Červenec 2007

První republika

Tomáš Krystlík

Autor stál před problémem, jak rozsáhlé téma první republiky pojmout. Bylo jasné, že by měla dostat přednost fakta málo známá a pro vývoj státu významná. Článek si neklade za cíl systematicky popsat dějiny první republiky, je jen snůškou skutečností, které často jen dokreslují všeobecně známé události.

Beneš nebyl spokojen s představou, že se územní otázky budoucího Česko-Slovenska budou řešit na pařížské mírové konferenci, a zahájil prosazování vlastní a Masarykovy vůle pomocí faits accomplis (dokonaných skutků). Týkalo se to všech území, kde Češi nebyli, nebo neměli většinu – německého pohraničí (přes 3 miliony Němců a jen 160 tisíc Čechů, sčítání z roku 1913), Těšínska (Němci a Poláci zde dohromady vůči Čechům představovali zde většinu) a Slovenska. Francouzi chtěli oslabit Německo, tedy podporovali český nárok na tzv. historické hranice. Na odpor se zbraní v ruce se proti Čechům postavili Poláci a Maďaři.

Přísně vzato Československo ve svém územním rozsahu vzniklo chybnou strategickou spekulací vedení francouzské armády. Maršál Foch považoval ČSR za spojeneckou „pevnost“ z druhé strany Německa, za jakousi „pevnostní závorou“ proti expanzivním choutkám Německa východním směrem. Francouzi nechtěli připojením pohraničních území s původním germánským (německým) obyvatelstvem, posílit poražené Německo, a tak je přiřkli podle zásady tzv. historických hranic Čech a Moravy Československu.

Ne tak na jižním Slovensku. Zde všechny historické i etnické (etnografické) hranice šly stranou, stanovily se podle čs. strategických hledisek opět přičiněním Francie. Mezi svými sousedy, s výjimkou Rumunska, nemělo Československo již na samém počátku své existence ani jeden přátelsky nakloněný stát. Dlouhodobě prozíravá čs. státní politika vůči vlastním menšinám a sousedním státům byla nutnou podmínkou pro existenci nově vzniklého státu - tu nemohly nahradit ani Společnost národů, ani Malá dohoda, ani jiné spojenecké smlouvy.

Střet s Polskem

Československo si podle zásady tzv. historických hranic (na jihu Slovenska zásadně neuplatňované) nárokovalo pro sebe celé Těšínsko (část Slezska neodstoupeného kdysi Prusku - zde již termín „historické hranice“ silně pokulhává), které mělo zásoby kamenného uhlí a vedlo přes něj jediné solidní železniční spojení českých zemí se Slovenskem. Do konce října 1918 většinu Těšínska obsadila polská armáda a 5. 11. 1918 podepsali čeští lokální představitelé demarkaci Těšínska podle jazykových hranic (etnických hranic). To se ovšem nelíbilo Praze a dohodu o demarkaci neuznala. Pražská vláda využila návratu některých vojenských jednotek ze západní fronty a 23. 1. 1919 zahájilo čs. vojsko obsazování území zabraných Poláky, pouhých pět dní po naléhavé výzvě amerického prezidenta Wilsona nástupnickým státům, aby neřešily územní spory násilím. Vina za vojenský konflikt jednoznačně padla na Československo.

Praha se snažila předstírat, že jedná v intencích Dohody a proto ultimatum předávala 23. 1. 1919 Polákům komise sestavená z pplk. francouzské armády Josefa Šnejdárka, z kpt. armády USA Emanuela Vosky, a jako stafáž byli s nimi jeden francouzský podplukovník a po jednom majoru britské a italské armády. Jednali bez pověření svých armád. Během týdne se podařilo Poláky z většiny území vytlačit za cenu 45 mrtvých na čs. straně. K útoku na Těšínsko dal povel Masaryk proti vůli Beneše, který si v Paříži na mírové konferenci uvědomoval, jakou to bude mít negativní odezvu u dohodových států. Navzdory tomu, že Francie a Velká Británie původně podporovaly český nárok na Těšínsko, postavily se nyní proti ČSR. Na místo byla vyslána mise vedená generálem Noulensem a 3. 2. 1919 schválila sice pro ČSR výhodnější demarkaci, než podepsali lokální čeští představitelé před třemi měsíci, nicméně hluboce nesplňující české představy – bílský a těšínský okres dostali do své správy Poláci, fryštátský a karvinský Češi. ČSR se nepodařilo získat celou klíčovou železniční trať přes Bohumín do Čadce. Americký generál Taske Howard Bliss se v únoru 1919 nechal slyšet: „Osvobozené národy jakmile se objeví, jdou někomu po krku. Jsou jak moskyti, zlotřilí od okamžiku zrození. Veškerou svou energii věnují řinčení zbraněmi“ [Klimek 4].

Osud Těšínska, a území Spiše a Oravy měl být rozhodnut plebiscitem. Pokud by se uskutečnil, vedla by čs.-polská hranice v Těšínsku zřejmě víceméně podle etnografické hranice, kterou schválili již dříve místní činitelé. Místo plebiscitu byla 10. 7. 1920 svolána do Spa vyslanecká konference, která dosáhla souhlasu Polska - v té době bojujícího zoufale o svou existenci se sovětským Ruskem - s řešením, k němuž konference sama dojde. A to byla příležitost pro Beneše. Za pouhých osmnáct dní konference, nepravdivě informovaná Benešem v otázce národnostního složení, přidělila větší části Těšínska, Spiše a Oravy Československu.

Českoslovenští železničáři odmítli přepravu zbraní Polsku přes území ČSR v době, kdy Polsko zápasilo před Varšavou s Rudou armádou vedenou Tuchačevským. Hrozili generální stávkou. Masaryk s Benešem se podvolili a čs. vláda vyhlásila k nelibosti Paříže 7. 8. 1920 v polsko - ruském konfliktu opětovně neutralitu. Bylo to rozhodnutí Masarykovo, který sám příslušnou proklamaci sepsal. Už 23. července o tomto rozhodnutí informoval vyslance dohodových mocností se zdůrazněním, že bolševismus nepůjde porazit něčím jako současným polským dobrodružstvím, „musí být zničen soc./iálními/ reformami". Poněkud nesprávně však v této pro Polsko tak kritické době předpokládal, že jeho armáda je prakticky poražena a varoval vysílat k ní francouzské důstojníky. Britskému vyslanci siru Georgeovi Clerkovi pak 23. července ve dnech sovětského náporu na Varšavu s rázností až nediplomatickou podle svého vlastnoručního záznamu prohlásil: „Sotva bude možno převážet“ (přes ČSR) „Polákům munici. My jim pomohli tím, že jsme je teď neatakovali." Masaryk sice nabyl dojmu, že Clerk „úplně souhlasil", ten však stále častěji hlásil do Londýna cosi o české sobeckosti, šovinismu, apod. [Klimek].

Střet s Maďarskem

Příměří s Rakouskem-Uherskem uzavřené 3. 11. 1918 opomnělo stanovit demarkační čáru mezi novým Maďarskem a jeho sousedy. Velitel Dohody na Balkáně, generál Franchet d´Esperey svolil, aby se v tzv. bělehradském příměří ze 13. 11. 1918 objevil pasus o maďarské pravomoci nad Horní Zemí, tedy Slovenskem. Maďarský ministerský předseda Mihályi Károlyi pak 17. 11. poslal do Prahy protestní nótu proti českému obsazování Slovenska armádou. Po protestech Prahy Dohoda bělehradskou úmluvu o příměří anulovala. Maďarské vojsko vytlačilo ze Slovenska čs. prozatímní vládu a čs. armádu, obsadilo Turčianský Svätý Martin a uvěznilo předsedu Slovenské národní rady Matúše Dulu. Československá vojska se od poloviny listopadu udržela jen v menších oblastech podél moravských hranic. Spojenci donutili nótou z 3. 12. 1918 Maďary, aby Slovensko opustili. Nóta však nespecifikovala, která území přesně mají být maďarskou armádou vyklizena. Jižní hranice Slovenska byly tedy nejasné, severní byly fixovány zemskou hranicí mezi Uhry a Haličí. Maďaři měli v úmyslu uspořádat na Slovensku plebiscit, toho se ovšem Češi báli – kvůli rozsáhlé maďarizaci Slováků by zřejmě dopadl ve prospěch připojení se Slovenska k Maďarsku. Milan Hodža, poslaný do Budapešti, podepsal za čs. stát dohodu o demarkační linii. Podle ní v rukou Maďarů zůstával např. Žitný ostrov, Bratislava i Košice. Pražská vláda ji ale odmítla uznat. Beneš prosadil u Francouzů novou demarkační linii, která byla obsahem nóty odevzdané maďarské vládě 24. 12. 1918. Maďarská vláda odmítla novou linii akceptovat, nicméně na nátlak Spojenců vojska za ni stáhla. V lednu 1919 bylo obsazení Slovenska čs. armádou dokončeno. Ztráty činily od počátku slovenského tažení asi dvě stovky mrtvých čs. vojáků [Klimek 4].

V Maďarsku vznikl 21. 3. 1919 stát sovětského typu. O čtyři dny později Kramář a Beneš v memorandu Clemenceauovi zdůraznili, že existence ČSR jako bašty oproti bolševismu závisí na spojení s Rumunskem, a žádali, aby mohli obsadit Podkarpatskou Rus a železniční spoj k ní. K tomu vyslovil svůj souhlas maršál Foch. Rumuni zaútočili proti Maďarské republice rad 16. 4., 27. 4. zahájilo postup i vojsko československé a obsadilo žádanou trať a Podkarpatskou Rus. Jenže přitom čs. vojska flagrantně porušila na několika místech demarkační linii, vnikla několik desítek kilometrů za ni do vnitrozemí, zejména v oblasti salgótarjánské uhelné pánve a Miskolce, k čemuž neměla žádné oprávnění. Československo tedy opět vyvolalo válečný střet. 20. 5. 1919 zahájili Maďaři protiofenzívu, obsadili přibližně 2/3 slovenského území a přeťali Slovensko z jihu na sever až k polským hranicím. Státy Dohody musely znova zasáhnout a 13. 6. 1919 ultimativně vyzvaly Maďarsko, Československo a Rumunsko k okamžitému zastavení bojů a k respektování hranic stanovených mírovou konferencí. Koncem července se Maďaři ze Slovenska stáhli. Československo stál onen vojenský debakl 1018 mrtvých a 1,2 miliardy korun výdajů a – i tuto válku s vojenského hlediska prohrálo. Reputaci čs. státu zachránili podruhé diplomaté Dohody.

Masaryk si v době bojů s maďarskou armádou zaznamenal: „Invasi všemi silami vrhneme nazpět a využitkujeme vítězství pro naše cíle. Dobudeme Budapešti a přinutíme Maďary k zaplacení škod a výloh. A konto vezmeme si lokomotivy, vagony, dunajskou flotilu a válečný materiál." Počítal, že ČSR po boku Rumunů a Jihoslovanů by mohla obsadit pravý břeh Dunaje od Komárna až k rakouským hranicím. V rozporu s výroky velmocí, že hranice, které mírová konference určila, jsou neměnné, zvažoval možnost „později s Maďary jednat o úpravu hranic". Soudil, že výměnami území by přece jen mohl vzniknout koridor s Jugoslávií. Předpokládal, že „Ententa“ čs. zásah schválí, či „alespoň by nám nesměla překážet, neboť nežádáme nic, než k čemu budeme mít právo a co jest nutné k zabezpečení budoucnosti" [Klimek 4].

