobráčkové tady, kteří nepoznali nic než svobodu a blahobyt, takže neznají jejich cenu? Šel nedávno kolem takových plakátů, samá proletářská pěst a srp s kladivem a k breku známá hesla... Socialismus na vás, moulové, říkal si. Rok socialismu a ono by vás to přešlo. On byl o tohle nesporně bohatší. Jemu nikdo nenakuká pitomé fráze jako všem těm studentíkům a kumštýříkům, co si tak horlivě podřezávají větev pod svou blahobytnou prdelkou. Není jako oni a ani by nechtěl, i kdyby měl v tu ránu dosáhnout vší zajištěnosti zdejšího života. Měl by si se Sabinou o všem ještě jednou promluvit, není tak omezená, aby mu nedokázala rozumět, když chce. Jestli se ale už nezatvrdila až příliš, takže nebude chtít. Měl dojem, že se dalo do běhu cosi, nač nebude mít vliv.

Zesilovače vytrvale pouštěly do sálu své decibely, několik párů středních a starších ročníků uvážlivě tančilo, ostatní se seskupovali v hloučcích nebo se sesedali u stolků, pokud možno dál od zdroje hluku. Zdeněk stál poněkud bezradně u bufetu, nevěda přesně, jak si má mezi těmihle lidmi počínat. Mluvili všichni velmi nahlas česky, z menšího dílu i slovensky, takže se bezpochyby ocitl na správném místě. Ale má teď... Vtom spatřil nevelkého muže, připomínajícího svým zjevem tajemného spiklence ze starších románů, celého v černém, s černým vousem rozrůstajícím se všesměrně kolem úst a hřívou téhož odstínu až přes ramena.

Spiklenec udělal ve svém keřovitém porostu úsměv. »Vy jste pan Halíř, že jo. Hned jsem si to myslel, že tu stojíte jako prodanej. Já jsem Daneš. Náš společný přítel Jirka Prokeš mi říkal Danda, jako v tý písničce, jestli račte znát.«

»Ale jistě,« roztál Zdeněk a tajemství uprchlo. »Cvočkařem byl Danda, bejvala s ním sranda.«

»Dál už bych prosil necitovat, ono to - má na sobě deku, nehejbá se z fleku, rozumíte, pověrčivější člověk by to mohl pokládat za znamení. Ale pojďte, někomu vás představím, uvidíte, že jsem nezahálel.«

Zdeněk vteřinu přemýšlel, co může být smyslem toho oznámení. Mluvil s tímhle panem Danešem alias Dandou před pár dny po telefonu a mezi řečí se trochu rozpačitě dotkl svých těžkostí. Dostalo se mu vřelého ujištění, že uvidí, co se dá dělat, což zvlášť nebral na váhu, takové věci se říkávají. Že by přece? Připouštěl, že navzdory vší skepsi s jakousi nadějí na krajanské setkání jel; silně by si přál, aby se vrátil s nějakým výsledkem. Snad by Sabina přestala mluvit o merendách, na které není zvědavá.

»Pánové, seznamte se,« zadeklamoval vousatý muž obřadně. »Pan Richard Holec, světlo věd geologických. Pan Zdeněk Halíř ... co jste říkal, že je vaše řemeslo? Byla řeč o nějakém vrtáctví, jestli si správně vzpomínám. Pan Halíř přibyl nedávno z říše temnot, takže je mu zapotřebí rady a uvedení do zdejších obyčejů. Doufám, že jsem se nezmýlil, když jsem ho přivedl k vám, Richarde.«

»Heleďte, Dando, jestli mi budete říkat světlo vědy, tak vy jste u mě zase velebnej pán. Ale posaďte se k nám, pane Halíři. Jestli se tadyhle velebnej pán nesplet, jsme oba z branže, vrtáci nebo přinejmenším bejvalí vrtáci. Kde jste povrtával? A proč? Co jste spáchal? U vrtáků nikdo nebyl nevinně.«

»Říkal jsem vám už, Richarde, že ne velebnej, ale dvojctihodnej pán, když už užíváme těchhle feudálních titulů,« děl poučně zarostlý muž, čímž Zdeňkovi silně připomněl Jiřího. »Velebnej pán náleží církvi římskokatolické. My evangelíci máme tuhle dvojctihodnost. Ale nenechte se rušit. Rád poslouchám vás vyvržence a ztroskotance, když se dáte do vyprávění.«

»Úplně správně,« potvrdil Zdeněk. »U vrtáků byli z polovičky všelijací kulaci, živnostníci a jiný rozkladný živly. Z druhý polovičky zase estébáci a partajníci, povyházení buď kvůli nějakým zlodějnám, nebo kvůli chlastu. Byla to různorodá a zajímavá společnost. Co se mě týče, přišel jsem k tomu tak, že jsem jako kluk kul s jinejma uličníkama velezrádný pikle, a někdo se někde prokec. Pár měsíců mě drželi v base a od té doby jsem si u pořádnýho řemesla neškrt, tak důsledná je třídní ostražitost, pánové. A nevím, jestli mě nebude pronásledovat i tady. Ještě jsem si před basou stačil udělat maturitu, ale ta je bez dalších lejster na draka jak v socialismu, tak v kapitalismu. Krom toho ani nemám maturitní vysvědčení s sebou, jistě chápete proč.«

»Chápu,« potvrdil jeho protějšek. »Taky jsem si pro jistotu nebral žádné papíry, když jsem zdrhal. Ale to nemusí tolik vadit, jak si možná myslíte. Až se někam přijdete hlásit o místo, asi na vás budou chtít místopřísežné prohlášení, jestli se moc nemýlím. Nebo že to vysvědčení máte a že jim je přinesete ukázat, až se k němu dostanete. Tady se totiž ještě lidem důvěřuje, víte.« Zaváhal maličko. »Totiž, dokud nezkusí vyvést nějaký švindl. Pak je po důvěře. Moc našinců na to dojelo, jestli smím vyslovit tohle varování.«

»Smíte a děkuju za ně. Nejsem žádný podrazák.«

»To rád věřím. Ale byla řeč o kapitalismu, že. Nevěřte všemu, co se tam u vás o něm povídá, věci v něm dovedou jít jednodušeji, než byste řekl. Vy například máte maturitu a jste znalec v oboru vrtné techniky ... co? Ale já vím, já jsem taky běhal s tyčkama v oranici a občas jsem si vylez na mašinu, když mě k tomu vrtmistr pustil, o tom mi nemusíte vykládat. A někomu jinému už teprv ne. Když se jdete představit k soukromé firmě, musíte vědět, že si o vás především chtějí udělat obrázek. Vědět, k čemu jim můžete být. Nepředpokládá se, že byste přišel a hned všemu rozuměl, ale že jste schopný se v rozumném čase zaučit. Maturita není doklad toho, že jste před dvaceti lety ovládal logaritmy a přítoky Vltavy, ale že nejste primitiv. A praxe v geologickém průzkumu vás může kvalifikovat ... dejme tomu ... jako odborníka přes průmyslové diamanty, nebo...«

»V životě jsem žádný průmyslový diamant neviděl,« zaodporoval Zdeněk.

»To náleží do kategorie skutečností, které nemusíte nikomu věšet na nos. Pane! Já jsem uletěl na Západ s člověkem, který taky v životě neseděl v opravdovém letadle, ale potají odkoukal, jak se řídí. Odkoukal to dobře, protože jinak bych tady neseděl. Jedna velká americká společnost z toho usoudila, že má letecké nadání, a nabídla mu vyškolení a místo. Vy jste zase pracoval na vrtech, a je známo, že vrtné korunky jsou osázené umělými diamanty. Proto jste oprávněn vystupovat jako znalec diamantů. A basta fidli.«

»Ale jděte. Kdepak diamantové korunky za mých časů, to byl výdobytek kapitalismu, o kterém se jen vyprávělo. Vrtali jsme ocelovým šrotem.«

»Ale víte, jak taková korunka funguje. Je to tak?«

»No ... dejme tomu. Jistě, vím to.«

»Takže jste na tom líp než někdo, kdo sice studoval chemii diamantů, ale o tom, co se s nimi ve vrtné díře děje, ví houbeles. Neboli jinak, jste odborník přes diamanty, a už se nevzpouzejte.«

»Dobře. Nevzpouzím se. Plyne z toho něco?«

»Jo,« děl Zdeňkův nový známý po krátké odmlce. »Pro začátek třeba tohle: my vrtáci jsme si tykávali. Já jsem Richard, pro dobré přátele Ríša. Dobrých přátel jsem si stačil v téhle zemi pár nadělat, například jistého pana Jakobeita. Je ve vedení jedné firmy, kam občas dojíždím, a jeho obor jsou zrovna tyhle průmyslové diamanty. Utek před nějakým časem z NDR a má pochopení pro lidi z Východu. Zatelefonuj mu, tady máš cedulku, odvolej se na mě, jestli mají nějaké místo volné, určitě se s ním dohodneš.«

Zdeněk poděkoval a musel se na chvíli omluvit, protože cítil, že na něj jde dojetí. Co by z něj bylo, kdyby mu pokaždé v pravou chvíli někdo nepomohl? Slýchal toho hromadu o Západě chladném, Západě sobeckém a uspěchaném, kde každý jde jen hlava nehlava za svým zájmem a jiných si nevšímá, ale ono je to asi celé jinak. Vzal z kapsy vizitku, nějak se mu rozplývala písmena, je to tím světlem tady, nebo že už na něj jdou léta a bude potřebovat brýle? Matthias Jakobeit, Geschäftsleiter ... Hamburg. Trochu z ruky, už si mezi těmi Šváby zvykl, a teď někam do Hamburku. Co na to poví Sabina? Ale nic, zatím jí nebude vyprávět o panu Jakobeitovi a o svém náhlém znalectví průmyslových diamantů. Až kdyby to ... nebude se raději těšit, na co se člověk moc těší, obvykle nevyjde.

»Jsem vám ... jsem ti moc vděčný, Richarde. Dal bych za to nevím co, kdybych se ti mohl nějak revanšovat.«

Oslovený chvíli uvažoval a maličko se jakoby usmíval. »Ani nebudeš muset dávat nevím co. Bude stačit ... ale jo, o něco bych tě poprosil. Jenže ne tady, je to soukromá věc, počkáme s tím, až bude po zábavě. Co? Na vlak? Ne, na vlak nespěcháš, dovezu tě domů.«

Něco divného se se Sabinou děje, dumal Zdeněk znepokojeně. Co to bylo, nedozvěděl se hned, ale dalo se to zčásti vytušit, zčásti mu o tom postupně pověděla sama. Chodívala do skladu katolické Charity dole v městečku, kde si nemajetný uprchlík mohl vybrat z obnošeného šatstva něco na sebe. Byly mezi tím i docela zánovní věci, že se tady ti lidé hned všeho zbavují, divila se, ale v hloubi duše věděla, že by také ráda kupovala nové oblečení, a jak. Ne z potřeby, jen tak, pro tu libost a kousek ženského vzrušení. Bude to už? Také to bylo dost trapné, přehrabovat se ve starých krámech; aby trapnost zahnala, optala se přítomných katolických dam, zda by nemohla občas s něčím vypomoci, jen tak, bezplatně, aby se dostala mezi lidi a zlepšila si němčinu. I chodila pak každé neděle, někdy s Péťou, jindy sama, vařit kávu a roznášet koláče do farního domu, kde se scházeli věřící po bohoslužbě. Jestli se jí tak vyplnil její záměr, nebylo z jejího poněkud kusého vyprávění příliš zřejmé, zato se v něm čím dál častěji vyskytla zmínka o jakémsi panu Gerkem. Postupně se frekvence toho jména snižovala a Sabina říkala, ne bez jistého zalíbení, Hans.

To byl v kombinaci s jinými jevy dost srozumitelný náznak. Zdeněk si jej nejdřív zkoušel nepřipouštět, poté jat žárlivostí dumal, neměl-li by se vydat do farního domu a milému panu Gerkemu zvalchovat hřbet, až nakonec usoudil, že zvalchovat hřbet by snad mohl, ale běh událostí by tím asi nezměnil. Neboť jestli by si dal něco vysvětlit pan Gerke, Sabina určitě ne. Věc byla čím dál jasnější a spěla k rozuzlení.

O stupeň hůř se smiřoval s tím, co mu napovídal výraz synka Péti, jaksi vystrašený a uhýbavý. Zjevně už Sabina chlapce připravovala na nevyhnutelnou změnu a objektivitou při tom neplýtvala. Podniknout se proti tomu, uznal po utišení zlosti, nedalo nic, leda si zajet do Esslingen za pastýřem duší Daliborem Danešem. Měl odborné útěchy akutně zapotřebí, ale i ta fungovala tak napůl. Neboť ať tu věc obracel, na kterou stranu chtěl, vycházelo mu, že jeho život je v troskách a nadchází čas osamění. A už se mu blížila čtyřicítka.

24. Jindřicha Švacha hledání skulinek

(Březen 1970)

»Pane,« pravil úředník a sňal brýle. »Tady ten papír vás opravňuje k tomu, abyste žil v USA, pracoval a platil daně jako všichni ostatní. Tohle je svobodná země. Dává každému možnost, aby se zařídil podle svého a nikdo jiný aby mu do jeho věcí nemluvil, ani státní úřady ne. Ale já vím, nejste první Čechoslovák, který tu přede mnou stojí. Pochopil jsem už, že většinou čekáte ještě na něco dalšího. Že se o vás někdo postará. To je sice omyl, ale dám vám radu. Až půjdete odsud, zastavte se u stánku a kupte si noviny. Pročtěte inzeráty, najděte si, kde potřebují někoho do práce, a hlaste se tam. Zítra už můžete vydělávat. Pamatujte si: nejdůležitější je první dolar. Pak už to jde samo.«

Svobodná země, opakoval si Jindřich, skládaje do kapsy povolení k pobytu. Blbá fráze. Dobrá tak pro Otakárka Tvarožných, a možná že by ji nepustil z huby ani on, aby nebyl pro smích. Pouštět z huby fráze je ovšem za některých okolností účelné, ale nesmí se to přehánět. Tenhle chlap to přehnal. Je zvyklý mluvit s blbci, kteří mu to žerou? Nebo to zkouší na něj, protože si myslí, že každý, kdo přijde z Východu, je poloviční křovák, kterému může věšet na nos, co mu napadne? Ale co tím sledoval? Ve frázích se mluví, aby člověk něco získal nebo něco zakryl. Získávat od něj, uprchlíka s děravou kapsou, zatím není co. Co tak důležitého by ale před ním mohl zakrývat? Pro tu chvíli se v tom nedokázal vyznat.

Jít prý a koupit si noviny. Jistě taky nějaký fígl od toho ouřady, asi aby se ho zbavil. Sjel výtahem do přízemí, rozrazil dveře a stál na ulici. Hned na protějším chodníku mu padl do oka stánek s novinami, ale nezamířil k němu. Pročíst si inzeráty. Kec pro pitomce, rozhodl se. Kšefty, z kterých něco kouká, se nedávají do inzerátů, ty si každý shání sám, ale musí vědět, jak na to. Těžce na něj dolehlo poznání, že to zatím neví. Jsou mu odepřeny užitečné vědomosti, jimiž se člověk dostává k dobrým kšeftům, což je pochopitelné; kdo něco ví, nechává si to pro sebe. Je v Americe už málem půl roku, ale pořád stejně chytrý, jako když do ní přišel. Pohroužen v těchto a podobných myšlenkách se vydal na pochod k Central Parku. Když jej napodél přejde, bude už v Bronxu, měl tam za hříšné peníze pronajatý kumbál. Nebylo to dobré okolí a pořádnější lidé se tam neusídlovali, špína a nebezpečí, nad jedním zapíchnutým se v Bronxu nikdo ani nepozastaví. Jenže na lepší okolí nemá a asi mít nebude, jestli konečně nepřipadne na pořádný kšeft.

Už ráno si přepočítal drobné a zjistil, že mu nezbude, než jít tam i zpátky pěšky, protože dolary, posháněné načerno doma, se silně tenčily. Nebyl chůzi uvyklý a nebavilo ho to; jsou lidi, že se můžou uhonit kvůli zdraví, ale on na jejich počínání hleděl s úsměškem. Krom toho se cítil jako vyvrženec, tady nikdo pěšky nechodí, leda přes ulici do trafiky. Také že byl chodník skoro prázdný, všichni jezdili kolem ve velkých autech, nevěděl dobře, kolik takové auto obnáší, ale jistě ne málo. Na ně nikdo nenaškudlí z nějaké práce na inzerát, to ať mu nikdo nevykládá, to už ... no jistě, to už se musí vědět, jak na to. Všichni to vědí, až na něj a na partu černochů, co se tamhle polajdávají a vysílají k němu šišaté pohledy, jako by říkali - co ty tady děláš, bílej? Nebesa nad New Yorkem mu připadala nabitá tajemnou vědomostí, do níž všichni znají skulinku, jen on k ní ne a ne proniknout. Jsem takový vůl, že nedokážu rozluštit, jak to ti Američani dělají? Ne, vůl nejsem. Nebyl jsem vůl doma, proč bych měl být vůl tady. Takže rozum do hrsti: co bych udělal, být v té situaci doma? Sháněl bych ty správné lidi, až bych někoho našel, odpověděl si promptně. Jenže správní lidé obvykle vyžadují za uvedení do výnosných skulin službičku. Něco za něco, jinak to nejde, a kdo nabízí výhodně něco jen tak, za modré oči, mívá obvykle za lubem nějaký podraz.

Modré oči ... vzpomněl si, že ho večer chce v jeho kumbálu navštívit Andula, a když večer, znamená to až do rána, protože po setmění by v Bronxu vylezl na ulici jen šílenec nebo sebevrah. Moc se netěšil, nebo lépe řečeno těšil by se dost, ale začínalo mu to být trapné, jakkoli se proti takovým pocitům dovedl obrnit. Andula jako by v Americe rozkvetla, byla nějak pěknější, dokonce štíhlejší, ne už venkovská nanynka, ale sebevědomá dáma, která nejspíš taky našla svou skulinku a je tady jako doma, dokonce i pár dolarů mu občas ze soucitu přistrčí, aby měl na živobytí. Kdopak jí asi tu skulinku ukázal? A za co? Šel a rozjímal, mladá ... no, ne už úplně, ale pořád ještě celkem pěkná ženská má v nejhorším co nabízet ... ale ne, nějak mu to k Andule nesedělo. Takže asi ten jistý pan Baryášek, co se o něm zmiňovala v Praze na letišti? Co se jeho týkalo, nikam to spojení nevedlo, co se taky dalo čekat od nějakých šašků v Laterně magice, i to novinářské vysvědčení si musel koupit od jednoho známého veksláka, a ne lacino. Po nějakých nesnázích se mu podařilo pana Baryáška sehnat a jejich dopis mu ukázat, ale k ničemu to nebylo. Pan Baryášek se do něj letmo podíval, a jak se zdálo, trochu se ušklíbl. Chvíli ještě Jindřicha poslouchal, načež mu vlídně popřál mnoho zdaru a poroučel se, což byl pokyn nepříliš jiný, než jakého se mu dostalo od soudruha Koldera: kdo si vsadil na lidské tváře a nepoznal včas, že se vítr obrací, projeví pravděpodobně stejně špatný odhad i jindy, a je tudíž pro vyšší hru nepoužitelný. Andulu ale od sebe, jak to vypadá, takovým způsobem nezapudil. Pan Baryášek je pochopitelně fízl, z kategorie těch lepších, zahraničních, což značí, že se Andulka nějakým způsobem fízlům do jejich hry hodí. Má, nebo nemá být rád, že on z ní, jakáž pomoc, vypadl? Bylo by to, pravda, pohodlnější, hrát ji, nemusel by teď chodit pěšky a poslouchat blbé řeči od nějakých ouřadů. Taky nebezpečnější, leckterý fízlovský pomocníček už to slízl z jedné nebo z druhé strany, a někdy i z obou. Nic, vzchopil se, přerušil ty myšlenky. Co je pryč, je pryč, nevzdychat a ...

Takže co teď zbývá: Moc se mu do té pochůzky nechtělo, hned zpočátku zkoušel zavolat toho Wienerta, co o něm táta tolik bájil, ale mohl si ušetřit desetník za telefon, rozhovor byl krátký a nic z něj nevyplynulo. Wienert o to zjevně nestál, věšet si na krk starost o nějakého přivandrovalce, což se dalo pochopit, on by o to nestál taky. Asi udělal chybu, neměl telefonovat. Musí jít za tím židem osobně a nenechat se odbýt. Uotravovat ho, až z něj vyleze něco použitelného. Glen Cove ... našel si to místo na mapě, bylo to pěkně daleko, pěšky to tentokrát nepůjde a autobus stojí peníze. Kromě toho autobusy, samej černoch a somrák, do fajnových čtvrtí ani nejezdí, pro koho taky, když tam každej má bourák. Asi si zase budu muset říct o pár dolarů Andule. Ach božebože. Byl zvyklý zasévat svou chytrost s vědomím, že chvíli potrvá, než vydá klásek, ale zatím se nezdálo, že by se zrníčko chtělo ujmout.

»Tak vy jste syn Jirky Švacha,« děl zadumaně ten člověk, vzhlédl od hromádky listin a konečně přepojil na češtinu. »Jo, kdepak jsou ty časy. Byli jsme sociální demokrati a říkali jsme si soudruhu, věřil byste tomu?« Zasmál se komice té vzpomínky. »Jak se vede panu otci?«

»Nijak zvlášť skvěle,« pravil Jindřich, uváživ, že zmiňovat se o koncích tátovy kariéry by nebylo vhodné. »Jak už se tak vede v Československu důchodcům, pane. Z ruky do huby.«

»No, hlavně že je zdráv. Zdraví je to nejpřednější.«

Hovor se zdál opět zadrhávat. Jindřich byl znepokojen: tentokrát se nesmí nechat odbýt, k čemuž se zřejmě schyluje. Řeči o zdraví mívají u starších lidí tendenci se rozvlékat donekonečna a dá se jimi přikrýt nechuť zabývat se podstatnějšími věcmi. Chystal se zasáhnout nezbytnou porcí své osvědčené neodbytnosti, když vtom pan Wienert navázal přetrženou nit sám.

»Znával jsem vás jako děťátko, pane Švachu, jistě si už ani nevzpomenete. Říkal jsem tenkrát vašemu panu otci - pojď, Jirko, nech všeho, já jdu do Ameriky a ty vezmi rodinu a utečte taky, tady to dopadne moc špatně, uvidíš. Ještě byl čas, ještě se dalo docela normálně zažádat o pas a vystěhovat se. Ale jemu se nechtělo. Ono nebude tak zle, říkal. Strašná věta, pane Švachu. Měl by se někde postavit pomník a na něm tahle slova ulitá z bronzu, aby všichni věděli, co je na cestě, když se začne říkat - ono nebude tak zle. I můj táta to říkal den předtím, než nás všechny vyvezli do Terezína. I vy Češi tenkrát v osmačtyřicátém. Ono nebude tak zle. A bylo. Bylo tak zle. Pokaždé je tak zle, hůř, než si kdo dovede představit. Když se jednou otevřou stavidla zlu, pane Švachu, může už být jenom zle, už se ze všech možností uskuteční jen ta nejhorší.« Zadumal se.

»Co teď tam u vás? Zase Češi říkají - ono nebude tak zle?«

»Jak kdo,« opáčil Jindřich, jsa rád, že je konec tomu sermónu. Nemiloval filozofické řeči o zlu a takových věcech, z nichž, jak byl přesvědčen, prdlajs pojde. »Některý lidi říkají, že taková blbost nemůže dlouho trvat. Jiný zase, že je po všem a rozumnej člověk že nemůže udělat nic lepšího než utéct.«

Pan Wienert souhlasně přikývl. »Nedával jsem tomu vašemu experimentu, tomu, však víte, socialismu s lidskou tváří, naději ani za... Jsem starý sociální demokrat, pane Švachu, a jakožto takový vám říkám: žádný socialismus nemůže na konci všech konců mít jinou tvář než nelidskou. Ale to se ví, já znám situaci jen z televize, vy jste se těch událostí zúčastnil sám. Rozumím tomu, že lidé utíkají. Konečně se aspoň někteří poučili a neopakují tu hroznou větu. Je mi vašeho pana otce, věřte mi, líto.«

»Jasně. Proti zlu se musí bojovat,« vysunul Jindra energicky spodní čelist, usoudiv, že je třeba přerušit páně Wienertovo rozjímání a zamířit k věci. »Lidi se moc snadno vzdávají. Já jsem byl plně zapojen v odboji proti sovětským okupantům. Bojovali jsme, dokud ... dokud...« Zmlkl a chvíli pozoroval, co to s panem Wienertem udělá. Nepřehnal to? Židi jsou mazaní, prokouknou, když se na ně jde zchytra. Ale nezdálo se.

Pan Wienert od sebe odsunul hromádku papírů.

»Ano. Celá Amerika tenkrát obdivovala tu úžasnou schopnost ... rozhlas, noviny, televize, všechno bezvadně fungovalo Sovětům rovnou pod nosem. Byli prý úplně zmatení. Někdy mi povíte podrobněji, jak se to dělalo.« Zadumaně se na chvíli zahleděl z okna. »Byl jste, myslím vy osobně, v nějakém spojení s reformním vedením? Něco takového tady čtu, ale je to trochu nejasné.«

»Patřil jsem k Dubčekovým nejdůvěrnějším spolupracovníkům,« zahovořil Jindřich odhodlaně, nahlédnuv, že je třeba udělat dojem. Jestli ten Wienert všemu tak úplně uvěří, je samozřejmě druhá věc, ale bude stačit, když uvěří napolovic. Ostatně když ne, ať si ten údaj přezkouší.

Uvolňující efekt toho závěru se ale nedostavil, protože pan Wienert se odmlčel podruhé a tentokrát se zahledění oknem protáhlo na dobrou minutu. Jindrovi z toho začalo být až úzko. Plnou tíhou na něj dopadlo vědomí, že nemá zdání, co by si počal dál, kdyby s ním ten žid vyběhl.

»Takže jste byl členem komunistické strany. Pochopitelně, jak jinak byste se do těch kruhů dostal. Vstoupil jste do ní z přesvědčení? A kdy?«

A jejej, zatrnul Jindřich. To jsem to prosral. Hrál jsem moc vysoko a uškodil jsem si? Tihle lidi na Západě jsou děsně naivní, což je dobré, protože si dají ledacos nakecat. Na druhou stranu zase těžko chápou, když se jim poví, že ke vstupu do partaje nemuselo člověka vést žádné zažrané bolševictví, jen snaha být u toho, když se rozdávají výhody. Žádají zásadovost. Hrdinství. Odporování Zlu. Blbci. Rychle přemýšlel, jak ze svého prohlášení vycouvat. Členství v partaji úplně popřít nemohl, opravdu by to nevypadalo věrohodně. Ale oslabit špatný dojem mohl. Že jsem byl ve straně ... jistě, pane. Ale z ideálních, ušlechtilých důvodů. To oni rádi slyší.

»Nebyl jsem ve straně dlouho, jen pár měsíců. Od nástupu reformního procesu, protože jsem neviděl jinou reálnou možnost změny režimu. Lidé jako ... jako já ... chtěli jsme podpořit demokratizační proud. Nadávat a kritizovat zpoza plotu nemělo cenu. Bylo potřeba být tam, odkud se dal pozitivně ovlivnit politický vývoj. Jistě mi rozumíte.«

»Nevím, jestli přesně rozumím, ale nemám proč vám nevěřit, pane Švachu. Ani mi do toho nic přímo není. Já jen ... doufám, že jste všechno korektně uvedl do žádosti o trvalý pobyt. Mohl byste mít těžkosti, kdybyste něco zamlčel. My Američani dovedeme mít porozumění, víte. Ale nesnášíme, když se nám lže.«

My Američani, jakýpak ty jsi Američan, dědku, prolétlo Jindrovi myslí. To se ví, že jsem nic neuváděl, nejsem vůl. Člověk, který to někam chce přivést, musí všude nakecat, co se od něho chce slyšet, to je účel všech žádostí a dotazníků. Tady nemají rádi komunisty, takže ten chlíveček pěkně proškrtneme, v žádné partaji jsem nikdy nebyl, jelikož by se to příčilo mému svědomí, tak, a je to. Tuhleten dědek by zase rád slyšel, že jsem se k svému partajnictví přiznal. Takže se přiznáme, ať mu uděláme radost. Uděláme pokaždé to, co nám uhladí cestičku k prospěchu. V tomhle případě je prospěch podmíněn tím, že drahého pana Wienerta udržíme v milostivé náladě. Proto bude nejlepší o dotaznících ani o partajích dál nemluvit a počkat, s čím začne sám.

»No, to je konečně vaše věc,« nezdál se být zcela uspokojen pan Wienert a vrhl pohled na hodinky. »Ale dál, ať dojdeme k nějakému výsledku: máte tady tohle doporučení ... Connecticut Adviser ... ne že bych ty noviny znal, ale ono může být snadnější začínat u nějakého lokálního plátku, jistě. Jenom ... máte představu, co tam chcete dělat? Vaše novinářská praxe, vysvědčení ... dobře, ale tady se moc nedá na papíry, víte. V tom Adviseru by museli mít dojem, že před nimi stojí člověk, kterého právě potřebují. To zatím ... já jsem si vás totiž trochu ozkoušel. Anglicky se domluvíte, to jo, ale zrovna že jen domluvíte. Na novinařinu to v žádném případě nestačí. Musel byste...«

»Jsou i český noviny,« ozval se Jindra přiškrceně, cítě, jak jeho naděje uplývají.

»České noviny,« opáčil pan Wienert a zdálo se, že má co dělat, aby udržel vážnou tvář. »To jsou, aspoň dvacatery. Jen v samotném Texasu vím o třech. Ale vy ... doufám, že jsem vám rozuměl správně ... vy se chcete novinařinou živit. Nejspíš jste mylně informován: české noviny se v Americe dělají zadarmo. I jinde na Západě, co tak vím. Z nadšení pro dobrou věc. Z idealismu. Z mravního závazku. Zkusit to můžete, když myslíte, ale...« Znovu a intenzivněji se zadíval na hodinky, »já teď budu muset letět, pane Švachu, mám takovou schůzku ... takže co vám prozatím můžu poradit, je tohle: já vám rád pomohu, protože jste syn mého starého přítele. Mám známé v redakcích všelijakých novin, takže by se snad něco v tom oboru našlo. Ale až to bude mít nějaký smysl. Až se naučíte tolik anglicky, abyste někde k něčemu byl. Přijďte pak zase a já vás představím. Řeknu - tohle, pánové, je člověk, kterého právě potřebujete. To může trvat, řekněme, při dobré snaze dva roky. Do té doby...« Začal uklízet na stole, pokyvuje zasněně hlavou. »Já jsem, pane Švachu, začínal v Americe tím, že jsem v jedné fabrice přišíval ke kabátům rukávy. Hlavně začít, pane Švachu, hlavně začít, pak už jde všechno samo. Kupte si noviny a hledejte, kde by vás mohli potřebovat, najdete toho spoustu. Vy bydlíte v Bronxu? Měl byste si vybrat jinou čtvrť, Bronx není zrovna... Počkejte chvíli, svezu vás kus cesty autem.«

Během jízdy pan Wienert nejevil tendence pokračovat v rozhovoru a Jindra ho nepovzbuzoval. Měl si co rozmýšlet. Všichni mu, hajzlové, říkají totéž, jako by se na něj domluvili. Koupit si noviny. Začít, pak že už to jde samo. Co jde samo? Přišívání rukávů? A přejít od rukávů k něčemu lepšímu, co vynáší takováhle auta a vilky v Glen Cove, to jde taky samo? Ale všechno by překousl, byl zvyklý, že málokdo vyrukuje s něčím použitelným, když se mu nemůže revanšovat jinou užitečnou informací. Jen to s těmi českými novinami mu ten chlap neměl říkat, tím ho opravdu dožral. Vlastně urazil; dal mu najevo, že ho má za vola, který uvěří, že někdo dělá něco zadarmo. Z mravního závazku. Ty hajzle. Pohlédl kradmo na pana Wienerta, řídil vůz po dálnici rovné jako šňůra a něčemu se maličko usmíval. Jistěže tomu, jak chytře se mě zbavil, vykroutil se, nepověděl, kudy se v téhle Americe lidé dostávají k správným kšeftům. Jakáž pomoc, stalo se, čeho jsem se bál, ten žid se mnou vyběhl. O to hůř, že pěkně, po přátelsku, jak to dělají mazaní lidé, když někoho chtějí elegantně, ale definitivně vyhodit. Co teď dál ... kolikrát si už v těchhle dnech položil tu otázku. Je vůbec nějaké dál?

Zběžně zrekapituloval, co mu z pobytu v Americe zatím vyplynulo, a nebylo to skoro nic. Spočítal, co mu ještě zbylo z jeho dolarů, a nebylo toho o moc víc. Poslední skutek, jejž vykonal v službách činovníka Gruncla, sestával z vyrabování jeho vkladní knížky. Nebylo obtížné vymámit od Anduly klíč od bytu a dát si podle něj udělat kopii. Kde má Gruncl svou skrýš, už také dávno věděl. Knížka sice byla na heslo, ale bylo napsané na papírku a vložené mezi listy. Peněz na ní bylo, jak se zdálo, jako želez. Zdání minulo vstupem na americkou půdu, třebaže do akce zapojený vekslák byl Jindřichův dobrý známý a ani ho moc nevzal na hůl. V popisovanou chvíli zbývala z celé sumy poslední dvacetidolarovka a pár menších bankovek. Je hromsky draho v té Americe, za balíček vatovitého chleba chtějí třicet korun, když se to přepočítá. Lepší nic nepřepočítávat. Kdyby soudruzi tam doma nebyli hovada, mluvili by o té západní drahotě, kudy by chodili, na to Češi dají, ne na brožurkové kecy.

Zavolal zpátky rozbíhající se myšlenky ... takže znovu a konkrétně: co teď. Pumpnout Andulu ... možná, jestli se ještě jednou dá. Ale jestli se dá ... jistá vidina mu zvolna vyvstávala z mračen beznaděje ... vzít si od Anduly dolary, zaplatit jízdenku do Washingtonu, jít na vyslanectví ... pochybil jsem, soudruzi, nechal jsem se zlákat pozlátkem kapitalismu ... vhodné fráze mu vyvstávaly samy sebou, už byl zase skoro jako doma. Podívejme, jestlipak mi hajzl pan Wienert přece jen nedopatřením něco užitečného neprozradil. Jistě: přijít tam, kde můžu povědět - já jsem ten, koho právě potřebujete. Dovedl si představit, že je místo, kde by ho mohli potřebovat. Má své vědomosti z Ústředního výboru i odjinud, zná spoustu lidí, na spoustu z nich něco ví, z druhé strany zase může uvést pár jmen těch bláznů, co si mysleli, že ze sklepa pod Laternou magikou obrátí ruské tanky na útěk, a vyzná se teď už i v tom, jak to chodí v Americe. A v čem se nevyzná, o tom aspoň může mluvit a dělat všelijaké náznaky. Hlavně aby mu Andula půjčila aspoň padesátku. Ale vzrušující příboj naděje hned zase vystřídal odliv. Zkoušel si představit, jak ho správně ukecaní soudruzi pověřují nějakým delikátním a dobře honorovaným úkolem, a nechtělo se mu to dařit. Spíš bylo pravděpodobné, že by tři hodiny tvrdnul na chodbě, až by přišel poskok a oznámil - pan tajemník lituje, ale nemá na vás čas. Tak se to dělá. Anebo - fantazie se mu rozehrála do děsivých, ne však zcela nereálných obrazů - soudruh tajemník zavolá dva chlapy, ti ho vezmou mezi sebe, dají mu něčeho čichnout, strčí ho do auta, z auta do letadla Československých aerolinií, a z letiště v Ruzyni už je to jen kilometr z kopečka do vyšetřovací vazby. To oni dovedou, nebyl by první, koho takhle v cizině sbalili, když o něj doopravdy mají zájem. Nejspíš by neměli, na to je moc malá ryba, ale kdoví. Takže co? Takže nic. Pumpnout Andulu o tu padesátku, dál neviděl.

V takovém rozpoložení ho pan Wienert vysadil u mostu na Wards Island, usmívaje se široce a potřásaje mu rukou tak po americku mohutně, že mu ji málem utrhl. Jindřich to nesl nelibě. Počkej, žide. Však já ještě ... ale pro tu chvíli nevěděl co. Jen neúspěch, hořkost a selhání všech pouček, jimiž se doposud řídil, se mu slily do pocitu, jenž do té doby nebyl obsažen v jeho obvykle pohrdavém vztahu ke zbytku lidstva. Nenapadlo ho ten pocit definovat, ale byla to zášť.

»Tak aspoň dvacku, Andulko. Vrátím ti ji.«

»Dvacku. Už mi jich dlužíš aspoň deset. Nevydělávám tolik, abych si tě mohla vydržovat jako gigola. Proč je neposlechneš?«

»Koho ... neposlechneš?«

»No koho. Toho úředníka třeba. Nebo toho pana Wienerta. Proč si nekoupíš nějaký noviny a nepodíváš se do inzerátů?«

»Copak jsem vůl?«

Přejela ho pohledem, jejž si nemohl vyložit jinak než jako netrpělivě nevlídný. »Nejseš, ale poslední dobou mi tak připadáš. Nebo ne jako vůl, ale jako pes, kterej se naučil jeden kousek a nic jinýho neumí. Probuď se, Jindro. Nejsi na Ústředním výboru, jsi v Americe. Tady to chodí jinak. Jestli si dáš poradit, znala bych jednoho německého pekaře. Peče žitnej chleba a dobře na tom vydělává, Američani se můžou po tmavým chlebu utlouct, protože neznají nic než ty svoje suchary...«

»Takže mi tu dvacku nepůjčíš,« přerušil ji ponuře, nemaje náladu poslouchat výklady o pekařích.

»Uhod’s. Vydělej si ji.«

»Říkala’s, že mě máš ráda.«

Poodstoupila maličko a znovu si ho prohlížela, jako by na něm bylo k vidění něco nového. »Nechodila bych za tebou, kdybych neměla. Ale už mi taky lezeš na nervy. Mám toho pomalu dost, dělat ti záložnu. Jdi k tomu pekaři, dává čtyři dolary na hodinu, za dopoledne máš tu dvacku, co jsi chtěl. Nebo nejdi, a ... a...«

Měl velikou chuť dopovědět větu za ni. Nebo. Nebo mi vlez na záda, Andulko, já už taky mám ledačeho dost. Spokl však hrdé odmítnutí, pochopiv, že hrdost není namístě. Je jen jeden záchytný bod v celé Americe, a jmenuje se Andula Grunclová. Bez ní ... nevěděl co. Snad jít k mostu na Ward Island a skočit dolů. Přesto se rozhodl udělat ještě jeden pokus, než se vydá k tomu pekaři.

»Třeba bys mohla promluvit s panem Baryáškem.«

Rozesmála se skoro šťastně. »Pan Baryášek. Pan Baryášek mi může políbit šos, a všichni zubatý fízlové a jiný bolševici s ním. Já jsem selská holka, víš, a nic jsem jim nezapomněla. Ne, Jindro, tohle se mnou nezkoušej, to jsem nechala za sebou a ty to už konečně za sebou nech taky. Ber, co se ti dává, budeme skládat dolar k dolaru a třeba se jednou zmůžeme na malou farmu někde na venkově. Tohle je svobodná země, hochu, a všude v ní je spousta příležitostí pro toho, kdo chce něco rozumnýho začít.«

Ta řeč Jindřicha maličko znejistěla, bylo mu, jako by mu unikalo cosi, čeho se mohl v nejhorším zachytit. Pan Baryášek s ním sice vyběhl, ale žádné vyběhnutí nemusí být definitivní, když se zvolí správná metoda. Ale byl to jen záchvěv pocitu a vzápětí pominul. Spíš pocítil dloubnutí žluči při zmínce o svobodné zemi, už taky Andula ... měl by jí poradit, ať si dá pozor, když jí někdo začne mazat kolem nosu pitomé fráze. Nicméně se začal neochotně probírat k poznání, že tohle je jiný svět a žije se v něm jinak. Dokonce snad jednodušeji, bez obchodování s užitečnými známostmi a informacemi. Jenže se musí makat, když člověk není nic, jen bolševik z povolání. Ještě nikdy manuálně nepracoval, i za svého svazáckého mládí se dokázal obratně vyhnout stavbám mládeže, brigádám i jiným podnikům toho druhu. Byla to pro něj nová zkušenost a netěšil se na ni. Nicméně nebylo vyhnutí.

»Kde říkáš, že má krám ten německej pekař?« vysoukal ze sebe s pocitem trosečníka, hledajícího záchranu na pusté skále.

Chvíli trvalo, než sebou Andula škubla a začala se přehrabávat v kabelce. Do té chvíle zírala upřeně na pavučinu v rohu temné, nedbale vytapetované místnůstky, zjevně duchem nepřítomná. Jindru to znepokojilo: nač myslí? Vybavilo se mu, co před chvílí jakoby mimochodem pronesla: zubatý fízlové... Koho tím mínila? Probral se v paměti tvářemi lidí od Bezpečnosti, znal jich dost, ale žádná se nevyznačovala obzvláštní zubatostí. Znovu ho napadlo, že milá Andulka zřejmě chová ve svém venkovském mozečku pár závitů, do nichž mu nedala nahlédnout, ačkoliv si myslel, že z ní vytahal všechno. Má z toho něco vyvozovat? Snad jen, že nemusí být tak snadné uhodnout její další plány. Byla řeč o nějaké farmě na venkově, třeba to byl jen sentimentální kec, ale třeba už taky pevnější představa. Zmocňoval se ho nejistý pocit, že zase něco končí, a tušil, že nebude z čeho se radovat. Zároveň však sledoval pohyb její ruky, a opravdu: vyňala z kabelky peněženku, odpočítala z ní dvacet dolarů a podala mu je s obvyklým napomenutím, že tohle už je opravdu, ale úplně vážně naposledy. Znepokojivé myšlenky poodlétly, aspoň že ta dvacka. Nenapadlo ho, jak pomalu sklouzává do kategorie lidí, v jejichž chápání budoucnost nepřesahuje do následujícího dne. Na trávníku v Cetral parku chrápávalo takových při teplejším počasí plno.

