Červenec 2007

Beneš v druhém exilu

Tomáš Krystlík

Motto:

Státník, který se dopustil tolika chyb jako Beneš, má v zájmu vlastního národa přímo povinnost odejít z vysoké politiky (Edouard Dalladier ke Štefanu Osuskému, 2. 10. 1939)

V létě 1936 navštívil pplk. František Moravec, šéf čs. vojenské zpravodajské služby Moskvu, aby uzavřel se SSSR dohodu o výměně vojenských a zpravodajských informací mezi oběma zeměmi. Jejím výsledkem bylo, že Češi poskytovali Rusům cenné informace a sami od nich nedostali nic. Na sovětskou žádost a podle Benešových instrukcí poskytla čs. zpravodajská služba československé cestovní pasy sto padesáti sovětským agentům vyslaným do Španělska. Kromě toho jim čs. tajná služba poskytla i oblečení, průvodce a mluvčí, aby jim pomáhali na cestě do Španělska a nebyli nápadní. Třicet z nich cestou zatkli Švýcaři, protože mezi sebou mluvili rusky, vyslechli je a vyhostili zpět.

Pakt mezi Německem a SSSR přerušil Benešovy diplomatické styky se Sověty, následné útoky komunistů vůči Benešovi měly za následek, že Beneš přerušil s nimi otevřené politické styky. To ovšem nebránilo Sovětům, aby v období vrcholící protibenešovské kampaně Kominterny nespolupracovali s Benešem ve zpravodajské oblasti. V hlášeních NKVD byl označován jako Agent č. 16 [Kalvoda 3].

O Benešově agentství se zmiňuje také Pavel Sudoplatov ve své knize Special Tasks. Major Petr Zubov byl v roce 1937 pod diplomatickým krytím poslán do Prahy jako rezident NKVD. Během svého pobytu v Praze byl řídícím orgánem Beneše. Po mnichovské konferenci dostal Zubov od Stalina instrukci předat Benešovi přes jeho sekretáře 10 tisíc USD a pomoci Benešovi s odjezdem do Velké Británie. Stvrzenku na příjem této částky podepsal Benešův tajemník. Po Benešově odletu do Anglie byl Zubov povolán do Moskvy a zatčen. Důvodem jeho zatčení byl Benešův návrh Stalinovi prostřednictvím Zubova, aby SSSR subvencoval 200 tisíci USD vojenský puč v Jugoslávii. Zubov od NKVD peníze dostal, odjel do Jugoslávie, kde zjistil, že navržení důstojníci pro provedení puče jsou nespolehliví dobrodruzi, neschopní něco takového provést, a vrátil se i s penězi do Prahy. Hlásil vše do Moskvy a na jeho vysvětlující telegram Stalin vlastnoručně napsal: „Ihned zatknout“. Zubov několikaleté vězení přežil, byť jako invalida [Kalvoda 3].

V lednu 1948 nařídil Molotov Sudoplatovovi, aby odjel do Prahy a tajně vyřídil Benešovi, že musí předat moc ve státě Gottwaldovi a sám z úřadu důstojně odejít. Sudoplatov měl vyvinout na Beneše nátlak pomocí stvrzenky na 10 000 USD z roku 1938 podepsané jeho sekretářem. Sudoplatov si vzal s sebou do Prahy právě Zubova. Ten se k Benešovi dostal a vzkaz mu vyřídil s tím, že nemá vyčkat jeho odpovědi.

Sudoplatov také píše, že plk. Ludvík Svoboda byl za války jako agent NKVD Benešovým tajným vojenským zástupcem, k čemuž není co dodávat. Svoboda svoji spolupráci s NKVD prozradil ve svých pamětech sám. Více překvapující je, že Sudoplatov označuje jako agenta NKVD i plk. Františka Moravce, šéfa Benešovy zpravodajské služby v Londýně, který byl získán ke spolupráci v Londýně rezidentem NKVD Čičajevem. Moravec ovšem ve svých pamětech tvrdí, že s ním spolupracoval na Benešův příkaz [Kalvoda 3]. V každém případě plukovník Moravec předával Rusům velkoryse zpravodajské informace, Rusové věděli, že to byl právě on, kdo organizoval před válkou přepravu agentů NKVD do Španělska.

Čičajev v roce 1944 Moravce požádal, aby zorganizoval rozsáhlou sabotáž Škodových závodů v Plzni, která by ochromila zbrojní výrobu pro Německo. To ale Moravec odmítl kvůli následkům německé odvety [August], nebo také, a to se zamlčuje, že neměl kdo akci provést, když protektorátní odboj de facto neexistoval. Přesněji řečeno nikdo z domácího odboje se nehodlal zúčastnit záškodnických akcí spojených s rizikem. NKVD začala obviňovat Moravce ze zbabělosti a Čičajev se začal domáhat přímého spojení s domácím odbojem přes svého londýnského exponenta Václava Noska. Moravec odmítl [August]. Od té doby s ním Rusové zřejmě začali zacházet jako s agentem, který selhal. Ale zpět do roku 1940.