Vzpoury a pokusy o radikální řešení

Dne 22. července 1919 se v Železné Rudě vzbouřil prapor čs. legionářů v pohraniční službě. 130 legionářů z Ruska uvěznilo důstojníky a poté obsadilo Klatovy. I tam vzbouřenci „důstojníky sesadili" a na to - už v počtu přes 250 až 300 mužů - zamířili do Plzně, kde doufali najít spojence mezi dělnictvem. Vzbouřenci obsazovali nádraží, jimiž projížděli, zmocnili se klatovského okresního hejtmanství a získávali přízeň mnoha, zejména chudších občanů hesly o nastolení očistné diktatury, přičemž míchali bolševická hesla s národními a s voláním po vládě tvrdé ruky v čele s Masarykem. Chtěli táhnout na Prahu a vynutit si změnu režimu. Legionáře údajně zákulisně řídilo několik bolševických agitátorů z „rudého" Kladna. „Zdá se, že jde o bolševismus, ale smíšený s hnutím národnostním a očistným," hlásil KPR (Kanceláři presidenta republiky) 22. července vrchní komisař Kračmar. Nešlo jen o akci řadových vojínů, ruské legionáře vedl praporčík Jelínek a v Klatovech kapitán Holásek. V tradičně umírněné Plzni se jen řečnickou obratností sociálně demokratických předáků podařilo zabránit nejhoršímu - předejít tomu, aby se k nim přidala část zdejšího dělnictva, hlavně ze Škodovky, a ozbrojených složek a zabránit jim v dalším tažení na Prahu. Do Prahy přitom docházely ze západních Čech zoufalé zprávy civilních i vojenských složek: „Jsme fakticky bezmocní, nemáme síly k případnému tvrdému vystoupení, které by navíc mohlo vyvolat kdovíjakou odezvu“ [Klimek]. Do konce roku 1919 revoltovalo ještě několik vojenských útvarů, které odmítly poslušnost velitelům [Klimek 4].

V Praze po Masarykově diktatuře volaly i tzv. Husitské ženy. Na jimi svolaném táboru lidu 5. září 1919 na Staroměstském náměstí ochotně naslouchajícím davům tvrdily: „Náš tatíček je v zajetí na Hradě a zbaven veškeré moci, nemůže vyhnat kupčíky z vlády a Národního shromáždění, z německo - židovských ústředen," organizujících stále od války hodně státem řízené hospodářství, „ministerstev... Je všude bahno a... republika se řítí do záhuby."

Legionáři se účastnili i divokých demonstrací ultralevičáků a plundrování, chápaného jako výkon dějinné (rozuměj české) spravedlnosti. Bouřili též proti přijímání „rakouských" úředníků do služeb státu, proti aristokracii, katolíkům, proti keťasům a zbohatlíkům, statkářům, fabrikantům, proti pánům domácím, proti menšinám, proti verbeži a kreaturám, co pro ně ještě ani nebyla nalezena konkrétní jména, proti židům, proti všem a všemu, co nebylo „prosté", „lidové", „pokrokové" a české [Klimek].

Poslední transporty legionářů z Ruska byly již silně zbolševizované. Poslední, dvacátý transport přijal na lodi cestou z New Yorku rezoluci, že Štefánik a Beneš mají být postaveni před soud, protože legionáře „vědomě zaprodali do žoldnéřských služeb“. 1201 legionářů podepsalo ještě na lodi manifest, v němž mj. stálo: „Chceme... skutečně socialistického státu, čehož lze docílit... pouze předáním státní moci do rukou dělnictva... Přijímáme program III. Komunistické internacionály." Též vyznění sjezdu legionářů v Táboře v srpnu 1920 vyvolalo v novinách titulky: „Socialistická republika - cíl a touha čs. legionářů.“

Dne 19. srpna 1920 na táboru lidu svolaném na Václavské náměstí revoluční levicí v sociální demokracii za spoluúčasti tzv. dělnických rad se z tribun volalo, že případná válka po boku Polska bude mít za následek okamžitou generální stávku. „My chceme republiku dělnickou." Legionáři „ se vrací s rudými prapory. Vstupují v naše řady a my rádi se za ně postavíme, dají-li nám schopné a rázné vůdce." Jediným vysokým státním činitelem, na nějž zatím při podobných příležitostech se většinou neútočilo, byl T. G. Masaryk.

Pár dní po parlamentních volbách se na Kladensku konaly 23. a 24. dubna 1920 volby do tzv. dělnických rad. Ustaveno bylo padesát místních a osm okresních rad a 2. května na konferenci jejich zástupců zvolena prozatímní Ústřední dělnická rada. Tyto orgány, kopie bolševických sovětů, se stále více pokoušely zasahovat do chodu politiky a ekonomiky. „Rudými centry" se vedle Kladenska stalo ještě Brněnsko a Rosicko-Oslavansko. Vznikla hrozba dvojvládí. Na sjezdu sociálně demokratické levice 25. - 28. září se stanovilo zcela nezakrytě, aby rady „připravovaly dělníky k převzetí státní moci a v daném okamžiku ji také převzaly".

Nacionalismus

Navracející se čs. legionáři chtěli dohnat zmeškané válečné činy. Táhli německými oblastmi Čech jako ničitelé pomníků a památek. V Teplicích, v Chebu a v Aši zdemolovali pomníky Josefa II., v Podmoklech poškodili Schillerův, v Brně Grillparzerův. V Chebu se strhávání pomníku zúčastnila i místní vojenská posádka, došlo k přestřelkám a krvavým srážkám jako v Aši. To vše bylo pravým opakem slibovaného švýcarského uspořádání. Ostatně, je si možné představit obyvatele Curychu, jak táhnou do Ženevy nebo do Tessinu a ničí tam památky?

V listopadu 1922 vydal pražský magistrát vyhlášku, kterou se zakazovaly „zpěvy německé v hostincích, hudba cigánská atp.“ a policie má hned zakročit, když hospodský se prohřeší. Primátor Praha od roku 1919 Karel Baxa, známý to antisemita a němcožrout, se pokusil zakázat, aby na mezinárodní konferenci v Praze se mluvilo i německy.

V listopadu 1922 hlásilo ministerstvo vnitra sílení Národního hnutí, tedy českých fašistů. Jeho propagátory byli hlavně členové Družiny čs. legionářů a Sokola. V lepší pražské čtvrti, Královských Vinohradech se šířilo heslo: „Co Sokol, to fascista“. O organizačním tajemníku Národního hnutí, Františku Friedlovi se zpráva zmiňovala takto: „Činí dojem upřímného polointeligenta, který chápe nacionalismus po způsobu prostých Sokolů venkovských“ [Klimek 4].

Obviňování z „nenárodnosti" představovalo v českém prostředí mocnou zbraň. I Antonín Švehla se varoval ostřeji čelit výtkám malé obrany češství. Pražský primátor K. Baxa dokonce navrhoval podat stížnost Společnosti národu na utlačování Čechů v ČSR! Opatrný byl též T. G. Masaryk. Prvé provolání Národního hnutí, datované 8. listopadu 1921, stejně jako další podobné proklamace, zdůrazňovalo vedle národního i sociální aspekt. Pateticky volalo: Přes obnovu státu „statisíce našeho lidu znovu otročí Berlínu, Vídni, Pešti a Moskvě!... Cizáctvo tu velí!" Na vině je slabá vláda, politici, jimž „jeť... strana více nežli Národ", sociální půtky, nenárodnost. „Nejsme stranou, ale jsme očistným národním hnutím. Hnutím čistě, ba vášnivě národním!" Druhá brožura hnutí mj. žádala očistit úřady a ozbrojené síly od cizáků, zvlášť exponentů „německé, maďarské neb bolševické irredenty", zajistit „klid, pořádek a kázeň", revizi „zákonů, kterými rozvráceny naše poměry, zrušení vázaných volebních listin, v nichž spatřujeme všechno zlo a úpadek našeho politického života... i zotročení našeho lidu politickými stranami".

Střety s českými Němci

Ačkoliv státní převrat 28. 10. 1918 se obešel bez obětí na životech, obsazování pohraničí českými vojáky od listopadu 1918 si lidské životy vyžádalo. Při obsazování Mostu bylo zabito šest českých Němců, v Moravské Třebové čtyři německé ženy a chlapec.

Čeští Němci chtěli prosadit připojení své provincie Deutsch-Böhmen k Rakousku a v den zahájení zasedání vídeňského parlamentu 4. 3. 1919 vyzvali ke generální stávce. Čs. vojenské oddíly zahájily do demonstrantů palbu v Kadani, Chebu, Karlových Varech, Ústí nad Labem, Stříbře a v dalších lokalitách - celkem zahynulo 54 mrtvých českých Němců. V Kadani použilo československé vojsko proti bezbranným civilistů dokonce i kulomet (22 mrtvých a 30 těžce zraněných).

23. června 1920 si vyžádaly nacionálně motivované potyčky v Jihlavě několik lidských obětí. V říjnu se po krvavých srážkách vojska s německým obyvatelstvem zvláště v Chebu a Teplicích národnostní potyčky přenesly v listopadu i do Prahy, kde bylo rozvášněnými českými nacionalisty obsazeno mj. Německé divadlo (Stavovské, dnes J. K. Tyla). Když v lednu 1921 řekl vyslanec K. Krofta premiéru J. Černému, že v Itálii jsou rušiteli pořádku nejen komunisté, ale i „nacionalističtí fascisté", viděl v tom ministerský předseda narážku právě na ony národnostní bouře a přiznal: „Zmařit zabrání Stavovského divadla nebylo možné, byla by tekla krev a byli by vypověděli poslušnost jak strážníci, tak zvlášť vojsko." Nacionálně rozvášněnou atmosféru doby též podtrhuje, že se úřady neodvážily divadlo Němcům vrátit a čs. vláda se nakonec raději usnesla jim uvolnit částku potřebnou pro výstavbu nového kulturního stánku (dnešní Státní opera poblíž Hlavního nádraží). V Praze bylo životu nebezpečné německy i promluvit. Britský vyslanec Clerk Masaryka upozornil, že těhotná žena anglického činitele „byla atakována legionáři, že mluví německy (mluvila ovšem anglicky) a její zdravotní stav hrozí smrtí.“ Čeští politici protiněmecké výstupy vesměs vítali. Tisk národních demokratů dokonce napsal, že pražské bouře představovaly zatím největší memento Hradu; že naznačují možnost přechodu státu na mnohem šovinističtější linii [Klimek].

