Červenec 2007

Kníže botaniků Carl Linné se narodil před 300 lety

František Houdek

Labužník to měl před třemi staletími těžké. Než dostal náš lahodný rybíz díky Carlu Linné jednou provždy odborné označení Ribes rubrum, fungovalo vědeckých názvů pro každou rostlinu hned několik; pro zmíněný rybíz třeba Grossularia Multiplici acino sen non spinose hortensis rubra sen Ribes oficinarum (česky: meruzalky s bohatým hroznem čili beztrnné zahradní červené, neboli lékárnického rybízu) nebo také Vitis Vinifera ribes silvestris dicta fructa rubra (réva zvaná lesní rybíz s malým červeným plodem).

Až přišel chlapík jménem Carl Linné (narodil se 23. května 1707 v jižním Švédsku) a všechny rostliny pojmenoval stručně a hlavně systematicky. Jako základní klasifikační jednotku zvolil druh, jemu nadřadil rod, řád, třídu. Po této redukci pak k jejímu popisu stačila slova dvě - jméno rodové a druhové. Dnes je mu svět vděčný - ve své době jej však docela vyděsil. Rozlišovací znaky pro svou klasifikaci totiž často vybíral z oblasti, o které se tehdy jen pýřivě mlčelo.

Čerstvý doktor medicíny Linné nový princip svého názvosloví i klasifikace poprvé zveřejnil v roce 1735 během pobytu v holandském Leidenu. V té době už se nějakých čtyřicet let vědělo, že rostlinné semeno nevzejde bez pylu, a tak Carl svých třiadvacet tříd kvetoucích rostlin rozlišil podle „samčích“ orgánů (relativní délky a počtu tyčinek) a nazval je pomocí řeckých výrazů typu andros (samec), gamos (sňatek), gyne (samice). Kupříkladu třídu Monandria opsal jako „jeden muž“, Diandria jako „dva muži s jednou ženou“, skupinu Polyandria jako „více mužů s jednou ženou“. Třídu číslo 24 - rostliny, které zjevně nekvetou (např. mechy) - rozdělil podle orgánů „samičích“ (čnělka, blizna) a nazval Cryptogamia, tajnosnubné. V jednom ze svých pozdějších děl pak přirovnává kalich ke svatebnímu loži, kde koruna květu vystupuje jako jakýsi decentní závěs: „Kalich můžeme považovat za labia majora či pysky, korunu za labia minora.“

Dokonce i významný botanik Samuel Goodenough (později viceprezident společnosti, která spravovala mistrovu vědeckou pozůstalost), vyjádřil jisté rozpaky nad „silnou vilností Linnéovy mysli“: „Doslovný překlad hlavních zásad Linného botaniky je velkým útokem na ženskou cudnost. Je možné, že mnoho počestných studentů nebude vůbec schopno pochopit jeho přirovnání ke Clitoria.“

Paradoxní přitom je, že zatímco ve vědě věru neznal studu, v osobním životě byl tento syn a vnuk protestantského pastora velmi zbožný a prudérní. Svým čtyřem dcerám zakázal učit se francouzštině, aby skrze ni nepochytily liberální způsoby chování. Když manželka poslala jednu z dcer do školy, Linné ji odtamtud okamžitě odvolal. Odmítl také nabídku švédské královny na přijetí jedné ze svých dcer ke dvoru v obavě, že by tam přišla o dobré mravy.

Veškeré pohoršení nad svým dílem Linné ustál, a když ho někdo naštval přes míru, nazval po něm nějakou hodně nevzhlednou anebo nepříjemnou bylinku. Časem vypracoval i živočišné názvosloví, jako vůbec první do něj zařadil člověka mezi zvířata. Obě jeho názvosloví byla tak šikovná, že se brzo ujala.

Linné, zvaný kníže botaniky (Princeps botanicorum), byl ve své době největším znalcem přírody vůbec. Jeho posedlost klasifikováním došla tak daleko, že během svého projevu při korunovaci krále Gustava III. začal třídit i panovníky! Zemřel v roce 1778 jako ten, kdo naučil přírodozpytce mluvit jednotnou řečí.

(MFDNES)