Červenec 2007

Proč v boji s terorem prohrává Západ

Luděk Frýbort

Tak nám zabili ... ani ne tak Ferdinanda, jako tři německé vojáky v Afghánistánu. Talibánští záškodníci na ně nalíčili past, oni do ní vlezli, a malér byl hotový. Tak to už ve válce chodí, obzvlášť v takovéhle. V Německu však nastalo velké divení, po něm pobouření, a kdo měl ústa k mluvení, žádal okamžitý odchod německých vojáků z té nebezpečné země. Může to udivit u národa, který ani ne tak dávno přijímal válečné ztráty v milionovém násobku, ale takový už je německý duch: z jednoho extrému do druhého, buď na oběti se neohlížející bojechtivost, nebo pacifismus takového řádu, že se komplexem méněcennosti musí rdít i andělé nebeští. K tomu přidejme i pěknou porci pokrytectví: pošleme tedy pár vojáčků do toho Afghánistánu, zní tenor tiskových komentářů i oficiálních vyhlášení, ale jen proto, aby tam pomáhali při znovuvýstavbě země. Aby si získali důvěru obyvatel. Nějaké bojování ... to nechme těm americkým pomatencům, kteří by pořád jenom kolem sebe nesmyslně stříleli. Talibánští povstalci bezesporu ocení, že jim neubližujeme, a nechají nás na pokoji. Tak se to má dělat. Tak bude zaručen trvalý mír, v Afghánistánu i jinde. Kdyby to už jednou chtěli pochopit i ti opovrženíhodní Američané, dávno by bylo po problému.

Avšak bojovníci Talibánu přesto zaútočili a do Německa se vrátily tři rakve. Reakce se dala odhadnout. »Žádáme okamžité stažení německých jednotek! Z Afghánistánu se stává druhý Irák! Druhý Vietnam!« Tak a podobně volali z parlamentních lavic zástupci německé levice a o něco rozpačitěji i občanské strany, tak se rozepsaly německé noviny, a ne vždy jen pery levicových komentátorů. Po několika dnech se bouře poněkud ztišila, rozohnění kritici uznali, že stažení aliančních vojsk z Afghánistánu by znamenalo návrat vlády náboženských šílenců a nekonečné kmenové války. Co tedy dál ... asi nic zvláštního. Německý expediční sbor v Afghánistánu zůstane, bude se stranit bojů, ale nevyhne se jim, to vše za halasných rad a porad, dle nichž by se Německo mělo soustředit na výstavbu a nechat válčení, když už nějaké musí být, Američanům. Na jak dlouho a s jakým výsledkem ... asi je lepší takové otázky neklást. Zatím se nezdá, že by se měly splnit předpovědi jak rychlého vítězství svobody a demokracie, tak i druhého Vietnamu. Spíš to vypadá na nekonečnou tahanici, v níž se občas podaří islámské fanatiky zatlačit, ale oni zase odněkud vylezou... Co s tím? Má smysl pokračovat v boji, jehož konce nelze dohlédnout, o vítězství ani nemluvě?

Stalo se v Evropě obyčejem rozlišovat dobrou válku v Afghánistánu a špatnou v Iráku. Tu první, no dobře, můžeme nějak podpořit, nejraději bez použití zbraní, na druhou štítivě ukazovat prstem, fuj, fuj, Amerika. Nikoho nenapadne - a napadne-li, nechá si to pro sebe - že by mohlo jít o dvě fronty téhož osudového střetnutí, v němž nejde o vyřešení jakýchsi orientálních patálií, nýbrž o další existenci západní civilizace. Nedopadá to s ní nijak skvěle. Po jedenáctém září 2001 jsme konečně vzali na vědomí, že se střetu nevyhneme, ale podcenili jsme protivníka, domnívajíce se, že jím jsou skupinky sebevražedných fanatiků, odhodlaných sice, ale nepočetných a izolovaných. O něco později jsme byli nuceni uznat, že o izolovanosti nemůže být řeči; sítě islámského džihádu jsou dobře propojené a podporované nebo přinejmenším mlčky trpěné většinou muslimského obyvatelstva. Domnívali jsme se mít iniciativu ve svých rukou, ale dnes, nejsme-li raněni slepotou optimismu, nemůžeme nevidět, že Západ vede ústupový boj, v němž při vší své vojenské a technické převaze pozvolna podléhá. A podlehne v něm, neodloží-li dost brzy některé představy a způsoby, humánní sice, ale zhoubné.