Je nejisté, zda cit, jejž paní Anna Grunclová, rozená Vaňkátová, chovala k svému příteli Jindřichovi, bylo ve všech stadiích jeho vývoje možno nazvat láskou. Nebyla ale potvora nevděčná a dovedla bez přemáhání uznat, že je mu za mnohé zavázána díkem. Kdyby se za ní tenkrát nevetřel do funkcionářské vily... Nebyla tak prostomyslná, aby si nedovedla poskládat souvislosti a vyvodit z nich, oč mu tehdy šlo. Zneužil ji, když se to vezme úplně přesně. Jenže jaká pomoc, nebýt toho zneužití, asi by dodnes dřepěla v pokoji s papírovým Vissarionovičem a dusila v sobě zášť k svému zasloužilému choti. Není pochyb, že bez Jindrovy strategie by ho ani nenapadlo se přidávat k nějakému reformnímu křídlu strany, nevěda beztak dobře, co to znamená a co se kolem něho děje. Následkem toho by byl nadále počítán mezi skalní, přestál by bez úhony posrpnové zemětřesení, udržel by si svou partajní pozici nebo by v ní i povýšil, když tolik pomýlených soudruhů balilo své švestky, s pozicí i panský byt a ji v něm. Že by mu z něj utekla sama ... uvažovala o tom párkrát, když jí osamění a nechuť přerůstaly přes hlavu, ale neodvážila se. Lojza byl blb, ale ti ostatní ne. Dovedli by ji přinutit, jako poprvé. Ať Jindra sledoval cokoliv, dostal ji z toho.

A sledoval své křivé cestičky i dál, což o to, ale hodilo se mu do nich, aby se pomalu odpoutávala ze svého zajetí, tady zájmový kroužek, tam autoškola, kurzy toho a onoho... Jakého oboru by se měly týkat, do toho jí nemluvil, nepokládaje to za podstatné; i probírala se nabídkami vzdělávacích kurzů, nějaké kreslení, nějaké tance nebo amatérské hrnčířství, co s tím, přemítala nevlídně a vyřazovala jedno po druhém. Byla holka selská, praktická, a nehledala zábavu pro znuděné měštky, nýbrž něco, čím si bude moci vydělávat na živobytí, až to dospěje tak daleko. Že přijde den, kdy se z Lojzova nevolnictví vyprostí úplně, o tom přestala pochybovat, otázka už jen zněla, kdy se tak stane a za jakých okolností. Nakonec se dala zapsat jednak do kurzu pro sekretářky a psaní strojem, jednak na angličtinu. Nepřešel ani dlouhý čas a nestačila se divit, jaký měla zázračný odhad, hlavně s tou angličtinou.

Tím se jí život zase o něco pootočil, neboť se přestal pohybovat výhradně mezi Lojzou a jeho fámulem. Do kurzů docházelo dost lidí, z nichž někteří se zdáli být zajímaví či dokonce sympatičtí. Někteří po zjištění, čí je paní Anna manželkou, vzali své sešity a sedli si jinam, jiní se jí naopak horlivě vtírali, což bylo obojí stejně protivné. Byla však i jiná setkání, zejména jedno. Nedovedla se rozhodnout, má-li být Jindrovi vděčná i za ně.

(Prosinec 1968)

»Dobrý večer, paní Grunclová, no ne, kdepak bych se nadál ... co vy tady? Zlobíte se na mě, viďte, no já vím, zasloužím si to. Můžu se posadit?«

Potlačila nutkání prásknout nového spolužáka učebnicí přes hlavu, protože hodina už byla v běhu a nechtěla dělat rámus. Poznala hned tu zrzavou palici a veverčí řezáky vyceněné v žoviálním úsměvu, ještě pořád se jí občas zjevovaly ve zlém snu. Jenže tohle není sen, z nějž se za chvíli s úlevou vzbudí. Co zase chce ten chlap? Že by náhodou taky zatoužil po vzdělání v angličtině ... což, možné to je, to se ví, dneska je velká móda chodit na angličtinu, když se všude vnucuje ta blbá ruština. Asi že taky nakonec skončil v Praze, a Praha je sice velká, ale zase ne tak, aby v ní člověk nemohl narazit na známého, i když o něj nestojí. Takže se možná neděje nic tak ... ne, ne, přehlušila v sobě konejšivý hlas. U těchhle lidí se máloco děje náhodou. Že ji tajní sledují, tomu by se ani zvlášť nedivila; je manželka významného činitele a významné činitele tajní sledují, aby na ně něco měli, kdyby toho byla potřeba, to je známá věc. Jenže to pak o ní nejspíš vědí i jiné věci, a teď poslali tohohle Studeného, aby... Měla to jméno v paměti jak vytesané. Co honem dělat, aby to nebylo špatně, uvažovala spěšně. Shrábnout učebnice do tašky, promiňte, pane, já teď musím ... a už se v kurzu neukázat? Jenže oni by si ji snadno našli, jestli jim stojí za to, a otravovali by dál. Nebo nasadit kamennou tvář, nezavadit o toho zrzavého jidáše ani pohledem, ani slovem, ať si tu sedí a dělá, jako když se učí anglicky ... ale to by šlo jen tak dlouho, než by se rozhodli ji vzít do presu pevněji, aby ji dostali tam, kde ji chtějí mít. V tom už měla svou zkušenost a nestála o to si ji zopakovat. Takže už zbývá jen jedno: přistoupit na jejich hru a neudělat chybu. Ať se tajný sám vymáčkne, oč mu jde.

»Jen se posaďte, pane Studený. Ale potichu, já chci sledovat vyučování, povídat si můžeme potom, jestli je o čem.« Nechal zaniknout veverčímu úsměvu a poslušně se sklonil nad sešitem. Jistě na mě něco šijí, utvrdila se Andula v podezření a až do konce hodiny se namáhala uhodnout, co asi, ale neuhodla.

»Nechte toho Studeného a já vám za to nebudu říkat paní Grunclová. Bude to tak lepší? Bude, viďte. Paní Anno, nemáte nic proti tomu? Mně mimo službu říkají Týrle. Rudolf Týrle. Z toho vidíte, že s vámi nemluvím služebně, snad vás to uklidní. Já nejsem zlej chlap, paní Anno, i když jsem s váma tenkrát tak...« Odmlčel se a vypadal, že se k něčemu chystá. »Jak se daří panu manželovi?«

Střelila po něm opovržlivým pohledem.

»No no, ani mi nemusíte nic říkat, já vím. Bylo mi vás líto, věřte mi, ale muselo to být, to víte, vyšší zájem a tak.« Na chvíli zahlodal na nehtech, rozvažuje, jak má postoupit k jádru věci. »Měla byste být opatrnější, paní Anno. Já, to se ví, nic mi do toho není a taky vás chápu, musí to být život s tím balíkem, vůbec se nedivím, že jste si našla náhradu. Ale pan Švach ... doufám, že nechováte nějaké romantické představy.«

Něco se jí sevřelo v hrudi, a nebyla to úzkost. »Vy ... vy něco víte?«

»Ale jakpak by ne,« zaklokotal sebevědomě, »však je to moje řemeslo. Někdy se mi zajídá, ale nebudu už nic nového začínat, ani by mě nenechali. Samozřejmě že víme o vašem poměru, a ještě víc, víme moc dobře, kdo je soudruh Švach a co se od něj dá čekat. Měla byste to vědět i vy, abyste se třeba neoctla ještě ve větší louži než s tím troubou Grunclem. Přiznám se, že tady nejsem tak úplně náhodou, chtěl jsem vás varovat, aby... Ne, neposlali mě, samotnému mi to tak přišlo. Ale vy mi asi nevěříte, viďte. Klidně věřte. On i estébák může mít svědomí, aspoň občas.«

Nevěděla, co si má v tu chvíli myslet. Všechno se v ní příčilo, máš před sebou fízla, všech fízlů výlupek, napomínala se, mizeru, který tě uvrtal do té osamělosti a do toho živoření pod fasádou panské vily, nenech se zase užvanit, káčo důvěřivá! Soustředila se a vzala prozatím na vědomí, že o ní tajní všechno vědí. A Jindru asi mají líp přečteného než ona sama. Romantické představy nechovala ovšem žádné, musela by být silně nechápavá, kdyby jí za toho půldruha roku ještě nějaké zůstaly. Ale co se dá dělat, neubránila se povzdechu, aspoň že Jindra. Jinak bych snad... Myšlenky se jí zase začaly rozbíhat.

»Vás asi politika moc nezajímá, paní Anno,« začal zubatý muž obezřetně.

»To jste uhod. Mám politiky plnej barák, i do postele mi leze,« řekla a vzápětí na sebe dostala zlost. Jsem povídavá, a to se před takovýmihle nesmí.

Nevypadal, že by si toho povšiml. »Ale jistě zhruba víte, co se posledního půl roku dělo. Byly ... všelijaké naděje. Už je po nich. Bude se to bílit, začíná se říkat na jistých místech, jestli mi rozumíte. Spousta lidí to šeredně odskáče.«

»Ať si odskáčou. Nic mi do nich není.«

Pokýval rozvážně hlavou. »Ale mohlo by být. Vašeho pana manžela například ... ale já vím, co bychom si vykládali, že ano. Budu teď přímý, když dovolíte: soudruh Gruncl se zapletl s nesprávnými lidmi a teď, jak to vypadá, nejspíš poletí. Co bude dělat dál, to už ... asi to bude dost smutné, když si ho tak představím. Milující ženuška, která stojí při svém hrdinovi v štěstí i v neštěstí, asi nejste, takže byste se od něj měla odpoutat, dokud je čas. Najít si nějaké místo a bydlení. Na tu vaši vesnici se, počítám, vrátit nechcete.«

»Co vy víte,« usmála se poprvé. Pohlédla na pana Týrleho alias Studeného, no, za mužského by ho zrovna mít nechtěla, ale... Ostražitost se jí začala rozplývat. Hned se zase ovládla, nejdřív musí z toho chlapa dostat, co od ní chce, než uvěří, že tajný může mít svědomí. »Ještě něco?«

Polkl. »Jste chytrá paní. To je dobře, protože vám chci nabídnout zajímavou možnost.« Obrátil zrak ke stropu a zasněně poklepával prsty po stolku. »Hromada lidí teď odsud odchází.«

»Odkud jako? Z tohohle kurzu?«

»Nedělejte hloupou. Ne, z téhle země. Z tábora socialismu. Říkají, že už je v něm nic dobrého nečeká ... no, nechci to soudit. Pověděl vám ten váš ... pověděl vám pan Švach, že se taky chystá?«

Trvalo chvíli, než se z té noviny vzpamatovala. Něco jí říkalo, že by jí to vlastně mělo přijít vhod, ono opravdu nemá moc smysl se vázat na Jindřicha, ale zkusila si představit, co teď zase sama, jen s troubou Grunclem, kterému asi začne téct do bot ... nedařilo se jí to. Přece jen ho má ráda, šejdíře jednoho, i když si to nezaslouží. Láska je divná věc.

»Kam?«

»Do Ameriky. Má tam být něčím u novin.« Neuniklo jí, že se mu tváří mihl drobný, trochu potměšilý úsměv.

Do Ameriky, opakovala si v duchu. Opravdu, přišel takový čas, že se mezi lidmi skoro o ničem jiném nemluví. Běž nebo leť, vezmi nohy na ramena... zpívali tuhle v rádiu takovou písničku, a nedalo se jí nerozumět. Ona sama ... nevěděla. Přešla by ten Jordán, což o to, politika ji sice štvala, ale nemohla se vyhnout tomu, aby z ní ledacos nepochytila, včetně různých figur, co se teď asi poderou ke korytům. Parchanti všech parchantů, ke všemu ochotní, bez toho kouska cti, co jí má v sobě i ten její vůl. Chápala, co se od nich dá čekat. Ale přežvýkala si tu představu, že prý místečko k spánku, chleba a slánku ... sama? Nebyla na samotu dělaná, tím spíš, že ji v panské vile tak dobře poznala, než přišel Jindra. Teď se najednou situace obrátila. Rozmysli si všechno pořádně, než zase do něčeho vlezeš, nabádala ji opatrnost, ale vlastně si nebylo moc co rozmýšlet. Zůstat tady ... sama? Vzchopila se.

»Jistě mi to neříkáte jen tak, aby řeč nestála. Něco ode mě chcete. Co?«

»Ale to už jste jistě uhodla, neříkejte, že ne. Jít tam s ním, pochopitelně. Nějaká obživa už by se našla, nebo přesněji, něco bych vám mohl dohodit.«

»Fízlovinu,« ohrnula ret. »Děkuju pěkně.«

»Ale ne. Vůbec k ničemu se nemusíte zavázat, rozhodně k žádné spolupráci. Sekretářka, úplně bez vazeb na ... na nás. Nebo tak něco. Paní Anno, já jsem s vámi kdysi sehrál ošklivou hru a teď bych chtěl ten dluh trochu vyrovnat. To je všechno. Jestli mi nevěříte nebo nemáte zájem, nikdy jsme se tady v tom kurzu nepotkali, a je to.«

»Takže žádnou službičku. Jen letět do Ameriky s Jindrou a zůstat tam. Víc už o vás neuslyším.«

»Ne ... nebo snad trochu, možná. Mám v New Yorku jednoho dobrého přítele, pracuje tam na našem obchodním zastoupení. Psal mi, že by potřeboval pro jednu exportní firmu někoho pro českou korespondenci, tak jsem si vzpomněl na vás. Že u vás mám ten dluh, chápete. Ne, ne, nic jiného v tom není, máte mé čestné slovo, že vás do ničeho nebudu zatahovat.«

Seděla chvíli mlčky, přemýšlejíc, co si má myslet o čestném slovu fízla. Otevřely se dveře, vstoupil školník a zíral na osamělou dvojici s pobouřeným výrazem. »Zhasínáme, panstvo! Už je dávno po vyučování! Jděte se bavit jinam!«

Zamyšleně se ubírala ztemnělou ulicí a pořád jí bylo, jako by za sebou slyšela kroky, ale když se ohlédla, nikdo tam nebyl. Zkusila si znovu všechno roztřídit a srovnat, ale nebylo už co, věc byla celkem jasná: buď toho chlapa vyhodit, až za ní zase přijde se svým New Yorkem a se svým obchodně zastupitelským přítelem, nebo jeho návrh přijmout a zařídit se pak podle svého, pokud to půjde. Přišla jí představa ... Andula Vaňkátová, z Újezdce až na konec světa ... mimoděk jí uniklo zasmání. Až na těch málo výjimek, kdy ji Jindra s sebou bral do různých hotelů kolem Prahy, se jí život zatím pohyboval mezi jistou jézedáckou vesnicí a funkcionářskou Prahou, prostředí neradostné jedno jako druhé. A teď najednou ... Amerika? Lojza někdy přinesl domů Rudé právo, to se ví nečtené, asi že mu je někde strčili do ruky, vzdělávej se, soudruhu, ale on na vzdělávání nebyl. Přečetla si z něj pár řádek, novinové žvásty se jí sice protivily, ale pohrdlivý odsudek končiny jménem Amerika z nich vyrozuměla. Četla ale i jiné věci, hlavně starší, předválečné knížky z antikvariátu - v pochmurné prázdnotě panské vily se nedalo dělat o mnoho víc než číst - a v nich Amerika vůbec nedopadala tak zavrženíhodně, spíš mezi řádky vyvstávalo uznání a obdiv země, v níž každý najde své uplatnění, když se umí přičinit. Jakpak by se neuměla přičinit, ona, holka ze selského. Jenže zatím nebylo kde, jen nuda a otrava na všech koncích, kam se podívala.

Nechala těch vidin a soustředila se. Teď vážně a střízlivě, než se do něčeho pustím: chce se mi? Prozkoumala své nitro a našla v něm napjaté chvění, ano, chce se mi. Kvůli Jindrovi? Taky, odpovědělo jí nitro, ale nejen kvůli němu. Amerika. Vyvstávala jí představa a měla podobu konečně už jednou samostatného života v té zemi, kde každý najde uplatnění. Do toho, Andulo.

Přidala do kroku, už se viděla v tom novém, cizím světě, v němž bude možná mít ze začátku s ledačím potíže, ale zato se zbaví... Prázdnoty v panské vile. Trouby Gruncla, který byl možná k politování, ale vynutil si ji jako otrokyni, ať teď kouká. Zbavit se pana Týrleho s tím jeho svědomím bude asi těžší, nedalo se moc věřit, že by za jeho nabídkou nebylo nic jiného. Ale v Americe mají čeští fízlové krátké ruce, vyvlékne se jim, tím si byla jistá. Krátce jí přišlo i pomyšlení na Jindřicha, jestli i jeho se bude chtít zbavit, rozum jí říkal, že by možná měla. Jenže i rozum má občas krátké ruce, hlavně tam, kde se mu do toho míchá něžná náklonnost, kousek vděku a takové věci. Uvidí se. Uvidí se, až jaký bude z Jindřicha Američan. Pak už se ukáže, kudy, jak a kam dál. S kým? Možná že i s kým. Její úzký obzor se toho večera rozšířil až závratně a ona byla připravená nenechat žádnou možnost nevyzkoušenou.

(Březen 1970)

Zkušenost praví, že se maléry dostavují vesměs v okamžiku, kdy se hříšník rozhodl vykročit cestou nápravy. Když Andula odešla, Jindřich zůstal ještě půlhodinku ležet, načež vstal, pošťáral se v zubech a jal se oblékat, dospěv k rozhodnutí, že tedy půjde a koupí si nějaké ty blbé noviny, kdyby v nich bylo něco lepšího než ten pekař. Andula by jinak nedala pokoj a on sám už začínal mít pochyby o použitelnosti svých zásad v téhle divné zemi, kde i hromada jiných věcí neplatí. Bylo světlé dopoledne a dokonce omšelý barák v Bronxu v něm vypadal přívětivě a nezáludně, ale právě že jen vypadal. Jindřich seběhl po schodech plných smetí, jsa rád, že nikoho nepotkal, ale když už chtěl projít dveřmi na ulici, obklopila ho čtveřice černých mladíků.

»Cigárko, bílej.«

Bylo mu pochopitelně známo, co i v méně vykřičených končinách může následovat po žádosti o cigárko. Hleděl se stáhnout zpět do chodby, což byla chyba. Pod schody ho ti čtyři obstoupili a mlčky, bez známky vzrušení ho začali bít. Řezali do něj s profesionální rozmyslností, až se zhroutil, načež mu zručně prohledali kapsy. Našli však jen čtvrťák na noviny, což je neuspokojilo, takže mu udělili ještě několik dobře umístěných kopanců a stejně nevzrušeně odešli.

Po nějaké chvíli se probral a ohledal, bolelo ho všechno svinsky, měl rozražený ret, pravé oko jako zalepené a košilí mu prosakovala krev. Napadlo ho, že by měl vyhledat policii, ale hned tu pošetilou myšlenku zavrhl, to tak, policajti by přišli, nic by nezjistili a místo toho by vzali do presu jeho, aby neměli nevyřešený případ. Tak se to odjakživa dělá a není proč si myslet, že zrovna v Americe by to chodilo jinak. A až by ty čtyři potkal podruhé, už by ho nezřezali, ale rovnou zapíchli, to v tomhle okolí není žádná vzácnost. Nejmoudřejší by bylo odstěhovat se někam, kde nejde o život, jen jak člověk vyleze před dveře. Odstěhovat se někam jinam ovšem znamená nejdřív najít práci a vydělat v ní tolik, aby si to někam mohl dovolit. Jenže k tomu, aby si našel práci, by musel vylézt před dveře ... panebože. Přemožen tou kvadraturou kruhu se pomalu vysoukal po schodech k svému příbytku. Doma se umyje a vleze si zpátky do postele, tam se mu uleví. Nebo ho něco napadne. Nebo se objeví Andula a on jí řekne ... Andulko, proč mě nechceš mít u sebe? Navrhoval jí už párkrát, že by se k ní nastěhoval, ale pokaždé se nějak vymluvila, asi že to s tou její láskou nebude tak horké. Snad by se slitovala, kdyby ho tady našla v tomhle stavu.

Avšak v posteli Jindřicha nenapadlo nic, ulevovalo se mu jen zvolna a ani Andula se nedostavila, zato s přibývajícím časem začínal dostávat hlad. Nepolevil, ani když se několikrát napil z kohoutku vody. Jinak neměl doma k jídlu nic, lednička byla prázdná, ostatně už delší čas nefungovala, protože mu pro neplacení odpojili proud. Z čehož vyplývalo, že se bude muset vydat na nákup ... to bylo zlé. Nejen že dohromady neměl za co, ale také mohl zase natrefit na ty čtyři ... obešel ho děs.

Zlé tušení ho nezklamalo, ledaže čtveřice nestála v domovních dveřích, nýbrž se poflakovala na chodníku o pár kroků dál. V bezmezném zoufalství ze sebe vydal zaskučení, ale neměl tentokrát proč; černí mladíci se k němu blížili, ukazujíce zuby v širokých úsměvech, a ten, který ho předtím řezal a kopal nejvydatněji, ho uchopil za ochable visící pravici a srdečně jí zatřásl. »Hele, bílej. Měli bysme pro tebe kšeftík.«

Tak konečně našel Jindra Švach cestu ke skulince, jíž se v téhle Americe šikovní lidé dostávají k užitečným vědomostem a tím i k prachům. Všude je to stejné, utvrdil se ve svém přesvědčení, jenže jsou rozdíly v tom, jak na to.

(Léto a podzim 1970)

»Pamatuj si, holka, že se komoušům má jít z cesty,« kázával dceři pantáta Vaňkát ještě předtím, než její životní dráhu zkřížil ženitbychtivý Gruncl a veverčí chrup soudruha Studeného. »Postavit se jim nemůžeme, poněvadž by nás převálcovali. Ale vyhýbat se jim můžeme. Jako smradu, jako moru.«

Andula si musela s povzdechem přiznat, že se tátova nabádání nedržela, a teď to má. Jenže co mohla dělat ... ne, ne, mohla něco dělat, ne že ne. Poprvé si pro ni komunisti sáhli, tomu se vyhnout nedalo, leda by bývala nechala zavřít tátu. Ale podruhé ... s Jindrou si nic začínat nemusela. Do toho šla, protože se jí chtělo. Trochu se pomstít tomu božímu hovadu, co mu ji soudruzi strčili do postele. Ale také a možná hlavně ji svrběl nízký tělesný chtíč, protože ji manželská postýlka neuspokojovala. A připudil ji k chlapovi, kterému se měla na dálku vyhnout, i kdyby to komunista nebyl. Křivák. Ničema. Zmetek vypočítavý, sobecký, zrádný. A ona ho měla ... ona ho má ráda. Má? Možná že ano, možná že ... nevěděla. V každém případě ji čím dál víc štval. Měla by ho poslat k vodě aspoň teď, to by měla.

Mimoděk si sáhla na podbřišek, no, ještě není nic znát. Ale brzy bude. Už je to jisté, mívala své dny jako hodinky a teď už napodruhé nic ... darmo si něco namlouvat, je v tom. S Jindrou Švachem, mizerou, kterému měla při prvním setkání plivnout mezi oči a už na něj nemyslet. Ale ona, husa hloupá...

Nejrozumnější by asi bylo nějak ze sebe to nadělení dostat. Rozvážila si blíž tu možnost a zjistila, že se nejeví moc nadějně. Nějak to ze sebe dostat ... jak? Kde? A hlavně ... kdo? Nějaký pokoutní doktůrek po ordinačních hodinách ... pokud si vzpomínala, dělávalo se to tam doma za pět tisíc a každé sestřičce po tisícovce, aby nic neviděly a neslyšely. To tady asi stěží půjde, Američani jsou dbalejší zákonů, než by se zdálo z filmových detektivek, a levoty se tu nedělají. A ty, které se dělají, se pohybují na finančních úrovních, kam je zbytečné i jen ze zvědavosti nakukovat. Nehledě k tomu, že kdyby to prasklo, mohli by ji Američani poslat šupem zpátky do Prahy, povolení k pobytu není žádná záruka a oni jsou na nelegální fígle hákliví.

Ale to byly všechno zbytečné úvahy, už předem věděla, že tu věc neudělá, i kdyby našla vhodného doktůrka a oželela všechny svoje úspory. Měla třicítku na krku a moc let jí už nezbývalo, jestli chce mít dítě. A to by ona chtěla. Celá se tou nadějí rozechvívala. Jsou ženské, kterým to nic nedělá, když skončí jako osamělé bezdětné báby, ale ona k nim nepatří, snad i v tom je kus její vesnické nátury. Bezdětné živobytí je pro měštky.

Jenže ta nešťastná dědičnost. Tady by aspoň byla ušetřená toho, aby jí sousedky nakukovaly do kočárku a říkaly božíčku, celej tatínek, ale tím by ta věc sprovozená ze světa nebyla. Dítě po Jindrovi, prokristapána. Aby ji přivedlo do blázince, využívalo ji a na stará kolena se na ni vykašlalo, jako Jindra na své rodiče. Snad kdyby to byl kluk ... slýchala, že první syn bývá po mámině otci, v tomto případě po jistém Jaroslavu Vaňkátovi z Újezdce čp. 19, což by konec konců.... A kdyby z dopuštění božího měl být po někom jiném, vychovala by si ho. Nikoho by si do toho nenechala mluvit. Tušení špatné budoucnosti ji pomalu opouštělo, už se skoro těšila.

Kdyby to ale chtěla být jediná starost. Naléhavě si uvědomovala, že jsou i jiné věci, pro něž by bylo vhodné radikálně skoncovat s dosavadním způsobem života. Ne že by začala litovat své poněkud překotné emigrace; poprvé v životě byla svou paní a líbilo se jí to. I na rušné mnohamilionové velkoměsto si zvykla podivuhodně snadno, snadněji než by bývala řekla, i na cizí jazyk, i na mnoho jiných odlišností. Až se sama divila, jak snadno se přizpůsobuje v tom novém světě, ona, holka z české vesnice. Ale mohla toho dosáhnout i sama, bez všech pomocí a nápověd, vyčítala si ve chvílích rozhodnosti. Jindy, v pochybovačnějším rozpoložení, si přiznávala, že odejít do Ameriky a zvyknout si v ní by snad sice mohla, ale pravděpodobně by ji to nikdy samotnou nenapadlo. Potřebovala svého zubatého příznivce, aby ji k tomu kroku postrčil. Měla bych mu vlastně být vděčná, uznávala sama pro sebe. Ale vděčnost se jí v sobě nedařilo najít.

Byl to podivný čas, během nějž seděla v zasmušilé kanceláři firmy, nazývající se exportní, ale nedalo se uhodnout, co a zdali vůbec něco exportuje; spíš přicházely všelijaké postavy, chvíli se o něčem za zavřenými dveřmi dohadovaly s šéfem a zase mizely, nezavadivše o ni okem. Byla připravená tvrdě pracovat, jak se sluší na každého přistěhovalce, ale jaksi o to nikdo nestál; někdy běhala na poštu s doporučenými dopisy a jindy jí bylo nakázáno vystřihovat z novin jakési články a zařazovat do pořadačů, ale většinou seděla a nedělala nic, obklopena chladnou nevšímavostí tří chlápků, kteří o charakteru a poslání firmy zřejmě věděli víc. Dva z nich byli bezpochyby Američané, i když jacísi divní. Na třetím, šéfovi celého podniku, nebylo podle přízvuku nesnadno poznat český původ, ale tajil se s ním, dokonce i před ní, což bylo málem směšné. Zvlášť příjemný nebyl nikdy, ale k posledku se vysloveně zdálo, že mu její přítomnost vadí. Proč ji tedy ale přijímali? Navzdory ujišťování pana Týrleho tušila nějakou hru mezi ním a panem Baryáškem, teď to však vypadalo, že hra začíná nevycházet, nebo se snad dokonce chýlí k závěru. Ze začátku se pan Baryášek každý třetí den pravidelně objevil, zastavil se i u ní, něco šprýmovného prohodil, ale bylo znát, že ze srdce mu ta veselost nejde, spíš jako by si ji záclonou úsměvu jaksi zkoumavě prohlížel. Ostatně hned zmizel za dveřmi a jednal o čemsi s tou trojicí. Dveřmi pronikaly útržky jakýchsi neshod nebo snad obav, nedalo se poznat proč, ale jako by se ovzduší zahušťovalo nervozitou a zrálo ke krizi. Přicházela jí myšlenka a zase ji opouštěla, co tak tady se vším seknout a začít něco sama ... ale nechají ji?

Pak se najednou něco zlomilo. Pan Baryášek nepřišel ani po třech dnech, ani po desíti, a místo něho si ji k sobě zavolal šéf. Hned ve dveřích jí kvůli čemusi po zupácku vynadal, čímž se jí dojem nevítanosti změnil v jistotu. Jestli tady zůstane sedět, ti tři ji odtud vypudí každým prostředkem, který budou mít po ruce. Viděla, co viděla, a už si nemohla nic zastírat: ne firma, ale estébácký pelech; a estébáci mívají po ruce velmi šeredné prostředky. Rozhodla se na ně nečekat.

»Cítím se tady nevyužitá,« řekla, přemáhajíc úzkost. »Nevadilo by vám, kdybych podala výpověď?«

Šéf zůstal několik vteřin sedět, šťouraje se nehtem v zubech. »Vás sem poslal...« promluvil poprvé česky, »pan Týrle z Prahy. Je to tak?«

Přikývla v napjatém očekávání, co teď bude následovat. Zmínka o panu Týrlem její domněnku o chakteru firmy s konečnou platností potvrdila.

»Jste s ním ve spojení? V jakém? Jak často?«

»V žádném,« odtušila. »Viděla jsem ho jen jednou.« Nebyla to úplně pravda, slíbila tomu zubatému, že mu občas na smluvenou adresu napíše, a také napsala, ale o tom nemusí ten chlap vědět. Leda by ... nu ano, ony se tam na druhé straně čtou dopisy i zubatým fízlům. Že já husa ... bylo jí souzeno, aby si ten titul udělila ještě vícekrát.

Zdálo se, že přeslechl. »Byla chyba, že vás sem vůbec posílal. Chyba, jestli ne zrádný úmysl. Po tom, jak soudruh Baryášek ... no, o tom se spolu nebudeme bavit. V každém případě je vaše další přítomnost nežádoucí, kdybyste nepožádala o výpověď, navrhl bych vám ji sám. Tady...« sáhl si do náprsní kapsy pro peněženku ... »sto padesát dolarů ... ano, já vím, že to není moc. Aspoň vidíte, že Amerika není takový ráj, jak si nějaká nanynka představuje. Ale na pár dnů vám to stačí a pak se vrátíte domů. Letenku do Prahy si nebudete kupovat, obstaráme ji pro vás sami. Datum odletu se dozvíte. Je to můj pokyn a vy se jím budete řídit. Nepokoušejte se vymýšlet něco jiného.«

»Děkuju,« vydechla. »Pan Baryášek už tady dlouho nebyl. Je s ním něco? Ráda bych si s ním ještě promluvila.«

Pohled se mu zúžil do dvou pichlavých bodů. »Jste tak blbá, nebo tak nevinná? Ne, pan Baryášek už nepřijde. Nesnažte se po něm shánět. A ještě něco: vám asi došlo, že my se tady dozvíme o všem. Jestli nedošlo, říkám vám to teď. Takže: během těch pár dní nebudete s nikým mluvit a nikam psát a nikam telefonovat. Rozuměno? Mohlo by se vám stát něco moc nepříjemného. Běžte a buďte ráda.«

Šla tedy a byla ráda, aspoň prozatím. Co ovšem má dělat dál, o tom bylo nesnadné se rozhodnout. Letenka do Prahy ... nostalgický záchvěv jí proběhl útrobami, ale vzápětí odezněl, to tak, ještě by mě tam sbalili. Dovedla si spočítat, proč a jak se najednou slehla zem po panu Baryáškovi a proč jsou ti tři tak nervózní: Američani se nejspíš nějak dohmátli toho, co prostřednictvím téhle firmy provozoval, a protože měl diplomatický pas, místo zavření ho jen vyhodili. Dovedla si také domyslet, proč na ni při posledním setkání tak divně zahlížel, i co nedopověděl šéf: zkoumají, jestli milého pana Baryáška a s ním celou firmu neshodila Američanům ona. Takže co teď: nečekat, až ji šéf vybídne k vyzvednutí letenky, ale honem se někam uklidit, aby nebyla té fízlovské filiálce na ráně.

Najít si skromné bydlení v Newarku a narychlo se přestěhovat jí nezabralo víc než dva dny, to bylo dobré. Newark není daleko, hned za vodou, ale už ve státu New Jersey, to ji fízlové hned tak neobjeví. Chvíli uvažovala i o tom, jestli by neměla jít a sama vypovědět na příslušném úřadě, co se peče v exportní firmě, ale nechala toho, chtěla už mít konečně od všeho pokoj. Hlavně na sebe neupozorňovat. Snad nebude těm třem tak důležitá, aby ji sháněli.

Práci si našla o málo později jako balička u menší zasilatelské firmy, i to bylo dobré. Plat nebyl kdovíjaký, ale zacházení vlídné, dalo se tak žít a pomalu zapomínat na šéfovo - mohlo by se vám stát něco moc nepříjemného. Pana Baryáška se na tak důtklivou radu nepokoušela shánět a ani nevěděla, k čemu by jí to mohlo být dobré. Nedozvěděla se proto, že řečený muž, navrátiv se po svém vypovězení do vlasti, setrval v ní jen krátce, načež vybaven novým pověřením a doklady se změněnými osobními daty se znovu vydal do světa. Kam přesně, bylo obtížné vypátrat i informovanějším osobám, než byla paní Anna Grunclová, i kdyby o tu vědomost stála. Zato jí občas vytanul na mysli jistý zubatý obličej: byla jsem pitomá, že jsem se dala nachytat na jeho čestné slovo. To se ví, že mě chtěl zatáhnout do svých kdovíjakých plánů, hned jak se na mě poprvé zazubil. Pomalu se jí začínalo zdát, že nebude tak snadné se z nich vyprostit, jak doufala. Nejsem ještě pořád moc neopatrná? Neměla jsem se odstěhovat dál? Nejen za vodu do Newarku, ale až někam na druhý konec Ameriky? Jistá dosud neurčitá představa, již chovala na dně duše, začínala dostávat tvar. Zatím se ale nic znepokojujícího nedělo, takže se nerozvinula do pevnějšího záměru. Co se stalo s exportní firmou, se raději nepokoušela zjistit. Ostatně uplynulo několik týdnů a pokračující proměna tělesných forem ji přiměla k jiným starostem.

Neunikla jim zcela. Cestou do práce mívala pocit, že ji někdo sleduje; ohlédla se a viděla mužskou postavu, jak se k ní náhle obrací zády a zapaluje si cigaretu. Šla si odpoledne nakoupit nějaké ovoce a zase ji zahlédla; když vycházela z krámu, chlap stál přede dveřmi a okouněl. Tu ho už poznala: byl to jeden z těch tří, co je vídala v exportní firmě. Nechala nákupů, šla rychle domů a pečlivě za sebou zamkla. Nevěděla, jestli to stačí; nejspíš ne.

Byla naivní, když si myslela, že se jich zbaví přestěhováním do Newarku. Stojí jim za to, aby ji sledovali; a když ji sledují, mají za lubem i něco dalšího. Dovedla si představit co a nechtěla na to čekat. Dosud neurčitá představa vyvstala z mlh a vzala na sebe obraz farmy, úplně maličké, jen co by stačila uživit ji a její dítě. Rozhodla se.

Možná by se bývala rozhodla i bez všech exportních firem. Cítila pohyby ve svém lůně a s nimi zodpovědnost. Přivést svůj plod na svět v městě nechtěla, ani v Newarku, ani v jiném, protože město je plné nástrah pro mladou duši. Takhle kus půdy někde v zapadlém venkovském koutě kdyby se dal levněji pořídit, pracovala by na svém a něco by z toho udělala. Přitom by vychovávala své dítě. A žádný mužský by jí už nesměl přes práh. Rozhodnutí na sebe rychle bralo určitější formy. Podivné bylo, že se už dlouho neukázal Jindra, ba ani nezatelefonoval, aby si vyškemral dvacku. Že by neznal její nové číslo? Ale ne, vždyť mu je poslala spolu se sdělením o změně adresy. Jako by něco tušil a chtěl se vyvléknout ... ale ne, Jindříšku, nic bych na tobě nechtěla. Vůbec nic. Od téhle chvíle už ne.

(1969 - 1970)

Je třeba se ještě zmínit o tom, jak se v tom čase vedlo Aloisu Grunclovi, někdy čeledínu od Macků z chlíva, posléze dynamickému předsedovi zemědělského družstva, na samém vrcholu životní dráhy pak významnému stranickému činiteli. Jak zkušený pamětník snadno uhodne, vedlo se mu nedobře, tím spíš, že na rozdíl od jiných ztroskotanců té převratné doby nechápal, proč ho najednou všichni za cosi kárají a zlověstně pokyvujíce hlavami mluví o zradě principů a o zklamání důvěry, již v něj vkládala Strana. Kdyby aspoň někdo řekl - ten vůl Gruncl, na to byl zvyklý a věděl, co může následovat. Avšak neříkali mu vole, nýbrž soudruhu, což v těch souvislostech znělo hrozivě. »Soudruhu Gruncle, musíš si uvědomit...«

Neuvědomoval si vůbec nic. A nebylo toho, kdo by mu poradil, neboť jeho důvěrník a rádce Jindra Švach se najednou kamsi poděl, nikdo mu nechtěl povědět kam, třebaže se zdálo, že to mnozí vědí. Měl jsem být zticha, vyčítal si. Neměl jsem na něj dělat uražené obličeje kvůli tomu, že se někam ztrácel s Andulou a mně se to nelíbilo. Čeledínovi se nemá co nelíbit, čeledín má skákat, jak mu velí hospodář. Myslel jsem si, já vůl, že hospodář jsem teď já, a to byla chyba. Teď mě zpraží za moji pejchu.

Ani se nedivil, že současně se sekretářem Jindřichem se kamsi poděla i žena Andula. Asi spolu zase někam jeli a vrátí se, až se vydovádějí, jako pokaždé. Zatím byl spíš rád, že má pokoj od Andulina hudrování, ani pár po hubě mu pro tu chvíli nehrozilo, bylo to skoro výborné. Ledaže mu neměl kdo uvařit, ale to nebyla nepřekonatelná překážka. Zašel si do kuchyně a rozklepl do kastrolu pět vajíček. Jedno mu vyklouzlo a rozkřáplo se o linoleum, skoro se zadostiučiněním to nechal tak. Až Andula přijde, pomine se vzteky, ale ať. Pořád s tím tvým uklízením, ženská. Jak dny šly, začala kolem sporáku zdárně narůstat vrstva připáleného tuku a mastné špíny, neumyté nádobí zaplnilo dřez a překročivši práh kuchyně, šířilo se po bytě.

Pak najednou všechno vzalo rychlý spád. Na ÚV mu oznámili, že jestli to ještě nepochopil, musí se mu to říct polopatě: už nepotřebuje dál docházet do kanceláře, protože na jeho místo přijde soudruh, který nezradil důvěru strany, a on může být rád, že je rád, za Gottwalda strana s takovými uměla zatočit jinak. Poradili mu, že si má zajít na referát pracovních sil, tam mu povědí, co bude dělat teď. Šel tedy a dozvěděl se, že místo příhodné pro soudruhy zradivší důvěru strany se vyskytuje v jistém komunálním zahradnictví. Pochopil, že z něj znovu udělali čeledína, ale nemrzelo ho to zvlášť, spíš se mu ulevilo: konečně zase práce, nad kterou si nebude muset lámat hlavu. Hrabat zvadlé listí na hromádky je skoro jako krmit bejky; a když se s ostatními nebude moc pouštět do hovorů, nebudou se mu snad ani šklebit a mluvit o volech. Pokorně poděkoval, dal si ukázat, kterou tramvají se k tomu zahradnictví dostane, a hned příštího dne přesně v šest ráno se tam ohlásil, dobře věda, že koho hospodář nenajde na dvoře včas, může se nadít facky.

O něco hůř nesl, když do funkcionářské vily vtrhla parta chlapů v montérkách, vedená pánem v obleku s kravatou, zrovna když si zase míchal vajíčka. »Jéžiš, to je bordel,« zakvílel vůdce té party, rozhlédnuv se po tom nadělení, ale pán v obleku se ničemu nedivil, jako by takovým věcem byl zvyklý. Zamával Lojzkovi pod nosem nějakým lejstrem a nakázal mu, aby si spakoval svoje krámy, že se bude stěhovat. Že ale krámů nesmí být moc, protože v komůrce na svobodárně není pro nějaké velké nábytky místo. Tomu Lojzek rozuměl, komora u Macků byla také sotva na rozpažení. Pošourával se po bytě, skládal si košile a kalhoty, načež sáhl do skrýše pro svou vkladní knížku. Nějakou chvíli si v ní postrkoval ukazovákem, než pochopil, že konečná cifra je jaksi záhadně nízká. Někdo peníze vybral a on to nebyl, takže ... Andula? Sekretář Jindřich? Nebo oba, ty zmije? Teprve teď mu duší pronikl smutek.

