Červenec 2007

Češi jsou takoví krasosmutnitelé

Hana Kořínková

Tschechische Bibliothek, Česká knihovna, byla dokončena. Péčí německého nakladatelství DVA vyšel poslední z třiatřiceti plánovaných svazků, Nerudovy cestovní zápisky. U zrodu této pro nás ojedinělé knižnice, která německy mluvícímu světu zprostředkovává české písemnictví v reprezentativním průřezu, stál i Jiří Gruša. Bývalý disident, emigrant, velvyslanec, ministr, dnes ředitel Diplomatické akademie ve Vídni, šéf světového PEN-klubu a uznávaný český a německý autor.

Gruša považuje Českou knihovnu za jednu ze svých největších zásluh: „Poprvé v dějinách byla kompletována řada, která se pokouší představit německému publiku českou literaturu v celé její šíři. Konečně Němci vědí, kdo je to třeba Němcová. Oni to předtím literárně i historicky také věděli, ale nevěděli to čtenářsky, takže dobrá věc se podařila. Sehnat peníze na Českou knihovnu bylo těžké. Stálo mě to tři přednášky u Bosche a nevím, co ještě všechno.“

Šlo tedy od začátku o to, aby se německá kulturní veřejnost seznámila s českou literaturou, kterou dosud neznala?

Kterou znala jen lokálně. Celý problém našeho vztahu k Německu je, že k němu máme tři vztahy. Ve skutečnosti se maximálně staročesky orientujeme – to znamená na Drážďany, Mnichov a na Vídeň. Proto si v zahraniční politice dovolujeme naprosto provinční plky, které ovšem potvrzují, že jsme menší. Správná diplomacie, správná politika musí vědět, že existuje německá rovina – tak jak to dělají Holanďani. My, s ohledem na své dějiny, tohle pořád nepraktikujeme.

Česká knihovna tedy byla pokusem oslovit celé Německo?

Ano. Moje pozice v projektu byla trochu svérázná, protože jsem také německý autor. Ironie spočívá v tom, že když Němci vydají Tisíc let německé lyriky, tak se tam objeví Jiří Gruša. To si nemůžete koupit ani objednat, ani zavolat někomu, aby vás tam dali. Měl jsem tudíž autoritu jako autor plus jako velvyslanec, který v době po té sametové evoluci nebo poluci měl velice solidní pozici. Ani rozdělení Československa, které proběhlo civilizovaně, nás nijak nerozhodilo. Teprve později přišla sebeprovincializace, kdy reagujeme na každou pitomost.

Záměr České knihovny se podařilo splnit?

Existuje jediná věc, kdy se mladý Němec nebo kdokoli jiný v německé jazykové oblasti může informovat se o nás v průběhu dějin, a to je právě Česká knihovna.

Zajímá to Němce vůbec?

Ano, vždyť jsou recenze, vznikl film o Boženě Němcové. Němci konečně vědí, že Hašek je taky něco jiného než Švejk, Neruda je pro ně velice zajímavý. Abychom však nepřeceňovali literaturu – jako současný ředitel světového PENu vím, jak to se slovem a knihami vypadá. Dnešní mediální svět netvoří pero, nýbrž myš. Nasnadě je otázka, kdo dnes investuje do čtení. Ale to je otázka kultury a stylu obce, ve které se toto ještě děje. A ta literární obec existuje, tak jako dodnes existuje divadlo.

Myslíte, že Česká knihovna došla v Česku adekvátního uznání?

V Česku? Co už v něm došlo adekvátního uznání?

Proč si věcí, které překračují zdejší hranice, spíš nevšímáme?

Kladete mi moji životní otázku.

Tak už na ni přece musíte mít nějakou odpověď...

Právě že nemám! Když si představíme, jak velkolepě reagovali Poláci na Polskou knihovnu, kterou dělal proslulý překladatel Karl Dedecius. Důvodem v mých očích je, že jsme neopustili českou ves – böhmisches Dorf. Nevíme, co je protokol, v našem klubu není žádná reklama. Sedíme pořád v té hospodě, kde prodáváme nevěsty. Má to své emotivní výhody. Jsme krasosmutnitelé, obsluhujeme anglického krále. Já jsem nikdy nikoho obsluhovat nechtěl. Všechny moje problémy vznikly z toho, že jsem nikoho obsluhovat nechtěl.