S českými zpravodajskými důstojníky v Londýně se sešli příslušníci NKVD, kteří je vyzvali, aby pro sovětskou zpravodajskou službu vytvořili na území protektorátu, špionážní síť. Beneš se nechtěl spokojit pouze s funkcí ruského špiona, chtěl navázat oficiální diplomatické styky s Moskvou. Spojil se za tím účelem se sovětským vyslancem v Londýně Ivanem Majským, sdělil mu, že tímto posláním pověřil plukovníka Heliodora Píku a posílá jej do Moskvy. Sovětské úřady to v květnu 1940 povolily. Na naléhání Rusů se měly čs.-sovětské zpravodajské styky utajit před Brity a Francouzi. Beneš souhlasil. Beneš tak začal systematicky pracovat pro obě strany, nejen pro Brity, nýbrž i pro Sověty.

Vnějšně se nic nezměnilo, komunistická propaganda i nadále Beneše ostouzela a označovala za agenta západního imperialismu. Beneš dal Františku Moravcovi, šéfu vojenské zpravodajské služby, pokyn, aby označoval Rusům ty z předávaných informací, které již jeho služba sdělila Britům a dohodl vždy s nimi, jaké informace, které Rusové předají Čechům, mají být sděleny i britské zpravodajské službě. Otevřela se tedy nesmírně efektivní cesta pro předhazování ruských řízených dezinformací Britům a jejich prostřednictvím dalším spojencům, zejména Američanům. Podle sdělení Feierabendova [Feierabend] měl mít Beneš od roku 1941 již přímé zpravodajské spojení s Moskvou a nikoliv jen přes vyslance Majského.

Pro Moskvu byl Beneš spolehlivý od aféry s Tuchačevským, kdy Stalina zpravil o existenci materiálů o údajném sovětském důstojnickém spiknutí v německých rukách. Beneš byl přitom zřejmě veden také pohnutkou překazit hrozící další sbližování Německa a SSSR. Stalin pak nechal popravit nebo zavřít do gulagu všechny podezřelé armádní důstojníky od kapitána nahoru. Bylo jich 35 tisíc, počtem více, než později, nově, rychle a špatně vycvičených, padlo v 2. světové válce.

Pozadí případu Tuchačevského je zajímavé i z jiných hledisek. Zřejmě to byla pouze Rudá armáda, její velitelská elita, která mohla Stalina ohrozit. I. A. Serov (později, po popraveném Berijovi, se v roce 1953 stal šéfem KGB), tehdy náčelník zvláštní operační správy NKVD, vypouští materiály o spiknutí dvěma agentům NKVD mezi ruskou bílou emigraci v Paříži, carskému generálu Skoblinovi a jeho manželce, operní zpěvačce Naděždě Pletvitské. Skoblin je předává německému Sicherheitsdienstu, se kterým měl už delší dobu styky (Skoblin byl pak zlikvidován NKVD). Tak se dostaly Reinhardu Heydrichovi na stůl a ten je považoval za věrohodné. Padělky pocházející od Skoblina ale neobsahovaly nic o aktivní účasti německého generálního štábu na přípravě spiknutí, takže je Heydrich nechal dodělat – měl s velením Wehrmacht nepříliš nakloněném národnímu socialismu své plány. Jako kurýra vybral Heydrich s Hitlerem SS-Standartenführera (plukovníka) Horsta Böhme - pozdějšího náčelníka Sicherheitsdienstu v protektorátu, který nařídil zničení Lidic - protože žil v té době v Praze a vydávaje se za antinacistu stýkal se s osobním důvěrníkem Edvarda Beneše (kdo to byl a zda vůbec existoval, se nezjistilo). Když se Beneš dověděl o oněch materiálech, poslal po zvláštním kurýrovi Stalinovi dopis, aniž to konzultoval s čs. zpravodajskou službou.

Stalinova odpověď přišla stejným způsobem přes Beneše ale v obráceném pořadí Heydrichovi se žádostí, aby Němci kontaktovali určitého, v dopise uvedeného člena sovětského diplomatického sboru v Berlíně. Ten pak po navázání kontaktu odjel do Moskvy, aby se vrátil s osobním Stalinovým zmocněncem s pověřovací listinou od samého náčelníka NKVD Ježova. V polovině května 1937 předal Sicherheitsdienst „usvědčující“ materiály osobnímu Stalinovu zmocněnci (usvědčující nemohly dost dobře být, neb to byly jen fotokopie) za 3 miliony zlatých rublů [August].

