Červenec 2007

Padni, komu padni

Milan Hulík

„Hučín bude stát nyní znovu před soudem v Olomouci jako obžalovaný z trestného činu neuposlechnutí rozkazu. Tuto část obžaloby vrátil v dovolacím řízení vrátil v dovolacím řízení Nejvyšší soud. Zbytku obžaloby ho nižší soudy zprostily a Nejvyšší soud to tak nechal, byť soudy zdůvodnily ono propuštění, řekněme mírně, nepřesvědčivě,“ napsal Petr Uhl v PRÁVU dne 2. 5. 2007.

Toto nové stání V. Hučína před soudem skončilo pro něj znovu úspěšně, i v posledním ještě projednávaném bodě obžaloby z původních sedmi, byl V. Hučín zproštěn viny. Všechny stupně soudů, okresní, krajský i nejvyšší zaujaly stejný právní názor – V. Hučín nespáchal žádný ze sedmi trestných činů, ze kterých byl obžalován. Stejně úspěšně pro něj skončily jeho rehabilitační řízení. V. Hučín je nevinný a jeho rehabilitace mu dodaly aureolu bojovníka proti totalitnímu režimu.

Mám-li i já, „mírně řečeno“ polemizovat s Petrem Uhlem, co je nepřesvědčivé zdůvodnění, pak to prosím nebylo u žádného ze zprošťujících rozsudků. Jejich odůvodnění byly precizní, právně výstižné a nemusely se uchylovat ani k „berličce“, že nevyvrácená pochybnost se rovná nevině obžalovaného. V. Hučín je antikomunista a komunistům v minulém režimu opověděl svůj boj. Svým způsobem ho vedl i po změně režimu jako důstojník BIS.

Za totality jsem Hučína neznal, obdivoval jsem tehdy Petra Uhla, o jehož sledování jsem měl celkem dobrou představu. Matka pracovala nedaleko jeho domu a hlásila mi vždy, kdy stál před jeho domem vůz StB. Obdivoval jsem jej i za to, že své „levičáctví“ dokázal podřídit objektivitě, když šlo o základní lidská práva. Chtěl bych mu proto dnes veřejně vzkázat, i jako jeho bývalý obhájce, že jsem za svoji dosavadní kariéru obhájce ve věcech trestních v totalitním, i demokratickém režimu, zažil jen málo tak přesvědčivých odůvodnění rozsudků, jako byly ty Hučínovy. Již od samého počátku jeho trestního stíhání bylo zřejmé, že to nemůže pro Hučína skončit jinak, protože jsem stejně tak málo viděl tolik diletantských obžalob, jako byla ta Hučínova, A dokonce jsem viděl málo nebo žádnou ideologickou zaujatost u Petra Uhla v trestních řízeních, s výjimkou antikomunisty Hučína. Omnia mea mecum porto, všechno co mám, nosím s sebou, říká římské rčení. Měl Petr Uhl s sebou při psaní svého článku „Žalobce nemůže být pod nátlakem“ svůj smysl pro spravedlnost a objektivitu typu „padni komu padni“?

Nechci se stát lovcem Petra Uhla , ale nemohu za to, že v krátké době po sobě napsal další nehoráznost. V jeho článku „Klaus a Kaczyński se dobře doplňují“ v novinách PRÁVO dne 19. 5. stojí černé na bílém: „Oba prezidenti budou moci probrat i takové metly, sužující obě společnosti, jako jsou lustrace a vymývání mozků pomocí státního monopolu na výklad dějin ve Varšavě léta fungujícího Institutu národní paměti a jeho chtěného pražského klonu, Ústavu pro studium totalitárních režimů“.

Vymývání mozků – brainwashing. Manipulace s myšlením používaná čínskými komunisty v korejské válce vůči americkým válečným zajatcům způsobující hluboké a trvalé změny v jejich chování, které měly vést až k jejich konverzi ke komunismu. Tentokráte bude mozky vymývat státní monopol na výklad dějin. V demokratickém státě, ve kterém stále platí základní atributy demokracie - rozhoduje většina, menšina má možnost stát se většinou v opakujících se volbách. Panebože, jaká státní moc? Zvítězí-li v příštích volbách ČSSD a nezruší–li ústav, tak si tam jistě dosadí svého ředitele. Ten bude mít možná větší zkušenost s „vymýváním mozků“, bude-li ČSSD sahat do stále stejných kádrových rezerv. Monopol na výklad dějin jsme přece už měli, dokonce 40 let. Jak může Petr Uhl srovnávat vymývání mozků prováděné čínskými stalinisty (maoisty) s jakoukoli, byť třeba špatnou prací takového ústavu? Je to stejná nehoráznost, jako výraz „osvětimská lež“, použitý – tentokráte politikem zprava. Vždycky jsem si myslel, že moji ctihodní levicoví oponenti jsou v historii orientovaní, na rozdíl, bohužel, od některých mých pravicových spojenců. Jak se zdá, není tomu úplně tak.