Jsme-li napadeni nevybíravým terorem, dovedeme se mu neochotně sice, ale přece jen postavit na odpor. Umíme se, aspoň v některých případech, zastat obyvatelstva, trýzněného vražednými blázny. Ale nesmějí při tom být, prosím pěkně, žádní padlí. Jsou-li, troubíme k ústupu. Tři zahynuvší vojáci málem vedli ke kapitulaci Německa; tři tisíce padlých Američanů během čtyř let (srovnejme se sedmi tisíci jen při dobývání nepatrného ostrůvku Iwojima ve válce proti Japonsku, o milionových masakrech na východní frontě nemluvě) jsou účinným argumentem těch, kteří doporučují kapitulaci celého Západu se všemi předvídatelnými důsledky. Probuďme se! Buď jsme ve válce, nebo v ní nejsme. Jestliže jsme, musíme přijmout nutnost ztrát. Nepřijmeme-li, prohrajeme. Prohrajeme-li, bude to stát sto- a vícenásobek životů, než kolik si jich mohlo vyžádat pokračování v boji. Ovšemže životů iráckých, afghánských a jiných takových, což nám může, jsme-li dost otrlí, být jedno. Než dojde i na nás. Jen prosťáček chabého rozumu si může myslet, že vítězný islám, povzbuzen tak skvělým výsledkem, upustí od stěžejního bodu učení Prorokova, jímž je ovládnutí světa.

Americe, Izraeli i jiným, kteří navzdory uštěpačné kritice vedou boj už dávno ne pouze proti silám teroru, jsou vyčítány oběti mezi civilním obyvatelstvem. A opravdu, jsou to šeredné obrázky, raketou zasažená škola či nemocnice, zkrvavené dítě v náruči zoufalého tatínka ... čí svědomí by se neotřáslo. Jenže: nemohli bychom být v určování viny za tyto hrůzy aspoň nestranní, když už nejsme nebo nechceme být schopni toho, co umí každý palestinský výrostek, totiž stát bez výjimek a výhrad na vlastní straně? Protože raketa zasáhla školu obvykle proto, že si v ní bojovníci džihádu zřídili opěrný bod nebo sklad zbraní; a žádná metoda záškodnického boje není osvědčenější než se skrývat za zády nevinných dětí. Ostatně i s tou nevinností to bývá všelijaké. Ne, pryč jsou doby, kdy se v bitvě střetaly šiky mušketýrů pod barevnými korouhvemi, čemuž z bezpečného povzdálí se zájmem přihlíželi vesničané. Dnes je čím dál obtížnější rozlišit civilního účastníka války od necivilního; a v střetnutích, jako je irácké či libanonské, je to požadavek zcela nereálný. Nevinné dítko se opásá výbušninami a jde zabít pár desítek lidí, a ani to nemusejí být okupační vojáci; a je-li neozbrojený civilista příslušníkem záškodnické milice nebo není, se ukáže až po setmění a obvykle pozdě. Budeme si muset zvykat, že nežijeme v době dobře rozlišitelných vojsk, zde pluky Valdštejnovy, tam krále švédského. Tzv. kolaterální škody jsou bohužel nezbytným průvodním jevem války proti silám džihádu; chceme-li je naprosto vyloučit, nezbývá nám než složit zbraně. Pak ovšem krvavá žeň mezi civilisty teprve začne.