Horší bylo, že krátce po oficiální návštěvě Tuchačevského v Praze na jaře 1937, kde měl dojednat jako náměstek lidového komisaře obrany podmínky vojenské spolupráce mezi oběma státy, když Tuchačevskij a jeho suita odjeli domů přes Berlín, čs. zpravodajská služba zjistila, že obsah čs.- sovětských rozhovorů, krátce před tím konaných v Praze, jsou detailně známy německému Abwehru (armádnímu konkurentu Sicherheitsdienstu). Beneš, touto skutečností šokován, předal tuto informaci Stalinovi a varoval také dopisem Léona Bluma, francouzského ministerského předsedu před jednáními se sovětským generálním štábem [August], ze kterého unikají důvěrné informace. Kdo předal informace Němcům, zda to byl někdo ze sovětské nebo z československé strany, zůstává dodnes tajemstvím.

Na počátku roku 1941 sdělila čs. tajná služba v Londýně Sovětskému svazu jména německých agentů působících v SSSR, kteří byli pak zneškodněni. Přes tento mistrovský kousek nedůvěřoval Stalin zprávám čs. zpravodajců o Hitlerově úmyslu napadnout Sovětský svaz. Beneš ve svém dopise pplk. Ludvíkovi Svobodovi 23. 03. 1941 (rok před vytvořením čs. jednotek ve SSSR!) ujišťoval Sověty, že jeho vláda „nikdy nenaváže žádné spojení, které by bylo Rusku nepřátelské“, a zdůraznil, že spolupráce musí zůstat v tajnosti. Jak bylo již dříve dohodnuto, předá česká zpravodajská služba Britům jen takové informace, které schválí či o které požádá sovětský protějšek, a žádná informace nebude Britům předána bez vzájemného souhlasu [Kalvoda]. Tento dopis jasně ukazuje, že Beneš už v té době věděl o Svobodových úzkých stycích s NKVD, když se na něj s takovými věcmi obracel. Zřejmě to věděl od svého řídícího důstojníka NKVD ve Velké Británii. Pod Benešovou ochranou a na pravé československé pasy přijely za války do Anglie také stovky komunistických agentů [August].

V září 1938 nechal Beneš poslat čs. vyslanectvím a konzulátům finanční prostředky na přežití přechodného období a války. Podle Františka Moravce si Beneš po abdikaci vzal při odletu z Prahy do Londýna na podzim roku 1938 přibližně 32 tisíc liber sterlingů a jeden mil. liber sterlingů byl uložen v Curychu, Paříži, Haagu, Stockholmu a v Rize. Beneš je začal stahovat do Londýna a v roce 1940. V době, kdy si vyprosil od britské vlády půjčku 50 tisíc liber, měl minimálně stejný obnos v hotovosti v pokladně [Kalvoda, Moravec].

Americký vyslanec v Paříži William C. Bullitt 16. 9. 1939 v depeši prezidentu USA píše o Benešovi, že téměř každý člověk v politické veřejnosti jak v Anglii, tak i ve Francii považuje Beneše za „nanejvýš sobeckého malého člověka, který pomocí svého laciného chytráctví v malých věcech a naprostým nedostatkem moudrosti ve velkých věcech dopustil dezintegraci své země.“ Nevidí „žádného důvodu, proč by Beneš měl vést provizorní vládu, s výjimkou jeho touhy ,postavit se do čela něčeho´“. Tentýž vyslanec ministru zahraničí USA 10. 10. 1939 napsal, že podle stanoviska, které zaujala francouzská vláda, „byl Beneš natolik zdiskreditován, že nebylo žádné horší osoby nad něho, která by mohla být hlavou prozatímní vlády Československa“ [Kalvoda 3, Brandes 2].

František Moravec vykonal pro Beneše hodně. Přihlásil se do jeho služeb v době, kdy žádný francouzský politik nechtěl s Benešem mluvit a Britové Benešovi poskytli azyl jen pod podmínkou, že ve Velké Británii nebude vyvíjet politickou činnost. Pomocí Moravcovou, který spolupracoval s britskou MI6, se posléze Beneš setkal s britským ministrem zahraničí lordem Halifaxem [Moravec, Kalvoda 3].