Jak může projekt České knihovny ovlivnit vztah Čechů ke germánskému okolí? Má vůbec nějakou šanci proti Temelínům, prodeji českého pohraničí a dalším tématům sousedského pošťuchování?

Výprodej českého pohraničí je typický nacionalistický žvást. Kdo co prodává. Němci? Těm jsme to přeci zabavili speciálním zákonem a nic jim nepatří. Čili ta otázka je typická absurdita, která ukazuje na ten problém, o kterém jsme mluvili. Pracuj, stůj rovně, nekraď a budeš mít ty peníze, co mají ti ostatní, a nebudeš muset prodávat svůj zámek. Regionalismus je dnes něco jiného, je to scvrkávání se světa. Svět se proměňuje ve světoves. Existuje simultaneita času a porovnatelnost. Ti, co nenávidí globalizaci, nenávidí srovnatelnost. Samozřejmě, když ten proces je rychlý, tak se tomu emocionálně nebo vzdělanostně nemůžete úplně přizpůsobit, nicméně je nezastavitelný. Proměňujeme se v jakousi propojenou regionální strukturu, která vytváří novou propojenost světa. Pravda sice existuje, ale má varianty a to je těžké přijmout. Pokud to opravdu nechceme všechno vyhodit do povětří, tak to musíme regionálně propojit. Regionalismus je dobrý, když víte, že máte přihrádku, která vám říká, že existuje česká literatura, kterou si můžete nakliknout a přečíst.

Mladší generace si už nebudou připadat, že stojí na hrázi proti imperialismu, a mohou ke vztahům Česko–Německo přistupovat bez předsudků?

Vidím to na Diplomatické akademii, která je zázrakem mého života. Mám dnes 120 studentů z 46 zemí světa, kteří spolu komunikují. Kdyby mi někdo vykládal, že jsme zlí Germáni nebo Rakušani, tak tam nemůže studovat.

Má cenu pokračovat v projektech typu České knihovny?

Expandovat bychom měli, ale promyšleně. V momentě, kdy jsem měl peníze, tak jsem nechtěl, aby se to dělalo ministeriálně z Prahy, aby mě řídil nějaký tajemník. Čili vytvořil jsem strukturu, kam jsem vzal germanisty a německé bohemisty a sestavil nezávislou instituci. To byl ten nejdůležitější čin. Protože když to uděláte způsobem, jakým se dělá takzvaná propagace literatury v menších zemích, dopadne to jako za komunismu. Tehdy se dávalo hodně peněz, ale překládal se Jan Kozák a zakazoval Václav Havel.

Ale při vývozu či dovozu kultury mohou pomoci státní instituce, například Česká centra, Goethe institut nebo Rakouská kulturní fóra...

Právě malé národy potřebují takovou promotion, ale právě u malých národů hrozí největší nebezpečí, že vznikne snadno korumpovatelný prostor. Pak nevěnují maximum svých zdrojů na promotion domácí kultury. Nicméně vzdávat se těch státních struktur bych neradil – jde o to, vytvořit mobilní, nekorumpovatelnou strukturu. Tady je to však složité. Pan prezident mi třeba zavolá: „A proč jste tam dávali tohle, prosím vás, to přece není významný spisovatel.“ Nedávno jsem se prohraboval svými udáními a všechna byla odsud, od českých lidí. Němcům, když jsem dal přečíst text, tak řekli bereme, nebo nebereme. Ale když jsem jim ho poslal česky, tak se zeptali nějakého Čecha a ten řekl: Jsou tady taky jiní.

Není tedy Česká knihovna, kterou česká veřejnost téměř dokonale ignoruje, nakonec také i trpkou zkušeností pro vás a pro všechny, kdo se na ní podíleli?

Jsem zkušený pesimista. Mě by překvapilo, kdyby tato veřejnost, která není veřejností, Českou knihovnu vnímala. Kdyby to byla veřejnost, tak ji neignoruje. Vznik veřejnosti je přirozený proces. Než ji vybudujete, potřebujete dvě generace. My máme půl. Bude to trvat ještě patnáct let, než budeme rovní. Proč by české úřady dělaly něco jiného, než co dělaly předtím dvacet let, kdy zakázaly takový počet autorů.

Nemůže se komunismus v jiné podobě vrátit?