Můžeme se donekonečna přít o to, byl-li oprávněný, rozumný a užitečný ozbrojený zásah v Afghánistánu, v Iráku nebo v Libanonu. Ale dnes jsme chtě nechtě v něm. Zbrklý ústup by znamenal ne pouze debakl podobný vietnamskému, z nějž se Amerika poměrně brzy zotavila, nýbrž porážku v osudové bitvě, v níž jde o bytí a nebytí našeho civilizačního způsobu. Kdo si myslí, že v ní může zachovávat povýšenou neutralitu, nesmlouvavě kárat západní - najmě americké - hříchy a velkomyslně přehlížet zločiny islamistů, je víc než hlupák; podobá se lumíkovi, pochodujícímu dobrovolně k vlnám záhuby. To je bohužel obraz nemalé části západní veřejnosti, přičinlivě domalovávaný jejími sdělovacími prostředky. Západní noviny a televize bezděky vykonávají špinavou práci; skloubením zásady, že jen zlé a poplašné zprávy jsou dobré zprávy, a pohodlnického sklonu vyhledávat je výhradně na vlastní straně (do teroristických skrýší se obtížně proniká), stávají se významným spojencem - povězme to už jednou zpříma - nepřítele. Podlehne-li někdy Západ v zápase s daleko slabším, ale bezohlednějším protivníkem, ponese na tom valný díl viny jeho tisk.

To není bezdůvodné strašení; ten den nemusí být tak daleko, jak by se mohlo zdát. Vezměme si k ruce mapu a srovnávejme: ještě před necelým stoletím Západ ovládal nebo rozhodujícím způsobem ovlivňoval (za což se dnes nestačíme kajícnicky bušit v prsa) celý svět. Ještě po zhroucení sovětského impéria byl co do vojenské síly, hospodářské výkonnosti a morální přesvědčivosti bez konkurence. Dnes z té slávy zbývají jen střepy. Z jedné strany oživnuvší velkoruské velikášství, které může vykročit k ovládnutí blízkého zahraničí - a možná nejen jej - jakmile zjistí, že chvíle dozrála. Z druhé Čína, mocnost s tradicí sice spíš introvertní, nicméně její ekonomickým vzestupem povzbuzený nacionalismus nedává tušit nic kalého. Z třetí a hlavní strany svět islámu, jednotného postupu zatím neschopný, v němž však nepřehlédnutelně nabývá rozhodujícího vlivu nejextrémnější pojetí tohoto už tak dost agresivního náboženství. Získá-li ajatolláhovský Írán za nerozhodného přihlížení Západu opravdu jadernou zbraň, ovládnou-li jaderně vyzbrojený Pákistán bojovní islamisté - pákistánská veřejnost a značná část vojenských i policejních sil si, jak se zdá, ničeho krásnějšího nepřeje - pak se můžeme těšit. K tomu pátá kolona muslimské - zatím - menšiny v evropských zemích ... komu ze rtů splývají útěšná slova naděje a porozumění, ať si je někam napíše a za dvacet let si je přečte.

Snad ještě není úplně pozdě. Snad ještě můžeme zastavit ústup za kraj propasti. Západ by se ale měl probrat z rajských snů. Je vrcholný čas. Buď dovést svá válečná střetnutí na Předním východě k uspokojivému konci, nebo se smířit se zjištěním, že žádný konec neexistuje, a vzít na sebe roli věčného hlídače. Třetí možnost, ponechat ty země jejich krvavému zmatku a jen občas někam prásknout raketou, kdyby si mudžahedíni moc vyskakovali, je sice myslitelná, ale s ohledem na místní obyvatelstvo silně nehumánní. Především však dosáhnout obratu v postojích vlastní veřejnosti. Nejsme v situaci, milí občané, vážený tisku, kdy bychom si mohli příliš vybírat. Zpochybňování, popele na hlavu sypání, povýšené vybírání hnid z vlastního kožichu a jiné módní tanečky nejsou namístě; buď obhájíme svůj civilizační způsob, nebo nastává soumrak lidstva. Západ totiž, ať se to komu líbí nebo ne, je stále ještě jeho vůdčí silou a tvůrčím mozkem; padne-li, je jedinou alternativou sestup až ... kdoví kam. Třeba k stavu, který tady už jednou byl: lidských bytostí prý tehdy běhalo po světě několik tisíc a jejich nástrojem byl kamenný mlat. Z něj lidé pomalým vývojem dospěli k dnešku; je ale otázka, zda se opravdu musí v dějinách všechno opakovat.