V létě 1921 se začaly vypravovat celé vlaky s českými šovinisty do pohraničí, kteří tam pořádali manifestace a tím vyvolávali pobouření a střety. V srpnu při jednom takovém vystoupení čs. legionářů v Ústí nad Labem byli dva Němci zabiti a mnoho dalších zraněno [Klimek 4].

K násilí sáhlo Československo opět v říjnu 1921, když v Maďarsku přistál letadlem císař Karel a pokusil se sáhnout po osiřelé maďarské koruně. Československo jako jediné mobilizovalo několik ročníků. I v čistě českých oblastech narukovala jen asi jedna třetina branců. V oblastech Chebska se Sudetoněmci po stovkách vzepřeli mobilizačnímu rozkazu a uprchli do Bavor. V Kraslicích tekla při demonstracích proti mobilizaci krev, bylo 12 mrtvých Němců a 10 zraněných [Jaksch] a v kraslickém okrese bylo vyhlášeno stanné právo. Zpravodaj ministerstva vnitra v Kraslicích hlásil, co se dověděl od primáře ošetřující zraněné: jsou v kritickém stavu a jeho „jako lékaře prodělavšího válku naplňuje ho největším údivem, ... že prý náboje byly zvláště připraveny, aby způsobily obzvláště těžká ranění“ [Klimek]. Jinými slovy čs. ozbrojené složky použily proti demonstrantům střel typu dum-dum.

Masaryk se přiřadil k jestřábům, 23. 10. 1921 si poznamenal: „Obsadit hranice. Mašírovat na Budapešť nejlépe“, později vícekráte: „Vtrhnout do Budapešti!“ Mobilizace proběhla neúspěšně, což se pečlivě utajilo. V oblastech zemských velitelství v Praze nenarukovalo ke svým jednotkám 35%, v Brně 31, v Bratislavě 28, ale v Chomutově 62% vojáků. Podle druhu zbraní neovládalo 31 až 37% důstojníků státní jazyk československý. Legionáři mezitím strhli sochu Marie Terezie v Bratislavě. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi bylo vyhlášeno stanné právo, ozbrojené složky státu zasahovaly, incidenty byly krvavé, mrtví byli hlavně z řad slovenským Maďarů. V roce 1922 došlo v čs. armádě k čistce mezi důstojníky, kdy by snížen podíl důstojnictva z řad Sudetoněmců. Pak dostali všichni důstojníci, kteří neabsolvovali alespoň čtyři třídy českých škol rozkaz se podrobit „přísné zkoušce z jazyka služebního, z českých dějin a literatury“ (sic) [Klimek 4].

Pozemková reforma

Jedním z prvních legislativních aktů nikým nevoleného parlamentu nové Československé republiky byla pozemková reforma. Konfiskoval se bez jakékoli kompenzace veškerý majetek císařské rodiny, šlechtickým rodům bylo povoleno vlastnit maximálně 150 ha zemědělské půdy nebo 250 hektarů veškeré půdy a půdu od nich vykupovala stát za 1/3 ceny. Drobným zemědělcům bylo pak prodáno z rukou státu 700 000 ha, z toho československým občanům německého jazyka jen 61 000 ha; 219 000 ha tzv. zbytkových statků připadlo československým občanům jazyka československého a 1000 ha občanům jazyka německého. Podíl Němců v obyvatelstvu ČSR byl 23%. Podrobněji v [Krystlík 4].

Státní jazyk

Uzákonění státního jazyka československého (Rakousko-Uhersko nic obdobného nezavedlo) a prováděcí předpisy k němu nezůstaly bez následků. I poslední zřízenec státního podniku v německy hovořící oblasti musel složit přísnou zkoušku ze státního jazyka, ač jej vůbec v práci nepoužíval a nikdy nepotřeboval. Když někdo vyhověl ve zkoušce ústní, selhal skoro vždy v části písemné na extrémně obtížném českém pravopisu. Tak se stalo, že ze státních služeb od roku 1921 do roku 1930 odešlo 33 tisíc českých Němců, zatímco bylo v nich nově zaměstnáno 41 tisíc Čechů, čímž klesl podíl čs. Němců v soudnictví a veřejné správě na 15%, u železnic a pošty na 12,5%. Jen ve školství činil 23%, což zhruba odpovídalo podílu na sumě obyvatel státu.

Benešova zahraniční politika

Beneš byl posedlý dvěma věcmi – nebezpečím návratu (restaurace) Habsburků v kterémkoliv nástupnickém státě (známý je jeho výrok po anšlusu Rakouska v roce 1938 „Lieber Hitler als Habsburg“) a hospodářskou nezávislostí ČSR. Stavěl se vždy proti jakékoliv užší hospodářské spolupráci následnických států: „Češi nebojovali za politickou svobodu – tu měli do jisté míry již před válkou“ (sic) „nýbrž za hospodářskou nezávislost; proto plán konfederace podunajských států či dokonce ,celní unie´ nepřichází pro Československou republiku v úvahu. Politická unie s Rakouskem či Maďarskem by znamenala, že tyto země by mohly získat vliv na naše vnitřní státní záležitosti: Rakousko s pomocí Němců žijících v našem státě a Maďarsko prostřednictvím Maďarů na Slovensku. Nepříznivé hospodářské poměry v Rakousku a Maďarsku jsou překážkou pro hospodářskou unii, a důsledkem každé takové aliance by bylo opětovné proudění bohatství z Československa do Rakouska a Maďarska. Kromě toho se problém Rakouska točí kolem problému Vídně. Je možné, že se počet obyvatel tohoto města během deseti let zredukuje na jeden milion. Hospodářsky plánované vylidnění Vídně“ (sic) „by přispělo k řešení rakouského problému“ [Jaksch].

Československá politika tedy jednoznačně usilovala o hospodářské oslabení již beztak velmi slabého Rakouska a zbavení jeho hlavního města, Vídně moci, nejraději vystěhováním jeho obyvatelstva. Přitom bylo jasné, že slabé Rakousko má výhledově jen dvě možnosti: začlenit se do mnohonárodního celku (podunajské federace) nebo se připojit k Německu [Podiven]. Vůdci vídeňských Čechů a Češi v ČSR hlasitě požadovali, aby se Vídeň alespoň zmenšila na polovinu, aby ztratila úlohu obchodního centra a nekonkurovala Praze [Jaksch]. „Češi“, podle Beneše, „budou bojovat do posledního dechu a všemi prostředky, které mají k dispozici, proti jakémukoli pokusu o konfederaci národů žijících v podunajské pánvi stejně jako proti spojení Rakouska s Německem“ [Kalvoda].

Československá zahraniční politika trpěla velkým handicapem, který tkvěl v samotné podstatě české politické mysli. Žádná z československých aliancí nebyla fundována ekonomicky. Zahraničně politická a zahraničně obchodní orientace se mimoběžně míjely. Užití politických a ekonomických prostředků navenek nebylo koordinováno. Češi se opírali o spojence, s nimiž nerozvíjeli hospodářské styky. A pokud tu takové možnosti byly, zmařila je silným celním ochranářstvím sama česká politika. ČSR měla třetí nejvyšší průměrnou celní sazbu v Evropě [Podiven].

Československo bylo také odvody ve prospěch Dohody hospodářsky značně zatíženo. Ještě v únoru 1919 vzbuzoval E. Beneš u čs. politických představitelů naděje na velké reparace ve prospěch Československa. Jednání hospodářské konference států Dohody však dopadla pro ČSR značně nepříznivě. Československo muselo převzít finanční závazky. Ty sestávaly z dluhů u velmocí podepsaných za války Česko-Slovenskou národní radou v souvislosti s čs. legiemi (8 miliard korun), z podílu na rakousko-uherských dluzích a z úhrady části bankovek a cenných papírů vydaných monarchií (5 miliard korun), z úhrady za převzatý majetek rakousko-uherského státu předběžně stanovené ve výši 7,6 miliard Kč. K tomu ještě přistoupily reparace, ale v opačném smyslu, než očekávali čs. politici. Pod názvem „příspěvek za osvobození“ je měly platit země počítané k vítězným, pokud získaly části území poražených států. Příspěvek dohromady neměl překročit 1,5 miliardy zlatých franků, z nichž ČSR měla hradit vzhledem k hospodářské síle plnou polovinu (sic). Na reparační konto se započítávaly i částky za převzatý železniční a lodní materiál. ČSR tedy rázem dlužila se započtením úroků zhruba 45 miliard Kč, byť dle inflačního kursu koruny z roku 1921. I když k jeho úplnému zaplacení zdaleka nedošlo, splátky představovaly tíživé břemeno. Výše státního dluhu zůstala před veřejností pečlivě utajena až do roku 1924.

Představitelé menšin si také stěžovali, že ČSR získala nemalé výhody i tím, že po řadu let odmítala splácet mnohamiliardový podíl na vnitřních válečných půjčkách monarchie, které upsali z občanů republiky zejména Němci a Maďaři. Tím byli značně poškozeni ze strany čs. státu [Klimek 4].

Když 6. 2. 1924 přiznal Beneš konečně parlamentu, že mírové konference uvalily na ČSR břemeno 5 miliard korun jako příspěvek za osvobození a 20 až 30 miliard za získaný rakouský státní majetek, byla veřejnost zcela šokována. Hrad hned přispěchal Benešovi na pomoc s kouřovou clonou, odvedením pozornosti - publikoval loajální dopis Kramáře císaři z vězení, když čekal za války na popravu. Dopis měl Hrad ve vlastnictví z ukradeného vídeňského policejního archivu [Klimek 4].

Menšiny

Na žádost států Dohody s nimi ČSR podepsala 10. 9. 1919 smlouvu, vymezující práva čs. občanů náležejících „k menšinám ethnickým, náboženským nebo jazykovým" a obsahující závazek poskytnutí autonomního postavení Podkarpatské Rusi. Dohled nad jejím dodržováním byl vyhrazen Společnosti národů. Podobným závazkům nebyly vystaveny již dříve existující státy. Stížnosti na zacházení s menšinami v ČSR byly na denním pořádku, ale protože Beneš měl ve Společnosti národů vysoké postavení, dařilo se stížnosti většinou smetávat pod stůl.

Masarykovi nutno připsat k dobru, že se nakonec vyslovil pro autonomii menšin ve svém poselství k desátému výročí založení republiky 28. 10. 1928 takto: „Z demokratického stanoviska jsem zásadně pro autonomii paralelně probíhající s přirozeným centralismem vlády... Musím výslovně zdůraznit, že nepovažuji snahy o autonomii za politickou opozici proti státu“. Nikdo z politicky významných Čechů jej neposlechl. V knižních vydáních tohoto Masarykova projevu je tento výrok vypuštěn [Jaksch].

Německy mluvící obyvatelé českých zemí byli svým původem velmi různorodí. Většina z nich pocházela z jednoho ze čtyř germánským kmenů: slezského, hornosaského, francko-hornofalckého a bavorského. Sudety, jako jednotící termín byl použit teprve v roce 1902, je název pro pohoří zhruba od Orlických až po Oderské hory (podle některých autorů již od Chebska [Klimek 2)] ve staré Ptolemaiově mapě označených jako Sudeta hyle (Kančí hory). Sami čeští Němci jej používali v ironickém smyslu. České úřady proti názvu Sudety (Sudetenland) administrativně i soudně zakročovaly. Použití termínu Sudeten-Deutschland bylo posuzováno jako velezrada.