V Londýně Beneš prosadil v exilové vládě svou svrchovanou osobní moc. Faktem je, že exilová vláda byla odpovědna pouze jemu, prezidentu Edvardu Benešovi, který byl na základě vlastního dekretu rovněž zdrojem zákonodárné moci. Vybíral si členy své vlády a Státní rady, aniž se musel komukoliv z toho zodpovídat. Jmenování do Státní rady platilo jen jeden rok, členy jmenoval podle svého uvážení Beneš, což automaticky znamenalo, že kvůli svému dalšímu jmenování se báli proti Benešovi vystoupit. Ve Státní radě byli totiž existenčně zajištěni, mimo ní nikoliv. Jako příklad soustředění moci v rukou Beneše uveďme, že Beneš smlouvu o přátelství mezi Československem a SSSR v prosinci 1943 v Moskvě nejen podepsal, nýbrž i sám hned ratifikoval, takže vstoupila v platnost, aniž se mohl někdo jiný k ní vyjádřit [Kalvoda 3].

Situaci vystihuje Benešův sekretář a Jaroslav Smutný, který zaznamenal názor Jana Masaryka v rozmluvě s Benešem, Moravcem v době přípravy čs.-sovětské smlouvy [Kalvoda 3]: „Já jsem přirozeně za to zodpovědný jako ministr, ale mně to bylo presentováno“ (Ripkou), „že prý je to dohodnuto s presidentem. Vláda to schválila, president také, tak já musel kušovat. Ale já už toho začínám mít dost. Oni jsou všichni podělaní z komunistů, každý se před nimi třese, já mám v úřadě lidi, kteří všechno hned donesou komunistům a sovětské ambasádě, já nevím, před kým smím a před kým nesmím mluvit. Ve Státní radě je to zrovna takové, sovětská ambasáda ví dříve, o čem se jednalo ve Státní radě, nežli to víte vy. Ve vládě jsou z komunistů vedle sebe, Stránský a Ingr mi prohlásili, že smlouva s Ruskem musí být, i kdybychom se kvůli tomu měli úplně rozejít s Anglií a Amerikou".

Politici byli pouze úředníci a poradci, závažnější politická rozhodnutí činil Beneš sám. Podle trvalého nařízení, které přijala Státní rada 14. 02. 1941, nesměla Státní rada podat návrh na vyslovení důvěry nebo nedůvěry vládě. Státní rada 30. 03. 1942 v Londýně odhlasovala rezoluci, podle níž ti, kteří po Mnichově neuznávali Beneše jako prezidenta republiky, špatně sloužili svatým zájmům republiky [Kalvoda 3].

Zřízení Benešovy samovlády znamenalo, že londýnskou vládu opustili Slováci Štefan Osuský a Milan Hodža. Osuskému Beneš nikdy nezapomněl, že jej francouzská vláda v roce 1939 uznala za představitele Česko-Slovenska dříve než Beneše, Hodža byl politicky úplný protipól Beneše - východisko spravedlivého a perspektivního uspořádání střední Evropy viděl ve federaci podunajských států. Tak se zařídilo, aby Hodžova přítelkyně doprovázející jej do Anglie, byla po příjezdu zatčena pro podezření ze špionáže pro Německo. František Moravec pak vyměnil její propuštění za Hodžův slib odjezdu obou do USA. Tak se také stalo. František Moravec sám přiznává, že pomáhal odstraňovat Benešovu politickou opozici v Anglii, zařídil, aby tři čeští politici, kteří v Londýně veřejně projevili svůj nesouhlas s Benešovou politikou, byli Angličany zatčeni. Ve skutečnosti jich bylo šest a jednalo se o poslance za Národní demokracii Františka Schwarze, Petera Prídavka a další čtyři osoby, o které se opírali Lev Prchala a Hodža, které Benešovým přičiněním byli po svém příjezdu do Anglie zatčeni a uvězněni jako němečtí špioni. Jen o jednom z nich měl Čs. národní výbor upozornění z protektorátu, že je v německých službách, ostatní byli vězněni až do března 1941 jen na základě paušálního tvrzení kruhů kolem Beneše, že za Prchalovou a Hodžovou opozicí stojí nacisté [Brandes 2]. Beneš ovšem nezapomínal: F. Schwarz se v září 1945 po svém návratu do vlasti ocitl záhadně v československém vězení, ve kterém ještě záhadněji, neodsouzen, 20. 2. 1947 zemřel [Tesař 2]. Hodža během války zemřel a Prchala se již nikdy do vlasti nevrátil. Tušil, co by ho ze strany Beneše a jeho nohsledů čekalo.

Velké peněžní obnosy na odboj měl Beneš z fondů brněnské zbrojovky, jejíž generální ředitel Eduard Outrata nevrátil z návštěvy Velké Británie do protektorátu, který měl k dispozici i obrovské sumy pro uplácení. Dalším velkým zdrojem peněz na odboj byly částky od Jana Bati do doby, než se cesty Beneše a Bati rozešly. Baťu po válce pohnal pomstychtivý Beneš před národní soud.