Bylo ho pak vídat v parcích jisté pražské čtvrti, kterak s hráběmi a lopatou urovnává cestičky a loví z křovin poházené odpadky. Počínal si v tom dosti obratně a neustával, ani když ostatní zaměstnanci kolem desáté usoudili, že by mohl být čas si zajít na pivo, z nějž se už málokdo vracel. Jen Lojzek u svého díla vytrval až do konce pracovní doby a většinou i přes ni, protože beztak nevěděl, co si má počít s časem. Komunální šéfové se o něm vyjadřovali v tom smyslu, že je sice blb a že není divu, proč to s tím obrodným procesem takhle dopadlo, když ho řídila takováhle vemena, ale jinak že je to tichý a pracovitý mužský, na kterém to funkcionářství ani není znát. Ostatně nepředstavoval žádnou zvláštnost, byloť tou dobou v různých zahradnictvích, kotelnách a na jiných pracovištích téhož řádu takových existencí dost.

Jen jak čas šel, vrůstal do Lojzkovy duše i jiný smutek a napovídal mu, co už vlastně vždy tušil: že život v Praze s jejími šedivými ulicemi, řinčícími tramvajemi, troubícími auty a vůbec vším spěchem a neladem není pro něj, ať jako pána z ÚV nebo čeledína v komunálním zahradnictví. Koncem jara, když dokvétaly jabloně a deště ztrácely svou sychravost, na něj jednou před ránem přišel sen. Bylo v něm zase něco o Újezdci, i hospodář Macek se mu zjevil, ale nehrozil mu už, spíš jako by mu kynul a říkal ... vrať se, Lojzo. Vrať se, kam patříš, vidíš, že všechno ostatní je jen klam a trápení duše. Celý ustrnulý si ten sen přemílal cestou do práce, až ho málem porazilo auto. Pochopil, že i to bylo znamení; počkal si tedy ještě na výplatu, načež zmizel, nepožádav o rozvázání pracovního poměru. Šéfové ho sháněli, i pátrání po něm dali vyhlásit, ale nakonec nade vším mávli rukou, kdoví, co se mu hnulo v hlavě, pošukovi. V okolí vsi Újezdce se však začal objevovat zchátralý obejda. Občas se přišoural k někdejšímu Mackovic statku, nyní budově JZD, a chvíli naň bůhvíproč zíral. Kdo se s ním zastavil, nemohl si nevšimnout výrazu jeho očí, zčásti těkavého, zčásti vylekaného, jako by se bál facky. Jelikož přitom mlel něco o viaduktu, co pod ním dělníci do kohosi stříleli, usoudili Újezdečtí, že to bude nejspíš nějaký blázen, a pro jistotu nepouštěli děti za humna. Někdejšího předsedu Lojzka v něm nikdo nehledal ani nepoznal.

25. Emigrantova úvaha o rodné hroudě

(Září 1966)

Jednomu pravidlu přivykl Vlasta v novém domově velmi brzy: odhadnout, který dopis, formulář, nabídku, reklamu či jiný kus papíru vyhodit hned, který zběžně přečíst a vyhodit pak, který číst pozorněji, který založit do vyřízení, a který bude náležet k těm nemnoha, jež uloží do zvláštních desek mezi trvale nezbytné dokumenty a osobní či rodinné památky. V tom byla jistá nevýhoda té kapitalistické svobody: v socialistickém živobytí nebylo reklam a ani dotazníky a formuláři ho úřady nezahlcovaly, protože za poddaného rozhoduje panstvo, není proč ho žádat o vyjádření pomocí formulářů. Tady, kdyby měl podle starého obyčeje číst všechno, co mu přistane ve schránce, nedělal by nic jiného; a kdyby měl všechno schovávat, brzy by ho ta hromada pohltila. Honzův první dopis ale měl čestné místo v památečních deskách a Vlasta jej občas bral do ruky, aby si vyvolal své rozpoložení toho dne, kdy se přihnal z nádraží k domku tety Anity. Dopis už tam na něj čekal, s pěknou švédskou známkou a Honzovým hranatým rukopisem.

...nakonec šlo všechno tak dobře, že se tomu ještě pořád nepřestávám divit. Když jsem byl v tom, myslel jsem pokaždé jen o krok dopředu a byl jsem rád, když se podařil. Teď teprve vidím, jak dobrodružný podnik to byl, vlastně beznadějný. Mohl skončit tak šeredně, až mě ještě teď obchází hrůza, kdybych neměl takové štěstí na dobré lidi. Skoro si mě podávali, až jsem byl tady. Nebýt jich, Vlasto, nedostal bych se ani přes Jizerky. Nikdy bych nevěřil, co je na světě dobrých lidí, byl jsem zvyklý mít kolem sebe pár kamarádů a kromě nich už jen samé hajzly a podrazníky. Rád bych vyzkoumal, jestli jsou takoví jen Seveřani, víš, drobet bubáci, moc toho nenamluví, ale rozdali by se pro tebe, když něco potřebuješ. Nebo je to tak na světě normální a jen my v té bolševické kleci jsme si zvykli nikomu nevěřit a nikomu nepodat malík, aby ti neutrh ruku? Jakou máš zkušenost z toho Tvého Německa?

Skoro se mi teď stýská, když se dohromady nic neděje. Nebo ne že by se nedělo, ale nejsou to průsery. Věřil bys, že se člověku může stýskat po průserech? Když jsem přistál ve Švédsku a najednou jsem se nemusel před nikým schovávat a ničeho se dál bát, bylo mi z toho až divně. Asi nejsem dělaný na tenhle klidný, usedlý život. Taky pořád míň vím, jestli ho povedu dál. Se sedlačinou se tady nedá nic počít. Myslel jsem si, že najdu místo někde na větším statku, ale on trochu toho dobytka a kousek políčka, z čeho tak ve Švédsku obyčejně sestává hospodářství, každý zastane sám s rodinou. Taky jsem se už chystal, že zase půjdu na šachtu, jenže ne na uhlí, ale na železnou rudu, na sever do Kiruny. Dají se tam vydělat peníze a snad bych si i zvykl, ale nevím. V létě to vypadá hezky, ale od září do května tam mají zimu, a v zimě tmu, i místní lidi z toho mívají psychické potíže. Ráno tma, v poledne tma, večer tma, vylezeš z díry, a venku taky jen tma a tma. Naštěstí k tomu nedošlo, protože jsem dostal stipendium. Skoro mi ho vnutili - jít do Göteborgu studovat lodní stavitelství. Dovedeš si mě představit jako studenta?

Vlasta vzhlédl od čtení. Byla to opravdu obtížná představa: Honza přetrhdílo, Honza, ten zarputilec, vrhající se do každé práce zrovna s bojovnou rozkoší, a čím pekelnější dřina, tím radši - a najednou prý student. Pořád míň vím, jestli ho povedu dál... píše o svém usedlém živobytí, a je z té řádky znát nějaký nepokoj, snad i trochu divného smutku ... zklamal se, on, z kořenů vytržený sedlák? Něco četl mezi řádky toho dopisu, ale zatím nedovedl poznat co.

...ale zato je tu krásně, tak krásně, že jsem si to nikdy nedovedl představit. Vezmi někdy Heidi - jmenuje se tak? - až budete mít dovolenou, a přijeďte. Se stanem a se spacákem, po čundrácku, to je nejlepší způsob, jak poznat tuhle zemi. Pojedeme spolu někam k jezeru, nejlíp takhle v červnu, midsommar, říkají Švédi, to je ti taková nádhera, sedět u ohníčku a koukat, jak jezero mění barvy, z oranžové do červené, z červené do fialova, až najednou zase zmodrá, je ráno a z vody jde mlha...

Pomalu složil dopis a dal zpátky do obálky. Na dovolenou do Švédska ... copak o to, kamaráde. Hlavně aby už nějaká dovolená byla, nebo přesněji řečeno, aby bylo nějaké stálejší zaměstnání, v němž vzniká na takovou dovolenou nárok. Zatím to tak nevypadalo. Začátek sice vypadal slibně, Heidi dostala německý pas a s ním občanství skoro hned a on pár týdnů po ní, jen co se mohl vykázat čerstvým oddacím listem, několik měsíců pak spolu seděli v internátním kurzu němčiny pro navrátilce a pobírali víc než slušnou podporu, ale jinak kromě nějaké výpomoci, týden tuhle a dva týdny zase tamhle, z toho nic kloudného nevzešlo. »Historik,« bručela si skepticky teta Anita. »Sociologie, dějiny umění a takové krámy. Povolání pro bohaté synáčky, kterým tatínek platí apanáž, takže nepotřebují hledat práci, jen psát publikace do odborných časopisů, to se ví, bez honoráře. Až si ve čtyřicítce, v pětačtyřicítce udělají jméno a jsou z nich externí docenti, taky skoro zadarmo. Člověk jako ty, Flasta, by se měl poohlédnout po něčem rozumnějším.« Nedalo se popřít, že na soudech tety Anity je mnoho pravdy. Už chtěl všeho nechat a zkusit to zase s horničinou, šachet bylo dál k Essenu dost, bylo mu však dáno najevo, že by tím udělal hloupost, jakou život neodpouští.

»Herr Hirschmann,« řekl mu jistý pan Jaschke na pracovním úřadě, koukaje skoro pohoršeně. »Jestli opravdu chcete, já vám tady napíšu papír a zítra už můžete dolovat uhlí. Ale pokud dáte na zkušeného ouřadu, nedělejte to. Jste nadaný člověk, jak jsem poznal, a takhle byste své nadání pohřbil. Nikde už by se s vámi nebavili, až by vás ta nádeničina omrzela a zkoušel byste si najít místo, kde se pracuje mozkem a ne lopatou. Copak dělal ten Hirschmann doteď, zkoumali by ... horník? Proč nepůsobil ve svém oboru? Nejspíš že se neosvědčil nebo něco provedl ... ale ano, to mi nemusíte vysvětlovat, že se na Východě lidé posílají k těžkým pracem, protože někde řekli, co se nesmí, nebo tak něco. Ale zdejší lidé to nevědí, nebo ještě spíš, nedovedou si to představit. Ne; lepší je být nezaměstnaný historik, než někam přijít s rukama od mouru.«

Odložil brýle, odmlčel se chvíli a vypadal, že si na něco vzpomíná. »Já jsem totiž taky uprchlík, víte. Z východního Pruska. Já vím, jaké to je, když se musí utíkat jen s tím, co má člověk na sobě. Jen vydržte, však ono se něco najde. Nevadilo by vám, kdybyste se musel za prací stěhovat jinam?«

Víc ze sebe pan Jaschke nenechal vypáčit a Vlasta z toho rozhovoru ani velké naděje nečerpal, ale než minul měsíc, vylovil ze schránky mohutnou obálku. Obsahovala četné formuláře a pozvání k rozhovoru; má-li Herr Hirschmann zájem o místo v archivu města Karlsruhe, nechť se dostaví.

Což mohlo být počátkem pokojné, celkem slušně honorované kariéry, jaká končívá až v pětašedesáti letech odchodem do důchodu. Choval však ještě jinou představu, o níž se zatím nikomu nezmiňoval: nahospodařit si nutnou sumu a poohlédnout se, kde by bylo k převzetí skromné knihkupectví, v lepším případě nakladatelství. Knížky měl odjakživa rád. Spisovat je bylo úkolem jiných, na to se necítil; ale brát je do rukou, odhadovat jejich hlubší hodnotu, zkoumat, která se stane bestsellerem pro jednu sezónu a kterou se vyplatí mít na pultech déle, zapřádat hovory s autory a knihomoly ... nedovedl si představit nic útěšnějšího. Za deset, za patnáct let ... nebude ještě tak starý, aby si svůj sen nemohl splnit.

»Něco ti musím prozradit, když už je to hotová věc,« pravil pan Freitag zdráhavě. »Až do samého konce jsme doufali, že z toho nic nebude. Nechtěli jsme, aby si holka vzala Čecha. Mysleli jsme si, že jí najdeme chlapce z nějaké známé rodiny; že si tak uchováme takové naše malé, úplně soukromé Sudety. Ale ona si našla tebe. Podali jsme pak tu žádost o vystěhování, aby... Chápeš to?« Pan Freitag mluvil česky velmi dobře, ale naprosto spisovně, takže každý hned poznal, koho má před sebou.

Ach Bože, už je to tady, pomyslel si Vlasta a hryzala ho trapnost. Doufal, že se takovým rozhovorům vyhne, ale asi jsou kořeny, o které se klopýtá pořád, ať se jim člověk vyhýbá nebo ne. »Ale chápu,« řekl s jistým rozladěním. »Můj táta se taky moh zjevit, když se dozvěděl, že si chci brát Heidi. On je totiž vlastenec.«

»Já také,« děl pan Freitag pokojně.

»Český vlastenec,« upřesnil Vlasta.

»Já také, já také. Není to k pláči? Oba jsme vlastenci. Oba s týmž vztahem k téže zemi. Tvůj pan otec říká - jsem Čech. Já říkám - ich bin ein Böhme. Totéž, jenže jinou řečí. Taková maličkost, Bože můj. A kvůli ní jsme se prali, nenáviděli, dělali jsme si naschvály, až jsme nakonec kvůli našemu vlastenectví všechno zničili. Jaká to mohla být země, Vlasto, krásná, bohatá, plná vzdělaných, šikovných lidí ... mohli jsme být první mezi všemi, jen Švýcarsko se nám mohlo rovnat, a kdoví, jestli i ono, a my ... kvůli slovíčkům. Kvůli tomu, jak si kdo povídá doma v kuchyni.«

»Kvůli slovíčkům...« zamýšlel se Vlasta. »Můj táta říkal, že vy Němci...« Uťal větu v půli, s tímhle neměl začínat.

»Můžeš to dopovědět,« řekl pan Freitag s nádechem tesknoty. »Já se kvůli tomu nenaštvu, protože je to pravda. Že jsme my sudetští Němci zradili republiku, viď. Byla to vaše vlast a měli jste ji rádi. My jsme vám ji rozbili. Je to tak? Je. Mezi našinci jsou zase lidé, kteří vám Čechům zazlívají, že jste rozbili - někteří říkají, že zradili - staré Rakousko. Byla to jejich vlast a měli ji rádi. Je to tak? Je. Dvě rovnocenné pravdy, ale nemohou se mezi sebou srovnat, protože se každá domnívá, že váží víc než pravda druhého.« Omluvně se usmál. »Ale jsou i horší pravdy. My čeští Němci jsme ze svobodného rozhodnutí a v demokratických volbách na sebe zvolili Henleina a Hitlera. Byl to, jak říkal Talleyrand, víc než zločin; byla to hloupost. Je to tak? Je. Vy Češi jste si v demokratických volbách a ze svobodné vůle na sebe zvolili Gottwalda a Stalina. Stejný zločin a stejná hloupost. Je to tak? Je. Obojí jsme se zachovali jako šílenci, kterým se nemá dávat do ruky zodpovědnost, aby si neublížili. Bůh nás strašně potrestal, a měl proč.«

»Říká se, že Bůh odpouští viny,« namítl nejistě Vlasta, nejsa ve věcech víry odborník.

»Tam,« ukázal pan Freitag palcem ke stropu,« tam je odpouští. Na nebesích. Tady dole si každý musí vylízat, co si navařil.«

Udělal tak truchlivý obličej, až Vlastu hned napadlo - chudák pan Freitag. Neměl se stěhovat z Liberce, i když tam platil za onuci, protože je Němec. Asi že jsou lidé, jimž vystěhovalectví svědčí, a jiní, kteří se nikdy nemají hýbat z místa, jemuž se říká rodná hrouda; a když, nechá to v nich smutek. Vlastenci? Možná, i když všechno tím asi vyřčeno nebylo. Jakési poznání se mu začalo dobývat k povrchu vědomí, ale zatím je nedovedl rozluštit.

»Vám ... tobě se tady nelíbí?«

»Ale ano. Přinejmenším se tady dá dobře žít a Porýní je docela pěkný kraj. Musím se přiznat, že jsem ani takový nečekal, myslel jsem si, že přijdu do takové ... jen samé fabriky a dělnické baráky, šachty, železárny, kouř a saze, něco jako Kladno, jenže stokrát rozlehlejší. A ony jsou to zelené kopečky, čisté vesničky, a i mezi těmi šachtami a železárnami vzduch jako v lese. Což o to, hochu, což o to. Ale není to moje země a bojím se, že ani nebude. Když zavřu oči, pořád vidím ... Ještěd. Hospodu na Jizerce, co jí říkají Pyramida. Kostel v Hejnici, jako kluka mě tam vodívali na pouť. Nikdy se mi místo něj neukáže třeba kostel tamhle v Altenbergu, i když je pěkný a rád tam chodím.«

Jakási vzpomínka se Vlastovi mihla hlavou, na jeden takový dost podobný hovor, tenkrát s Honzou na lodičce pod mostem.

»Vrátil by ses do Liberce, kdyby se to jednou...?« Čekal trochu s ustrnutím, co pan Freitag řekne, protože tušil, že to bude odpověď i na jeho nejistotu.

»Kdyby se to jednou, říkáš,« pravil po chvíli v hluboké melancholii pan Freitag. »Kdyby se to jednou chtělo změnit. Ze začátku všichni říkali, že něco musí přijít, že to takhle nezůstane. Když se nedočkali, obrátili a začali říkat, že se to nezmění a ani změnit nemůže, protože si Američani s Rusy dávno rozdělili svět, a kdo si dělá nějaké naděje, že je blázen. Ale ono se změní, Vlasto, i kdyby si rozdělil kdo chtěl co chtěl. Času nikdo neporučí, nic v něm nesedí jak přibité. Jenže se v něm taky nic nevrací zpátky, ani o minutu ne, natož o dvacet, o čtyřicet nebo kolik let. Až ten den přijde, svět už bude jiný. Jiné Čechy, jiný Liberec. Nevím, jestli se bude ještě kam vracet. Nejsou návraty, jenom ke zklamání. Koukej,« udělal pravicí půloblouk po stěnách pokoje. Visely tam obrázky a fotografie, samý Ještěd, Frýdlant, Jizerka, Libverda, Hejnice. »Tohle je můj návrat, ten mi čas neodnese. Iluze domova, poslední, která zbyla.«

»Jsi tu mezi svými,« namítl Vlasta a pocit trapnosti v něm narůstal.

»Mezi Němci, chceš říct. Nebo ještě líp, mezi lidmi, kteří mluví německy, i když ti povím, že když začnou drmolit ten jejich Kölsch, mám i já co dělat, abych jim rozuměl. Ale mezi svými ... ne. Ti, kterým jsem tak mohl říkat, už nejsou, roztratili se po celém světě. A co se roztratí, zajde.«

»Někde se prý scházejí ... tyhle Landsmannschafty.«

Pan Freitag ztuhle pokývl a neztrácel truchlivý výraz. »Já vím. Také mi poslali pozvánku, bůhví jak se o mně dozvěděli. Nebylo to daleko, takže jsem si tam zajel. Což, pěkné to bylo, i pár lidí z Liberce jsem tam potkal, popovídali jsme si, zavzpomínali. Ale také to bylo všechno. Lidé bez země jsou jako duše bez těla, bloudí a nemá se čeho zachytit. To umějí jenom Židi, nemít zem a přece se neroztratit. My ... prohráli jsme, Vlasto. Vy Češi taky.«

Vlasta hned neodpověděl, cítil, že tohle je oříšek, který si bude muset teprve rozlousknout. »Nezapomeň, že jsi Čech,« loučil se s ním táta, což byl požadavek snadno k splnění, stačilo jen nezapomenout česky. Ostatně bylo obtížné si představit, jak by se to mohlo stát, i kdyby náhodou chtěl. Tady od pana Freitaga se ale dozvídá, že k jazyku patří i země a jedno bez druhého je prohra ... nevěděl. Zatím neměl pocit, že by něco prohrál, naopak; divoké zadostiučinění, jaké jím zalomcovalo, když vlak projel světelnou stěnou za stanicí Oebisfelde a on se bláznivě rozchechtal, se už ztišilo, ale stále ještě trvalo. Představa rodné hroudy ho spíš děsila, zvlášť zpočátku vyskakoval v noci hrůzou z postele, když na něho přišel ten sen ... zase je v Praze, nebo ještě hůř, zase fárá na šachtě, kvůli něčemu se tam vrátil a zpátky už nemůže, a už se kolem něj rojí postavy v zeleném, někam ho vedou, strkají ... odfrkl si štěstím, když se probudil a zjistil, že se nachází bezpečně z dosahu těch duchů zla. To nebyla prohra, ale vítězství, pane tcháne, a jaké. Je ale možné, že člověku, který před zlými duchy neuprchl, nýbrž se řádně a se všemi povoleními, potvrzeními, štemply a lejstry vystěhoval, takové sny nepřicházejí, takže se může rozlítostňovat nad ztracenou domovinou. Ostatně si do ní pan Freitag smí, na rozdíl od něj, zrádného emigranta, kdykoli zajet. Za pár marek mu dají vízum, a už je tam, v tom svém Liberci. Ale zatím to neudělal. Třeba je to zrovna tohle, čeho on zůstal ušetřen: toužit po domově a zároveň se ho bát, protože se z něj stala past.

»Ještě si zvykneš. Ten smutek tě přejde.«

»Ne smutek. Rezignace. Ta nepřechází. Ale pojď, čekají na nás.«

Zpoza pootevřených dveří se ozývalo štěbetání, Vlasta rozeznával mateřsky vzrušený hlas paní Freitagové i chichotání tety Anity, také Heidi něco povídala o orchidejích, které přišly pozdě a málem už se musela spokojit s růžemi ... byl jejich slavný den, svatební, jím tedy vrcholí všechno, oč oba usilovali a zažívali své chvíle strachu. Jen to slovo rezignace mu nechtělo jít z hlavy. Je to pocit, který přichází, když už se všechno stalo a není oč usilovat a strachovat se? Buď jak buď, jeho případ to nebyl. Budoucnost teprve začínala a on beztak nikdy nepatřil mezi lidi, jimž jde všechno rovně a podle plánu. Bylo to tak na té druhé straně, a nejspíš to nebude jiné ani tady, v zemi, jíž se pan tchán nenaučil říkat domov, třebaže by to měl vcelku snadné. On sám ... poznání, jehož záchvěv před chvílí pocítil, se proklubalo ještě o kousek blíž k povrchu, začínalo se převtělovat v myšlenku a myšlenka ve slova.

Rodná hrouda. To je tam, kde se člověk ... ani ne narodil, ale kde nasbíral své nejranější vzpomínky, ty útržky dětských dojmů, jak se znenadání vynořují a opět bez další souvislosti zanikají, zanechávajíce za sebou pramínek nejasné touhy. Rodná hrouda ovšem vnuká představu čehosi zemitě venkovského, ale to je omyl; může se nalézat i v Praze, v akátovém lesíku nad hranou Šárky například, kde se jistý světlovlasý klouček honíval a pral s jinými uličníky. Také koupaliště v údolí pod kostelíčkem svatého Matěje je bezpochyby rodná hrouda, rovněž hanspaulská ulice, lemovaná předzahrádkami, a v ní řadový domek... Domek? To nebylo tak zřejmé. Rodná hrouda se prostírá spíš venku, ne uzavřená stěnami obydlí, říkalo Vlastovi něco v té části duše, kde sídlí cit. A třebaže po sobě nechává pramínek touhy, opouští se kupodivu snadno. Rodná hrouda je od toho, aby se opustila. Kdo na rodné hroudě zestárne, bývá člověk bez zkušenosti, beze snů, bez touhy. Má za sebou život snad pohodlný, ale šedivý.

Pak je cosi jako vyšší stupeň rodné hroudy, rozlehlejší a také o hodně hůř definovatelný. Vlast. Je to ... země, do níž byl člověk zrozen? Státní útvar, jak jej ohraničila historie? Opravdu? To tedy je asi mojí vlastí například ten kraj za Jeseníky, osoblažský výběžek, třebaže jsem tam nikdy nebyl a ani nevím, jak to tam vypadá. Co kdyby ten výběžek nějaký král ztratil ve válce nebo jinak prošustroval ve století šestnáctém? To by už moje vlast nebyla? A kdyby týž král například vyženil nebo vyhrál ve vrhcábech marku míšeňskou, stala by se od té rány mou vlastí? Postavím-li se k hraničnímu patníku někde v Orlických horách, tamtudy nechodí ostří hoši se samopaly a s pejsky ... je tenhle smrček metr za mnou součástí mojí vlasti, a mám k němu tudíž chovat vřelé city, kdežto stejný smrček metr přede mnou vlast není, pročež mi je lhostejný? Houby, usnesl se. Vlast jakožto kus zeměpisu je věc praštěná. Nebo lépe, aby se zeměpis stal vlastí, musí se něčím doplnit. To něco jsou lidé, přesně jak si to myslí pan Freitag. Lidé bez země jsou jako duše bez těla, i to se dá pochopit. Jenže jací lidé? Češi? Táta by bezpochyby souhlasil, jistě, do Čech patří Češi, kdo jiný. A kdo je Čech ... samozřejmě ten, kdo mluví česky. Vlast je zeměpis doplněný filologií. Kdyby zase nebylo toho, že se k ní se stejným zaujetím hlásí i pan Freitag, Němec. Nepatří se to? Měl by mít vlast někde jinde? Ale on jinou nechce. Nemá tedy nárok na žádnou? Taky nesmysl. Třeba je celá věc daleko jednodušší: vlast má člověk tam, kde ji cítí mít. Nebo ji ani mít nemůže, vlast není majetek, aby se měla, jen ji člověku propůjčuje ... Bůh? Abychom se měli k čemu hlásit a k čemu se citem upínat, protože rozum sám člověku nestačí? Vlasta se vnitřně ošil, Bůh, zase mu úvaha sklouzla do kouta, kam se za ní váhal vydat.

To tedy uprchlík, který vybočil jak z vlasteneckého zeměpisu, tak z filologie, svou vlast ztratil, nebo mu přinejmenším zůstala v nedosažitelnu, jejž se dokonce bojí a zdávají se mu o něm zlé sny. Je to tak? Nejspíš ano. Z toho plyne, že by měl své ztráty litovat, cítit se ochuzen ... přebíral se poctivě ve svých pocitech, žádnou ztrátu v nich však neshledal, spíš kus jakéhosi obohacení. Já, nedostudovaný historik Hirschmann, jsem ztratil nárok na rodnou hroudu i vlast, čímž jsem se obohatil. Jaký to dává smysl? Je obohacením zkušenost, kterou lidé tam doma nemají? Že znají svět z jedné strany ostnatých drátů, a já ze dvou?

Tam za Šumavou se ovšem říká a dokonce ani ne úplně hloupí lidé mají sklon věřit, že uprchlík, emigrant, svou vlast nejen ztratil, ale i zradil. Jistě, jsou skutky, jež můžeme nazývat zradou. Ale patří k nim tak jednoduchá věc, jako odněkud prostě odejít? Je zrádce ten, kdo se odstěhuje z Prahy do Plzně? Není? A co z Prahy do Paříže? To už ano? Asi bude to celé nesmysl. Zemi nelze zradit, lze se z ní jen odstěhovat. Zradit je možno člověka; ale je otázka, jestli ho nezrazuje spíš ten, kdo mu vnucuje, oč nestojí; kdo ho mocí a násilím drží tam, kde nechce být.

Měl zestárnout o řádku let a obcestovat hodný kus světa, než se mu z útržkovitých cípků myšlenek stalo plné a samozřejmé zjištění. Rodná hrouda i vlast jsou místa, kde se člověk sice narodil, ale nevybral si je; kdyby se náhoda otočila jinak, mohl by v něm hárat stejně vřelý vztah k vévodství sedmihradskému. Vystěhovalec, emigrant, si ale své místo k životu vybral. Někde si řekl - tady zapustím kořínek, tady budu doma, tady vyrostou mé děti. Nemůže to být všude; našinec leccos překlepe a ledaskde si zvykne, ledaskde se mu může i líbit, ale své děti nechá vyrůstat jen někde. Tam, kde ... jistě; tam, kde se mu po rodné hroudě i vlasti prostírá třetí, nejširší okruh ztotožnění. Někudy se člověku táhne hranice bydlitelnosti, ale kudy, to si musí každý vystěhovalec vyzkoušet. Kdybych kvůli Heidi nezakotvil v Německu, mohl bych v tu chvíli žít v Holandsku nebo ve Švýcarech, uznal bez váhání, když na něj přišly takové myšlenky. Ještě radši ve Švédsku, třebaže znal tu zemi jen z Honzových dopisů. I porůznu v zámoří bych byl docela pěkně doma, kdyby to tak přišlo, v Americe třeba nebo v Austrálii. Jinde ne, kdyby mě tam mahárádžou udělali a zlatým kočárem vozili. Je prostě jistá, zcela určitá část světa, kde lidé myslí a jednají podobně, takže se uprchlík necítí cizí a může mezi nimi zakořenit. Řeč není tak důležitá, ta se dá doučit. Je to jeho širší vlast a její jméno je Západ. Jinde je cizina, cizina cizejší než to, čemu se tak říká na rodné hroudě, cizina na druhou.

Je to dobrý pocit, plný zadostiučinění a hrdosti, mít širší vlast. Ledaže jej asi není schopen každý. Pan Freitag chodil, poposedával, i na procházku se vydal a zapřádal s lidmi váhavé rozhovory, dohromady o ničem, jak se tak mluvívá, když člověk ví, že se beztak nemůže vypovídat z toho, co nosí v duši. Stýská se mu, říkala Heidi nešťastně, nevědouc, co by se s tím dalo dělat. Vlasta věděl, že se nedá dělat nic, leda vrátit tchána tam, odkud nikdy neměl odcházet, nejsa udělán pro vystěhovalectví. Ale ani to už se nedalo. Chřadl a znemluvněl, až ho po několika letech udolala mozková mrtvice. Teta Anita, mající na takové věci svůj názor, tvrdila, že zemřel žalem, třebaže neměl proč; vedlo se mu přece dobře a měl kolem sebe své lidi. Přišel posléze čas, kdy bylo možno černou urničku s jeho popelem převézt přes hranici zbavenou ostnatých drátů a pohřbít v Čechách, jeho jediné vlasti. Vlastovi ze všeho zůstal pocit, že měl něco vykonat a nevykonal; přemýšlel, co to mohlo být, až na to přišel. Měl pozvat z Prahy tátu a posadit ho za stůl s panem Freitagem. Možná by se spolu nepohodli o vlast, která náleží-li jednomu, nesmí si na ni dělat nárok druhý. Nebo by se, patriot jeden jako druhý, nakonec domluvili, že vlast neleží uvnitř hranic, ani odrátovaných, ani neodrátovaných, ale nosí si ji každý uvnitř duše. Pročež kolik je lidských duší, tolikero nadělal Bůh i vlastí.

(1968 - 1970)

Ještě před vypuknutím událostmi nabitého roku osmašedesátého se odebral pan Artur Hirschmann na odpočinek. Jeho choť ten krok příliš neschvalovala, hovoříc nerudně o zdravém chlapovi, který ještě mohl pěkných pár let pracovat a neplést se jí doma pod nohy; mimoto že ta penze není žádný zázrak a jak z toho mají tadyhle dva lidi vyžít. Neodporoval, třebaže věděl, že dny jeho kariéry byly sečteny dávno předtím. Mimoto mu Vlastova emigrace pomohla najít vhodnou výmluvu: a ty si myslíš, maminko, říkal, že by mě nechali v úřadě, teď, když kluk utekl? Na to nebyla přesvědčující odpověď.

V tom rozpoložení ho zastihlo jaro, jež mělo vejít do historie jako pražské. Naplnilo ho neklidem: měl intenzivní pocit, že by se měl do jeho dění nějak zapojit nebo vůbec něco určitého a vlasti prospěšného dělat, ale nevěděl co. Byl člověk ideálů se sklonem k propukání v činorodé nadšení; pokaždé však, když se pokusil zavést domácí hovor k Dubčekovi a jiným symbolům naděje onoho času, chápala se jeho choť žehličky a s nakyslým mlčením mizela v komoře. Byloť jejím nezvratným přesvědčením, že od žádného politika nikdy nic kloudného pojít nemůže, i kdyby byl nejzlatější, jak ostatně vysvítá z osudu téhle země, v níž se nepřestává jásat nad těmi či oněmi tatíčky národa, až pokaždé všechno skončí špatně. Neboť politiku dělají mužští, a mužští jsou blázni a splašenci, jejího vlasteneckého manžela nevyjímaje.

Ani dopisy od Vlasty nedokázaly navodit sdílnější atmosféru. Tentokrát to byla paní Hirschmannová, která jevila tendenci začínat o svatbách, nevěstách a jiných úkazech toho druhu, jevíc značnou nespokojenost s osudem, jenž jí nedopřál účast na veselce jejího jediného syna. Pan Artur poslouchal nějakou chvíli ten výlev, kořeněný nevyslovenou výčitkou ... jako bych já mohl za to, že komunisti nepovolují návštěvu rodičům uprchlíků, přemítal. Načež se zvedl a došel si pro nůžky, aby vystřihl známku s nápisem Deutsche Bundespost pro kolegu filatelistu. Deutsche Bundespost, opakoval si s jistými rozpaky, cítě, že ta dvě slova jakýmsi způsobem tlumí jeho dubčekovské nadšení.

Jaro se lámalo k létu, když jeho rozpaky vyvrcholily a změnily se v bezradnost. Bylo mnoho rodičů, do té chvíle oddělených od svých potomků hradbou nemožnosti, a nyní se hradba zhroutila. Stačilo, aby potomek poslal pozvání, a náhle zjihlé úřady vystavily cestovní doklady, nezajímajíce se ani o třídní profil žadatele, ani o zásluhy o výstavbu socialismu, bylo jim jedno, zdržuje-li se zvoucí osoba v kapitalistické cizině legálně nebo nelegálně, ba existuje-li vůbec. To bychom my teď taky ... podumával pan Hirschmann, až po přesnějším zvážení svých citů zjistil, že se mu nechce. Kdyby aspoň býval Vlasta tenkrát jel do toho Holandska. Ale Deutsche Bundespost... Dovedl překousnout, že si synek vzal za ženu Němku, nebo lépe řečeno nepřekousl nic, ale smířil se s tím pomyšlením. Co mu taky zbývalo. Ale sám se teď sebrat a... Oddaloval výpravu za příslušnými vízy a povoleními, na pasovém oddělení v Konviktské byl hrozný blázinec a tlačenice horší než v masně před sobotou, před vyslanectvími lidé spali na chodníku, bylo snadné najít výmluvu. Až potom. Až po prázdninách. Až nebude všude takový frmol. Mezitím se pořád něco dělo, byl červenec a napětí houstlo, až srpen explodoval invazí. »Až pak,« vymlouval se. »Až se to uklidní.« Uklidnění se definitivně dostavilo o rok později a s ním i stará nemožnost. Skoro si oddechl.

Jako obvykle všechno zkazila paní Hirschmannová. Doma pro jistotu neřekla nic, ale roztočila své sháněcí schopnosti na nejvyšší obrátky; a opravdu, dřív než se stačilo ohlásit jaro, vtrhla do domácnosti, mávajíc jakýmisi lejstry. »A je to,« ohlásila s vítězstvím v hlase. »Jede se, dědku.« Na otázku, kam že se jede a co tak najednou, odvětila: »Do Německa, za Vlastou. Nechat to na tobě, moh by už mít vnoučata, než by ses k tomu rozhoupal.«

Předešlé věty si vyžadují upřesnění, neboť hrozí nebezpečí, že brzy už jen málokdo bude vědět, jak se roku sedmdesátého a v přituhující atmosféře Husákovy normalizace vyjíždělo do kapitalistické ciziny. V zásadě taková možnost existovala, třebaže úřední blahovůle skončila s jednoročním zpožděním po létě lidských tváří. Nešlo to ovšem snadno, ba zdálo se mnohým, že to nejde vůbec. Avšak paní Hirschmannová, žena cvičená ve shánění hovězích jater, bezešvých punčoch, toaletního papíru i přemnoha jiného vysoce nedostatkového zboží, jak jím oplýval rozvinutý socialismus, se dokázala orientovat i v tomto bludišti a vbrzku překonala první a nejzásadnější překážku: našla kontakt na zkorumpovatelného úředníka Státní banky, jenž byl za úlitbu pěti stovek ochoten zařadit manžele Hirschmannovy do elitního výběru osob hodných poskynutí tzv. devizového příslibu. Neboť veksláci nabízeli své služby na každém rohu a socialistický občan si mohl poshánět dolarů, marek i jiných úpadkových měn, co hrdlo ráčilo a nač mu stačily prostředky, leč ty ho neopravňovaly k výletům na Západ, nýbrž musel být vybaven valutami legálními, k jejichž vydání byla oprávněna výhradně řečená banka. Ti, kteří postrádali schopností paní Hirschmannové a nebyli ani vybaveni vlivnými známostmi, vycházeli z toho zápolení pochopitelně naprázdno. Místo do imperialistické ciziny pak odjížděli na své chaty, hudrujíce nevlídně na systém výjezdních doložek; i roznesla se fáma o tom, že celý ten tyjátr vymysleli jistí chytří pánové na partaji i mimo ni, aby si namastili kapsy podmazávkami. Zdali tak započal vývoj vyvrcholivší o dvacet let později, budiž každému ponecháno k volnému uvážení.

Druhou obálku s pěti stovkami bylo té důmyslné dámě odevzdati, aby byla setřena ta nepříjemná okolnost, že se navštívená osoba zdržovala v nepřátelské cizině protiprávně; kam však obálka putovala a jak byl rozdělen její obsah, se nedozvěděla, a také jí to bylo jedno. Po dalších čtyřech měsících, vyplněných obíháním soudů, výborů a jiných kompetentních institucí, se manželé Hirschmannovi konečně směli odebrat k vlaku a zahájit pouť do krajů, o nichž snili mnozí, ale vstoupit v ně bylo přáno jen málokomu. Dějiny zaznamenaly, že paní Hirschmannová strávila tu cestu sedíc málem v pozoru se rty do úzka sevřenými a pevně svírajíc v podpaždí kabelku, kdežto pan Hirschmann, nohu přes nohu, byl zahloubán v noviny. Nedostal se však přes první stránku, neboť ho rozptylovalo pomyšlení, že se nyní ocitá v jámě lvové. Nebo přesněji, v zemi onoho podezřelého národa, jenž místo aby jej smetl Perun, domohl se znamenité prosperity. Buď nefungovala dějinná spravedlnost, usuzoval, nebo v tom byly nějaké židovské čachry. Ať tak či onak, jeho celoživotní nedůvěra tím nepolevila.

Nemohl však rozvíjet chmurné myšlenky věčně, neboť vlak dosáhl stanice Karlsruhe. Už oknem spatřil freneticky mávající a rozjásaně se smějící hlouček, jejž chtěl nechat nepovšimnut, než zjistil, že štíhlý mladý muž s jakýmsi děckem na krku je Vlasta; z toho seznal, že děcko patrně bude jeho vlastní vnučka Martinka - aspoň tolik taktu měli ti dva, že jí nedali říkat Brunhilde nebo Hildetraud nebo tak nějak po teutonsku. Zbytek sestával z několika postarších tetek a jednoho pána s bříškem na kšandách. Než zvěděl jejich jména, seděli už v autech, obklopeni květinami a štěbetáním, jelo se kamsi šikmo vzhůru za město, kolem vinic a sadů, a pan Hirschmann se začal orientovat. Ten temnými smrčinami porostlý hřeben vlevo, usoudil, asi bude Černý les, místo mnoha germánských ság; a řeka vpravo dole, lesknoucí se v paprscích červnového slunce, musí být Rýn, dějiště rovněž nějakých ság a Wagnerových oper. Docela hezká jáma lvová, musel uznat. V každém případě přívětivější, než když o ní přemýšlel doma.

Deset dní, jež paní Hirschmannová vyvzdorovala na socialistické bdělosti, uběhlo mimo nadání rychle. Dámy se zmocnily mladých manželů i děvčátka, obklopivše je bouřlivou něhou, v níž příliš nevadilo, že návštěvnice z Prahy nerozumí slovu; jsou věčné ženské náměty, které se obejdou i beze slov. Pan Hirschmann tak zůstal osamocen se strýcem Wernerem; a jelikož na rozdíl od své choti uměl slušně německy, trávili spolu čas v pozoruhodných debatách. Bylo mnoho věcí, na nichž se spolu dobře shodli, a mnoho těch, o nichž mohl pan Hirschmann strýce Wernera poučit a naopak. Jen na smetání Perunem, hrom a peklo ani jiná témata slovanské hymny nedocházelo a nepřišla jim ani na mysl. Na Liberec, Děčín, Vrchlabí a jiná místa severních Čech ovšem došlo, protože veškeré nové příbuzenstvo bylo přímo či oklikou sudetské. I trnul drobet pan Hirschmann, nestrhne-li se nějaké vyčítavé lamento aspoň teď, ale nestrhlo, buď že byl strýc Werner pán třenic nemilující, nebo ještě spíš že starým svárům nepřikládal váhy. Hodní lidé, tihle tady, skoro jako by ani nebyli Němci, rovnal si pan Hirschmann v hlavě čerstvé poznatky. Nebo ... že by Němec, odvěký nepřítel Slovanstva, byl někdo jiný, než jsem já trouba celý život věřil? Že se vlastenecká pekla a hromy rozplývají, když člověk ujede pár set kilometrů a sedne si za stůl s takovýmhle strejdou s bříškem na kšandách?

Jeli k nádraží, Rýn se leskl tentokrát po levici a na protějším břehu promodrávalo jakési městečko. »Lauterburg,« poučil ho Vlasta. »Už v Alsasku, ve Francii.« Mnoho lidí z německé strany že se teď v Alsasku zakupuje, vysvětloval, protože ve Francii jsou lacinější nemovitosti. Do práce takoví jezdí každý den sem a tam přes Rýn, protože v Německu se zase víc vydělá. Ani pas že dneska není potřeba na hranici ukazovat, stačí občanský průkaz, a většinou to jde i bez něj.