Socializační snahy

Ministr Vrbenský navrhl ještě v roce 1918, aby každý měl majetek maximálně za 300 tisíc korun a z toho jen nejvýše 50 ha půdy. Co by přesahovalo, mělo být státem zabaveno, stejně jako podniky nad 20 zaměstnanců při náhradě nejvýše 200 tisíc korun.

První kroky nevoleného parlamentu vedly k obstavení velkostatků (namířeno hlavně proti českým Němcům a šlechtě vůbec) a k postátňování železnic. Protože soukromé železnice v pohraničí byly v rukou sudetských Němců, vyvolalo to z jejich strany protesty. 9. 1. 1919 byl vznesen návrh na zestátnění lázní (většinou v sudetoněmeckých rukou), minerálních zdrojů. 17. 7. 1919 oznámila vláda, že pracuje na znárodnění dolů a hutí za náhradu.

Nakonec se nic z toho nedotáhlo do konce, ale zvýhodněni byli legionáři zákony z 23. 5. a 24. 7. 1919. Zákony je upřednostňovaly při přijímání do státních a polostátních podniků, k soudům, policii, finanční stráži. Čeští Němci protestovali - obávali se že zvýhodnění půjdou na jejich úkor a měli pravdu. V letech 1921 až 1930 přibylo ve státních podnicích a službě 30 261 Čechů a tamtéž ubylo ve stejném období 31 797 českých Němců [Klimek 4].

Symboly státu

Dne 30. 3. 1920 byl přijat zákon o státních znacích a vlajce, původní bíločervená vlajka byla opuštěna, protože tu měli i Poláci a Tyrolsko. Ve velkém znaku ČSR byl znak Slovenska, Podkarpatské Rusi (musel být uměle vytvořen), moravský, slezský, těšínský, opavský a ratibořský. Těšínsko a Opavsko jsou součástí Slezska jako podřízená území (jen části Těšínska a Slezska připadly ČSR). Ratibořsko nemělo s ČSR vůbec nic společného, kromě českého úsilí jej přivtělit do ČSR jak po první, tak i po druhé světové válce. Ratibořský znak prý měl reprezentovat připojení Hlučínska proti vůli jeho obyvatelstva - jenže to nikdy nepatřilo ratibořskému knížectví, nýbrž opavskému. Za Slováky byl převzat symbol Horní Země z uherského státního znaku, ale se změněnými barvami, tři vrchy znázorňovaly pohoří Tatra, Mátra, Fatra. Pohoří Mátra přitom není na Slovensku. Český nenaplněný územní imperialismus v kostce.

Problémy nového státu

Poměry v nové republice vystihovaly snad nejlépe výroky Čechoameričanů. Vojta Beneš (starší bratr Edvarda) po návštěvě vlasti: „Všeobecná bezradnost a nemohoucnost, strašlivá touha po sinekurách, nezřízená protekce, ne snad pouze nechuť k práci, nýbrž něco daleko horšího - neschopnost tvořivé práce, skutečný úpadek charakterový.“ Jiní Čechoameričané popisovali republiku stručněji: „Jejich průmyslem je zřejmě politika.“ „Obecně dnes český člověk dělá dojem psychosou stiženého.“

Nebylo velkého rozdílu mezi tím, vládlo-li se „zleva" nebo „zprava", přesněji řečeno: vládli-li agrárníci se sociálními demokraty a národními socialisty, anebo s národními demokraty a živnostníky. Politické postoje neměly možnost uzrávat a na nějaké jejích ideové zakotvení, tedy promýšlení a zdůvodňování, nezbývalo času, energie ani chuti. Proto i základní problémy státu zůstaly nevyřešeny. Stát se ukázal jako relativně stabilní, ale za cenu udržování statu quo. Odolal extrémům zprava i zleva, ba i separatistickým tendencím, ale odolával i tehdy, když měl vyjít vstříc skutečným potřebám.

ČSR se potýkala s potížemi zásadní důležitosti, nedokázala uspokojivě vyřešit žádný z nich: ve vzájemných vztazích mezi národnostmi státu, mezi jednotlivými sociálními skupinami a mezi státem a občany. Úsilí řešit problémy v jedné z těchto sfér stupňovalo napětí v druhých dvou; nezdar v jedné zpětně znehodnocoval i ty skrovné úspěchy, jichž bylo dosaženo v těch druhých. Česká vůle k národnímu státu - využívajíc československé početní převahy - způsobila vyhrocení národnostních rozporů. Zárukou trvalosti národního státu byla koncentrace českých politických sil. Politici měli jen jedinou povinnost: být straníky a sloužit českému národu, nikoliv být také občany státu, činit něco potřebného pro stát. Politické kompromisy měly zpravidla podobu jen velmi přízemních obchodů ve smyslu vzájemných kompenzací, např. ústupků, přimhouření očí nad nějakým hrozícím skandálem apod. Byla to choroba, která urychlila úpadek demokracie v českém státě [Podiven].

V první republice působil nacionalismus napříč politickým spektrem, ve všech relevantních českých politických stranách. Tehdy se ve všenárodní koalici raději spojili dělníci s kapitalisty, katolíci s marxisty, než aby politické strany hájily solidárně zájmy skupin, kvůli nimž vlastně existovaly, a v jejich zájmu spolupracovaly se stranami obdobných cílů německých voličů.

Zákon na ochranu republiky

Zákon na ochranu republiky č. 50/1923 Sb. se zaměřoval hlavně proti komunistům a národnostním menšinám. Navržen byl nikoliv jako dočasný prostředek, nýbrž coby trvalá součást právního řádu. Neúměrně zostřoval tresty za tzv. politické zločiny, za akce směřující proti jednotě, bezpečnosti a charakteru státu, včetně jejich pouhé přípravy. Byla jím deklasována demokracie, neboť kupř. zřídil pro zvlášť těžké činy proti bezpečnosti země neporotní státní soudy, připouštěl zastavení periodického tisku, jehož psaní by závažně ohrožovalo bezpečnost státu a jeho činitelů, porušovalo národní či náboženskou toleranci, atd. Některá jeho ustanovení byla nejasná s možností značně volného výkladu. Vláda s totalitářskými sklony by v něm měla velmi dobrý nástroj k potlačování obyvatelstva, což se potvrdilo po druhé světové válce. Zcela zbytečnou ochranu poskytoval státním symbolům a ústavním činitelům; urážka prezidenta se stala trestnou. Nejvyšší soud svými výklady zákon ještě zostřoval, takže trestnými se staly i výroky, že ČSR je vazalem Francie, či že císař pán byl lepší než Masaryk. Když komunistický poslanec Haken postavil v parlamentu před ministerského předsedu symbolicky láhev lihu ozdobenou čs. vlaječkou zapíchnutou do korkové zátky a láhev se převrátila a rozbila, byl vydán k trestnímu stíhání pro hanobení státních symbolů [Klimek 4]. Od doby přijetí zákona na ochranu republiky do konce roku 1933 (za deset let) bylo vedeno 6244 politických procesů, za další dva roky 1931-32 jich bylo 2728.

Parlament

23. června 1922 kvůli tomu, aby se zdržela předloha zákona o zestátnění Ústecko-teplické dráhy, řečnil poslanec DSNAP Rudolf Jung v Národním shromáždění několik hodin. Přitom došlo k rvačce mezi poslanci, Jung byl hozen přes stůl stenografů, kde zůstal ležet v bezvědomí. Parlamentní stráž musela tvrdě zasáhnout a Junga ze sálu vynesla. To vyvolalo další hodinovou rvačku, kterou uklidnit teprve zásah Švehlův. 13 členů parlamentní stráže bylo zraněno.

Na zasedání čs. parlamentu 17. prosince 1925 při představování nové vlády Švehlou se poslanci záhy začali předvádět řvaním, bušením do lavic, do tváří konkurenčních politiků, kopali se navzájem do hýždí, plivali po sobě, pískali na píšťalky, házeli po sobě spisy a kalamáře. To vše s pěveckými vložkami. Na zasedání o den později při přednesu vládního prohlášení ministerským předsedou Švehlou Slováci zanotovali bojovou píseň Hej, Slované!, přičemž „hrom a peklo“ svolávali na novou vládu. Poté Sudetoněmci zapěli poněkud slaběji Deutschlandlied. Po skončení Švehlovy řeči poslanci vládní koalice spustili Kde domov můj, do čehož jim vpadli komunisté s Internacionálou. Kvůli tomu musela být rozbita c. a k. monarchie?

Vžívání se do role státního národa nebylo pro Čechy vždy lehké. Národně demokratický ministr financí Rašín měl báječný zvyk odpovídat při parlamentním zasedání na stížnosti opozičních poslancům vypláznutím jazyka. Horší ale byla jeho deflační politika z roku 1922, která uměle zvýšila kurs koruny vůči světovým měnám. Rašín byl český šovinista, nesnesl pomyšlení, že by koruna byla jen zlomkem švýcarského franku nebo dolaru. Tím zardousil čs. export v době, kdy začínal boj o světové trhy. Čs. hospodářství se tak stalo konkurence neschopné – výrobky byly v cizině kvůli kursu koruny příliš drahé. Zejména průmysl, který se nacházel z cca tří čtvrtin v Sudetech, byl odkázán na export z 80 až 90 procent, protože trh se mu zmenšil rozpadem mocnářství z 52 milionů lidí na 14.

Politika Hradu, Pětka

Navzdory tomu, že 1. republika zaručovala individuální demokracii, skupinová demokracie chyběla. Menšiny byly vždy přehlasovány státotvorným národem, který jim nehodlal poskytnout autonomii. Vyskytovalo se i mnoho jevů, které demokracii dokonale deklasovaly, například Pětka. Pětka (Šestka, Osmička) až Dvacítka se skládala z předáků vládních stran, která vnucovala svá rozhodnutí svým straníkům-poslancům parlamentu. Kdo jejich příkazu jak hlasovat neuposlechl, toho strana odvolala (tzv. vázané poslanecké mandáty, při nástupu do funkce podepisovali poslanci nedatovanou žádost o zproštění vlastního mandátu, kterou odevzdávali své straně). Pětka zavedla financování svých (vládních) stran pomocí podílů na zisku ze státních zakázek.

Hrad posiloval svůj vliv hlavně peněžními subvencemi vybraným politikům a hnutím. Zejména si takto zavazoval proudy levé, především sociální demokraty. Pod Benešovým vedením a Kanceláře presidenta republiky shromažďoval Hrad kompromitující materiály proti některým politikům, zejména proti Stříbrnému, Gajdovi a Hodžovi. Přes Beneše Hrad financoval i rozkolnické skupiny, pokud to bylo účelné [Klimek 4].