Beneš a vojenské operace

Maďaři začali během války kontaktovat přes Poláky v Londýně Brity na vládní úrovni, od roku 1942 již přímo. Informovali je, že „Maďarsko nezamýšlí klást odpor anglo-americkým či polským jednotkám, pokud se přiblíží k maďarské hranici a vstoupí do země... a je připraveno podniknout konkrétní vojenskou akci proto Němcům, kdyby se ukázalo, že je možné předem vypracovat praktický plán spolupráce mezi konkrétními armádami“. Nabídku Maďarsko zopakovalo oficiálně přes své ministerstvo zahraničních věcí a spojenecké diplomaty v Istanbulu 17. 8. 1943 s tím, že je také připraveno se Spojencům vzdát, že nebude klást spojeneckým vojskům odpor. Britská vláda 9. 9. 1943 maďarskou kapitulaci přijala s tím, že bude utajena do doby, než postoupí spojenecké armády k maďarským hranicím. Aby zabránili obsazení země sovětskými vojsky, byli Maďaři ochotni přijmout všechny anglo-americké podmínky. K Maďarům se posléze připojili i Rumuni. Britové a Američané začali tedy plánovat invazi na Balkán, pak přes Maďarsko, Rumunsko, Slovensko a Polsko k Baltu. Maďaři neměli Beneše rádi, nemohli mu zapomenout jeho výrok: „Raději Hitlera než Habsburka“, jeho zásluhou připojení území osídlených jen Maďary ke Slovensku, a on Maďary nesnášel. Poláci mu nemohli zapomenout, že se Těšínska (části) zmocnil de facto podvodem.

Beneš si ovšem přál, aby Maďarsko, Polsko a Československo obsadili Sověti. Měl pro své přání pádný důvod. Kdyby Polsko, Maďarsko a ČSR neobsadila Rudá armáda, nýbrž západní spojenci, musela by otázka poválečných čs. hranic počkat až na mírovou konferenci - kdežto Rusové byli přístupní faits accomplis. Mírové konference by se zúčastnili jistě i Poláci a Maďaři a bylo by pro Čechy obtížné hromadně vysídlit menšiny z míst, kde žily po mnoho generací. Navíc by národy obsazené anglo-americkými vojsky podle zásad demokracie rozhodovaly samy o svém osudu. To vše se křížilo s Benešovými plány, kdežto při obsazení Rusy, mohl Beneš naopak leccos získat.

Dále kdyby ČSR osvobodila anglo-americká vojska, musel by Beneš po příjezdu do vlasti abdikovat s celou vládou, jak slíbil, a vypsat volby. Nemusel by se stát prezidentem a to nehodlal riskovat. Osvobození Československa z Východu mu zaručovalo poválečné prezidentství. Dalším problémem obsazení Československa západními spojenci by bylo obtížné obnovení předválečných hranic, protože zejména britská vláda se v této věci nehodlala vázat. Mohlo by se stát, že by všechny národy, které před válkou žily v ČSR, by si mohly svobodně zvolit, ve kterém státem a s kým chtějí žít. Zejména byl ohrožen svazek Čechů a Slováků. To vše vedlo k tomu, že Beneš ostře vystupoval proti záměru invaze na Balkán.

Ta by také překazila sovětské plány s komunizací zemí Balkánu a střední Evropy. Spojenecké zpravodajské služby hlásily, že Sověti chtějí z Balkánu a ze střední Evropy udělat sféru svého výlučného vlivu, hlavně zamezit Britům mít zde svůj vliv. To se nakonec Rusům povedlo. Díky vojenskému zásahu Britů se z toho po válce vysmeklo Řecko a prohlášením neutrality i Rakousko.

Ačkoliv Stalin chtěl druhou frontu co nejdříve, byl tvrdě proti anglo-americké operaci v balkánských státech. Do jaké míry byl Beneš nástrojem Sovětů v boji proti invazi na Balkáně nelze posoudit kvůli naprosté shodě Stalinových a Benešových přání v této věci, ovšem z rozdílných pohnutek. Na teheránské konferenci odsouhlasil Roosevelt Stalinovi, proti protestům Churchillovým, otevření druhé fronty přes kanál La Manche do Francie. Beneš byl vrcholně spokojen s tím, že Československo bylo v Teheránu zařazeno do sovětské zóny vojenských operací. V tom se sice mýlil, v Teheránu nic takového dojednáno nebylo, leč implicitně to vypovídá o jeho zájmech.