Ten problém stále existuje. V moderním, propojeném světě je informace zdroj energie. A když provozujete sebe-deformaci, tak nemůžete in-formovat, protože informace je informare – utváření obrazu, jeho zprostředkování. Pokud nedokážeme informovat, tak zase napíšeme Prodanou nevěstu a začneme budovat národní statky. Je to krásná muzika, ale ve skutečnosti je to Donizetti. Libretistu nakonec necháme chcípnout – nejdřív ho nepodporujeme v revoluci, když přijde z kriminálu z Brna, tak mu nedáme najíst, on se dá naverbovat k policii, aby měl na chleba, napíše operu „já jsem vás ale kluci neprodal, jsem pravý syn“, a my ho pak dalších čtyřicet let stíháme za spolupráci s policií. To je naše specialita.

Zbývá říci, jak takové návyky překonat.

Pokrok je ve způsobu chování. Nekoukáte úkosem, kdo kde číhá, a formulujete vlastní věci. Dnes už mladí nemůžou nekomunikovat. Když chcete udělat diplomatickou kariéru, musíte umět tři jazyky a ještě se učit čtvrtý. Báze ke komunikaci přitom není jen přání, nýbrž je technologickou skutečností. Co nás zachránilo od nápadů soudruha Brežňeva, že nemohl tajně vraždit jako ve třicátých letech, kdy dali zastřelit denně tři tisíce lidí, což byla samá ruční práce? Rozhlas a televize neumožnily provádět zvěrstva feudálním způsobem. Když mě zavřeli, vstal Heinrich Böll a řekl: Ale toho autora jsem četl, je vynikající. Čech by řekl: No jo, Gruša, má, co chtěl. Snad ho nezavřete, ale je to pitomec. Je neuvěřitelné, jak dnes dostávám informace – s ohledem na to, že jsme ještě nedávno mlátili do psacích strojů. Svoboda je instrument, svoboda je technika, čili lidskost je mašinerní. Nikoliv obráceně, jak nám říkali naši vlastenci. Bez mašin by nás ošklivá zvířata jménem lidi dávno snědla a ještě by chlemstala krev s chutí. Jen je potřeba nevymřít, aby se děti chovaly lépe. Dokonce bych řekl, že jsme byli první generace, která se životem naložila inteligentněji a nevzdala se všeho, když přišli znovu nacisté nebo komunisté. A vy budete další, která to bude stabilizovat.

Vaše vztahy s českým prostředím jsou tak špatné, že jste se kvůli tomu ani neúčastnil oslav Charty 77, kterou jste s Václavem Havlem zakládali?

Tak zaprvé mě vůbec nepozvali. Ale nemohu si stěžovat, zato jsem mluvil na mezinárodním fóru k třiceti letům OECD, přičemž jsem tam Chartu zmínil. Byl to vlastně jediný případ, kdy se Charta připomněla na mezinárodním fóru. Vlastně je to stejné jako s Českou knihovnou, anebo se světovým PEN-klubem. Když jsem se stal jeho šéfem, volal jsem do Prahy a ptal se, jestli by nebylo chytré mít v Praze kancelář. Zeptali se mě: Co dáte? Tak ji mám ve Vídni. Teď tam bude světový kongres.

Vedle Jiřího Gruši a profesora bohemistiky na západoberlínské Technické univerzitě Hanse-Dietera Zimmermanna byl také – a především – srdcem i motorem České knihovny, která vycházela od roku 1999 do letošního února, Eckhard Thiele. Stál u jejího zrodu spolu s nakladatelstvím DVA a s Nadací Roberta Bosche, která projekt financovala. V edici, kterou Kavárna podrobněji představila již vloni 30. prosince, vyšlo celkem třiatřicet titulů – jak prozaických nebo básnických, tak filozofických či dopisových. Ačkoliv to první léta z české strany tak nevypadalo, začíná projekt České knihovny od tuzemských oficiálních míst přece jen sklízet uznání. Předloni udělilo české ministerstvo zahraničí panu Thielemu a Boschově nadaci vyznamenání Gratias Agit. Letos uznání získává na formátu. Osobními dopisy vydavatelskému týmu poděkoval český prezident Václav Klaus (a německý prezident Horst Köhler pozval tým na berlínský zámek Bellevue k oslavě dokončeného díla). V květnu dostal Eckhard Thiele cenu Premia Bohemica od Rady Obce spisovatelů. „Impulsem pro udělení ceny bylo právě ukončení celé řady a možnost vzdát náš dík,“ vysvětluje rozhodnutí Obce spisovatelů její ředitelka Eva Kantůrková. Připomíná, že o vydání České knihovny se zasloužily prakticky výhradně německé instituce.

(MFDNES)