Červenec 2007

Spiknutí proti Moskvě

Alexandre Gajdamacký

Většina Rusů si myslí, že jejich země do Evropy nepatří. V poslední době měli moskevští politici hned několik důležitých návštěv. Nejdříve se v Moskvě americká ministryně zahraničí Condoleezza Riceová pokusila přesvědčit Rusy o tom, že části americké protiraketové obrany (PRO) v Polsku a ČR nejsou pro Rusko žádnou hrozbou. Rusové se na oplátku snažili americkou delegaci přemluvit, aby radary a rakety postavili někde jinde, třeba v Turecku, které s Íránem bezprostředně sousedí. Ani jedna strana neuspěla.

Hned nato se v Samaře konal summit EU–Rusko. Ani tam nešlo o bezstarostná jednání, ačkoli Rusové popisují nulový výsledek jako triumf „klidné a neústupné síly“ moskevské diplomacie. Nová dohoda o partnerství a spolupráci se nicméně nepřiblížila ani o milimetr. V průběhu obou návštěv se naopak ukázalo, že neshody mezi dvěma geopolitickými tábory – Ruskem a Západem – nejen přetrvávají, ale ještě se prohlubují.

Vracíme se tedy do časů nesmiřitelného soupeření dvou bloků, jež v letech studené války nemohly najít společnou řeč? To přece byla jiná doba, kdy velkou roli hrály ideologické rozpory. Proč ke konfliktu zájmů dochází dnes, když Rusko dávno komunistickou víru nepěstuje, má tržní ekonomiku, již 15 let se snaží o vybudování image demokratické země?

Nebuďme naivní, hlavním problémem Ruska nebyl komunismus, nýbrž touha stát se světovou velmocí. Díky územním ziskům a jaderným zbraním se mu to skutečně dlouho dařilo. Rusy ovládaný Sovětský svaz jako stálý člen Rady bezpečnosti OSN rozhodoval o osudech planety a soupeřil o titul geopolitického šampiona se Spojenými státy. Růžové vyhlídky do budoucna se ale zhroutily po pádu SSSR, kdy se Rusko teritoriálně vrátilo o 350–400 let zpátky. Potupa, ponížení, hanba – tak dodnes vnímají tyto události nacionalisticky (ale i prokomunisticky) naladěné skupiny obyvatelstva. A kdo za porážku impéria může? Samozřejmě zákeřný a závistivý Západ, tedy Amerika a Evropa.

Clintonův agent

Podle průzkumů veřejného mínění jsou více než dvě třetiny občanů Ruska přesvědčeny, že jejich mentalita a způsob života má jen minimum společného s hodnotami Evropanů. Tento postoj zahrnuje neuvěřitelně pestrý mix názorů, od teorie o zvláštní mesiášské roli Ruska v křesťanském světě přes uvažování o euroasijském postavení země jako mostu pojícího Západ a Východ až po všední předsudky a pověry. Třeba o nadřazenosti a egoismu Evropy. Mnoho Rusů věří, že Západ se snaží ovládnout ruský prostor a přírodní bohatství, a kritizuje západní kult materialismu a krizi západní duchovní kultury atd.

Putin a jeho okolí musí s těmito názory počítat, zejména v období, kdy zemi čekají parlamentní a prezidentské volby. Těžko říct, jestli se sám s těmito názory ztotožňuje, už jenom proto, že přivedl k moci generaci státních úředníků, z nichž mnozí v Evropě žili a slušně ovládají evropské jazyky. Současný ruský prezident určitě chápe Evropu mnohem lépe než třeba Gorbačov, zároveň si ale uvědomuje, že většina z těch 70 % Rusů, kteří tvoří jeho voličskou základnu, má izolacionistické myšlení.

Navíc je tu neblahá zkušenost, kterou udělal Boris Jelcin. Ten byl opozicí kritizován za „otevřeně proamerickou zahraniční politiku“, která se projevovala například liberálními ekonomickými reformami nebo obrovským zadlužováním státu vůči Západu či podporou politiky USA a EU. Lidem z vlády Jegora Gajdara, kteří ekonomickou „šokovou terapii“ zaváděli, se dodnes opovržlivě říká „harvardští chlapečci“ a sám Jelcin málem přišel na podzim 1993 o „trůn“.