Benešova cesta do sovětského chomoutu

Edvard Beneš již v roce 1941 osobně upravoval zprávy československých činitelů z Moskvy tak, aby vyznívaly příznivě pro SSSR a jeho válečné úsilí. Již 21. ledna 1942 na obědě za účasti Edena, Nicholse a Ripky ujišťoval britské politiky, že „se Čechoslováci komunismu nebojí a jsou ho schopni absorbovat”. V průběhu roku 1942 pak novinářům i britským politikům nejen neustále zdůrazňoval, že Sovětský svaz německého útočníka slavně porazí, nýbrž také že se lze plně spolehnout na Stalina a jeho sliby nevměšovat se do záležitostí menších evropských států. Beneš se domníval, že z války vyjde zcela nový Sovětský svaz, který se postaví do čela Slovanů [Zeman 2].

Beneš při rozhovoru se Stalinem v prosinci 1943 při příležitosti podepsání čs.-sovětské smlouvy označil plány na československo-polskou poválečnou federaci za ”pouhý prostředek sloužící Londýnu a Washingtonu k získání vlivu ve východní Evropě. Ujistil také sovětské vedení „že německé pozemky, banky a podniky čeká po válce znárodnění. Rozdělení německého majetku do soukromých rukou by totiž vyvolalo pouze hluboké spory mezi Čechy” (Že by své soukmenovce přece jen dobře odhadl?). „Převod německého majetku do rukou státu se stane signálem k dalekosáhlé socializaci.” Beneš Stalinovi potvrdil, že po válce dojde v ČSR k rozsáhlému znárodnění: „tímto způsobem byly by vytvořeny základní předpoklady, umožňující plánovanou výrobu v hlavních průmyslových odvětvích na několik let napřed a přizpůsobení se československého plánu výroby státnímu plánu SSSR.”

Beneš v Moskvě

Zajímavé je, že Beneš si do Moskvy v prosinci 1943 k podpisu spojenecké smlouvy se Sovětským svazem nevzal žádného vyššího politického nebo vojenského představitele, dokonce ani ministra zahraničí Jana Masaryka. František Moravec ve své knize píše, že nechtěl mít s sebou, zřejmě při nejdůležitějších osobních jednáních s nejvyššími představiteli sovětského státu, svědky. Smutný, vedoucí Benešovy kanceláře, napsal, že z trojice Beneš – Stalin - Molotov byl Beneš „podlézavý, nenucený, mstivý a místy radikálnější než jeho hostitelé“ [Kalvoda]. Stalinovi řekl, že by nejlepším řešením polského problému bylo, kdyby Sovětský svaz Polsko obsadil a zřídil tam prosovětskou vládu. Postavil by tak londýnské Poláky před hotovou věc, kterou budou muset akceptovat. Maďarsko je nutné obsadit a Maďary potrestat za zábor části Československa. Má v úmyslu obsadit všechna území, která si Maďarsko přisvojilo a v tomto úsilí požádat Sověty o pomoc. Beneš také Stalinovi řekl, že v žádné věci nezaujme stanovisko, dokud se na něm s ním předem nedohodne, zejména o uspořádání střední Evropy, podunajské pánve, a o vypořádání s Němci. Sdělil mu, že již dal svým podřízeným pokyny, aby zaujali stejné stanovisko jako Sovětský svaz, a to v každé otázce. Zdůraznil jim, že „Praha musí mít stejnou politiku jako Moskva“.

Beneš jednal v Moskvě s čs. komunisty. Gottwald prohlásil: „Za normálních poměrů... mají komunisté... právo na to, aby oni tvořili vládu... Nevzdávajíce se tohoto svého nároku, nechceme jej pro první provizorní vládu uplatňovat, abychom prezidentu republiky nečinili obtíží, zejména obtíží zahraničně politických. Ale při tom považujeme za samozřejmé, že komunistům musí být dány významné funkce v nové vládě a že na příklad ministerstvo vnitra a ministerstvo národní obrany má být obsazeno lidmi z řad komunistů.“ Beneš proti tomu nic nenamítal, dodal, že mezi ním, vrchním velitelem armády a komunistickým ministrem národní obrany by se mohla vyvinout „ideální spolupráce“, uznal, že komunistická strana jako „nejsilnější strana“ (!) má právo mít v budoucí vládě ministerského předsedu. Beneš nakonec Gottwaldovi a jeho druhům slíbil: „Budete nejsilnějším prvkem v novém režimu. A já ten prvek budu vždy podporovat... Bude-li naše dohoda upřímná a čestná, pak budou komunisté a Beneš znamenat sílu, kterou nikdo nezdolá.“ To vše řekl Beneš v prosinci 1943 (!). Je jasné, že poslední věty zcela určitě připomněl Gottwald Benešovi alespoň v roce 1945 a 1948.