Jsou důkazy o tom, že TGM a Beneš sanovali soukromé dluhy s Hradem spřízněných politiků, vzniklé z hazardních her, z výdajů na milenky, z utrácení manželek a podobně. Taktéž stáli v pozadí různých afér zcela deklasujících pověst některých nepohodlných politiků. Pars pro toto uveďme případ generála Jana Syrového. Jeho manželka se s jeho vědomím obrátila na Beneše a jeho ženu s prosbou o finanční sanaci. Generál si žil nad poměry, manželčino věno bylo už pryč a přes už jednu finanční výpomoc poskytnutou mu Hradem v roce 1931 potřeboval nyní (1933) na činži, splátky dluhů a podobně měsíčně alespoň 13 tisíc korun, ale bere jen 6600. Paní Běla Syrová slibovala za výpomoc „vděčnost nadosmrti“ [Klimek 2].

Masaryk řídil stát za vydatné pomoci rozsáhlé sítě informátorů, jejichž udání shromažďovala a prezidentu předávala KPR (Kancelář presidenta republiky), která měla v rukách také Voskou ukradený vídeňský policejní archiv z doby mocnářství - kdo si příliš vyskakoval, byl jí lustrován, a našel-li se o něm záznam, tak byl také rychle usazen. Lidé, dokonce i proslulí Pátečníci a další velmi známé osobnosti psali, většinou anonymně, udavačské dopisy o tom, kdo, kde, co řekl, udělal, co zamýšlí a podobně, s upozorněními typu „slovutný pane presidente, račte si na něj dát pozor!“. Tyto dopisy s adresou President Masaryk, Hrad, házeli do schránek nočních redakcí prohradních listů. Ráno s nimi redakční poslíčci spěchali na Hrad.

Úředníci prezidentské kanceláře opatrovali kartotéku, v níž byli zaznamenáni všichni významnější politici i se svými privatissimy. V případě potřeby stačilo projevit někomu nějakou benevolenci, jinému pohrozit veřejným skandálem. Skrytá, leč dovedná režie tiskových kampaní, vrcholící někdy i soudní dohrou, dokázala znemožnit nepohodlného protivníka, vesměs někoho „zprava". [Podiven]. Pravice se v 1. republice nevyhraňovala vůči levicovým stranám, nýbrž proti Hradu - proti Masarykovi, Benešovi a jejich nohsledům.

Příklad. Masaryk instruoval v případě Stříbrného 3. října 1931 své nohsledy: „Klíčové není, zda bude Stříbrný zatčen... o to běží, aby podle zásluhy... byl odsouzen. Nutno s ním okamžitě zahájit soud pro křivopřísežnictví, další kauzu, korupční, předat porotě mimopražské.“ Žádal „zvěcnit" cenzuru a konfiskovat články podle „smyslu", nikoli pouze dle slov. „Dát naučení o tom orgánům dotyčným ústní, ne písemné... Všecka ministerstva a úřady státní vůbec důsledně opravujte všecky nepravdy a lži tisku Stříbrného." Beneš zase roztrušoval, že okolí Stříbrného je spojeno s Maďary a nabízí služby Italům, že jemu a Karlu Perglerovi [Krystlík 5] nejde o zásady, nýbrž o peníze, Stříbrnému jako prostředek k moci a pomstě [Klimek].

Relevantnost panující morálky, politických názorů a „demokratického“ přesvědčení předveďme na Karlu Čapkovi, který byl hlavním, neoficiálním šéfem udavačské sítě Hradu, proslulý svým esejem Proč nejsem komunistou - podle zažitých představ demokrat každým coulem. V létech 1931–32 ve své korespondenci s TGM týž Čapek prezidenta naléhavě nabádal, aby rozpustil parlament, zavedl diktaturu, stavy a fašistickou vládu jako v Itálii. Pak napsal 17. června 1936 v moskevské Pravdě v souvislosti s přípravou „stalinské“ ústavy SSSR toto: „Sovětský svaz není jen nejsvobodnější zemí; je to země vytvářející nový typ demokracie... Vyzdvihuje na štít demokratické zásady, popírané v některých zemích... Nová sovětská ústava znamená pokrok pro celý svět“ [Klimek 4]. Buď byl politicky zcela naivní, nebo psavec podle politické objednávky.

Beneš

Starší bratr Edvarda Beneše Vojta byl neochvějně přesvědčen, že Masaryk by měl Edvardovi a částečně i jemu vyklidit co nejdříve místo, protože „Benešové jsou povoláni, aby vedli českou politiku“. Edvard Beneš, kterému na mírové konferenci ne nadarmo přezdívali Lišáček, dosáhl vytoužené své docentury podvodem - místo potvrzení o složení pedagogické zkoušky předložil mezi stohem dokumentů pozvání k ní, bez podotknutí, že ji nevykonal. Předvídal, že se to přehlédne. Přehlédlo [Klimek].

Stříbrný vnímal Beneše následovně. „V zorném úhlu presidentských voleb si“ Beneš „promítal všecko vnitropolitické dění. Podle toho posuzoval lidi. V získávání jich neměl štěstí. Nesnesl odporu nebo samostatných názorů, hledal jen služebníky. Scházela mu osobní bodrost, zato překypoval žlučí a nenávistí.“ Proto se znepřátelil se Štefánikem, Kramářem, Rašínem, Švehlou, Hodžou, Perglerem, Bechyněm i spoustou jiných. „A jeho nenávist ani u rakví se nezastavila“, takže nešel na pohřeb ani Kramářovi, ani Švehlovi [Klimek 4].

Bývalý britský ministerský předseda Lloyd George tvrdil, že Beneš při vzniku republiky hlavně údaji o národnostním složení obelhal všechny a vytvořil tak sud prachu ve střední Evropě, jímž podminoval vlastní stát. Tragédií podle George bylo, že Masaryk si vybral za nástupce Beneše. Též britský vyslanec sir George Clerk pozbyl původně příznivého mínění o Benešovi a z valné části i o Masarykovi. Beneše označil za „bezohledného oportunistu" a napsal, že je „jako cirkusový jezdec s každou nohou na jiném z páru koní - Francii a Británii - který může udržet rovnováhu, jen pokud budou cválat v harmonii, a kdyby musel volit, jel by na francouzském oři.“

Beneš měl o sobě opravdu vysoké mínění. V jeho přihlášce do zednářské lóže, datované 26. prosince 1926, můžeme číst: „Moje já - můj národ - lidstvo, to mi tvoří filosoficky a mravně jeden jediný celek. Vyjdu-li ve svých úvahách od svého já, sjednotím je na konec s národem a lidstvím, vyjdu-li od lidstva, lidství, lidskosti, přecházím přes svůj národ opět k jedinci, k svému já" [Klimek]. Jsou to slova racionalistického fanatika.

Pro Edvarda Beneše bylo charakteristické ideologické akcentování, důraz na význam propagandy a sběru informací pomocí tajných sítí, nadřazování zájmů státu nad zájmy jednotlivců, odsunutí principu svobody daleko za princip rovnosti, preferování jednotných bloků před stranami a silný sklon k zákulisním dohodám.

Beneš jako ministr zahraničí důsledně nenechával zveřejňovat zprávy čs. diplomatických misí v SSSR o poměrech tam panujících. Odtajnili je teprve Němci za protektorátu, Češi jim, navzdory tomu, že byly pravdivé, neuvěřili.

Locarno

Versailleská mírová smlouva nebyla USA nikdy ratifikována, takže byla jištěna pouze dvěma velmocemi, Velkou Británií a Francií a ty samy čelit natrvalo Německu nemohly. Francie se svými 40 miliony obyvatel, pokud by se Německo zhostilo reparací, by měla potenciálně proti sobě 70 milionové Německo. Německo a Rusko vyšly z první světové války oslabeny, Rusko zejména po následující polsko-ruské válce. Obě země ostrakizované Evropou se v roce 1922 smlouvou v Rapallu diplomaticky uznaly a navázaly vztahy obchodní. V roce 1923 Francie obsadila německé Porúří pod záminkou zpoždění v plnění reparačních povinností. Němci přešli v Porúří do pasivní rezistence. Další věřitelům Německa, Anglii a USA, došlo, že to takto dále nejde, a vyvinuly tlak na Francii, aby ukončila okupaci Porúří. Nastala potřeba stanovit definitivní západní hranice německého státu, aby se vyloučily budoucí územní nároky hlavně mezi Francií a Německem. V Londýně se v roce 1924 upravila výše německých reparací a v říjnu 1925 byla v Locarnu uzavřena smlouva, ve které se Německo definitivně vzdalo nároku na Alsasko-Lotrinsko a slíbilo demilitarizaci obsazené oblasti na levé straně Rýna po odchodu spojeneckých vojsk. Výměnou dostalo Německo něco pro něj velice výhodného: britsko-italskou garanci německé západní hranice s Francií a Belgií [Haffner].

Locarnská smlouva de facto znamenala, že se Francie zřekla všech svých východoevropských spojenců. Když byla západní německá hranice (s Belgií a Francií) garantována Velkou Británií a Itálií, znamenalo to, že Francie by ji nesměla překročit ani tehdy, i kdyby se Německo na východě dostalo do války se spojenci Francie, s Polskem nebo ČSR. Francie z toho vyvodila příslušný závěr a její vojenská doktrína se přeorientovala na obranu vlastní země. Čs.-francouzská spojenecká smlouva z ledna 1924 se tak stala v podstatě pouhým cárem papíru. S ČSR a Polskem uzavřelo pak Německo arbitrážní dohody zavazující smluvní strany neměnit násilně své společné hranice, avšak nezaručované mezinárodními garancemi jako u západní německé hranice. Mělo se za to, že státy na východ Německa patří kvůli chybějícímu c. a k. mocnářství do německé sféry vlivu. Německý ministr zahraničí Stresemann po konferenci v Locarnu důvěrně prohodil: „Západ je garantován, Východ nám opět připadne, o to se postará další vývoj." Ačkoli potenciální územní požadavky Německa na východě cílily zatím vůči Polsku, vyznívala z toho eventuální hrozba i pro Prahu.

Locarno znamenalo největší prohru zahraniční politiky ČSR a hlavně Benešovu. Beneš ovšem pokládal Locarno za svůj úspěch. Jeho optimismus sdílel i Masaryk, který si s ním, jako ministrem zahraničí vyměnil po skončení jednání telegramy na titulních stránkách novin. Beneš: ,,...s radostí Vám oznamuji, že... všecky naše zájmy a garancie byly plně obhájeny, že se nám dostalo nových důležitých garancií pro budoucnost..." Masaryk: „Souhlasím plně s Vaším oceněním... V Locarně nebyla jen musika, byl koncert... Konsolidace zahraniční přispěje, jak říkáte, politice vnitřní... Děkuji Vám za obětavou spolupráci a důslednost, se kterou hájíte náš národní program míru a přátelské vzájemnosti se všemi státu a národy" [Klimek 4]. Přitom to byl debakl. V tom, jak Beneš odmítal občasnou kritiku v tisku, se mohl projevovat jak přílišný optimismus či neschopnost přiznat neúspěch, tak přehnaná sebedůvěra a odhodlání ve svou schopnost svou zemi přes nebezpečně křižovatky zdárně převést.