Pan Hirschmann na tu informaci neodpověděl, třebaže by býval měl co. Tak jednoduché je to v tomhle novém světě, pane bože, tak jednoduché. Přitom i tihle Francouzi měli svá pekla a hromy a snad i svého Peruna, jehož úkolem bylo smést odvěkého nepřítele za řekou ... a ono to všechno neplatí. Lidé se usazují, kde se jim to zdá výhodnější, a nikdo se kvůli tomu nezblázní. A u nás ... možná že jednou tady ti lidé zruší hranice docela, jen my za Šumavou se budeme pořád bát a nedůvěřovat a nenávidět...

»Jo, tati,« vytrhl ho ze zamyšlení Vlastův hlas. »Málem bych býval zapomněl ... nechává tě pozdravovat pan Feldstein.«

»Pan kdo?« Nějaké tušení se panu Hirschmannovi dobývalo k mysli, ale bylo cítit něčím trapným, nerozvinul je.

»Feldstein. Takový jeden člověk, co jsem se s ním potkal v Izraeli. V Haifě. Přihlásil se ke mně, protože mě slyšel mluvit s Heidi česky. Chvíli jsme si tak spolu povídali, až se ukázalo, že jste vy dva spolu chodili na Podkarpatské Rusi do školy.«

Z tušení se udělala vzpomínka a pan Hirschmann ji nemohl zapřít. Rád zrovna nebyl. Podkarpatská Rus ... pravda, strávil tam s rodiči dva roky hned po první válce, tatínka tenkrát poslali do Užhorodu dělat něco u zemské správy, jako hromadu jiných úředníků z Čech. To už se rozpomněl i na toho ... jistě, Hugo Feldstein, jak by ne. Takový židáček, jako skoro každý druhý u nich ve třídě. Chlapec to byl ale slušný a kamarádský, jak si vzpomínal, vůbec na něm ta židovina nebyla znát, dokonce hrál fotbal a v tělocviku byl nejlepší. Co se pak s jeho židovskými spolužáky dělo dál, to už pan Hirschmann nevěděl a také si na ně sotva vzpomněl. Snad všichni skončili v Osvětimi nebo kde tak Židé končívali. Ale Hugo je prý v Haifě, vida. Asi že byl chytřejší než jiní a včas poznal, co se chystá. No dobře. Rozhodl se nereagovat na tu informaci, žije ten Feldstein v Izraeli, ať si tam žije. On tam za ním nepoběží.

»Mám jeho adresu,« nedal pokoj Vlasta. »Napsal bych mu. Říkal, že by tě rád viděl, kdyby to nějak šlo.« Odmlčel se a čekal, co to s tátou udělá. »Třeba až bys přijel příště,« vemlouval se neochvějně. »Izrael je zajímavá země a já bych všechno zařídil. Jen bychom nesměli v létě, to je tam děsný horko.«

Pan Hirschmann mlčel zatvrzele dál, přemýšleje, jestli mu to Vlasta nedělá naschvál. Jestli ano, dovedl uhodnout proč. Protože ... ono by to určitě zase bylo jako tady, a ten kluk to ví. Hugo by ho pozval do rodiny a představil by ho známým, židům, židákům, oni by ho vzali mezi sebe, povídal by si s nimi jako se strejdou Wernerem, a až by letěl domů, byl by svět zase o jednu podezřelou, úlisnou rasu chudší. Už všechno chápal a trochu se styděl. Pro tohle tedy kolem nás komunisté nadělali hranic, šraněk, patníků, ostnatých drátů, zakázaných pásem. Abychom nepoznali lidi za nimi. Abychom se jich báli a ze strachu je nenáviděli. A já, trouba, jsem se od nich nechal vodit za nos, a ještě jsem byl na své troubovství hrdý. Chtěl ho Vlasta k tomuhle přivést? Asi.

»Dej sem tu adresu,« pravil poněkud přerývaně jako člověk, který se odhodlal k nesnadnému kroku. »Napíšu Hugovi sám.«

26. Bumerang se vrací

(Únor 1978)

Léta ubíhala a nedělo se skoro nic, nebo se aspoň nedostavovala žádná z průšvihových variant, co si jich Tomáš Jankovský, příslušník sledovacího oddílu, navymýšlel, málem už ze všeho pověrčivý. Ukázalo se naopak, že na svém potrestání v nejednom ohledu vydělal. Tak se například zbavil kapitána Kádnera i s tou jeho křivou hubou a posměšnou úsečností; a jeho nový šéf, jistý nadporučík Beňo, se projevil jako muž blahovolně kamarádský, z kádrových i jiných poklesků svých podřízených si velkou hlavu nedělající. »To je teho,« děl s despektem, ukládaje Tomášovy osobní papíry včetně jejich přitěžující části do skříně, »sestrička v Nemecku, a čo má byť, len aby sa súdruhovia neposrali, dneska má hocikoho na Západe každý druhý.« Čímž byla ta veleháklivá věc víceméně odbyta. Také službě se dalo přijít na chuť, sestávala převážně z pozorování různých diplomatů, cizích obchodníků nebo zase vyšších stranických činitelů, na které padl takový výběr, a čím dál častěji též vlasatých básníků a filozofů, údajně spřádajících pikle proti bezpečnosti socialistického státu. »S takýmto týmto nech mi pánovia pobozkajú riť,« komentoval zpravidla nadporučík Beňo tuto část agendy, nicméně příkaz rutinně provedl. Bylo to ostatně snadné, neboť vlasatí literáti se svými pikly ani zvlášť netajili. Kdo měl na takové věci nos, mohl z toho vycítit pach rozkladu, napadajícího čím dál znatelněji kořeny systému: strach z kádrových následků, po dlouhá desítiletí nejúčinnější prostředek k udržení poslušnosti, zvolna ztrácel svou démoničnost.

Ani výstražný prst, píšící v oblacích své ohnivé Mene Tekel, už mu dávno nepřišel na mysl. Jeho poměr s příslušnicí Katkou se celkem utěšeně rozvinul, pokročiv od procházek a vináren k intenzivnějším formám styku, zatím bez úvah o dalším postupu. Jiřka sice doma zle zahlížela, majíc své mínění o sledovacích akcích odehrávajících se s železnou pravidelností vždy v pondělí a ve čtvrtek ve zcela určité hodiny, ale vědoma si svých tělesných nedostatků se neodvážila rázněji zakročit, aby celou věc nepopohnala nežádoucím směrem. Byl i jiný útěšný vývoj, v němž hrál svou roli čas, během nějž Jankovských děcka zvolna zrála do věku, kdy zhřešilým otcům není už báti se alimentů. Tak by býval dlouhodobý vztah s příslušnicí Katkou přece jen málem doznal kvalitativní změny, kdyby do plánů na dvojí rozvod a následný sňatek nezasáhl ďábelský osud, jako téměř vždy, kdykoli Tomáš Jankovský pojal úmysl vymanit se z jeho tenat.

»Pomsta náleží Bohu,« ozval se v knězi Daliboru Danešovi profesionál, ale nevyslovil tu větu. Netřeba být vždy tak posvátně poučný. Kromě toho se mu zdálo, že v tomto případě nejde úplně přesně o pomstu. Pomsta nepřinese nic kromě zchlazení žáhy, i když se povede. Tohle by mohlo mít vyšší význam. »A ty, Ríšo ... ty bys to udělal?« otázal se místo toho. »Ty jsi iniciátor, na tobě je rozhodnutí. Chce se ti do toho opravdu, nebo jen, že sis to někdy dávno předsevzal? Jestli nechce, nech toho. My ti nebudeme vyčítat selhání.«

Oslovený se zadíval ztemnělým oknem do ulice, v níž mlhou problikávala osamělá lampa. Nevyznal se ve svých pocitech tak, jak by měl, a Dandova nabídka byla lákavá. Nechat toho ... bylo by to úlevné. V druhém koutě duše zase cítil něco jako závazek, a závazku se sluší dostát. Byl začátek února, studeně pršelo a lidských myslí se zmocňovala obava, jestli se z pršení neudělá náledí. V takových chvílích se obvykle návštěvy zvedají a s nezvyklým spěchem se loučí, aby se cestou domů nevybouraly na zledovatělé silnici, ale nezvedal se nikdo, třebaže to někteří měli domů dost daleko. Ostatně byla zítra neděle a dalo se jet ráno, až se zvedne mlha a silničáři vyjedou s posypovými vozy.

»Je to udavač. Fízl. Takový osel nebyl, aby nevěděl, že z toho může pro pár lidí koukat šibenice,« vmísil se Vlasta Hirschmann. »A dobrý plán je to taky,« pokračoval po odmlce. »Mohl by fungovat. Já bych se do toho pustil.«

»Jestli se mi chce ... nijak zvlášť, abych se přiznal,« přiměl se Ríša konečně k řeči. »Je to už dávno, a... Nechal bych toho, kdyby to byla jen moje věc, ať si s práskačem poradí Pánbůh. Ale můj bejvalej vrtmistr, jistej doktor...«

»Nejmenovat,« řekl rychle Zdeněk. »To je stará zásada všech špionů a diverzantů. Nikoho nejmenovat, když to není bezpodmínečně nutné.«

»... můj bejvalej vrtmistr. Byl soudce, dokud ho taky nevyhodili k vrtům. V případech, jako je tenhle, říkal, nenese člověk zodpovědnost jen sám za sebe, ale i za společnost. Ne že by mi ta společnost tam,« Ríša si ukázal přes rameno, »někdy udělala něco dobrýho, ale... Když toho teď necháme, práskač bude chodit a práskat. Možná z nutnosti, protože se dal na takový řemeslo, ale taky už ze záliby, jestli přišel udavačství na chuť. Udavačství je kus moci nad lidma, a moc už zachutnala jinačím pánům. Může nadělat spoustu neštěstí, i když se už doživotí a šibenice nerozdávají tak zlehka jako za mýho táty.«

»Tos řek dobře,« pravil s uznalým gestem Danda. »Vzdávám se námitek a uděluju vám všem k tomu hanebnýmu činu svý farářský požehnání. Myslíš si, že toho Jankovskýho takovým dopisem zlikvidujeme?«

»Zlikvidovat ... možná, podle toho, čemu se tak říká. Ale vždyť my nepotřebujeme nikoho likvidovat. Jen vyloučit ze slušný společnosti. A třeba ani to ne, ať si žije a dejchá, stačí, když se ho podaří oddělit od prostředí, které mu dává tu moc.« Dáv- nou ozvěnou proběhla Richardovou pamětí slova vrtmistra Tádla.

»Když ho vyrazej od estébé, chceš říct,« řekl s jistou netrpělivostí Pepek Waldbauer, který se se na spikleneckou schůzku dostavil až z Kalifornie, maje po letu do Frankfurtu pár dní volna. »Souhlasím. Tak to bysme měli a teď dál. Jak by měl vypadat takovej dopis?«

»Něco jsem připravil, když dovolíte.« Vlasta sáhl do kapsy saka, vyňal svazeček kopií a rozdal je kolem. »Přečtěte si to. Neříkejte mi, že to vypadá praštěně, to já vím sám.«

Tváře se jedna po druhé rozjasňovaly v úsměvech a Pepek se rozřehtal jako kůň. »Prima! Z toho se soudruzi na StB určitě poserou. Kdo to pošle? A odkud? Nemělo by to bejt hned napoprvé z Německa, aby fízlové tak rychle nevyčuchali stopu.«

»Máš originál?« vyzvídal Zdeněk. »Dej to sem. Mám túru do Basileje, pošlu to odtamtud. Švejcary jsou odjakživa proslulý hnízdo mezinárodní špionáže a ideologický diverze.«

»Kdy bude hotovej další dopis?« zajímal se Pepek. »Lítám do Houstonu, do Albuquerque a do Minneapolis. I Mexiko se občas šikne. To se bude estébákům líbit.«

»Co takhle z Tel Avivu,« pronesl Vlasta zadumaně. »Nemáte někdo náhodou cestu do Izraele? Jako od sionistů, víte. A já můžu obstarat papír s hlavičkou sudetskýho landsmanšaftu. To určitě zabere.«

»Neblbneme trochu moc?« ošil se Danda. »Je to vážná věc, pánové, a vy z toho máte srandu. Ale kdyby třeba ... kdyby někdo uměl čínsky. Nebo aspoň někde opsat pár znaků. Na Číňany jsou komouši ještě pořád hákliví.«

»Čínský znaky,« zamýšlel se Pepek. »Židovský písmo. Estébáci to daj přeložit odborníkům a ono jim z toho nic nevyleze, jen klubko všelijakejch písmen a slabik.«

»Tak to zahoděj,« zapochyboval Zdeněk. »Danda má pravdu, moc blbnem.«

»Nezahoděj, bratře, nezahoděj,« děl Pepek slavnostně, »ale uviděj v tom šifru a budou ji luštit. A když ji nevyluštěj, pošlou tu blbost soudruhům v Moskvu, tam samyje lučšije učonyje, a ty tu záhadu po dlouhým bádání rozřešej. Najdou velezrádnej text. Znáte ten fór o věrozvěstech? Archeologové kopali na Velehradě. Objevili hrob, ale nevěděli, jestli ty kosti jsou Cyril, nebo Metoděj. Tak je poslali do Moskvy a...«

»Je to Metoděj. Přiznal se,« zaznělo z auditoria. »To znám.«

»Přesně. Tenhle případ ještě vejde do dějin špionáže. A tomu hajzlovi Jankovskýmu natáhnou ptáka. Přizná se jak ten Metoděj. Stovku bych za to dal, kdybych moh bejt u toho, bratři moji.«

Nebylo daleko do rána, když se pětice spiklenců v rozjařené náladě rozjížděla na všechny strany. Příští den už, řádně opatřen známkou švýcarské pošty, putoval do Prahy první ze série dopisů. Bylo mu souzeno, aby zamotal nejednu hlavu.

Přibližně za týden poté zasedlo o šest set kilometrů dál na východ jiné grémium. Vzduch těžkl cigaretovým dýmem, v šálcích stydla káva a v ovzduší se vznášela rozpačitost.

»Podle mýho, soudruzi, je to všechno kravina, žáno. Ne že bych toho Jankovskýho šetřil, žáno, za to mi nestojí. Ale jen mimořádně blbej špion by posílal zprávy poštou, žáno,« pravil někdy kapitán, nyní již major Kádner, dokazuje, že svou přezdívku nezískal omylem.

»V obálce se známkou a s pravou adresou k tomu, akorát odesilatele ještě zapomněl ten vůl napsat,« připojil se muž, zaujímající židli u dveří. »Žádnej konspirační byt, žádná mrtvá schránka, nic ... já jsem to dal prověřit, soudruzi, a on tam ten chlap opravdu bydlí. Tomáš Jankovský, Nedošínská 14, třetí patro vlevo. To snad nemůže bejt pravda, takový hovado nikdo nemůže bejt. Co je to zač, ten Jankovskej, soudruhu nadporučíku?«

»Také kokotisko,« sdělil zdráhavě Tomášův představený, po jistém váhání přizvaný do tohoto přísně utajeného kroužku. »Počúva, to hej. Ale nič ho nezaujíma, len tá súdružka príslušnička, čo ju jebe. Má za ženu príšeru, takže sa veĺmi nečudujem. Inakšie robí, len čo musí, a ešte sprosto. Ale že by ... so špiónmi ... šifry a takéto oné ... neverím, súdruhovia. Neverím. Špión musí byť prefíkané chlapisko, a nie takýto ťuťmák.«

»Tak to vidíte,« řekl ulehčeně major Kádner. »Nechtěl jsem nic, žáno ... ale on ten Jankovský opravdu není typ agenta nepřátelských služeb. Tu akci v Turnově tenkrát rozpracoval slušně, žáno, ale někdo ho musí vést. Postrkovat ho, udělejte tuhleto, soudruhu poručíku, udělejte tamto. Iniciativní podvratné činnosti proti republice není podle mého schopen.«

»Co za prachy?« ozvalo se ze židle v koutě.

»To mě pochopitelně napadlo. Přešetřili jsme jeho majetkové poměry. Nic, soudruzi. Z kopejtka si nevyhazuje, auto ani chatu nemá, barák nestaví, nosí fasované košile a boty, aby ušetřil. Jankovský, povídám mu kolikrát, kupte si něco jinýho, lidi nás na ulici poznávají podle těchhle bot... Má jen knížku v záložně a na ní nějakou tu stovku, ani to nestojí za řeč. Jo, já vím, co mi chcete říct, žáno, ženské, ale ona se s ním ta soudružka příslušnice tahá podle všeho nezištně. Navrhoval bych, abysme to uzavřeli, soudruzi. Je to podle mýho blbej fór, nic víc.«

»Ne tak zhurta. Jazyky?« otázal se muž v koutě hlasem, z nějž zněla autorita.

»Zkoušel se učit francouzsky, ale daleko se nedostal. Nedokázal by si v té Francii ani koupit tabák do fajfky. Taky nic.«

»Byla řeč o nějaké příslušnici.«

Major Kádner se opřel v židli, znal podrobnosti toho vztahu nazpaměť. »Poručík Řeřábková Kateřina, rozená Kadlečková, ročník čtyřicet tři, aktivně činná v ČSM, kandidát strany od 1964, ke Státní bezpečnosti přijata na doporučení místní organizace o rok později. Dosud se nijak negativně neprojevila, je dobře prověřená, třídní původ bez kazu. A nějaký techtle mechtle má dneska skoro každej, žáno. Nemyslím, že...«

»Manžel.«

»Řeřábek Antonín, narozený 1930. Já nevím, že si starej chlap může vzít o tolik mladší holku, žáno, měl by z toho mít rozum, pak jí nestačí, a ona... Po kádrové stránce by byl v pořádku, straník, moc se ale neprojevuje. Je dost zapřaženej, služby a tak. Dělá u dráhy strojvůdce. Vyjíždí s mašinou i přes hranice, ale zatím se nic...«

»Aha, přes granice,« ozval se významně ztichlým hlasem postarší muž v civilu. Hovořil podivným dialektem, klada důsledně důraz na předposlední slabiku. »A ešče ku tymu přes zapadňom?«

Major Kádner nerad připustil, že občas tedy i přes tu západní. Neměl v úmyslu se zastávat svého bývalého podřízeného, kterého si nijak zvlášť neoblíbil a na jehož osudu mu za nehet nezáleželo, ale silně mu pil krev tazatel. Znal ho a zmocňovalo se ho nedobré tušení. Stařec v civilu položil na stůl aktovku a chvíli se v ní s napjatou tváří přehraboval. Vězel v pomuchlaném, nepadnoucím obleku, vyhublý, s pletí šedivě pomuchlanou, jakou mívají na starší kolena silní kuřáci, patku řídkých vlasů přehozenou k levému oku, celým svým hábitem připomínaje fanatického revolucionáře z počátku století.

»Podivejmy se,« udrolil dotyčný sardonicky. »Přece jakosi stopa, že ja. Vy jom něvidzitě, sudruzy? Něchotě jom plavať? Tymu řikatě revolučňo ostražitosť? No to za Gottwalda...«

»Možná,« vyštěkl major Kádner, který toho měl zrovna dost. »Možná že se ten ajznboňák dozvěděl, s kým se mu spouští žena, žáno, a chce mu to takhle spočítat. Naivně, jak to takovej už umí. Já myslím, soudruzi, že bysme si měli drobet podat toho Řeřábka a dát mu ... třeba k náhradě ten čas, kterej jsme kvůli jeho žárlivosti prokecali, žáno, a tím případ uzavřít. Máme jinačí úkoly.«

»Móc chytre, móc chytre,« protahoval posměšně přestárlý revolucionář. »Jenem- že už, ješli to ješče něvjytě, přyšlo měnzitym drugi pismo. Z A-me-ry-ki, sudruzy! Z jakigosi Abu ... Albu ... kverke ... keke... Tam česki vlaky, jak znamo, něježďom, takže jisto nějdzě o glupi for, ani o pomstě parogatego nadražaka. Naopak. Vidzim v tym předstiranom něobratnost, s kterom něpřatelski rozvědki chcom dosagnuť tego, aby my se tym připadym Jankovskego nězabyvali. Pravě tak, jako to navrhujetě vy, sudruhu,« namířil kostnatý ukazovák na majora Kádnera.

»Vyslovil bych podezření, až kdyby něco prokázalo bližší šetření. Co když to tak není a ten soudruh je nevinnej?« zaprotestoval oslovený, maje tisíc chutí vmést tazateli do tváře, proč se k čertu za ta léta nenaučil pořádně česky a mluví jako horák od Jablunkova. Výtku však nevyslovil, neboť pod zlověstným pohledem rudého komisaře pozbyl své obvyklé jistoty. Soudruh Kawalek, kapitán kontrarozvědky na odpočinku, byl pomstychtivec stalinského ražení, s nímž se nevyplácelo špásovat. Měl dva vzory: Felixe Dzerdžinského a svého bývalého nadřízeného a mentora, majora Bedřicha Pokorného, což byl někdejší organizátor vyhnání Němců z Brna, vešedšího v dějiny pod názvem Pochod smrti. Posledně jmenovaného neobdivoval kapitán Kawalek proto, že by měl něco proti Němcům; pocházel z kraje, kde odedávna bylo zvykem hlásit se podle okolností k polské, německé nebo české národnosti, přičemž málokdo přesně věděl, ke kterému z řečených plemen opravdu náleží. Ale líbila se mu rázná revoluční řešení, při nichž se nekoukalo na to, kolik třísek lítá z káceného lesa a jakých. Přečkal u Státní bezpečnosti všechny proměny času, a kde se objevil, tam padaly hlavy a končily kariéry. Říkalo se, že za války sloužil u Sicherheitsdienstu v jistém městě ve Slezsku, kde se od těch dob nesmí objevit, protože ho tam už jednou lidé poznali a veřejně seřezali, křičíce něco o kurvách nacistických. Dva týdny před příchodem Rudé armády v něm však vyvřelo třídně-protifašistické uvědomění, i zapojil se do odbojové skupiny Plamen, operující v beskydských horách. Historie nezaznamenala, jakého druhu byly její operace, ale krátce po osvobození už bylo možno zastihnout partyzána Kawalka v jesenickém podhůří, kteroužto krajinu iniciativně, s nikým se nemazliv, pomáhal očišťovat od zrádců a fašistů z řad německého i neněmeckého obyvatelstva. Kolovaly zvěsti, podle nichž partyzán Kawalek vlastnoručně a bez velkého výběru postřílel na padesát fašistů, předškolními dítky počínaje a třas- lavými dědky konče. Ani si prý při tom nenakradl jako jiní příslušníci revolučně partyzánských sborů; zabíjel ze záliby, teprve nyní naleznuv svůj pravý smysl života. Nabyv takto zásluh se stal členem Strany, jedním z předních údů Svazu protifašistických bojovníků, jakož a především i příslušníkem politické policie, která se v tom čase už formovala. Poválečná kariéra mu sice neumožňovala věšet fašisty a nepřátele lidu osobně, nicméně stačil v různých funkcích od vyšetřovatele až po předsedu lidového soudu poslat na šibenici pěkných pár lidí. Nebylo to ostatně nic mimořádného v onom čase Národní fronty a retribučních dekretů, kdy se šibenice obtěžkávaly zrádci a nepřáteli hojněji než kdy předtím i potom, proslulých let padesátých nevyjímaje. Když revoluce zmírnila své mravy a šibenice pomalu vycházely z módy, soustředil svou třídní horlivost na potírání nepřítele ve vlastních řadách, a i v tom nabyl značné a vynalézavé zručnosti. V čase tohoto příběhu už sice byl ve výslužbě, ale s nosem vycvičeným na vyhledávání nepřátel Strany a za pomoci svých rozvětvených styků se neomylně objevoval vždy tam, kde se mohl nadít uplatnění svých vloh.

»Něvinny,« opáčil jízlivě. »Něvinny. Jo, sudruzi, jo je stary čekista, a u mě nima jeden hned tak něvinny. V připadě pochyb předpokladomy zrade, že, a malokědy se mylimy. Všude je zrada, i měnzi nami, sudruzi, a zradcově z vlastnich řadov som ti nějgorši ... je lepše zavřit deset něvinnych, než něchať utect jednego škudca, to je moja zkušenost, kěrom mi žodny něvymuvi. Ale co bych vykladal. Přečytejtě to prvni pismo, ješče nima zatajone. Prosim, sudruhu Kadněře.«

Vážený příteli, slabikoval oslovený neochotně, zapřemýšlev, co má znamenat to »nima zatajone«. Vaše zpráva došla v pořádku. Je velmi zajímavá, ale přáli bychom si napříště víc konkrétních údajů - osoby, přesný čas, místo apod. Sdělte obvyklým způsobem, kam Vám má být doručena smluvená odměna.

Rozhostilo se rozpačité mlčení. Zlostný stařec se vítězně rozhlédl, jako by chtěl povědět - vidíte, nepřítel, co jsem vám říkal. Nadporučík Beňo se nezúčastněně zhlížel v zaprášeném okenním skle, poté vyňal hřeben a učísl se. Posléze vstal muž v koutě, odstrčil židli a postoupil ke stolu. »Tak to by snad mohlo stačit. Dopis je psán česky ... je to tak? Je. Předpokládám, že bez chyby? Bez chyby, pochopitelně. Z toho se dá vyvodit, že ho nepsal žádnej Němec ani Američan, protože ten by nasekal chyby. Až na další usuzuju, že nejde o žádnou špionáž, ale že si milej soudruh Jankovský něco začal s emigrantama, asiže prostřednictvím svý sestřičky. Jsou to amatéři. Takže vyslechnout a...«

»Je tu ješčě to drugi pismo, sudruhu majoře,« namítl tajemným šeptem starý čekista. »Pisane na stroji značky Olivetti, bez čarek a hačkov. Text vypada nězavadně, pokud može byť nězavadne cosi, co přidě z Ameryki. Jenym poměndzi řadkami je pisane...« triumfálně se rozhlédl ... »tajnym ingoustym! Jenym posluchajtě, sudruzi, jenym posluchajtě!«

»Rýže kvete, rýže kvete. Jezevec opustil doupě. Strýc Jonatán hraje na trombón. Po jarních deštích čekejte záplavy. Potym je cosi rozmazanego, a dal je to zašifrovane - 594471 Klatovy, Planá, Sušice. Stodola + 202, svíce, skořápka, prostěradlo. Opakuji, prostěradlo. Ale my to už rozluštimy, žódny strach, sudruzi, a potym...«

»Hm,« nevyjádřil se soudruh major. »Jaké je složení toho ... toho tajného inkoustu?«

»Ščava cytronova, sudruhu. Když se do nad plameň, zčorna, a može se to čytač. To dokazuje...«

»To dokazuje velký hovno, soudruhu Kawalku, ledaže kdo to psal, byl blbec, podle mýho úplně neškodnej. Takovejma tajnejma inkoustama se bavěj pionýři v družině. Nic, skončeme to. Případ sledovat dál, ale moc si od toho neslibovat. Ten Jankovský...«

Majora Kádnera v tu chvíli něco napadlo. Třeba za dopisy nevězí amatér z řad zrádné emigrace ani žádný blázen, ale někdo v zahraničí, u koho má milý Tomáš vroubek; bylo jich dost, kterým zadělal na malér. Identita pracovníků Státní bezpečnosti sice podléhá utajení, ale tu a tam něco prosákne, přesněji řečeno někdo něco vykecá. Probíral si v paměti jména osob, jež by přicházely v úvahu a pobývají tímto časem v kapitalistické cizině ... nu ovšem. Ale nahlas neřekl nic, nemaje zájem o rozvíření případu, který by pochopitelně ke vší ostatní práci připadl jemu - byl to váš člověk, soudruhu majore, tak si s tím teď pohrajte. Houby.

»... ten Jankovský je ale riziková osoba,« slyšel pokračovast představeného, »ať za něco může nebo ne. Bude potřeba se ho zbavit. Ne, nemyslím zavřít, jenom ... třeba někam do hutí. Nemusí vědět proč. Zařiďte to.«

Starý čekista vypadal, že by rád dál mluvil o zrádcích ve vlastních řadách, ale nemohl se jaksi odhodlat. Náhle jako by se vnitřně otřásl, vymrštil se a zvolal k účastníkům porady, kteří pomalu vstávali a sahali po kabátech.

»Stat! To ješčě nima všycko, sudruzi. Kdo byl řidici dustojnik tego Jankovskego? Aha? Nebyl to nahodum jakysi sudruh Baryašek? A kde je sudruh Baryašek teraz? Jo vam to pověm, sudruzi: sudruh Baryašek je v Ameryce. Ješče vom to nězapalilo?«

»Máš zastaralý zprávy, soudruhu,« ozval se napůl znuděně major. »Baryášek už v Americe dávno není. Byl přeřazen na...« trochu se zarazil, »na jiné úkoly.«

»Něni! Něni!« mával pravicí postrach vnitřního nepřítele kapitán Kawalek, křiče jako na poplach.

»Ale byl! To je to glavni. Jisto tam ma svego člověka, a ten teraz...«

Soudruzi neochotně nechali oblékání a znovu se posadili. Na štěkání toho papriky by mohlo něco být. Ne že by ten Baryášek hrál dvojakou hru; úplně vyloučit se to nedá, ale v tom případě by nebyl takový trouba, aby nechával posílat zrádné dopisy poštou. Může ale být, že ten Jankovský na milého soudruha Baryáška něco ví. Třeba spolu tenkrát pekli ještě něco jiného, než k čemu měli příkaz, a on ho teď takhle chce odrovnat ... nebo ani ne odrovnat, ale zbavit věrohodnosti, kdyby začal kecat. Na každý pád mohou být tomu vzteklému dědkovi vděční, že je upozornil na okolnost vhodnou k zapsání do paměti. Neboť soudruh Baryášek, postavivší svůj vzestup na vzorném vyřešení turnovského případu, po sobě zřejmě zanechal škraloup: řídil začínajícího agentíka, ale neuhlídal si ho. To se může hodit, až se jeho kariéra začne lámat, jak už tak bývají konce mnohých kariér.

Jen majoru Kádnerovi, zvanému Žáno, netáhly myslí úvahy toho druhu, nýbrž vzrůstající nevole a obava z komplikací. Zlostně zahlédl k čekistovi Kawalkovi, slastně vychutnávajícímu svůj triumf. Přidělal’s mi práci, dědku plesnivá. A stejně je to volovina.

(Osmdesátá léta)

Umění čekat náleží k výbavě každého, kdo to v intrikánském prostředí Strany a tajných služeb obzvláště chce někam přivést, ale uplynulo několik let a účastníci někdejší porady se nedočkali příležitosti přisolit si k pádu soudruha Baryáška. Naopak museli vzít na vědomí, že jeho kariéra nadále a strmě stoupá. Ne podle hvězdiček na náramenících; zůstával kapitánem, čemuž rozuměli: vysoké šarže jsou nápadné. Zato nejdřív ta Amerika, pak jakási nová mise v Moskvě, podle toho, že o ní nikdo nic přesného nevěděl, patrně velevýznamná ... po ní zase zpátky do vlasti v neméně diskrétním a velevýznamném poslání ... to už jsou sféry, do nichž drobní intrikáni nedosahují svými střelami, v nich se hraje jiná, těžko ovlivnitelná hra. Spíš se vyplatí, podumávali každý pro sebe, nějak to zařídit, aby si jich soudruh Baryášek všiml a do své hry přibral, protože nelze-li každému být lvem, lze aspoň vyzobávat lvu ze srsti čmelíky. Čtenáře těchto stránek zajisté neudiví, že k takto uvažujícím osobám náležel i jistý Týrle Rudolf, muž bystrého úsudku s pamětí podepřenou bohatým soukromým archivem.

(Prosinec 1989)

Pro doplnění tohoto příběhu bude možná účelné se zmínit o tom, jak si dále vedl a jak skončil postrach zrádců a nepřátel socialismu, kapitán StB ve výslužbě Helmut Kawalek. Povězme hned, že zle. Ve své stařecké zavilosti nezaznamenal signály měnícího se času, a když jistého listopadového dne po jedenácti letech viděl, jak se kolem něj hroutí vše, z čeho čerpal svou moc a potěšení, nenapadlo ho nic jiného, než že v pozadí té pohromy opět vězí nepřátelé ve vlastních řadách. Také už věděl kteří; a přičinlivě obíhaje známé i neznámé činitele vyhrožoval, že ví moc, že to tak něněcha, že se zradcově a špioni ješče budom diviť a že je vše hotov vyjevit na nejvyšších místech. Nedlouho poté byl nalezen za Prahou v lesíku Na Juliáně, vise za krk z jasanové větve. Kolem jeho podivného skonu kolovalo několik teorií, například že ho na stará kolena dohnaly Erynie v podobě zlého svědomí za ty postřílené fašisty. Čemuž zase odporovala skutečnost, že na větvi visel s rukama spoutanýma za zády. Nebo za druhé, že se mu pomstili agenti nepřátelských rozvědek, jejichž plány celoživotně hatil; bylo však s podivem, proč nepřátelské rozvědky otálely s činem až do zániku socialistického zřízení, kdy jim už zlostný děd nemohl nikterak škodit. Zbývala tedy možnost třetí, o níž se raději moc nemluvilo: že mu na větev pomohli ani ne tak zrádci a agenti cizích mocností, jako spíš soudruzi, jejichž vinu na selhání nejpokrokovějšího řádu rozhlašoval, nedbaje potřebné opatrnosti. Neboť kdo ví moc, žije nebezpečně. Kdo žije nebezpečně, má vážit svá slova.

Jakési pátrání pak bylo zahájeno, vedeno však bylo liknavě a ukončeno konstatováním, že bič na rozkladné živly a kapitán ve výslužbě Kawalek přece jen spáchal sebevraždu, byť i se spoutanýma rukama. Vyšetřující orgány měly už tím časem jiné starosti a prozíravější příslušníci StB se rozlétávali jako hejno vran, aby včas zaklekli do startovních bloků závodu o výnosné hospodářské pozice. I nebylo zájmu o nějakého Kawalka. Jen nejstarší příslušníci zanikajícího sboru se upamatovali, že před dávnými desítiletími skončil v lesíku na větvi i Kawalkův příklad a mentor, major Bedřich Pokorný. Ani z té zarážející obdoby však nebyl vyvozen závěr.

(Březen 1978)

Předmět a původce toho všeho, poručík Státní bezpečnosti Jankovský, dlouhou dobu nic mimořádného nepozoroval. Na jeho pracovišti však obíhaly kusé zvěsti, prosakující z blíže neurčitelných míst a sdělované, dlaň u úst, po chodbách a nad kávou v kantýně. »Ten Jankovský tam něco má. Něco mu tam našli.« Pamětník těch časů dosvědčí, že příslovce tam v tom spojení znělo hrozivě. Tam v kádrových materiálech. Tam ve vyšetřovacích spisech. Tomáš ty náznaky občas zaslechl, ale nepřikládal jim valný význam, kdo taky nemá v papírech nějakou černou čárku, že. Pozoroval sice, že se ho kolegové začínají stranit, jako by se něčeho báli, ale on beztak o velké styky nestál. Pak, jako úderem hromu, se příslovce tam odělo významem.

Spěchal do kanceláře svého nadřízeného, přemáhaje jisté vnitřní chvění. Nebyl si však poslední dobou vědom žádného neúspěchu, žádná sledovaná osoba mu neuklouzla nebo alespoň o tom nikdo nemohl vědět, a kdyby i ano, nadporučík Beňo by z toho jistě nedělal aféru. Asiže nějaký úkol - hned všeho nechte, Jankovský, a podívejte se na tohle. To už zažil víckrát.

Avšak v šéfově kanceláři neseděl vlídný nadporučík Beňo, nýbrž dva chladně, neúčastně se dívající pánové. Vnitřní chvění se vrátilo a přerostlo v děs, protože tenhle pohled znal: bylo to zahájení výslechu, v němž se nemůže nadít shovívavosti. Asiže zase Alena. Zamotala se nejspíš, koza jedna, do nějakých emigrantských akcí proti republice, a protože na ni soudruzi nedosáhnou, odskáču to teď já za ni. Pravěký princip klanové viny mu obemkl hrdlo a hrozil udušením. Z vlastního pochybení by se nějak vysekal, přinejhorším s důtkou a pozastavením prémií. Z toho, co mu nadrobila sestřička, se vysekat nemůže.

»Tak vy jste ten Jankovský,« konstatoval první z pánů. »Posaďte se.«

Pocit bezmoci přerostl Tomášovi v zoufalství. Zájmeno ten mu oznamovalo, že se o něm hovořilo na jakýchsi blíže neurčitelných velitelských úrovních. Muselo to být něco významného, protože pro maličkosti se vyšší šarže k poradám nescházejí. Zadruhé mu ten chlap neřekl soudruhu poručíku. Oslovení soudruhu dovede znít v některých souvislostech také dost hrozivě, ale aspoň naznačuje, že ho vyšetřující orgány ještě počítají ke svým. Bez něj, nebo dokonce s oslovením pane, se volají k zodpovědnosti vyvrženci, předurčení k trestu. »Ano,« špitl.

»Vaše styky s kapitalistickou cizinou,« děl druhý věcně, zíraje do lejster v červených deskách. Tomáš postřehl, že některá z nich nevypadají jako služební záznamy, spíš jako z obálky vyňaté dopisy, jeden psaný tiskacími písmeny rukou, druhý strojem. Zatím si z toho nedovedl nic vybrat.

»Mám tam sestru,« sdělil skomírajícím hlasem. »V Hannoveru, Spolková republika Německo.« Ta kráva.

»To víme,« zněla příkrá odpověď. »Další. Jména, bydliště, postavení. S kým udržujete písemné styky.«

Tomáš si pomyslel, že tazatel je vůl, nebo se tak aspoň dělá. Na písemné styky se Západem není třeba se vyptávat, o těch soudruzi pochopitelně vědí, dokonce znají obsah dopisů. Dovedou je přečíst bez otvírání, bylo mu na jakémsi školení s velkou dávkou sebeobdivu sděleno. »S nikým, prosím,« řekl, marně si namáhaje mozek, koho by ten chlap mohl mít na mysli.

»Když s nikým, tak s nikým,« řekl ten mužský a poprvé vzhlédl od lejster. »Kdo z vašich známých hraje na trombón?«

»Co víte o pěstování rýže?« přisadil si druhý, dřív než se zkoprnělý Tomáš stačil probrat smyslem té otázky. »Kdy jste byl naposled v Klatovech? Koho znáte v Plané? V Sušici?«

Takovým a podobným duchem se nesl výslech dál, až vyšetřující orgán sklapl desky a pravil: »No. To zatím stačí. Koukáte jako vrána, Jankovský, tak aby nebylo omylu: je tu na vás podezření ze špionáže ve prospěch nepřátelských rozvědek. Obvinění dosud nebylo vysloveno, ale bude, jestli se budete takhle stavět dál. Jako příslušníka Státní bezpečnosti vás jistě nemusím informovat, že si zapíráním neposloužíte. Ale třeba vám neslouží paměť. Dáme vám příležitost se rozpomenout.«

Příležitost se po nějaké chvíli objevila v podobě dvou hřmotných chlapů. Vevalili se do místnosti a jeden z nich vyštěkl: »Jste Tomáš Jankovský? Půjdete s námi.« V téže chvíli se ve dveřích objevil i nadporučík Beňo, hledící vyplašeně a jaksi truchlivě. V Tomášovi vzplála jiskřička naděje, ale hned zase pohasla. Věděl, že kamarádský Beňo mu z té bryndy nepomůže. Možná ani nechce.

Kam ho vezou, dokázal odhadnout: do vyšetřovací vazby. Ještě stále byl ze všeho jelen. Jelenem přestal být ke sklonku probdělé noci, kdy ho cosi napadlo. Ne kráva sestřička, ale někdo z těch, jejichž protistátní rejdy odhalil, oni si odseděli trest a utekli na Západ. Ti a nikdo jiný si na něj vymysleli tuhle habaďůru. Ze značně popletených otázek vyšetřovatelů si dokázal jen vybrat, že šlo o nějaké dopisy ze zahraničí se zmínkami o trombónech a o rýži, což může vypadat jako volovina, ale asi jen vypadat. Probíral se jmény ... jeho největší případ byla Holcova skupina, připravující ozbrojené povstání a přiměřeně si to odskákavší. Že by ten Holec? Těžko, musí už teď být hodně starý dědek, není pravděpodobné, že by se najednou dal do spřádání složité pomsty. Krom toho - sledoval vývoj svých případů povrchně dál - mu nebylo známo, že by se někdejší podmínečně propuštěný vězeň Holec zdržoval nezákonně v zahraničí. To už spíš ... vytanula mu v paměti zasutá podoba jisté mladé tváře ... ano, to už spíš. Holec Richard. V kriminále si pobyl jen krátce, ale důvod k pomstě by měl. Mimoto utekl jakýmsi dobrodružným způsobem do západního Německa, i to by souhlasilo. To by mohl být ... ne, určitě to bude on.

K vnitřnímu klidu mu to zjištění nepomohlo, spíš se utápěl v sebelítosti a pozdních výčitkách. Co udělal ten Holec, měl udělat sám a dávno, a neseděl by teď ve vyšetřovací vazbě. V mefistovských spárech pana Vojty nemíval k takovému řešení občas daleko, ale letmý nápad nikdy nedozrál k činu, protože si žádal rozhodnosti, a tou on neoplýval. Teď se mu vyjevila paradoxní poučka, jíž si měl být vědom dřív: největší nebezpečí se skrývá v opatrných, bezrizikových řešeních, a blaze těm, kteří se odvážili. Viděl v duchu kmitat se něco povětřím a obloukem se snášet na jeho bezbrannou hlavu: byl to bumerang, jejž kdysi vypustil, chtěje si usnadnit složitou cestu životem.

Ve vyšetřovací vazbě nepobyl Tomáš dlouho, byv z ní propuštěn stejně náhle jako do ní uvržen. Může být ještě rád, že to takhle dopadlo, bylo mu stručně sděleno, podezření ze špionáže není sranda. Nikde že nemá žvanit, jen čekat, co přijde dál. Z určitých náznaků vyrozuměl, že to snad nebude žádný soud; že se ale nějakých následků nevyvaruje, bylo mu zřejmé. Už také tušil jakých.

