Červenec 2007

Příběhy české justice. Příběh dvacátý devátý. Oneskorená spravodlivosť

Milan Hulík

Pamatujeme si to všichni. Revoluce byla sametová, StB rozpuštěna, její příslušníci dostali odchodné, výslužné, doplatné k důchodům a začali podnikat, pokud si nezačali užívat zasloužený důchod. Mnozí byli prověřeni a odcházejí až dnes, nebo slouží dál. Byla tohle spravedlnost?

Ale abychom spravedlnosti nekřivdili, o něco se pokusila. Sice po letech, ale přece. Pamětníci si vzpomenou, že proces odhalování tehdy tzv. nezákonností, později již správně pojmenovaných jako komunistické zločiny, začal v ČSSR v r. 1964 knížkou slovenského novináře Ladislava Mňačka Oneskorené reportáže. V ní autor, tehdy ovšem ještě velmi opatrně, popisoval některé nezákonnosti spáchané v 50. letech na komunistech. Tehdy ovšem ještě nešlo o spravedlnost, jen o jejich pojmenování. Za komunistického režimu se za komunistické zločiny netrestalo. Ale oneskorenosť doprovázela dějiny české justice dál. Povězme si o jedné takové spravedlnosti, opožděné o 17 let. Že jde zase o potrestání zločinu z doby komunismu, je podobnost čistě náhodná.

Obvodní soud pro Prahu 1 uznal v únoru 2007 vinným obžalovaného JUDr. M. U. tím, „že se v období let 1980 -1981 jako tehdejší starší referent 4. oddělení 2A odboru StB Praha podílel na akci Asanace, jejímž cílem bylo vystupňovat psychický nátlak na organizátory a sympatizanty Charty 77 za účelem dosažení jejich nedobrovolného vystěhování z ČSSR, přičemž v rámci uvedené akce za tímto účelem osobně vyvíjel opakovaný psychický nátlak na Ing. Jana Bednáře, signatáře Charty 77 tím způsobem, že mu vyhrožoval uvězněním, čímž zasáhl nezákonně do základního ústavního práva a svobody poškozeného jako státního občana ČSSR spočívajícího v nedotknutelnosti jeho pobytu na území svého státu zaručeného čl. 31 Ústavy ČSSR, přičemž v důsledku těchto nezákonných represí se poškozený Ing. Jan Bednář dne 14. 6. 1982, vystěhoval do Velké Británie, čímž obžalovaný porušil nejméně ustanovení čl. 34 ústavy, dále ust. § 23 zák. č. 100/1970 Sb. o služebním poměru příslušníků SNB a ust. § 3 zák. č. 40/1974 Sb. o SNB.“

Zní to legračně, estébák byl odsouzen za nedodržování komunistických zákonů, jejichž nedodržování bylo v programu, můžeme říci přímo, v „závěrech x-tého sjezdu KSČ.“ Ale tak to v komunismu chodilo – socialistická zákonnost byla dialektická, KSČ ji vytvořila, aby měla co porušovat.