Hospodářství

75% veškerého průmyslu rakousko-uherské monarchie připadlo československému státu [Groulík]. Z čs. průmyslu bylo asi jen necelých 30% převážně v českých rukou (odhady se pohybují od 20 do 33% [Beran]), tedy minimálně dvě třetiny byly v rukou německy hovořících. Jaký díl nečeského podílu kontrolovali domácí Němci (s židy hlásícími se k německé kultuře) a jaký kapitál vznikem republiky zahraniční, převážně rakouský, k tomu neexistuje ani přibližný odhad. V oblasti finančního kapitálu byla situace jiná, tam se německý podíl blížil početním poměrům obyvatelstva [Beran].

Předválečného objemu těžby uhlí, důležitého ukazatele průmyslové činnosti, dosáhla a překročila ČSR až roce 1927. V témže roce dosáhl dovoz surovin předválečného objemu. Tkalcovský průmysl se z toho mezi válkami vůbec nevzpamatoval (pokles z 137 tisíc tkalcovských stavů na 75 tisíc), taktéž výroba cukru, piva a alkoholu. Hospodářský nacionalismus praktikovaný nástupnickými státy a nejen jimi způsobil, že ČSR měla třetí nejvyšší průměrnou celní sazbu v Evropě 35,8% [Jaksch]. Nástupnické státy draze zaplatily za své osvobození – výměna zboží mezi nimi klesla na zlomek předválečného objemu.

Platy v Německu a v Rakousku byly v druhé polovině 20. let vyšší než v ČSR, v Německu cca 1,5 až 2,2krát vyšší při těchto relacích: kg chleba stál v ČSR 2 Kč, v Německu 3,10 Kč; kilo brambor 70 haléřů v ČSR, v Německu jen 51 haléřů; kilogram cukru byl v ČSR k mání za 6,30, v Německu za 4,57 Kč. Nájemné za byt bylo v ČSR také vyšší než v Německu, taktéž cena elektřiny a plynu.

Mýtem je, že ČSR patřila mezi deset nejvyspělejších států světa. Nepatřila, v národním důchodu na hlavu byla na 17. místě, před ní byly všechny západoevropské (vyjma Itálie) a skandinávské státy (kromě Finska), dokonce i poražené Německo a Rakousko. V roce 1932 byla úrovní cen vůbec nejdražším státem světa. Byly-li ceny v českých zemích v roce 1913 přepočtené na zlato rovny 100, pak koncem roku 1932 v ČSR byly 102, zatímco v USA 92, ve Francii 80, v Belgii 74, v Japonsku 67. Laicky řečeno: za stejnou cenu bylo v ČSR ke koupi mnohem méně zboží než v zahraničí. Domácí výroba byla drahá vlivem kursu koruny i nedostatečnou technickou úrovní výroby, což podlamovalo export [Klimek 2]. O technologické vyspělosti svědčí i tento údaj: v roce 1937 tvořil podíl strojírenských výrobků v čs. exportu pouhá 3%, dovoz stejné komodity byl značně vyšší.

Vyspělost státu se posuzuje také podle neekonomických kritérií. Počet negramotných obyvatel klesl ze 7,39% v roce 1921 na 4,06% v roce 1930 (v Podkarpatské Rusi za stejné období z 50,16 na 30,88%). Kojenecká úmrtnost klesala, v roce 1936 činila 123,54 (počet úmrtí dětí do jednoho roku na tisíc narozených dětí), kdežto v sousedním Německu a Rakousku byla již o dva roky dříve 66, resp. 80. Horší byla v Evropě jen v Bulharsku, Polsku, Maďarsku, Rumunsku a Lotyšsku. V roce 1932 bylo v ČSR na tisíc obyvatel 25,1 posluchačů rádia, v Rakousku 69,9, Německu 61,6 a dokonce v Maďarsku 37,2 [Klimek 2].

Bankéř Jaroslav Preiss varoval v lednu 1933 vládu, že stát má peníze jen na jeden měsíc, do začátku února. Republice hrozil státní bankrot. Odhlasoval se tzv. zmocňovací zákon (že vláda může činit opatření bez předchozího souhlasu parlamentu), jehož platnost byla dvakrát prodloužena. Na jeho základě bylo vydáno 240 nařízení hospodářského charakteru a byl zrušen 30. 6. 1937. Od roku 1933 po celou svou zbývající dobu existence se republika potýkala s hrozbou státního bankrotu [Klimek 2].

Pokusy o celní unii

V roce 1928 navrhli Benešovi v Berlíně, aby se ČSR stala součástí celní unie Německo-Rakousko-ČSR. Beneš odmítl.

V průběhu světové hospodářské krize v roce 1931 spatřil světlo světa nový návrh na zřízení celní unie mezi Rakouskem a Německem s nabídkou, aby se k ní připojila i ČSR. Tento projekt by se svou koncepcí mohl rozšířit na další podunajské státy a i západní Evropu. Německá vláda se snažila pro tento projekt získat Beneše za jeho návštěvy Berlína v roce 1931. V ČSR žádala připojit se k celní unii fakticky jednotná fronta sudetoněmeckých stran. Beneš ovšem nic takového nehodlal připustit, obával se nejdříve ztráty ekonomické, pak i politické samostatnosti ČSR: „V bloku sedmdesáti milionů by bylo Československo politicky vyhlazeno“ [Kalvoda]. Paříž na základě protestní Benešovy nóty označila v memorandu Společnosti národů plán celní unie jako ohrožení samostatnosti Rakouska a evropského míru. Haagský rozhodčí soud se usnesl, že celní unie je v rozporu se zněním ženevského sanačního protokolu z roku 1921. Benešova politika nepřipustit sblížení podunajských států zvítězila. Možná, že by celní unie Rakouska, Německa a ČSR, případně dalších států zabránila nástupu německých národních socialistů k moci.

Hospodářská krize

Československo mělo milion nezaměstnaných, mnohem lidnatější Francie jen 400 tisíc. Na rozdíl od západních států byla v následnických státech podpora v nezaměstnanosti nedostatečná, ubohá. Tak bylo i v ČSR, kde nárok na podporu měli jen členové odborů (tzv. gentský systém). V roce 1931 se nezaměstnanost v celém státě pohybovala okolo 20 %, v pohraničí osídleném Němci přesahoval podíl nezaměstnaných 50%. O rok později odhadl Svaz průmyslníků, že 3,3 milionu německého obyvatelstva ČSR se podílí na celkovém počtu nezaměstnaných 60 procenty. Počet nezaměstnaných Sudetoněmců byl vyšší než počet nezaměstnaných v celé Francii [Klimek 3].

V roce 1934 byla ČSR v absolutním počtu nezaměstnaných (cca 0,7 mil.) čtvrtá na světě za USA (10,7 mil.), Německem (3,1 mil.) a Velkou Británií (2,2 mil.). V procentech nezaměstnaných patřilo ČSR ve světovém žebříčku místo páté, v evropském první [Klimek 2].

Československo si nedovedlo s hospodářskou krizí poradit. V dubnu 1936 byl ještě 846 tisíc osob nezaměstnaných, z toho přes 300 tisíc Sudetoněmců, v únoru 1937 678 tisíc a stále nejhůře postiženou oblastí byly Sudety [Klimek 3]. To velmi kontrastovalo s Německem, kde nezaměstnanost byl snížena na minimum a kde byly také trojnásobně vyšší výdělky.

Zatímco v roce 1936 už překročil průmysl Evropy stav z roku 1929 o 8,6 %, v ČSR za ním zaostával o osm procent. Hlavní příčinou toho bylo, že za krize se snížil zahraniční obchod ČSR o 70% a tuto úděsnou ztrátu se podařilo do roku 1936 zmenšit jen o 15 procentních bodů. V letech 1936-37 dosahoval obrat zahraničního obchodu 57, export 58 a import 55 % předkrizové úrovně, zatímco národní důchod už dostihl 92 %. Roku 1937 dosáhl vývoz z ČSR podle hodnoty 40 % předkrizové výše. Podíl ČSR na světovém exportu klesl od konce 20. let z 1,9 na 1,6%, stejně jako podíl průmyslové výroby [Klimek 2].

Nástup nacismu

Nástup německého národního socialismu k moci vyvolal v Češích rozličné reakce. Mimochodem, nacionální socialismus neboli národní socialismus, či nacismus není vynálezem německým, nýbrž českým, Čechy jsou ideologickou vlastí národního socialismu. Zde ke konci 19. století vznikla první národně socialistická strana jako reakce českých národoveckých socialistů na internacionálnost sociální demokracie. Prioritou českého vůči německému nacismu se zakladatel strany Václav Klofáč vždy chlubil.

Prezident Masaryk viděl v německém národním socialismu, stejně jako ve fašismu a komunismu, i prvky lidové, demokratické a nadále největší nebezpečí spatřoval v monarchismu.

Josef Schieszl z Kanceláře presidenta republiky (KPR) napsal: „Již od dlouhé doby tuším..., že demokracie je možná jen ve společnosti liberalistické... Poněvadž naše společnost (a sice i její kruhy podnikatelské) liberalismus dožívá, myslím, že budeme hledat nový systém státní správy" [Klimek 2].

Předsedovi národně socialistické strany Václavu Klofáčovi se zdálo inspirativním „sjednocení národa" německými nacisty. 19. září 1933 napsal do Českého slova: „Hitlerovský národní socialismus přijal náš titul." Leckterá Hitlerova „hesla, a pravě ta dobrá, jsou docela bez obalu vypůjčena od nás... Světem dnes jde vina národní koncentrace, soustředění kladných sil národa za účelem dosažení pokud možná největší pracovní energie... Světová krise potvrdila pravdivost toho, co hlásal národní socialismus od počátku..., že největší národní energii může každému národu dát jen důkladně provedená národní solidarita, tj. pochopení a provádění souručenství zájmů všech tříd a všech stavů." 30. září psal Klofáč Klimentovi: „Končí stará epocha se všemi svými starými Bohy a objevuje se nová, ve které vlastně děláme pokusy, hledáme, když celá stará civilisace ocitla se v krisi. I ten parlamentarismus a všecko, co s ním souvisí, potřebuje ohromné revise, protože je pozůstatkem starých kapitalisticko-liberalistických tendencí."

Také Beneš sdílel názor, že „klasické" parlamentní demokracii ve světě zvoní hrana, že nastává konec kapitalismu a je třeba hledat nové nekonvenční cesty. Beneš považoval za stěžejní principy moderní demokracie rovnost a bratrství, svoboda byla mu statkem z nich odvozeným. Pod dojmem Hitlerova volebního vítězství nevylučoval nastolení diktatury i v ČSR [Klimek 2].

Omezující zákony a Masarykův postoj k totalitním režimům

V květnu 1933 se novelizoval jednací řád parlamentu, podle níž zákony má v prvním čtení předkládat premiér nebo příslušný ministr a vystoupit k nim má přední parlamentní reprezentant každé vládní strany, jednání poslanecké sněmovny má být přítomno nejméně 30 poslanců a své projevy nesmějí poslanci číst (často totiž předčítali cenzurou zabavené články, proti kterým, podchyceným ve sněmovním protokolu, cenzura již zasáhnout nesměla). Účast poslanců i poté zůstávala mizivá, a když už se obtěžovali ve svých lavicích sedět, lhostejně mlčeli. Novým jednacím řádem byla nastoupena cesta k degeneraci čs. parlamentu a parlamentní demokracie.