Nevěda nic lepšího, dostavil se ráno po propuštění do služby. Nadporučík Beňo už tam na něho čekal. Pohlédl na něj zešikma a podávaje mu list papíru, vzdychl:

»Ty somár. Prečítaj si to.«

Somár Tomáš tedy četl a dozvídal se, co už beztak očekával: že pro něj není místa ani na tomto, ani na žádném jiném stanovišti skryté fronty. Jako důvod byl uveden jednak rodinný příslušník zdržující se neoprávněně mimo hranice socialistické vlasti, což byla tím časem už stará vesta, jejíž náhlé oprášení mohlo budit podiv. Druhý z důvodů byl rovněž pohlaví ženského a nazýval se Řeřábková Kateřina, s níž udržuje mimomanželský poměr. Takové počínání že není v souladu s postavením veřejného činitele, jelikož se může stát předmětem vydírání nepřátelskými živly. O trombónech a kvetoucí rýži ani zmínky, jako by nikdy žádných nebylo. Vše vyústilo v závěr, že poručík Jankovský Tomáš je datem prvního května 1978 propuštěn z bezpečnostních orgánů státu bez nároku na odstupné. Další doporučení už v propouštěcí listině nestálo, ale nadporučík Beňo mu je sdělil ústně, vplétaje do řeči hojně slova oni, pánovia, taká somarina a čo já môžem robiť. Vyznělo z něj, že důvěru ztrativší příslušník může zčásti napravit svou pošramocenou reputaci v čestném dělnickému povolání, kde by pracoval ve společnosti spolehlivých soudruhů a osvěžil si tak zanedbané třídní vědomí.

Pomyslev si něco neuctivého jak o spolehlivých soudruzích, tak o čestných povoláních a třídním vědomí, řekl si Tomáš, že se ta kaše snad nebude jíst tak horká; krom toho nevěděl, jak by při svém nadání k manuální práci mezi příslušníky dělné třídy obstál. Rozpomněl se na dávno pozapomenuté tři ročníky stavební fakulty a zasvitla mu naděje, že by se snad jejich pomocí mohl někde uchytit jako technik nebo aspoň jako polír. Učinil v tom smyslu několik pokusů, z nichž aspoň jeden vypadal velmi nadějně - ale jo, technika můžeme potřebovat, uvidíte, u nás se vám bude líbit, říkali mu a hned listovali v tabulkách, na kolik si tak může měsíčně přijít, jděte teď domů, do týdne vás vyrozumíme. Čekal tedy týden, čekal dva, mezitím se hrozivě přiblížilo datum prvního května, po němž mu hrozila nezaměstnanost a podle obyčejů socialistické společnosti ne podpora, nýbrž kriminál pro příživnictví. Šel tedy do závodu, kde mu slibovali to krásné místo. Vyslechnuv si standardní řeči o tom, že ještě nevědí a že se ještě ukáže, pochopil hloubku své bídy. I zanechal dalších pokusů s pocitem zatracence.

Připustil, že mu tu boudu ušili soudruzi na míru a čestnému dělnickému povolání se nevyhne, ani kdyby si dal obě nohy za krk. Přemýšlel tedy, kde by mohlo být nejsnesitelnější. Když vyloučil všechny fabriky a jiná místa, kde hrozí koncentrovaný soudružský dozor, vyšel mu ze všeho jistý národní podnik, zabývající se stavbou přehrad. Vodních děl sice měla socialistická republika již dostatek, ba přímo nadbytek, ale jednou zřízený národní podnik nelze zrušit, nýbrž musí své úsilí neustále stupňovat plněním a překračováním plánu, i kdyby v zemi české měly čnít ze záplav pouze vrcholy Krkonoš. Což ukazovalo na zajištěnou budoucnost, ba dostalo se znepokojenému Tomášovi ujištění, že mu v ní nebudou na závadu jakési nejmenované prohřešky a dokonce ani anatomická anomálie v podobě dvou levých rukou, k níž se zdráhavě, leč poctivě přiznal. »U nás najde uplatnění každej,« řekla mu vlídná sekretářka, uvařivši mu kafe. Dokonce mu ani neřekla soudruhu, na což si nesnadno, ale rád zvykal. I zdálo se být, v rámci daných možností, všechno dobré. Avšak jako obvykle v jeho strastiplném životě, zdání klamalo.

Že Jiřka spustí všechna stavidla vyřídilky, že ho bude nazývat bláznem, hovadem a debilem, že mu bude mlátíc nádobím omazávat o nos těch pět nebo sedm stovek, co o ně teď bude nosit domů míň, že myší pusinka zkrápěná slzami bude hojně produkovat věty že já hloupá jsem ... chudák maminka, čeho se musela dožít... jakož i jak já to vysvětlím dětem, že povede mnohé řeči o té svini fízlovské, co už o ní ví celej barák, to všechno Tomáš předvídal a byl hotov nechat přejít přes svou zhřešilou hlavu. Zažil výlevy manželské zlosti v různých stupních intenzity už víckrát a věděl, že Jiřčin nevalný vzhled jí brání vyvodit ze všeho poslední a definitivní důsledek. Tentokrát to však mělo být jiné.

»A už si tam zůstaň,« děla mu podivně cizím, nevzrušeným hlasem, když si začal shledávat věci k nástupu na stavbu přehrady kdesi v Krušných horách. »Do tohohle kvartýru se vracet nemusíš. Je to můj byt a já tě tu nechci, kurevníku jedna kurevnická.« Na Tomášovu námitku, že dekret na služební byt byl vystaven na jeho jméno, odvětila sarkasticky, že dekret možná jo, ale po vyhazovu od tajných bude teď jistě následovat i vyhazov z estébáckého paneláku. Ona že se ale nebojí, protože tu jsou děti, takže v nejhorším dostane nějaký kumbál 1+1 na sídlišti. Od něj že nebude vyžadovat nic než alimenty, za kterýmžto účelem už podala žádost o rozvod. Slevit pak že mu nemíní ani hrníček z police, i kdyby se měla soudit deset let.

Nechal všeho a šel ven, aby se mu pročistila hlava. Rozvod ... nu což. Stůl a lože manželské mu byly lstivě vnuceny a nepokládal za újmu, že se jich teď zbaví. Horší to bylo s alimenty; děti už sice odrůstaly z nebezpečného věku, ale holka si vymyslela studium, takže se ta vyhlídka protáhla o řadu blíže neurčitelných roků. Napadlo ho, že holku třeba nepřijmou, když má teď tatíčka třídně nespolehlivým živlem, ale pustil tu naději z hlavy, ono se už dneska na školách tolik nekádruje. Naštěstí se budovatelům staveb socialismu aspoň vyplácejí diety, takže úplně na suchu nezůstane. A o hrníčky se soudit nebude, ať si je Jiřka spánembohem sežere.

Nicméně se neubránil zalykavému pocitu v hrdle. Neužil si v té poslední době ničeho než křivdy, zklamání a ponížení, k nimž Jiřka přidala jen poslední kapku; a nebyl tak otrlý, aby mu to bylo úplně jedno. Potřeboval mít nablízku spřízněnou duši, u níž by se nadál útěchy. Katka, zatanulo mu. Poví jí, pojď, holka, uděláme za vším čáru, měli jsme ji udělat už dávno, koukej, já se rozvádím a ty se rozveď také, najdeme si spolu místečko, kam by na nás nedosáhl ten prašivý, záludný svět, jen ty a já... Byl právě čtvrtek a odpoledne se nachylovalo, čas to, kdy mašinfíra Řeřábek spolehlivě míval svou nejdelší túru, takže v Katčině obýváčku bylo útulno a bezpečno. V radostném rozechvění vystoupal po schodech a zazvonil dvakrát dlouze a dvakrát krátce, jak měli domluveno.

Na ten signál se dveře otevřely, avšak neobjevila se v nich příslušnice Katka v domácím župánku, nýbrž mašinfíra v nejvlastnější osobě. Měl na sobě tepláky a bílé tílko, jímž prorůstala hřivnatá hruď, táhl z něj pach potu a piva. Z důvěrně známého obýváčku zaznívala televize vzrušeným pokřikem nějakého fotbalového přenosu. Mašinfíra Řeřábek, strašlivě kouleje očima, se dal do řevu. Křičel cosi o šmejdech - ten výraz nebyl Tomášovi neznámý - jimž nyní rozbije držku, že je vlastní matka nepozná. Nespokojiv se s tím ujištěním, uchopil Tomáše za límec a jal se mu šermovat pod nosem pěstí, jíž byla zakončena silná, chlupatá, hojně tetovaná paže. Kterýžto pohled stačil Tomášovi k úsudku, že na čestný vzdor není pomyšlení. Vytrhnuv se s vypětím všech sil z násilníkova sevření, dal se na kvapný ústup po schodech dolů, obávaje se, aby se mašinfíra ještě nepustil za ním. K tomu nedošlo, jen se na něj z výše snášel proud vynalézavých nadávek a hlaholil ozvěnou v chodbách, až se otvíraly dveře a vykukovaly z nich potěšené obličeje. Když opouštěl dům, stačil zahlédnout, jak se na okně ve čtvrtém patře poodhrnula záclona, chvíli tak zůstala a opět se zavřela.

V rozrušeném stavu ducha dorazil domů, nedbaje Jiřčina křiku, že mu to přece už říkala a že ho nechce do smrti vidět. Vytočil známé číslo, a opravdu, po chvíli se ozval Katčin hlas.

»Tak ty mi ještě voláš, ty srabe,« znělo přidušeně ze sluchátka. »Pamatuj si to, až si zase budeš namlouvat nějakou ženskou: my nestojíme o sraby. Čekáme, že o nás mužský bude bojovat. I kdyby měl při tom dostat do huby; to nevadí, hlavně že měl tu odvahu. Nestála jsem ti za ránu, viď. A o tom, jak jsi dopad v práci, už taky vím. Běž si, kam chceš, já jsem s tebou skončila.« Prásk, udělalo to ve sluchátku. Nemoha uvěřit své potupě je ještě chvíli držel u ucha, ale ozývalo se mu už jen jednotvárným přerušovaným tónem. Nějakou chvíli rozmýšlel, zda příčinou Katčiny proměny je opravdu jeho nehrdinský ústup po panelákovém schodišti, nebo spíš ztráta postavení a tím i vyhlídek na slušně zajištěné živobytí po jeho boku, což, ženské na postavení hodně dají. Kdyby možná na té stavbě... Ale ne, pustil tu naději, byla jalová. Pochopil, že se po práci a stolu manželském musel dožít i tohoto vyhazovu, jako všech malérů bývá do třetice. Nepotlačil vzlyk, teprve teď se opravdu roztesknil nad svým bídným osudem.

(Léto 1978 - jaro 1979)

Klasikové marxismu udělili strádajícímu lidstvu slib, že v uskutečněném komunismu bude každý přispívat k obecnému blahu dle svých schopností a sil, za což mu bude bezplatně poskytováno vše, co potřebuje k životu. Ukázalo se, že na stavbě přehrady vysoko v hraničních horách ten rajský stav již s předstihem nastal. K jejímu budování přispíval Tomáš ze svých sil, arciť nevalných; jeho schopnosti byly vyzkoušeny tam i onde, až mu bylo určeno, aby stál s hadicí uprostřed rozestavěné hráze a zkrápěl ji mocným proudem vody. Zemina tak slehne a lze ji snáze udusat do kýžené nepropustnosti. Velké zručnosti ten úkon nevyžadoval.

Co potřeboval k svému životu, mu bylo určeno rovněž: byl to kavalec v místnosti lepenkového baráku, již sdílel s bagristou Gajdošíkem, ochlastou a neurvalcem. Ke kavalci náležely dvě deky, z nichž se při doteku prášilo. Mimoto sestávaly jeho životní potřeby ještě z páru filcových holínek do zimního počasí, páru gumovek do letního, vatované kazajky a ušanky ze škrábavé umělohmotné textilie. Řečené předměty ho nestály ani pětník, neboť je vyfasoval ve skladu, čímž bylo i v tomto ohledu naplněno proroctví klasiků. Víc už roh ideologické hojnosti nevydal, čemuž se nemusí nikdo divit; v marxistické teorii nestojí ani zmínka o tom, že by potřebami pracující třídy v dovršeném komunismu měl být rozuměn nějaký mimořádný luxus. Nadto ještě Tomáš choval v krabici pod postelí několik košil, pomalu ztrácejících svou vyžehlenost, toliktéž párů ponožek, jeden dvoudílný oblek s kravatou a štůsek ohmataných detektivek. Zpočátku se na neděli oblékal do lepšího, než shledal, že je to zbytečné počínání, protože buď trávil volný čas bloumáním po hrázi a okolních lesích, nebo se vydal s ostatními knechty přes kopec do zpustlého sudetského městečka, kde ještě zbyla jedna z někdejšího množství hospod. Seděl tam u politého a nedopalky pokrytého umakartového stolu, poslouchaje řeči o práci a o fotbale, což ho nebavilo. V objektu hráze se pak vyjímal v obleku s kravatou směšně, což sám uznal a zanechal toho, spokojiv se nadále s gumáky a vatovanou kazajkou i v den sváteční. Zato si v ten čas s tajnou rozkoší čítal ve svých detektivkách, což v pracovní dny nešlo; bagrista Gajdošík by řval, že ho zase dali na cimru s nějakým podělaným inteligentem, jemuž ty blbý knížky jednou omlátí o držku, až se nasere. Naštěstí měl Gajdošík na rozdíl od ztroskotance Tomáše ještě na neděli kam jezdit.

Když klasikové marxismu formulovali svou nauku, opomněli zahrnout mezi bezplatně poskytované existenční potřeby pivo. Tomáš se však přes zmíněný nedostatek přenesl, neboť na tento zdroj útěchy všech ztroskotanců a vyděděnců mu diety ještě stačily. V jeho konzumaci postupně dosáhl značné výkonnosti, až i bagrista Gajdošík uznale poznamenal, že snad z toho vola ještě nakonec bude přece jen chlap. Být chlapem znamenalo v té společnosti být umazaný blátem, zpitý pivem a znalý výsledků jednak fotbalových utkání, jednak sportky. Nebránil se tomu pojetí chlapství a našel si v něm své místo, co mu také zbývalo. Roky tak plynuly, střídaly se zimní sloty se slotami letními, jak jest v povaze těch horských poloh, až byla přehrada dostavěna, zkolaudována a Tomáš odvelen k stavbě jiného díla téhož druhu, neboť potřebě přehrad v zemi české se nezdál být konec.

Když do kraje vtrhlo jaro, plané třešně se odívaly květem a vzduch zazníval křikem vracejícího se ptactva, padal na Tomáše smutek, třebaže si jinak už celkem zvykl. Až sem to tedy všechno došlo. Muselo to být? Stalo se všechno jen nástrahami zlého osudu, nebo byl příčinou svého ztroskotání on sám? Jestli ano, kde se stala první chyba, od níž se pak odvíjel nepřerušitelný řetěz chyb následných? Vybavoval si jednu po druhé scény a postavy svého mládí, chaloupka v kolonii Šanghaj, táta s jeho prostomyslnou pekařskou vírou, jízlivá potvora Alenka, bez níž by... Předmaturitní malér, z nějž ho naštěstí vytáhl pan Vojta...

Naštěstí? Zastavil se u toho bodu a zahloubal se. Nebylo pochyb, zde se nacházela ona osudná křižovatka, od níž všechno začalo běžet nakřivo a špatně až do promaštěných vaťáků a blátivých gumovek, marnosti a osamělosti. Jenže co mohl ksakru dělat?

Mohl jsi dělat, odporovalo mu cosi uvnitř duše, mohl jsi, jen si to přiznej. Mohl jsi poslat do háje pana Vojtu i s jeho přímluvou, hned jak na tebe poprvé udělal ten svůj otcovský kukuč. Býval bys ... nu ano, asi by tě nenechali udělat maturitu. A když nechali, určitě by tě nevzali na fakultu. Máma by bědovala, táta by utrápeně vzdychal a Alena by se pošklebovala. Ale zato by tě nezatáhli do svých sítí fízlové. Byl by z tebe nějaký technik se skromným platem, a kdyby ses nikam necpal, nikdo by neměl zájem ti škodit. Nedostal by ses do situace, v níž nezbývá než prodat duši ďáblu. Nevzbudil bys v nikom touhu po pomstě. Snad jiní dovedou handlovat s ďáblem, ale ty to nejsi. Měl jsi to vědět. Měl jsi vědět, že v rozhodných okamžicích života je třeba odvahy. Bít se a třeba i dostat do nosu, jak to řekla rozlícená Katka, ne utíkat do zdánlivého bezpečí. Nevrátil by se ti na hlavu bumerang, kdybys to býval dokázal. Občas mu přišlo na mysl, zda by neusmířil osud a nezastavil svůj pád, kdyby vyhledal své někdejší oběti a pověděl jim zprosta a upřímně - omlouvám se za všechno, byl jsem vůl a zbabělec ... třeba by mu odpustili, čímž by, kdopak ví, byl přerušen řetěz viny a následků. Ale nevěděl, kde a jak by se dozvěděl o pobytu Richarda Holce. Sestru Alenu se o přispění zdráhal požádat, ostatně se i ona nějak ztratila ze světa. Asiže se vdala a přestěhovala, neuznavši za vhodné ho o tom zpravit.

Bylo to dost pozdní poznání. Nepomohlo Tomáši Jankovskému z bláta na stavbách socialismu, ba mělo být ještě hůř, když se za čas ukázalo, že české vlasti je přece jen jiných věcí víc třeba než pořád nových přehrad. V něčem se ale změnil. Býval viděn v přehradní kantýně, kterak do něj po sedmém pivu vjíždí kuráž a vzdor. Spolustolovníci už ty záchvaty znali a snažili se je odvrátit: neřvi, vole, neblbni, nevíš, kdo poslouchá, ještě všem uděláš průser ... marně. Nadechl se, bouchl půllitrem o stůl a zvolal udatně: »A mně hubu nezavřete. Každýmu to povím: komunisti jsou svině!« Po těch slovech se na něj obvykle vrhli ve snaze zabránit mu v dalším nebezpečném rouhání, strhla se vřava, po zemi se válelo klubko těl, vaťáků a holínek, a z jeho středu se ozývalo dušené, leč nepřetržité volání: »Komunisti jsou svině! Komunisti jsou svině!« Kupodivu, obavy z toho počínání byly plané, následky nikdy žádné nemělo. Neboť kdo se ocitl na samém kádrovém dně, tomu už nemohla uškodit ani strana a vláda, a snad ani ďábel sám.

Jen na starou adresu ještě nějaký čas docházely z kapitalistické ciziny dopisy podezřelého obsahu. Nikdo už se o ně nezajímal a Jiřka je bez otevření vyhazovala. Když došlo ke stěhování ze služebního bytu do kumbálu 1+1, zůstávaly dopisy ležet na poště s razítkem Nedoručitelné, až i to skončilo. Možná se pisatel dozvěděl o Tomášově kádrovém pádu a usoudil, že pomsta je dovršena. Nebo že už byl adresát zbaven prostředí, v němž mohl škodit, takže posílat mu z různých konců světa zrádné listy pozbylo smyslu.

(1972 - 1990)

Zbývá ještě doplnit tuto kapitolu údajem o osudech bezděčné účastnice těch dějů, paní Aleny Terhagenové rozené Jankovské, v běhu dalších dvou desítiletí. Jelikož to byly osudy života průměrného a ničím než několika zvláštnostmi emigrantské existence nezpestřeného, odbudeme líčení zkrátka.

Po přiměřeném čase se Alena dočkala kladného vyřízení své žádosti o politický azyl, což v raných létech sedmdesátých ještě nebylo nic mimořádného, neboť k hromadnému zneužívání práva azylu a tím jeho konečné diskreditaci došlo až později. Téměř současně se jí naskytlo místo servírky v jisté cukrárně, jež bez velkých okolků přijala, nečiníc si nároků na exkluzivnější zaměstnání. Jelikož byla dívka pohledná, obratná a vystupování příjemného, brzy došla značné obliby u stálejšího zákaznictva, najmě jeho mužské části. »Aléna, ein Kaffee, bitte!« volali na ni, se zalíbením pozorujíce její zadeček, rýsující se pod krátkou sukénkou. Znovu ji zaujalo samozřejmé užívání slovesného tvaru bitte; ve srovnatelném pražském podniku by se jej asi nedočkala, spíš proletářsky strohého zahulákání: »Kafe!« Pomyslela si, že jí nepřijde tak zatěžko přizpůsobit se zdejším obyčejům, jak se zprvu obávala.

Jest pouze v logice Alenina příběhu, že se mezi stálými návštěvníky cukrárny vyskytl jistý Gerd Terhagen, dělník z automobilky v hannoverské čtvrti Stöcken. Pocházel odkudsi z Východního Frízska, roviny mezi nizozemskou hranicí a Severním mořem, kterážto krajina slouží zbytku Němectva za terč vtipů, začínajících obvykle slovy: »Víte, jak ten Východní Fríz...« Neboť každý národ potřebuje mít po ruce někoho, z jehož přituplého venkovanství by si tropil šprýmy. I není divu, že Gerd Terhagen nestál o tento druh publicity, dávaje jen občas zaznít svému patriotismu slovy - »já tedy opravdu nejsem fremdenfeindlich, ale nemám rád Poláky, Turky, Taliány a Bavoráky,« s obzvláštním zdůrazněním posledního.

Dozvěděv se, že slečna obsluhující, ač zjevně cizinka, nenáleží k žádné z uvedených odrůd lidstva, poněkud roztál. Roztávání pak rychlým tempem pokračovalo, až oba ruku v ruce stanuli na radnici města Hannoveru za účelem uzavření svazku manželského. Dál šlo všechno předvídatelným pořádkem, přišlo dítko, klouček, po něm v odstupu jednoho roku děvčátko, a když manželé Terhagenovi společným úsilím shromáždili na knížce potřebnou sumu, požádali o hypotéku a rozhlíželi se po vhodném domečku se zahrádkou. Tím mohla být Alenina životní dráha završena, jelikož domeček se zahrádkou jest vrcholným cílem každé řádné německé rodiny, po jehož dosažení už následuje jen pokojně uplývající čas. Své děti se poněkud nesoustavně pokoušela učit česky, ale s nevalným výsledkem; i nechala postupně té snahy. Když se nakonec přistihla, že rozmlouvá německy i s hrubosrstým jezevčíkem Butzim, musela si přiznat, že dosáhla stupně integrace i v přizpůsobivé české komunitě nezvyklého.

Jen někdy se vzpomínkami vracela do minulosti, čemuž se nevyhne ani nejintegrovanější emigrant. Stávalo se jí to zejména, když cestou do své cukrárny spěšně míjela ponurou, červenými světly výmluvně poblikávající ulici Steintorstrasse; tu se dotazovala svého nitra, nebylo-li by ještě teď záhodno poslat příslušně jízlivý dopis mizerovi Tonimu, který se nestyděl jí navrhnout tuhle hrůzu, případně mu zadělat na znamenitý domácí malér. Nitro jí odpovědělo, že dopis napsat a na malér zadělat může, ale že jí to nejspíš už nebude stát za to. Což sama nahlédla.

Netušila, že se obětí téměř totožné pomsty stal její bratr Tomáš. Poslala mu několik dopisů vší jízlivosti prostých, sesterských, plných vzpomínek na lepší stránky společného dětství, i pozdrav jeho paní a své bývalé kamarádce Jiřce připojila, čekala na odpověď, ale nedočkala se. Snad posera Tomášek dopisy obdržel, ale bojí se odepsat, aby si nepřidělal černou čárku do kádrových materiálů. Nebo se dostaly do řečených materiálů přímo, bez okliky přes Tomáška. A nebo ... kdoví. Kdoví, co se děje v těch fízlovských sférách, kam ona svým rozumem ani citem nedosáhne.

Čas pak kvapil ještě dál, až se přelil přes jisté historické rozhraní. Alenu pořád jako by něco zrazovalo, nedbala však temných tušení a srdnatě se vypravila do Prahy, jsouc zvědavá, co teď dělá a jak si v nových poměrech počíná bratříček Tomášek s Jiřkou Cabicarovou. Ukázalo se, že bude svízelné je vypátrat. Na telefonním čísle z notýsku se nikdo nehlásil, ostatně bylo dávno neplatné. Dozvěděla se, že politická policie StB byla s opovržením rozpuštěna a není vhodné se na její někdejší příslušníky vyptávat, ale doufala, že snad najde Tomáše v jeho bytě; v českých poměrech se lidé moc nestěhují, nemajíce kam. Zklamala se, ale pomohl jí telefonní seznam, v němž našla adresu, znící na jméno Jankovská Jiřina. Trochu se podivila: co že ne Tomáš? Vydala se prozkoumat tu znepokojující okolnost. Nestálo jí mnoho úsilí najít uvedený dům, jímž byl přiomšelý panelák v ubláceném tratolišti. Chvíli zápolila s porouchaným výtahem, až se té snahy vzdala, vystoupala po schodech a zazvonila u dveří se štítkem Jankovský. Ozvaly se kroky, ve dveřích se udělala štěrbina a vyhlédl povědomý obličej. Vypadal unaveně a nerudně, skoro zle.

»Á, to jsi ty. Co chceš?«

Alenu zarazila nevlídnost toho přijetí, potlačila však chuť podat ráznou odpověď o pěti písmenech. »Mluvit s Tomášem. Je doma?«

»Ne. Není,« ucedila někdejší přítelkyně Jiřka, pokud možno ještě umocňujíc pochmurnou atmosféru ztemnělé chodby.

»Kdy přijde?«

»Nepřijde. Nebydlí už tady.« Dveře jevily snahu se opět zavřít.

»Kde bydlí?«

»Nevím, nestarám se. Někde na stavbě.«

»Chtěla bych ho vidět. Je to můj bratr.«

»Nezajímá.« Bouchlo to a dveře se s konečnou platností zavřely.

Vyšla na ulici, štěrbinou mraků mezitím prohlédlo slunce a ozářilo hlinitou poušť mezi paneláky, rozptýlivši tak na chvíli její bezútěšnost. Po prkně překonala louži, došla bez úrazu až k silnici a vydala se ke stanici metra. Bože, tady to vypadá. Zchátralo to všechno až teď, nebo to už tak bylo vždycky a jen já jsem té podívané odvykla? Myšlenka se jí posunula, viděla Jiřku v pootevřených dveřích s nerudným výrazem v notně už zestárlé myší tváři. Zamyslela se nad podivným slovesným tvarem nezajímá. Věděla z vyprávění starých mazáků, že náležíval k slovníku četařů z povolání, kteří si jím dodávali úsečné nadřazenosti; ale proč ti lidé tady přejímají zrovna zupáckou terminologii? Vyhovuje jim? Je vyjádřením jejich duše, uvláčené šedí života na příděl a na komando? Nechala těch úvah, bylo jí z nich teskno.

Nevzdala se ještě, šla a vyhledala kamarádku z železářství, také ještě bydlela na staré adrese, ledaže teď už se dvěma dětmi, k nimž jaksi chyběl manžel. Kamarádka honem obvolala další a bylo z toho hezké, srdečným zájmem a zvědavými otázkami překypující posezení, třebaže poněkud stísněné, i dárky se objevily, zbytečné, ale milé, přece jen ještě dovedou být lidé v Čechách k sobě hodní a pozorní. Ale jen v takovémhle kroužku, kde se všichni znají a všichni si důvěřují. Kdo je mimo něj, je podezřelý; je třeba ho odrazit nevlídným obličejem a zupáckým rčením nezajímá. Změní se to někdy? Naučí se Češi zase říkat prosím a děkuji? Byl by čas.

Místo Tomášova momentálního pobytu se od holek také nedozvěděla, zato mnoho podrobností o jeho sestupu a pádu. Žije prý v papundeklovém baráku na stavbě, chodí špinavý, pije a neholí se. A může to být ještě horší, protože stavební podniky teď propouštějí a hodně se jich i rozpadlo.

Bože, sepnula dlaně Alena, když se ocitla v spoře osvětleném pokojíku předměstského hotelu, musí to být? Já vím, že pečeš oplatky, ale musí být tak hrozně tvrdé a bez odvolání? Ty víš, Bože, že Tomáš nebyl zlý kluk. Byl to jen takový chytrácký zbaběleček, který si myslel, že se vším nějak šikovně a bez překonávání překážek prokroutí. Musels ho za to srazit až na samé dno? Co by zbylo z celého českého národa, kdyby se každá chytrácká uhýbavost a každé šikovné sobectví měly trestat takovouhle oplatkou?

Zarazila se. Napadlo ji, jestli zrovna teď neuhodila jeden veliký hřebík na hlavičku.

27. Se zbraní v ruce

(Srpen 1971)

»Bojovat, říkáš. Se zbraní v ruce. Ty blázne. Drží tě to už dlouho, nebo tě to popadlo až teď?«

Honza si s rostoucím zájmem prohlížel nového známého. Dlouho si ho nevšímal, seděli na lavici proti sobě a ten člověk si četl knížku, jak už tak lidé čekávají na úřadech, francouzského konzulátu v Göteborgu nevyjímaje. Až si všiml, že nápis na hřbetu knížky je česky. Dali se spolu do řeči, a co se od něj dozvídal, znělo zajímavě. Přinejmenším našel poprvé někoho, komu bez obav z nepochopení mohl vyjevit svůj úmysl, jak jej nosil v hlavě už od chvíle, kdy mu máma mlčky ukázala úřední vyrozumění o skonu vězně Václava Macka.

»Dost dlouho. Mám u bolševiků vroubek. Zabili mi tátu.«

»To chápu. Já bych ... no, nějakej vroubek by se taky našel. Ale spíš jsem byl kluk pitomej, divokej. Byla nás parta, co jsme spolu utíkali tenkrát v osmačtyřicátým, že taky jako budeme bojovat proti komunistům. Boba a Sváťu čapli hned na Šumavě, ještě jsme slyšeli, jak na ně řvou, když je odváděli. Dacánka to vzalo u Dien Bien Phu, když jsme zkoušeli ty parchanty zatlačit, mina mu utrhla nohy. Za tejden umřel. To je ještě dost přijatelnej konec pro někoho, kdo si nedá vymluvit, že se zbraní v ruce... Ale Kecku chytili v Kabylii, vlezli jsme tam uzenáčům do pasti. Lepší je si nepředstavovat, co Arabové dělají s někým, kdo jim padne do rukou. Jenom já jsem všechno přežil, kamaráde, ale nevím, jestli je to tak velký terno. Dost riskantní podnik, tohle bojování, povím ti, a nestojí ani moc za to. Když z něj vylezeš celej, myslíš si nejdřív, kdovíjakej nejseš hrdina a že se ti všichni obdivujou, ale nakonec zjistíš, že jsi všem na obtíž. Vyser se na to, nebo skončíš taky tak. Ty se chceš dát nalejt do legie? To jsi tady na špatný adrese. Ústředí je v Aubagne, u Marseille. Blíž to máš do Štrasburku, tam je taky náborový středisko. Ale moc bych ti to neradil.«

»Ještě nevím, jestli hned nalejt. Zatím se jen informovat. Neslyšel jsem o cizinecký legii nic zvlášť dobrýho. Ale jinde bych ten vroubek asi splatit nemoh.«

»Moc se toho o legii nakecá. Nevěř tomu, je to dobrej spolek, nebo spíš byl. Kamarádi. Nikde takový nenajdeš. Ale stejně se na ni vyser. Dneska už to není žádnej boj proti komoušům, jen bys blbnul na cvičáku a otravoval se v kasárnách. Legie dobojovala, hochu, politici jí zakroutili krkem.«

»Jak douho jste v ní byl?« otázal se Honza, aby rozptýlil rostoucí pocit zklamání i trochu trapnosti. Nedokázal opětovat tykání toho člověka, o dobrých deset let staršího a jistě o hodný kus zkušenějšího.

»V padesátým jsme se k ní dali, my tři, co jsme zůstali z party. V padesátým čtvrtým to Frantíci prosrali ve Vietnamu, tak nás šoupli do Alžíru, už jen dva. O čtyři roky pozdějc to prosrali i tam. Politici, ne my legionáři. Politici pokaždý všechno proserou. Ono ... dostat na prdel není nic zvláštního, každej voják to párkrát zažije. Jednou že je parchantů moc, jindy že jim vlezeš do pasti, ještě jindy že páni plukovníci něco špatně spočítali a musí se zdrhat. To je normální. Ale když jdeš dopředu, kamaráde, parchanti utíkají, lezou z děr s pazourama nahoru ... a najednou dost, z Paříže přijde rozkaz od nějakýho podělanýho ministra všeho nechat a pryč ... to už by nasralo i chcíplýho hada. A když tě pak vezou do přístavu, ty vidíš lidi, co se na tebe spolíhali, arabský učitele, úředníky, policajty, jak jim parchanti řežou hlavy, rozkuchávají břicha, v tom oni se vyznají, mají sovětský poradce, aby je to naučili, a možná i československý poradce... Všude ležej mrtvoly, lidi ti běžej naproti, křičej, prosej, zakročte, zachraňte nás, jste přece Francouzi, vojáci ... ty máš u nohy kulomet, ve vteřině bys rozstřílel ten zbabělej ksindl, co neumí zvítězit, jen vraždit, ale nesmíš, jen koukat rovně a jet, protože nějakej připosranej ministr... Vietnam, chlapče, to ještě byl poctivej nářez. Alžír, to byla hrůza a děs. Ne nářez, ale špinavej politickej handl. Člověk si přestává vážit sám sebe, když se umaže s něčím takovým.« Odmlčel se na chvíli. »Věříš v Pánaboha?«

Byl to nenadálý obrat a Honzu zaskočil. »Modlil jsem se, když mi bylo zle,« doznal s letmou vzpomínkou na Brigitin sklep. »Ale že bych doopravdy věřil...«

»Já věřím,« řekl ten člověk a v očích se mu zablesklo cosi zasutého. »Věřím v spravedlivýho Boha, kterej dá každýmu, oč si říkal. Francouzi zradili Araby, který pro ně pracovali a spoléhali se na jejich ochranu. Zradili i vlastní lidi v Alžíru, nechali je okrást a vyhnat. Jednou tu zradu odserou. Ještě dřív to odserou podřezávači krků, co teď můžou puknout pejchou nad svým vítězstvím. Celej Alžír to příšerně odsere. A s ním celá Afrika. Uvidíš. Pánbůh dovede trestat. Tím, že splní, oč si kdo koledoval.«

»Obyčejně se mluví o osvobození,« odvážil se Honza.

»Osvobození,« odfrkl si neznámý s opovržením. »Tak dlouho bude tenhle blbej Západ těm hajzlům podlejzat, až ho taky někdo osvobodí. Doufám, že ti nekazím iluze.«

Vyhnul se odpovědi. »Zatím toho ze Západu moc neznám, jenom Švédsko. Líbí se mi tady.«

»Mně taky, proto tu jsem. Měli jsme u nás v četě dva Švédy, a to ti byli tak hodný kluci, až byli...«

»Hloupí,« doplnil Honza. »To už jsem stačil poznat. »Švéd každýmu věří. Nikdo se nedá tak lehce vodit za nos. Jestli si Švédi nedají pozor, budou tady za čas mít zloděje a příživníky z půlky světa. A stejně je mám rád. Zůstal bych mezi nima, kdybych neměl co splácet komoušům.« Moc se zpovídám, kmitlo mu hlavou, a přitom ani nevím komu. »Můžu se na něco zeptat? Slyšel jsem, že Francouzi dávají občanství tomu, kdo si odsloužil své roky v legii. Vy nemáte ... ty nemáš rád Francouze, že jsi místo toho ve Švédsku?«

»Ale mám. Frantíci jsou slušný, solidní lidi, dá se mezi nima dobře žít, když si zvykneš na jejich všelijaký podivnosti. A umějí se i poprat, když na to přijde, ledaže obyčejně dostanou na prdel. Jenže mají nejblbější politiky na světě. Samá vojenská paráda, šavle, třapce, prapory, Marseillaisa, samej Napoleon, Bastila, revoluce, sláva a pejcha, ale když to jde natvrdo, vymyslej si nějakou špinavost a zraděj každýho, kdo se na ně spoleh. A ještě jsou na to domejšliví. Proto mám celkem rád Frantíky, ale nemám rád Francii. Prdím jim na jejich občanství, radši jsem na cizineckej pas ve Švédsku. Odkroutil jsem si svejch patnáct let a byl jsem dvakrát zraněnej, takže mi dali rentu, žádná sláva, ale dá se s ní při troše skromnosti vyjít. Nepotkal bys mě tady, kdybych se kvůli ní nemusel občas ohlásit na konzulátu.« Zmlkl a zahleděl se stranou. »Dej si pozor: viděl’s toho ouřadu, co zrovna bouchnul dveřma? Dal si šlofíčka a za chvíli si tě zavolá. Beztak ti nepoví víc, než co ti můžu říct i já. Nezmizíš ještě?«

Honzovi se zájem o informaci začal rozplývat, až se rozplynul. Z toho člověka mluví trpkost, jistě, a možná že Francii křivdí. Ale nejspíš má pravdu v tom, že legie už asi opravdu dobojovala, dával by se do ní zbytečně. »Asi tě poslechnu, jak tak koukám. Ty ... jak ti vůbec mám říkat? Já jsem Honza Macek.«

»V legii je zvyk dávat lidem novou identitu i se jménem. Nechal jsem je, ať mi zapíšou Louis Kérivinoc. To je bretoňsky, víš. Mám rád Bretaň, třeba se tam ještě na starý kolena usadím. Asi že to není doopravdy Francie. Ale ty mi říkej Ludvo. Dlouho už mi tak nikdo neřek, když uzenáči oddělali Kecku.«

»Děkuju ti za radu. Snad se spolu ještě setkáme, Göteborg není tak velkej. Jenom...« Honza zaváhal, uvědomil si, že se teď možná dává do běhu něco neodvolatelného, »ty jsi zkušenej člověk, Ludvo. Třeba mi poradíš. Když teda ne legie, věděl bys o něčem jiným, kde by se dalo ... se zbraní v ruce? Proti komoušům? Asi je to blbost, ale nechce mi jít z hlavy. Mám vroubek.«

S porozuměním přikývl. »V Rhodesii mají potíže. Jestli berou do armády i cizince, to nevím přesně, ale znám jednoho kluka, co tam přešel z legie, takže bych se moh doptat. Moc bych se do toho ale nehrnul. I v Rhodesii jsou politici. A ten blbej Západ nepřestane, dokud si tuhle větev neuřeže pod prdelí taky.«

»Uvidí se. Je ti kam zavolat? Třeba tě ještě poprosím, aby ses zeptal toho kamaráda. Ahoj! A ještě jednou ti děkuju.«

Monsieur Kérivinoc neodpověděl hned, vypadal, že se o něčem rychle rozhoduje. »Počkej! Máš tužku? Napíšu ti číslo. Dej mi vědět, kdyby sis to rozmyslel s tou Rhodesií. Já ... ale jo, šel bych s tebou. Myslím, že jsi dobrej parťák. Naučil bych tě válčit. Je to svinský řemeslo, brácho, a budeš ho proklínat. Ale když toho necháš, poznáš, že mezi normální lidi nepatříš, a začneš se ohlížet, kde se to zase řeže. Zvlášť když nic jinýho neumíš, jako já.«

»To já zase umím. Sedlačit. Horničit. Obojí je mi na hovno. Dej sem tu cedulku. Ozvu se ti, jestli...«

»Ozveš se. Řek bych, že se ozveš. Budeme parťáci. Pojď, vypadneme, co tady.«

»Monsieur Masék!« znělo prázdnou chodbou. »Monsieur Masék!«

(1968)

Celý zbytek dne strávil Honza v jistém rozmrzení a nevěděl pořádně proč. Nejraději by dál seděl s Ludvou a povídal si s ním o válčení proti komunistům. Byl to jediný člověk za dlouhou dobu, s nímž se mohl takhle bavit; jakmile mu sešel z očí, už zase na něj dolehlo všechno, proč měl tisíc chutí praštit se svým solidním, zajištěným živobytím ve Švédsku a jít se prát někam do horoucích pekel, do té Rhodesie třeba. Švédsko se mu pořád líbilo, v tom se nezměnilo nic. Ale asi neměl jít studovat to lodní stavitelství. Nebo raději neměl jít vůbec nic studovat. Cítil se jako prodaný a popadal ho vztek. Svobodný břeh, ale jemu už zase bylo jako zastara: osamělý rváč, a kolem jen hloupost, nadýmavost, jednotný běh volského stáda, spěchajícího s radostným bučením na porážku. Přiznal si, že byl naivní, když se nemohl dočkat, až se stane členem společnosti nejen svobodné, ale své svobody si vědomé a připravené se jí zastat. Společnosti lidí jako je on, kteří vědí, co je zač bolševik a dovedou z toho odvodit svůj postoj. Mýlil se obrovsky, nebo se aspoň mýlil, co se týkalo stavu studentského a vůbec univerzitního.

Zpočátku se ještě nedělo nic. Protloukal se živobytím azylantského začátečníka, absolvoval kurz švédštiny, přihlásil se na večerní školu. Bylo to krušné, ale zaťal se do učení se svou obvyklou zarputilostí a po dvou letech dospěl k maturitě. »Cizinec, a vynikne tam, kde rodilí Švédové odpadají,« nešetřili uznáním učitelé. Honzovi to vyplavilo z duše jistý zahořklý pocit, jenž v něm občas zahlodal ve společnosti bývalých muklů i například Vlasty: samí doktoři a inženýři nebo přinejmenším maturanti, a já... Nabídli mu stipendium na vysoké škole lodního stavitelství v Göteborgu, a šel tedy studovat, jak se staví lodě, když už se sedlačinou, jak všechno vypadá, ve Švédsku nic nebude. Bylo to dobré a bavilo ho to, lodi souvisí s mořem, a on moře miloval. Prostíralo se, zaprůplavované a zaostrůvkované, hned za krajem města a lákalo ho. Až dostuduju a budu mít pohromadě nějaký groš, umiňoval si, pořídím si starší plachetničku a prozkoumám ten vodní labyrint. Pak najednou kalendář dospěl k roku 1968 a všechno se obrátilo naruby.