S omluvou vůči těm, co si s komunistickou tajnou policii užili před r. 1948, vysvětleme, co byla Asanace. Zatímco v 50. letech by politický mukl považoval za výhru, že si může vybrat mezi šibenicí či 20 lety kriminálu, v 80. letech tomu bylo jinak. Režim již věšet nemohl a snažil se disidenty vykázat na Západ, protože se domníval, že takovouto likvidací hrstky opozičníků, se zbaví nákazy svobodného myšlení a života v pravdě v tehdejší znormalizované ČSSR. A tak se estébáci snažili. I u Jana Bednáře, syna známé disidentky Otky Bednářové, která patřila mezi málo exkomunistů, kteří byli schopni úplné sebereflexe. Vždyť také, když v hluboké totalitě psala RFE žádost o posunutí jednoho náboženského pořadu na dřívější hodinu, napsala, že se denně chodí modlit do kostela, aby jí Bůh členství v KSČ odpustil. Neprosila jen Boha, ale za svoji protirežimní aktivitu si v letech normalizace pár let také odseděla. Oba její synové, ač nikdy neměli s KSČ nic společného, ji následovali. V odvetu za to se jim dostávalo tehdy běžné pozornosti StB, kterou u Jana Bednáře reprezentoval obžalovaný důstojník StB. Předvolával jej k výslechům, nebo rovnou k nim předváděl - na to pamatoval § 19 zákona o SNB, který umožňoval vyslýchat kohokoliv k čemukoliv, co StB považovala za trestné. Nebo chtěla považovat za trestné, a to bylo cokoliv. Za tím účelem byl dáván na CPZ (cely předběžného zadržení), odkud musel být po 48 hod. propuštěn, nebo také nemusel, pokud se podal návrh na vzetí do vazby. Při výsleších jej sice obžalovaný nemučil, jenom bouchal pěstí do stolu a řval, že půjde do vězení. Fyzickou převahu dával obžalovaný najevo náznaky, že by ji použít mohl, kdyby chtěl. Důvod k obavě zde byl. Zina Freundová, snoubenka jeho bratra, byla několika příslušníky StB v noci napadena přímo ve svém bytě, estébáci ji tahali za vlasy po zemi, bili ji, ostříhali vlasy a vyhrožovali znásilněním. K akci Asanace patřilo vyloučení ze studia na vysoké škole, domovní prohlídky, kontrola pošty, zabavování knih a tiskovin, hledání nového zaměstnání každý měsíc, odnětí řidičského průkazu a neustálé vyhrůžky: „Jestli se nevystěhujete, tak jdete do kriminálu. Důkazního materiálu už máme dost.“

Co vlastně udělal Jan Bednář proti tehdejším zákonům? Nic! Jen svobodně myslel a jednal, občas podepsal něco, o čem si myslel, že je správné podepsat a pomáhal své vězněné matce. Ve stejné době Vladimír Hučín uskutečnil své aktivní zastrašovací operace, zničil komunistům nástěnku a prováděl aktivní odboj, který zase byl jiné úrovně než odboj bratří Mašínů v 50. letech.

Jan Bednář se od ostatních loajálních občanů držících krok a pusu lišil jen tím, že nedržel jedno, ani druhé. Proto obžalovaný vymýšlel nejrůznější plány, jak vystupňovat nátlak, jak zintenzivnit pronásledování a jak více vystresovat „objekt určený k asanaci.“ Vedle tvrdého postupu obžalovaný používal i „mírné“ prostředky. Sliboval, že když se jeho svěřenec „dobrovolně“ vystěhuje, tak že maminku propustí z vězení. Klasická metoda cukru a biče. Vzpomeňme na gestapáky vyzývající parašutisty obklíčené v kostele sv. Cyrila a Metoděje: „Fsdejte se, nyc se vam nestane!“

Poté, co byl vzdorující Jan Bednář předveden k vyšší estébácké šarži a byla mu vyslovena „poslední výstraha“, rozhodl se, že nabídky k vystěhování využije. Nepatřil mezi špičky disentu, nechránila jej tolik západní média a dostal obyčejný strach, že jej na léta zavřou a také si myslel, že z venku více pomůže mamince, než by mohl z vězení. Proto spolu se svým stejně pronásledovaným bratrem Jiřím se v r. 1982 vystěhovali do Velké Británie. V akci Asanace bylo dosaženo dalšího úspěchu. Obžalovaný byl vyznamenán a povýšen.

To vše bylo prokázáno provedenými důkazy. Výslechem obou bratrů, jejich matky, jejich přátel a bývalých spoluzaměstnanců. Obžalovaný však všechno popřel. Dokonce takovým způsobem, který nutně vyvolává pochybnosti o jeho inteligenci. Tvrdil, že sice byl zařazen jako starší referent na Krajské správě u 4. oddělení Druhého správy StB zabývajícího se bojem proti vnitřnímu nepříteli, ale vůbec tam nepracoval. S problematikou nějakých vnitřních nepřátel neměl co dělat, staral se jen o nakladatelství vydávající knihy s bezpečnostní problematikou. Jana Bednáře jednou zahlédl ve své kanceláři, kdy s ním krátce pohovořil, neví ale, co tam dělal, svého nadřízeného si již nepamatuje a o vystěhování bratrů Bednářových nic neví a nikdy nic neslyšel. Nikdy jej nevyslýchal, nikdy nezadržel, nikdy mu nevyhrožoval, k ničemu nenutil; vzpomněl si jen na to, že byl jednou pověřen zjistit jeho pracovní rozvrh, který mu dali u jeho zaměstnavatele.