Rozčilení demonstranti tenkrát nesli ulicemi Moskvy plakáty s nápisem „Jelcin – Clintonův agent!“ Proto jsou dnes z Putinových úst slyšet prohlášení typu „rozpad Sovětského svazu byl největší geopolitickou katastrofou 20. století“, proto se sází na silné a nezávislé Rusko, které si nenechá líbit jakékoli zpochybnění své role a významu ve světě.

Ruská společnost, snad s výjimkou prozápadně nebo neutrálně naladěné inteligence a části vzdělanější střední třídy, chápe skoro každý krok Spojených států a Evropské unie jako spiknutí proti Rusku. Americké rakety v Polsku za miliardu dolarů a radar v ČR za 550 milionů USD? Nikdo nepochybuje, že budou namířeny na Rusko a íránský zbrojní program je jenom kamufláží. Nechcete Rusku vyhovět a jejich rozmisťování zastavit? Tak dobře, Moskva na oplátku zruší smlouvu o likvidaci raket středního a malého doletu a uvalí moratorium na dodržování dohody o konvenčních zbraních v Evropě. Polsko si stěžuje na zákaz dovozu masa do Ruska či plány budování ruských ropovodů a plynovodů na Baltu, mimo polské území? Evidentně chce využít svého členství v Evropské unii a vydírat své západní spojence, aby si na jejich úkor řešilo své ekonomické problémy. Estonsko přemísťuje pomník rudoarmějce a rozhání demonstraci proti této akci vlády? Zase „zlomyslná provokace bývalých satelitů“, které se snaží současné Moskvě pomstít za hříchy minulosti, a tím brání normálnímu vývoji vztahu Ruska a Západu.

Moskva třeba od začátku považovala návštěvu Riceové jenom za předstíranou snahu najít kompromis. Cynicky vychází z vlastní velmocenské zkušenosti – když jsme byli pány východní Evropy my, také jsme si tam dělali, co jsme chtěli. Rozmístění raket navíc podporuje Polsko, jehož pozici Moskva vnímá jako projev otevřené rusofobie – Poláci se prý nezbavili komplexů a nenávisti vůči Rusku z carských a komunistických časů. Polsko ostatně Moskva vnímá jako jednu z hlavních příčin zhoršení svých vztahů se Západem. „Se starými NATO a EU, před přijetím nových členů, se dalo dohodnout mnohem snadněji,“ stěžují si ruští politici.

Hledání „slabých článků“

Moskva věří, že západní tlak nikdy neustane a že je potřeba se mu stejně urputně bránit. Pro tyto účely jsou jí dobré jakékoli prostředky, třeba ekonomické vydírání pomocí notoricky známých zbraní – ropy a plynu. Ruská vláda tak nedávno schválila projekt výstavby nového ropovodu směrem k městu Primorsk (Leningradská oblast), jímž už v roce 2008 bude proudit až milion barelů denně navíc. Celkově touto cestou do Evropy potom poteče kolem 2,5 milionu barelů, což může vést k ukončení dodávek ropovodem Družba (z Běloruska do Německa, Polska, Slovenska a ČR). Rusko již pozastavilo tranzit „černého zlata“ do přístavů Ventspils (Lotyšsko) a Butinge (Litva).

Zároveň je ale Moskva nervózní: polské veto jí neumožňuje zahájit jednání s EU o nové Dohodě o partnerství a spolupráci, přičemž termín platnosti staré vyprší v listopadu 2007. Jde o hodně: Evropská unie představuje 53 % ruského zahraničního obchodu, Rusko je třetím největším ekonomickým partnerem Evropy po USA a Číně. Proto se Kreml snaží přesvědčit Brusel, že když jsou ve hře velké kšefty, je třeba si „rozmarů Varšavy a Tallinnu“ raději nevšímat a jako protiklad k neústupné pozici Polska nebo Pobaltí uvádí skoro bezproblémové vztahy s pragmatickým Maďarskem, Slovenskem nebo Českem.

Své problémy při jednáních se Západem Kreml mimo jiné vysvětluje i personálními změnami ve vrcholné politice. Z vysokých funkcí během několika let odešli politici, kteří si s Ruskem jakž takž rozuměli – Gerhard Schröder, Silvio Berlusconi či teď právě Jacques Chirac a Tony Blair. Všechny tyto politiky Putin osobně znal a měl s nimi přátelské vztahy. S novou garniturou, do níž patří Angela Merkelová, Romano Prodi nebo Nicolas Sarkozy, si ruský prezident zatím takové osobní vazby nevybudoval. Pokusí se o to jeho nástupce v roce 2008.

(Respekt, www.respekt.cz)