O událostech ve staré vlasti referovaly švédské noviny jen sporadicky a Honza je ani zvlášť nesledoval, ale zpráva o vpádu sovětských vojsk jím otřásla. Měl trhání nechat školy, nějak se dostat zpátky, chytit flintu a... Jenže než se rozmyslel, jak by to provedl, bylo už zase po všem. Vedení národa, hodlajícího ukázat lidstvu cestu k pravému a lidskému socialismu, zřejmě nemělo zájem o takové, kteří byli hotovi se chápat flint, nýbrž se poddalo invazním armádám za odporu leda slovního. To byl otřes, ale ne největší. Ten udeřil téměř zároveň: jako by všechny ďábel posedl, proměnilo se dotud celkem pokojné studentské prostředí ve vroucí kotel levičáckého fanatismu. Bylo to jako rána palicí.

Kriste Ježíši, stůj při mně, abych neřval! zatínal zuby Honza. V Čechách lidé brečí zoufalstvím nad zmařenou nadějí, plivou po sovětských tancích, a tady... Že se v každém lidském houfu, a tedy i mezi studenty vyskytne tu a tam blázen, to je normální, z toho by ještě neodvozoval žádný soud. Že každý extrém láká exhibicionisty, toužící se producírovat něčím mimořádným, to také dovedl pochopit. Ale tady nebylo žádného tu a tam. Když vyšel na chodník před kolejí, viděl celičkou frontu budovy, okno vedle okna, samý plakát, hesla, zaťaté pěsti, srpy a kladiva, hvězdy, Leninové, Marxové, Castro, Mao, Arafat, Che Guevara... Stalin, pravda, v žádném okně vystaven nebyl, také Brežněv asi nebyl v kurzu, zato nějaké tváře, jež nevěděl kam zařadit, například jakýsi výbojně zírající vlasatý a kníratý chlap, později byl poučen, že šlo o Lva Davidoviče Trockého, jiný idol pokrokové mládeže... Vy hovada, šeptal si zdrceně. K tomuhle je vám vaše svoboda, to chcete udělat z téhle pěkné země? Zasloužili byste si... Chvíli uvažoval, nemá-li ve svém okně vystavit třeba Churchilla nebo Adenauera, ať se všichni podělají, ale jednak nevěděl, kde by sehnal jejich portréty, jednak cítil, že by snad trochu vyhověl své vzdorovitosti, ale jinak by nedokázal nic. Hráz nadšené naivity, na niž tady naráží, může být hůř k proražení než unavená a předstíraná komunistická pravověrnost tam doma. Šel tedy, odhlásil se z koleje a najal si pokojík v tiché ulici na kraji města. »Užil jsem si bolševiků dost,« odůvodnil ten krok udiveně zírající sekretářce. Pokojík byl podstatně dražší než kolej a jeho stipendium slyšitelně zaúpělo, zato však bez Leninů a Trockých. Studoval dál, chodil na přednášky a pokoušel se nemyslet na okolní svět, jenž se podle všech známek nadobro zbláznil. Nedařilo se mu to, zblázněnému světu nebylo kam utéct. Cítil se v něm sám, osamělejší než ve všech šachtách a kriminálech.

Ne že by kolem sebe nevnímal družného hlaholu dost. Jenže se většinou netýkal moře ani lodí, ba ani jiných věcí, o nichž se mladí lidé obvykle bavívají. Bylo tomu jako s těmi kolejními okny: schůze, výzvy, ideologické kroužky, přípravy demonstrací, ohnivé debaty, v nichž byl připuštěn jen jeden názor, ledaže všelijak sektářsky rozdělený. Honza by do nich býval rád zasáhl a pověděl těm truhlíkům o sovětských tancích a o tom, jak to chodí v říši jejich splněných snů, ale narážel na nedokonalost své švédštiny. Naučil se za ten čas dost, aby mohl číst skripta, skládat zkoušky a mluvit o věcech běžného života, ale když došlo k vzrušené výměně názorů, měli ostatní nad ním navrch, třebaže kvákali nesmysly. Ostatně nebyli ani příliš ochotní ho poslouchat. Občas od některých slyšel - nu ano, komunismus je správná myšlenka, ale moskevští byrokraté ji překroutili. A dávali najevo, že oni by nepřekroutili nic, jelikož znají návod, jemuž je souzeno uspět tam, kde sto a jeden pokus ztroskotal. Socialismus, dovozovali, je třeba očistit a vrátit ke kořenům; s jeho pomocí pak hodlali uskutečnit ráj, plný radosti a souhlasu. To byli ještě ti umírněnější. Vyskytli se ale i dva nebo tři takoví, kteří vyslechnuvše na půl ucha Honzovo líčení, nastrojili třídně rozezlené obličeje a poučili ho, že se mu s jeho kriminály a jinými ústrky stalo po právu, jelikož byl příslušníkem nepřátelské třídy a svým chováním nadto i kontrarevolucionář. Může být rád, že to s ním nedopadlo hůř, protože revoluce nesmí ukázat slabost, vysvětlil mu jistý Elmar, takto syn bohatého pozemkového makléře.

Tu měl chuť předvést tomu chytrákovi, že ani on neukazuje rád slabost, a zmalovat mu ten jeho třídně uvědomělý rypák. Ale upustil od toho a pravil jen: »Vy pitomci. Přál bych vám, aby se vám splnilo, oč si koledujete, jen kdybych u toho nemusel být.« Kolem se rozlehl uštěpačný řehot, nezdálo se, že by pochopili, o čem mluvil.

Rozladěně se obrátil a šel pryč, v patách mu dozníval posměch. Cestou domů podumával: jsou všichni takoví šílenci? Nu, nebyli; když z něj z poloviny vyprchal hněv, dokázal si vzpomenout, že je dost takových, kteří vzrušeně nepovykují, v demonstracích neposkakují a v marxistických kroužcích se nesdružují. Snad jich je dokonce většina, ale není je slyšet. Od toho dne ty do sebe obrácené tváře pozoroval: co si myslí? Je možné, že by si krom svého studia nemysleli vůbec nic? Trvalo svůj čas, než se odhodlal oslovit jistého Aakeho, už ne zcela mladého studenta odkudsi ze severu, z Jämtlandu. Kde se vzalo to pobláznění? Proč tak naráz a zrovna teď? Napumpoval je do nich někdo, takže se jím nafoukli jako přehuštěný míč? A proč právě studenti univerzity a ne třeba námořníci? Vypověděl mu o Stigovi a jeho druzích: kdyby mezi nimi vládlo totéž blouznivé nadšení, neskončil by asi na svobodném břehu, ale nejspíš zase v některém kriminále. Proč má prostý, neučený člověk víc rozumu než intelektuálové? Že je snad třeba velké inteligence, aby někdo uvěřil velké hlouposti? Nedovedl si z toho vybrat.

Aake vyslechl tu zpověď, jak se zdálo, bez velkého překvapení a sdělil Honzovi, že má ještě štěstí. »Buď rád, že tě nenapadlo se zapsat na filozofii nebo na literaturu. Tam se nestuduje, ale připravuje se světová revoluce. Mezi techniky to ještě ujde.«

»Blbci. Rozmazlení jelimánkové. Měl by jim někdo povědět, za koho dělají špinavou práci. Připomenout jim, jak končívají revolucionáři. Jak skončil ten jejich Trockij.« Díval se po očku na Aakeho, jestli by mu v tom díle nepomohl, je přece jen Švéd a oni by nad ním neměli vrch jen proto, že se nedokáže dokonale vyjádřit.

»Oni by tě stejně neposlouchali,« odtušil. »Ukřičeli by tě a uvysmívali. Oni totiž mají pravdu. Nalistovali si ji v brožurce a nikdo jim jí neotřese, leda by provedli svou a skončili ... jak říkáš. Jako ten Trockij.« Díval se při té řeči kamsi stranou, snad k svému rodnému Jämtlandu, drsné krajině, kde žijí lidé jako on, mlčenliví a samostatní.

Honzu to zčásti uklidnilo, přece jen není blázen každý, kdo šlape vysokoškolskou půdu. Nicméně v něm od té chvíle dozrávalo tušení, že své studium nejspíš nedokončí. Monsieur Kérivinoc mu přeběhl přes cestu jako na zavolanou.

(Březen 1978)

Vyšli ze skrytu a vystoupali mezi žulovými balvany na vrchol návrší, v čele Nkululeko v dosti rozhadrované uniformě, ale to se u černých zvědů tak nebere. Nkululeko Mpofu pocházel z kmene Ndebele a až sem sahal jeho rodný kraj, v němž se dobře vyznal. Dál už se prostíralo území většinového kmene Šona, na nějž měl jako každý Ndebele dědičnou pifku; jelikož se z Šonů vesměs rekrutovali marxističtí partyzáni, Nkululeko neváhal bojovat po boku bílých Rhodesanů. Evropští karatelé kolonialismu, kteří optikou deseti tisíc kilometrů vidí všechno nejlíp, by ho zajisté vyhlásili za zrádce, ale v tom bylo jejich pojetí rhodeského střetu značně prostoduché. Měli proň pohotově jednoduchou rovnici: zde po svobodě toužící černý lid, tam bílý utiskovatel. Mýlili se s ní znamenitě, a to hned natřikrát. Mýlili se, pletouce si svobodu s nezávislostí; člověk může v dobře vedené kolonii požívat nesrovnatelně vyšší míry svobody než pod prapory samostatného, leč lotrovského státu. Mýlili se napodruhé, předpokládajíce zásadní antagonismus černého a bílého člověka; i kdyby poněkud komické kombinace svobody s marxismem nebylo, černobílý rozpor zcela zanikal ve vzájemné nenávisti bantuských kmenů z důvodu jakýchsi pradávných křivd a hlav řezání. Mýlili se napotřetí, domnívajíce se, že v předkoloniální Africe vládl život prostý, leč harmonický, a teprve s příchodem bílého muže se dostavil útlak a vykořisťování; obojí tam v daleko vyšší míře bývalo pravidlem už v dobách, kdy africké vnitrozemí s výjimkou arabských otrokářů postavu cizincovu nespatřilo.

V těsném závěsu se za černým zvědem dral vzhůru Honza, Ludva poněkud udýchaně dvacet metrů pozadu. Už před časem mu minula padesátka a začínalo to být znát. Vedro afrického léta se dalo krájet. Zalezli do stínu mopanového houští a rozhlédli se. Pod nimi se prostírala mírně zvlněná skalnatá plošina až někam k oparem zastřenému obzoru. Rozpoznávali v ní plošky polí, někdy osetých, jindy zpustlých a přerostlých býlím, tu a tam vesnici kruhovitých chýší, neplodné křovinaté pláně. V jednom místě stoupal k nehybně bledé obloze dým, to zase parchanti někde zapálili farmu, odhadoval Ludva. Parchanty se za těch okolností rozuměli bojovníci Fronty za osvobození Zimbabwe prosovětského marxisty Mugabeho.

»Tady to někde má být,« pronesl Honza, střídaje pohled do mapy s ohledáváním krajiny. Náhle strnul. »Tamhle! Vidíš to taky? Most přes říčku. Už spad, ale ještě jsou vidět pilíře. Na druhým břehu vesnice a za ní opuštěný důl, přesně. Těžní věž ještě stojí ... a ... podívej se sám.«

»Dej sem dalekohled.« Ludva chvíli obhlížel obzor, až našel vzdálený objekt. »To asi ... ne, to určitě bude ono. Žádný černošský chajdy, ale lágrový baráky ... džípy ... nějaký kůlny, náklaďáky... Někdo se tam hemží ... nedokážu rozpoznat postavy, ale to je jedno. Parchanti.«

»Komouši,« upřesnil Honza.

»Komouši? Ani ne. Spíš pitomci. Poraděnkové jim namluvili, že až ta jejich revoluce zvítězí, dostane každej farmu, auto, vilu s bazénem, přesně jako to mají pracující v Sovětským svazu.«

»A oni jim to baštěj. Inu, černoši.«

»No,« zaváhal Ludva, »jako Čech bych se moc nevytahoval. Měli jsme takovejch černochů taky fůru. Ještě pamatuju první republiku, Honzo, a všechny ty novináře a literáty ... putovali do Ruska jak k matičce Boží Vambeřický, mohli všechno vidět, ale neviděli. Nechtěli. Chtěli věřit. Povím ti, že tihle chudáci jsou proti nim holá nevinnost. Jenže to nic nemění na tom, že když nevyřídíme my je, vyřídí oni nás. Tamhle je jejich výcvikový středisko. Možná že hlavní štáb. Jde se.«

Sestupovali opatrně šikmo svahem, vyhýbajíce se otevřenému prostoru. Nebylo pravděpodobné, že by je někdo na tu dálku sledoval, ale válka v buši má svoje zásady. Suchý africký vzduch budil zdání blízkého cíle, průzkumníky však nedokázal zmást; k nepřátelskému ležení dojdou nejdřív zítra odpoledne. Také už byl čas se něčeho najíst. Nebylo příliš čeho; Honza vyhrabal z torny dvě vařené kukuřičné palice, jednu podal Ludvovi a druhou se jal bez velké chuti ohryzávat. Byla to divná válka, v níž se roztroušené skupinky bojovníků nemohly spoléhat na přísun, ale musely se živit z kraje jako lancknechti třicetileté války. Někdy se našlo nesklizené pole s prosem nebo kukuřicí, a v ndebelském území se občas daly koupit potraviny od vesničanů - chlebová placka, skopová čtvrť, kozí měch s mlékem. V kraji Šonů to už bylo svízelnější, ne že by si lidé také rádi nevydělali nějaký ten dolar, ale báli se. Kdo prodával bílým, mohl se nadít vyzrazení a prohlášení kolaborantem. Když z toho vyvázl jen se spálenou chýší a zavalenou studní, mohl být ještě rád; osvobozenecký hněv se také mohl vyjádřit pomalou popravou uřezáním údů. Na bojování s vládními jednotkami partyzáni moc nebyli, zato terorizování černých vesničanů jim šlo od ruky výtečně. Ne tak dávno přišla Ludvova hlídka k pozůstatku spálené chýše, v jehož stínu dřepěla a třásla se hrůzou stará černoška. Když pochopila, že ji ti tři nepřicházejí zavraždit, vypověděla, co se tady stalo: jejího muže Mugabeho hoši rozřezali na kusy, maso uvařili a přinutili ji jeden ten kus sníst. Kotel s tou příšernou věcí ještě stál a kouřilo se z něj. »To by se mělo ukázat těm blbům,« pronesl Honza otřeseně. Nebylo zřejmé, koho tím mínil, snad své někdejší spolustudenty.

Před večerem narazili na koryto vyschlého potoka a rozhodli se přenocovat. Bylo to proti všem zásadám pobytu v africké přírodě, noční liják někde v kopcích mohl změnit koryto v dravý proud a spláchnout je spolu s větvemi a kusy podemletého břehu; už nejeden cestovatel takhle přišel k utonutí. Na druhou stranu zase skýtal vysoký břeh poměrně dobré krytí. Rozhodli se riskovat, ostatně to nebylo poprvé. Ještě s jedním nezanedbatelným nebezpečím bylo třeba se vypořádat.

»Zůstalo něco v tom kanystru?« otázal se Ludva. »Dej ho sem, pokropím to tady.« Tohle byla ještě pořád divoká země, a třebaže se černí i bílí lovci už dávno postarali o vyhubení zvěře, jedni pro kus masa do hrnce, druzí pro pošetilou pýchu trofejí, noční návštěvník v podobě lva či levharta se nedal vyloučit. Bylo jich málo, ale o to hladovějších, protože lovnou zvěř už nacházeli zřídkakdy. Na rozdělání velkého ohně, k němuž by se šelmy neodvážily přiblížit, se za těch okolností nedalo pomyslet; ale je téměř stejně účinný prostředek. Ludva obcházel v kruhu kolem tábořiště, rozlévaje opatrně petrolej z půlgalonové nádobky. Posléze jí zatřepal, s uspokojením zkonstatoval, že je v ní petroleje aspoň na příští dvě noci, což mohlo stačit, jestli se akce neprotáhne. Rozdělili si hlídky a ulehli, v botách a v uniformě, zbraň po ruce. »Ty, Ludvo,« začal po chvíli Honza.

»Co? Radši spi. Zejtra může být rušno.«

»Právě. Ty jsi tady velitel; co budeme dělat, až dojdeme k tomu lágru? Střílet?«

»Jestli se tomu bude dát vyhnout, tak ne. Všechno si obhlídnout a zaznamenat. Odhadnout, kolik je parchantů a jakou mají výzbroj. Podle možnosti jednoho chytit, aby se z něj daly vymáčknout informace. Kdyby to šlo, něco nechat vybouchnout, pak se obrátit a mazat.«

Honza se chvíli zasněně díval do nebe. Zdejší souhvězdí se ještě nenaučil rozeznávat, ale Jižní kříž našel, svítil jasně, i pátou, maličkou hvězdičku bylo znát. »Jednoho chytit, říkáš. Taky jsem na to myslel. Ale žádnýho rozdrbanýho černocha. Poraděnka, ruskýho nebo enderáckýho. To by bylo něco.«

»Nebo taky československýho, kdyby na to přišlo. Ale nevím, jestli by ti to šéfové v Salisbury schválili. Oni jsou radši, když se z týhle pranice nedělá světovej konflikt, víš. Žádnej boj proti světovýmu komunismu, jenom proti pár černouškům, co si usmysleli tady dělat bordel.« Odmlčel se. »A stejně se tomu nevyhnou,« dodal po chvíli. »Je jim houby platný, že oni nechtějí dělat světovej konflikt. Stačí, že ho dělá druhá strana. Kolonialismus. Rasismus. Osvobození. A všichni literáti, profesoři a filozofové letěj jako stádo volů, aby bolševikům tu malinu sežrali. Dá se to zdržovat, ale nakonec to proserem, Honzo.«

»Zatím dáváme parchantům na prdel.«

»To dáváme. Ale stejně to prosereme. No, spi už.«

Vyrazili před svítáním, aby využili ranního chladu. Tu a tam narazili na stezičku, ale dali přednost pomalému postupu trnitým bušem, zkoumajíce co chvíli, jestli se příliš neodchýlili od směru, čemuž se v nepřehledných balvaništích nedalo vyhnout. Kraj se zvolna měnil, byl suchý a řidčeji obydlený, což bylo dobře; nemuseli zkoumat, neuslyší-li bučení, štěkot a dětský křik, neomylné znamení lidské přítomnosti. Znamenala vždy prodloužení cesty širokou oklikou, o což nestáli, i tak postupovali pomalu, dva, nejvýš tři kilometry v hodině. Jinak bylo zatím ještě pořád všechno dobré. Nebylo znamení, že by záškodníci vysílali do kraje hlídky, asi že se spoléhají na odlehlost svého ležení. Přečkali poledne pod skalním převisem, ujistivše se předem, že se pod kameny neskrývají štíři nebo hadi. Dali se do jídla, tentokrát to byly pro každého dvě hrsti oschlé prosné kaše, když vtom něco poplašně zadrnčelo. Vysílačka.

»Kterej vůl zase...« chápal se Ludva sluchátka. »Ano, hlídka nula pět, slyším ... co?« Poslouchal asi dvě minuty, načež nechal paži se sluchátkem sklesnout podél stehna. »A už je to tady, co jsem říkal. Je to v prdeli, kamarádi.«

Nkululeko se zadíval vyděšeně. Výraz v prdeli už znal a pochopil, že neznamená nic dobrého.

»Co se děje?« ozval se Honza, vstávaje z kamene.

»Máme prej všeho nechat a vrátit se na základnu.«

»No tak se vrátíme, jakáž pomoc. Nebude to poprvé, co si šéfové vymysleli něco novýho. Co tak koukáš?«

»Nic novýho. Je příměří, bojový akce s okamžitou platností končej. Ten hajzl Smith to prodal. Že jsem si to hned nemyslel, když tak nahonem letěl do Londýna. Prej budou volby ... z toho nekouká nic jinýho, než že dostaneme černošskou vládu. Šest let tady nastavujeme krky, a na hovno. Sbírejte se, vy dva, jde se,« přešel na angličtinu.

»Říkáš ... dostaneme černošskou vládu,« zazdráhal se Honza. »Ne my, ale Rhodesie ji dostane. Škoda. Myslel jsem si, že si tu pořídím malou farmu, až to skončí, a budu sedlačit. A ono prd. No co, svět je velkej.«

»Kam chceš jít? Zpátky do Švédska?«

»Asi ne. Spíš hned tady vedle, do Jižní Afriky. Měl jsi pravdu, dost jsem si zvyk na tohle válčení a nevím, co jinak dělat. Myslím, že to nebude dlouho trvat a v Jižní Africe začne mazec, když teď padla Rhodesie. Továrišči v Moskvě dosáhli svýho a postoupěj zase o kousek dál.«

»Až sežerou všechno. Jsme volové, Honzo, když chceme bránit tenhle blbej Západ proti bolševikovi. Nestojí o to, radši se nechá sežrat. Ještě pořád toho nemáš dost ... se zbraní v ruce?«

»Nevím. Někdy jo. Zatím ... no, uvidí se. Jestli rozpustěj PATU, půjdu nejspíš do Jižní Afriky. Buď se nebude nic dít, tak si pořídím malou farmu a budu sedlačit. Nebo se to začne řezat a já holt zase vezmu do ruky tu zbraň. Ještě jsem si nezarovnal ten ... ten vroubek.« PATU byl policejní sbor pro boj proti terorismu a patrně nejelitnější jednotka rhodeských ozbrojených sil. Sloužili v ní většinou farmáři a vůbec lidé z buše, znalci terénu a skvělí stopaři. Že oni dva, naturalizovaní cizinci, směli nosit na rukávu její odznak, otisk levhartí pracky, bylo výrazem uznání a důvodem k hrdosti.

Ludva se zadumal. »Jó, člověk si zvykne, je to tak. Šel bych možná s tebou, ale... Už mě to válčení zmáhá, co naplat, každej jednou zestárne. Asi se vrátím do Francie. Domeček v Bretani, víš. Skály na pobřeží, zelený údolí, bílý domečky, ty starý kameny, co je po sobě kdovíkdo nechal. Je v nich něco, co mě přitahuje. Přijeď tam někdy za mnou.«

»Když to nedopadne hůř.«

Opustili úkryt a šli po vlastních stopách zpátky. Pochodovali beze slova, sklesle, se zády přihrbenými, jako vojsko vracející se ze ztracené bitvy.

Nkululeko se zastavil, přikrčil se a udělal znamení dlaní k zemi. »Ingozi,« hlesl. »Amadoda.«

»Co říká?« Ludva vypadal nesvůj. Když Nkululeko mluví ndebelsky, znamená to, že něco visí ve vzduchu.

»Nebezpečí. Že vidí nějaký lidi,« informoval jazykově nadanější Honza. »Měli bysme možná zmizet.«

Ale už bylo znát, že není kam. Podrostem se mihlo několik tmavých postav a vesničané to nebyli. Plandavé uniformy, na hlavách čepice se stínítkem ... nebylo pochyb, průzkumníci byli objeveni. Asi že měli hlavy plné zvěsti o příměří, takže přestali dávat pozor. Parchanti o něm ještě neslyšeli, jak se zdá, nebo slyšeli a nevadí jim to. Jednostranný boj, jako s tím světovým komunismem. Nedá se vyhrát. Třesklo to a z nízkého kmene za Honzovými zády se odloupla tříska. Utíkat nemělo smysl, záškodníci byli nalehko a jim překážely torny, při vší úspornosti pořád ještě dost těžké. Mimoto bývají černoši lepší běžci. Byla jediná vyhlídka na vyváznutí: zaútočit, a to hned.

»Zakleknout!« zavelel Ludva. »Zásobníky, granáty. Rance shodit. Už? Jedem!«

Honza vyskočil, udělal přikrčeně pět skoků a hodil sebou doprava na zem. Koutkem oka zahlédl, jak sebou Ludva hodil také, ale doleva, jak si pro takový případ už tolikrát nacvičovali. Vleže popadl samopal a vyslal tři krátké dávky proti pobíhajícím postavám, bez velkého míření, ale i v tom měl za ta léta cvik, postavy zmizely. Znovu vyskočil, koukejme, tamhle jsou. Odjistil granát a hodil, vzdálenost byla značná, ale Honza házet uměl, už jako kluk dokázal dohodit kamenem doprostřed újezdeckého rybníka. Ozval se výbuch, po něm nějaký křik, míhání černých nohou, odkudsi zleva dávka ze samopalu, ale jen krátce a pak nic. Proč ti dva nestřílejí, sakra?

Asiže už nebylo na koho. Hemžení v podrostu ustalo, jen několik těl v otrhaných uniformách leželo poházených mezi keři. Ostatní nejspíš utekli. Honza šel tam, kde měly ležet rance, rozhlížel se po ostatních, ale nikoho neviděl. Kde jsou?

Že by Nkululeko zahájil ústup na vlastní pěst? To by ho příliš nepřekvapilo, takoví už jsou černoši. Zvlášť když už je stejně po všem. Také mu to bylo jedno, hlavně teď najít Ludvu. Úzkost mu vystoupala až do hrdla a zaškubala mu koutky úst, už tušil, co se stalo. Chvíli prohledával houštiny, až ho našel: ležel na boku s pokrčenými koleny, obličej zabořený v suchém drnu, samopal ještě v ruce, látkou na zádech promokvávala krev. Výstřel, ne vstřel. To nemuselo být úplně nejhorší, aspoň kulka nezůstala v těle. Ještě půjde o to, co zasáhla. Poklekl a opatrně mu pootočil hlavou, aby nevězela nosem v zemi. To tedy šlo. Odhodlal se k další akci a obrátil zraněného na záda. Oči měl zavřené, na rtech krvavou pěnu. Plíce. Na to byl se svou lékárničkou krátký.

Ale aspoň že dýchá, či spíš že se zkrvavená košile vzdouvá trhanými pohyby. Také už pootevřel oči. »Vzalo mě to, Honzo,« zasípal. »No, jednou to muselo přijít.«

Honza neodpověděl, našel vysílačku a chvíli s ní zápolil. Bezvýsledně, na druhé straně se nikdo nehlásil. Asi se tam na všechno vykašlali, když je teď to příměří. Sráči.

»Vidíš,« ozvalo se slabým hlasem ze země. »Dobojoval jsem. Tak už ten domeček v Bretani... Jdi a nech mě tady. Nepotrvá to dlouho.«

»Hovno,« řekl Honza zarytě. Pocítil zlost a odhodlání jako už dávno ne. »Nemluv a dej sem ruku. Ponesu tě. Bolí to moc?«

Vyházel z rance všechno kromě jídla a vody. Bylo jí už beztak málo. Zbraň? Zbraň se nezahazuje, ale jeden samopal a jeden zásobník musí stačit. Krátce zapřemýšlel, neměl-li by ze dvou větví a vojenské kazajky vyrobit smyk a Ludvu na něm táhnout ... ne, po kamení a trním, to by mu asi neposloužil. Zvedl kamaráda do sedu, krátce nabral sílu a přehodil si ho přes ramena. Zapotácel se, ale vstal. Vyprázdněný tlumok mu nepřekážel, jen samopal ho tloukl do stehen, potvora, nejradši by ho zahodil také. Chápal beznaděj toho pokusu, ale přinutil se na ni nemyslet. Nic. Jde se.

Klopýtavě ušel půl kilometru, dál nemohl. Složil břemeno na zem, snažil se to udělat šetrně, přesto ze sebe Ludva vyrazil bolestné zaúpění. Odpočívali tak čtvrthodinku, pak se šlo dál. Ludva na zádech už nesténal, nejspíš že omdlel. Další půlkilometr, snad tentokrát o sto metrů víc. Když dovrávorali k nocležišti v korytu potoka, do setmění už mnoho nezbývalo. Někde v dálce troubili sloni.

Zůstat tu na noc? Ne. Ještě využít světla, dokud nějaké zbývá. Kilometr nebo dva tak urazí, pak se uvidí. Na nit propocená košile se Honzovi lepila na tělo, maskovanou kazajku už dávno zahodil, čapku také ... proč vůbec musí vojáci pořád běhat s něčím na hlavě, napadlo ho matně. Byl vysílený až do dna, bolely ho všechny svaly, šlachy i kosti, ale zarputilé odhodlání ho neopouštělo. Pocítil něco jiného než tělesnou sílu, snad ono sisu, jak té tajemné rezervě říkají Finové. V posledním záblesku večera spatřil na obzoru obrys kamenitého návrší. Tam už začíná země Ndebelů, snad se tam dočkají pomoci. Nebo aspoň sežene nějakou káru, na níž by mohl Ludvu dopravil na základnu, přežije-li ovšem tak dlouho.

Chtěl ho opatrně složit, ale zatočila se mu hlava a sesypal se i s ním. Dělalo se mu zle, obraz v očích jako by se rozběhl do drobných kuliček a kutálel se někam stranou. Také se mu chtělo zvracet. Podařilo se mu s vypětím vůle zapudit ty pocity. Soustředil se, vzal zraněného za zápěstí ... ruka byla teplá a tep sice slaboučký, ale aspoň nějaký. To by tedy ještě pořád šlo. Snad zítra ... naděje ještě doutnala.

Nedokončil myšlenku, obrátil se na záda a ve vteřině usnul. Měl neklidné sny, ukazovali se mu v nich lvi a levharti a hrozivě mručeli, pak to hned zase nebyli lvi, ale černé postavy v plandavých uniformách, chtěl vystřelit, ale nešlo to, spoušť byla jako z těsta...

Probudil se chladem, zrána se teprve začal ukazovat světlý proužek nad východním obzorem. V první chvíli nevěděl, kde je, ale hned se rozpomněl. Ludva! Vzal za ruku ... ne, necítil nic. Byla studená, těžká a už také ztuhlá. Přinutil se pohlédnout příteli do tváře, a už to věděl, neviděl prvního mrtvého. Otupěle vstal, bez pocitů, hlavu jako vymetenou. Za chvíli se mu pocity vrátily, roztřásl se a nezadržitelně se rozvzlykal. Konec. Připadalo mu nesmyslné někam jít z toho místa smutku a ještě se o něco snažit.

Ale nemůžu tady Ludvu nechat hyenám a supům, napadlo ho, aspoň tu službu mu ještě musím prokázat. Našel kus větve v podobě háku a začal rozkopávat půdu. Když se prodoloval tvrdou načervenalou vrchní vrstvou, šlo to už líp, mohlo být před polednem, když stanul nad jámou dostatečně hlubokou, aby se do ní neprohrabali mrchožravci. Složil zesnulého na dno a pomalu ji začal zahrnovat. Býval by rád dal kamarádovi s sebou něco na poslední cestu, prohledal mu kapsy, něco z domova, z Čech, útržek dopisu nebo fotografii, ale nic nenašel. U sebe také ne. Navršil rov a zvolna odcházel, když ho napadlo... Křížek? Vrátil se ještě, sebral dva kusy akáciového dřeva, svázal je ohebnými úponky a zasunul k hlavě. Postál ještě, pak vzal ze země samopal a ubíral se tam, kde v tetelení poledního žáru viděl skalnaté návrší. Záchrana? Bylo mu to skoro jedno.

(Únor 1980)

Jihoafričané nepřijímali uprchlíky z Rhodesie s velkým nadšením, i oni měli starost, aby se z jejich vnitřních potíží nestala světová aféra, nicméně je přijímali. Nikdo tu myšlenku veřejně nevyslovoval, ale potají ji choval každý: k něčemu se zdá schylovat a bude jen dobře, když Rhodesané posílí bílou menšinu, protože obvyklé přistěhovalectví z Evropy skoro ustávalo. Také Honza přišel, podal žádost o trvalý pobyt, úředník trochu déle zíral do kolonky povolání, kde stálo soldier, ale neříkal nic a za měsíc bylo povolení tady spolu s nevysloveným pokynem, ať se Mr. Macek o další postará sám. Najít si nějaké zaměstnání by snad nemělo být nesnadné, ale Honza najednou nevěděl jaké.

Žoldnéřské živobytí se mu zažralo pod kůži, jak mu to kdysi prorokoval Ludva - svinský řemeslo, brácho, a budeš ho proklínat. Ale když toho necháš, poznáš, že mezi normální lidi nepatříš ... začneš se ohlížet, kde se to zase řeže... Což, řezalo se to už nějaký čas v Angole, také takové komunistické osvobozování, co mu kdekdo na Západě nestačí držet palečky, a jak se dalo čekat, řezání se přelilo přes hranici do Jihozápadní Afriky. Tam by tedy mohl se zbraní v ruce... Jenže se ukázalo, že Jihoafričané nejsou Rhodesáci, asiže ještě nevězí v té louži až po uši. Přijímají do armády jen vlastní občany, a občanství se v téhle zemi získává až po pěti letech. Tou dobou mu bude ... třiapadesát? O málo míň než Ludvovi, když zůstal ležet tam mezi tím trním. Bude na něj ještě někdo zvědavý? Svěřil se s tím plánem českému usedlíkovi s jakousi vazbou na armádu, Čechů byla v Jižní Africe od osmašedesátého roku spousta. Vyslechl ho, přejížděje ho zrakem:

»Nejste už na tu kariéru trochu starý, pane Macek? Vojáci z povolání v tom věku obyčejně začínají odcházet do výslužby.«

Musel nahlédnout, že na té řeči něco je. Možnost dalšího válčení, tentokrát v jihoafické uniformě, se rozplývala v nepravděpodobnosti. Co jinak?

Ale ovšem, byla tu ještě jiná představa, starší a v duši usazenější. Vrátit se konečně k tomu, co mu jako klukovi komunisti znemožnili, k sedlačině. Začal ten cíl sledovat, ale ukázalo se, že i s ním bude potíž. Přesněji řečeno, může se s ním obrátit k svatému Tadeáškovi, protože u světských instancí pomoc nenajde. V Rhodesii sice neutrácel - nebylo ani moc za co - a našetřil si z žoldu dost; v novém domově se mu také všechno zdálo hrát do ruky, ceny pozemků pomalu, ale setrvale klesaly, neboť okolnosti začínaly být nejisté a lidé spíš opouštěli farmy, než aby se chytali pluhu... Jenže měl přijít se svými úsporami dřív, dokud rhodeský dolar ještě něco platil. Vyhlášením samostatnosti klesl jeho kurz ještě mnohem hloub než cena jihoafrické půdy, takže by si k vysněné farmě mohl dovolit tak leda plot. Býval by ochoten pracovat i za mzdu, ale za zemědělské dělníky se tady najímají černoši, snad by mu takové místo ani nedali. Další sen se rozplynul, zanechav po sobě víc než zklamání. Nezbavil se dojmu, že měl jisté poslání a selhal v něm.

Nerad shledával, že dosažením určitého věku končívají sny a člověk se musí soustředit ne na to, co by rád, ale co může. Mohl by ... nu ano, bylo tady to nehotové a skoro zapomenuté lodní stavitelství. Proč jej nechal? Vzpomněl si na ty zelené zobáčky revolucionářské, praštěné studentíky, co mu pili krev, ale vzpomínka to byla už matná a také nedůležitá. Mohlo z toho být klidné, přiměřeně zámožné živobytí v pěkném, spořádaném Švédsku ... udělal dobře, když je vyměnil za přelud ozbrojeného boje proti komunistům? Navíc když jej na něm ani nikdo nechtěl, doma v Čechách ne, a tady na Západě - zatím se k němu dala Jižní Afrika ještě přičítat - vlastně taky ne. Má cenu se prát za věc, kterou všichni opustili?

Místo konstruktéra lodních trupů sehnal v Port Elisabeth, šlo to docela snadno, potřeboval jen odpovědět na inzerát. Sedal za rýsovacím prknem, školní vědomosti mu vyvstávaly v paměti, a které nevyvstaly, těch se dočetl nebo doptal u kolegů. Měl jistou potíž zvyknout si po švédské terminologii na anglickou - naštěstí se v tomhle koutě Jižní Afriky mluví většinou anglicky a ne jazykem Burů, afrikaans - ale i toho se zhostil celkem snadno. Plynuly týdny, z týdnů se dělaly měsíce a z měsíců roky, konečně tedy život klidný a pravidelný, jaký mohl mít, kdyby mu nestrašilo v hlavě bojování se zbraní v ruce.

Dělal svou práci už skoro automaticky a myšlenky se mu rozbíhaly, až se zastavily u onoho bodu, jenž se mu před časem dobýval z podvědomí, ale zapudil jej. Je sám, sám jako opuštěné štěně, a život už se nachyluje k poslední třetině. Možná se stalo dobře, když se mu nepodařilo sehnat peníze na farmu, protože k čemu je sedlák bez rodiny? Přesněji řečeno, sedlák bez selky? Rozesmutnil se, když se dostal až sem, protože poznal, že se prodoloval k příčině svého trápení. Pro samé válčení a jiná dobrodružství se nestačil oženit. Dokud byl ve Švédsku, vyměnil si párkrát dopis s Brigitou, třebaže věděl, že z toho nic nekouká, byl to jen takový sentimentální vztah, z nějž vanula beznaděj. Pak dopisy přestaly chodit, dovedl si domyslet proč. Další známost už mu nepřišla, nebo aspoň ne taková, aby v ní viděl ... selku. Pokračování rodu Macků. A už je pozdě.

V takovém rozpoložení ducha ho došla zvěst, že se v daleké východní Evropě hroutí komunistické režimy jeden po druhém.

28. Na sklonku druhohor

(Podzim 1988)

Jiří vstal a přivřel okno, venku studeně foukalo a dovnitř létalo zvadlé listí. Ještě pár dní a bude po sezóně. Úlevou mu to pomyšlení nezaznělo; měl svou zkušenost a dovedl odhadnout, co ho až do jara čeká. Bude chodit, sem tam něco poopraví a natře, dole v oboře ještě rostou podzimní hříbky, bude je sbírat, krájet a sušit v kuchyni na prkně, a když ho něco kloudného napadne, sedne si v téhle komoře, kde si mezi všelijakým harampádím zřídil svou soukromou spisovnu, a zaznamená to do čtverečkovaného sešitu. Byl po patnácti letech té činnosti už čtvrtý a také už dost plný a ohmataný, ale knížka z toho pořád ještě nebyla, či přesněji, pořád si ještě netroufal. K čemu, nebo pro koho taky? Všelijaké drobné příhody, útržky myšlenek, co tak člověka při tom poustevničení napadají - kdo by to četl? Živobytí v prvních dnech po zavření hradu je takhle příjemné, loudavé, ale věděl, že za týden za dva se mu ozve v duši prázdnota - a tohle má být všechno? Zkušeností zraje člověk, ale v jakou zkušenost může přerůst takovéhle lenošení? Zvlášť když mu letos odpadla i poslední povinnost, vozit nejmladší dcerku do školy v okresním městě, přemýšleje cestou, rozpadne-li se mu dvacetiletý žigulík pod zadkem hned, nebo vydrží až zase do jara. Dvě starší holky už dostudovávaly s vyhlídkou na místo učitelky v některé venkovské škole, s čímž se dalo spokojit; před nějakým rokem by dcera do nemilosti upadlého faráře mohla tak ještě dělat v JZD dojičku. Utloukání času, utloukání života, to je úděl člověka v systému, který si usmyslel ho dirigovat k jistotám a štěstí.

O povyražení se mu občas postaraly Zdeňkovy dopisy plné vtipných líčení a paradoxních soudů, takže měl co zvesela předčítat Johaně. Úplně veselé ale nebyly. Vanula z nich skrytá melancholie, patrně že Zdeněk po rozchodu se Sabinou už jaksi nedokázal víc než stárnout, v tom si byli podobní. Ledaže si jednou nebo dvakrát ročně vyjede do světa, také sám. Zamyslel se: byl to přece takový harmonický pár... Harmonický? Upřel se do té vzpomínky. Cosi se mu na těch dvou už tehdy zdálo neladit, jenže je spojovalo složité kormidlování kolem existenčních skalisk reálného socialismu. Skaliska zmizela a škuner ztroskotal. Také paradox, ale jen zdánlivý.

Padla na něj tesknota, už věděl, že dneska nic kloudného neudělá ani nenapíše a večer že bude zamlklý, s Johanou na druhém konci stolu, která jako by se mu chystala něco vyčíst, ale nevěděla co. Vzpomínka mu přešla na třebíšskou faru; pokud mu bylo známo, byla neobsazená a asi už tak zůstane. Leda by přišel s prosíkem na úřad pro církevní záležitosti, odpusťte mi, soudruzi, já už budu hodnej farář... Soudruzi jsou tímhle časem zkrotlejší, třeba by mu vyhověli. Ale vypustil tu ideu s opovržením z mysli, já a lézt ke křížku, toho bohdá nebude. Spíš ho zajímalo, jestlipak by ještě uměl sestavit kázání. Nedokázal si nic představit, byl jak vyprázdněný. V takové situaci se dalo udělat jen jedno - sáhnout do poličky pro černou knihu se zlatým nápisem na hřbetě: Biblí svatá. Obsahovala nejen všelijaké poučné i vtipné vyprávění o dávných dobách lidu izraelského, ale tu a tam i pokyn, upozornění, varování, jako by se adresováno speciálně jemu znenadání sneslo z vyšších sfér vesmíru. Usmál se a namátkou ji otevřel. Podívejme, Přísloví Šalomounova, ta měl nejraději. Jako by ho něco vedlo, ulpěl pohledem na verších šesté kapitoly:

Dokudž, lenochu, ležeti budeš? Skoro-liž vstaneš ze sna svého? Maličko pospíš, maličko zdřímneš, maličko složíš ruce, abys poležel, vtom přijde jako pocestný chudoba tvá a nouze tvá jako muž zbrojný.