V červenci 1933 parlament přijal novelu zákona o mimořádných opatřeních z roku 1920, nový tiskový zákon, zákon na ochranu cti, přitvrdil předpisy o tisku ze zákona na ochranu republiky, schválil zákon o stíhání protistátní činnosti státních zaměstnanců a nedobrovolném překládání soudců. Vláda a úřady nabyly práva vykonávat dozor nad činností spolků a zastavovat ji, rušit kolportáž a rozšiřování tiskovin, ba porušovat listovní tajemství. Když byl v červnu 1934 přijat další tiskový zákon, psalo se v zabavených článcích o opatřeních, „kterými si vláda... zajišťuje absolutní diktátorskou moc" a zabezpečuje se „nejen před kontrolou parlamentu, ale i před kontrolou tisku a veřejnosti.

I Masaryk hledal recepty. V roce 1933 se většina jeho interview točila okolo pojmu demokracie a diktatura. Hlásal protikladnost demokracie a „teokracie", prakticky označoval katolicko-germánský monarchismus za hlavní hrozbu, a to mu zcela bránilo pochopit podstatu totalitních hnutí, bolševismu, nacismu a fašismu. Britskému novináři W. B. Slaterovi řekl Masaryk podle Lidových novin z 19. března 1933, že „je ve fašismu jakýsi prvek demokracie. Aby měl úspěch, musí fašism vyhovovat veřejnému cítění a zájmům. Mussolini zatlačil monarchism." Opakovaně to rozváděl, Američanu E. A. Mowrerovi v červnu pravil: „Noví vůdcové potřebují podporu národa a všichni vycházejí z lidu: Hitler, Mussolini i Stalin nutně pocházejí z lidu. Také to jest určitý druh demokracie." Dalšímu Američanu, S. Stoneovi, prohlásil v srpnu: „Demokracie činí opatření, pokud jde o soustředění moci do několika málo rukou v době krize; dokonce i Hitler byl německým lidem zvolen. Prezident Roosevelt má rovněž diktátorské pravomoci" (sic). Ještě zřetelněji to řekl v interview londýnskému listu Morning Post v říjnu 1933: „Demokracie není, za určitých okolností, neslučitelná s diktaturou... Demokracie však musí být řízena experty... Mám právo jmenovat ministry, kteří jsou pro funkci nejlépe vybaveni, ať sedí v parlamentu nebo ne... A mohu propustit ministra, kterého nepovažuji za vhodného." Jeho výroky o potřebě, aby hlava státu jmenovala „vládu odborníků, těch, co znají umění vládnout spíše než počítat hlasy", vedly novináře A. B. Austina k námitce, „že to byl přesně argument pana Mussoliniho". Masaryk dodal, že volby, hlasování „může být tím nejcennějším ukazatelem pro ty, kdo vládnou. Většina členů našeho parlamentu se nemusí hodit pro vládnutí, avšak představují různé části naší země, s různými problémy a různými potřebami. To, co říkají, se zaznamenává, a jejich odlišná pojetí se zvažují při koncipování vnitřní politiky." To nezní demokraticky a není divu, že jistí politici se vždy obávali vybavit Masaryka většími pravomocemi [Klimek 2].

Politické koncepce v třicátých letech

Hitler po svém nástupu k moci nabízel východním sousedům smlouvu o neútočení. Polsko ji v roce 1934 uzavřelo, Československo raději v roce 1935 podepsalo smlouvu se SSSR o vzájemné pomoci. Naprosto bezzubou, protože k ní nebyl přiložen vojenský protokol, který by specifikoval formu vzájemné pomoci, kterou smlouva zaručovala. Obsahovala i klauzuli, že SSSR přijde na pomoc teprve tehdy, až splní své spojenecké závazky podle československo-francouzské smlouvy Francie. A my víme, že francouzské ozbrojené síly se proti Německu nesměly na základě locarnské dohody hnout ze země ani o metr na východ, ani napadnout Německo.

K tomu existovaly dvě alternativy, když Beneš předtím dvakrát (1928 a 1931) pohřbil společnou celní unii s Německem a Rakouskem, ke které by se určitě přidaly i další státy a vznikl by zárodek konfederačního uspořádání Evropy. Jednu zastával Kramář společně s Jozefem Tisem a Karolem Sidorem a to úzkou spolupráci, až federaci s Polskem. Druhou ideu měl Milan Hodža a ta spočívala ve vytvoření podunajské federace, kterou plně podporoval i rakouský kancléř Kurt von Schuschnigg [Kalvoda]. Netřeba dodávat, že naprostá většina Čechů byla proti oběma alternativám, neb národ byl zachvácel šovinismem a považoval se za nevyvolenější národ v Evropě.

Někteří v Masarykově okolí nabývali dojmu, že demokracii, přinejmenším v současné podobě, zvoní umíráček; k čemuž se klonil také Beneš. Jistí z nich soudili, že k ozdravění státu bude nutno využít i některé zásady fašismu a nacismu. Patřil k nim Schieszl. „Ve tzv. fašist. programu je leccos, co je přirozenou reakcí na dosavadní chyby a bude musit být uskutečněno. V zájmu státu je, aby to provedla koalice," zapsal do deníku, co řekl v březnu 1933 synu prezidenta Janu Masarykovi, který prý souhlasil. Schieszl neměl na mysli jen kosmetické úpravy; když se ho spisovatel Emil Ludwig v únoru 1933 zeptal, zda se sídlo parlamentu, Rudolfinum, nezmění zase v koncertní sál, odvětil: „No teď nám to ukáží v Německu a pak snad to půjde i u nás." Jiní usuzovali, že Hitlerův režim není příliš odlišný od ostatních [Klimek 3].

Češi jako nejméně oblíbený národ střední Evropy

Popularita prezidenta Masaryka kontrastovala s neoblibou Čechů. Nevlídná, ledová přijetí, kterých se dostávalo českým sportovcům i ve státech přátelských jako Francie či neutrálních jako Švýcarsko kulminovala v roce 1931 na mistrovství světa hokejistů v polské Krynici, kde se k čs. reprezentantům urážlivě a nepřátelsky chovali nejen polští diváci, nýbrž i další mužstva, volalo se „fuj!", „české svině!", jásot zazníval, byl-li některý československý hokejista sražen na led. V ČSR to vyvolalo rozsáhlou debatu, proč tomu tak je. Události byly v příkrém rozporu s oblíbeným českým tvrzením, že Češi jsou „miláčky Dohody" a „obdivovaný národ". Nacionalisté nalézali vysvětlení v prométheovské oběti za to, že Češi ostatním národům přinášeli světlo. Jako „důkazy" se omílaly oslavné pajány na husity, které dráždily menšiny i Slováky a u cizinců vyvolávaly rozpaky. Stále se opakovalo, že za vše zlé, co Čechy potkalo, vždy mohli jen „cizáci".

Josef Schieszl napsal, že daleko oblíbenější Holanďané, ani další národy nehodlají stále jiné národy poučovat a hlavně neprovolávají, „že jsou prvními, že kráčejí v čele pokroku světa... Snad je tedy příčinou naší neoblíbenosti náš prázdný messianism, nebo méně vznešeně řečeno, naše prázdná ideologičnost a z té vyplývající zestraničtění veřejného života... Příliš mnoho povinností a zodpovědnosti uvalili jsme na národní kolektivum, abychom sami nemusili nic dělat, a pokud něco děláme, abychom za to nebyli zodpovědni.“

V deníku Bohemia se zase psalo: „Oblíbené jsou národy skromné, otevřené a vlídné k cizincům - což vše Čechům chybí. Čechům se říká Prušáci mezi Slovany... Prusové jsou... neoblíbeni ve světě, ale nejvíce jsou nenáviděni svými vlastními německými soukmenovci. Skoro tak jsou neoblíbeni čeští Prusové mezi Slovany." K tomu Alfred Fuchs mínil: „To, že Čechům chybí vlastnosti, žádané Bohemií, zejména otevřenost, vyplývá z vnitřní nejistoty.“

Švéd Neander S. Nilson napsal: „Nikdo pořádní neví, proč některé národy jsou sympatické, jiné nikoli. I nepřátele si cení Francouzů, zatímco nemilujeme Prusy či Židy, třebas mají stejně cenných vlastností. Češi jsou, bez nejmenší pochyby nejméně populárním národem ve střední Evropě a není vlastně nikoho, kdo by chápal, proč... Ale i daleko za hranicemi střední Evropy je nepopulárnost Čechů faktem“ [Klimek 2].

Konec republiky

V parlamentních volbách v roce 1935 získala Sudetendeutsche Partei (SdP) v čele s Konradem Henleinem vůbec nejvíce hlasů ze všech čs. politických stran. Leč pomocí přepočítávacích koeficientů (k jednomu poslaneckému mandátu v Praze bylo zapotřebí jen cca polovina hlasů než v sudetoněmeckých volebních krajích) vyhrála těsně strana agrární.

Beneš, aby si zajistil hlasy pro své zvolení prezidentem 18. 12. 1935, nechal amnestovat komunisty uprchlé do Moskvy a slíbil poslanci Tisovi ze Slovenské ľudové strany, do roka vyřeší autonomii Slovenska. Slib nikdy nesplnil.

Konrad Henlein, když nebyl přizván k vytvoření nebo účasti na vládě, žádá 2. března 1937 poprvé otevřeně pro Sudetoněmce autonomii a právní subjektivitu.

Novoroční číslo Venkova (1938) zveřejnilo anketu k otázce: Co přejete Československu ve dvacátém roce jeho existence? Obsahovala též odpovědi předsedů dvou největších stran Berana a Henleina. Hlásaly nutnost dohody. Henlein opatrnými formulacemi doporučoval v zahraniční politice uznat nastalé změny a potřebu dorozumění s českými Němci. Beran přál republice „klid a mír" i hledat „cesty, které vedou ke spolupráci všech státotvorných složek". Žádal též „důstojnou a oboustranně poctivou" dohodu s čs. Němci a napsal: „Když... projevilo více než 1 1/4 milionu německých voličů důvěru straně SdP - nutno s tím počítat a nutno z toho dělat příslušné závěry... Je možno jen poctivě se dohodnout. Němci musí uznávat náš stát - nesmí šilhat za hranice a musí tam, kde oni vedou (v obcích a různých institucích), dát možnost zastoupení českému živlu - jako my musíme dát Němcům, co jim patří ve správě státu. Není možno pokládat všechny Němce, když se hlásí k určité politické straně, za velezrádce." Předseda agrárníků varoval menšiny, že „ve chvílích nebezpečí stojí celý československý národ pohromadě, schopen třeba v milionech krvácet a umírat za svůj stát a svoji svobodu, ale tento národ se chce s menšinami přátelsky dohodnout".