Po návštěvě Moskvy byl František Moravec velmi udiven, když mu Beneš vyprávěl o fašistických elementech v československém vojsku. Moravec si nebyl vědom toho, že by takové elementy ve vojsku opravdu (na rozdíl od komunistických a antisemitských) byly a Benešovi to řekl. Ten však opakoval, jak píše Moravec, „že ten problém musíme vyřešit; fašisté musí být umlčeni a z vojska odstraněni“. Komunisté mu zřejmě dali seznam osob, které pokládali za politicky nespolehlivé.

V lednu roku 1944 po Benešově návratu z Moskvy přišel za Moravcem důstojník NKVD, který se s Moravcem stýkal, „a požadoval pro své nadřízené veškeré nezbytné technické údaje, které by umožnily Rusům navázat bezprostřední styk s našimi zdroji doma". Sověti v té době už nebyli spokojeni s výhodami, jež měli ze služeb organizace řízené Benešem a Moravcem a z jejich sítě informátorů ve protektorátu a na Slovensku. Chtěli řídit agenty a podzemí přímo. Poněvadž Moravec tak nebyl ochoten učinit, odvolala jej později vláda Národní fronty v dubnu 1945 z funkce šéfa zpravodajské služby [Kalvoda].

Beneš a SNP

Beneš, Sergej Ingr (ministr obrany čs. londýnské vlády) a František Moravec od 4. 8. 1944 věděli, že se na Slovensku připravuje povstání, které organizuje slovenský ministr obrany Ferdinand Čatloš. Místo toho, aby jednali se spojeneckými štáby o podpoře povstání, udal Beneš Čatloše prezidentu Tisovi, že s Čatloš s ním (Benešem) chce navázat styky. Tak došlo k tomu, že všeobecné slovenské povstání bylo zmařeno, zúčastnily se ho pouze jednotlivě některé slovenské jednotky. Beneš nenáviděl Čatloše za to, že odmítl přijmout Benešův program pro Slovensko, zveřejněný ve vládním londýnském prohlášení 30. 6. 1943. Tak alespoň překazil celonárodní slovenské povstání, neboť se obával, že by posílilo postavení Slováků v poválečném státě. Beneše zajímala jen jeho vlastní moc a postavení v poválečném Československu, nikoliv odboj nebo povstání.

Beneš a Roosevelt

Je nutné se zmínit, že k poválečnému zavlečení evropských států do područí SSSR přispěla politika amerického prezidenta Franklina Roosevelta a jeho vlády. Velkou zásluhu na změně Rooseveltova stanoviska měl právě Beneš. Roosevelt podezíral Brity, že se snaží kolem Středozemního moře nastolit předválečný status quo sloužící jejich koloniálním zájmům. Nicméně v tajném dopisu Churchillovi 11. 11. 1942 se vyslovil pro otevření fronty na Balkáně a zastáncem této myšlenky byl až Benešovy návštěvy USA v květnu a červnu 1943. Podle svědectví Ivana Herbena, jemuž Beneš o setkání s Rooseveltem v Bílém domě vyprávěl, kladl Roosevelt Benešovi otázky: „Vy jste přece znalec Ruska. Myslíte si, že na konci války a po porážce Německa bude Sovětský svaz tak vyčerpán, že bychom mohli spojeneckými armádami porazit nejen Hitlera, ale také Stalina?“ „Myslíte si, že bychom mohli přes Berlín mašírovat až do Moskvy?“ Beneš přesvědčil Roosevelta „o nereálnosti takových myšlenky a zároveň ho ujišťoval, že Sověty se demokratizují, že se sbližují se Západem a že po válce budou loajálně spolupracovat se západními demokraciemi... tož, jak je vidět, přesvědčil jsem Roosevelta dokonale“ [Kalvoda 3]. Zřejmě se Benešovi přesvědčit Roosevelta, že má věřit Stalinovi, zdařilo.

Tak byla Američany zamítnuta pro další vývoj veledůležitá tzv. istrijská operace tvrdošíjně a opakovaně navrhovaná Winstonem Churchillem - vylodění v nejsevernějším cípu Jaderského moře s cílem proniknout tímto „měkkým podbříškem Evropy” přes Terst do Maďarska, Československa, Polska, na Balkán, tj. být tam dříve než Rudá armáda a tak jí přetnout cestu do Evropy [Havránek]. V srpnu 1944, po vylodění se spojenců v Normandii, se Winston Churchill doslova nastěhoval do Eisenhowerova hlavního stanu a nepřetržitě na něj naléhal, aby vyčlenil část sil připravených k vylodění na jihu Francie k útoku na Balkán.