Zasunul ukazovák mezi stránky a zůstal tak chvíli sedět. To tedy byl dost výrazný pokyn. S Johanou o něm mluvit nebude, ne že by se mu smála, ale připadal by si trapně. Sám už ale věděl, i kdyby nebyl kněz: jsou sféry, do nichž člověk nedosahuje smysly ani rozumem, zato z nich někdy přijde vnuknutí tak pronikavé, až to zazvoní. Není radno nad ním mávnout rukou. Co mohl mít na mysli král Šalomoun?

Muž zbrojný vypadal na první pohled hrozivě a Jiří si ho dovedl představit, ale vždyť on nic tak strašného nedělá, aby ho přišli sbalit. Pár neopatrných slov mu občas vyklouzne z huby, když se tak baví na dvoře s náhodným turistou - náhodný turista může snadno být bolševik nebo dokonce fízl - ale nemáme teď padesátá, nýbrž osmdesátá léta ve své závěrečné fázi, za slovíčko, za vtípek se už nezavírá.

Leda by přišla jako pocestný chudoba tvá, řekl si, to už spíš, kdyby mě páni na památkové správě přece jen vyhodili z hradu. Ale nebylo to zvlášť pravděpodobné. O hejhulovi Žváchovi už drahně let nebylo slyšet, třeba se nehne ze své chalupy v Černčicích, třeba ho konečně přece jen zavřeli, a nikdo jiný se na kastelánství necpal, to by o tom dole v hospodě věděli. Takže nezbývalo než číst pokyn vyšších sfér odpředu: Dokudž, lenochu, ležeti budeš? Sepjal dlaně prsty k sobě. No dobře, králi Šalomoune, já vím, že tady lenoším a chátrám na duchu, ale co mám podle tebe dělat? Běhat po hradě a shánět, co ještě je kde k opravení?

Vyšší sféry reagovaly nehybným mlčením, v tom to tedy nebylo.

Nebo, hnulo se v něm svědomí, mám vzít ten sešit a začít dělat z poznámek něco souvislejšího, aby to bylo nejen mně pro kratochvíli, ale možná i lidem k zamyšlení? Mám na to? A kdybych i měl, co s tím dál? Kdo mi takovou věc dneska vydá?

Za okny jako by cosi proválo, a nebyl to vítr. Přihořívá, pomyslel si. Ale ještě pořád to nebylo ono. Cosi jiného se mu vemlouvalo a bralo na sebe podobu. Odháněl tu představu, ale ona se nedala: mám já, Jiří Prokeš, farář bez státního souhlasu a posledním povoláním poustevník na hradě Volfštejně, nějaký jiný úkol, neuzavřený do tohoto malého, v lesích ztraceného světa? A jsem lenoch, na nějž přijde nouze jako muž zbrojný ne proto, že tady proflákávám zimu za zimou, ale že se zdráhám pohlédnout dál, do světa za lesem, kde už jako by se něco hýbalo? Záležela by moje nouze v pocitu zahanbení a zbytečnosti, kdyby ten pohyb v cosi vyvrcholil a já bych se na tom z pohodlnosti neúčastnil?

Zavřel pomalu knihu a vložil ji zpátky do poličky. Věděl už své. Dosud se jeho úkol v této zemi podobal tisícům jiných: zachovat si schopnosti, neposkvrněné svědomí a neporušený rozum pro čas, který snad jednou přijde, protože v podmínkách, jaké byly, se dalo schopnostmi jen plýtvat a po rozumu ani svědomí nebyla poptávka. Nastává už ten čas? Zatím se nezdálo, ale určité změny tu byly: tuhle zrovna bolševik milostivě udělil pardon všem odsouzencům podle paragrafu 109, jinými slovy těm, kteří utekli za dráty. Známka velkorysosti, již si upevněný režim může dovolit, nebo známka slábnutí? V každém případě ústupek; a jakmile diktátor začne dělat ústupky, jde to s ním z kopce, to potvrzuje celá historie už od dob babylónských. Jestli ale má opravdu přijít něco nového, jaké v tom bude jeho místo? Je duchovní, a úkolem kněze je mluvit lidem do duše, ukazovat jim cestu, zakuklení do vlastní skromnosti se od jistého bodu stává pokrytectvím. Dobře, k tomu byl připraven. I k oběti byl připraven, kdyby to muselo být. Jenže z které kazatelny mluvit lidem do duše, když pomineme lezení ke křížku? Psát pro ně výzvy, aby se po půl století probudili ze sna svého, a přibíjet je na smrky kolem silničky do Habří?

Musel překonat další práh, o němž sice věděl, ale nechtělo se mu přes něj: už po léta byly v hospodě i mezi lidmi na nádvoří slýchat řeči o jakémsi dokumentu, zvaném Charta 77. Jeho obsah nebyl nikdy zveřejněn a nebylo možné se jej dopídit, ale tolik bylo jisté, že komunisty nevýslovně rozčiloval; i dalo se soudit, že se jim autoři strefili přímo na komoru.

Takže jsou někde jacísi lidé, kteří už poznali, že se čas nachyluje a brontosauři jsou před vymřením, rekapituloval si Jiří, chodě po komoře. Za okny se pomalu šeřilo a divné vání ustalo, asi že konečně začal chápat, co mu vzkazují vyšší sféry. Ti lidé sepsali výzvu, o které se všude mluví, ale nikdo ji nečetl, kombinoval dál. Co v ní může být nebo jestli může mít nějaký význam ... má jej, ví-li nejen co dělat ve chvíli přelomu, ale co bude mnohem důležitější, i daleko přes ni. Až zcepení druhohorní ještěři, velikánští, ale s mozkem jako oříšek. Až čas kopne do základů toho plesnivého komunismu a ony se rozsypou, protože beztak už dávno držely pohromadě jen vlastní absurditou. Až se vrátí z ciziny Zdeněk a spousta jiných lidí, plni zkušeností se světem tam za kopečky, a všichni spolu začnou dělat něco, co už konečně jednou začne dávat nějaký smysl.

Pocítil ulehčení a vzmáhajíci se vzrušení, když se dostal až sem. Co tedy dál: nějak se dopídit té Charty a dozvědět se, jak se ti lidé připravili na konec druhohor, ale hlavně na to, co se má dít po něm. Kde se ten kus papíru dá sehnat ... no, doptá se. Člověk se v téhle říši absurdity nakonec všeho doptá a doshání, když je dost důsledný a nechá strachu. Ale to nebude stačit, opatřit si Chartu, číst si ji tady v komoře a kejvat hlavou, jak je to pěkně sesumírované. Bude muset ven z hradu, možná do Prahy nebo kde se scházejí ti lidé. Poznat je. Přesvědčit je, aby mu důvěřovali a vzali ho mezi sebe, až to přijde tak daleko, základy bolševismu se budou sypat a něco nového se bude rodit. Protože všechno se může povést, ale všechno se taky může zvorat. Zvlášť v téhle zemi, kde se už víc než půl století nezačalo nic, aby se to nakonec nezvoralo.

Dveře komory se pootevřely. »Co tu strašíš potmě? Já tě hledám po celým hradě, a ty...«

Necítil se vyrušen. Vnuknutí přijal, zpracoval a věděl už, co má dělat, aby na něj nepřišla nouze ducha jako muž zbrojný. Popovídá si o všem nejdřív s Johanou a... Tu si vzpomněl i na jiného rádce; sáhl na skříň pro papír s abecedou a položil prsty na skleničku, jako vždy si u toho připadaje notně pošetile. Sklenička se po chvíli váhání rozkroužila a vydala slova: »Za Boha a krále.« Dál nebyl lovčí Leopold ochoten komunikovat a zanechal ho nespokojené úvaze o nepřípadnosti toho sdělení, tkvícího duchem v dávno zaniklém feudalismu. Kde jinde může ostatně duch tkvít duchem, pomyslel si, ukládaje papír a skleničku na své místo.

»Tady to máte, pane Prokeš, schovejte si to a nikde to moc neukazujte,« děl hajný Kolman, obezřetně se rozhlédnuv. »Kdyby něco, našel jste to někde válet na hradě, třeba v tom koutě u občerstvení, co tam turisti pijou limonádu. Já s tím už dál nechci nic mít.«

Jiří vzal ze stolu tu věc a zasunul si ji do kapsy pracovního overalu. Stačil zjistit, že jde o dva listy natřikrát složeného průklepového papíru s obtížně čitelným textem, bylo znát, že pisatel nacpal do stroje listů, co se mu jich tam vešlo, a kopírák už také měl svoje lepší doby za sebou. No, to se nějak rozluští. Podívejme hajného, řekl si s uznáním. Poptával se lidí vypadajících nadějněji, a nic, jen rozpaky, krčení rameny a taky asi dost strachu. Kolman má syna v Praze na studiích, mezi študáky, vždy náchylnými k nějaké rebelii, obíhají takovéhle listiny ještě nejspíš. Ale jiní mají také v Praze studenty, a nevěděli o ničem. Nebo věděli, ale zapřeli. Poděkoval a zařadil si hajného Kolmana mezi ty, na něž je spolehnutí, i když říká, že s žádnými chartami nechce nic mít.

Vystoupal po stezičce k hradu a připadal si málem slavnostně. Už je to tady: brontosauři začínají vymírat. Nebo ne ještě dočista vymírat, ale už se sotva valí, ochable se bráníce dorážení malých, inteligentnějších tvorů. Druhohory trvaly dlouho, téměř nekonečně, ale teď stojí před koncem. Odemkl bránu, oklepal si jehličí z bot a vstoupil do kuchyně. Zastal tam Johanku u válu při krájení nudlí, nedala se přimět k tomu, aby jako poslední na světě nechala té babičkovské činnosti a kupovala hotový produkt dole v krámku. »Domácí nudle jsou domácí nudle,« odrážela ty návrhy s odzbrojující logikou.

»Koukáš, jako bys vyhrál milion,« pravila, rozkládajíc nudle k sušení. »Co se stalo?«

»Stalo se tohle,« sáhl do kapsy, vyňal z ní kopii proslulého dokumentu a rozložil ji na stůl. »Nech těch nudlí a přečti si to.«

Johana už málem odbyla návrh obvyklým poukazem na rozdělanou práci, kterou přece nenechá stát, a že až pak, až na to bude mít klid, ale zahlédla v záhlaví pomačkaného papíru slova PROHLÁŠENÍ CHARTY 77 a utřela si zamoučněné ruce. Poté našla brýle, nasadila si je na nos a chvílemi četla, chvílemi se zamýšlela, načež vrátila oba listy svému choti, dosud zářícímu svatým vytržením. »Tys už sis to přečet?«

»Zběžně,« připustil a záře vytržení mu počala hasnout, neboť zaznamenal nádech skepse v Johančině hlase.

»Přečti si to pořádně. Nesměla bych tě znát, abych věřila, že ti to může stačit.«

Vzal papíry a poněkud vzdorně se s nimi odebral do komory mezi harampádí, aby vyšetřil, jakou nedostatečnost vidí jeho choť na textu, jenž dovedl popudit brontosaury k vzpěněným reakcím a nadchnout takové množství bezpochyby inteligentních a kritických lidí. Ze stěny na něj shlížel Lenin v placaté čepici a rozevlátém plášti, spěchající kamsi v předklonu, ukazovák namířený vpřed jako kopí. Sehnal kdysi někde tu ikonu komunistického pravověří a pověsil do své pracovny, spatřuje v její obehrané trapnosti důvod k jízlivému veselí. »Tos to dopracoval, Iljiči,« oslovil muže na obraze. Poté usedl a jal se pozorně zkoumat znění dokumentu, posunuje prst po řádkách a místy si cosi zatrhávaje.

Až do tří čtvrtin nenacházel nic, co by neodpovídalo jeho vlastním pocitům a závěrům. Text dokonale, přesnými a výstižnými větami definoval stav pozdně socialistické společnosti i bezradnost panstva, reagujícího na známky nesouhlasu výbuchy chaotického násilí. Desítkám tisíc občanů je znemožněno pracovat v jejich oboru... Jiří se melancholicky usmál, kdyby jen v jejich oboru. Diskriminace a šikanování ... mladým lidem je bráněno ve studiu pro jejich názory ... je znemožněna veřejná kritika krizových společenských jevů ... marný je každý pokus dosáhnout nápravy soudní cestou... no jistě, leda blázen by se obracel na soudy ... je vyloučena veřejná diskuse ... svoboda náboženského vyznání je systematicky omezována mocenskou svévolí... Jiří vstal, když dospěl až k tomuto bodu, a dvakrát zamyšleně obešel místnost. Copak vyznání, hoši, pomyslel si. Se svým Bohem si přinejhorším dovedu povídat sám. Ale být s ním ve středu podobně cítících, to je věc, jíž se tenhle svrab brání a nemůže ani nebránit, protože by popřel sám sebe. Ten rozpor se nedá vyžehlit takovým nebo onakým ústupkem v rámci platných regulí, nýbrž jen dokonalým odstraněním příčin. Příčinou je pak bez všech výjimek nebo ohledů existence tohohle režimu a jeho dávno vyčichlé ideologie. Jinak by bylo až sem všechno dobré, se zjevnou literární profesionalitou napsané, teď byl napjat, jaký autoři ze všeho vyvodili závěr.

Četl dál a pomalu ustával v souhlasném pokyvování hlavou. Závěrečný akt helsinské konference... kdypak se, vy dětinové, přestanete ohánět tímhle glejtem, plesnivým už v okamžiku vydání? Glejtem, jímž Západ všechno Brežněvovi dal, všechno mu schválil a potvrdil výměnou za pár povšechných frází... Charta 77 není základnou k opoziční politické činnosti... a čím tedy, ke všem ďáblům, je? Čím má být, když ne základnou k opoziční činnosti? Nechce vytyčovat vlastní program politických či hospodářských změn... V Jiřím se cosi vzpříčilo, dál už se mu nechtělo číst. Abych konstatoval, jaký bolševik je a kam to přivedl, na to nepotřebuju žádnou Chartu, to vím sám. Co bych od vás vyžadoval, vážení, by bylo právě že vytyčení programu politických změn, a víc než to. Vytyčení toho, co míníte dělat a čeho dosáhnout, až komunistický brontosaurus pojde. Ale vy tady ... nic, jen ponížená suplika k zámeckému panstvu, jako za Marie Terezie. Aby komunistická vrchnost robotězům ulehčila, své vlastní zákony milostivě zachovávati ráčila. Ani slovo nějaké selské rebelie, ani zmínka o tom, že robota má být nikoli zmírněna, nýbrž zrušena. Po chvíli mu zklamání trochu odtálo, jistě, i sepsat supliku bylo dost odvážné a riskantní; co věděl, její autoři si to od vrchnosti příslušně vypili. Ale jinak proces cepenění brontosaura spíš oddálili, potvrdivše předpoklad, že tady bude navěky. Úhledně listinu složil, uhladil jí zohýbané rohy a uložil do skříně mezi listiny skladované pod heslem Co kdyby. Poté se zvedl a vstoupil do kuchyně se značně změněným výrazem tváře.

»Měla jsi pravdu, Johanko, a já se kaju. Je to všechno na hovno.« Sám se podivil tvrdosti svého hlasu; obvykle tlustých slov nepoužíval.

Nevesele přikývla. »Co bys chtěl. Přečet sis podpisy? Hájek, Dubčekův ministr zahraničí. Pěknej hajzl, táta mi vyprávěl, že seděl po Únoru v nějaký komisi pro vyhazování studentů, co nechtěli sklopit uši. Tátu dal taky vyhodit. Nějakej Uhl, i na komunisty moc velkej levičák. Lidský tváře. Komouši. Zmoudřeli, ale jen napůl. Nechtěj ten blbej komunismus vyhodit na hnůj, jenom drobátko přivyžehlit, aby nesmrděl.«

Jiří chtěl pro spravedlnost namítnout, že ne všichni chartisté jsou zkrachovalí komunisti, že jsou mezi nimi i poctiví, obětaví lidé s bezvadnou minulostí, ale nechal si námitku pro sebe. Vímť skutky tvé, že ani jsi studený, ani horký. Ó, bys studený byl aneb horký! Pohyboval rty, připomínaje si slova Zjevení.

»Co to breptáš?« znepokojila se Johana.

»Ale nic, jenom jsem myslel nahlas. Co o té věci říká svatej Ján, rozumíš, jako by předvídal tenhle čas v týhle zemi. A tak že jsi vlažný, a ani studený, ani horký, vyvrhnu tě z úst svých. Zvážil jsem a shledal lehkým, ženo.«

Usmála se. »Já tě mám ráda, protože jsi takovej milej blázen. Takže ... vyvrhnul jsi z úst svých, povídáš. Dál už se nebudeš angažovat.«

Hleděl chvíli zaraženě. »To jsem neřek. Jenom už nevěřím, že by to někam mohli přivést zrovna tihle dobráci s jejich peticema. Máš pravdu, je to samej polepšenej bolševik, nebo aspoň každej druhej. Já...« rozmýšlel se, »ale jo. Chci se angažovat, protože jsem blázen. Připadal bych si jako pes, kdybych jen měl tady sedět a čekat, jak všechno dopadne. Protože nechat to na těchhle suplikantech, určitě by to dopadlo nějak polovičatě, jako je polovičatej celej ten jejich spolek. Zůstal by tady bolševik, jen trochu dorůžova natřenej, než by se barvička zase oloupala. To se nesmí stát.«

»A ty už víš, co máš dělat, jak tak na tebe koukám. Jít mezi ty lidi a povědět jim, aby si nedávali radit od polepšenejch komoušů, ale vymysleli si něco pořádnějšího bez nich.«

Pozvedl v úžasu ruce nad hlavu. »Si ty veštěc, alebo diabol?« zvolal slovy federálního fórku. »Přesně tak. Třeba to bude houby platný, ale aspoň se chci pokusit. Pro dobrý svědomí.«

»Pokus se,« řekla uvážlivě. »Já jen, až nás budou vyhazovat z hradu, aby aspoň bylo proč. Nová dubčekovina by za to nestála.«

Ukázalo se, že s proniknutím do disidentského podsvětí bude svízel. Dotazy u hajného Kolmana ho tentokrát dál nepřivedly, a aby zastavoval turisty na nádvoří - dobrý den, pane, neznáte náhodou nějakého chartistu ... to by musel sám pro sebe zavolat vůz psychiatrické léčebny. Znovu si kajícně uvědomil, jak velice zlenošil za ta léta tady, jak se mu svět zúžil na obzor viditelný z hradní věže. I známí jako by se vzdalovali a vytráceli, občas se některý přijel podívat, prošel se po hradě, poseděl v kuchyni a zase zmizel, a Jiří byl spíš rád. Poustevnictví je pohodlné, dá se mu přivyknout. Neunáhlil jsem se svým předsevzetím vložit se do těch disidentských her, aby v nich měli převahu věrohodní lidé a ne k rozumu napůl přišlí komouši? Zlámaný pětník bych za ně nedal, ale jsou to lidé zvučných jmen a v tomhle národě je odjakživa zvykem říkat, že málo je lepší než nic, v tom jsou chartisté přesným vyjádřením jeho ducha. Nezůstanu sám se svým voláním po obratu ne naznačeném, ale dokonaném, i kdybych byl někdo jiný než bezejmenný kněz? Diblík pokušitel, vždy po ruce v takových případech, mu našeptával - no co, chvíli to zkoušej, aby ti svědomí dalo pokoj, a když z toho nic nebude, aspoň ses pokusil. Víc stejně nedokážeš. Měl chvíle, kdy byl v pokušení diblíka poslechnout, ale když to zkusil, cítil v sobě prázdno a výčitku selhání. V takovém rozpoložení ho zastala Eliška, jíž jako by něco říkalo - jeď na hrad za tátou, potřebuje tě. Diblík pokušitel zmizel dvířky sporáku, jen co ji zahlédl.

»Proč to neřekneš rovnou?« přerušila rodičovy opatrné okolky. »Tak ty bys rád věděl, kde se slejzají tihle chartisti. No,« zamyslela se, »třeba by se ... mezi holkama u nás v ročníku se o ničem jiným nemluví. Určitě některá... Počkej pár dní. Já se ti pozeptám.«

Není známo, jakou roli v dalším dění hrála Eliščina intervence, ale jisto je, že neminuly dva týdny a u brány zazvonil osamělý turista. Byl oděn v starobylé pumpky a kostkovanou košili, přes ruku plášť do deště a na rameni chlebník. »Jo, já vím,« reagoval bujaře, když mu Jiří z okna své komory sdělil, že návštěvní období pro ten rok skončilo. »Já jenom ... takovej vzkaz. Můžu dovnitř?«

»Hele, říkali mi, že prej chceš podepsat Chartu?« začal bez úvodu, když Jiří chrastě klíči otevřel branku. »To je fajn. Já jsem Ota,« děl a vložil mu do ruky pravici, vrtě sebou nepřetržitě a nadšeně poskakuje, jako by nevydržel vteřinku postát. Opatrný tedy není, zpytoval Jiří tu postavu. Tajnej? Asi ne, tajní se chovají jinak, buď jsou korektně zdvořilí, nebo zpupní, podle toho, co mají za lubem. Spíš opravdu ta Charta. Přesto se nezbavil jisté nechuti, mezi normálními lidmi se na potkání netyká. »Prokeš,« řekl odměřeněji, než měl ve zvyku. »Pojďte dál.«

»Tvarožný,« doplnil příchozí trochu zmateně. »Myslel jsem si, že už jsem tě někde viděl. Na ústředí Svazu ... Jindra Švach, neznáš? Prima kluk. No, nevadí. Mám s sebou podpisovej arch.« Nechal se vpustit do kuchyně a dosedl na lavici. »Tady je to,« zvolal jásavě, vyňav z chlebníku obálku s lejstrem. »Podepiš se semhle.«

»Totiž...« zaváhal Jiří, zapřemýšlev krátce, o jakém svazu to byla řeč. Důvěry mu tou zmínkou nepřibylo. »Podepsat ... jistě, podepíšu, proč ne.« Vzchopil se. »Ale nechtěl bych, aby to bylo všechno. Rád bych něčím přispěl přímo. Nějakou činností, rozumíte. Mám čas a mám i nějaké ... nápady. Snad bych je mohl uplatnit.«

Zdálo se, že muž jménem Tvarožný pro tu chvíli pozbyl něco ze své rozjásanosti. »Přispět, říkáš,« pronesl po chvíli. »Nemůžu ti nic ... to víš, já jsem jen malý kolečko, jsou důležitější lidi...« Zpytavě se rozhlédl. »Máš to tady pěkný.«

»V kuchyni?«

»Na hradě. Je to stranou. A celou zimu sem nikdo nepřijde. Je tu nějakej větší kumbál, kde by se občas mohlo sejít pár lidí?«

A už v tom jedu, mihlo se Jiřímu. Jestli z tohohle nebude průser... Na druhou stranu by to bylo pohodlné; nemusel by se kvůli těm důležitějším lidem nikam vláčet, přijeli by sami. A byl by hostitel a nemohli by ho přehlížet. Pověděl by jim, co si myslí o polovičatých suplikách, a pak by se vidělo.

»Jak občas?«

»No ... vlastně skoro hned. V sobotu večír. Potřebujeme místo, aby ho tamti hned nevyčuchali. Jo?«

»Pěšky. Po jednom. Od zastávky po zelené značce lesem,« odměřoval Jiří, nemoha se přimět k srdečnějšímu tónu. »Koukat, jestli se na vás nikdo nepověsil. Jestli ano, minout rozcestník a jít po modré dál.«

»Ale jistě,« rozesmál se host, »co si myslíš, tohle my umíme, schovávat se fízlům. Neměj strach.«

»Nikdy jsem neměl. Čím vy ... čím ty jsi, Oto?«

»Já?« Za silně dioptrickými brýlemi zasvitl údiv. »Meju okna. Proč?«

Jiří se místo odpovědi zadíval oknem do lesa, zšedlého pozdním podzimem. Mýt okna. Jistě, taková perspektiva není vůbec vyloučená, jestli se dá s těmihle lidmi do spolku. Pocítil směs napětí a odevzdanosti, osud se odvázal a kamsi utíká, nedá se řídit ani zastavit. Měla’s pravdu, Johanko, kdyby to aspoň stálo za to.

Po celý zbytek týdne chodil Jiří v zamyšlení promíseném s výčitkami, z nichž ho nevysvobodil ani Johančin zamlklý souhlas. Přišla sobota, šeřilo se už brzy po čtvrté a spiklenci se začínali trousit, ne zcela po jednom, jak žádala instrukce. Byla ostatně zbytečná, velkou pozornost ten hlouček nemohl vzbudit. Když byli všichni pohromadě, ukázalo se, že jich je celých pět, hradního pána v to počítaje. Ota přichvátal první a radostně zahlaholil na pozdrav, zavrtěv sebou v přebytku nadšení. Krátce po něm zazvonila u brány nesourodá dvojice, větší vousatý mužský s vlasy svázanými do uzlu a pomenší prošedivělá žena mírně utahaného zjevu. »Marie,« ohlásili se. »Olda.« Usadil je v lokajně, což byla místnost, kde v létě spávali studenti přivydělávající si jako pomocní průvodci. Zaštrachal pohrabáčem v kamnech, hořelo v nich, až to hučelo, ale nastřádaná zima ustupovala jen zvolna. Když už se zdálo, že nikdo další nepřijde, zazvonilo od brány znovu. »To bude Bóža,« zaradoval se Otakar. »Prima kluk.« Klukem byla v jeho pojetí kterákoli osoba mužského pohlaví od patnácti do osmdesáti, a všich- ni byli prima. »Ten se vyzná,« šeptal Jiřímu ze strany, »pracoval v Moskvě i v kapitalistický cizině, rozumíš, ten ti má styků, nevěřil bys...«

Jiří už se nedozvěděl, čemu by nevěřil, protože se dveře otevřely a Johana uvedla hosta. A třebaže byl připraven na ledacos, ustrnul. Host sejmul klobouk a pod rozsáhlou pleší se objevila boubelatá tvář muže zhruba šedesátiletého, ale mýlit se nebylo možno; je cosi v lidském pohledu, co léty nestárne. Okamžitě poznal ten shovívavý úsměv i boltec levého ucha, jakoby čímsi rozštěpený. Z hloubi paměti se mu vynořila vzpomínka - prohlídka v jejich brandýské tiskárně, plačící maminka u nohou vlídně se usmívajícího ďábla. Bylo mu trapně za maminku, mohla si nechat ty slzy a to pokoření, i kdyby nebylo zbytečné. Letmá setkání, v nichž jako by se mu ta tvář zjevila a při bližším pohledu zanikla, se mu vyjevovala jedno po druhém, až k zatím poslednímu, k usměvavému pánovi, co nebyl líný mu doručit výnos o vyhazovu z fary, jen aby mu vyjádřil svou sympatii. A nezapomněl na ni, tohle tedy bylo to jeho ještě se potkáme. Zlé jsou ďáblovy nástrahy, ale opravdu děsné je, když ďábel někoho miluje. Vymanil se z ustrnutí a cítil, jak se ho zmocňuje hněv. Zahlédl šikmo ke dveřím, Johana tam stála a také ho jaksi ustrnule pozorovala, už se asi něčeho dotušila. Zvedl obočí a zlehka pokývl. Ano?

Do toho, odpověděl mu pohyb očí. Nepotřebovali si mnoho vyprávět.

Jiří vstal a odsunul židli stojící mezi ním a mužem zvaným Bóža. »My dva se známe, že,« pověděl ztichle. »Vy jste věděl, kam jdete. A nestyděl jste se, lidi jako vy se nestydí. Takže vám to musím říct jako posledně: vypadněte, člověče. Seberte se a koukejte mazat, než vás vyhodím.« Nevěděl, jestli to posledními slovy nepřehnal; vlastně se od klukovského času ještě nikdy nepral. Ani nemusel, jeho mohutný zjev vzbuzoval respekt a chránil ho před takovými zážitky.

Lokajnou zazněl zmatený šum, i ostatní účastníci vstávali, šedivka Marie vyjekla, Ota Tvarožný si spěšně čistil brýle, jako by nevěřil svému zraku a chtěl přesněji vidět, co se děje. Pan Baryášek zůstal sedět a zakýval hlavou v truchlivém pochopení. »Já vím. Stalo se mnoho zlého. Chtěl jsem vám podat ruku ke smíření, pane Prokeši. Jste kněz, nebuďte zatvrzelý.«

Ne že by Jiří takový obrat nečekal. Vlastně s tím počítal, že ten chlap vyrukuje s něčím podobným. Přesto se jeho vůle k odporu zachvěla. Jestli odmítne, bude opravdu vypadat jako zatvrzelec. A smířit se ... bylo by to snadné. Přijmout tu nabídku, jdi a nehřeš více, jak se to říká u konkurence. Mohl by se cítit povzneseně, hle, ušlechtilý sluha Páně, jenž zlé neoplácí zlým. Pozoroval ale, jak se tvář před ním mění, ztrácí lidské rysy, až se z ní stala zažloutlá maska s nazelenale strnulým úsměvem jako vyříznutým do dřeva. Vnitřně se otřásl. Ne. Mámení ďábelské, kdo se mu poddá, prohraje duši.

»Kněz jsem, ale ne dětina. Nevěřím, že jste sem přišel s poctivým úmyslem. Na to se známe až moc dlouho.« Obrátil se k zbylým třem, poněkud vytřeštěně sledujícím tu scénu. »Třeba nevíte, kdo tenhle pán je. Mohl bych říct, že estébák, ale to by nebylo všechno. Je to...« zaváhal trochu, »posel zlé moci. Kudy jde, rozsévá zlo. Zničil moji rodinu, zničí každého, kdo s ním přijde do styku. Nevím přesně, proč se mezi vás ... mezi nás vetřel, ale uhodnout se to dá. Jestli se nemejlím, jsme do týdne všichni v base. Co se mě týče, ať mám aspoň proč.«

S těmi slovy se přiblížil k muži s dřevěnou maskou. »Utíkejte. Potřetí už to říkat nebudu.«

»Nemáte mě co vyhazovat,« ohradil se oslovený. »Tohle je veřejný objekt.«

»Jenže já tu bydlím. Ježíš, chlape, musím vás opravdu chytit za prdel a vynést před bránu?«

Pan Baryášek si vyzývatele nejistě prohlédl, vypadal opravdu hrozivě ve své krakonošské rozložitosti. Poté vstal, zakopl o židli, nahmátl plášť a posadil si na hlavu klobouk. »Děláte chybu a špatně skončíte, pane Prokeš,« pronesl chvatně a pokusil se o důstojný odchod. Nepovedlo se mu to zvlášť, spíš jako by za ním něco zůstalo. Buď se v lokajně náhle udělalo dusno, nebo se Jiřímu zúžil dech, mámin stín jako by se vznášel pod stropem a žaloval. Darek Baryášek, krasavec. Šlo z toho jména na něj ... nedovedl přesně určit co. Něco zákeřného. Zase se něco stane a zanechá za sebou zoufalství a zničenou naději, jako pokaždé.

Osiřelá trojice ještě nějakou chvíli sestrkávala hlavy dohromady, což Jiří sledoval už jen roztržitě a s pocitem naprosté zbytečnosti. Probíhala jakási debata, přetřásala se jakási jména, ale jemu všechno utíkalo kolem uší a padalo na hromadu nesmyslných střepů. Pak hovor začínal váznout, až ustal docela. Bylo znát, že je po náladě.

»Tak ahoj,« zvedl se Olda, přinutiv se udělat ve vousech úsměv. »My už pomažeme, viď, Marie. Děkujeme ti.«

»Mně? Zač?«

»No, žes nás upozornil. Podívejme se hajzla, kouká jak svatej Utřinos, a... Musíme to poslat dál.«

»Jestli bude kdy,« zapochybovala Marie a táhla ho ke dveřím. Otakar si už také oblékl bundu, ale stál a nejistě přešlapoval, jako by ještě mělo něco přijít. Na nose mu bylo znát rozmrzení.

»Zkazil jsem vám schůzku, co?« řekl Jiří a zase už mu bylo trapně. Neunáhlil jsem se, když jsem tomu zmetkovi vyhrožoval vyhozením? Pravda, knězi by se to dít nemělo. Ale co tedy? Jak se správně vymítá zlý duch? Exorcismus se na evangelické teologii nevyučuje.

Otakar Tvarožný vypadal, že by rád něco řekl, ale neodvažuje se. »Jo,« vyhrkl po vteřině. »Bylo to zbytečný. A beztak je Bóža fajn kluk.«

Jiřímu napadlo, že by neměl odporovat, ale nedalo mu to. »Fízl. Donašeč. Estébák. Je to málo?«

»Mejlili jsme se všichni.«

»Ne. Jsou takoví, co se nemejlili. Jenže je není slyšet, jenom pořád vás, polepšený bolševiky.« Cítil, jak se mu vrací zlost, tentokrát na ty, jimž je každého poučení málo.

»Primitivní antikomunismus,« ohrnul pysk Otakar, dav výrazem tváře najevo, že se nemíní dál bavit. »Ahoj.«

Jiří sledoval, jak návštěvník mizí bránou do lesa, a v duchu souhlasil. Věru že to bylo zbytečné, tos řekl dobře, svazáku. Ach božebožebože. Co by se ještě muselo stát, aby takovíhle Tvarožní prohlédli? Asi nic. Ponesou si na zadku zaschlou skořápku svého bolševictví, i kdyby je potěhem řezal. Jakož pes navracuje se k vývratku svému, tak blázen opětuje bláznovství své, jaká pravda, králi Šalomoune.

S blázny je zbytečné diskutovat. Darek Baryášek alias Bóža ovšem není blázen. Je ... co doopravdy? Na okamžik se v Jiřím ozval kněz, naučený hledat v zhřešilém člověku jeho dobré stránky: třeba jsem se opravdu unáhlil. Neměl bych být tak nesmiřitelný. Třeba už to není pochop temné moci, je víc takových, kteří se provinili v těch syrových časech komunistického nástupu, mejlili se, jak říká Otakar, ale prohlédli, a teď...

Ne, ne, bojovala s knězem vzdorná stránka jeho povahy. Jen Bůh může a smí odpouštět všechny viny včetně nejtěžších. V pozemském životě je jistý práh, jehož překročením se z odpuštění stává křivda na památce obětí. A hloupost, to také. Pravděpodobnost, že by se polepšený Darek dostavil s úmyslem podpořit disidentskou opozici, se jevila nepatrná ve srovnání s téměř dokonalou jistotou, že ho temná moc vyslala, aby pronikl do struktur protestu, zjistil míru jeho nebezpečnosti a vydal signál, kdyby se chystalo něco nad rámec neškodného suplikantství. Nebo ... kdož ví. Byla možná i horší představa: disidentský protest využitý k vlastnímu, zatím stěží odhadnutelnému účelu. Ďábla se nevyplácí podceňovat, je zkušený čtyřiceti lety činnosti ve službách zla. Poctivý, ale prostomyslný chasník mu může víc než podlehnout; může se stát jeho nástrojem.

Vzadu v lebce se mu rojil chaos pocitů a pomalu přerůstal v myšlenku. Možná že končí druhohory a brontosauři stojí před vymřením, ale bůhví, co přijde pak. Co může vzejít z jakkoli opravdového snažení, když je obestírá tahle uměvavá maska zla.

Vzchopil se a šel celý nešťastný za Johanou. »Tak tohle se, holka, opravdu nepovedlo. A já jsem vlastně už předem věděl, že se to nepovede, hned jak jsem si prohlíd toho brejlatýho svazáka. Zlobíš se na mě? Zpunktoval jsem průser, a pro nic.«

»Ne,« řekla zamyšleně. »Netrap se výčitkama, snad to tak muselo přijít. Nemoh jsi sedět a koukat, když se kolem dějou takový věci, já tě znám. Aspoň se pokusit, i když je to houby platný. Pro dobrý svědomí. Vím, cos mi říkal. A já stojím za tebou, i když ti musím říct, že s tebou není lehkej život.«

To ho zčásti upokojilo. Aspoň že Johana ... měl silné tušení, že mu její opory bude třeba, protože co teď přijde, nemusí být k smíchu. Vztáhl ruku na ... no, vlastně nevztáhl, ale říkal veřejnému činiteli vypadněte a chytím vás za prdel, na to oni mají extra paragrafy. Chodil pak a přemýšlel: mohl jsem si všechno ušetřit, nemělo to smysl. Ale co pak má vůbec smysl? Dobráčci disidenti si myslí, že má smysl prosit panstvo, aby se slitovalo, uzdu poddanství maličko připouvolnilo. Ale uvolnění je buď úplné, nebo není žádné. Polepšení partajníci si myslí, že má smysl se vracet o dvacet let dozadu a začít znovu stavět pískovou věžičku lidštějšího socialismu. Ale socialismus nemůže mít lidskou tvář, udržuje se práskáním biče a bez něj se zhroutí. Neboť laskavé, ohleduplné komando je naivita a polovičatost, a jen celé věci docházejí cíle. On sám ... ještě nedávno si představoval, jak by v téhle zemi mohl začít obrat k lepšímu: kusem pokory a doznáním hříchů. Udělit slovo těm, kteří znali pravdu od samého začátku. Vrátit se do minulosti, hluboko, až do let, kdy se v Čechách poprvé za snahu trestalo. Kdy se začaly vyvlastňovat majetky a z poctivých, pracovitých lidí dělali nepřátelé. Ale stačí se jen vrátit? Nemusí se z každého dluhu platit úroky? A když vrátit, kde je rozcestí, od nějž už všechno šlo jen nakřivo a zle? Jen tam, kde se začalo vyvlastňovat, zabírat a znárodňovat? Nebo ještě dál v minulosti?

Tu si vzpomněl, jak se k té věci vyjádřil lovčí Leopold: za Boha a krále. Nehledal tehdy v těch slovech zvláštní závažnost; feudální, dějinami dávno pohlcené copařství, nemající dnešku co povědět. Ale ono možná má. Že za Boha ... no jistě, lidé v Čechách opustili Boha, a část nápravy by mohla spočívat v tom, kdyby se k němu zase vrátili; a když ne k vyšší, spirituální stránce náboženství, tedy aspoň k jeho mravním příkazům. Dejme tomu, i když je asi i jiný kus dluhu. Ale co s tím králem? Přemýšlel, čas jako by mu běžel v mozku pozpátku a odhrnoval opony omylů jednu za druhou, pošetilosti, jalové chlouby, zdánlivé triumfy a vzápětí následující pády, až se zastavil někdy v počátcích století. Neříkával jeho tiskařský dědeček, kdy byl svět naposledy v pořádku? Že to bylo v roce 1914? Za Františka Josefa, císaře a krále? Dnes, to se ví, zní takový titul směšně. Staromilsky a zpráchnivěle, my přece máme pokrok a republiku. Ale zač opravdu stály všechny ty pokroky, jestli podtrženy a sečteny vydaly tenhle svrab? Zač, když se to vezme bez všech okras a obalů, stojí ta republika, přímý potomek všech republik předešlých? Nebyl poslední předválečný den ve čtrnáctém roce tím, co hledá, křižovatkou, od níž vedly všechny cesty do ztracena a prohrálo se všechno, co se započalo? Bod dějin, od nějž to v téhle zemi šlo už jen z kopce, jednou se sebeobdivným pokřikem slávy, jindy v přiohnuté poddajnosti? Jestli ano, je možné se k tomu bodu vrátit? Najít opuštěnou cestu, začít nanovo a bez někdejších chyb?

Zasmušile potřásl hlavou. Krásné by to bylo, ale návraty k osudným rozcestím se v dějinách nekonají, větev jednou odkloněná od kmene už k němu nepřiroste. Odšoural se do komory, aby si ten běh myšlenek zapsal, zestárlý náhle o deset let. Snad jeho sešity jednou někdo najde a zamyslí se. Nebo je také sežerou myši. A nic jiného nezbývá. Znovu ho napadlo, že neměl Johaně rozmlouvat emigraci. Tvrdil tenkrát jí i sobě, že tady taky musí někdo zůstat, aby lidem ukazoval cestu ... ale oni si ji nedají ukázat. Češi se dovedou schoulit v poddanství, ale nemají nadání pokory. A utéct už je pozdě.

(Leden 1989)

Den za dnem pak oba střídavě odbíhali k oknu, poslouchali, neblíží-li se auto s povědomými postavami, každou hodinou se dal čekat následek Jirkova bohatýrství. Ale kupodivu se nedostavoval. Ani v poště nebyla obálka s předvoláním, nic, z čeho by bylo možno soudit, že prima kluk Bóža míní naplnit skutkem svou předpověď - špatně skončíte. V takové náladě přešly Vánoce a dostavil se rok 1989 od narození Ježíše Krista. Kdo měl na takové věci nos, mohl poznat, že voní čímsi novým.

»Nevím, proč si pro nás nepřišli,« mudroval v kruhu rodinném Jiří, sahaje do mísy se zbytkem vánočního pečiva. »Nebo proč nás aspoň nevyhazujou z hradu. Cejtím se uraženej a odkopnutej. Jako bysme jim za to nestáli.« Kruh rodinný sestával kromě manželů Prokešových ještě z Elišky a jejího mládence Patrika, dvě starší holky už slavily Nový rok s vlastními rodinami.

»Já bych možná věděl proč,« ozval se Patrik. »Ten fízl se asi opravdu nedal mezi disidenty, aby je všechny udal a přived do basy. Dal se k nim, aby si udělal alibi. Něco se asi chystá a on si připravuje pozici.«

»A já jsem mu to zkazil. To mi neodpustí.«

»Ale odpustí,« vmísila se Johana. »Nebo už za tebou aspoň nepoleze. Najde si jinou partu. Takovíhle si pokaždé něco najdou, aby vyplavali jako drek na vodu.«

Jiří si myslel něco podobného. Ďábel, neosobní síla zla, působící nezávisle na lidských úmyslech. Dá se zažehnat, ale ne zničit.