Možná to Petr Uhl napsal v nadsázce, chtěl možná naznačit, že modří hoši z ODS nám budou vykládat, jaká ta historie vlastně byla. I to je možné, ale pak přece přijdou volby a hoši půjdou od vesla. Ale nevím nic o tom, že by se kdokoli z těchto pravicových „nehistoriků“ (abych použil prezidentský neologismus) ucházel o funkci ředitele tohoto ústavu. Bude-li jím Dr. Pavel Žáček, erudovaný a vzdělaný historik, autor řady historických prací, není třeba se obávat jakékoli manipulace s dějinami. Zatím, také bohužel, s nimi manipulovala jen komunistická strana, která do ČSSD vyslala řadu (mnohem více než do ODS) takových exvykladačů dějin. Jeden z nich, autor několika socialistických ústav, je dokonce ideologem této strany. Jak se zleva s dějinami manipulovalo, si lze přečíst v jeho dílech.

Ať Ústav paměti národa, nebo Ústav pro zkoumání totalitárních režimů, je nutný. Jinak by desítky let prožitých v nacistickém nebo komunistickém režimu bylo zbytečných, včetně všech těch obrovských obětí, které to český a slovenský národ stálo. Musí existovat již s ohledem na památku těch, kterým tyto režimy vzaly životy. A ne v poslední řadě, i na památku Jána Langoše, předsedy Správní rady Ústavu pamäti národa v Bratislavě, neúnavného bojovníka za nezávislé poznávání totalitní minulosti. Nemohu se zbavit dojmu, že ti, kterým poznávání minulosti totalitních režimů vadí, jsou ti, kteří se bojí odhalení vlastní minulosti. Odpor Petra Uhla ale pramení z něčeho jiného.

Petr Uhl by totiž nesáhl až k takovému expresivnímu termínu, jako je „vymývání mozků“ - kdyby v názvu ústavu, dříve pracovně zvaného Ústav paměti národa, nebylo slovo „totalitní“.

Petr Uhl má totiž averzi ke spojení adjektiv „komunistický“ a „totalitní (totalitární)“. Je to třeba chápat, aspoň jak jsem to z jednoho sporu s ním pochopil já – že, každý komunistický režim nemusí být totalitní, respektive totalita nemusí být komunismu vlastní. Myslím, že ani

Petr Uhl nepochybuje o tom, že komunistický režim v Československu měl po celou svoji existenci totalitní charakter. Ale, a to asi Petrovi Uhlovi nejvíce vadí, že tento jeho totalitní rys, v nás - diletantech na vědecký komunismus, implikuje pocit, že snad každý komunismus – i ten ideální, je také (nebo bude) totalitní. Na rozdíl od Petra Uhla však nemám vůbec žádnou víru v komunismus, abych věřil, že takový ideální komunismus bude jednou někde existovat, pokud pominu komunistické experimenty v některých izraelských kibucech. Jejich existence jen dokazuje, že „netotalitní“ komunismus je možný jen ve společenství těch, kteří si jej dobrovolně zvolí a do svého sociálního experimentu nebudou chtít zapojovat jiné proti jejich vůli. Přesně v duchu sloganu napsaného v listopadu 1989 na zdi jednoho domu na Národní třídě: „Komunismus komunistům“. Já však v žádném komunistickém společenství žít nechci a poznal jsem jen komunismus totalitní. A s tímto poznáním vystačím do konce života a konec komunismu v této zemi mi přinesl ještě jedno poznání. Že vedle opravdových netotalitních komunistů existuje mnoho extotalitních, kteří svoji víru v sociální rovnost dokázali spojit se svými konty a mercedesy. Je mi jen záhadou, který komunismus si přejí v budoucnu, když volí KSČM.

Řekl bych, že Petr Uhl je nezařaditelný komunista. Komunista sui generis. Věří v takový komunismus, v jaký věřila Božena Němcová, když si s přítelem Františkem Matoušem Klácelem psala „o původu socialismu a komunismu“. Albert Camus kdysi v dopise jinému komunistickému příteli, napsal: „Já budu vždy bojovat za vás až budete stát před puškami popravčí čety. Za to vy budete muset souhlasit s mojí popravou.“

Myslím, že Petr Uhl by s mojí popravou nesouhlasil. Věřím, že by za mne bojoval. Ale nechtěl bych si s ním jednou vyměňovat motáky na Pankráci, až se zase komunisti dostanou k moci.