Jeho výpověď však o celou třídu překonal jeho svědek - estébácký kolega JUDr. Josef Kafka (tituly u obou příslušníků získaných na Vysoké škole SNB, použil i soud). Ten se v disentu proslavil tím, že zpěváka Vlastimila Třešňáka mučil tak, že na jeho kůži zhasínal cigarety. Ten jako svědek obžalovaného na dotaz právního zástupce poškozeného Ing. Jana Bednáře, čím se s obžalovaným v tom 4. oddělení Druhé správy vlastně zabývali, odpověděl: „Chodili jsme po Praze, prohlíželi si lidi a hledali někoho, kdo by měl zájem pracovat v zahraničí“ (sic!).

Klást dotazy obžalovanému, nebo tomuto jeho svědkovi bylo prakticky nemožné. Nešlo jen o negativní odpovědi, obžalovaný JUDr. M. U. reagoval na obvinění tak rozhořčeně a vyčítavě, že jeho herecký výkon - být to ve filmu oceňovaném Americkou filmovou akademií, by musel být odměněn Oscarem.

Soud byl trpělivý, mladá soudkyně, která éru komunismu zažila jako dítě, pečlivě diktovala do protokolu výpovědi obžalovaného. Poškozený a další jeho svědci vzpomínali. Někdy byly jejich vzpomínky nepřesné, nebo se trochu lišily. Uplynulo přece 17 let od převratu a mnohé se z paměti vytratilo. Pro obžalovaného také pracovala právní fikce, že se tolik let choval řádně, nebyl jinak trestán a soud neměl přímý důkaz, u výslechů nikdo mimo poškozeného nebyl. Výhružky, mlácení pěstí do stolu, operativní opatření, „doporučení“ zaměstnavatelům atd. – nic z toho v protokolech nebylo. Pro obžalovaného pracoval symptom známý z procesů s nacistickými zločinci: „Dokažte mi, že jsem toho žida zabil.“ Miliony jich zemřeli v osvětimských plynových komorách, ale trestní právo zná jen prokázanou vinu fyzického jedince.

Možná, že by obžalovaný vypovídal jinak v době, kdy měl krátce po převratu ještě strach. Možná, by se omluvil a učinil kajícné doznání, aby využil polehčujících okolností daných trestním řádem. Možná… co vlastně všechno bylo možné ?

Odpovědět by měli politici a historici. Proč se trestní stíhání pachatelů komunistických zločinů změnilo ve frašku? Proč se mohou dnes po tolika letech vysmívat svým obětem, proč mohou na předvolání k hlavním líčením reagovat pracovními neschopenkami, proč krutého vyšetřovatele Grebeníčka předvolával Okresní soud v Uherském Hradišti 11krát a nikdy se nedostavil, proč…? Proč potrestání vinných skončilo jejich spokojenými důchody, podstatně vyššími, než mají dnes jejich dožívající oběti ?

Naštěstí, ani uplynulá léta, ani vybledlé vzpomínky a ani zapírání obžalovaného nezabránily mladé soudkyni vynést odsuzující rozsudek. Obžalovaný JUDr. M. U. byl uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm.a/, odst. 2 písm. c/ tr. zákona a byl mu vysloven trest odnětí svobody v trvání 3 let podmíněně, odložený na zkušební dobu jednoho roku za současného vyslovení dohledu pracovníka Probační a mediační služby ČR. Poškozený Ing. Jan Bednář byl se svými nároky na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Spravedlnosti bylo tedy učiněno zadost. Zadost? Zaplaťpámbu aspoň za „dost“.