29. Jak nesnadné je stát na dvou nohou

(Říjen 1990)

Převalil se bouřlivě slavený silvestr, důvěryplný český lid nepřestával jásat a mávat prapory, zima přešla v jaro a blížilo se opovrženíhodné výročí srpnové invaze. Dalo se od něj opět čekat hojné mávání prapory, ale Václava neopouštěly těžké chmury. Přišlo to všechno moc brzy a nevhod, v každém případě dřív, než předpokládal a než si stačil vybudovat nástupní pozici k výstupu na pyramidu. A když ne na ni, tedy aspoň ... jak to říkal ten zubatý podvodník ... k bankám. K burzám, investicím, k velkému kšeftu. K prachům. Provedl inventuru svých aktiv a nebylo jich mnoho: přislíbené místo v nějaké pojišťovně, může-li takovým slibům věřit, a kontakty na lidi, kteří by mu mohli být užiteční, pokud v tom ovšem uvidí pro sebe výhodu. Neuvidí-li, vykašlou se na něho. Nemohl si zapřít, že byl nerozvážný, když všechno vsadil do hry s tak pochybnými figurami, aniž by si někde otevřel druhou, pojistnou frontu. Neměl by se těch estébáků pustit aspoň teď a hledat si něco jiného a sám? Ale kde?

Přinutil se k chladnému zvážení dosavadních výsledků a připustil, že se jakožto mistr šachu přecenil; nedokázal rozpoznat rozhodující tah, třebaže jej měl před očima. V ulicích se dějiny nedělají, říkal si onoho listopadového večera, když od Národní třídy doléhaly vlny jakéhosi křiku, a cítil se povzneseně. A ony se dělaly. Měl být u toho. Neztrácet čas s estébákem Týrlem, ale popadnout nějaký prapor a jít také, křičet a uhýbat pendrekům. Ne že by změnil názor na všechny ty disidenty a chartisty; je to banda bláznů, od nichž se nedá očekávat za krejcar rozumu. Jenže zrovna teď drží v rukou naběračku, jíž se rozdává moc. Moc a peníze, jistě, ty dvě věci se od sebe nedají oddělit. Zkoušel to zanedbání dohonit, dostavoval se nějaký čas iniciativně na schůze Občanského fóra i jiných spolků, jak vytryskávaly z vření té doby a zase zanikaly, staral se, aby nebyl k přeslechnutí, podával návrhy a diskutoval, byl vtipný a lidé si ho všímali, jeho jméno začalo být docela známé, i lidé od novin za ním chodili a zapisovali si, co jim říkal, ale nakonec to zase k ničemu nevedlo. Vtipný nevtipný, ti s naběračkou neměli v úmyslu ho pustit mezi sebe, čemuž se nebylo co divit; on by na jejich místě taky nestál o konkurenta. Přemýšlel v jednu chvíli, jaké by to bylo, vzít těmhle naivkům vítr z plachet a založit si nějakou stranu sám, když jsou lidé po politice celí diví. Co by jim nabídl, o tom nemusel dlouze mudrovat, to by se už našlo. I příhodný název ho napadl skoro automaticky: Strana svobody a jistoty. SSJ. Na to Češi dají: rádi pějí ódy na svobodu, ale jen na takovou, která by od nich nevyžadovala kousek oběti. A jistotu ... ovšem. Češi mají rádi své pohodlí. Třeba mizerné, ale zajištěné. To by mohlo jít. Jenže se ukázalo, že i s tím přišel pozdě, kdo měl dvě uši a nos mezi nima, zakládal teď strany, ale ohlasu se jim dostávalo nevalného, neboť svobodu i jistoty měli rozebrané jiní. Leda by mu do vyšších sfér pomohli ti dva, ten zubatý s tím plešatým. Jistě by mohli, kdyby chtěli. Jenže kdyby chtěli, neboli jinými slovy kdyby se jim to hodilo, už by to asi udělali.

Totéž se ostatně mohlo snadno týkat i všech pojišťoven a podobných slibů. Jestli z nich také nic nebude ... aby snad poprosil pana ředitele Týrleho o místečko v tom jeho podniku, například někde v účtárně. Ale to by nejspíš nedokázal, třebaže dovede překousnout ledaco. Ještě by se neudržel a srovnal tomu hajzlovi ty jeho králičí zuby. Vyvolal si představu takové scény a zjistil, že ho uspokojuje. Aspoň si zchladit žáhu, když se nic nechce dařit ... no, dost s tím, ani to k ničemu není. Kudy by se ale jeho strategie měla ubírat dál, zatím nevěděl.

Postupně se však začaly přece jen rýsovat nadějnější horizonty. S občanskými fóry a jinými šaškárnami to začínalo jít z kopce, či spíš se ukazovalo, že disidentští ochotníci svou roli zřejmě dohráli a zpoza kulis přicházejí kvalifikovanější herci. Najednou se všude začalo mluvit o Prognostickém ústavu a Vašek si potvrdil svou domněnku: to tedy je skutečná líheň kariér, od samého začátku byla. Jenže jeho ta příležitost minula. Na okamžik znovu vzplál hněvem vůči pánům Týrlemu a Baryáškovi, kteří ho do ní jistě mohli dosadit, ale nedosadili, protože se jim líp hodil jako osobní černoch. Zkrotil ale hněv a rychle provedl analýzu situace. Ukazovala, že jeho původní odhad byl správný: Státní bezpečnost je rozpuštěná a v obecném opovržení, ale vliv neztratila, ten se jen zdánlivě a nejspíš ne bez záměru nakrátko přestěhoval k těm disidentským zmatkářům. A on byl trouba, že se kolem nich začal ometat, jako by mu mohli být k něčemu dobří, i kdyby se uráčili. Ještě chvíli váhal, měl by počkat, až přijde domů Claudia, a vymýšlet příští tahy společně s ní, ale náhle se rozhodl. Zavolá někomu z těch dvou a smluví si schůzku, to může i bez Claudie. Beztak začíná být trochu divná, jako by jí jeho pragmatické, všech sentimentů prosté hledání schůdků k výstupu na pyramidu bylo najednou proti srsti. Stárne, ještě z ní nakonec bude kazatel morálky jako ti ... no, to snad ne.

Byl trochu znepokojen, když po nějakém rozhlížení rozpoznal v přítmí vinárny ruměnou tvář pana Baryáška. Ještě stále nevěděl přesně, jak s ním má zacházet nebo nač si dávat pozor, to v panu Týrlem se vyznal líp. Jedno bylo jisté: u těchhle lidí se nic neděje náhodou nebo opomenutím. Má nějaký smysl, proč se na schůzku dostavil zrovna on, a dokonce snad i proč do tohohle lokálu. Že by ve stěnách nebo pod stoly byly instalované nějaké ... vyloučit se to nedá. Bude si muset třikrát rozmyslet, než se k něčemu zaváže. Nejlíp se k ničemu nezavazovat, ale to se líp řekne, než udělá. Ruměná tvář se otočila a zaleskla se bodrým úsměvem.

»No vida, pane Šajnoch. Už jsme si mysleli, že ... ale dobří koně se vracejí do stáje, hehe. Jakpak se vám zamlouvalo to Občanské fórum?« Úsměv se proměnil a objevilo se v něm něco zpytavého. »No nic, to já jen tak. Člověk si musí vyzkoušet všechno, není-liž pravda.« Vlídně se zasmál.

»O zamlouvání nemůže být řeč,« pronesl Václav odměřeně, krátce uváživ, kam asi ta zmínka vede. Estébé je zrušená, ale oni ještě pořád vědí všechno. Musí se s tím počítat. »Taky jsem toho už nechal. Ale abychom mluvili k věci: rád bych od vás slyšel rovné slovo. Mají tyhle schůzky ještě nějaký smysl? To, co ode mě bylo žádáno, jsem už, řekl bych, splnil. Druhá strana obchodu ... daleko, abych tak řekl, jsem se vaším prostřednictvím nedostal. Máte mi ještě co nabídnout, nebo si musím poradit sám?« Zlehka a nenápadně ohledal spodek stolní desky, ale nezdálo se, že by tam bylo něco připevněného.

»Správně, pane Šajnoch, důvěřuj, ale prověřuj,« děl pan Baryášek s neměnnou laskavostí. »No, ujišťuju vás, že v tomhle lokále žádné ... ééé, krabičky nejsou, jestli se bojíte tohohle. Leda by je sem dal někdo jiný, to víte, dneska... Ale tím si nenechme kazit večer. Rozptýlím vaše obavy, tahle schůzka má smysl. Jestli i další, to bude záležet na vás. Jinak máte pravdu: byl a je to obchod. Zatím neskončil. Takže co z toho ... ale popořádku. Tedy zaprvé: do toho Občanského fóra, nebo jak se ten spolek teď jmenuje, choďte klidně dál. Vypadá pošahaně, ale může se z něj vyvinout něco, co už třeba pošahané nebude.«

»Co?« vyzvídal Václav, lehce znepokojen.

»Tím nemůžu sloužit, pane Šajnoch, takovej věštec nejsem. Jistá je jedna věc: tahle doba dává spoustu příležitostí, a kdo jich chce využít, měl by stát na dvou nohou. Jedna se jmenuje kšeft, a druhá politika. Chápete?«

Václav zbystřil pozornost, tak přece jen... Rozhodl se však pro skeptický tón, aby si tajný nemyslel, že mu o tu druhou nohu tak stojí. »Politika, říkáte. Ne že bych se o ni nezajímal. Ale zatím jsem...«

»Učit se, učit se, učit se, říkal nějakej ... teď honem nevím kterej,« pobublával pan Baryášek dobromyslným smíchem. »Jste bystrý pán, jistě poznáte, kdy a na čí straně bude vhodné vstoupit do politiky. Chci vás ujistit naší podporou.«

»Naší?«

»No ... zůstaly jisté vazby, že ano. Můžete se na ně orientovat a nejspíš neuděláte chybu. Nejspíš, říkám, protože pořádek a předvídatelnost jsou z téhle země na nějakou dobu pryč. Je na vás, abyste uvážil výhody a rizika. Ale nejdřív k tomu obchodu.«

»Byla řeč o nějaké pojišťovně.«

»Trochu se to změnilo. Je tu jedna banka. Mohl byste v ní zaujmout významné místo. Náměstek nebo tak někdo.«

»Ředitel, když už,« vyslovil Václav tvrdě. »Náměstek je cvičená opice.« Zadrhl se v něm dech, ke špici se zužující pyramida znovu vystoupila z mlh. Rozhodl se licitovat.

»Ředitel,« zarozjímalo natržené ucho. »Nějak na to jdete ... no, ne že by to vůbec nešlo. Dejme tomu. Ale měl byste nasbírat trochu zkušeností, než...«

»Zkušenosti, aby za těchhle okolností k něčemu byly, nemá dneska nikdo. A já mám aspoň kvalifikaci. Rozumím ekonomii a nepotřebuju mít nikoho nad sebou. Buď tu možnost nemáte, a pak nevím, proč tu spolu sedíme. Nebo ji máte a použijete. Ředitel. Znám svou cenu.«

Pan Baryášek vypadal, že usilovně přemýšlí. Poté vzdychl a ramena mu poklesla v rezignaci. »Ale ano, je taková možnost. Když myslíte. Ale upozorňuju vás, že na sebe berete ... ééé ... odpovědnost. K čemu jsou dneska banky, prosím pěkně: aby poskytovaly úvěry. Velké zkoumání záruk nebývá vyžadováno a ani vhodné, jestli mi rozumíte. Uděláte dobře, když budete žadatelům vyhovovat velkoryse. Jestli ano, poplyne z toho prospěch i vám, a ne malý. Jestli ne ... pravda, nevěděl bych, proč tady spolu sedíme.«

»Ach tak. Chápu. Korupce ve velkém stylu. Pokud tomu dobře rozumím, je to cítit kriminálem.«

»Něco jsem vám řekl, vzpomeňte si. Zůstaly jisté vazby. Nepodceňujte je, je to vaše jistota. Byla řeč o obchodu. Má dvě strany: na jedné jsou výhody a na druhé rizika. Ale ta jsou momentálně zanedbatelná, nemáte se čeho bát. Jistě ten stav nepotrvá věčně, ale vy už poznáte sám, až přijde čas přestat. Budete mít vystaráno a můžete přejít k něčemu, co vám bude vyhovovat víc, jestli se ve vás nemýlím.«

»K čemu?« Václav začínal být nesvůj. Ideály si nepěstoval a k neúchylným ctnostem shlížel s lehkým opovržením, ale protizákonného činu se dosud nedopustil. Také nebylo proč. Ale může být, že to teď jinak nepůjde, nechce-li zůstat trčet mezi ctnostnými dobráky, co to nikdy nikam nepřivedli a ani nepřivedou. Ctnostným dobrákům se úspěch vyhýbá. Pomalu se smiřoval s tou představou. Skoro ho vzrušovala. Riziko. Přežvýkal si to slovo a nechutnalo mu špatně. Geny dobrodružných předků se v něm probouzely, ledaže neřinčely zbrojí.

»Nedáváte pozor,« děl pan Baryášek s mírnou výčitkou. »Byla řeč o bance: měl byste se rozhodnout rychle, protože tu jsou i jiní, a jak tak koukám, ochotnější. Přijímáte?«

Zlehka kývl. »Přijímám.« Nevěděl, co by měl udělat jiného. Ostatně byl ekonom, příslušník řemesla chladného a tvrdého, v němž není místa pro sentimenty. Přišla mu představa a vzala na sebe podobu důstojně zařízené pracovny, v níž je jeho úkolem sedět a rozhodovat o úvěrech. Docházelo mu, že ne úplně cestou práva, to by o něj ti dva tak nestáli. Ale ono toho teď asi víc nepůjde cestou práva, a ekonomie zvlášť. Potvrzovalo se mu, o čem už přemýšlel jakožto předseda pracovního kroužku: ekonomii se vede nejlíp, když má před právem náskok, protože juristi všechno jen brzdí těmi jejich oplétačkami. Ne velký náskok, jen tak o krůček.

»No sláva. Teď ještě...« Zamyslel se, jako by hledal správná slova. »Říkal jste před chvílí, že jste splnil, co po vás bylo žádáno. Splnil, ale ne úplně. Připomenu vám: pan Týrle vám kdysi doporučil, abyste navázal styky se svojí sestřenkou, jak ona se...«

»Meinecková,« vyslovil mírně nakysle, vytušiv potíž. Doufal, že je ta věc zapomenuta, ale ona není. Jana. Já se snad té ženské nezbavím, dohání mě pokaždé jako zlý duch.

»Správně. Podnikl jste v té věci něco? Čekal jsem, že se ohlásíte, ale vy nic. Něco nevyšlo, předpokládám?«

»Nic nevyšlo,« pravil Václav zachmuřeně. »Pan Týrle mi dal, eh ... pořádně zastaralé informace. Divím se, že si je čas od času nezreviduje. Zbytečně jsem se trmácel do Hamburku. Meineckovi spolu už řadu let nežijí, nevím, jestli jsou rozvedení, nebo se jen rozešli. Dalo mi hromadu běhání, než jsem sehnal Janinu adresu, ale nic jsem z ní nevypáčil. Nechtěla o tom svém bankéři ani slyšet. Jak moc na tom záleží?«

Pan Baryášek si Václava chvíli zpytavě prohlížel, až z toho měl divný pocit. »Neseděl bych tady s vámi, kdyby nezáleželo. Ale zpátky k tomu, jak říkáte, bankéři: na něj jste adresu shánět nemusel. Mluvil jste s ním?«

»Ale ano. Umí dobře anglicky, takže z té strany nebyly potíže. Já totiž němčině moc nedám, víte. Neměl byste si od něj slibovat nic zvláštního. Je to takový německý poctivouš. Za peníze není k mání, protože jich má dost, a jinak... Idealista. Socialismus jako z brožurky. Dřív byste ho možná utáhl na něj. Teď už je nejspíš pozdě.«

»No,« zamyslel se pan Baryášek, utvrdiv se v dojmu, že byla hloupost pověřovat tou záležitostí tohohle amatéra. Nevím, co na něm Rudla vidí, pomyslel si, neztráceje blahovolný úsměv. »To by se vidělo. Co paní matka? Ta ... ptal jste se po ní?«

»Ragnhild Astrid Meinecková-Pedersenová. Vidíte, že jsem se po ní ptal, protože jinak bych si to jméno nezapamatoval. Taky nic. Na jaře ji klepla mozková mrtvička. Žije, ale nikdo z ní nedostane slovo.«

»To je ovšem mrzuté. Ale třeba po ní zůstaly nějaké papíry.«

»Papíry? Jaké papíry? Kde jsem je měl vzít?«

»Adresáře, dopisy, poznámky, listiny, všechno. Po každém něco zůstává, a po takovéhle ženské zvlášť. Vás to nenapadlo? Nebo neumíte hledat?«

»Nevím jak. Jestli si myslíte, že jsem jako měl vzít šperháky, vlézt k ní potmě do kvartýru a vypáčit šuplata...«

»Ne, nemyslím. Nechme toho. Nejste holt typ pro práci v zahraničí, co se dá dělat. Tady...« přehrabal se v náprsní tašce a podával mu lístek s několika ručně naškrábanými řádky. »To kvůli té bance. Tady máte číslo, zavolejte tam. Oni už budou vědět.«

Že jsem tomu nekňubovi říkal něco o politice, mrzel se pan Baryášek. Unáhlil jsem se a to by se mi nemělo stávat. Ještě před chvílí měl představu politické partaje, do níž by toho Šajnocha mohl posadit a pomalu mu pomáhat do pozice, v níž by mohl být užitečný, ale teď tu ideu zavrhl. Třeba se vyzná v ekonomii, ale instinkt má prachmizerný, to by tak žalostně neshořel v tom Hamburku. Takový kšeft, a ... ještě že ten moula neví jaký. Ne, o politice už s ním mluvit nebudu, a když s ní začne sám, povím mu něco, aby tomu rozuměl, usnesl se. A jestli o něčem jiném ... čím dál víc se utvrzoval v pocitu, že ten Šajnoch měl po svém pravdu. Co mohl a uměl splnit, už splnil. Nebylo toho moc. Aspoň kdyby k něčemu byl v té bance.

Rozešli se v rozladění, ze strany pana Baryáška jen povrchně překrytém standardním úsměvem. Václav nepřekrýval nic. Byl raněn do hloubi svého sebevědomí: já že se nehodím pro práci v zahraničí ... ještě bys viděl, tlusťochu. Bez velké souvislosti ho napadlo, že by si měl zlepšit němčinu, kdyby... Teprve cestou domů mu došlo, že pan Baryášek něco naznačil, ale zapomněl se k tomu vrátit: to o té druhé noze. No, nevídáno.

Tohle si s Rudlou ještě vyříkám, rozhodoval se pan Baryášek. Jestli ten jeho miláček má být v bance stejně platný jako v tom Hamburku... Nemohl tušit, že Václava podceňuje; že na domácí práci je schopný dost.

Rozladění Václavovi vyvětrávalo jen velmi zvolna a snad vůbec ne. Kdo se těch dvou prosil, aby mě uvrtali do svých plánů s babou Meineckovou? Smrdí to na deset honů ... nedokázal přesně určit čím. Měli za ní poslat některého svého kamaráda z estébé. Nemají žádného? Já nejsem na špiona dělaný, pane, a na kasaře už vůbec ne, poklona, poroučím se. Tak jsem to měl povědět milému panu Baryáškovi, jenže jako poslední dobou často, správná odpověď přišla až se zpožděním. Jinak zůstal svým zásadám věrný, nevyklopit ze sebe hned všechno, však mu ten chlap také jistě ze svých plánů odkrojil, jen co bezpodmínečně musel. Aspoň v tom se mohl pochválit: byl jsem jednak opatrný, jednak neústupný, a ukázalo se, že je to správné. Průběh hamburského výletu byl složitější a on si nechal jisté podstatné detaily pro sebe.

(Květen 1990)

Nerad si vzpomínal, že se mu jeho poslání zpočátku velmi zamlouvalo, ba vzrušovalo ho. Telefonování k ničemu nevedlo, kein Anschluß unter dieser Nummer, dělalo to pořád dokola ve sluchátku a on byl skoro rád. Měl si sám před sebou čím odůvodnit ochotu, s níž se vydával do Hamburku za sestřenicí a bůhví za kým ještě. Do světa, na Západ, teď, když praskají ledy a ukazují se netušené možnosti. Cestovní horečka nebyla jeho slabost, ale nyní ji pocítil. Má vzít auto?

Jen to ne, zavrhl tu ideu. Měl stát u chodníku stařenku, embéčko řady DD, »doma dodělat«, vykládal si potměšilý lid ta dvě písmena. Přes týden se pod ním pokaždé vytvořila loužička oleje, kdoví jestli by do toho Hamburku dojelo. A kdyby i dojelo, velký dojem by tam s ním neudělal, či spíš by udělal dojem až hanba. Na Západě se lidé ohlížejí, v čem se kdo vozí. Auto je pro ně symbol společenského postavení, mnohokrát slyšel, že kdyby například úspěšný lékař jezdil v nějakém obyčejnějším voze - ani by to nemuselo být jeho rozklepané embéčko - ztratil by u svých pacientů vážnost a přestali by k němu chodit. Jeho zubatý mentor si rád bral do úst slovo prachy a on na něj shlížel s jistým nadhledem, parvenu, říkal si, který nezná ideálnější vzněty. Teď se mu představa prachů přiblížila, jistě, až k nějakým přijde, pořídí si auto. Prestižní symbol, ne ostudu.

Neodchyloval se tak od běžných představ českého lidu, v nichž Západ, plný peněz a nádherných věcí, přímo nutí zámožnějšího občana honosit se prestižními předměty, aby se společensky neznemožnil. Ještě když čas drahně pokročil a Západ přestal být uzavřenou končinou, nedošlo milému lidu, že je tomu právě naopak; v hloubi Afriky, kde všichni běhají nahatí, jsou prestižním předmětem kalhoty, kdežto příslušníkům zámožnější společnosti by bylo jedno, i kdyby jejich lékař objížděl pacienty na prestižním oslovi. Pouze pasáci a takové typy, jež Pánbůh obdařil kromě prachů už máločím, cítí potřebu vyrovnat svůj deficit producírováním. Časem tu souvislost začal chápat, ale přijímal ji nerad, na to byl pocit elitární výjimečnosti příliš hluboko vtištěn do jeho ortegovské duše.

Vytrhl se z těch představ a šel na Čedok, opatřit si jízdenku do Hamburku. Bude to tak lepší. Všechno se teď rychle mění a spousta věcí jde, které ještě před čtvrt rokem nešly vůbec nebo jen s velkými známostmi, ale hranice je pořád hranice. Štemplují tam, prohlížejí, a kdo se jim nezdá, vytáhnou ho z auta a šacují ho třeba dvě hodiny. Vlak ale má svůj jízdní řád, všechny kontroly se musí stihnout mezi hraničními stanicemi a ani o minutu déle. Nemyslel, že by na něho něco mohli mít, ale neměl rád otravování.

Volil cestu přes Cheb a Marktredwitz, byla delší, ale nemusel se trmácet přes ten pitomý Enderákov. Také si uspořil další hraniční kontrolu, východoněmečtí policajti dovedou být ještě větší hovada než naši, uvážil, s kterými je přece nějaká řeč. Vystoupil v Hamburku před večerem a po nějakém bloudění našel hotel, co na něj měl z Čedoku poukázku. Byl to šedivý barák v bezvýrazné, divnými postavami zalidněné končině, žádná sláva, říkal si, u nás na Smíchově to vypadá taky tak. Měl o Západě jinačí představy. Ale jeho vina, měl povědět té káče za přepážkou, že nestojí o nejlevnější abštajg široko daleko. Taky věc prestiže, snad se ho ten Meinecke nebude ptát, kde nocuje.

Adresu z notýsku našel bez obtíží, byla jí impozantní vila v rozlehlé zahradě hamburské čtvrti Blankenese kus cesty po proudu Labe. Parádní čtvrť, tady nebydlí žádná holota, to bylo hned znát. Ledaže byla dost daleko, sám by váhal vydat ty hrozné peníze za taxík - je na tom Západě všechno tak drahé - ale vystupovat v roli granda se mu líbilo, ostatně ať se podnikový fond pana Týrleho prohne. Kapitän z. S. K.-H. Meinecke, stálo na mosazné tabulce, to je tedy ten marxistický nebožtík pantatínek. Nestálo jim za to vyměnit vizitku, nebo jsou na ni spíš pyšní, protože Kapitän z. S. je taky kus prestiže.

Soustředil se a dlouze zazvonil. Nějakou chvíli se nic nedělo. Jsou všichni pryč? lekal se, ale pak se zavlnil dveřní závěs a po zahradní cestičce se kdosi váhavě blížil. Sestřenice Jana to nebyla, zaznamenal, nevěda přesně, jestli rád nebo nerad. Posléze stanul u branky mužský středního věku, mohutný, světlovlasý, o půldruhé hlavy vyšší než on. Václava už zase přemáhal pocit zahanbení, jako vždy, když měl jednat s někým, na koho musel koukat do kopce, což bylo často. Musím se, hergot, tohohle mindráku už jednou zbavit, umiňoval si pokaždé, ale zatím bez velkého výsledku. Mužský chvíli jaksi popleteně zíral, načež pravil: »Bitte?«

»Frau Jana ... zu Hause? Frau Jana meine...« jak se ksakru řekne sestřenice? Zatracená němčina.

»Meinecke,« nepochopil domácí pán a něco dosti rychle a ne zvlášť srozumitelně říkal, nejeviv úmysl otevřít.

»Do you speak English?« To už bylo lepší. Václav stručně vysvětlil svůj příbuzenský vztah a obdržel stejně stručnou odpověď, ne, paní Jana už zde nepobývá, ne, nepřijde, ani dnes, ani kdy jindy, rozvod proběhl před šesti lety. Dá pánovi adresu, jestli si přeje.

Byl v pokušení adresu vzít a v ulehčení běžet, nic se nedá dělat, pane Týrle, všechno je v háji, pane Baryášku, ale uvědomil si, že takto laxně splněný úkol by pravděpodobně nebyl přijat s pochopením. Což by mu konečně mohlo být jedno, ale je tu ta věc s bankou. Takže raději směle kupředu, aby se zbavil závislosti na těch dvou jidáších co nejdřív. Pracně, ale úspěšně vytvořil pod knírkem úsměv.

»To je mi ale líto, pane ... Meinecke? Šajnoch, velice mě těší. Doufal jsem, že si s vámi trochu pohovořím, bylo mi řečeno, že jste vynikající bankovní odborník, to je i můj obor. Rozumějte, my teď v Československu přestavujeme celé finančnictví na kapitalistický základ a vaše zkušenosti by nám mohly být k velkému užitku. Jenže ... no nic, nechci vás zdržovat.«

Teprve nyní se za páně Meineckovými brýlemi ukázalo něco jako zájem. Ledaže se zdál být promísený s jakousi dávkou nesouhlasu, čemuž zatím nebylo rozumět. »Ale ne, nezdržujete, těší mě, pane. Kommen Sie gerne weiter.« Branka se otevřela a pan Meinecke vedl hosta zasklenými dveřmi do velkého pokoje, bez vší pochyby draze a vybraně zařízeného, ledaže v značném nepořádku. Modely lodí a námořní výjevy v zlacených rámech shlížely na záplavu papírů, formulářů, obchodních dopisů, novin a burzovních tabulek všude po stole, po pohovkách i na podlaze, mezi tím kusy oděvů, lžičky a pobryndané podšálky. Hostitel zmizel v kuchyni a Václav stačil přejet pohledem datování jednoho z těch lejster, 10. Oktober 1984, to se ví, nikdo tu nesáhl na smeták ani na nic jiného od toho dne, kdy odtud zmizela Jana. Zapřemýšlel: to bych taky takhle dopadl, kdyby Claudia... Vtom už se pan Meinecke vrátil, na rtech roztržitý úsměv a v rukou podnos se dvěma šálky a talířkem sušenek.

Hovor, jenž následoval, objasnil Václavovi onen poněkud nesouhlasný výraz tváře venku před brankou. Ač bankéř, slyšel pan Meinecke adjektivum kapitalistický zjevně nerad. Chápal ovšem, že událostmi tak nabitá doba s sebou nese mnoho zmatků, omylů a nesprávně pojatých zásad. Projevil však obavu, aby Češi nyní neupadli do druhého extrému a nezahodili jedinečnou šanci, již jim dávají dějiny: jako první vytvořit systém, v němž nebude ani stalinského násilnictví, ani kapitalistické necitelnosti. Najít třetí cestu. Inspirovat svět svým příkladem. Socialismus je navzdory všemu uskutečnitelný, dovozoval: socialismus s lidskou tváří, jak jej formuloval Dubček, než sovětské tanky jeho dílo rozválcovaly. Co teď dělá? Chopí se znovu přerušené práce? »Už před dvaceti lety jsem tušil,« děl rozjasněně, »že nový a spravedlivý řád vyjde z Prahy; a teď se mi má víra vrací.« Mluvil, slavnostně pokyvoval hlavou a brejle mu zářily. Je to vůl, zestručnil Václav svůj dojem z bankéře a luxusního socialisty Meinecka, nahlas jej nevyjádřiv.

»Uvidí se,« pravil místo toho zdrženlivě. »Ještě je všechno v pohybu. Jestli zrovna Dubček... Listopadový převrat vynesl na politickou scénu nové osoby a vynese bezpochyby i nové strany, třebaže je teď zrovna móda mluvit o nepolitické politice. Ale to je zase takový intelektuálský experiment. Na nic. Kdyby něco takového bylo možné, už dávno by to někde fungovalo.«

Záře brýlí pohasla, zdálo se, že ani slovo převrat pan Meinecke neslyší rád. »Na marxistické teorii je mnoho pravdy,« dovozoval, zíraje do šálku s kávou, »ale nepřijímám teze o revoluci. Každý spontánní zlom přináší chaos a vede jen k dalším přehmatům a omylům. Chápu, že jste odmítali Husákův režim, ale museli jste dělat převrat? Proč jste nevyjádřili svůj nesouhlas ve volbách? Proč jste si nezvolili demokratičtější vládu?«

Můj ty bóže nebeskej, zaúpěl v duchu Václav. Vůl je málo. A takových trdel má Západ hromadu, jestli ne většinu. Vysvětluj jim něco, jako bys do dubu mluvil. Sestře- nice Jana se mu začala jevit v příznivějším světle, nedivil se jí, že utekla z panské vily i z čtvrti Blankenese, musela by být světice, aby vydržela poslouchat takovéhle koniny. Další hovor s prorokem lidského socialismu byl nad vší pochybnost zbytečný. Ujistil pana Meinecka, že si zapamatuje jeho podněty, věnoval mu vizitku a měl se k odchodu, ale u branky se na něco upomněl a přeptal se na zdraví paní matinky. Obdržev truchlivou odpověď, zapsal si ji s úlevou do paměti. Snad pan Týrle pochopí, že jeho představám - nevěděl příliš jakým - je konec. Náhle pocítil velkou, nikdy nepoznanou chuť se někomu vypovídat, skoro se těšil, až místo pomatence Meinecka uvidí tu dlouhou nohatou holku.

Zašel za roh a vylovil mapu, aby zjistil, kdeže to sestřenka bydlí ... v nějakém Ahrensburgu, na druhém konci města a vlastně už na venkově. To je teď na Západě taky taková móda, že se všichni stěhují z města do vesnic, jako by jim tam mezi slepicemi a řípou kynulo kdovíjaké rustikální štěstí. Jestli Jana chodí do práce, a to ona asi chodí, znamená to, že se jí dočká až někdy navečer. Teď je sotva po poledni ... no, nevadí, nějak ten čas přetluče. Podívá se do přístavu, vlastně nikdy v žádném nebyl. Také je tam někde jakási Reeperbahn, známá to peleš neřesti, o níž doma znalci zasvěceně vyprávějí, chlípně se usmívajíce. Václav si na peleše neřesti nepotrpěl, ale rozhodl se tudy aspoň projít, aby mohl přihodit slovo, až na to zase přijde řeč.

Šel z Blankenese pěšky do přístavu, nebylo to příliš zábavné, ale minula mu tím hodina a půl. Další hodinku strávil potloukáním po přístavu a uličkách kolem. Nebylo tam nic zvláštního k vidění, jen jedno velké, ale prázdné nástupiště, odkud prý dřív vyplouvaly parníky do Ameriky, ale život z něj vyprchal, když úlohu parolodí převzala letadla. Poté přešel kolem nějakých skladišť, zorientoval se v mapě a zamířil k Reeperbahn. Ukázalo se, že je to široká, ale jinak nevzhledná ulice, prostředí ne nepodobné tomu, kde stál jeho hotel. Vroubily ji čínské i jiné restaurace, kina s neskrývaně prasáckým programem, i nějaké dívky stály po rozích, stejně jako ulice nevzhledné a utahané, s tebou bych tedy do postele nevlezl, pomyslel si a pokračoval v exkurzi. Z klubů vybíhali náhončí a s úsměvy od ucha k uchu ho lákali dovnitř, to víš, zrovna, sdělil jim česky a kráčel dál. Takže to tedy byla Reeperbahn, no dobře. Tu se zastavil: na okně jednoho podniku uzřel velkými písmeny namazaný nápis: Ein Glas Sekt, nur 1 DM! Vida! Jedna marka za sklenici sektu, to konečně není tak moc, má to zkusit? Ne že by ... ale aby mu doma neříkali, co, vy jste byl v Hamburku a viděl z celé Reeperbahn akorát ulici? Než se stačil rozhodnout, už tu byl náhončí a strkal ho dovnitř. Nevzpouzel se, dojem světáctví se mu přitvrdil. Než se nadál, seděl u stolku, než se podruhé nadál, přisedla si spoře oděná slečna a na nic se ho neptavši, jala se objednávat. Eine Flasche Sekt, bitte! To už bylo Václavovi příliš, kolik se může do té flašky vejít sklenic po jedné marce?

Chtěl vyjednávat, ale byl umlčen přívalem hihňavé přítulnosti; tu pojal podezření. O cosi se tady hraje a on nemusí být u toho, až ta věc vyvrcholí. Odstrčil slečnu a mávaje peněženkou se dožadoval zaplacení. Bylo mu promptně vyhověno. Když odkryl ubrousek a přečetl si účtenku, pokoušely se o něj mdloby. Čtyři sta marek! Čtyři sta marek za jedinou láhev sektu, a ještě mizerného! Nějací lidé kolem se smáli a ukazovali si na něj, zřejmě byli na takové legrace zvyklí. Číšník mu s mrazivou uctivostí ozřejmil jeho omyl: zajisté stojí v tomto podniku první sklenice sektu jednu marku, pane, ale další už jsou dražší, celá láhev, prosím, čtyři sta. Stojí to venku na vývěsce, měl se lépe podívat, jestli dovede číst.

Vidinou té útraty se mu zatmělo před očima. »Podvod! Policie! Polizei!« Na to volání se dostavili dva urostlí chlapíci, a zjistivše, že host nerozumí němčině, pustili se do něj anglicky, ne zrovna dle všech gramatických pravidel, ale srozumitelně. Sdělili mu, že ze všeho nejradši mají frajery, kteří si nejdřív dávají do nosu a pak nemají na zaplacení. Poté ho postavili před alternativu: nenavalí-li dost rychle, co je od něj žádáno, může si vybrat. Buď ho zmalují do modra a do zelena, nebo na něj zavolají policajty a ti mu vysvětlí, čemu se v tomhle městě říká podvod. S těmi slovy si od něho vzali - lépe řečeno mu vytrhli z ruky peněženku a přehrabavše se v ní zjistili, že do požadované sumy ještě něco schází; vybrali z ní tedy, co v ní bylo, chvíli s ním nevlídně lomcovali, cosi provolávajíce, z čehož porozuměl výrazům Arschloch a irgendein Pole - to ho popudilo, mají mě tady za Poláka - načež ho popadli pod paždím každý z jedné strany, vyvlekli po schodech, a rozrazivše dveře, profesionálním švihem vyprovodili na chodník. O několik vteřin později za ním vylétl jeho svrchník.

S krajním vypětím se dokázal udržet na nohou, takže do klasické scény vyhození z hospody ještě něco chybělo. To ho ale neutěšilo. Cítil se zdeptán a pokořen, tím hůř, že od takových primitivů. Nepřipustil si, že sám propadá dosti primitivním citům: vášnivě se mu zachtělo pomsty, býval by vraždil. Ale pro tu chvíli nevěděl, jak by ji uskutečnil. Pak se mu v mozku něco přehodilo a objevilo se mu v plné nahotě jeho postavení: trčí tu bez halíře v pracizím, lhostejně nepřátelském městě a neví, co si má počít dál. Odpoledne zmlhavělo, šerem problikávaly neonové reklamy a zdálo se mu, že celá Reeperbahn se zachvívá potměšilým smíchem. Vykročil tak spěšně, aby se ještě nezdálo, že utíká pryč z toho místa bezmoci a ponížení. Za dvěma rohy si prohledal kapsy v naději, že tam najde pár drobných, ti chlapi mu vybrakovali peněženku, ale do kapes mu nesahali. Naděje ho nezklamala, poshledával několik mincí a v lemu svrchníku nahmatal dvoumarku, asi tam propadla dírou v podšívce. Mohlo to stačit tak právě na lístek městské rychlodráhy do Ahrensburgu.

Ne že by se mu za těch okolností zvlášť chtělo; touha vypovídat se sestřence vyprchala. Mohl by místo toho zamířit do posledního přístavu takových ztroskotanců: jít na konzulát, vylíčit tam nějakému úředníkovi svou nehodu a požádat o výpomoc. Musel by ovšem zpátky do hotelu a přečkat noc, protože teď už na konzulátě nikdo nebude. Horší je, že by se ho tam zítra vyptávali, vyšetřovali a zjišťovali, až by možná zjistili, proč do toho Hamburku jel a kdo ho tam poslal. Časy se změnily, ale osazenstvo zastupitelských úřadů zatím ne, je to samý pan Baryášek a pan Týrle, bude moudřejší jim nepodávat prst. Ahrensburg se jevil jako přece jen lepší alternativa, třebaže skýtal větší výběr všelijakých výčitek a sesterských ponaučení.

Musel si je vytrpět, ale byl už tak otupělý, že mu ani příliš nevadily. Uražené a pobouřené pózy pak nebyly na místě. Odbyvši si své litanie sáhla sestřenice Jana do zásuvky a odpočítala dvě stě marek s poznámkou, že může být rád; kdyby zrovna neměla v plánu koupit novou pohovku, musel by čekat, až zítra otevřou banku. Je to hromada peněz, poučila ho, ona není mahárádža a činže je drahá. Jiné poučení znělo, že jen mamlas naletí na zázračně výhodnou nabídku, aniž si předem pozorně přečetl, co stojí psáno maličkým písmem někde dole. O místech jako je Reeperbahn že to platí trojnásob, a kdo má kus rozumu, udělá nejlíp, když tam vůbec neleze. Na vrácení těch dvou stovek že nechce spěchat, ale očekává, že se s nimi shledá, až zase přijede do Prahy, aby nemusela měnit peníze v bance. Václav vyslechl přednášku v zkroušení, jež ani nemusel předstírat, spíš ho zajímalo, zdali mu milá sestřenice nabídne nocleh. Nenabídla, ale našla jízdní řád a sdělila mu, že rychlík se spojením na Prahu jede za půldruhé hodiny, takže to ještě stihne. Ona pak bude tak laskavá a zaveze ho autem do hotelu pro svršky a odtud na nádraží. Jiné laskavosti mnoho nepozoroval, spíš jako by byla jaksi netrpělivá, dělej, vlak nečeká.

Nicméně mu to setkání aspoň zmírnilo krajně negativní dojem z jeho expedice. Musel uznat, že místo aby stárla a tetkovatěla, zkrásněla od posledka jeho sestřenice Jana, že to až bylo neslušné. Býval by s ní docela rád poseděl, ale ona na něho asi neměla náladu. Inu, ženské mívají své vrtochy, to znal.

Tím vcelku skončila hamburská anabáze Václava Šajnocha, nebo tak aspoň skončila její aktivní fáze. Psychické následky se za ní táhly ještě dlouho a vlastně neustaly nikdy. Pocity hanby a ponížení, jež zakusil na chodníku ulice Reeperbahn, se mu přetvořily do zlostně pohrdavého vztahu k peleším hříchu všeobecně, k městu Hamburku speciálně, jakož i k veškerému Němectvu jmenovitě a obzvláště. Vlastenecké city jím nikdy necloumaly, ale nyní v nich našel potvrzení a potravu své zášti. V širším záběru mu mohl být ukradený celý Západ. Cestoval od toho dne už nerad a jen když nebylo zbytí. Došel k přesvědčení, že Němci beztak nepřišli k svému blahobytu díky nějakým svým zázračným schopnostem, nýbrž jako slepí k houslím; nebýt tenkrát toho Marshallova plánu, měli by taky houby. Je to sbírka stejných potrefenců jako jeho bývalý švagr Meinecke, a není třeba u nich hledat odpovědi na problémy země probouzející se z půlstoletého kómatu. Však my si poradíme i bez vás, frňáci.

Vracela se od nádraží spěšně a s ulehčením. Ne že by milého bratrance tak úplně nesnášela, nebo přinejmenším tušila, co se od něj dá čekat. Ale přišel jí značně nevhod. Zdeněk se měl toho večera vrátit z jakési cesty kamsi, a to už věděla: jeho první kroky povedou k ní. Těšila se na něj a neměla chuť si kazit večer hovory s přemoudřelým Vaškem. Nevěděla úplně proč, ale měla silný pocit, že by se ti dva neměli setkat. Nebo aspoň ne v jejím bytě.

(pokračování příště)

Luděk Frýbort: Mlýny boží a ďáblovy, ANNONCE, k. s., Praha 2006, ISBN 80-900125-9-0, stran 488, doporučená cena 349 Kč

Zpátky