Nic víc a nic míň. Předseda agrárníků Beran v podstatě napsal bez obalu to, co žádal premiér Hodža a o čem prezident Beneš říkal cizině, že to žádá. Šovinismem poblouznění Češi interpretovali Beranův článek jako kapitulaci před Němci. Beran se tak stal přes noc téměř zrádcem národa, zaprodancem nacistů a terčem útoků ze všech stran, i z Hradu.

Ministerskému předsedovi Hodžovi se na přelomu března a dubna 1938 podařilo vynutit na Benešovi slib účasti SdP ve vládě, ale až po komunálních volbách.

Sudetoněmci vznesli 24. 4. 1938 tzv. karlovarské požadavky SdP:

1. zavedení plné rovnoprávnosti a rovnosti s českým národem

2. uznání národnostní skupiny jako právní osoby k zajištění rovnoprávného postavení ve státě

3. určení a uznání německých sídelních oblastí

4. výstavba německé samosprávy v německých sídelních oblastech ve všech odvětvích veřejného života, pokud se jedná o zájmy a záležitosti německé národnostní skupiny

5. zavedení zákonné ochrany těch příslušníků státu, kteří žijí mimo uzavřené sídelní oblasti své národnosti

6. odstranění bezpráví způsobeného sudetským Němcům od roku 1918 a náprava jim takto způsobených škod

7. uznání a uskutečnění zásady: v německých oblastech němečtí veřejní zaměstnanci

8. plná svoboda hlásit se k německé národnosti a k německému světovému názoru

Kromě druhé části požadavku ad 8 jsou ostatní z demokratického hlediska nenapadnutelné, byť body 2 a 4 vyžadují přestavbu státu na federativním základě. Protože před jednáním každá strana své první požadavky maximalizuje, aby mohla v zájmu dohody z nich slevovat, dalo se téměř s jistotou očekávat, že by alespoň od požadavku vyznávat německý světonázor Sudetoněmci při jednání ustoupili. Jenže k jednání vinou české strany vůbec nedošlo.

Francouzský ministr zahraničí George Bonnet předal 17. července dokument pro čs. vládu, která se musí zbavit „iluzorních představ". V případě války zůstane Jugoslávie stejně jako USA neutrální, Rumunsko a Polsko nepřipustí průchod sovětské pomoci do ČSR, Francie musí mít jistotu britské ozbrojené podpory, jenže Britové mohou navrhnout arbitrážní řešení sudetoněmecké otázky, čímž by rozhodnutí přešlo do třetích rukou. Bonnet řekl čs. vyslanci ve Francii Štefanu Osuskému otevřeně: „Francie nepovede válku kvůli Sudetám. Na veřejnosti samozřejmě potvrzujeme naši solidaritu, jak si to přeje československá vláda... aby dosáhla čestného mírového řešení." V zájmu přijatelného řešení sporu bude francouzský kabinet nadále veřejně připomínat spojenectví s ČSR, „československá vláda musí mít ale pevně na paměti, že Francie, stejně jako Anglie, do války nepůjde" [Klimek 2].

V srpnu 1938 byla zostřena už tak silná cenzura. Politici se rozhodli nepřipouštět, aby v tisku docházelo „k projevům o aktuálních otázkách zahraniční a vnitřní politiky, které by mohly býti vykládány jako znesnadnění jednání o těchto problémech nebo jako zkreslování skutečné situace nebo vyvolávání nálady odlišné od objektivního zodpovědného klidného posuzování". Výsledkem bylo, že sdělovací prostředky zprávy zkreslovaly do růžova, ujišťovaly čtenáře, že demokratický a pokrokový svět stojí za ČSR, že se ČSR nemůže stát nic zlého, přání se vydávaly za pravdy, takže Češi nebyli vůbec připraveni na nutnost ústupků národnostním menšinám, na možnost prohry.

Bývalý britský ministerský předseda Lloyd George vytáhl Benešovy sliby o švýcarském uspořádání Československa (v ČSR do té doby pečlivě utajované) na světlo světa ve svých dvoudílných vzpomínkách Pravda o mírových smlouvách, které vyšly v Anglii před mnichovskou krizí. Začaly je otiskovat přední deníky a způsobily naprostý odvrat britského veřejného mínění od Čechů. Jeho úsudek o Benešovi v jeho knižních vzpomínkách zněl: „Mezi mnoha neštěstími, která dopadla na Rakousko ve dnech velké kalamity, jedním z nejhorších bylo, že Československo na mírové konferenci nezastupoval... Masaryk, nýbrž impulsivní, lstivý, ale mnohem méně chytrý, zato však krátkozraký politik, který nepředvídal, že čím více uchvátí, tím méně může udržet“. Názor Lloyda George v předvečer mnichovské krize zněl: „Kdyby vládci Československa v pravý čas, bez čekání na hrozivý tlak Německa, splnili slib, že poskytnou různým rasám ve své republice lokální autonomii podle vzoru švýcarské konfederace, mohly být nynější komplikace vyloučeny“ [Jaksch].

Teprve lord Runciman donutil československou vládu, aby místo pokryteckých ústupků (I., II. a III. plánu) předložila Sudetoněmcům vážný usmiřovací plán, když zcela odmítl tzv. III. plán předložený čs. vládou během jeho mise v ČSR jako nedostatečný. Na konstruktivní návrhy nebyli Češi vůbec připraveni. Zavládla proto málem panika, ale tehdejší Benešův tajemník Prokop Drtina sáhl pohotově po memorandu německých sociálních demokratů Runcimanovi a v podstatě jejich požadavky opsal (poměrné zastoupení ve veřejné službě, novelizace jazykového zákona a miliardová půjčka pro oblasti postižené krizí, rovnoprávnost národností, vytvoření žup s rozsáhlými kompetencemi). 7. září byl odevzdán SdP. Bylo už však příliš pozdě. SdP na pokyn Berlína jednání o IV. plánu odmítla. České veřejné mínění, ukolébáno optimistickým tiskem, netušíc téměř nic o vývoji věcí, bylo zcela zaskočeno vládními návrhy.

13. 9. 1938 dal K. Henlein a K. H. Frank pražské vládě ultimatum, podle kterého měla stáhnout policii z převážně německých okresů a předat policejní moc starostům, protože československá policie zcela rezignovala na udržení pořádku. Praha nereagovala a tak 15. 9. Henlein zakončil svůj projev osudovou větou „Wir wollen heim ins Reich!“ Vláda to posoudila jako velezradu, rozpustila SdP, Henlein a jeho štáb uprchli do Německa. Tentýž den, 15. 9. se setkává Chamberlain s Hitlerem v Berchtesgadenu, je rozhodnut mu odstoupit čs. území osídlená Němci podle zásady sebeurčení, protože ztratil, stejně jako celá Velká Británie, důvěru v Beneše a v české státní vedení vůbec.

Do věci se zapojil Mussolini, který 15. 9. v listu Popolo d´Italia požadoval pro české Němce vypsání plebiscitu. Beneš sdělil francouzskému vyslanci, že plebiscit je nepřijatelný, protože „by se pak lidové hlasování musilo povolit také Slovákům a Karpatským Ukrajincům“ [Jaksch]. 21. 9. duce řekl: „Jestliže se dnes Československo nalézá v tom, co lze nazvat ‚delikátní situace', je to proto, že bylo - ano, už je možno říkat - bylo, a já vám to povím přímo: nikoli pouze Československem, nýbrž Česko-Německo-Polsko-Maďarsko-Rusínsko-Rumunsko-Slovenskem."

Požadavek odstoupení území Německu byl předloženo čs. vládě Francií a Velkou Británií 19. 9. a byl odmítnut. Ministerský předseda Hodža pak poprosil francouzského vyslance v Praze o písemné vyjádření jeho vlády, že se Francouzi kvůli sudetským Němcům nedají na pochod: „vedoucí muži Československa budou toto krytí potřebovat, aby mohli přijmout francouzsko-britský návrh.“ Milan Hodža, právník, Slovák, svého času velký zastánce federace Rakouska-Uherska hovořící plynně dvacítkou jazyků a bývalý tajemník pro Uhry Františka Ferdinanda d´Este, nebyl nikdy zcela přesvědčen o životaschopnosti Československa a preferoval federaci podunajských států, byl však odstaven Masarykem, Benešem pomocí pomlouvačných intrik. Když se nakonec dostal do rozhodující pozice, bylo už pozdě a pro zuřivý odpor českého šovinistického obyvatelstva svou vizi nemohl uskutečnit. Podle Hodžova názoru byla sudetská území, jejichž připojení k republice si vynutili čeští nacionalisté, zdrojem slabosti státu, nikoliv jeho síly. Za druhé světové války byl zastáncem postoupení všech území s německým obyvatelstvem, která nejsou pro stát strategicky bezpodmínečně nezbytná, cizím státním útvarům s cílem snížit německou menšinu v československém státě o dva miliony [Brandes 2].

Následovala společná francouzsko-britská demarše, kterou doručili oba vyslanci Benešovi 21. 9. 1938 ve dvě hodiny ráno, že nebezpečí války mohou odstranit pouze co nejrychlejší územní ústupky a že v případě odmítnutí, se Velká Británie nepostaví na stranu Francie. Vláda v 9 h ráno odstoupení území Německu s více než 50% německých obyvatel přijala a podnikla nutné kroky ke své demisi.

Literatura:

August, František, JAB: Ve znamení temna. Sovětská špionážní a podvratná činnost proti

Československu v letech 1918-1969, Votobia, Praha 2001

Brandes 2, Detlef: Großbritannien und seine osteuropäischen Alliierten 1939-1943. Die

Regierungen Polens, der Tschechoslowakei und Jugoslawien im Londoner Exil vom Kriegsausbruch bis zur Konferenz von Teheran, Collegium Carolinum, München 1988 (česky: Exil v Londýně 1939- 1943, Karolinum, Praha 2003)

Jaksch, Wenzel: Cesta Evropy do Postupimi, Institut pro Středoevropskou kulturu a politiku, Praha 2000

Haffner, Sebastian: Od Biscmarcka k Hitlerovi. Pohled zpět, Votobia, Olomouc 1995

Kalvoda 2, Josef: Role Československa v sovětské strategii, Dílo, Kladno 1999

Klimek, Antonín, Boj o Hrad, Panevropa, Praha 1996, 1998

Klimek 2, Antonín: Velké dějiny zemí Koruny české XIV., Paseka, Praha 2002

Klimek 3, Antonín: 30. 1. 1933 Nástup Hitlera k moci. Začátek konce Československa, Havran, Praha 2003

Klimek 4, Antonín: Velké dějiny zemí Koruny české XIII., Paseka, Praha 2002

Krystlík 4, Tomáš: Co jsme v učebnicích dějepisu nenašli a hned tak nenajdeme, CS-magazín

03/2003, www.cs-magazin.com

Krystlík 5, Tomáš: Okolnosti vzniku ČSR, CS-magazín 06/2007, www.cs-magazin.com

Podiven: Češi v dějinách nové doby (1848 -1939), Academia, Praha 2003

Zpátky