Na poválečný vývoj v Evropě měla významný vliv i americká politika odkladu (postponement) - nejednat o mírovém územním uspořádání během války, ale až při mírových jednáních, protože zabraňovala možným konfliktům mezi spojenci v době války. Vlivem toho Spojené státy propásly v letech 1941 a 1942 vhodnou chvíli se dohodnout se SSSR o politickém poválečném uspořádání v Evropě v době, kdy Sovětský svaz byl ve velmi kritické vojenské situaci. Po obratu ve válce po bitvě u Stalingradu museli Američané již jen přihlížet, jak Stalin politiku odkladu zcela ignoruje [Kučera, J].

O Rooseveltově politice vůči Sovětskému svazu podává svědectví Averell Harriman [Nálevka]: „Při jedné příležitosti v květnu 1944 mi Roosevelt řekl, že se nestará o to, zda jsou země hraničící s Ruskem komunizovány”. Truman se sice po Rooseveltově smrti snažil změnit přístup k SSSR, ale byl v zahraniční politice nováček a nestihl to včas. USA se ještě v Postupimi domnívaly, že budou potřebovat sovětské Rusko v boji proti Japonsku (nakonec je vůbec nepotřebovaly). Z tohoto důvodu také ztroskotal silný Churchillův tlak na Eisenhowera, aby Američané navzdory dohodnuté demarkační linii obsadili celý levý břeh Vltavy a Labe včetně Prahy, aby „se tak vytvořily lepší podmínky pro vyjednávání s Rusy” [Nálevka]. Truman plně „prozřel” až na přelomu roku 1945 a 1946 - to již bylo pozdě.

8. 1. 1945 přišla Moskva se čtyřmi požadavky, které Benešovi sdělil Nosek. Byla to vlastně ultimata. Prezident byl vyzván, aby se přesunul na nějaké místo v osvobozené ČSR přes Moskvu, kde měl projednat program a složení vlády s moskevskými členy KSČ. Londýnská vláda měla podat demisi a Beneš ji měl po vytvoření vlády nové přijmout. Beneš má prohlásit, že respektuje vůli Rusínů a připojené Podkarpatské Rusi ke SSSR a uznat neprodleně polskou lublinskou (promoskevskou) vládu de iure. Beneš byl nucen dodržet sliby, které dal Stalinovi a čs. komunistům v Moskvě v prosinci 1943. Bez konzultace s londýnskou vládou (nikdy jí nepřiznal, co vše dojednal v Moskvě) 29. 01. ujistil dopisem Stalina, že Podkarpatská Rus se nestane problémem sporu mezi oběma státy a vyhověl jeho požadavku uznal Lublinský výbor de iure [Kalvoda].

Literatura:

August, František, JAB (ed.): Ve znamení temna. Sovětská špionážní a podvratná činnost proti

Československu v letech 1918-1969, Votobia, Praha 2001

Brandes 2, Detlef: Großbritannien und seine osteuropäischen Alliierten 1939-1943. Die

Regierungen Polens, der Tschechoslowakei und Jugoslawien im Londoner Exil vom Kriegsausbruch bis zur Konferenz von Teheran, Collegium Carolinum, München 1988 (česky: Exil v Londýně 1939- 1943, Karolinum, Praha 2003)

Feierabend, Karel Ladislav: Politické vzpomínky, Atlantis, Brno 1996

Havránek, Jan: Rozdělení pražské univerzity roku 1882 - rozpad univerza, nebo přirozený vývoj?

in: Koschmal, Walter (eds), Nekula, Marek (ed.), Rogall, Joachim (ed.): Češi a Němci. Dějiny - kultura - politika, Paseka, Praha-Litomyšl 2001

Kalvoda, Josef: Role Československa v sovětské strategii, Dílo, Kladno 1999

Kalvoda 3, Josef: Z bojů o zítřek., Moravia Publishing Inc, Toronto 1995, 1996, Dílo 1998

Kučera, Jaroslav: „Der Hai wird nie wieder so stark sein“. Tschechoslowakische

Deutschlandpolitik 1945-1948, Hannah-Arendt-Institut für Totalitarismusforschung, Dresden 2001 (česky: „Žralok nebude nikdy tak silný“. Čs. zahraniční politika vůči Německu 1945-1948, Argo, Praha 2005)

Moravec, František: Špion, jemuž nevěřili, 68Publishers, Toronto 1977

Nálevka, Vladimír: Světová politika ve 20. století, Nakladatelství Aleš Skřivan, Praha 2000

Tesař 2, Jan: Mnichovský komplex. Jeho příčiny a důsledky, Prostor, Praha 2000

Zeman 2, Zbyněk: Edvard Beneš. Politický životopis, Mladá Fronta, Praha, 2002